Conseil constitutionnel: mezi soudem a politickým starobincem
Tento týden (5. března 2007) došlo k částečné obnově členů francouzské Ústavní rady (Conseil constitutionnel). Jako u každé třetinové obnovy, jeden nový člen je nominován presidentem republiky, jeden předsedou Senátu a jeden předsedou Národního shromáždění. Noví členové Rady jsou, pohledem na jejich životopisy, francouzská „klasika“ – absolvent ENA či alespoň Institut d´études politiques de Paris, sem tam nějaká ta Légion d´honneur či Mérite agricole, vysoké státní funkce. V jednom se ale vymykají: členy Ústavní rady jsou poprvé oba bývalí předsedové francouzských nejvyšších soudů, tedy bývalý premier président de la Cour de Cassation (nejvyšší soud juridiction judiciaire, tedy „obecného“ soudnictví – civilní a trestní soudy) a bývalý vicepresident Conseil d´Etat (Státní rady, tedy vrcholu správních soudů – prvním presidentem Státní rady je formálně premiér, v praxi však radu vede vicepresident). Zajímavé je výše uvedené jmenování jasným potvrzením postupné „judicializace“ Ústavní rady.
Ústavní soudy nejsou soudy. Je zajímavé, nakolik se v pro tyto instituce bez dalšího vžilo označení „soudy“, přičemž se jedná spíše o politické orgány, které se náhodou trochu řídí jednacím řádem a občas normami civilního procesu. Mezi jednotlivými ústavními soudy je přirozeně rozdíl: zatímco u německého Spolkového ústavního soudu či českého Ústavního soudu je označení „soud“ lépe obhajitelné, u takové Ústavní rady je to už dost problém: výlučné abstraktní ex ante přezkum ústavnosti z ní dělá třetí komoru parlamentu, těžko ale soud (klasický argument podepřený případovými studiemi zde nabízí Stone Sweet, A. Governing with Judges: Constitutional Politics in Europe. Oxford University Press : Oxford, 2000). Navíc jak uvádí Stone Sweet, v počátcích německého Spolkového ústavního soudu, tedy v 50tých letech v Německu, se o nové instituci nedebatovalo jako o orgánu soudním, ale o orgánu politickém. Tato vize se však postupně mění a od 70tých už v odborné diskusi nikdo nezpochybňuje, že by se nejednalo o soudní orgán.
Vnímání Ústavní rady jako třetí komory francouzského parlamentu se odráželo i v jejím personálním složení: prefekti, poslanci, ředitelé policie, ministři, šéfové kabinetu předsedy vlády, předsedy senátu apod. Služebně tedy bývalí politici. Mnoho z nich, ne však všichni, měli právnické vzdělání; většina z nich však nebyla nikdy praktikujícími právníky. Vždy se vyskytovalo také více členů Ústavní rady, kteří nebyli právníky vůbec: filosofové, politici, sociologové. V poslední letech však neprávníci postupně mizí a tento trend je potvrzen posledním jmenováním: všichni noví členové jsou právníci, dva z nich dokonce předsedové obou nejvyšších soudů. Že by Ústavní rada a veřejnost s ní podlehla kolektivní vizi, že Ústavní rada již nebude napříště orgánem pro politický důchodek zasloužilých ENArchů, ale soudní orgán?
Ústavní soudy nejsou soudy. Je zajímavé, nakolik se v pro tyto instituce bez dalšího vžilo označení „soudy“, přičemž se jedná spíše o politické orgány, které se náhodou trochu řídí jednacím řádem a občas normami civilního procesu. Mezi jednotlivými ústavními soudy je přirozeně rozdíl: zatímco u německého Spolkového ústavního soudu či českého Ústavního soudu je označení „soud“ lépe obhajitelné, u takové Ústavní rady je to už dost problém: výlučné abstraktní ex ante přezkum ústavnosti z ní dělá třetí komoru parlamentu, těžko ale soud (klasický argument podepřený případovými studiemi zde nabízí Stone Sweet, A. Governing with Judges: Constitutional Politics in Europe. Oxford University Press : Oxford, 2000). Navíc jak uvádí Stone Sweet, v počátcích německého Spolkového ústavního soudu, tedy v 50tých letech v Německu, se o nové instituci nedebatovalo jako o orgánu soudním, ale o orgánu politickém. Tato vize se však postupně mění a od 70tých už v odborné diskusi nikdo nezpochybňuje, že by se nejednalo o soudní orgán.
Vnímání Ústavní rady jako třetí komory francouzského parlamentu se odráželo i v jejím personálním složení: prefekti, poslanci, ředitelé policie, ministři, šéfové kabinetu předsedy vlády, předsedy senátu apod. Služebně tedy bývalí politici. Mnoho z nich, ne však všichni, měli právnické vzdělání; většina z nich však nebyla nikdy praktikujícími právníky. Vždy se vyskytovalo také více členů Ústavní rady, kteří nebyli právníky vůbec: filosofové, politici, sociologové. V poslední letech však neprávníci postupně mizí a tento trend je potvrzen posledním jmenováním: všichni noví členové jsou právníci, dva z nich dokonce předsedové obou nejvyšších soudů. Že by Ústavní rada a veřejnost s ní podlehla kolektivní vizi, že Ústavní rada již nebude napříště orgánem pro politický důchodek zasloužilých ENArchů, ale soudní orgán?
Žádné komentáře:
Okomentovat