Kniha roku 2008
Možná si leckdo zaťuká na čelo, proč se zabývat právnickou knihou roku 2008 na sklonku roku 2009 (a tím spíše po skvělém postu Michala Mazance).
Nevím jak čtenářům, ale mně se podaří dostat ke knihám za daný rok většinou až o prázdninách roku následujícího (a letos to nakonec bylo ještě o něco později). Druhý důvodem je možnost takto z reakcí čtenářů zjistit, co se v roce 2008 událo v těch právních oborech, které nemám v hledáčku. Krásnou literaturu nechávám stranou, neb se jí o post dál věnuje někdo daleko povolanější.
Většinou s tím mám problém, ale nad otázkou, který kus právnické literatury mě v roce 2008 nejvíce oslovil, jsem tentokrát přemýšlet dlouho nemuset. Pro rok 2008 mám totiž svého jasného vítěze, jímž je kniha Richarda Posnera How Judges Think. Ačkoliv nepatřím mezi nadšené fanoušky tohoto nestora amerického soudcovského stavu a neúnavného propagátora ekonomické analýzy práva, How Judges Think jsem přečetl jedním dechem (možná právě proto, že tato kniha není primárně o law & economics, dále jen „L&E”). Knihu lze rovněž doporučit jako doplněk (či protiváhu) jiné knihy o soudcování od bývalého předsedy izraelského Nejvyššího soudu Aharona Baraka Judge in a Democracy (tato kniha již byla na JP recenzována Michalem Bobkem.
How Judges Think (volně přeloženo jako „Jak přemýšlí soudci“), kniha se točí okolo soudcovské činnosti. Kniha se skládá ze tří částí, které jsou rozděleny do 12 kapitol. „Leitmotivem“ celé knihy je ukázat, co vlastně soudci ve skutečnosti při rozhodování (nerutinních kauz) dělají.
Posner hned na začátku knihy konstatuje, že „většina lidí, včetně mnoha právníků a profesorů práva, má totiž nerealistické představy o náplni soudcovského povolání“, a hned na to trefně poznamenává, že „lidé stojící vně soudního systému mají problém pochopit chování soudců primárně z toho důvodu, že porada a hlasování soudců jsou tajné [viz Tajnosti soudní…], ačkoliv největší tajností je ve skutečnosti to, že většinou žádná porada neprobíhá“ (a co takhle česká soudní realita?!?). Již z tohoto úryvku je jasné, že s Posnerem se určitě nudit nebudete.
První část knihy je věnována základních modelům soudcovského chování a roli soudce v současnosti. Posner nejprve (v první kapitole) definuje devět modelů soudcovského chování – namátkou od subjektivního modelu (podle nějž soudci rozhodují podle svých politických preferencí – obehraná to americká písnička), přes sociologický model (ano, na složení senátu opravdu záleží), ekonomický model (i soudce zajímá jejich plat, prestiž, volný čas apod.), právní pragmatismus (který podle Posnera klade důraz na důsledky soudních rozhodnutí) až k „legalismu“ (Posner používá pojem legalismus pro „klasickou“ teorii soudcovského chování, podle níž soudci prostě jen „vykládají právo“).
Druhá kapitola (nazvaná nepřeložitelně „The Judge as a Labour-Market Participant“) je snad z celé knihy nejvíce opřená o L&E. I tady si ale čtenář, který si na L&E nepotrpí, najde své. Posner se například zaobírá tím, proč se někdo chce stát soudcem, či dělí soudce na „leaders“ a „followers“ (tohle členění jsem si už zcela internalizoval). Nejlepší část této kapitoly ale spočívá v identifikaci faktorů, které ovlivňují soudce (zejména nižších soudů) při hodnocení skutkového stavu (fact-finding discretion, str. 69-70) a co je svádí k jeho (dez-/re-)interpretaci (perfektně přenositelné o do ČR, kde tato oblast navíc představuje pole neorané).
K názvu třetí kapitoly „soudce jako občasný zákonodárce“ není třeba nic dodávat. Je vcelku pochopitelné, kam Posner směřuje. Soudci podle něj střídají dva klobouky (o „teorii klobouků“ v malinko odlišném kontextu tu už psal Radoslav Procházka): klobouk „skutečného“ soudce a klobouk zákonodárce. Tento závěr je v českých luzích a hájích sice pořád menšinový, ale kdo ještě dnes pořád nevěří, že si soudci nejvyšších soudů (tj. ÚS, NS a NSS) občas nasazují (a někdy dokonce musí nasadit) svůj „zákonodárný klobouk“, podle mě zaspal dobu. Posner (str. 86-88) posléze identifikuje tři základní faktory, které ovlivňují to, jak moc musí soudce „zákonodárcovat”: (1) jeho postavení v soudní hierarchii; (2) jeho zkušenost; a (3) oblast práva, ve které působí (např. v ústavním právu musí soudci nasazovat svůj „zákonodárný klobouk“ častěji než v právu závazkovém).
Druhá část knihy je neméně zajímavá, neboť se točí okolo otázky, které faktory ovlivňují soudce při tvorbě práva. Podle Posnera se tyto faktory dají zařadit do 4 kategorií: (1) politické faktory (např. ideologie); (2) osobnostní faktory (z jakého prostředí soudce pochází, osobní zkušenost a praxe, náboženství, emoce atd.); (3) strategické faktory (např. snaha nepoštvat si proti sobě vyšší instanci či zákonodárce); a (4) institucionální faktory (doktrína „politické otázky”, self-restraint, deference atd.)
Posner se zde detailně zabývá jak vnějšími omezeními (plat, zbavení funkce či časově omezený mandát, snaha o přeřazení k vyššímu soudu, kritika z akademického sektoru, model výběru soudců, nápad soudu či změna zákona/ústavy v reakci na soudní rozhodnutí), tak vnitřními omezeními (tlak okolí = snaha být ostatními soudci vnímán jako dobrý soudce, faktor kolegiality při senátním rozhodování, snaha o „potvrzení na odvolačce“ či etické a profesní kodexy) soudcovské tvorby práva.
Pro českou kotlinu představuje obzvláště podnětné čtení i část věnující se otázce, jak hodnotit soudce (v této oblasti je USA na míle daleko od stavu v ČR). Patrně nejvíc jsem se ale pobavil nad kapitolou „soudci nejsou profesoři práva“ (str. 204-229). Posner zde kritizuje čím dál větší odtržení americké akademie od praxe a dospívá k brutálnímu závěru, že soudce nezajímá, co si myslí akademici, a naopak akademiky nezajímají konkrétní soudci. Vtipně pak podává rozdíly mezi soudcem a profesorem práva. Podle Posnera (1) žádný profesor nepíše 25 článků za rok (což je průměrný počet rozhodnutí, které musí americký federální soudce za rok napsat; v ČR je tento závěr ještě jasnější, neboť „žádný profesor nepíše 180 článků za rok” – nevím totiž o českém soudci, který by si mohl užívat luxusu psát jen dvě rozhodnutí měsíčně...); (2) soudci si nemohou vybírat témata, o nichž musí psát (tj. píší rozhodnutí i mimo oblast své specializace); (3) soudci píší primárně pro jiné publikum; (4) soudce nemusí a dokonce by ani neměl být za každou cenu originální (skutečnost, že v ČR nemá žádnou přidanou hodnotu - natož aby byly originální - většina článků z per akademiků, ponechávám stranou).
V poslední kapitole druhé části pak Posner rozvíjí svoji soudcovskou filozofii „pragmatického soudcovského rozhodování“; i tato kapitola má ale svou formou ke „zpovědi“ daleko.
Třetí část je zaměřena primárně na Nejvyšší soud USA, soudce tohoto soudu (tzv. „Supremes“) a ústavní soudnictví obecně. Podle Posnera je Nejvyšší soud USA jednoznačně soudem politickým a tvrzení, že „soudy, a Nejvyšší soud USA zejména, jsou nejméně nebezpečnou mocí ve státě“, považuje za krajně zavádějící, neboť jde o setsakramentsky mocné instituce. Stejně tak soudci (a tím spíše soudci Nejvyššího soudu USA) nejsou žádné křehké květinky, které se při sebemenším střetu zlomí. Obzvláště vtipný je popis, jak se ohlodávají nevhodné precedenty (tento proces Posner interně označuje jako „boiling the frog“, viz str. 277), či jak se Nejvyšší soud USA chová občas jako „učitel ve třídě pomalých žáků skládajících se z veřejnosti a politiků“ (str. 310). Paralely s českou situací nechám na čtenářích...
V předposlední kapitole si pak Posner bere na paškál „všeobjímající ústavněprávní teorie“, které jsou tak typické právě pro Supremes. Zde je ale třeba malinko znát americké reálie a současné debaty ohledně výkladu Ústavy USA, jinak se asi tolik nepobavíte.
Na závěr si přijdou na své i příznivci právní komparatistiky, neb poslední kapitola je věnována právě jim. Byť Posner nadšencem „soudcovského kosmopolitismu“ rozhodně není (například o Aharonu Barakovi říká následující: „Barak is John Marshall without a constitution to expound“; obecně pak „legal thinking does not cross national boundaries easily“), nepatří ani k typickým americkým „odmítačům“ všeho, co jen zavání cizím elementem, což představuje mezi americkými soudci vcelku svěží vánek.
Na závěr bych chtěl předejít námitce, že americké zkušenosti prezentované Posnerem jsou zcela nepřenositelné do českých luhů a hájů. Posner sice rozvíjí svoje úvahy na „podvozku“ amerických reálií, nicméně to nemusí českého čtenáře příliš trápit, neboť většinu jeho úvah lze lehce zobecnit. Soudci totiž všude dělají v podstatě to stejné (při čtení některých pasáží mi dokonce přišlo, že Posner musí znát některé české soudce snad osobně…). Posner navíc na mnoha místech vcelku umně (rozuměj nikoliv povrchně) porovnává americký justiční systém s kontinentálním kariérním soudcovským modelem (což není pro amerického autora-soudce zrovna typické). Je ale vcelku pochopitelné, že čtenář obeznámený se současnými debatami v americké jurisprudenci a zejména s osobnostmi a judikaturou Nejvyššího soudu USA z knihy vytěží více (resp. se víc pobaví nad jedovatými poznámkami z Posnerova pera).
V tomto směru totiž Posner „brnká na nervy“ kde komu. Sympatické od Posnera je, že si bere na paškál jak představitele konzervativního křídla Nejvyššího soudu, tak vůdčí osobnosti liberálního bloku. Posner mj. předkládá zcela devastující kritiku originalismu propagovaného Antoniem Scaliou a rozcupovává Breyerův koncept „aktivní svobody“. Kritice pak neunikne ani současný předseda Nejvyššího soudu USA John G. Roberts (ať už kvůli překrucování dat ohledně platu federálních soudců či pro jeho mediální triky typu „calling balls and strikes“ při konfirmačním procesu). Inu, každá země potřebuje svého prošedivělého dědečka, kterému to ještě pálí, ale už mu nejde o žádné trafiky, a proto říká, co si myslí – „padni komu padni“.
P.S. Původně měl titul tohoto postu název „zahraniční kniha roku 2008“, neboť mi přišlo, že o kvalitních českých publikacích se – vzhledem k jejich tristně malému počtu – dozví šuškandou každý trochu socializující se jedinec. Třeba mě někdo ale vyvede z omylu?
P.P.S. Po přečtení postu O Venouškovi, tetě Boženě, paviánech a Medvídkovi Pú jsem si uvědomil, že to, co čtu z neodborné literatury, považuji tak nějak za součást mé intimní sféry, kterou nepotřebuji s nikým (minimálně ne na JP) sdílet a jsem tak docela rád, že kolonka „co právě čteme“ ze záložky JP nenávratně zmizela. To ale nic nemění na tom, že se mi post Michala Mazance moc líbí.
Celý příspěvek
