úterý 6. října 2009

O Venouškovi, tetě Boženě, paviánech a Medvídkovi Pú

V prvé řadě se sluší poděkovat za pozvání; Michalu Bobkovi už jsem také napsal, že mu přeji, aby ho čerti po strništi honili. Bývaly doby, kdy host byl usazen na kanape, obdržel bábovku, řídkou kávu a rodinné album. Bylo na něm, aby žasl nad Venouškem na hrnci a tetou Boženou na výletě v Telči. A snažil se neusnout. Je pravda, že dnešní moderní doba týrá hosta již rafinovaněji. Náleží mu shlédnout tří až čtyřhodinové nesestříhané video, na němž Venoušek na hrnec sedá, koná, vstává z něj a i jinak si počíná po batolecím způsobu, Božena před světelně přepálenou památkou UNESCO filmařsky řečeno neustále „bouchá hlavou vo kantnu“ a tak podobně. Jiné právo však zve hosta „před se“ netradičně proto, aby – biblicky řečeno – „otevřel ústa svá, a učil je, řka...“. Protože ale jako asi mnozí chodím jen tiše číst na Jiné právo právě proto, abych se sám něčemu naučil, bude snad lepší pokusit se podnítit diskusi na téma, které mne (možná nejen mne) stále více zajímá: co vlastně právníci čtou, když právě nečtou právo? A pokud čtou, co vlastně čtou?.

Probíral jsem se před nějakým časem životopisy uchazečů o asistentská místa u Nejvyššího správního soudu. Muž (26) inzeroval své zájmy: „Teorie práva, právní principy“. Žena (28) uvádí „zálibu: Literatura (právní)“. Když Jiné právo začínalo, prozrazovali bloggeři názvy knih, které právě mají na nočním stolku. A opět: zpravidla právní teorie, právní filosofie, právní sociologie a tak dále. Velká, ba nesmrtelná právní jména. Krásná literatura se objevovala spíš výjimečně, sem tam někdo přiznal, že má u postele literaturu vztahující se ke svým koníčkům.

Znamená to snad, že uměleckou literaturu považujeme za něco, s čím netřeba chodit na rynk, protože ji přece čteme zcela samozřejmě všichni? Nebo se s ní na Jiném právu nechlubíme, protože je to právě zde „off topic“? Nebo nechceme vzbudit dojem, že jsme přejemnělí intelektuálové, kteří pomíjejí literaturu právní a pěstují právně bezvýznamnou literární krasochuť?

Zdál se mi takový výběr zvláštní, ale možná, že bloggeři spíš chtěli touto formou upozornit čtenáře na zajímavou právnickou literaturu, která se jim v poslední době dostala do ruky, a nevyjmenovávali tu ostatní.

A co vlastně můj noční stolek? „Noční stolek“ je tu zřejmé pars pro toto, knihy mám na čtyřech místech po republice, ono umístit přes pět tisíc svazků do jednoho bytu není možné; knihy se povalují doslova všude, na žádný noční stolek, který je menší než kulečníkový stůl, by se ty rozečtené ani nevešly. Kromě toho se u čtení nejraději povaluji na břiše na podlaze (pro knihu stačí i tak jen sáhnout, jsou i pod postelí). Rozečteno (no tak dobře, tedy otevřeno či založeno, zhusta několik měsíců) bude těch knížek pár desítek, a to nepočítám ty své oblíbence, které jen čas od času vytáhnu z police, přečtu si po dvacáté nebo po padesáté tři čtyři strany a knihu zase vrátím do knihovny.

A tak jsem se rozhlédl, jakou knižní směsku vlastně mám právě teď na dosah ruky. Zikmund Winter: Kulturní obraz českých měst (mimochodem výborná a překvapivě zábavná četba z roku 1890); Jonathan Glancey: Architektura; Jerzy Kosinski: Nabarvené ptáče; Christian Bloch: HDRI pro fotografy a počítačové grafiky; Jana Štěpánová: Transgender image a tendence zobrazení v současné fotografii; Flodrová – Müller: Staré Brno; Václav Bejtler: Současná česká portrétní fotografie; Alena Ježková: Praha babka měst; Dušan Šlosar a další: Spisovný jazyk v dějinách české společnosti; Petra Hůlová: Paměť mojí babičce, na chalupě leží otevřené Rejžkovy Deníčky, Steigerwaldovo Co s námi bude, Kompozice v digitální fotografie od Michala Bartoše... Nedávno jsem něco hledal v Brehmovi (po pradědečkovi, s krásnými mědirytinami), a teď stále leží jeden svazek „Ssavců“ na stole; znovu a znovu mne fascinují skvostné popisy z konce 19. století, hle: „Chůze jejich (paviánů) vyznačuje se jakousi lehkomyslnou nestydatostí; kdo jí neviděl, nemůže si ji ani dobře představit! Kývajíť a viklajíť vším tělem, zejména zadnicí tak, jak nelze u žádného jiného zvířete pozorovati. Zároveň a současně nosí ohon tak vyzývavě ohnutý a vykukují svýma malýma, lesklýma očima tak nestoudně, že člověk pohlížeje na ohyzdná zvířata div neodplivne; jestiť již všecek jich zjev věrným výrazem jich drzosti.“

Jak je vidět, ani zde umělecká literatura mezi rozečtenými knihami rozhodně nepřevažuje (inu, já bych tam některé pasáže z Wintera i Brehma klidně zařadil). Možná je to i tím, že patřím k těm nešťastným povahám, které se fyzicky nedokáží odtrhnout od dobré novely nebo románu, dokud neotočí poslední stranu; Tyhle knihy asi proto čekají spíš v knihovních policích, než po stolech a stolcích.

A tohle všechno vede k zamyšlení. Má četba „jiné“ literatury pro Jinoprávníka význam? A má-li, jaký a v čem spočívá?

Často se při interpretaci práva dovoláváme „hodnotového systému“ či „hodnotového rozměru“. Ale tyto hodnoty, i když je právo obsahuje, zjevně nevznikají izolovaně v něm samotném jako v lučební křivuli, an sich. Jsou do práva zpravidla vnášeny z neprávního světa, ze světa především jiných normativních systémů. Společnost si tyto imateriální hodnoty utváří a také je během doby mění. Právo tak obvykle – ve formách, které jsou mu vlastní – lépe nebo hůře odráží hodnoty, které uznává společnost. Funguje to ale podobně jako polovodič: pokusy o vnucení nových hodnot společnosti cestou práva se nikdy příliš neosvědčily.

Právo je tedy v tomto smyslu „vyšším patrem“ uspořádání společnosti, a nemá-li se hroutit a má-li být akceptováno a reálně vynutitelné, musí respektovat její základy, především morální, politické, náboženské. V tomto smyslu pak i právo obsahuje svůj (právní) hodnotový systém, který ale není ničím jiným než hodnotovým systémem, převyprávěným ze systémů jiných do specifických právních forem. Tohle ostatně umí mnohem lépe a přesněji formulovat právní filosofové a sociologové. Nechci jim konkurovat.

Velmi zajímavá mi ale připadá jistá společná vlastnost práva na straně jedné a umění na straně druhé v tom, že také estetické či estetizované projevy (krásná literatura, divadlo, hudba, výtvarné umění, ale i přechodné a nezařaditelné umělecké formy) nevisí ve vzduchoprázdnu. Stejně jako právo jsou také svébytnou formou transformace stejných společenských hodnot.

Je samozřejmé, že o rozdílech mezi obsahem, formou a společenskou funkcí práva a umění lze asi psát knihy, ale o to zde nejde a smyslem není hledat paralely mezi právem a uměním. To, co mi připadá zajímavé, je společný prazáklad obou jevů: hodnotový systém společnosti, který se odráží jak v právu, tak – u některých uměleckých forem velmi složitě a mnohdy nezbadatelně převyprávěný – také v uměleckých projevech.

A protože mám za to, že výklad práva je především nalézáním a interpretací jeho hodnotového základu, domnívám se, že pro právníka (a soudce asi především) je potřebné, aby byl schopen vnímat tyto transformované hodnoty také z projevů uměleckých. Jinak řečeno, dobrý právník by měl být formován a kultivován také esteticky. Obrazem, sochou, architekturou, románem, dramatem, filmem... Ať už to zní sebedivočeji, mohla by se razit teze, že estetická kultivace právníků napomáhá rozvoji právního myšlení. (No... v každém případě neškodí.)

A protože psaný text je právníkům ze všech uměleckých projevů asi nejbližší, vždycky mne zajímal zejména vztah právníků k literatuře.

Nejraději bych pro Jinoprávníky stvořil nějakou anketu:

Čteme vůbec krásnou literaturu? A co vlastně čteme? A podle čeho vybíráme? A jací autoři na nás působí?

Ale také: kde vlastně na čtení bereme (krademe) čas a kdy čteme? A – s trochou poťouchlosti: protože v postelích zřejmě čteme obvykle o právu (to ty noční stolky, z nichž přepadávají Dworkinové, Hartové a nálezové Ústavního soudu, že?), kde že to vlastně čteme? Mají i elitní právníci nějaký svůj fotel, do kterého zalézají s knihou? Anebo čtou v autobusech, tramvajích a vlacích (nebo na hluchých místech seminářů a přednášek pod lavicí)?

V dětství mne považovalo okolí za patologického čtenáře. Myslím, že se to tak docela nevyhojilo, a frustrace ze stálého nedostatku čtecího času by možná byla zmírněna poznáním, že jsou i jiní, podobně postižení.

A teď už chci jít chvíli číst. Mám z dětství nikdy nepřečtený dluh: Medvídka Pú. Nedávno, když mi z něj kdosi do omrzení citoval, jsem si ho vypůjčil.
Leží rozečtený na mém nočním stolku. Fakt.

24 komentářů:

Michal Bobek řekl(a)...

Děkuji za přání, zatím se snažím unikat (kličkováním mezi olivovníky, čemuž čeští čerti ještě nepřivykli, takže je to mate).

Ano, životopisy zájemců o práci na NSS mě také občas zaujaly. Vzpomínám si na jeden, kde zájemkyně o práci uváděla, že je příležitostná „vlasová a nehtová modelka“. Přiložila i foto ze svého booku. Výběrová komise se následně fatálně názorově (a pohlavně) rozštěpila …. ;-)

Jedinec, který o sobě prohlašuje, že si před spaním odpočinkově střelí Dworkina, je podezřelý. Buď kecá, anebo bohužel ne.

I když při pohledu na Vaši literaturu by zase mohl být ten Dworkin překvapivě uklidňující povídání před spaním: když si vzpomenu na Kasinského „Nabarvené ptáče“, a slušnou depku, kterou jsem z toho měl, tak to budou možná vážně před spaním lepší Dwokinovy pohádky o soudci Herkulovi.

Medvídek Pú je silná psychologická literatura. Se svojí pokračující leností jsem přeřadil na četbu Garfielda. Cítím se osloven jeho aktivním přístupem k životu. Zpravidla ho také ještě intelektuálně zvládám. A tři obrázky najednou je tak maximální dávka před spaním, kterou jsem ještě schopen udržet …

S tou bábovkou to nějak promyslím.

Ondrej.Rucka řekl(a)...

Já jsem lehce závislý na ruské literauře 19. stol., zejména na Dostojevském. Leč mou nejoblíbenější knihou je Na cestě od a Nesnesitelná lehkost bytí, které cyklicky načítám přibližně ob rok až dva. A pravidelná četba Bible před spaním je spíše sebevzděláváním (zejména knihy Přísloví a Kazatel + Evangelia).

Juraj Lörinc řekl(a)...

Ad MB: Je Dworkin a Dworkin. Toho druheho si pred spanim s chutou strelim rad :-)

Zdenek Novy řekl(a)...

Jakkoliv se bojím právníků, kteří nečetli jedinou knížku beletrie, začínám se v posledních letech ještě více bát těch, kteří o krásné literatuře rádi a "zasvěceně" hovoří.

Jinak jsem nyní rozečetl knížku "Poznámky na krabičkách od sirek" od Umberta Eca. Zatím kniha vypadá slibně a mohu ji tedy doporučit.

Michal Bobek řekl(a)...

Ad J. Lörinc: tak ten Váš druhý Dworkin mě moc zaujal. I když když čtu povídání o něm na wiki, kam jste odkázal, nemohu se zbavit dojmu, že má s tím prvním Dworkinem ledasco společného:

"Dworkin hails from House Barimen in the Courts of Chaos. After obtaining the Left Eye of the Serpent through methods unknown, he fled into Shadow and met the Unicorn. With her help and using the Eye, he inscribed the Primal Pattern, giving form to Amber. Oberon, first king of Amber, is the apparent offspring of Dworkin and the Unicorn."

Martin Bílý řekl(a)...

U mě je to jasné, jsem rozený knihomol, své knihy bych rozdělil do 4 kategorií:

1) scifi, fantasy a horor - právě mám rozečtenu jednu sbírku "extrémní sci-fi", pak "Asfalt" od Kopřivy (humorný splatterpunk, řekl bych), ale nejvíc ulítávám na východoevropské sci-fi (Lem, Strugačtí, Ljukaněnko, Kulhánek, Neff, Čapek...)
2) litartura faktu, zejména o historii (druhá světová, všemožné militárie, ne - nejsem blázen :-), historie. Podle slov kamaráda archeologa mám asi největší amatérskou knihovnu na raný středověk naší oblasti, co viděl. Právě čtu knihu "Zlato a koření" o středověkém obchodu a o všem s tím společným (plynulý přechod do práva finančního, směnečného a šekového, korporátního...až z téhle knížky jsem pochopil kořeny směnky).
3) právo. No jo, nuda, zrovna si dočítám Harta.
4) zbytek - všechno, co se sem vleze, od poezie (pár básní milovaného Blakea jsem i přeložil) přes mainstream (třeba to Nabarvené ptáče) až po literaturu o budhismu nebo bonsajích. Co se mi dostane do ruky, to se snažím přečíst.

Jestli taková odpověď vaší anketě poslouží, to ale netuším :-)

Anonymní řekl(a)...

Ruskou klasiku jsem typu Dostojevkij, Turgeněv, Puškin jsem četl v 90.letech, kdy si to nikdo nepůjčoval ( Annu Kareninu jsem zvládl, tloušťka Vojny a míru mě odradila). Později jsem přesedlal na právnickou literaturu (začalo to Křižovatkama 20století, Budování státu pak všechno.

Ve svých 32 letech se to ve mě obrátilo a nečtu vůbec nic, co má s právem něco společného (jiné právo to splňuje). A přešel jsem na techniku a jsem ve druháku :-))) Ani nevíte, jak je to krásný pocit, když něco platí a nelze to okecat !


Iva Skácel

Guy Peters řekl(a)...

Za sebe bych ostatním doporučil francouzského misanthropa Michela Houellebecqa, zejména jeho Elementární částice, jejichž popis generace Rychetského je nepřekonatelný, a lehce exotického Haruki Murakamiho, především Norské dřevo (ノルウェイの森).

Tomáš Hülle řekl(a)...

Díky moc za příjemný příspěvek. Člověk aby si současně s jeho přečtením zakoupil další knihovnu pro uložení té řady tipů (v čele s Garfieldem, kterého jsem nikdy nedokázal bohužel otevřít a přijít tak na chuť lasagním).

Sám trpím hroznou vlastností si všechny knihy automaticky i kupovat a tak se obávám, že po přečtení budu muset během následujících měsíce opravdu velice tvrdě pracovat, abych si na všechny ty knihy vydělal.

Osobně mne trochu překvapilo, že nikdo zatím nezmínil populární literaturu v podobě amerického Johna Grishama a jeho právních thrillerů. Současně by se dal připojit třeba Dan Brown, sir Arthur Conan Doyle. Z klasiků třeba Walter Scott nebo Martin Eden od Jacka Londona. Přiznám se, že právní filosofii opravdu na konci dne číst nezvládám.

A co třeba mytologická nebo středověká literatura? Přemýšlím, zda-li se tento skutečně čistý idealismus nachází u někoho na nočním stolku...

K místu - autobus, vlak, letadlo, postel, tramvaj a ve výjimečném případě i šalina. Při jiných příležitostech a na jiných místech se dnes už asi číst nedá :(

Martin Bílý řekl(a)...

Ad Dworkin - taky jsem na Zelaznym vyrůstal, proto mě potěšilo, jak je slavný :-) Takový Hart, to by mohl být leda plukovník Hart. A vůbec, kdekdo má slavného jmenovce, i Michal :-)

Anonymní řekl(a)...

Včera som v MHD znovu prečítala knihu L´ami retrouvé od Freda Uhlmana (u nás vyšla pod názvom Shledání) - bola to najlacnejšia kniha akú som kedy kúpila (stála presne 1 euro)- krátke ale silné čítanie, ktoré vo mne podnietilo chuť kupovať si staršie použité knižky. Od tejto doby mi vďaka výhodným kúpam do zbierky pribudlo niekoľko kníh od Umberta Eca (z nich moja najobľúbenejšia je Tajemný plameň kráľovny Loany - vynikajúci román, ktorý mám rada tiež pre mnohé ilustrácie - ukážky dobových plagátov a výňatky z komiksov). Rozčítané knihy napr. Gunter Grass - Při loupání cibule, alebo Q - ktoré pred časom na Jinom práve doporučoval Zdeněk Kuhn - zatial som sa však nedostala ani po stránku 150. Z časopisov - v poslednej dobe občas k čaju čítam Obzory: týdeník pro politiku a kulturu 1945 - 1948 - sú v ňom výborné články od Heleny Koželuhovej (napr. k poslání studentstva),od R. Setona- Watsona,od Alfreda Druckera (napr. recenze Hayekovej Cesty do otroctví), Pavla Tigrida (k slobodě tisku) a Jana Kolára. Z detských kníh Kája Mařík, Malý princ a samozrejme Broučci. Tesne pred spaním v poslednom období veškerú literatúru vytlačujú filmy Charlieho Chaplina, nie úplne vhodnou voľbou na noc bol film Norimberský proces z roku 1961, ktorý som videla len pár dní pred nálezom ÚS vo veci Melčák. Asi aj pričinením tohoto filmu to mal ÚS v momente, keď pripomenul v náleze vo veci Melčák Výmar (plus následná argumentácia v bode VIa) u mňa pocitovo vyhrané. Spomenula som si totiž na reč obžalovaného Ernsta Janninga a záverečný dialóg amerického a nemeckého sudcu. Kata Kuk.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Můj oblíbený český autor je v současnosti Miloš Urban, líbilo se mi od něj vše vyjma Pamětí poslance Parlamentu ... Jeho poslední román Lord Mord je v poslední době moje nejlepší knížka. Z právnické beletrie čtu třeba Scotta Turrowa, je to bývalý advokát, který pověsil profesní dráhu na hřebík a začal psát beletrii (o právnících).

V románu Q, který zmiňuje Katka, je nejzajímavější část asi v polovině knížky o komuně v Münsteru v 16. stol.

Anonymní řekl(a)...

“No two persons ever read the same book.”

Mimochodem víte, že v celém arabském světě (400mil) se ročně vydá tolik (kusů) knih jako v 11 milionovém Řecku (zdroj Economist 09).

Ivana Holá

Tomáš Pecina řekl(a)...

Na mém nočním stolku tedy momentálně žádná sláva.

Z odborných knih mi tam leží Věcná břemena od A do Z od A. Bradáče, z neprávnických jsem naposledy dočetl Válku Čechů s Němci od E. Rádla a z beletrie Da Vinci Code (chtěl jsem se přesvědčit, jestli je to opravdu tak špatná literatura, jak se říká, a zjistil jsem, že je ještě horší).

Eva řekl(a)...

Mou oblíbenou četbou po pracovním dni začínají být hlavně pohádky. Vždycky mě překvapí, že to dobře dopadne.
A taky báje,pověsti a mýty - od regionálních až po Indiány. U těch mě zase překvapuje, jak jsou si často podobné (u nás kmotra liška, za velkou louží kojot, ale oba filutové) často nedopadnou dobře, což evidentně nikoho uvnitř příběhu nepřekvapuje (velmi samozřejmě se tam třeba umírá...)
Mimochodem, ještě jsem si nevšimla, že by někdo odpověděl na otázku autora postu - kdy že vlastně čte? Já čtu večer, ale brzy usínám... pak čtu o víkendech (ale když je hezky, radši chodím ven), snažím se číst v šalině (fyzicky náročné) a hlavně pořád čtu s výčitkami svědomí, že četbou "pro zábavu" ujídám čas té správné sebevzdělávácí právnické literatuře ...
Jinak některé z mých oblíbených knih: Margaret Craven: Slyšel jsem sovu zavolat své jméno, Raymond Queneau: Modré květy, Douglas Adams: Stopařův průvodce po Galaxii (vlastně celá série), Izmail Kadare: Krvavý duben
Eva Vávrová

michaela bejčková řekl(a)...

Eva Vávrová:

"a hlavně pořád čtu s výčitkami svědomí, že četbou "pro zábavu" ujídám čas té správné sebevzdělávácí právnické literatuře ..."

Teď jste na to kápla. U svědomitého "duševního pracovníka" (u něhož se předpokládá, že cestou z práce si v dopravním prostředku prolistuje odborný časopis a po příchodu z práce se večer ještě posadí s několika barevnými pastelkami k odborné monografii) to považuju za velmi palčivé dilema. Já jsem z rodu méně svědomitých, ale i tak na to často myslím, a snažím se tento pocit oblafnout argumentem, podle nějž (asi nejen) mé typické "čtecí" situace

- a) v dopravním prostředku,
- b) doma při jídle,
- c)v posteli před usnutím

jsou natolik

- a) ke skutečnému a soustředěnému zahloubání nevhodné,
- b) krátké, a vůbec, u jídla se číst nemá, takže když čtu, je to jakoby jen tak mimochodem a inkognito :-),
- c) vzácné a soukromé, tedy určené pro to, co skutečně číst chci (a ne, co bych měla),

že se do toho ta odborná literatura vlastně nemůže vejít, ehm. (Nedisponuje-li literárními kvalitami, které vyvolávají estetické potěšení a čtenářskou radost bez ohledu na to, že jde o právní tématiku: tak například Jheringův Boj o právo a Právní vědu všedního dne jsem s chutí vytahovala v metru i v posteli.)

Zajímalo by mě, jak toto dilema řeší jiní (myslím, že na Jiném právu poměrně četně se vyskytující) čtenáři, jimž je právo koníčkem a vášní (a kteří nečtou právnické publikace z pocitu, že by měli, ale proto, že je to k nim pudí). Dá se zvládnout obojí? Já se sice občas cítím provinile, že řádně nečtu odborné texty, ale hůř bych se určitě cítila, kdybych čas dosud vyhrazený neprávnickým knihám měla věnovat textům odborným, a na ty neodborné by pak už nezbylo...

Tomáš řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...

Moc pěkný post. Takže nejdřív se přiznám, že právnickou literaturu čtu doma jen výjimečně, odhadl bych to tak na dvacet hodin do roka. Jinak čtu v šalině, což je tak hodina denně, a v průměru tak 3-4 hodiny týdně před spaním - jak to v závislosti na dalším programu vyjde. Čtu hodně sci fi, taky hodně oddechových detektivek, třeba od van Gulika, od něj mám zrovna teď rozečtený Sexuální život ve staré Číně, což ovšem není ani detektivka, kupodivu ani porno, ale docela čtivě zpracovaná faktografie o této otázce. Mám na její dočtení ještě týden, protože v knihovně jsou na tuhle knihu už další 4 rezervace, tak ji musím brzy vrátit. Jinak mám některé knihy, které čtu pořád dokola, což je typicky Švejk a asi dost netypicky Čtyři klíče od Michaela Crichtona.
Jiří Sýkora

Pavel Molek řekl(a)...

Náš nový host nezklamal ani tématem, ani formou, díky moc. Konečně je pro mě jednoduché odpovědět, protože na nějakou dobu se můj noční stolek stal i mou jedinou knihovnou, ty ostatní jsou teď fyzicky poněkud daleko. A co tu vidím? Kromě Dějin Portugalska, průvodce po Portugalsku a Portugalštiny pro samouky ještě Gerplu čili Hrdinskou ságu od Halldora Laxnesse jako vzpomínku na Island, druhý díl Popperovy Otevřené společnosti a jejích nepřátel (tu mám otevřenou všem nepřátelům navzdory), Sonety Luise de Camoes, a abych dokončil svůj "shift" k angličtině (i když vlastně nevím, k čemu mi bude anglická terminologie ze sovětských ponorek), tak taky Hunt for Red October od Toma Clancyho, nejmilejšího autora mého nejmilejšího bloggera;) Na mých jiných nočních stolcích leží rozečtené Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti (otvírané podle nálady;)od Umberta Eca, Na kouzelném vršku od Thomase Manna (u něhož mě fascinuje rozpor mezi jeho vypravěčským talentem a banalitou vybraných témat; proto ta rozečtenost: jak dlouho jeden dokáže v kuse číst, co se honí člověku hlavou v tuberkulozním sanatoriu?!). Jinak mám ještě elektronický noční stolek, protože hrubě rád poslouchám četby na pokračování na Vltavě a Praze (tam mě teď už pomocté dostali tím, jak František Filipovský před půl stoletím namluvil Bylo nás pět).
A čtu většinou ve vlaku - čímž bych chtěl poděkovat Českým drahám za poskytnutí dostatku klidu na čtení, místa pro nohy i za to, že jim 180 kilometrů dlouhá cesta z Brna do Jindřichova Hradce trvá tři a půl (reálně čtyři) hodiny. No a v tomto roce taky v parku nebo u moře, podle toho, jak dlouhá je přestávka mezi přednáškami;)

Anonymní řekl(a)...

Vážení,
vidím, že chcete zaujmout odbornou a pohádkovou (mimochdem ta nekončí nikdy dobře, neb to jsou ty největší brutálity a krváky) literaturou. Samej existencionalista, právní teoretik, romantik nebo milovník "klasiky".
Přiznejme si ovšem, že nepohrdnem také lechtivou obrázkovou literaturou, pravda formát mpg/avi přinesl mnohá vylepšení. Názvy sem udávat nebudu - začali byste slintat :-)

Mirek Hlt

Anonymní řekl(a)...

Tak jsem se podíval pro jistotu na svůj noční stolek ( tedy mám u postele celou knihovničku a za noční stolek mi slouží druhá polička odspodu), abych mohl bez příkras napsat, cože to vlastně čtu. No nevím, je to tedy pěkná směs.Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě - tady se už dlouho nemohu dostat přes dobu husitskou, to vraždění a strašlivé ničení české země jako by nechtělo nikdy skončit, vždy se k tomu vrátím, události se posunou a potoky krve se lijí dál. Těžké čtení před spaním, jak tu dobu mohl Palacký tak podrobně a věrně popsat a zároveň ji obdivovat? Dále tam vidím jízdní řády společnosti Titsa na Tenerife. To tedy není žádná vznešená literatura, ale mám je skoro nejradši, vždycky si lehnu, zahloubám se do mapy a vymyšlím, kam pojedu, až tam zase budu, a jak mi ty autobusy z různých horských vesniček, kde budu na túrách, budou pěkně navazovat. Je to krásné snění a fantazírování, tak je sem tedy také zařazuji.Učebnici novořečtiny ( Isagogi stin neoeliniki glossa ) už založím, z Řecka jsem teď přijel,tak si dám teď přestávku. I když je to krásný jazyk, v dnešní angličtinářské době je to trochu nepraktický koníček.No a nakonec vidím vysloveně oddechovku, příručku Jak chovat postpuberťáka. Tuto lehkou četbu ovšem ocení jen ti, kdo mají potomky příslušného věku , a utíkám se k ní pokaždé, když je těžce zkoušena má rodičovská autorita.Ale na cestu do vlaku a hlavně ráno do šaliny si beru spíše beletrii nebo časopisy, ale to už bývá různé a nerad bych přes míru natahoval příspěvek. Tož tak.
Jaroslav Vlašín

Jan Vučka řekl(a)...

Já doporučím ke čtení zejména Ben Elton: Popcorn a DBC Pierre: Vernon Bůh Little.
VTIPNÉ! MRAZIVÉ! DECHBEROUCÍ! ... ač se to dnes píše na obálku každé druhé knihy, o těchto dvou to platí doopravdy. A navíc obě kladou otázku "za co je člověk odpovědný?" Pro právníky celkem zajímavá otázka, ne? ;-)
Z podobných důvodů doporučím i Mechanický pomeranč, ovšem ten spíše v geniální filmové verzi, neboť poslední knižní kapitola (ve filmu vypuštěná) mi vždycky přišla nadbytečná a zamlžující (možná se mnou bude naopak někdo nesouhlasit a říkat, že staví děj do nového a lepšího světla, ale já prostě nemám rád knížky, kde poslední kapitola staví vše do té doby řečené naruby).

Anonymní řekl(a)...

Na gymplu (kdysi dávno) jsem měla fakt ráda Remarqua, každé léto jsem u babičky na vesnici přečetla Gabru a Málinku od Kutinové a (nikoli jejich) Sestřičku Carrie od Dreisera, asi ve třinácti Smrt si říká Engelchen od Mňačka. Jako starší se semtam vracím k Sophiině Volbě a dětským encyklopediím s velkými barevnými obrázky. Z rusáků jsem měla ráda Dostojevského hlavně proto, že se mi podařilo přečíst Bratry Karamazovy a stále mít ráda lidi. Nemusela jsem Čechova, Stendhala, Kafka mi přišel zbytečně drsný...asi je pro starší.

Nová kapitola začala s nástupem na práva, která u mne postupně způsobila vznik dávícího reflexu při pohledu na vázanou knihu. Nicméně i poté jsem semtam něco přečetla, třeba životopis Jima Morissona, Hodiny, Paměť mojí babičce, Den Trifidů. Jestli mám nějakého oblíbeného autora tak Bukowskiho. Na mém nočním stole se naposled válel Čapek a jeho rozhovory s TGM které ale bohužel před spaním nedávám. Stejně tak už asi osm let rozečtený životopis Winstona Churchilla. Nejvíc svého "uměleckého" potenciálu věnuju asi posloucháni hudby a provozování "hudby". Lucka Vinc.

Anonymní řekl(a)...

V rámci právnického blogu si dovoluji tematicky upozornit na svůj čerstvý čtenářský zážitek - Sándor Márai: Noc před rozvodem. Jedná se o "komorní příběh, který se odehrává těsně před vypuknutím druhé světové války v Budapešti, resp. v Budíně během jednoho slunečného podzimního dne a noci. Soudce Kristóf Kömíves má vést rozvodové řízení svého dávného spolužáka z gymnázia, lékaře Imreho Geinera a jeho choti Anny Fazekasové“ a podle recenzí je "brilantní zaznamenání rozkladu staré společnosti pouze jeden z mnoha rozměrů knihy, nad jejíž hloubkou se tají dech.“ Podle mého názoru klasická středoevropská literatura v jedné ze svých nejlepších podob.

Pavel Caban