PhD Workshop 2018: pozvánka a instrukce pro zájemce o účast

Česká společnost pro evropské a srovnávací právo zve všechny české a slovenské studenty doktorských studijních programů na VI. ročník PhD Workshopu, který se letos uskuteční v termínu od 9. do 11. listopadu 2018 v prostorách Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně  (snad do té doby nespadne...).

Zájemci o účast se mohou přihlásit do 30. září 2018 (podrobnější instrukce jsou uvedeny níže). 

Celý příspěvek

Pavel Doubek: Ohlédnutí za pátým ročníkem PhD Workshopu

Minulý víkend hostila olomoucká právnická fakulta setkání „nejodvážnějších“ studentů doktorského studia ze všech právních odvětví českých právnických fakult. Již pátý ročník semináře s názvem „PhD Workshop“ organizovaný Českou společností pro evropské a srovnávací právo měl za cíl umožnit vybraným doktorandům představit svoji disertační práci (v jakémkoliv stádiu rozpracovanosti) a obdržet k ní podrobnou zpětnou vazbu.
Celý příspěvek

PhD Workshop 2016: Už jen týden...

...zbývá do uzávěrky přihlášek!

PhD Workshop České společnosti pro evropské a srovnávací právo se letos bude konat již počtvrté. První listopadový víkend (pátek 4. 11. až neděle 6. 11.), Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, dvě desítky dotkorandů a tucet skvělých mentorů (akademiků i praktiků), kteří investují svůj čas do podrobné a individuální zpětné vazby na studentské disertační práce.
Celý příspěvek

Právníkův průvodce po metodologické galaxii

Pokud jste se rozhodli vydat se na dobrodružnou cestu psaní doktorské dizertace, ocitáte se v rizikové zóně, v níž každou chvíli může zaznít variace na otázku: „A jakou metodologii na to používáš?“  Někteří místo odpovědi zalapají po dechu, ti otrlejší možná začnou z paty tahat termíny jako analýza, dedukce nebo komparace a možná se najdou i tací, kteří ledabyle prohodí zcela samozřejmou odpověď: „Sednu a píšu.“  Je nepochybné a smutné zároveň, že ani v jednom případě se tazatel vlastně nic nedozví.  Proč k tomu však často dochází? Proč na otázky stran metodologie našeho výzkumu vlastně vůbec nejsme připraveni? Proč možná ani netušíme, co si pod pojmem metodologie máme představit? Nechci se pídit po skutečných příčinách tohoto neblahého stavu, ale zdá se mi vhodné, abychom proti nic neříkajícím reakcím začali zlehka bojovat alespoň tím, že o metodologii v právním výzkumu budeme diskutovat.

Celý příspěvek

7. ročník ceny Randovy nadace za vynikající diplomovou práci

Randova nadace při Spolku českých právníků Všehrd vypisuje v rámci programu podpory rozvoje právní vědy a talentovaných studentů právnických fakult v České republice za laskavé podpory PRK Partners s.r.o. advokátní kanceláře 7. ročník ceny Randovy nadace za vynikající diplomovou práci.

Cena Randovy nadace může být udělena autorce / autorovi diplomové práce, obhájené v období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2012 na právnické fakultě v České republice v oboru práva občanského, obchodního, finančního, evropského, mezinárodního práva soukromého a pracovního či v některém oboru souvisejícím, včetně národního hospodářství, která bude mimořádným přínosem pro rozvoj oboru, zejména z hlediska praktické využitelnosti poznatků nashromážděných v diplomové práci.

Cena je dotována celkovou částkou až do výše 50 000 Kč.

Podmínky pro hodnocení:

Diplomová práce musí být obhájena na právnické fakultě v České republice v období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2012. Diplomová práce musí být nejpozději do: 15. 10. 2012 zaslána na kontaktní adresu Randovy nadace Jáchymova 26/2, Praha 1, 110 00 či na adresu Spolku českých právníků Všehrd, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, nám. Curieových 7, 116 40, Praha 1.

Diplomová práce musí být doručena v jednom písemném vyhotovení, včetně kopií posudků vedoucího a oponenta diplomové práce a průvodního dopisu, ve kterém budou uvedeny kontaktní údaje diplomanta/ky (kontaktní adresa, e-mail a tel. číslo).

Partneři ceny Randovy nadace: PRK Partners (www.partners.com) a Všehrd (www.vsehrd.cz)

Bližší informace získáte na: randova.nadace@seznam.cz nebo na tel.: 739 324 016.
Celý příspěvek

Soutěž o lidskoprávní diplomku roku.

Liga lidských práv uspořádala soutěž o diplomku roku v oblasti lidských práv a požádala v této souvislosti o zveřejnění této výzvy:

Dobrý den,

Liga lidských práv, česká nevládní organizace, která se zaměřuje na ochranu lidských práv, si Vás tímto dopisem dovoluje oslovit s připravovanou akcí „Lidskoprávní diplomka 2011“, nad níž převzala záštitu nad akcí převzala místopředsedkyně ústavního soudu JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D.. Jedná se o soutěž, do které se může přihlásit každý student, který se ve své závěrečné (bakalářské, diplomové i jiné) práci zabývá lidskoprávní tématikou.

Upozorňujeme, že se téma prací NEMUSÍ týkat pouze oblasti práva jako takového. Přijímáme zajímavé práce z jakýchkoliv jiných fakult a oborů, které mají obsahově co dočinění s oblastí lidských práv, jejich ochrany, aplikace, teorie a praxe.

Vaším prostřednictvím bychom studentům chtěli nabídnout možnost jiného než akademického využití jejich prací, odborného ohodnocení a v případě oceněných prací také finanční odměny.
Chtěli bychom Vás tímto požádat, zda byste mohli studentům rozeslat informace o soutěži spolu s letákem, který naleznete v příloze. Velmi by nám rovněž pomohlo, kdyby mohl být umístěn také na vývěsce školního informačního systému. Veškeré podrobnosti o soutěži můžete najít na stránkách Ligy lidských práv www.llp.cz/cz/soutez.

V případě jakýchkoliv dotazů nás neváhejte kontaktovat.

Za Ligu lidských práv zdraví a na spolupráci se těší

Kateřina Červená

Liga lidských práv
Burešova 6

602 00 Brno Česká republika tel.: +420 545 210 446
fax.: +420 545 240 012e-mail: brno@llp.cz

Celý příspěvek

6. ročník ceny Randovy nadace za vynikající diplomovou práci z oboru obchodního práva a příbuzných oborů

Randova nadace při Spolku českých právníků VŠEHRD

vypisuje v rámci programu podpory rozvoje právní vědy a talentovaných studentů právnických fakult v České republice za laskavé podpory advokátní kanceláře PRK Partners s.r.o.

6. ročník ceny Randovy nadace za vynikající diplomovou práci z oboru obchodního práva a příbuzných oborů

Cena Randovy nadace může být udělena autorovi diplomové práce, obhájené v období od 1.3.2010 do 30.3.2011 na právnické fakultě v České republice v oboru práva občanského, obchodního, finančního, evropského, mezinárodního soukromého a pracovního či v některém oboru souvisejícím, včetně národního hospodářství, která bude mimořádným přínosem pro rozvoj oboru, zejména z hlediska praktické využitelnosti poznatků nashromážděných v diplomové práci.

Cena je dotována celkovou částkou až do výše 50 000 Kč.


Podmínky pro hodnocení:
Diplomová práce musí být obhájena na právnické fakultě v České republice v určeném oboru v období od 1.3.2010 do 30.6.2011.

Diplomová práce musí být nejpozději do 8.7.2011 zaslána na sídlo Randovy nadace (Právnická fakulta Univerzity Karlovy, nám. Curieových 7, 116 40, Praha 1) nebo předložena v kanceláři Spolku českých právníků Všehrd (budova Právnické fakulty Univerzity Karlovy, dveře č. 29, nám. Curieových 7, 116 40, Praha 1).

Diplomová práce musí být doručena v jednom písemném vyhotovení, včetně posudků vedoucího a oponenta diplomové práce a průvodního dopisu, ve kterém budou uvedeny kontaktní údaje diplomanta/ky (kontaktní adresa, e-mail a tel. číslo).

Doručení obhájené diplomové práce včetně posudků a průvodního dopisu se považuje za podání přihlášky. Podáním přihlášky dává diplomant/ka souhlas ke zveřejnění a publikaci své diplomové práce, včetně zveřejnění na internetu, v případě, že jeho/její práce bude oceněna.

Udělení ceny, určení její výše, popř. způsob rozdělení ceny mezi více autorů, je zcela na zvážení správní rady Randovy nadace a na její udělení není žádný právní nárok. V příslušném akademickém roce nemusí být cena udělena vůbec.

Upozorňujeme, že proces výběru diplomové práce a udělení ceny není veřejnou soutěží.

Randova nadace, nám. Curieových 7, 116 40 Praha 1
tel.: 222 322 654, e-mail: randova.nadace@seznam.cz
IČ: 264 64 926, č. ú.: 173179045/0300 vedený u ČSO B

Bližší informace získáte na
www.vsehrd.cz
www.prkpartners.com

Celý příspěvek

Lucie Vinčálková: Zneužití práva v daňovém právu

Právní princip zákazu zneužití veřejného práva se nezrodil do vakua – souběžně s ním působí ve veřejném právu celá řada dalších právních a ideologických principů, s nimiž je třeba ho poměřit. Vyvstává řada otázek.

Je princip zákazu zneužití práva v souladu se základními zásadami našeho právního řádu? Nepodrývá legitimitu a důvěru občanů v právní stát? Je praktický pro pochopení v praxi? A v neposlední řadě, je celý koncept tax avoidance, fraus legis nebo zneužití práva jako způsob potírání nevhodného chování správný a morální?
Při studiu problematiky zneužití práva v České republice musí vyvstat otázka potřebnosti zákonného zakotvení obecného zákonného pravidla zakazujícího zneužití čili GAAR. Argumenty pro nutnost zakotvení obecné zákonné definice zneužití v právním řádu České republiky mohou znít takto:
- Česká republika je zemí civilněprávní tradice, veškeré normy musí mít tedy zákonný základ.[1]
- Daňové právo je odvětvím veřejného práva, kde veškeré povinnosti (a nutnost poměřovat při daňovém plánování transakce principem zákazu zneužití jistě povinností je) mohou být ukládány jen na základě zákona (viz čl. 2 odstavec 3 Ústavy a čl. 2 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod).
- Článek 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod říká: Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Přes výše uvedené u nás došlo k faktické situaci, kdy doktrína zneužití práva je i přes neexistenci GAAR aplikována. Jak je to možné? Zneužití práva si do našeho právního řádu našlo jinou cestu, než v mnoha jiných zemích[2]. Jak již bylo naznačeno výše, nalezli ho soudci našich nejvyšších soudů jako obecný princip právní. Nejprve se tento princip projevil v soukromoprávních rozsudcích Nejvyššího soudu, poté i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu v oblasti daní.

O existenci právních principů jako pramenů práva není v našem právním řádu pochyb. Uznal je jimi již Ústavní soud nálezem č. 33/97 ze dne 17. 12. 1997.

Sporným však zůstává, zda soudci tento právní princip takovýmto způsobem vůbec mohli nalézt. Měl či musel mít princip zákazu zneužití veřejného práva oporu v zákoně?

Aplikace doktríny zneužití práva ve veřejném právu snižuje právní jistotu subjektů v tom smyslu, že podrobuje jejich chování testu účelnosti. Subjekt, který formálně postupuje v souladu se zákonem, naráží na možnost správních orgánů ignorovat některá jeho jednání. Klíčovou otázkou je, zda je toto narušení proporcionální.

V dnešní době jsou relevantní, tedy v případě zneužití práva daňové, zákony novelizovány několikrát ročně, už tak visí právní jistota adresátů norem na vlásku. Pravidla pro sestavování daňových přiznání jsou stále natolik složitá, že většina podnikajících osob buď stráví dny jejich studiem, nebo si rovnou najme daňového poradce. Argument, že se u principu zneužití práva jedná o obtížně formálně uznatelný pramen, který tudíž podstatně snižuje právní jistotu daňových subjektů, se ve světle výše uvedeného nejeví přiliš silný. Kvalitní legislativa, přehledné daňové formuláře a jasné podmínky by pro zvýšení právní jistoty daňových subjektů jistě sloužily lépe, než zákaz aplikace obecných principů právních, jako například zákazu zneužití práva v rozporu s jeho účelem.

Princip zneužití práva se ve veřejném právu poprvé objevil v roce 2005. Od té doby s ním judikatura poměrně konstantně pracuje, upravuje a zpřesňuje jeho užití. Pro naplnění principu právní jistoty hovoří také velmi důkladný test zneužití, jenž poskytuje judikatura ESD. Zneužití práva se uplatňuje pouze na úzkou skupinu jasně definovaných případů jako poslední záchranná brzda – v situaci, kdy je podle všeho zřejmé, že si činnost subjektů nezaslouží právní ochrany. Představuje ultima ratio – nejzazší řešení, které je třeba uplatnit, až když nelze závadnému chování zabránit výkladem právních norem (jako tomu bylo například v nedávném a poměrně populárním případě Ježek Software[3]).

Dalším argumentem pro to, že omezení právní jistoty je přiměřené výsledku je míra „penalizace“ v případě rozpoznání zneužití. Subjektu nehrozí v žádném případě trestněprávní sankce, ani daňové orgány k žádnému potrestání subjektu nepřistoupí. Jediná povinnost subjektu vyvstává z toho, že správce daně ignoruje transakce, kterými subjekt právo zneužil, a tomu tedy vznikne daňová povinnost v takové výši, jakoby ke zneužití vůbec nedošlo.

Zamysleme se ještě na moment nad pojmem zneužití práva tentokrát z víceméně esteticko-významového hlediska. Sousloví „zneužití práva“ emocionálně evokuje celkem silnou negativní reakci a pro laiky i nepoučené právníky je zbytečně matoucí. Autorka této práce je, jak se zdá, zastánkyní konceptu zneužití, nicméně si dovoluje zpochybnit jeho jazykovou výstižnost. Je pravdou, že formálně se o zneužití práv jedná, nicméně lingvisticky se jako daleko přesnější termín hodí překlad anglického výrazu tax avoidance, čili vyhýbání se dani. Pokud by došlo k uzákonění obecné klauzule zakazující zneužití čili GAAR, jednoznačně by bylo vhodné formulovat zákon tak, aby obsahoval zákaz vyhýbání se dani a dále dissimulace v blízkých ustanoveních jako příbuzné projevy zásady zákazu zneužití práva ve veřejném právu. Rozsudek Primossa[4] ukázal, že tuzemská terminologie stále není jednotná, proto by upřesnění naznačeným směrem rozhodně nebylo na škodu.

Ve chvíli, kdy vyvrátíme všechny právní pochybnosti o aplikovatelnosti institutu zneužití, stále zbývá poměřit ho se základními hodnotami naší společnosti, z nichž právo jako normativní systém vychází.

Ideologická rovina zneužití práva ve veřejném právu obsahuje silné argumenty pro i proti aplikaci doktríny zneužití. V konfliktu zde stojí základní a nezadatelná práva daňových subjektů i ostatních občanů. Ideologie by měla dát odpověď na otázku „Proč zakazovat zneužití práva ve veřejném právu?“.

Proti doktríně zneužití práva vyvstává idea svobody[5]. Konkrétně idea svobody jednotlivce proti přílišným zásahům státu, svoboda vlastnit majetek a smluvní svoboda. Toto uvažování má kořeny v nauce Johna Locka, ze které plyne postulát, že každý má svobodu disponovat svým nezdaněným příjmem. Majetek vzniká prací osob a existuje nezávisle na státu a právu, právo vlastnit majetek je přirozené právo a stát nemá nárok ho omezovat. Ideu svobody zdůrazňují i národní soudy a ESD ve svých rozsudcích, když opakovaně konstatují, že subjekty mají právo vybrat si z několika alternativ chování tu, která je pro ně daňově nejvýhodnější.

Lockův libertariánský přístup lze překonat poměrně jednoduše. Předpokladem jeho fungování je totiž předstátní, přirozené stádium společnosti. Aby mohly existovat příjmy, musí být, třebas volný, trh. Aby fungoval trh, jsou nutné zákony, které jej budou upravovat, v tu chvíli je již nutná společenská smlouva a vláda a zákonodárné těleso. Jejich provozní náklady pak musí hradit právě občané, kteří společenskou smlouvu uzavřeli – a ti mají povinnost odvádět daně.[6]

Pokud se některé subjekty této povinnosti vyhýbají, činí tak v rozporu s demokratickými ideami spravedlnosti a rovnosti před zákonem. Neboli slovy soudce Learned Hand:
„Znovu a znovu opakovaly soudy, že je něco nekalého na uspořádávání vlastních záležitostí tak, aby byla daňová povinnost z nich co nejnižší. Bohatí tak činívají, ale je tomu tak špatně – protože každý je dlužen platit v obecném zájmu, co je čestné a spravedlivé. Daně jsou příspěvky pro obecné blaho; neměly by být dobrovolnými příspěvky bohatých a na druhé straně vynucenými platbami chudých. Požadovat méně ve jménu lidu znamená rezignovat na hodnoty demokracie.“[7]
Pokud chceme respektovat právo a systém, který zavádí, neměli bychom se snažit postupovat v rozporu s jeho účelem, protože tím porušujeme zásadu rovnosti před právem. Činíme tak na úkor těch, kteří žádné nedokonalosti práva nevyužívají. V daňovém řízení se sice formálně jedná o vztah stát (respektive finanční orgán) ‑ jednotlivec, de facto jde však o komplexní systém vztahů a povinností přispívat na činnosti státu, které byly uloženy za určitým účelem a z určitého důvodu, nikoli náhodně a v morálním vakuu. Jak píše W. B. Barker:
Daňová povinnost v demokratických zemích je založena na povinnosti každého občana platit poctivou část břemene jeho vlády bez nároku na privilegium daňové úlevy.[8]
Osoby, které zneužívají daňové právo, neobstojí samozřejmě ani před testem, který poskytuje notoricky známý Kantův kategorický imperativ. Pokud by se zneužívání práva mělo stát obecnou normou chování, rozhodně by se nejednalo o ideální situaci, naopak, vedlo by to k velké neefektivitě vybíraných daní a ke zvýšení daňové zátěže pro všechny, tedy na úkor osob, které daňové právo nezneužívají, a tím i k deformaci daňové politiky.

Další zajímavou otázkou je, kdo se zneužití veřejného práva u nás nejčastěji dopouští. Jaká skupina poplatníků. Zatím se podle rozsudků Nejvyššího správního soudu zdá, že jsou to převážně velké společnosti, které mají prostředky na to, aby si najaly nákladné daňové poradce. Ti pak vymýšlejí a kombinují velmi složité konstrukce na hranici zákona – s trochou nadsázky se dá říci, že zkoušejí, co ještě daňový orgán akceptuje. Nejsou to však jen korporátní „obři“, v případech Potápěčů[9] se jednalo o fyzické osoby nebo jejich malá sdružení. Dalším důvodem, kterým subjekty ospravedlňují touhu daňové právo zneužívat ve svůj prospěch, je nedostatek jejich identifikace se systémem, kterému daně poskytují. Jinými slovy, kdyby byli všichni přesvědčeni, že daně jsou spravedlivými příspěvky do veřejných rozpočtů, které jsou správně a spravedlivě rozdělovány, neměli by potřebu se jim vyhýbat. Nebo ano? Ovšemže ano. Identifikace občanů se státem nikdy nepředčí míru jejich identifikace s bližními. Pan Ing. Petr B.[10] se choval přirozeně, když upřednostnil své nejbližší před státem. Chtěl poskytnout více svým dětem, než ostatním, to je běžný model lidského chování. Zároveň je však pan Ing. Petr B. občanem a má povinnosti ke státu a – a tím se dostáváme k ideové podpoře zákazu zneužití práv – ke svým spoluobčanům a spolupřispěvatelům hrát vůči nim fair play
[1] Neboli slovy Jana Tryzny: „na rozdíl od právních řádů, které uznávají soudcovskou tvorbu práva, není [v zemích kontinentální tradice] v postatě přípustné, aby konkrétní kauza byla rozhodnuta zcela mimo existující pozitivní právo“ TRYZNA, Jan. Právní principy a právní argumentace: K vlivu právních principů při právní argumentaci při aplikaci práva. 1. Praha : Auditorium, 2010. 332 s.
[2] Ovšem nejsme jediný kontinentální právní systém, kde tomu tak je – viz. FREEDMAN, Judith. Interpreting Tax Statutes: Tax Avoidance and the Intention of Parliament. Law Quarterly Review. 2007, 123 (Jan), s. 53 - 90, na str. 82, a viz. také kapitola 5.1 – obdobně se tak stalo například v Holandsku a Řecku
[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2010, čj. 4 Ads 120/2009 - 88, www.nssoud.cz
[4] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.3.2010, čj. 9 Afs 83/2009 - 232, www.nssoud.cz
[5] BARKER, William B. The Ideology of Tax Avoidance. Loyola University Chicago Law Journal. 2009, 40, s. 229 - 251., na s. 234
[6] PREBBLE, John; PREBBLE, Zoë. The Morality of Tax Avoidance . Creighton Law Review. 2010, 20, s. 101-158, na str. 132
[7] Comm’r v. Newmann, 159 F. 2d 848, 850-51 (2d Cir. 1947) (Hand, J., dissenting)
[8] BARKER, William B. The Ideology of Tax Avoidance. Loyola University Chicago Law Journal. 2009, 40, s. 229 - 251., na s. 239
[9] Rozsudek NSS ze dne 10. listopadu 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48, www.nssoud.cz
[10] Případ Potápěči..

Celý příspěvek

Václav Brož: Určování charakteru právních norem v návrhu nového Občanského kodexu

Návrh nového občanského zákoníku z pera Karla Eliáše a Michaely Zuklínové je rovněž postaven na principu dispozitivnosti, když v § 1 odst. 2 říká „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby upravit soukromá práva a soukromé povinnosti odchylně od zákona; k ujednáním porušujícím veřejný pořádek, dobré mravy nebo právo týkající se postavení osoby včetně práva na ochranu osobnosti se však nepřihlíží“. Navržená formulace částečně vychází z ustanovení § 2 odst. 3 současného občanského zákoníku, zejména v části stanovující nemožnost sjednání odchylné úpravy v případě výslovného zákazu. Ustanovení se vztahuje na celé soukromé právo. Opouští neurčité kritérium „povahy ustanovení“ a stanovuje korektivy veřejného pořádku, dobrých mravů a ochrany osobnosti. Od současné úpravy se ale návrh nové úpravy výrazně liší, a to nejen použitím konkrétnějších korektivů.
Na rozdíl od současné úpravy, návrh nové úpravy již nevyžaduje, aby odchýlení se od zákona bylo provedeno dohodou.[1] Dohoda představuje dvoustranný právní úkon, kterým je v tomto případě vyjadřována vůle subjektů podřídit se vlastní úpravě a vyloučit úpravu zákonnou. V některých případech však k odchýlení se od zákona postačí jednostranný právní úkon. Například § 43b odst. 2 OZ stanovující „Ústní návrh zaniká, není-li přijat ihned, ledaže z jeho obsahu vyplývá něco jiného.“ nebo sepsání závěti lze chápat jako jednostranný právní úkon, kterým se zůstavitel odchyluje od zákonné úpravy dědictví. Vyžadování dohody k odchýlení se od dispozitivních norem je tedy v současné úpravě nepřesné, jelikož vzbuzuje dojem, že odchýlení se od zákona je možné pouze dvoustranným právním úkonem. Lze pozitivně hodnotit výše uvedený § 1 odst. 2 návrhu nového OZ, že tento požadavek neobsahuje.
Oproti současnému OZ je však zásadní rozdíl v tom, že nová úprava prohlašuje za dispozitivní normy veškeré normy soukromého práva, které explicitně nezakazují odchýlení. Na rozdíl od současné úpravy, která rozlišuje charakter právních norem vedle výslovného zákazu podle „povahy ustanovení“ se nová výše uvedená kritéria zákonných ustanovení netýkají, ale vztahují se k autonomnímu právu, zejména k smluvním ujednáním subjektů. Dispozitivnost nebo kogentnost právní normy v návrhu nového OZ nelze určovat pomoci těchto kritérií, ale pouze pomocí první části ustanovení říkajícího „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby upravit soukromá práva a soukromé povinnosti odchylně od zákona;…“. Veškeré soukromoprávní normy neobsahující explicitní zákaz bude tedy nutné považovat za dispozitivní. Obdobně jako v současném OZ i v návrhu nového OZ je však výslovný zákaz u právních norem uváděn pouze výjimečně. Přesto neuvedení explicitního zákazu samo o sobě nebude znamenat, že se osoby mohou od právní normy odchýlit, jelikož autonomní úpravu bude nutné posoudit podle druhé části výše uvedeného ustanovení zavádějícího zmíněná kritéria.
Odchylná úprava bude možná právě a pouze v případech, kdy bude splňovat výše uvedená zákonná kritéria. Jedna autonomní úprava odchylující se od dispozitivní normy tedy může být pro rozpor s těmito kritérii považována soudy za neplatnou, zatímco jiná úprava odchylující se od téže dispozitivní normy, avšak v souladu s těmito kritérii bude považována za platnou. Návrh nového OZ ale obsahuje mnoho právních norem, od kterých bude jakékoliv odchýlení vždy považováno za neplatné, přestože neobsahují jeho výslovný zákaz a podle první části výše uvedeného ustanovení jsou považována za dispozitivní. Půjde o právní normy, které představují úpravu, jež lze jako jedinou považovat za neodporující dobrým mravům, veřejnému pořádku nebo právu na ochranu osobnosti.[2] Sporné ale zřejmě bude, zda tyto normy lze označit za kogentní.
Hodnocení zda autonomní úprava nepřekračuje meze dané zákonnými kritérii, bude náležet soudům, které budou moci zohlednit charakter konkrétních smluvních stran a jejich vztahu a dle toho následně rozhodnout, zda se v daném případě jedná o přípustné nebo nepřípustné odchýlení. Tímto rozhodnutím ale nebude dotčen charakter dané normy, ta bude stále považována za dispozitivní, pokud se nebude jednat o výše uvedený případ, kdy úprava daná dispozitivní normou bude jedinou možnou úpravou neporušující zákonná kritéria.V případě, že si smluvní strany sjednají úpravu, která nesplňuje výše uvedená kritéria, nebude k ní soudy přihlíženo. Případy, kdy se autonomní úprava stran bude příčit výše uvedeným kritériím, jsou v zásadě dva, 1) úprava bude poškozovat jednu smluvní stranu na úkor druhé, nebo 2) úprava bude poškozovat třetí strany na úkor smluvních stran. Míra poškození musí dosahovat takové intenzity, aby ospravedlnila zásah do smluvní svobody stran. Krokem následujícím po neaplikování autonomní úpravy smluvních stran je určení, jaké pravidlo na danou faktickou situaci bude aplikováno. Smluvní právo zná dvě možná řešení. Jedním je, že zakázaná úprava bude soudy moderována na nejbližší povolenou úpravu. Například smluvní pokuta sjednána v nepřiměřeně výši bude soudy snížena do výše nejbližší přípustné smluvní pokuty.[3] Druhé možné řešení je, že právo by odrazovalo od sjednávání nepovolených ustanovení tím, že by se k nepovolenému ustanovení vůbec nepřihlíželo. Smluvní strana by tak subjektivního práva stanového v nepovoleném smluvním ujednání byla zcela zbavena. Například na smluvní pokutu sjednanou v nedovolené výši nebude vůbec přihlíženo a smluvní strana tedy na smluvní pokutu nebude mít vůbec nárok. Právě toto druhé řešení bylo zvoleno v návrhu nového občanského zákoníku, když k ustanovením odporujícím výše uvedeným kriteriím se nepřihlíží. Smluvní strana mající ekonomickou nebo informační převahu nad druhou stranou umožňující jí do smlouvy prosadit pro sebe jednostranně výhodné ustanovení, tak bude spíše motivována k sjednání vyváženějšího ustanovení, než aby riskovala úplnou ztrátu své výhody silnějšího postavení v případě, že by soud k ustanovení vůbec nepřihlédl. Strany tedy při sjednávání smluv nebudou motivovány k sjednávání jednostranných ustanovení na samém kraji přípustnosti dle výše uvedených kritérií, jelikož by tím podstupovaly riziko ignorování daného ustanovení soudem a aplikování zákonné dispozitivní normy a tím ztráty jakékoli výhody silnějšího postavení
[1] § 2 odst. 3 OZ „Účastnící občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.“
[2] Například § 481 stanovující „Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.“
[3] Možnost soudu moderovat nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu je například obsažena v § 301 Obchodního zákoníku.

Celý příspěvek

Nový občasník: ukázky z výborných diplomových prací

Mnoho se na našem blogu psalo o tom, že diplomky jsou zbytečné, všechny špatné, kompiláty atp. Ve své akademické praxi se setkávám spíše s diplomovými pracemi jiného typu, leckdy mám skutečnou radost diplomovou práci pročítat a s autorem diplomky otázky diskutovat (někdy ne, ale to se holt stává). Rozhodl jsem se, že by bylo zajímavé občas některou diplomku i touto formou propagovat, samozřejmě vždy se souhlasem autora. Napadlo mne to při četbě poslední diplomové práce, kterou jsem zatím vedl. Je to diplomová práce Václava Brože, který rozebírá dispozitivní právní normy z pohledu ekonomické analýzy práva. Narozdíl od typické a nutno říci dosti nudné "vakuové analýzy" (jak to trefně nazývá Tomáš Richter), která zůstává jen na povrchu, se Václav Brož ve své diplomové práci nejen snaží vysvětlit, co to vlastně dispozitivní norma je, ale také se ptá, proč a v jakých situacích je dispozitivní norma vhodná, jaký by měla mít obsah atd. Snaží se také analyzovat, v jakých typových situacích se smluvní strany budou od dispozitivní normy odchylovat, a kdy se jí naopak podřídí. Základním kritériem při tvorbě dispozitivních norem by měla být efektivnost a snaha snížit transakční náklady subjektů v procesu uzavírání smluv. K efektivnímu vyplnění smluvní mezery, jejíž příčinou jsou transakční náklady, by zákonodárce měl volit dispozitivní normy, které poskytují smluvním stranám úpravu, jež by si samy zvolily při nulových transakčních nákladech. Úprava preferovaná oběma smluvními stranami zvyšuje jejich užitek. Brož se také zabývá mezerami ve smlouvách a jejich vyplňováním. Mezery ve smlouvách často vznikají z důvodu strategického jednání více informovaných stran. Tyto mezery by měly být vyplňovány dispozitivními normami, které více informované strany nutí k sjednávání autonomní úpravy, čímž dochází k zveřejnění jejich soukromé informace. Tyto dispozitivní normy řeší situace, kdy je efektivní, aby informace vlastněné smluvními stranami byly zpřístupněny třetím subjektům, zejména soudům. A také situace, kdy je efektivní, aby informace vlastněná jednou smluvní stranou byla zpřístupněna protistraně. Na rozdíl od dříve uvedených dispozitivních norem tyto normy stanovují úpravu v neprospěch smluvních stran. Tím jsou smluvní strany motivovány k sjednávání si odchylné úpravy a zveřejnění informací. Na základě teorie transakčních nákladů a asymetrických informacích mají dispozitivní normy vliv na smluvní vztahy pouze za určitých předpokladů. Jsou-li transakční náklady nízké a informace jsou symetricky rozděleny, smluvní strany si sjednají efektivní smlouvu bez ohledu na znění dispozitivních norem, které je pro smluvní strany irelevantní.

Brož podává ve své práci řadu zajímavých příkladů: V některých situacích je možné rozumně předpokládat, že jedna smluvní strana je zpravidla více informována o dispozitivní normě a o pravděpodobnosti vzniku faktické situace dispozitivní normou upravené. Asymetrické rozložení informací lze předpokládat, pokud jedna smluvní strana pravidelně vstupuje do příslušného typu smluvního vztahu a druhá smluvní strana je účastníkem tohoto typu smluvního vztahu jen výjimečně. Výše uvedené lze vysvětlit pomocí příkladu kupní smlouvy nemovité věci zprostředkované realitní kanceláří, konkrétně právní úpravy zálohy poskytnuté potenciálním kupujícím nemovitosti. Tyto smlouvy obvykle obsahují ustanovení, které určuje výši zálohy a procento zálohy, které propadá, pokud kupující poruší své smluvní povinnosti, zejména když nebude ochotný dokončit danou transakci. Následnou otázkou je, jak tato propadlá záloha má být rozdělena mezi prodávajícího a realitní kancelář v případě, že jejich zprostředkovatelská smlouva neupravuje tuto faktickou situaci. Jedním možným přístupem by bylo přijmout úpravu, kterou by si smluvní strany přály a přiřknout veškeré propadlé peníze prodávajícímu. A to z důvodu, že záloha je prostředek, který nutí kupujícího internalizovat náklady, které vznikají prodávajícímu stažením nabídky prodeje nemovitosti z trhu od doby začátku jednání s kupujícím, konkrétně shody na uskutečnění směny do její realizace, v tomto případě do odstoupení od této směny. Jelikož tyto náklady vznikají prodávajícímu, měl by obdržet kompenzaci. Dále prodávající může mít zájem na motivování realitní kanceláře k nevyhledávání kupujících, kteří nebudou dodržovat své závazky. Tyto stimuly k hledání správného kupujícího se sníží nebo zcela eliminují v případě, že realitní kancelář obdrží část nebo celou propadlou zálohu. Efektivní řešení je tedy přidělení propadlé částky prodávajícímu. Ke stejnému řešení je možné dospět i na základě jiného přístupu a jiného zdůvodnění. Realitní kancelář si je zpravidla vědoma úpravy dané dispozitivními normami, zatímco prodávající nemovitosti tyto informace často nemají. Ve skutečnosti prodávajícího nemusí ani napadnout, že může takováto situace, kdy bude třeba rozdělit propadlou zálohu mezi něho a realitní kancelář, nastat. Jelikož efektivním řešením je přidělení propadlé částky prodávajícímu, dispozitivní norma by měla být nastavena v neprospěch realitní kanceláře a přidělovat propadlou zálohu zcela prodávajícímu, aby jí donutila danou problematiku při uzavírání zprostředkovatelské smlouvy otevřít. V opačném případě, kdy by dispozitivní úprava byla ve prospěch realitní kanceláře, prodávajícího by nemuselo vůbec napadnout smluvně upravit tuto možnou budoucí faktickou situaci a realitní kancelář by mohla těžit z neznalosti prodávajícího. Nastavením dispozitivních norem ve prospěch méně informované strany, zákonodárce a soudy dávají stimuly informované straně k odhalení těchto informací a následně k uzavření efektivní smlouvy.

V dalším postu přináším ukázku Brožova mimořádně zajímavého výkladu úpravy dispozitivních norem v návrhu nového občanského zákoníku.

Celý příspěvek