Právníkův průvodce po metodologické galaxii

Pokud jste se rozhodli vydat se na dobrodružnou cestu psaní doktorské dizertace, ocitáte se v rizikové zóně, v níž každou chvíli může zaznít variace na otázku: „A jakou metodologii na to používáš?“  Někteří místo odpovědi zalapají po dechu, ti otrlejší možná začnou z paty tahat termíny jako analýza, dedukce nebo komparace a možná se najdou i tací, kteří ledabyle prohodí zcela samozřejmou odpověď: „Sednu a píšu.“  Je nepochybné a smutné zároveň, že ani v jednom případě se tazatel vlastně nic nedozví.  Proč k tomu však často dochází? Proč na otázky stran metodologie našeho výzkumu vlastně vůbec nejsme připraveni? Proč možná ani netušíme, co si pod pojmem metodologie máme představit? Nechci se pídit po skutečných příčinách tohoto neblahého stavu, ale zdá se mi vhodné, abychom proti nic neříkajícím reakcím začali zlehka bojovat alespoň tím, že o metodologii v právním výzkumu budeme diskutovat.

Celý příspěvek

Great Value Super Saver Deal (Fair Trade Harry Potter)

Život v Itálii přináší problémy. Hlavně když ji člověk musí občas opustit a jet někam jinam. Ač se tedy jak italské aerolinie, tak italské dráhy snaží všechny tuzemce před něčím tak tragickým citlivě ochránit tím, že vlastně v zájmu pomýlených cestujících nepremávají, občas se člověk omylem i někam dostane. Třeba do Anglie. Kulinářský skok z Itálie do Anglie je ale hodně hluboký propad. Nechci zde znovu obehrávat klasickou písničku na téma „zelený páreček a přeškvařeným tukem nasáklé houbičky“ apod. Ono i v Anglii se dá výborně najíst (a to anglické jídlo, podotýkám), ale je to časově a surovinově náročné a v důsledku toho drahé. No a protože v konzumní společnosti dneška nám jde výlučně o kvantitu a cenu a nikoliv o kvalitu, tak jídlo musí být levné a musí ho být hodně. Co se jí je již podružné. Nechci zde ale ani štkát nad tímto ejmerickým importem a kvičet „zpátky do kuchyně“ a navrhovat, že se máte jít objímat s vaším doma pěstěným (bio)čuníkem na balkón. Spíše mě vždy znovu a znovu fascinuje systém kódů, pod kterým se tyto produkty skrývají v obchodech a restauracích. Protože si dovedu představit, že pro jednorázového či pouze občasného návštěvníka Britských ostrovů může neznalost těchto kódů připravit obtížně chvilky, rozhodl jsem se sestavit alespoň krátký orientační slovníček nejpoužívanějších výrazů s jejich překladem.

Value = klíčové slovo u jídelního komerčního výraziva. Každý chce „value“ za své „money“. Takže všude bude inzerováno, že za své money ji fakt dostanete: rozhodně minimálně „good“, ale ve většině případů spíše „great“ či rovnou „mega“, „giga“ atd. „Value“ u jídla ale nemá cokoliv do činění s jeho kvalitou, ale jenom cenou. Takže pokud dosadíme „value“ do příkladů, tak „value bread“ je v překladu „úděsný nafouknutý nežratelný plastik bez chuti za pár pencí, který Vám nejpozději do 3 dnů shnije“.

Brand name = balený potravinářský odpad, na který se přilepí značka určitého řetězce a vydává se to za jídlo.

Super Saver = když je to neprodejné, přebalte to do větších balíků a prodejte. Jakýkoliv dostatečně velký produkt smaže i poslední stín podezření, že je to skutečně, ale skutečně předražené. To samé může existovat v různých dalších variacích, jako „great deal“, „super deal“ apod.

Bio = ty krávy nebyly ani veselé, ani hravě nepobíhaly po pastvinách (nepočítám-li výlet kamiónem na jatka, kde ty, co byly hlavou u mříže, nějaké ty pastviny cestou možná viděly) a nějaký ten zdravotní penicilínek jim asi taky dali, ale do jejich poraženého masa se nevhánělo tolik vody a dalších dobrot, takže to chuťově ještě solidně připomíná hovězí, a proto to stojí čtyřnásobek a má to hezkou zelenou samolepku.

Organic = jiná přezdívka pro „bio“, která znamená, že čerstvá mrkev, která skutečně kdysi byla v hlíně, v mezidobí dvakrát obletěla zeměkouli a zanechala za sebou takovou ekologickou stopu, proti které je hromada nadivoko spálených pneumatik kvetoucí sad růží.

Fair Trade = je-li to naprosto nežratelné, vždy se to můžeme pokusit prodat hrou na city. Hodíme na to tedy nálepku (která to přirozeně odpovídajícím způsobem zdraží) a budeme tvrdit, že při výrobě tohoto produktu nebyli v Asii či Africe vykořisťovány děti. Jemnocitnější hospodyňky a socialisticky vedené instituce to kvůli svému obličeji (volný překlad „image“) začnou kupovat, protože je „přece správné být spravedlivý“. Ve své podstatě je to pouze způsob, jak nechat nebohé děti v Africe a Asii umřít hlady, protože jsme fair a nenecháme je vydělat a kde pak seženou alespoň trochu peněz na jídlo, mi uniká.

Buy British (v české verzi „Klasa“) = obdobná varianty hry na city, na rozdíl od „fair trade“ ale na nacionální cítění a patriotismus. Funguje spíše na muže, proto to lze použít jako vhodný doplněk „fair trade“ pro stejný produkt, aby byly pokryty obě pohlaví. Je ostatně zajímavé sledovat, že v praxi se budou tak jako tak obě nálepky překrývat (jenom národní produkce je fair, že?).

Harry Potter = ten samý trik, akorát pro děti a poněkud mentálně zaostalé jedince, kteří si myslí, že běhat po trávníku v debilním oblečku s koštětem mezi nohama a křičet při spatření koule s křidélkama je normální. Není.

Buy One, Get One for Free = je nám jasné, že si ten odpad nikdo nekoupí, a kdo náhodou ano, musí být potrestán jeho přebytečným množstvím.

Wine drink = barevná voda v lahvi či v Tetrapaku, které bude obsahovat tak nějak 30% skutečného vína a zbytek raději nechci vědět. Pokud tam je více jak 30% skutečného vína, lze již prodávat jako „Château du Tetrapak“ případně „Cuvée de Petbouteille (Grand Cru 2001)“.

Orange juice = označení pro volně plavoucí žluté fleky ropy a syntetická sladidla, které je potřeba zasypat ledem, aby to mělo alespoň nějakou chuť.

Free Re-fill = je nám jasné, že ta naše tekutá syntetika je neprodejná. Proto ji nalijeme do těch, které jsme do našeho podniku dostali, s tím, že si mohou „zdarma“ doplnit x krát předražený nápoj. Samozřejmě se nám to vyplatí.

Special Offer, Deal etc. (též Today´s Special) = ty zbytky mrtvé krávy v kuchyni již začínají kvést a odcházet; chtěli bychom, aby odešly předem a aby nám za to někdo něco zaplatil.

Tak to jenom vybrané pojmy pro základní orientaci po přistání na Britských ostrovech (a bohužel nejenom tam). Jednotlivé slovníkové záznamy pak lze volně kombinovat, čímž pak dávají dohromady nové, netušené rozměry. Tak kupříkladu „Coffee Drink with a Hint of Caramel (Fair Trade)™“ se pak přeloží jako „nadrobno nakrájená a tmavě obarvená sušená řepa, která nechutná vůbec po ničem, ale protože je v ní hodně cukru, tak můžeme předstírat, že je tam náznak karamelu, který je taky sladký, že“? Myslím, že ten náznak karamelu tam budou schopni nalézt pouze ti jedinci, kteří jinak tvrdí, poučeni etiketou, že v tom bílém víně přece jasně cítí ten odstín jemně nalomené větvičky hlohu. No a ti si takové kafe vlastně zaslouží, pozéři, takže nakonec to asi bude přeci jenom ten fair trade.

Celý příspěvek

Losos namísto kautel - první post do foodblogerské sekce jiného práva

V předchozích postech jsem se snažil spíše jen nahazovat témata, ke kterým mám profesně blízko. Jednotlivých problémů jsem se zbaběle dotýkal jen letmo, to, přiznávám, ze strachu, abych si nepošlapal vlastní kuří oka či nešlápl na kuří oko někomu, kdo by mi pak na oplátku vyrazil zuby. Vzhledem k tomu, že se můj čas na zdejším blogu krátí, rozhodl jsem se však nyní k radikálnímu řezu a k nemilosrdnému zakrojení až na kost. Přestože se tento měsíc ke krájení přímo nabízí tučňák, rozhodl jsem se nakonec nakrájet něco mnohem jednoduššího.

Nyní, když pozváním na tento blog nastal absolutní vrchol mé právnické kariéry, otevřela se mi možnost splnit si i druhý z mých dávných snů, tj. stát se foodbloggerem. Inspirován populárním českým kolegou panem Cuketkou a jeho nesmělým americkým epigonem Markem Bittmanem jsem měl původně v plánu ublogovat něco na způsob Floydova geniálního rybího guláše. Vzhledem k tomu, že jsem se ale nechtěl kvůli surovinám zadlužit nadosmrti, zvítězil jednoduchý a levný recept na prostý pokrm pracujících – tatarák z lososa.

Ještě, než začnu krájet, dovolím si malou odbočku (taková intermezza je třeba dělat, aby se hosté u stolu náležitě rozslinili). Měl jsem nedávno mluvit před doktorandy na tehdy ještě existující University of Wales. Tématem přednášky měla být otázka, zda je právo věda a zda se tedy jako právníci-akademici máme považovat za vědce. Nadšen z takového zadání, investoval jsem do oxfordského slovníku vědy. Ten mi však odpověď nepřinesl, neboť přes klamavé označení na obale a velkolepý rozsah toto veledílo neobsahovalo vysvětlení hesla „science.“ Pod časovým tlakem a v křečovité snaze o originalitu jsem nakonec zformuloval tezi, že právník se nemůže chápat jako exaktní přírodní či humanitní vědec. Nemáme totiž exaktní metodu, objektivní důkazy pro své teze, dokonce nám často scházejí i teze samotné. Na druhou stranu se ale právo nemůže prohlásit ani za umění, protože je naopak až příliš objektivní na to, aby v něm prošla kdejaká šílenost. Abych tomu dodal korunu, tak jsem nakonec bez nějakého většího přemýšlení konstatoval, že právník je vlastně něco jako kuchař.

Ale zpátky k lososovi. Na výrobu tataráku budeme potřebovat:
- čerstvý lososový filet (dá se s trochou štěstí sehnat v supermarketech, stále čerstvé mívají v Makru) – pokud chceme podávat tatarák jako předkrm, postačí 100 gramů na osobu
- šalotku – může být i cibule, ale šalotka má intenzivnější chuť – moje oblíbená je banánová šalotka, která nedá tolik práce při krájení
- čerstvou řeřichu - dají se použít mladé výhonky nebo i květy
- k dochucení citron, kremžskou hořčici, worchesterovou omáčku, pepř a sůl
- pečivo – ideální jsou bagety k dopečení do trouby, ale můžeme použít i třeba obyčejné toasty

Nejsložitější moment přichází hned na začátku, neboť filet je třeba nastrouhat. Můžeme použít i mlýnek na maso nebo mixér (v takovém případě pozor - stačí vteřina a z lososa je nechutné mazlavé pyré). Strouhání nožem z uvedených variant doporučuji jako nejvhodnější, neboť je jednoduché, rychlé a výsledek je přesně takový, jak má být, tj. drobnější nestejně velké kousky. Rozhodně to není jako v případě tataráku ze svíčkové, kde nám mlýnek ušetří otrockou práci a krvavá zranění – losos jde strouhat lehce a zvládne to opravdu každý. Chce to jen trochu cviku a větší pevný nůž (nehodí se strouhat třeba filetovacím nožem nebo nožem na zeleninu).

Ještě malá odbočka k právníkovi-kuchaři – aniž bych tuhle paralelu sám předem promyslel, doktorandi sami vymysleli celou řadu dobrých důvodů, proč bychom opravdu měli právníka takto vnímat. K tomu, abychom mohli uvařit pořádné jídlo, je dobré řídit se základními kuchařskými pravidly (principy) a osvědčeným receptem z kvalitní kuchařské knihy (normou). To samo o sobě ale většinou nestačí – kuchař pokaždé pracuje se surovinami různé kvality a tak je potřeba vždy trochu improvizovat. Tu a tam se dokonce může stát, že se kuchaři něčeho nedostává nebo dostane suroviny, k nimž přímo nemá recept. Tehdy buď improvizuje per analogiam nebo v ultimátním případě na základě toho, co tak nějak ví o vaření, vymyslí něco úplně nového.

Teď už ale přišel čas nakrájet pěkně najemno všechno ostatní, co přijde do tataráku, tj. šalotku a řeřichu. Když to pak důkladně promícháme s nastrouhaným lososem a trochou citronové šťávy, můžeme dochucovat. Základem je kremžská horčice a worchesterová omáčka. Pokud máme po ruce balsamicový ocet, můžeme ho rovněž použít – v takovém případě musíme být ale velmi opatrní a platí, že čím starší takový ocet je, tím jemnější má chuť a tím víc ho tedy můžeme do tataráku přidat. Solíme a pepříme až úplně na konec (místo soli se také výborně hodí ústřicová omáčka). Je každopádně potřeba pamatovat na to, že cokoli z dochucovadel tam jednou vrazíme, už nepůjde vzít zpět, takže je ideální postupně ochutnávat. Až jsme spokojení a máme důkladně promícháno, dáme tataráček na pár minut do ledničky.


Paralela mezi právem a vařením není jenom v receptech a přípravě jídel. I u kuchaře přeci záleží na tom, kde či možná i důležitěji u koho se vyučil a jakou měl motivaci. Menzovní kuchtík pravděpodobně neměl ambice studovat na věhlasných akademiích nebo číst skvělé kuchařské knihy. Takový kuchař může být spokojený s tím, že zná nazpaměť těch pár receptů, co se točí pořád dokola a že umí zapnout a vypnout troubu a stroj na míchání těsta. Nemusí se nic dalšího učit ani o ničem přemýšlet, nemusí hledat inspiraci jinde ani diskutovat o práci s ostatními. Pokud nic vyloženě nepoplete nebo nestrčí hlavu do mixéru, nic mu nehrozí.


Lososí tatarák vypadá sice na první pohled poněkud nevábně, ale nedejte se ošálit jeho zjevem (jak je vidět na fotografii, snažil jsem se tristní estetiku tohoto výjevu marně vylepšit kouskem citronu). Není každopádně dobré nechat pak tuto dobrotu ležet v lednici příliš dlouho. Už asi po hodině se totiž postupně začne uvolňovat voda, která celou hmotu nepříjemně rozčvachtává. Proto se také tento pokrm nehodí pro vícedenní použití – druhý den už to není, co bývalo, a třetí den už je to pak vyloženě unapetitlich. Co se týče podávání, opět záleží na chuti a osobních preferencích – já mám tatarák nejradši na čerstvě dopečené housce s bylinkovým máslem. Obecně se dá doporučit jakékoli pečivo, které není příliš chuťově výrazné – může to být rohlík, bílý nebo tmavý chleba nebo třeba i knäckebrot. Pokud použijeme měkké pečivo jako rohlík nebo toustový chleba, je dobré nechat jej předem trochu zkřupavět v troubě nebo v toustovači.

Co se týče zapití, chce se mi zvolat „chacun à son goût“ – osobně mi k tomu nejlépe pasuje růžové nebo lehčí šumivé víno, ale jde to dobře dohromady i s méně výrazným vermutem nebo nějakým míchaným aperitivem.

Právo se vaření podobá dokonce i ve výstupu, protože s chutí je to podobné jako se spravedlností. Každý jsme na tom s chutěmi trochu jinak, ale v základních rysech se jako Evropané zřejmě vzájemně podobáme – asijská kuchyně nám tedy například přijde ostrá a o kvasu z jačího mléka s máslem svorně prohlásíme, že je hnusný. Jsme tedy asi i do určité míry schopní víceméně svorně zhodnotit, když je výsledný pokrm v příkrém rozporu s fundamentálními principy chuti (gastro-Radbruchova formule), aniž bychom ale tyto principy byli schopní přesně vymezit.

Už dost na tom, že jsem si dovolil tento ctihodný blog kontaminovat rozverným receptem. Opět si ale neodpustím závěrečnou provokativní poznámku. Napadla mě totiž i jedna paralela práva a vaření, která je poněkud nepříjemná. Když je hlad a málo času, tak tu a tam něco uvaříme jen tak narychlo – bez ambicí na chuť nebo prezentaci, prostě jen, abychom se najedli. Někdy se nám nepodaří sehnat čerstvé suroviny a někdy dokonce vytáhneme i něco olezlého z ledničky, ale protože je půlnoc a hlad, nemáme na výběr a musíme to použít. Když vaříme pro partu přiopilých kamarádů a koukáme přitom na fotbal, dáváme si taky míň záležet, než když přijde na oběd stínová tchyně. Nikdo samozřejmě také nečeká, že se ve fakultní menze bude vařit stejně jako v el Bulli. Je i řada restaurací, o kterých víme, že jsou vyloženě špatné a pak pozorujeme, jak tam chodí zákazníci a neznajíce, co je to kvalita, jsou spokojení, když dostanou kuřecí prsa zapečená na tisíc způsobů (hlavně, že je velká porce). Za kuchaře si pak můžeme dosadit advokáta, soudce nebo akademika, za stravovací zařízení pak soud, fakultu nebo advokátní kancelář. Strávníkem je prostě lid.

K tomuto americky pragmatickému povzdechnutí si dovolím připojit ještě poslední dvě gastronomické paralely – říká se, že když jeden z předních francouzských šéfkuchařů vybíral kuchaře do své restaurace, nechal jim usmažit dvě vejce. Prošli jen ti, kteří k tomuto banálnímu úkolu přistoupili se stejným respektem a péčí jako k přípravě foie gras nebo bujavézy. Druhý příklad je z New Yorku – jeden z nejlepších amerických šéfkuchařů zde našel smysl života v tom, že vaří v místní charitě polévky z darovaných surovin. Představme si jednoho z nejlepších českých advokátů, soudců, profesorů, kterak našel smysl života...
Celý příspěvek