Suďte se se státem! Je to zadarmo (?!) ... aneb Ústavní soud k úhradě nákladů za zastoupení státu advokátem
Poslední dobou mám zřejmě nějakou "komentovací" náladu a nedá mi to nevyjádřit se tentokrát k nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2929/07 z 9.10. 2008 (nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud v podstatě (podrobněji viz dále) řekl, že státu nenáleží náhrada nákladů řízení za zastoupení advokátem, jelikož se jeho organizační složky jsou schopny náležitě zastoupit samy; náklady za advokáty tak nelze považovat za účelně vynaložené. Dané rozhodnutí mi nepřijde v obecné rovině správné a i odůvodnění pokulhává, když se příslušný senát zejm. opomněl vypořádat s jinou, odchylnou judikaturou Ústavního soudu.
Skutkové okolnosti sporu, který byl předmětem shora cit. nálezu shrnul Ústavní soud takto:
"Z obsahu spisu a z vyjádření Městského soudu v Praze a Ministerstva financí ČR, za které dnes jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, vyplývá že jde o spor z roku 1999, který vedl stěžovatel proti žalovaným ČR - Ministerstvu financí a Fondu národního majetku ČR (dále FNM ČR). Žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí ve věci uspěla, a poté se spor vedl pouze s druhým žalovaným - FNM ČR, který byl zastoupen advokátní kanceláří. V důsledku zrušení FNM ČR ke dni 31. 12. 2006 stanula na straně žalované opět Česká republika - Ministerstvo financí, neboť zbylá agenda FNM ČR přešla ze zákona na tuto organizační složku státu. Vzhledem k tomu, že tento spor byl, v době zániku FNM ČR, již ve stadiu odvolacího řízení, nebyl předán zpět Ministerstvu financí ČR a řízení dokončila zmíněná advokátní kancelář. Za této situace uložil odvolací soud stěžovateli povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení s odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, podle zásady úspěchu ve sporu, v konkrétním případě v odvolacím řízení."
Následně Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti proti výroku o nákladech řízeních, a to v kostce s tímto odůvodněním:
"Z uvedeného vyplývá, že v odvolacím řízení vystupovala na straně žalované ČR - Ministerstvo financí, tj. jeden z ústředních orgánů státu. Je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny, k výkonu právních agend, příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. To nejméně pokud jde o dobu před vydáním zákona č. 201/2002 Sb., kterým byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal. Nebyl tedy důvod, aby žalovanou stranu zastupoval, byť už jen v odvolacím řízení, advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva", ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ.
Je-li stát, k hájení svých právních zájmů, vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, zmíněný soud shora nastíněné otázky vůbec nevzal v úvahu a svůj výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil jen odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. Otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, se tedy vůbec nezabýval. Tím zatížil své rozhodnutí vadou, mající ústavně právní rozměr, spočívající v porušení článku 36 odst. 1 Listiny."
Myšlenkový postup Ústavního soudu je zřejmý. Stát (přinejmenším jeho org. složky v postavení ústředních orgánů států - pokud bychom dotčený nález interpretovali restriktivnějším způsobem) má dostatečné institucionální i personální zázemí i dostatek prostředků, aby své zastoupení zvládl sám, pročež náklady na advokáty nejsou účelně vynaložené (Ústavní soud sice neříká, že by šlo o mrhání peněz, ale čtenář může takového dojmu snadno nabýt). Uvedený argument bych do určité míry chápal, když by se jednalo o zastoupení státu, resp. příslušných správních úřadů ve správním soudnictví při přezkumu jimi vydaných rozhodnutí. Ostatně v tomto ohledu Nejvyšší správní soud v podstatě konstatně správním úřadům, jsou-li zastoupeny, náhradu nákladů řízení nepřiznává a obdobně postupují ve shodě s ním i správní soudy. Správní soudnictví navazuje na správní řízení, a tak tam vlastně správní úřady obhajují výsledky své práce a měly by být schopny tak učinit "vlastními silami". To chápu, i když ani tam bych to neviděl na absolutní obecné pravidlo, přinejmenším pro případ šikanózních žalob.
Problémy, které se shora uvedeným nálezem, resp. jeho "zdůvodněním" však mám, jsou asi hlavně čtyři (vzájemně se doplňující).
Za prvé, Ústavní soud použil shora uvedený argument ve vztahu k civilnímu sporu o náhradu škody (a zřejmě nikoliv za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, ale v podstatě v "obchodním" sporu proti FNM). Povinnost k náhradě škody ze strany neúspěšného účastníka může sloužit alespoň do určité míry jako prevence proti (zjevně) nedůvodným, šikanózním žalobám (byť pochopitelně ne zcela). Jestliže by ale mělo platit Ústavním soudem formulované pravidlo, i takovým šikanózním žalobám se otevře prostor.
Za druhé, stejný argument jako použitý Ústavním soudem (resp. I. senátem) ve vztahu ke státu by přece platil i na nezanedbatelný okruh soukromých stran sporu. Velké korporace - ať už české či mezinárodní - mají svá in-house právní oddělení čítající mnohdy více než středně velká advokátní kancelář (a více než některé org. složky státu). Navíc stranou sporu může být přece i advokátní kancelář (či advokát), která by se hypoteticky také byla (či měla být) způsobilá hájit sama. Při logice Ústavního soudu by však i v těchto případech bylo najmutí si advokáta neúčelným vynaložením prostředků, a tedy bez náhrady v případě úspěchu ve sporu. To by dle mého názoru narušovalo procesní rovnost mezi účastníky ve sporu a stejně tak to danou rovnost narušuje i když je procesní stranou stát.
Za třetí, i s ohledem na výše uvedené dle mého názoru rozhodně nemělo být odůvodnění postaveno v tak obecné rovině, jako to Ústavní soud učinil. Mohou pochopitelně nastat případy, kdy by s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu k přiznání náhrady nákladů řízení státu nemělo dojít, poněvadž zastoupení advokátem bylo v takovém konkrétním případě opravdu neúčelné či zbytečné, popř. zde byly jiné zvláštní důvody (viz níže). Tato skutečnost však může obdobně platit i ve sporech ryze soukromých osob, byť asi v užším okruhu případů.
Za čtvrté, domnívám se, že k závěru danému mým bodem třetím dospěl Ústavní soud v jiném svém nálezu, a to vydaném jen cca měsíc před komentovaným nálezem. Z daného nálezu plyne, že Ústavní soud (resp. II. senát) možnost přiznání náhrady nákladů řízení státu připustil, byť v konkrétním případě shledal, že existovaly zvláštní důvody pro nepřiznání náhrady v plné výši (průtahy řízení přičitatelné státu, byť nikoliv jako procesní straně, ale jeho soudům). Jednalo se konkrétně o nález sp.zn. II. ÚS 446/08 z 3.9. 2008(nalus.usoud.cz; SR 12/2008, č. 112), který se mj. zabýval výrokem o přiznání nákladů řízení státu (jakožto úspěšnějšího ve sporu o náhradu škody způsobené nesprávním úředním postupem), přičemž neúspěšný soukromý účastník argumentoval v podstatě tak, jako to o měsíc později učinil I. senát ve výše cit. nálezu, tedy že náklady státu jsou neúčelně vynaložené, jelikož nebylo třeba, aby byl stát zastupován advokátem (mohl tak činit skrze Úřad pro zast. ve věcech majetkových či svým vlastním zaměstnancem s práv. vzděláním). Ústavní soud však tuto obecnou argumentaci implicitae odmítl, ale zdůraznil požadavek na nutnost zohlednit konkrétní fakta věci, což je zřejmé z následujícího.
Z odůvodnění tohoto jiného nálezu totiž plyne následující právní věta (cit. dle NALUS; v podstatě jde ale o přepis části odůvodnění):
"Neschopnost nalézt správný hmotněprávní výklad posuzované problematiky jde jednoznačně k tíži nalézacího a odvolacího soudu, tedy orgánů státu. Je-li účastníkem takového řízení stát a jemu vznikl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení, pak nelze tuto skutečnost ponechat bez vlivu na rozhodování o těchto nákladech. Pokud je stát účastníkem soukromoprávního řízení, vystupuje v něm jako strana, neboť v tomto postavení nevykonává veřejnou moc, na druhé straně není běžnou právnickou osobou. Stát si totiž i v soukromoprávním vztahu zachovává současně postavení mocenské organizace. Občanský zákoník v § 21 prohlašuje stát za právnickou osobu, ale v § 1 odst. 2 rozlišuje na jedné straně majetkové vztahy fyzických a právnických osob a na druhé straně majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, čímž dává najevo, že stát není běžnou právnickou osobou. Jde tedy o to, že se stát v soukromoprávních vztazích pouze považuje za právnickou osobu, nikoliv, že jí ve skutečnosti je. Proto stát nemá ani ve sféře práva soukromého stejné postavení jako jiní jednotlivci, neboť nemá plnou autonomii vůle a musí se vždy řídit zákonem (viz též nález sp. zn. III. ÚS 495/02 publ. in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení sv. 32, n. č. 33, str. 303). Je-li tedy výše nákladů řízení vzniklá zastoupením státu advokátem výrazně ovlivněna nesprávným postupem soudu jako orgánu státu spočívajícím v průtazích zaviněnými neschopností nalézt správné hmotněprávní řešení sporu, nelze ji státu přiznat v plném rozsahu, byť před soudem za stát jedná jiná jeho složka než soud, neboť nelze zcela odhlédnout od jeho hlavní funkce, kterou je výkon státní moci. Pokud výkon státní moci byl realizován způsobem, který se dostal do rozporu s ústavně chráněnými právy a tato skutečnost měla podstatný vliv na výši nákladů řízení, je to okolnost, kterou se musí soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení s použitím prostředků, které mu zákon poskytuje, zabývat."
Je s podivem (či přinejmenším škoda), že se I. senát v komentovaném nálezu k tomuto odlišnému nálezu II. senátu nevyjadřuje, a nevysvětluje tak, v čem shledal důvody pro odlišný postup.
Osobně mi přijde superiornější argumentace použitá II. senátem, a doufám tak, že v dalším vývoji převáží, a že tak i stát bude moci v případech, kdy to shledá za vhodné, používat k zastoupení ve sporech advokáty, aniž by následně musel slýchat od soudu, že takové náklady byly neúčelné, a že mu proto nepřizná náhradu nákladů řízení.
29 komentářů:
To mne také zaujalo, když mi to minulý týden přišlo ePrávem.cz. Se závěrem judikátu v zásadě souhlasím.
Stát je tak specifickou právnickou osobou, že je na místě požadovat, aby i v řízení působil ostatním účastníkům pouze takové výdaje, které jsou nezbytně nutné; má-li vlastní odborný personál, měl by ho využívat a nenajímat externí dodavatele právních služeb (tak jak se pravidelně judikuje ve správním soudnictví, jak na to ostatně upozorňujete).
Zásada rovnosti účastníků je tím bezpochyby porušena, ale mám pocit, že ÚS tak činí zcela vědomě a záměrně. Prostředkem proti šikansosním žalobám je pak v prvé řadě soudní poplatek.
"Proto stát nemá ani ve sféře práva soukromého stejné postavení jako jiní jednotlivci, neboť nemá plnou autonomii vůle a musí se vždy řídit zákonem."
To je vtip?
Byl-li bych statem, mohl bych zrusit organizacni slozky (jejich casti), ktere jsou financne a personalne vybavene k vedeni (civilnich) sporu. Pak bych si -- prinejmensim podle logiky predestrene Ustavnim soudem -- naklady na advokatske zastoupeni mohl narokovat.
Problem by nevznikl, nebyt deformace v predpisech o nahradach. Ona deformace spociva v nasledujicim: Pokud si pro zastupovani Vasi spolecnosti zvolite advokata, ziskate -- vyhrajete-li spor -- slusnou nahradu. Pokud se naopak rozhodnete, ze pro vedeni sporu zamestnate in-housoveho pravnika, nedostanete nic.
Predpokladejme ze spolecnost S vlastni elektrarnu. Terorista T ohlasi na elektrarnu bombovy utok. S vynalozi 1 mil. Kc na zvysenou ostrahu. Pak ma S vuci T nepochybne narok 1 mil. Kc -- tj. nahradu nakladu vynalozenych na odvraceni hrozici skody.
Obmena: Prodpokladejme, ze terorista T ohlasi bombovy utok na Ustavni soud. Ceska republika si -- behem doby zvyseneho nebezpeci -- najme bezpecnostni agenturu na posileni ostrany US: naklad 1 mil. Kc. Lze rici, ze CR vuci T-ovi narok na nahradu onoho 1 mil. Kc nevznika, a to s argumentem, ze ostraha US mela byt zabezpecena vyhradne prostrednictvim Policie CR?
Rozdíl je v tom, že zatímco Telefonující Terorista T jedná zjevně protiprávně, Žalobce Ž, např. restituent, mohl svou žalobu podat v dobré víře a jen vinou jiného státního orgánu, soudu, mu nebylo vyhověno.
Z podobného důvodu a v podobném duchu zdánlivé nerovnosti jsou osvobozena od poplatku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., ač to prima facie nemá logiku (a ministerstvo se to neúspěšně pokoušelo změnit novelou). Časté jsou námitky, že od soudního poplatku by měla být osvobozena i ostatní civilní řízení, kde žalovaným je stát, protože jeho osobní osvobození porušuje zásadu rovnosti účastníků (to ovšem zatím u ÚS neuspělo).
Přeju hezkou neděli.
S rozhodnutím souhlasím a tento vývoj v oblasti rozhodování o NŘ vítám.
Zarazila mne zejména argumentace pod bodem 2) v článku. Tady přece nejde o počet vlastních právníků. Rozhodnutí, zda najmout či nenajmout pro konkrétní spor advokáta, je svobodným rozhodnutím účastníka řízení. Může to činit nadále i stát. Jediný rozdíl je v tom, stát nedostane tyto náklady uhrazeny, protože náklady na dostatečné personální obsazení všech org. složek státu - včetně právních oddělení - jsou součástí státního rozpočtu a stát tyto náklady zajišťuje prostřednictvím daní. Už jednou jsme si to my všichni zaplatili.
Samozřejmě, když stát najme drahého advokáta a je úspěšný, bylo byl na první pohled správné, aby tyto náklady hradila poražená strana. Jenže stát také může prohrát, a pak nejenže se z daní platí kmenoví právníci, ale také najaté soukromé kanceláře.
Rozhodnutí tedy dle mého názoru působí svým způsobem preventivně - najímání soukromých AK pro spory státu - přitom, jakým aparátem stát disponuje - prostě není správné a účelné. A po některých kauzách (MZd x Diag Human, např.) se není ani co divit, že to soudy nepodporují.
Nebo vy si myslíte, že by ministerstva měla najímat soukromé kanceláře? Teď myslím bez ohledu na to, co se může a nemůže, kdo to platí či neplatí? Je to správné nebo ne?
Za tento názor vás Komora asi nepochválí, Chris, ale děkuji za něj: prohráváme už jen 2:3.
Úvaha, co s náklady za spor, ve kterém stát neuspěje, jde sice mimo tento diskurs, avšak pokud je ÚS označuje za neúčelně vynaložené, logicky by se měly vymáhat po úředníkovi, který AK najal.
Ad TS:
Ta věta mne také zarazila. Sama o sobě nedává moc smysl. I soukromé osoby se přece musí řídit zákonem. :o) Asi tím chtěl US poukázat na skutečnost, že jednotlivci mohou činit vše, co zákon nezakazuje, zatímco stát jen to, co mu zákon dovoluje. Pro závěr v dané kauze jsem tu větu nepovažoval za nijak důležitou.
Ad Chris:
Skutečnost, že org. složky jsou hrazeny ze státního rozpočtu mi nepřijde pro účely řešení náhrady nákladů řízení relevantní. Neúspěšný žalobce v tomto směru nemusel beztak přispět ničeho (např. proto, že je čistý příjemce veřejných prostředků, anebo je to cizinec, který u nás daně neplatí). Navíc byla-li by skutečnost financování z veř. prostředků na straně jednoho účastníka rozhodná, kde by to skončilo? Nárok na úhradu nákladů by take neměly ani státní příspěvkové organizace, státní podniky, státem zcela či majoritně vlastněné akciové společnosti, instituce dotované státem ....?
To, co je podle mne rozhodné, je skutečnost, zda byly náklady na advokáta vynaloženy účelně. V tom tkví, dle mého názoru, jádro věci. Podle mne nelze obecně říci, že stát ve všech případech, kdy si najme advokáta vynakládá prostředky neúčelně. Proto mi vadí obecnost formulace použitá I. senátem (a ve Vašem komentáři) a preferuji přístup II. senátu, který zdůrazňuje význam konkrétních skutkových okolností, byť u státu mohou být striktněji hodnoceny.
Jinak řečeno (a v reakci na Vaše závěrečné otázky), myslím si, že by si stát (včetně ministerstev) měl najímat advokáty (soukromé kanceláře), když to bude vhodné a účelné. Např. kdy na to prostě in-house státní právníci nemají dostatek expertízy či zkušeností, anebo kdy se jedná o významnou věc, u které je vhodnější mít na zastoupení osobu vázanou povinností odborné péče, nesoucí za poskytované služby plnou (v podstatě neomezenou) odpovědnost, která je pojištěna proti svým případným profesním selháním. No a v takových případech moc nechápu, proč by stát neměl mít nárok na náhradu nákladů řízení (zcela či zčásti) proti neúspěšnému žalobci či žalovanému.
Kauzu Diag Human bych nechal zcela stranou. Na základě excesů nelze přece tvořit obecná pravidla pro neexcesy.
Predpokladejme: Ministerstvo Svihle Chuze (MSCh) ocekava, ze v souvislosti s jeho cinnosti na nej (na CR) bude podano 100 civilnich zalob rocne. Na vyrizeni kazdych deseti zalob MSCh potrebuje zamestnat na rok jednoho pravnika. Rocni mzda takoveho pravnika je 300 tis. Kc.
MSCh se rozhodlo setrit (mozna "za kazdou cenu") a nenajmout zadne osklive advokaty; MSCh vse vyporada svymi zamestanci -- tedy jich musi zamestnat vice. (A take MSCh nedostane zadnou nahradu nakladu, protoze predpisy o nahradach jsou tak nastaveny -- pokud Vas nezastupuje advokat, mate smulu.)
MSCh tedy, na vyrizeni zalob, zamestna 10 pravniku; z toho "idealni polovina", tedy 5 pravniku, pripada na vyrizeni zalob bezduvodnych. Naklady na techto 5 pravniku cini 1,5 mil. Kc rocne (5 x 300 tis. Kc).
A ted otazka: Proc se mam, jako obcan CR, podilet na dotovani neuspesnych zalobcu -- castkou 1,5 mil. Kc rocne?
Podle meho nazoru byste, vyhrajete-li spor, meli ziskat (rozumnou) nahradu bez ohledu na to, jaky zpusob ne/zastoupeni jste si zvolili. Ale je jasne, ze advokatni komore by se takova novela vubec -- ale opravdu vubec -- nelibila.
Hmm, diskuse je inspirativní. Zájmy Komory ponecháme raději stranou:)
Ad JK:
Ono je to moc pěkné, jak to argumentujete a možná by se s Vámi dalo v lecčems i souhlasit. Jenže ona to ta ministerstva v praxi neubrzdí a nevědí, kdy mají přestat. Nakonec to vypadá tak, že mají právní oddělení i najaté soukromé kanceláře na kde co... Vede to k tomu, že existují kanceláře velmi spřátelené s tou kterou stranou, k obcházení podmínek pro veřejné soutěže, zkrátka ke stavu, který neslouží ke cti ani politikům ani advokátům.
Také nevím, z čeho berete přesvědčení, že náhrada nákladů jde státu a nezůstane advokátovi, který dostal předtím už zaplaceno od klienta - státního orgánu. Ano, paušál má být dle předpisů klientův, ale jen, pokud není ujednáno jinak. Já se přiznám, že ty smlouvy bych raději nechtěla vidět:)
Kromě toho vztah mezi advokátem a klientem se řídí smlouvou nebo advokátním tarifem, naopak neúspěšná strana platí paušální odměnu. Záleží na typu sporu a počtu úkonů, zda paušál převýší to, co si klient s advokátem ujednal, či nikoliv.
Vím, že toto je mimoprávní, spíše politická a praktická argumentace, ale já nemohu ztrácet ze zřetele tyto širší souvislosti celé věci. Už jen proto takové judikáty, jako je ten komentovaný, vítám.
Ale jinak - naprosto chápu, že na některé spory nemůže mít stát vlastní specialisty. Také mu nic nebrání si advokáta najmout. Jen tam do budoucna patrně bude chybět ta náhrada. Nemyslím, že by to některé ministerstvo odradilo od uzavírání smluv s právními zástupci, nebojte se...
Mám z toho pocit, že ÚS a komentátori obhajujúci judikát použili nesprávny prostriedok k dosiahnutiu akceptovateľného cieľa. Prostriedok k náprave rozdávania kšeftíkov by mal spočívať vo vnútri štátneho aparátu a nemal by zvýhodňovať bezdôvodne žalobcov. Skôr naopak, bol by som za to, aby aj v prípade, že štát je zastupovaný Uradom pre zastupovanie, mal nárok na náhradu nákladov. To by vyrovnalo motivácie a zodpovedalo princípu rovnosti (alebo vidíte nejaký podstatný rozdieľ v tom, či sa o náhradu škody spôsobenú úderom do nosu v mnou rozpútanej bitke bezdôvodne súdim so štátom alebo s Jožom? - pritom môže ísť o presne ten istý úder do nosa od policajta Joža).
Okrem toho si myslím, že v mnohých prípadoch proste štát advokátov potrebuje a súhlasím s JK a JP ohľadom ďalších argumentov.
K tomu, co napsal Juraj, bych jen dodal, ze prave kritizovany judikat US vyrovnava incentivy statu: At uz se stat necha v civilnim zastupovat advokaty, anebo svymi zamestnanci, obdrzi stejnou nahradu, tedy nic. (Necha-li se zastupovat advokaty, nedostane stat nic vzhledem ke kritizovanemu judikatu US; nenecha-li se zastupovat advokaty, nedostane stat nic, protoze nahrada za zastupovani nalezi prave jen tem, kdo se nechali zastupovat advokatem.)
Byl bych ale radeji, pokud by si byly obe strategie vedeni sporu (tj. strategie nechat se zastupovat AK a strategie nechat se zastupovat zamestnanci) rovny jinym zpusobem -- tedy tak, ze at uz by zvitezivsi stat (a stejne tak FO nebo PO) zvolil jednu (advokatni kancelar), anebo druhou (zamestnanci) strategii, obdrzel by nahradu podle tarifu.
Jenomže se vám zcela ztrácí účel institutu náhrady nákladů řízení, resp. odměny advokáta. Náhrada nákladů řízení není nějaká odměna pro vítěze za to, že vyhrál (tou by měl být meritorní výrok) a účelem není primárně ani sankční charakter pro poraženého. Z vašich návrhů to vypadá, že kromě toho, že vítězná strana dostane, co jí náleží, + příp. úroky, má shrábnout ještě jakýsi bonus ve formě paušální náhrady NŘ, ať už je vynaložila či nikoliv. Náhrada NŘ by měla plnit funkci skutečné náhrady vzniklých a účelně vynaložených nákladů.
Což je problematické, pokud má úřad armádu právníků a najímá si ad hoc další, protože ti jeho to nezvládnou. Nota bene, když máme speciální Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, že... takže o nějaké účelnosti v mnoha případech skutečně nemůže být ani řeči.
Já to celé opravdu vnímám jako problém poněkud "mimoprávní":))
Nerada bych vám ovšem narušila podnětnou akademickou debatu o rovnosti účastníků a charakteru státu jako účastníka řízení, to nemám v úmyslu:)
Hezký večer všem uživatelům JP, kteří i v neděli dumají nad nálezy ÚS.
Nahradu nakladu rozhodne nechapu jako "punitive damages".
Rekneme, ze rozumna castka na vedeni urciteho sporu je X Kc. Proc by mel stat urcovat, zda ma strana sporu:
(1) najmout za castku X Kc advokata;
(2) (a) najmout za castku X Kc zamestnance, ktery povede spor, resp. (b) vest spor osobne a castku X Kc si ponechat jako vlastni "implicitni mzdu"; pritom podmoznost (a), resp. (b), predstavuje pro stranu vyhodnejsi zpusob vedeni sporu nez moznost (1);
(3) totez jako moznost (2), avsak vedeni sporu prostrednictvim zamestnance nebo osobne je pro stranu mene vyhodne nez zvolit moznost (1);
(4) "usetrit" na obhajobe a docilit tim "zisku", nebot vynalozeni cele castky X (at uz explicitni platbou, anebo implicitnim vynalozenim vlastnich nakladu) nezvysuje dostatecne pravdepodobnost vyhry, nevyplati se.
(Matematicky:
U > ∆P(U) * V
U............usetrena castka (napr. 10 tis. Kc)
∆P(U)...... pokles pravdepodobnosti (napr. o 10 %, tj. o 0,1), ze strana vyhraje ve sporu, vyda-li na jeho vedeni castku nikoli X Kc, nybrz castku o U nizsi
V............ ocekavana vyse vyhry, tedy castka, kterou strana ziska, resp. nebude muset platit, zvitezi-li ve sporu (napr. 80 tis. Kc)
(5) stejne jako moznost (4), avsak vynalozeni cele castky X Kc by se strane vyplatilo (tedy pokud vynalozi mene, neco usetri, jedna proti svym zajmum, iracionalne).
Matematicky:
pro libovolne U plati: U <= ∆P(U) * V
Moznost (1) a (2) neni problem.
Moznost (4) muzeme vyloucit, nebot je rozporna s predpokladem -- verime-li, ze se strane vyplati vynalozit mene nez X Kc, pak X Kc nemuze byt rozumna castka na vedeni sporu.
Nejproblematictejsi jsou moznosti (3) a (5), kdy strana sporu zvoli iracionalni zpusob vedeni sporu nebo iracionalne nizke vydaje na vedeni sporu.
Poznamenejme vsak, ze (prinejmensim vzhledem k moznosti (3)) by se soud nemel pokouset o second guessing: pokud strana vynalozila castku X na urcity zpusob vedeni sporu, mela by ji svedcit prezumpce, ze takovy zpusob vedeni sporu byl pro ni nejlepsi mozny.
Predevsim ale: Ex ante by byla protistrana velmi rada, pokud by strana postupovala zpusobem (3) nebo (5). Definicnim znakem moznosti (3) a (5) je, ze se tento postup strane nevyplati (je iracionalni) -- a tedy se naopak vyplati protistrane (nebot strana a protistrana spolu hraji hru s nulovym souctem). Predpokladejme, ze by strana -- ex ante -- nabidla protistrane: budu postupovat zpusobem (3) nebo (5) a ty mi, mila protistrano, pokud prohrajes, zaplatis celou castku X Kc. Takovou nabidku by protistrana zcela nepochybne byla prijala; vydelala by na ni. A proto mi pripada spravedlive, aby protistrana musela strane ex post zaplatit celou castku X Kc i tehdy, pokud k takove dohode ve skutecnosti nedoslo.
JP se mýlí a Chris má pravdu v tom, že nehradit náklady řízení (vyjma hotových výdajů) nezastoupenému účastníkovi je chybný postup.
Advokát nedostává odměnu proto, že je to advokát, ale že vynakládá určité úsilí směřující k procesnímu úspěchu, a zcela stejné úsilí (obykle – mluvím ze zkušenosti – větší) vynakládá nezastoupený účastník. Práce, která je ve hře, musí být vykonána stejně, ledaže by účastník v řízení postupoval téměř zcela pasivně a očekával, že soud rozhodne spravedlivě (jsou i tací naivové a vzhledem ke stochastickému a indeterministickému charakteru rozhodování soudů mohou tímto přístupem uspět).
Navíc by se mělo něco udělat s nesmyslně stanovenými výšemi odměny. Vezmeme-li fiktivní příklad, jediným úkonem v řízení může být námitka promlčení; přesto i v takových případech soudy přiznávají plnou náhradu podle vyhlášky, a pokud se žalovala miliarda, činí oděma 1 722 300 Kč za každou instanci. Naopak, odměna za žalobu o vrácení kathedrály by podle dnešního znění činila 20 000 Kč za stupeň.
Ad TP: Jsem rad, ze se shodneme :)
A. Jak ziskat nahradu nakladu, zastupujete-li se sami
Soucasny system nastavuje interesantni incentiv. Pokud bych si chtel napsat svou zalobu sam, vyplatilo by se mi nechat si ji podepsat advokatem a dohodnout se s nim, ze si ponecham urcitou cast nahrady.
Ale takovy postup asi pravni pravidla zakazuji. A navic, vykony, ktere bych ve vlastni veci osobne ucinil v soudni sini, by mi nikdo nezaplatil.
B. Podivuhodny pripad Antonina a Bretislava
Predpokladejme: Kamaradi A a B jsou oba advokati. Kazdy z nich poda zalobu (proti tretim osobam).
Moznost 1: A zastupuje sam sebe; B zastupuje sam sebe.
Moznost 2: A a B se dohodnout ze A bude zastupovat B a ze B bude zastupovat A.
Cas, ktery v souhrnu vynalozi A a B, je stejny, at uz zvoli Moznost 1, anebo Moznost 2.
Avsak zvoli-li Moznost 2, dostanou podstatne vyssi nahrady.
Divne ne?
C. Jednoduche pravni ukony ve sporech, v nichz jde o vysoke castky
Mozna neni takova hloupost, aby -- jde-li ve sporu o jednu miliardu Kc -- nahrada za namitku promlceni byla 1 722 300 Kc (tedy podstatne vice, nez kdyby se strany soudily o radove mensi nez miliardovou castku). To proto, ze pokud advokat zalovaneho opomene namitku promlceni vznest a zalobce ve sporu zvitezi, vznikne advokatovi zalovaneho povinnost uhradit miliardovou skodu.
Muzete argumentovat, ze vyse hrozici skody je irelevantni, protoze advokati jsou povinne pojisteni. Prisel bych s protiargumenty, ze:
(a) uzavre-li strana smlouvu s protistranou, zasadne by to nemelo menit jeji vztahy s tretimi osobami (ale tady je to prece jen slozitejsi);
(b) cim vice musi pojistovna za pojisteneho zaplatit, tim hure je pojisteny pojistitelny dobudoucna;
(c) cim vyssi a drazsi riziko pojisteny prenasi na pojistovnu, tim je pojistne vyssi; a
(d) oba preferujeme, aby strana obdrzela nahradu, i pokud by advokatem zastoupena nebyla; samotna strana (narozdil od advokata) pojistena byt nemusi.
Ad JP/A&JP/B:
Bezesporu, možnost takových smluv, ať legálních či nikoli, je argumentem pro náhradu bez ohledu na zastoupení.
Ad pouze JP/B:
V logice diskutovaného nálezu ÚS by bylo nepřiznat A ani B náhradu, neboť vzhledem ke svému postavení mohli jednat bez zastoupení. To je ovšem stejně absurdní závěr, jako kdybychom chtěli po malíři, aby si sousedem vytopený byt vymaloval sám a nenajal si na to kolegu.
Ad JP/C:
Náhradu škody jsem vůbec na mysli neměl, otázka promlčení bývá tak složitá, že bychom zavinění advokáta neprokázali (jen pro ilustraci, v nedávné době jsem řešil, zda státu počne subjektivní promlčecí doba běžet už tím, když se o bezdůvodku dozví organisační složka odlišná od té, která žaluje, nebo až ta zainteresovaná, a zda započne občanskému sdružení subjektivní promlčecí doba pro vznik škody způsobené jednatelem běžet už dnem, kdy se o ní dozvěděl tento delikventní jednatel: záměrně jsem volil příklad, kde nejde o prostou nedbalost advokáta).
Argumentujete-li, že má logiku vysoká náhrada v případě promlčení miliardové pohledávky, odpovím, že kathedrála stojí ještě víc a přesto je tam odměna dvacet tisíc.
Vidím, že případ, kdy se advokát nechá zastupovat ve sporu kolegou a tomu je přiznána náhrada nákladů, pokládáte za problematický. Narozdíl od vás na tom ale nic neetického neshledávám. To nám řekli na fakultě snad hned v prvním ročníku "nikdy neraďte sami sobě, vždy si na vlastní spory najměte advokáta". Je to naopak velice prozíravý a doporučený postup - advokát může ve vlastní věci ztratit potřebný nadhled a odstup. Sama jsem jednoho kolegu zastupovala v maj. sporu, práci jsem skutečně odvedla a náhrada byla přiznána. Pokud bych vedla s někým vlastní spor, nechám se rovněž zastoupit. Ne proto, že nedůvěřuju vlastním schopnostem, ale proto, že to pokládám za lepší. To jen na okraj.
A mezi touto situací a situací státu je podstatný rozdíl - čas a práce advokáta nejsou hrazeny z veřejných rozpočtů.
Nastavení tarifů a dualita tarif/paušální odměny - to je na obsáhlou debatu, bohužel teď nemám čas, ale pokud k tomu někdo další něčím přispěje, se zájmem si to přečtu.
Kdosi (Jhering?) řekl, že pokud advokát jedná u soudu bez zastoupení, najal si jako zástupce osla.
TP:
Jhering je vtipny a v odpovedi ad JP/C mate pravdu.
Christabel: Nikdo myslim nepovazuje za neeticke, aby se advokat nechal zastupovat kolegou advokatem. Slo jen o to, ilustrovat vzniklou financni disproporci. (Kterou bych -- a stejne tak asi i TP -- resil tak, ze nahrada by byla priznana v kazdem pripade: tj. v pripade jak sebezastupovani, tak zastupovani kolegou.)
a porpos na margo nálezu ÚS 2929
1) již název článku je zavádějící: souzení se státem není nikdy zadarmo a to ani v případě kdy si žalobce nenajme advokáta. Je-li např. žalobcem fyzická osoba (např. zaměstnanec (i bývalý) v pracovněprávním sporu)i v bagatelním sporu např. o vydání potvrzení o zaměstnání podle § 60 zák práce (1965)musí přece zaplatit soudní poplatek a čekat 7 let na soudní rozhodnutí, nečetná soudní jednání atd. - (vlastní zkušenost). Jak už kdosi uvedl i zde se projevuje nerovnost účastníků - stát je osvobozen o tento náklad sporu ocitne-li se v pozici žalobce.
2) nikdo zatím nepřipoměl § 21a osř podle něhož je to pouze a jenom vedoucí organizační složky státu (např. ministr) kdo rozhoduje o tom, kdo bude za stát (žalovaný) jednat. Jsou pouze tři možnosti (i) k soudu jde sám; (ii) vystaví procesní plnou moc/pověření svému podřízenému zaměstnanci zpravidla pracovníku v jehož pracovní náplni/smlouvě se taková činnost předpokládá - "in-house lawyer" nebo nebo (iii)tuto činnost státu "outsourcuje": požádá Úřad pro zastupování nebo si zvolí advokáta. Jaká je praxe? např. na MZV ČR? Tam je zřízen zvláštní útvar PAM do jehož náplně práce patří zastupovat toto ministerstvo v pracovněprávních sporech. Předpokládá se, - viz výše - že jeho pracovníci budou pro konkrétní soudní jednání jehož účastníkem je stát (nikoliv MZV ČR či útvar PAM) vybaveni pověřením vydaným ministrem a že místně a věcně příslušný soud - OS Praha 1 - bude takové pověření striktně vyžadovat. Praxe je ale jiná: vedoucí tohoto útvaru - ředitel/ka PAM si sám o vlastní vůli uzavře mandátní smlouvu s jím vybraným advokátem (bez výběrového řízení) - což by se dalo ještě přejít - a zároveň mu vystaví zmocňovací listinu - procesní plnou moc, ač k tomu podle § 21a osř není oprávněn. Na základě takového pochybného zmocnění pak stát - žalovaný subjekt - jménem státu před soudem jedná a v případě úspěchu inkasuje po rozhodnutí soudu tzv. přísudek; v případě neúspěchu se náklady sporu žalovaného a případný přísudek ve prospěch
žalobce připíše tak říkajíc "na futro" rozpočtu MZV tj. uhradí jej v konečné instanci daňový poplatníci včetně v kauze úspěšného žalobce!
3) Nález ÚS 2929 nevylučuje, aby si stát jako strana sporu zvolil advokáta, aby jej zastupoval. Předpokládá se však, že taková volba bude učiněna po zralé úvaze a to vedoucím organizační složky státu/ministrem nikoliv pouze rozhodnutím subalterního úředníka už proto, že napříště takový náklad nebude - i v případě úspěchu státu refundován tzv. přísudkem. Nic víc a nic méně tento Nález neřeší.
4) Že si ministři napříště rozmyslí najímat advokáty i v bagatelních sporech a "outsourcovat" - mnohdy již na základě uzavřených smluv stát-AK tak činnost státní byrokracie je nasnadě jakož je i na snadě odpor advokátského lobby vůči tomuto Nálezu je také patrno i z této diskuse.
5) Je možné i toto řešení: zrušit na ministerstvech jako nadbytečné veškeré útvary zajišťující právní služby, přenést tuto činnost do soukromého sektoru se všemi důsledky (snížení osobních nákladů; úspora kancelářských prostor atd.)jako předzvěst zániku státní administrativy vůbec a její důslednou privatizaci. Budou ale na to naše daně stačit a to i v době nekrizové!? Tito ministerští právníci budou prouštěni a rozšíří řady nezaměstnaných? Vrátí stát již přisouzené náklady? Jak budou řešeny "procesní excesy" soudců včetně soudců soudu odvolacích a soudu nejvyššího v případě dovolání, kteří přísudky soudu nalézacího navyšovali?
F. Kurka
27/01/09
Ad TP: „…nehradit náklady řízení (vyjma hotových výdajů) nezastoupenému účastníkovi je chybný postup.“
Nepraktikuji pro obživu orientační běh mezi soudními síněmi, proto se všem tento adrenalinový sport praktikujícím a věci znalým předem omlouvám:
Dle NS se náklady spojenými s uplatněním pohledávky rozumí také náklady soudního řízení, pokud bylo v občanském soudním řízení rozhodnuto o jejich náhradě (např. NS 32 Odo 529/2003 dle ASPI JUD38090CZ). Mimo nákladů soudního řízení (demonstrativní § 137 OSŘ) existují tedy i jiné náklady spojené s uplatněním pohledávky, které jsou jejím příslušenstvím (§ 121/3 OZ).
Obvyklá hodnota práce vynaložená účastníkem k vymožení pohledávky:
a) je nákladem podřaditelným pod demonstrativní výčet § 137 OSŘ (arg. zejména) a tím i § 121/3 OZ,
b) je nákladem nepodřaditelným pod § 137 OSŘ, ale podřaditelný pod jiný náklad dle § 121/3 OZ,
c) nelze subsumovat ani jednomu z uvedených ustanovení.
Skvělý nápad! V příštím závěrečném návrhu to použiju a budu chtít jako nezastoupený účastník stejnou odměnu, jakou by dostal advokát (jen je tu technický problém, že v cca 20 řízeních, kde jsem žalobcem nebo žalovaným, jsem téměř vždy zastoupen advokátem). Jsem zvědav, jak (v závěru) Ústavní soud zdůvodní, že účastník je povinen najmout si advokáta nebo dělat jeho práci bezplatně.
O tomhle jsem psal asi před rokem, tady je postík o nákladech:
http://www.leblog.cz/?q=node/172
A i u nás na soudě jsme vedli právě už před rokem debatu, co by se stalo, kdyby si účastník hezky vyúčtoval čas svého zaměstnance, náklady na něj, časový podíl z licence ASPI, telefon atd. Nedospěli jsme ke shodě, ale rozhodně si za sebe myslím, že by se to mělo zkusit. Zatím to nikdo neudělal...
Pokládám za velmi přesné a správné argumenty torpédující ÚS za tento judikát z důvodů, že se US zřejmě domnívá, že právní oddělení ministerstva je tam zadarmo. Stát si počíná mimořádně neefektivně při vyřizování sporů, pokud tak činí na nálady daňových poplatníků svými zaměstnanci, když si může najmout advokáta, který to udělá za přiznané náklady (což nepochybně lze). Nemá tedy pravdu ÚS pokud tvrdí, že najímat si advokáta je neefektivní plýtvání. Je to přesně naopak, dělat to svými silami je neefektivní plýtvání.
Okomentovat