Může prezident odmítnout ratifikaci mezinárodní smlouvy II?
V reakci na post Vojtěcha Šimíčka, který přinesl velmi zajímavé a obecné téma, jsem se pokusil napsat shrnutí, nakonec se mi z toho stal samostatný post. Základním argumentem V. Šimíčka pro pravomoc prezidenta smlouvu neratifikovat je, že „[p]odpis (resp. jeho absence) prezidenta republiky na mezinárodní smlouvě má však zcela jiný význam, než jako je tomu u vnitrostátního zákona.“ S tím lze samozřejmě souhlasit, protože podpis prezidenta republiky reprezentuje vůli státu přijmout závaznost smlouvy. Z této teze ovšem nijak neplyne, zda prezident republiky je povinen smlouvu schválenou parlamentem ratifikovat či nikoliv. Rovněž nesporné je, že prezident nemůže úvahy o protiústavnosti smlouvy činit sám, protože takovéto závěry může závazně činit pouze ÚS. Prezident republiky by tedy neměl proti ratifikaci smlouvy brojit tak, že tato je protiústavní, ale otázku postoupit ÚS, který jí posoudí (tak v diskusi Jan Kysela, se kterým se v tomto ztotožňuji).
Klíčovou otázkou je, zda prezident republiky může dle vlastního úsudku smlouvu neratifikovat. Jednoznačnou oporu pro Vojtěchův závěr, že prezident republiky může smlouvu neratifikovat z jiných (zejm. politických) důvodů, ovšem v jeho postu postrádám. Určité argumenty nicméně přidává diskuse. Zkusím se jimi ze svého pohledu probrat.
Jaký význam má argument, že ratifikaci provádí vždy prezident, přičemž tuto pravomoc nemůže přenést na vládu? Myslím, že tato norma připouští dvojí výklad (a event. další subtilnější varianty) – ratifikace jako automatismus v podmínkách parlamentního modelu státu, když vše podstatné (včetně úvah zda smlouva ano či ne) se děje předtím, v zastoupení prezidenta je smlouva sjednána a poté je parlamentem vysloven k ratifikaci souhlas, přičemž samotná ratifikace je jen slavnostním završením předchozího procesu (což je přístup můj), a naproti tomu závěr, že prezident má co do finálního rozhodnutí o ratifikaci silné postavení, a je tedy v jeho diskreci smlouvu ratifikovat či nikoliv (to je přístup V. Šimíčka).
Jazykový výklad čl. 63 odst. 1 písm. b): "[Prezident republiky dále] sjednává a RATIFIKUJE mezinárodní smlouvy; sjednávání [nikoliv ratifikaci] mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy". Ústava obsahuje několikero druhů norem týkajících se prezidentových pravomocí. Někdy z ní jasně vyplývá, že prezident něco udělat může, ale nemusí („má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon; právo udělovat amnestii; právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu; právo účastnit se schůzí vlády; právo vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti; Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky za v čl. 35 uvedených podmínek), někdy, že něco udělat nemůže (vracet Parlamentu ústavní zákony), někdy, co prezident udělat musí (čl. 73 odst. 3: Podá-li vláda demisi podle odstavce 2, prezident republiky demisi přijme, obdobně čl. 75), výjimečně Ústava stanoví prezidentovi relativně přesné povinnosti, na jejichž porušení ovšem pamatuje alternativní normou (čl. 34 odst. 1). Zcela převážnou část pravomocí prezidenta ale tvoří ustanovení o tom, že prezident něco „činí“, tedy např. jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, jmenuje soudce, soudce ÚS atd. Interpretací naposledy uvedených ustanovení možno dovodit možnost, ale též povinnost (srov. k tomu velmi zajímavé usnesení ÚS SR I. ÚS 39/93). Nemyslím si, že lze en bloc o všech ustanoveních, které hovoří o tom, co prezident „činí“, říci bez dalšího, že prezident v těchto případech má právo naprosté diskrece, nebo naopak že ve všech případech má povinnost takto postupovat. Každé takovéto ustanovení vyžaduje vlastní interpretaci, ovšem se zřetelem na princip, že kde není odpovědnost, musí se pravomoci interpretovat restriktivně. Ústavě nutno dávat rozumný smysl, a tak prezident např. musí jmenovat „v rozumné lhůtě“ na uvolněný post soudce ÚS nového kandidáta, jakkoliv ústava nic takového explicite nestanoví. Opačný výklad by vedl k závěru o nutnosti „několikaletého čekání na volbu nového prezidenta“, který teprve soudce ÚS najmenuje (citaci D. Kosaře úmyslně a provokativně vytrhuji z jejího kontextu a dávám jí pro pobavení čtenářů do kontextu nového).
Žádné gramatické argumenty, které by celou věc řešily, proto v ústavě nevidím. Proto neplatí teze, kterou vyslovil D. Kosař, že explicitní znění ústavy dává prezidentovi pravomoc smlouvu neratifikovat (a tedy je nutno snést velmi silné argumenty pro vyvrácení „explicitního“ znění ústavy), protože žádný takový význam v ústavě prima facie obsažen není. Je tedy třeba přistoupit k dalším argumentům, které vykládají prima facie neurčité znění ústavy. Jde o zcela zásadní rozdíl ve výchozí pozici, přičemž V. Šimíček ani D. Kosař nesnesl žádný argument o tom, že ústava nějaký prima facie význam má.
Významným argumentem je to, že „prezidentské smlouvy jsou podepisovány na základě plné moci vystavované prezidentem republiky na základě doporučení vlády“ (P. Caban). Možno tedy argumentovat, že prezident by neměl projevovat svou politickou vůli teprve ve zcela finální fázi ratifikačního procesu (prezidentova politická vůle totiž byla reprezentovaná vládou již dříve), neboť ve finální fázi již disponuje jen možností event. otázku ústavnosti smlouvy předložit ÚS. Velmi hezky to shrnuje D. Čermák, pokud říká, že „[d]át prezidentovi možnost odmítnout ratifikovat sjednanou smlouvu by tudíž vedlo k absurdním závěrům (proč by měl odmítat ratifikovat něco, co sám sjednal, popřípadě s jeho plným vědomím a souhlasem sjednal jiný).“ Je to otázka, kterou zmiňuje již V. Šimíček v postu, ten z toho ale vyvozuje jen „nelogičnost“ postupu prezidenta republiky, který by event. hodlal smlouvu neratifikovat, jakkoliv předtím oprávnění sjednat smlouvu přenesl na vládu. Já z toho vyvozuji právní povinnost smlouvu ratifikovat, a to právě s ohledem na parlamentní pojetí vlády a odpovědnost vlády (na rozdíl od právní a politické neodpovědnosti prezidenta republiky).
Argumenty parlamentním modelem ČR
Mou tezí je, že v parlamentním systému není možné, aby měl prezident právo absolutního veta vůči smlouvě, kterou schválí parlament. Nejde sice o conditio sine qua non, tedy parlamentní systém zůstane parlamentním i v případě opačného řešení, je to ale významná presumpce. Myslím si tedy, že možnost prezidenta odmítnout ratifikaci by měla být zakotvena jasně, jinak se v případě dvojího možného výkladu uplatní presumpce povinnosti smlouvu ratifikovat. V situaci vícera možných prima facie interpretací jde totiž o významný systémový argument. Závěr, který prezentuje Vojtěch Šimíček, by ale v kombinaci s prezidentovou neodpovědností a specifickým postavením uvnitř moci exekutivní velmi významně nachýlil rovnováhu mezi jednotlivými mocemi uvnitř státu. Prezident v našem systému nemůže jednoduše negovat vůli parlamentu. To ale neznamená, že prezident nemůže činit v souvislosti s ratifikací politická rozhodnutí, např. rozhodnout o ratifikaci (event. Parlamentem schválené) LS až poté, co bude ratifikována všemi zbývajícími státy. Myslím si, že tuto možnost prezident má, neboť je uvnitř politické úvahy, kterou disponuje, a současně není úplnou negací vůle parlamentu, ale spíše její modifikací. Jinými slovy, v procesu ratifikace se může uplatnit i prezidentova vůle, která ale nemůže negovat vůli (v případě smluv podle čl. 10a dokonce ústavní většiny) parlamentu. Protože prezident republiky tradičně není toliko ceremoniář (což by se mělo uplatnit i v bodě, kde se z povahy věci ceremoniáři blíží - viz shora), je nutno také připustit jistou modifikaci pojetí ratifikace jako automatismu.
Dosavadní ústavní praxe
Velmi významný postřeh (na který paradoxně téměř nikdo kromě R. Zbírala nereagoval) z ústavní praxe (o kterém se přiznávám nemám vůbec ponětí) přináší K. Machová, podle níž v roce 2004 „odmítl prezident ratifikovat (resp. neratifikoval, s tím, že může kdykoli tak učinit) Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě zakládající systém kolektivních stížností, a to přesto, že k němu dal Parlament souhlas.“ Současně cituje výňatek z "vysvětlení" Kanceláře prezidenta republiky: „... Souhlas Parlamentu je však pouze obligatorní podmínkou ratifikace Ústavou vymezených mezinárodních smluv, nikoli ratifikací samotnou. Proto, je-li po hlasování Parlamentu zřejmé, že nějaká mezinárodní smlouva je předmětem odporu sice menšinové, ale nikoli nevýznamné části politické reprezentace státu, je třeba znovu uvážit, zda by taková smlouva i přesto měla být ratifikována. Tato pravomoc přísluší prezidentu republiky. ... Prezident republiky není při rozhodování o ratifikaci mezinárodní smlouvy vázán žádnou lhůtou."“
Bylo by zajímavé zjistit reakce relevantních politických aktérů – akceptovali tento krok jako ústavně možný? Nebo byla reakce jiná?
Další zajímavou otázkou by bylo, zda jde o jediný precedens, nebo se něco obdobného již v minulosti přihodilo? Jaké byly reakce parlamentu a vlády?
Nutnost odlišit právní povinnost, spojenou třebas i s lex imperfecta, a povinnost toliko politickou
V mém pojetí práva existuje i pojem lex imperfecta, tedy sankce není nezbytnou náležitostí právní normy. D. Kosař uvádí, že de constitutione lata jsou na neratifikaci přípustné jen 2 reakce: „dobrovolnou abdikaci takového prezidenta nebo několikaleté čekání na volbu nového. Impeachment za realizaci oprávnění prezidenta explicitně zakotveného v Ústavě mi přijde jako alternativa hodně přitažená za vlasy.“ Souhlasím s tím, že impeachment je řešení ultima ratio, které v zásadě nepřichází v úvahu. Z toho lze vyvodit souhlas s tím, že zásadně platí Davidova prvá věta, aniž by z toho bylo možno vyvodit, že povinnost ratifikovat není povinností právní. Podotýkám, že Davidem opakovaně zdůrazňovanou „explicitně“ zakotvenou pravomoc ale v Ústavě nikde nevidím (k tomu viz shora). Protože je to on, kdo explicitním zakotvením argumentuje, tíží ho argumentační břemeno toto "zakotvení" prokázat.
Prvorepubliková zkušenost
V naší diskusi chybí též srovnání s prvou republikou. Jak se tehdy obdobná pravomoc prezidenta vykládala? Existoval případ, kdy prezident odmítl smlouvu ratifikovat?
Sám jsem si k tomu četl jen Weyrovo Ústavní právo, v příslušné pasáži je tam však jen přeříkávání ústavy, aniž bychom se dozvěděli, zda je ratifikace plně v diskreci prezidenta, je jeho povinností nebo zda platí jiná subtilnější varianta.
Naší diskusi zatím chybí též poctivé srovnání se systémy srovnatelnými systému našemu (např. Německo, Slovensko, Rakousko, Maďarsko). Když jsem sám nahlédl do komentáře ke slovenské ústavě k čl. 102 odst. 1 písm. a), nic tam k tomu není (Drgonec 2004)
Klíčovou otázkou je, zda prezident republiky může dle vlastního úsudku smlouvu neratifikovat. Jednoznačnou oporu pro Vojtěchův závěr, že prezident republiky může smlouvu neratifikovat z jiných (zejm. politických) důvodů, ovšem v jeho postu postrádám. Určité argumenty nicméně přidává diskuse. Zkusím se jimi ze svého pohledu probrat.
Jaký význam má argument, že ratifikaci provádí vždy prezident, přičemž tuto pravomoc nemůže přenést na vládu? Myslím, že tato norma připouští dvojí výklad (a event. další subtilnější varianty) – ratifikace jako automatismus v podmínkách parlamentního modelu státu, když vše podstatné (včetně úvah zda smlouva ano či ne) se děje předtím, v zastoupení prezidenta je smlouva sjednána a poté je parlamentem vysloven k ratifikaci souhlas, přičemž samotná ratifikace je jen slavnostním završením předchozího procesu (což je přístup můj), a naproti tomu závěr, že prezident má co do finálního rozhodnutí o ratifikaci silné postavení, a je tedy v jeho diskreci smlouvu ratifikovat či nikoliv (to je přístup V. Šimíčka).
Jazykový výklad čl. 63 odst. 1 písm. b): "[Prezident republiky dále] sjednává a RATIFIKUJE mezinárodní smlouvy; sjednávání [nikoliv ratifikaci] mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy". Ústava obsahuje několikero druhů norem týkajících se prezidentových pravomocí. Někdy z ní jasně vyplývá, že prezident něco udělat může, ale nemusí („má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon; právo udělovat amnestii; právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu; právo účastnit se schůzí vlády; právo vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti; Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky za v čl. 35 uvedených podmínek), někdy, že něco udělat nemůže (vracet Parlamentu ústavní zákony), někdy, co prezident udělat musí (čl. 73 odst. 3: Podá-li vláda demisi podle odstavce 2, prezident republiky demisi přijme, obdobně čl. 75), výjimečně Ústava stanoví prezidentovi relativně přesné povinnosti, na jejichž porušení ovšem pamatuje alternativní normou (čl. 34 odst. 1). Zcela převážnou část pravomocí prezidenta ale tvoří ustanovení o tom, že prezident něco „činí“, tedy např. jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, jmenuje soudce, soudce ÚS atd. Interpretací naposledy uvedených ustanovení možno dovodit možnost, ale též povinnost (srov. k tomu velmi zajímavé usnesení ÚS SR I. ÚS 39/93). Nemyslím si, že lze en bloc o všech ustanoveních, které hovoří o tom, co prezident „činí“, říci bez dalšího, že prezident v těchto případech má právo naprosté diskrece, nebo naopak že ve všech případech má povinnost takto postupovat. Každé takovéto ustanovení vyžaduje vlastní interpretaci, ovšem se zřetelem na princip, že kde není odpovědnost, musí se pravomoci interpretovat restriktivně. Ústavě nutno dávat rozumný smysl, a tak prezident např. musí jmenovat „v rozumné lhůtě“ na uvolněný post soudce ÚS nového kandidáta, jakkoliv ústava nic takového explicite nestanoví. Opačný výklad by vedl k závěru o nutnosti „několikaletého čekání na volbu nového prezidenta“, který teprve soudce ÚS najmenuje (citaci D. Kosaře úmyslně a provokativně vytrhuji z jejího kontextu a dávám jí pro pobavení čtenářů do kontextu nového).
Žádné gramatické argumenty, které by celou věc řešily, proto v ústavě nevidím. Proto neplatí teze, kterou vyslovil D. Kosař, že explicitní znění ústavy dává prezidentovi pravomoc smlouvu neratifikovat (a tedy je nutno snést velmi silné argumenty pro vyvrácení „explicitního“ znění ústavy), protože žádný takový význam v ústavě prima facie obsažen není. Je tedy třeba přistoupit k dalším argumentům, které vykládají prima facie neurčité znění ústavy. Jde o zcela zásadní rozdíl ve výchozí pozici, přičemž V. Šimíček ani D. Kosař nesnesl žádný argument o tom, že ústava nějaký prima facie význam má.
Významným argumentem je to, že „prezidentské smlouvy jsou podepisovány na základě plné moci vystavované prezidentem republiky na základě doporučení vlády“ (P. Caban). Možno tedy argumentovat, že prezident by neměl projevovat svou politickou vůli teprve ve zcela finální fázi ratifikačního procesu (prezidentova politická vůle totiž byla reprezentovaná vládou již dříve), neboť ve finální fázi již disponuje jen možností event. otázku ústavnosti smlouvy předložit ÚS. Velmi hezky to shrnuje D. Čermák, pokud říká, že „[d]át prezidentovi možnost odmítnout ratifikovat sjednanou smlouvu by tudíž vedlo k absurdním závěrům (proč by měl odmítat ratifikovat něco, co sám sjednal, popřípadě s jeho plným vědomím a souhlasem sjednal jiný).“ Je to otázka, kterou zmiňuje již V. Šimíček v postu, ten z toho ale vyvozuje jen „nelogičnost“ postupu prezidenta republiky, který by event. hodlal smlouvu neratifikovat, jakkoliv předtím oprávnění sjednat smlouvu přenesl na vládu. Já z toho vyvozuji právní povinnost smlouvu ratifikovat, a to právě s ohledem na parlamentní pojetí vlády a odpovědnost vlády (na rozdíl od právní a politické neodpovědnosti prezidenta republiky).
Argumenty parlamentním modelem ČR
Mou tezí je, že v parlamentním systému není možné, aby měl prezident právo absolutního veta vůči smlouvě, kterou schválí parlament. Nejde sice o conditio sine qua non, tedy parlamentní systém zůstane parlamentním i v případě opačného řešení, je to ale významná presumpce. Myslím si tedy, že možnost prezidenta odmítnout ratifikaci by měla být zakotvena jasně, jinak se v případě dvojího možného výkladu uplatní presumpce povinnosti smlouvu ratifikovat. V situaci vícera možných prima facie interpretací jde totiž o významný systémový argument. Závěr, který prezentuje Vojtěch Šimíček, by ale v kombinaci s prezidentovou neodpovědností a specifickým postavením uvnitř moci exekutivní velmi významně nachýlil rovnováhu mezi jednotlivými mocemi uvnitř státu. Prezident v našem systému nemůže jednoduše negovat vůli parlamentu. To ale neznamená, že prezident nemůže činit v souvislosti s ratifikací politická rozhodnutí, např. rozhodnout o ratifikaci (event. Parlamentem schválené) LS až poté, co bude ratifikována všemi zbývajícími státy. Myslím si, že tuto možnost prezident má, neboť je uvnitř politické úvahy, kterou disponuje, a současně není úplnou negací vůle parlamentu, ale spíše její modifikací. Jinými slovy, v procesu ratifikace se může uplatnit i prezidentova vůle, která ale nemůže negovat vůli (v případě smluv podle čl. 10a dokonce ústavní většiny) parlamentu. Protože prezident republiky tradičně není toliko ceremoniář (což by se mělo uplatnit i v bodě, kde se z povahy věci ceremoniáři blíží - viz shora), je nutno také připustit jistou modifikaci pojetí ratifikace jako automatismu.
Dosavadní ústavní praxe
Velmi významný postřeh (na který paradoxně téměř nikdo kromě R. Zbírala nereagoval) z ústavní praxe (o kterém se přiznávám nemám vůbec ponětí) přináší K. Machová, podle níž v roce 2004 „odmítl prezident ratifikovat (resp. neratifikoval, s tím, že může kdykoli tak učinit) Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě zakládající systém kolektivních stížností, a to přesto, že k němu dal Parlament souhlas.“ Současně cituje výňatek z "vysvětlení" Kanceláře prezidenta republiky: „... Souhlas Parlamentu je však pouze obligatorní podmínkou ratifikace Ústavou vymezených mezinárodních smluv, nikoli ratifikací samotnou. Proto, je-li po hlasování Parlamentu zřejmé, že nějaká mezinárodní smlouva je předmětem odporu sice menšinové, ale nikoli nevýznamné části politické reprezentace státu, je třeba znovu uvážit, zda by taková smlouva i přesto měla být ratifikována. Tato pravomoc přísluší prezidentu republiky. ... Prezident republiky není při rozhodování o ratifikaci mezinárodní smlouvy vázán žádnou lhůtou."“
Bylo by zajímavé zjistit reakce relevantních politických aktérů – akceptovali tento krok jako ústavně možný? Nebo byla reakce jiná?
Další zajímavou otázkou by bylo, zda jde o jediný precedens, nebo se něco obdobného již v minulosti přihodilo? Jaké byly reakce parlamentu a vlády?
Nutnost odlišit právní povinnost, spojenou třebas i s lex imperfecta, a povinnost toliko politickou
V mém pojetí práva existuje i pojem lex imperfecta, tedy sankce není nezbytnou náležitostí právní normy. D. Kosař uvádí, že de constitutione lata jsou na neratifikaci přípustné jen 2 reakce: „dobrovolnou abdikaci takového prezidenta nebo několikaleté čekání na volbu nového. Impeachment za realizaci oprávnění prezidenta explicitně zakotveného v Ústavě mi přijde jako alternativa hodně přitažená za vlasy.“ Souhlasím s tím, že impeachment je řešení ultima ratio, které v zásadě nepřichází v úvahu. Z toho lze vyvodit souhlas s tím, že zásadně platí Davidova prvá věta, aniž by z toho bylo možno vyvodit, že povinnost ratifikovat není povinností právní. Podotýkám, že Davidem opakovaně zdůrazňovanou „explicitně“ zakotvenou pravomoc ale v Ústavě nikde nevidím (k tomu viz shora). Protože je to on, kdo explicitním zakotvením argumentuje, tíží ho argumentační břemeno toto "zakotvení" prokázat.
Prvorepubliková zkušenost
V naší diskusi chybí též srovnání s prvou republikou. Jak se tehdy obdobná pravomoc prezidenta vykládala? Existoval případ, kdy prezident odmítl smlouvu ratifikovat?
Sám jsem si k tomu četl jen Weyrovo Ústavní právo, v příslušné pasáži je tam však jen přeříkávání ústavy, aniž bychom se dozvěděli, zda je ratifikace plně v diskreci prezidenta, je jeho povinností nebo zda platí jiná subtilnější varianta.
Naší diskusi zatím chybí též poctivé srovnání se systémy srovnatelnými systému našemu (např. Německo, Slovensko, Rakousko, Maďarsko). Když jsem sám nahlédl do komentáře ke slovenské ústavě k čl. 102 odst. 1 písm. a), nic tam k tomu není (Drgonec 2004)
214 komentářů:
«Nejstarší ‹Starší 201 – 214 z 214Je mi líto, pane Pavko, že Vás patrně neuspokojím, ale jsem si vědom své nedostatečnosti v tomto směru.
Domnívám se, že otázka, kterou zde řešíme (v této i v předchozí více než 200 příspěvků zvící diskusi), závisí na paradigmatu, ze kterého při výkladu vyjdeme; dva lidé, jejich paradigma se liší, nejsou schopni jeden druhého svými argumenty přesvědčit. protože argumenty validní v jednom systému jsou ve druhém prostě irelevantní a vice versa.
Rozdíl mezi našimi přístupy je, že Vy se pokoušíte najít Pravdu, věře, že to učinit lze, a opravdu upřímně věříte v text právního předpisu jako výron transendentna, jako v něco, co – dovolíte-li mi vyjádření cum grano salis, nebo spíš tongue-in-cheek, "právníka přesahuje".
Vy budete nad textem zákona/Ústavy a nad tím, proč se hovoří o souhlasu, nikoli např. o pověření k ratifikaci, dlouhé hodiny hloubat a theoretisovat (a možná o tom napíšete i podnětnou diplomku), já odpovím, že se ti truhlíci zřejmě nezamysleli, zneváživ tak hned několik současných i již nežijících profesorů právnických fakult zároveň.
Řekněme to tak, že já Vaše paradigma přijímám pouze z nutnosti, jsem-li k němu dotlačen např. potřebou argumentovat positivisticky k soudci, o kterém vím, že ústavní rovina věci k němu, mírně řečeno, nepromlouvá, a proto přes upřímnou snahu nesepíšu nic, čím bych Vás mohl přesvědčit, resignujíce (či resignovav) zároveň na to, že bych mohl dojít Vašeho uznání.
Ad P. Pavko
Pokud někdo hájí názor, že prezident má povinnost ratifikovat, tak Vám prostě odpoví že prezident od okamžiku, kdy mu byla smlouva předložena k ratifikaci, ji musí buď ratifikovat, anebo podat návrh ÚS na posouzení jejího souladu s ústavním pořádkem. Pokud onen návrh podá a ÚS rozhodne nálezem, že ratifikace není v rozporu s ústavním pořádkem, prezident už nemá na výběr a musí ratifikovat. Tento jednoduchý algoritmus mi (sám o sobě) přijde smysluplný.
Děkuji za Vaše odpovědi,
přiznám se, že jsem je nemohl najít a delší dobu jsem se bál (kvůli limitu 200 příspěvků na stranu), že jsem reakci zablokoval nevhodnou reakcí - to bych velmi nerad.
V mém myšlení došlo přes noc, ano, přemýšlel jsem o tom i při usínání, k jistému posunu, avšak nedalo by se říct posunu vnímání paradigmatu.
Zaprvé jsem si uvědomil, potom, co jsem si přečetl poslání webu Jiné právo na titulní straně, že tu probíhají mnohem hlubší diskuse, než by mohly být jen prosté pokusy o výklad zákonů. Naštěstí je jedním z nutných atributů právníka tolerance.
A za druhé, to je podstatné, jsem přemýšlel nad úlohou prezidenta v našem zřízení, jeho právních kapacitách a legitimaci jeho rozhodnutí vycházející ze vztahu oněch nejvyšších mocí mezi sebou a směrem k lidu.
Došel jsem k závěru, že by prezident neměl mít možnost takto utopit, chápejme neratifikovat, mezinárodní smlouvu, sjednanou, parlamentem schválenou, jen z toho důvodu, že se mu nelíbí, dále bych pak považoval jeho argumenty o protiústavnosti za liché, když má možnost postoupit obsah schvalované smlouvy ÚS.
Avšak ale za stávající právní úpravy, čistě pozitivisticky vzato, lze podle mne dojít pouze a jen k názoru, že to učinit může, myšleno tím neratifikovat zmíněnou mez. smlouvu.
Loučím se s poděkováním,
VP
Mějme tři roviny, "textuálně-právní", dělby moci a osobně-prezidentskou.
A) V rovině "textuálně-právní" je to prostě tak, že prezident je AUTOR mezinárodní smlouvy za ČR. Pokud mi někdo bude tvrdit, že je to pravomoc, kterou má povinnost vykonat, pak se zeptám, zda i pravomoc smlouvu sjednat je povinen vykonat. Pakliže ano, od kterého okamžiku? Pakliže ne, proč? Pakliže od okamžiku, kdy ho vláda požádá, kde bere vláda pravomoc prezidenta o toto žádat?
B) V rovině dělby moci moci je tento systém poloprezidentský, ať se to komu líbí nebo ne. Ne proto, že ústavu psali podřadní právníci, ale jako ústupek tehdejšího premiéra Václava Klause tehdejšímu prezidentu Václavu Havlovi. Ergo máme moc výkonnou, zákonodárnou a soudní, a prezidenta, který je formálně nad nimi a fakticky přesahuje do všech tří. A pokud jde o exekutivu, dokonce je její součástí. Kdyby byl kladeč věnců, nebyl by v hlavě moc výkonná.
Proto má prezident pravomoci do všech tří mocí zasahovat - vracet zákony - s výjimkou ústavních - dávat milost, ptát se ústavního soudu, účastnit se schůzí vlády, zvát si ministry na kobereček.
Politicky je jeho pozice srovnatelná s vládou: Prezidenta volí obě komory, vláda zas musí mít po celou dobu důvěry Sněmovny. Prezident není dědičný monarcha a není tedy ani důvod, aby byl kladečem věnců. A neodpustím si poznámku, že v momentu, kdy bude schválena přímá volba (vím, že nebude), bude mít prezident politicky dokonce silnější pozici, než vláda. Proto také jediná a zásadní připomínka KPR k návrhu přímé volby byla, že nelze řešit způsob volby izolovaně, aniž bychom se současně nepodívali i na prezidentské pravomoci a jeho vztah k vládě. Neříkám, že je nutná změna, ale aspoň analyzovat by to někdo měl.
C) A v rovině osobní ... sorry, ale celá tato debata vznikla kvůli Lisabonské smlouvě, že ano? Nebýt jí, tak to nikdo neřeší (viz ona úmluva MOPu č. tuším 108). Takže vážení, já se celou dobu dobře bavím. Jistě jste slyšeli projev VK v EUlamentu. Mluvil hlavně o demokracii, o respektování jiného názoru, že ano? Nebyl to on, kdo pak pro kamery lamentoval, že demokracie není o tom, že většina má mít vždy pravdu, to byla tuším Hybášková nebo někdo jí podobný, plný pravdy a lásky.
Takže: Otázka "podepíše (čti ratifikuje) Klaus Lisabonskou smlouvu" by měla smysl, kdyby prezidentem byl Václav Havel a z nějakého důvodu se mu LS znelíbila. Věřím, že on, pamětliv poučky, že demokracie není žádná vláda většiny, by byl schopen ratifikaci smlouvy schválené dokonce i ústavní většinou odmítnout. Klást však tuto otázku VK, to vypovídá víc o tazateli než o tázaném. Klaus je demokrat do morku kostí (někdy až příliš), a nepůjde proti ústavní většině. Ne proto, že by se jí bál, ale proto, že bude respektovat, že jeho názor skončil v menšině. Prostě Klaus vám bude tisíckrát rozmlouvat, že dát hlavinku pod gilotinku není úplně nejlepší nápad, ale pokud se rozhodnete ji tam přesto položit, nebude vám bránit. Umím si ještě představit, že odmítne ratifikaci nějaké normální smlouvy podle čl. 49, ale ne že odmítne smlouvu schválenou ústavní většinou.
Takže:
1) VK Lisabonskou smlouvu sjednal. Ano, on. MT ji jen podepsal, coby Klausův posel. Pravda, MT má coby premiér právo veta, nemusel si tu plnou moc kontrasignovat, je tedy víc než posel, ale bez Klausova souhlasu by Lisabonská smlouva nikdy podepsána nebyla. Kdyby byl Klaus diktátor, tak tu už před 2 lety visel článek "Může prezident odmítnout sjednat mezinárodní smlouvu?".
Proč to VK udělal, když je proti Lisabonské smlouvě?
No přeci proto, že je demokrat, nezneužívá svou moc (kterou de iure má) a chtěl umožnit debatu o LS (když po té více jednotné a méně svobodné Evropě někteří tak moc touží a myslí si, že jim taková Evropa pomůže).
2) Nyní ta debata běží. Dokonce už i mimo Parlament a dá se čekat, že volby do EUlamentu budou de facto referendem o LS. Tedy aspoň trochu tím, čemu celá ta superdemokratická Evropa chtěla za každou cenu zabránit.
3) Pokud Klaus nepodepíše (čti neratifikuje), nebude to z jeho osobního rozmaru - není Václav Havel - ale bude pro to mít pádné důvody. Např. právní. Nebo že se stane zázrak, Mach se vzchopí a vyhraje volby. Nebo že se proti LS budou konat demonstrace. Atp.
Specifickým důvodem pak je Irsko. Ovšemže Klausův podpis nebude předcházet irskému referendu. Kdyby předcházel, mohl by si to někdo vykládat jako snahu toto referendum ovlivnit a vměšovat se tak do irských vnitřních věcí. Co by tomu řekla poslankyně Avril Doyle, kdyby Klaus takhle ovlivňoval Iry? V Irsku se to zastavilo, a tam je třeba pokračovat. Dřív ne.
P.H.
Havel byl v té době v nemilosti, rozhodně to nebyla Ústava psaná jemu na míru. Ve skutečnosti se široké pravomoci presidenta převzaly z Ústavy/1960 (s přihlédnutím k Hoetzelově Ústavě/1920), kterou nebyli autoři nové Ústavy narychlo schopni přepracovat.
Že se Klaus cítí být čtvrtou mocí ve státě, tuším již dlouho, děkuji, že to sám potvrzujete :-)
Přímá volba kladeče věnců je luxus, který, doufám, mít nebudeme.
Už tím, že je president fakticky neodvolatelný, musí mít co nejméně autonomních výkonných pravomocí.
Jen bych ještě doplnil, že v ústavách 1948, 1960, 1968 měl prezident samostatnou hlavu/kapitolu a k moci výkonné počítán nebyl.
K moci výkonné počítala prezidenta pouze ústava z roku 1920 a nyní platná ústava. Ústava z roku 1993 je tak návratem k poloprezidentkému systému První republiky.
P.H.
Ačkoliv mi bylo nedoporučováno se v této diskussi vyjadřovat, přesto si dovolím na p. Pavka reagovat.
Ačkoliv jsem zastáncem these, že president republiky ratifikovat musí, pokusím se vžít do opačné posice.
Je-li diskrece presidenta republiky neomezená a ratifikovat nemusí i ze zcela malicherného důvodu (např. se mu nelíbí slovník smlouvy), bylo by absurdní, aby pouze při neústavnosti smlouvy musel tento stav nechat konstatovat ústavním soudem. To by bylo zcela neekonomické.
Pravomoc předkládat návrhy ÚS svědčí o tom, že president republiky ratifikovat musí.
2 G.P.
Pravomoc předkládat návrhy ÚS svědčí o tom, že president republiky ratifikovat musí. S tímto se jednoduše nedá souhlasit. To samé by pak šlo říct o PS, S...
Je-li diskrece presidenta republiky neomezená a ratifikovat nemusí i ze zcela malicherného důvodu (např. se mu nelíbí slovník smlouvy), bylo by absurdní, aby pouze při neústavnosti smlouvy musel tento stav nechat konstatovat ústavním soudem. To by bylo zcela neekonomické. Mezinárodní smlouvy jsou podle mě smlouvy takového významu, že je více než vhodné nechat jejich domnělou neústavnost posoudit ÚS. Ostatní viz níže:
Myslím si, že se u prezidenta nepředpokládá taková ústavněprávní orientace a kompetence ve věci rozhodnout, jako je tomu u ÚS a v případě pochybností v ústavněprávních věcech (ze strany prezidenta), které jsou v těchto případech jistě nejpodstatnější, je na místě přenechat přezkum ÚS, který tedy je orgánem ochrany ústavnosti v zamýšleném slova smyslu.
Navíc by bylo více než hloupé nedat prezidentovi možnost podat návrh na posouzení souladu k ÚS, když je toto právo připsáno jak poslancům, tak i senátorům. Kam mířím, je bod, ve kterém Vás když už ne přesvědčím, tak alespoň částečně zviklám: právě tím, že zákon přizná prezidentovi právo podat návrh k ÚS, to jest v poslední fázi schvalování mezinárodní smlouvy o této smlouvě pochybovat, přiznává mu i právo smlouvu neratifikovat; není to jen živá loutka. Vždyť rozpor mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem není jediný možný důvod pro nepřijetí takové smlouvy.
A dále si myslím, že se od prezidenta očekává jistá zodpovědnost (nikoliv právní, ale politická; zodpovědnost za dopady jeho rozhodnutí), kterou prokáže nejen tím, že neodmítne ratifikovat mez. sm. jen kvůli jejímu slovníku nebo i jiné "malicherné" věci, ale například z důvodu skutečných obav z obsahu, které by Ústavní soud nemusel být kompetentní posoudit, právě z důvodu jistých mezí, v jakých ÚS smlouvu posuzuje. Ovšem jistě víte, že ÚS přezkoumá jen soulad obsahu smlouvy s ústavním pořádkem, nikoliv například některé ekonomické dopady smlouvy. Příkladem by mohla být centralizační byrokratizace rozhodování s centrem v Bruselu, kterou neodmítá jen prezident, ale i více lidí vč. mne. Odbočil jsem, omlouvám se.
Nemyslím si, že v případě pochybností o mezinárodní smlouvě ze strany prezidenta je jediným možným východiskem podat návrh na přezkum kompatibility mez. sm. s úst. poř., jinak že je ratifikace povinností. Znovu zopakuji svůj argument, jehož obsahem je: Pakliže by Ústava ČR imperativně zavazovala prezidenta k ratifikaci parlamentem schválené mezinárodní smlouvy, nebylo by potřeba ustanovení v zákoně (nižší právní síly) dávající váhajícímu prezidentu možnost, resp. připisující mu právo, podat návrh na přezkum smlouvy k ÚS, který je též Ústavou vázán. Zkrátka by celá procedura schvalování mez. smlouvy vypadala tak, že jakmile smlouvu schválí parlament, prezident už jen bude muset přijít, podškrábne se pod onen dokument a jde dál, jak psal TP, pokládat věnce.
Chtěl bych na závěr mého příspěvku vyjádřit vnitřní, původně skryté, přání, aby smlouva prošla i Senátem (čemuž nevěřím příliš, ale dohady bych nechal stranou) a prezident ji dále odmítl ratifikovat, což by dalo nejen této, ale všem obdobným debatám, nový rozměr.
Do té doby si, s prominutím, dovolím tuto diskuzi navštěvovat jen zřídka jako pozorovatel - a to nejen z důvodu, že už prakticky nemám co nabídnout (mé znalosti ústavního práva v mnohém zdaleka nedosahují znalostí ústavního práva většiny diskutujících), ale i z důvodu, že se diskuse imho jednoduše po nějakou dobu příliš neposune. Do konfliktu se zde, jak už bylo řečeno, dostávají názory odlišně smýšlejících lidí. Z mé strany je důvodné se domnívat, že do stavu Vašeho uvažování dospěji, naopak to pravděpodobně neplatí.
VP
právě tím, že zákon přizná prezidentovi právo podat návrh k ÚS, to jest v poslední fázi schvalování mezinárodní smlouvy o této smlouvě pochybovat, přiznává mu i právo smlouvu neratifikovat
To je chybná argumentace, protože non sequitur. S GP jsme vysvětlili, že je možný právě opačný pohled.
TP:
Máte pravdu, to je z mé strany chybná argumentace, za tu se omlouvám a popravdě i stydím. Ostatně tuším, že už když jsem příspěvek psal, tak se mi ta věta nezdála. Avšak na ostatním trvám.
VP
Dovolil bych si doplnit argument VP ještě o další rozměr.
Pokud by existovala povinnost prezidenta republiky mezinárodní smlouvu ratifikovat ZALOŽENÁ ÚSTAVOU, tak by prezident republiky MUSEL MS RATIFIKOVAT i v případě, že ÚS vyslovil její rozpor s ústavním pořádkem. Splnění této povinnosti by nemohl bránit ani §71e/3 ZoUS, kterýžto je normou nižší právní síly, která nemůže zrušit (zejména v případě, že nesoulad - o němž hovoří citované ustanovení - nebude nikdy odstraněn) povinnost přímo založenou Ústavou. I z výše uvedeného je zřejmé, že ratifikace MS není povinností, nýbrž právem (obdobně jako udělování milostí - za které také není vláda a formálně ani prezident odpovědný).
Jan Beneš
JB:
Nechci být v žádném případě nezdvořilý, ale na to jsem poukazoval celu dobu. Buď jsem psal špatným způsobem, nebo jste nečetl i pár předešlých příspěvků.
Ale jinak děkuji za doplnění, jsem velmi rád, že nejsem sám, kdo zastává takový názor.
Vít Pavko
Ad Jan Beneš
Viz čl. 89 odst. 3 Ústavy.
Okomentovat