Je prezident Klaus skrytým příznivcem Lisabonské smlouvy?

Nejen portál idnes informoval o tom, že Ústavní soud odložil veřejné jednání k Lisabonské smlouvě z 10. na 25. listopadu, protože o to požádal prezident Klaus, který by se slyšení rád účastnil osobně. Samotný odklad jednání a tím pádem i vynesení rozsudku je samozřejmě špatnou zprávou pro české příznivce „Lisabonu,“ ale jinak by je ta informace měla jen těšit.

Pokud totiž prezident míní svou účast vážně a opravdu chce v řízení aktivně vystoupit v roli účastníka, aniž by se radši nechal zastoupit právníkem, tak si tím podle mého názoru sám zatlouká poslední hřebíky do rakve svých nadějí na úspěch před nejvýznamnější soudní instancí této země. Ve výsledku tak jen přispěje k hladkému vítězství fanoušků Lisabonské (monstr)smlouvy.

Už v souvislosti s podáními, která prezident a Senát učinili, jsem se vyjádřil v tom smyslu, že oba bohužel nepochopili, že jakkoliv je Ústavní soud institucí i politickou, je to stále především kolbiště právní, kde politické argumenty a emotivní proklamace zpravidla hrají roli pouze podpůrnou až podřadnou. Mluvit se Soudem jazykem prázdných floskulí a politologických úvah v situaci, kdy zde již existují ke vztahu ústavního a evropského práva jeho vlastní judikáty, stejně jako odborná literatura (o zahraničních právnických pramenech nemluvě), je bez nadsázky amatérské.

Je však vidět, že pan prezident to nechápal, nechápe a pochopit nechce. Nestačí mu, že již v písemné fázi propásl šanci výrazněji se argumentačně postavit kvalitnímu podání vlády, šanci, která se tu podle mne nabízela (konkrétnější být nemíním, nejsem advokátem Hradu). Nyní se dokonce chystá svou účastí pohřbít i jakoukoliv (byť uznávám, že vzhledem k okolnostem stejně mizivou) naději na průlom při ústním jednání.

Možná, že by si mohl leckdo říci, že třeba spoléhá na to, že se Ústavní soud skloní před jeho majestátem. Že by si soudci mohli „vzpomenout,“ kdo že to rozhoduje o jejich (re)nominaci. Jenže všichni máme (naštěstí) ještě v živé paměti kauzu Brožová, kde se ústavní arbitři před profesorem Klausem lidově řečeno na zadek neposadili, a to přestože jim připomněl svých deset čestných doktorátů z právnických fakult celého světa. Nevím, kolik nových jich od té doby stihl nasbírat, ale obávám se, že ani tentokrát mu mnoho nepomohou. Víc než čestný diplom ze Západního Bengálska může totiž soudce např. zajímat, proč by měli v rámci Lisabonského posudku opustit doktrínu materiálního ohniska Ústavy, tedy teorii, o jejíž existenci se prezident s hrůzou poprvé dozvěděl až po přečtení vyjádření vlády...

Pan prezident zkrátka není právník, a proto před soud nepatří, určitě tedy nikoliv ve složité právní kauze, byť by měla jakkoliv silné politické pozadí. Udělal by proto lépe, kdyby před soud poslal někoho ze svých právníků či se za tím účelem poohlédl po schopném advokátovi, nejlépe takovém, který před ÚS už někdy stál a zná evropské právo.

Nedovedu si ostatně moc představit, že by se něco podobného mohlo odehrát v civilizovaném světě. Pomyšlení, že např. Angela Merkelová jedná před německým ÚS za vládu nebo že prezident Bush vystupuje před tamějším Nejvyšším soudem místo svého solicitora general je vskutku úsměvné.

Zajímavé bude též sledovat, zda se podobné chyby, tedy reprezentace neprávníkem, dopustí Senát a vláda.

Jak jsem již řekl, je fakt, že Senát si písemným vyjádřením připravil podobně beznadějnou pozici jako prezident. To má na druhou stranu tu výhodu, že při ústním jednáním toho též již nemohou mnoho zkazit. Pokud však i oni vyšlou politika, který bude Soudu vypravovat, že Lisabonská smlouva “zmenšuje podstatu České republiky, dělá z Čechů uměle Evropany, potlačuje naše národní hodnoty a zvyšuje vliv Bruselu“ (což je, zdá se, prezidentův plán), jen potvrdí předpoklad, že se překvapivý výsledek u ÚS konat nebude.

Naopak vláda je po písemné fázi v pozici fotbalisty stojícího dva metry před prázdnou bránou, kdy letícímu míči stačí jen nastavit nohu. Takové situace však nebývají příliš vděčné, už proto, že gól se bere jako samozřejmost, zatímco chyba se neodpouští. I na vládě by si proto měli dobře rozmyslet, zda k soudu vyšlou neprávníka A. Vondru. Ten sice díky svým nesporným rétorickým schopnostem zůstane pravděpodobně ušetřen osudu nebohého ministra Julínka, který svým vystoupením v kauze poplatků dodnes baví český internet, ale marná sláva, vysvětlovat např. vztah klauzule flexibility k omezenému přenosu pravomocí podle článku 10a Ústavy si jej úplně představit nedovedu.

Shrnuto a podtrženo, střetnou-li se v úterý 25. listopadu před Ústavním soudem tři politici dohadující se v duchu televizní debaty o to, jestli Lisabonská smlouva Evropě prospěje nebo ne, soud se asi nového zásadního argumentu v dané věci nedočká. V takovém případě pak jistě přistoupí ke své podivné, zde již ostatně kritizované, tradici vyhlásit svůj nález bezprostředně po skončení jednání. A pokud někdo uvnitř soudu nepřišel s argumentem, který písemná podání neobsahovala, vsadím kalhoty, že ten nález bude ve prospěch ústavnosti Lisabonské smlouvy.

Nevylučuji samozřejmě, že samotné jednání a následný výrok Soudu ukáže, jak hrubě jsem se ve svých odhadech mýlil. Třeba uvidíme přestřelku právních argumentů, v níž bude excelovat sám prezident, a to takovým způsobem, že jej to následně inspiruje k opuštění říše ekonomie, ekologie či klimatologie a konečně ve své příští knize zabrousí do oblasti práva. Ústavní soud, unešen novými argumenty, odročí vynesení rozsudku a až do února budou soudci horlivě diskutovat, připomínkovat a upravovat konečný nález. A ten bude znít proti Lisabonské smlouvě. České předsednictví tak bude moci začít ihned pracovat na smlouvě nové, s pracovním názvem „Euroústava – pokus č. III.“ No a já si budu muset shánět nové kalhoty...

Ale dost fantazie. Na rozdíl od Pavla Vernera (předmětný článek citován a reakce na něj zde) si nemyslím, že Ústavní soud se sebou nechává ze strany prezidenta zametat. Přeložit jednání na přání jednoho z účastníků, notabene hlavy státu, je podle mne vstřícností, která se ve vyspělé demokracii předpokládá. Zvláště když důvod prezidentovy žádosti byl dostatečně závažný (dlouhodobě plánovaná návštěva Irska) a troufám si věřit, že i jeho ochota najít místo ve svém kalendáři až od 25. listopadu dále, nebyla projevem snahy o umělé oddalování celé kauzy. Myslím, že v ono listopadové úterý se ostatně ukáže, jak se to s tím „zametáním“ ve skutečnosti má.

Pokud se tedy můj scénář naplní, mohou příznivci Lisabonu oslavovat Václava Klause jako svého nového hrdinu (tedy alespoň do doby, než onu Smlouvu odmítne ratifikovat). Odpůrci Smlouvy pak budou jen smutnými svědky toho, že ji svými neobratnými kroky před Ústavním soudem zachránil ten, kdo pro ti ní nejvíce horoval. Oni si ale stejně nakonec asi řeknou, že Ústavní soud by neměl „gule“ postavit se EU, ani kdyby je před ním zastupoval J. H. H. Weiler...