sobota 22. září 2007

Takhle to bude! A teď už jen vymyslet proč...

Tenhle post je šit takříkajíc horkou jehlou. Je to spontánní reakce na zážitek, který mi dnes připravila vycházející hvězda Harvardské univerzity v oblasti mezinárodního práva, profesor Ryan Goodman. Pokud čekáte ovace na adresu mladého génia, pak tenhle post ani nerozklikávejte. Goodmanova drtivá kritika případu Al-Marri v. Wright 487 F.3d 160 (2007), kde Odvolací soud pro čtvrtý obvod odmítl akceptovat držení ve vazbě bez řádného procesu u cizince legálně žijícího v USA, který podle amerických orgánů podporoval Al Kajdu, mi připomněla praxi, která mně už dlouho leží v žaludku..

Z hlediska tohoto postu není důležité, jaké je přesně skutkové a právní pozadí daného případu, to by bylo téma na samostatný příspěvek, k němuž by však byl kvalifikován spíše ten, kdo se blíže zajímá o humanitární právo a vůbec o právní pozadí boje s terorismem. Já se omezím pouze na velice zjednodušující konstatování, že profesor Goodman se snažil na své přednášce dokázat, že i na případy civilistů, kteří nějakým výraznějším způsobem podporují teroristickou organizaci, se kterou jsou USA ve válce, byť by se jednalo, jak to definoval i Nejvyšší soud USA v případu Hamdan 126 S.Ct. 2749, o „konflikt nikoliv mezinárodního charakteru“, by se měl vztahovat režim humanitárního práva ženevských úmluv.

Moc dobře vím, že jsem to takhle zjednodušil až příliš, ale opravdu to není podstatné. Podstatné je, že jsem měl z celé přednášky dojem, že profesor Goodman je pevně vnitřně přesvědčen, že by se na tyto případy mělo dané právo aplikovat, a urputně se snaží najít argumenty, proč by tomu tak mělo být. Jak jsem však již naznačil, nejsem odborník na humanitární právo a s ženevskými konvencemi jsem naposledy přišel do letmého styku někdy před 7 lety ještě na PF UK. Naštěstí se v publiku několik odborníků našlo a dobře mířenými kritickými dotazy proměnili můj dojem takřka v přesvědčení. V zásadě se dá říci, že na konci nezůstal profesorovi Goodmanovi jediný nezpochybněný argument včetně základní úvahy, že by aplikace humanitárního práva na tyto případy posílila právní postavení takových osob.

Je samozřejmě dost dobře možné, že jsem si to celé špatně vyložil a byl jsem to pouze já (a můj německý kolega, s nímž jsem se o tom bavil a jenž byl úplně stejného názoru), kdo měl pocit, že harvardský profesor předvedl velice umný taneček s právními argumenty na podporu idey, o jejíž správnosti byl přesvědčen jaksi apriorně. Každopádně ať už tomu tak bylo či nikoliv, přimělo mě to k této veřejné kritice případů, kdy akademik či soudce koukne na fakta případu a má jakýsi subjektivní pocit, že „správně“ by to mělo být rozhodnuto tak a tak a teprve potom se obrátí k právu, s nímž však již nakládá pouze jako s prostředkem k realizaci této subjektivní spravedlnosti. Jak mnozí tvrdí, jsou realitou případy, kdy soudci přijdou s novým případem za svými referendářemi/asistenty a prohlásí: „myslím, že bysme měli rozhodnout pro žalobce, tak pro to najděte argumenty.“ Má kritika zde přitom nesměřuje pouze k případům, kdy soudy vědomě plní nějakou politickou objednávku, nebo případům kdy jsou soudy natolik posedlé nějakou ideou, že zájem na její „plné účinnosti“ (nebo chcete-li effet utile...) překroutí jakákoliv právní pravidla do požadované podoby, ale i k případům, kdy soudce sice má morální integritu a respekt k právu, ale je přesvědčen, že právo se dá (a hlavně má) vždy vyložit tak, aby odráželo jeho představu spravedlnosti.

Myslím, že asi nejsem ani první, natož jediný, komu to vadí, a zřejmě na toto téma existuje moře článků a knih, které jsem nikdy nečetl. Což má nevýhodu v tom, že argumenty mnou dále vznesené již jiní třeba přesvědčivě vyvrátili a já se zde jen zbytečně ztrapním ukvapenou laickou úvahou. Výhodou této sladké nevědomosti naopak je, že si na celou věc můžu udělat nezávislý názor, aniž bych byl ovlivněn tím, co o tom napsali jiní (což mi připomíná jednu debatu s Honzou Komárkem o tom, že někdy příliš mnoho přečtené literatury na určité individuální téma svádí člověka k pohodlnému papouškování názoru druhých, místo aby byl nucen přicházet s vlastními argumenty).

Ale zpět k věci - co mi na výše kritizovaném přístupu vlastně tak vadí? Vždyť jsem zde sám nedávno tvrdil, že správná řešení neexistují a právo se dá vyložit více způsoby a že nakonec je to subjektivní volba odrážející hodnoty dotyčného vykladače.

Ano, ano a na tomto mém názoru se také nic nemění. Jenže je podle mého rozdíl mezi těmito dvěma situacemi:

a) Akademik má napsat nezávislou právní analýzu určitého problému, soudce má rozhodnout případ. Oba se snaží shromáždit a identifikovat aplikovatelné právo, a to pak studují. Na základě toho studia dojdou k závěru, že se jedná o složitý případ, kde lze najít přesvědčivé právní argumenty pro různá řešení (rozhodnutí). Samozřejmě v závislosti na tom, jakou právní filozofii a hodnoty vyznávají, řeší složitý případ různě, a v úplném finále se mezi rovnocennými řešeními přikloní k tomu, které lépe odráží jejich subjektivní představu spravedlnosti.

b) Ještě před tím, než se blíže podívá na aplikovatelné právo, si akademik či soudce řekne, jaké by bylo spravedlivé řešení dotčeného případu/problému, přičemž tato jeho úvaha je spíše pocitová, mimoprávní, humánní, ekonomická, „selsko-rozumová“, motivovaná více či méně bohulibými důvody (pro zjednodušení ovšem předpokládejme, že vychází z těch nejčistších úmyslů). A s touto představou pak přistoupí ke studiu použitelného práva, aby zjistil, zda pro takový závěr existují právní argumenty.

Podle mého v situaci b) nemůže být ani při nejlepší vůli interpretace práva nezávislá (a to ani v subjektivním slova smyslu), protože je přinejmenším podvědomě motivovaná výsledkem, kterého by chtěl dotyčný ideálně dosáhnout. Jsem přesvědčen, že jeden a tentýž člověk může tedy dojít k jinému závěru v situaci a) než v situaci b), přičemž situace b) není aplikací práva na skutkový stav, ale aplikací práva dle požadovaného výsledku. Zkrátka situace ad b) by se podle mého dala nazvat aplikací práva naruby.

Samozřejmě, nikdy není možné se zcela odstřihnout od skutkového stavu a i ten „nejpoctivější“ právník má většinou nějakou prvotní, podvědomou představu, jaké by asi mělo být to jeho „správné“ řešení. To, co já tady kritizuji, jsou případy, kdy je překročena míra, s jakou se na toto apriorní řešení upíná, míra, s jakou jej tato představa ovlivňuje při výběru interpretačních metod, míra, s jakou se tato představa promítá do vážení právních principů atd. Čím větší upnutost k prvotní mimoprávní úvaze, tím menší ochota seriózně vážit a naslouchat protiargumentům.

Případ, kdy soudce po letmém prolítnutí skutkového stavu instruuje své asistenty, aby našli důvody pro požadovaný výsledek, je pro mne jedním z těch, kdy je zmiňovaná míra jednoznačně překročena. Zvláště v případech nejvyšších a nadnárodních soudů (zvláště těch, jejichž judikatura má precedenční charakter) může honba za „spravedlností“ v jednom individuálním případě způsobit ve svém důsledku nespravedlnost v mnoha jiných případech, kdy budou pokroucené právo aplikovat nižší soudy (nehledě na problémy, které tím připravuje soud sám sobě, ať už je bude řešit přes „overruling“ nebo „distinguishing“). Navíc přístup „nejdříve si vytyčíme výsledek, pro jeho dosažení stanovíme pravidla“ přísluší v demokratické společnosti zákonodárci, nikoliv soudům.

Pod Zdeňkovým postem o UPC se rozeběhla debata o tom, jak (ne)zábavné právo je. V této souvislosti věřím, že v situaci ad b) musí být právo opravdu výzva, umění a zábava, zvláště pak v případě, kdy to chce hodně kreativity, aby se daly najít právní argumenty pro požadovaný výsledek. Když máte inteligenci profesora z Harvardu, dokážete vymyslet velice umné argumenty. To samé umí i soudci ESD či jejich referendáři. A neplatí to samozřejmě jen pro ně. Obětí této „zábavy“ je však podle mne často právo samo...

Právo ve své ideální podobě by musela být strašně nudná záležitost. Představte si jasná, předvídatelná pravidla, aplikovaná všemi stejně. Na všechny spory a otázky by existovala jasná řešení. Zákonodárce by předvídal veškeré situace, které život přináší. Nebylo by o co se přít, o čem polemizovat. Nuda, nuda, nuda, kachny, kachny, kachny... Ale lidé by byli zřejmě spokojení. Naším ideálem by tedy prakticky mělo být právo, které by nás vůbec nebavilo a nevyžadovalo právníky, ale pouze pečlivé úředníky. S trochou nadsázky by se dalo říct, že veškeré naše úsilí by mělo směřovat k naší likvidaci.

Jenže všichni se asi shodneme na tom, že právo nikdy nemůže jasně předvídat veškeré situace, které život a vývoj tohoto světa přináší. Vždy bude hodně složitých případů, jejichž rozpletení bude vyžadovat významné intelektuální úsilí. Není proto třeba, aby si akademici či soudci intelektuální cvičení uměle vytvářeli.

Právní argumentace sloužící dosažení předem určeného cíle (zájmu klienta či zaměstnavatele) přísluší advokátům či firemním právníkům. Soudce za něco takového neplatíme...

Jak tento post dopisuji, uvědomuji si, že je to téma, které má mnoho různých přesahů, zákrut a konsekvencí. Uvědomuji si také, že by se o tom daly popsat stovky stran. Jsem si vědom i toho, že tenhle post jej uchopuje hodně zkratkovitě, nepříliš koherentně (ukočírovat toto téma v jedné koleji je opravdu těžké) a také, jak přiznávám i v úvodu, zjednodušujícím pohledem. Mou ambicí nicméně nebylo, a v oblasti, v níž se nespecializuji ani nemohlo být, odborné pojednání. Chtěl jsem jen stručně a prostě upozornit na věc, která mě štve. Chtěl jsem ze sebe dostat rozčarování z Goodmana. Chtěl jsem vědět, jaký názor na to máte Vy.

Možná ale pouze trpím nějakým utkvělým přesvědčením, že výše uvedené praktiky nejsou správné, a v tomto postu jsem se jen urputně snažil podložit to dodatečně nějakými argumenty....

24 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Před časem jsem četl fascinující (a pro mě i šokující) knihu The Illusion of Conscious Will od Daniela M. Wegnera. Ten na základě řady empirických studií přesvědčivě argumentuje, že lidské rozhodovací procesy se odehrávají VÝHRADNĚ na podvědomé úrovni a že obsahy našeho vědomí jsou pouze užitečné iluze. Jsou to jakési zprávy tiskové agentury, které naše podvědomí s malinkatým opožděním (na úrovni milisekund) dodává našemu vědomí. V okamžiku, kdy má soudce pocit, že se rozhoduje, tak už jeho mozek "dávno" rozhodl, přičemž důvody, které soudce vědomě zvažuje, jsou prakticky nezávislé na příčinách, které v jeho podvědomí fakticky vedly k onomu rozhodnutí. Na konci své knihy Wegner píše: "Sometimes how things seem is more important than what they are. This is true in theater, in art, in used car sales, in economics, and ..." ... and in law dodal bych.

Tomáš Hülle řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Tomáš Hülle řekl(a)...

ad Tomáš Sobek: Ano, taktéž souhlasím s názorem, který takto zprostředkovaně prezentuješ z knihy D.M.Wegnera.
Tímto bych i rád podpořil to, že mi nejpřijde prvotní vytváření si obrazu o "spravedlivém řešení" případu jako nesprávné. Naopak je dle mého názoru chvályhodná úvaha soudce o tom, jaké právní řešení je "spravedlivější", protože právě právo by mělo být a priori spravedlivé. Pokud by nesměřovalo alespoň k teoretické spravedlnosti, tak by de facto ztratilo jakýkoliv smysl. Nerad bych upíral zákonům na správnosti a spravedlnosti, ale dost často se může dle mého názoru stát, že po interpretaci a aplikaci právních norem dospějeme k naprosto nesmyslnému výsledku, který by následně však byl, bez "ideové" úvahy soudce, samozřejně uveden i v praxi.
Je mi jasné, že předchozí post nesměřuje k zatracování všech "mimoprávních úvah o spravedlnosti". Taktéž nesouhlasím s pouhým stanovením cíle a následně hledáním prostředků k jeho dosažení. Osobně však považuji prvotní úvahu soudce nad případem za činnost nesmírně podstatnou, která by se neměla z práva vytrácet. (Což koneckonců ani nelze jak nakonec prezentuje D.M.Wegner, protože soudce by v tomto případě musel být předem naprogramovaný stroj).

Hynek Baňouch řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Hynek Baňouch řekl(a)...

Po case preji dobry den. Petrovi Brízovi patri díky za otevření zajímavého a důležitého tématu: Lidské (racionalni) poznani je vedeno (i-racionálni) vuli. Pravni akteri jsou lide. Soudce nekdy "nadiva" svůj , prvotnim vhledem získany nazor argumenty. To je sokujici. Ale rozhodnutí pak (protoze podleha moznosti prezkumu) není posuzovano podle vhledu, ale podle korespondence argumentu s vysledkem. Opet ale prezkumnik ma svuj vhled a tak to jde dal. Proto je podle me tak dulezity výběr osob, znalost jejich zkusenostního, odborneho a lidskeho zázemí a důlezita je i transparentnost rozh. procesu. I proto by verejnost soudního rízení nemela byt jen formalni. To tema není nove, jen jsme pozapomneli (například Kallab a usmernující role vule v poznani). Proc se ale zastavovat jen u jednoho typu akteru prava.

Nejedna a neshromazduje napr. policista (nekdy) důkazy k osobě o níž je presvedcen že je pachatelem pod zornym uhlem tohoto presvedcení, pod nimz zaroven umensuje význam dukazu obtízne zaraditelnych do "volni" verze?


Nebo z jineho soudku: clen exekutivy se vyjadruje k dilu sveho uradu kdy je z hlediska zdraveho rozumi ci konkretni konstelace jasne, ze jde o dílo nepovedene, spatne. Zada podrizenym ukol: zhromazdete jakekoli argumenty, proc jsme NESMELI (ne nemohli, ale nesmeli) postupovat jinak.

Pote z nich vybere 10 a na porade se spolupracovniky vyberou 3. Pote podle nich shromazdi skutkove podklady a umne z nich vytvaruji vyjadreni. "Napriklad" takove, ze v postupu opacnem nez byl zvolen branila povinnot postupovat v souladu se zakonem. Na zacatku vyjadreni vsak byl vhled: tak to bude.
... právo dělají lidé a ti jednají pod vlivem emocí a vášní a zájmů, Do hlavy nikomu nevidime (ani soudci, ani urednikovi, ani tvurci normy). Protože Pravdu nikdo z lidi nezna a lide nikdy nebudou umet zjistit tzv. objektivni stav věci, je ochranou proti libovuli otevrenost stretu a vedeni bitev pomoci diskursivnich argumentu. (si myslim :-))

Preji vsem slunickovou sobotu.

Hynek Baňouch řekl(a)...

Zapomnel jsem predhodit k diskusi jednu parafrazi S. Freuda, proto se jeste hlasim o slovo.

O dodatecnem zduvodnovani se malo mluvi, protoze jde o traskavy material. Ale deje se to.

((Z. K. casto cituje R. Posnerovo podobenstvi na tema argumentu v soudnim oduvodneni (muz vejde do kramu v jehoz vyloze byly hodinky, a velmi se divi, ze vesel k mistru obrezavaci; kdyz se podivuje, nad nekorespondenci vylohy se skutenou "naplni", mistr obrezavac povida: no a co si tam mam dat?))

S oduvodnovanim to ve skutecnosti tak vyhranene neni, protoze prvotni nazor, vhled je vysledkem zkusenostnich a vzdelavacich procesu, pri nichz byly pomerovany argumenty...
(Freude, Freude, na te dojde; teze o volním charakteru poznání je stejně třaskavá, jako poznatky o skutecne roli sexuality v lidskem "kulturnim" zivote. Obe totiz bouraji nektera dogmata, resp porusuji Tabu.)


Ale ted ta parafraze:

"podle prvotniho vhledu se pri rozhodovani casto ridi kazdy z nas, a kdo rika ze ne, tak ten ...."

Zase nekdy na shledanou HB.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Hynek Baňouch to tu vystihl zcela přesně, takže mám málo co dodat. Myslím si, že podstata toho, proč se učíme právo, a měli bychom se učit právní metodologii, je omezovat možnosti svévole při argumentaci, resp. zmenšovat pole "diskursivně možného." Diskursivní teorie nemá za úkol najít recept pro jediná správná řešení, ani eliminovat subjektivní a skryté prvky při rozhodování, ale má za úkol demokratizovat a racionalizovat proces poznávání faktů a práva, což by se mělo dít i u soudcovské aplikace práva přechodem od autoritářského k autoritativnímu modelu aplikace práva (což přesvědčivě vysvětluje law and literature a Joseph Vining z mé michiganské alma mater).

K Petru B.: myslím si, že profesor, o kterém mluvíš, může být sice akademická špička, ale zatím ještě neumí dobře učit. To, co popisuješ, by se mu stát nemělo. My jsme se v Michiganu vždy rozčilovali nad tím, že nám profesor téměř nikdy nedal vůbec najevo, co vlastně o případu myslí, a případ jsme vskutku řešili jen my studenti.

Petr Bříza řekl(a)...

Díky za mimořádně zajímavé komentáře. Určitě samozřejmě netvrdím, jak i správně upozorňuje T. Hülle, že subjektivní hodnotové soudy do úvah soudce (a jakéhokoliv jiného interpreta práva) nepatří, ale spíš bych je viděl až jako jazýček na vahách a nikoliv jako rozhodující kritérium, kterému se cele přizpůsobí argumentace (viz výše v postu rozlišení situace ad a) a ad b).

Má kritika tedy nesměřuje k tomu, že se něco děje (to je nevyhnutelné, v tom s komentáři souhlasím), ale k míře, v jaké se tak děje. Ty situace, kdy soudce instruuje své asistenty,po zběžném seznámení s případem, k jakému závěru mají najít argumenty, mi opravdu přijdou extrémní a nepřijatelné.Chci tím říci, že někteří lidé jsou jen těžko ochotni akceptovat, že právo někdy může být v rozporu s jejich představou subjektivní spravedlnosti, a myslí, že mají nějaké vyšší právo (prosím nezaměňovat s jusnaturalismem, tohle nemusí nutně souviset s představou o tom, co je právo)vždy vyložit objektivní právo podle té subjektivní představy, nehledě na to, jak upracované to může být.

Zkrátka ideální by bylo, kdyby každý soudce byl schopen říci to, co Lord Hofmann v případu Harding v. Wealands. [2006] UKHL 32, kdy v odstavci 51 poznamenává:
"Even if there appeared to be more logic in the
principle in Pfeiffer's case (and Dicey & Morris, 13th ed (2000), p 172, supports
Arden LJ on this point) the question is not what the law should be but what
Parliament thought it was in 1995."

Prostě někdy je to tak, že právem je to, co se nám nezdá příliš logické, co popírá naši představu subjektivní spravedlnosti, ale co je podpořeno výkladovými metodami, které v jiných případech vedou většinou k výsledkům, které máme rádi. Používat pokaždé jiné interpretační postupy s cílem dosáhnout subjektivní spravedlnosti mi přijde krajně nespravedlivé...

Ad Z. Kühn:
Můžeš mě prosím, Zdeňku, odkázat na nějakej reprezentativní článek toho Vininga? Rád bych si to přečetl. Díky.

Jo a pokud jde o postup toho profesora, tak mi taky přišel neobvyklý (aspoň z pohledu toho, co jsem tady zatím zažil), ale on chtěl vyprovokovat debatu, tak vysypal tu kritiku. Já myslel, že to naschvál nadsadil, aby se dočkal nesouhlasné reakce, ale jak se ukázalo, tak on na těch tvrzeních opravdu lpěl...bohužel...

Jan Komárek řekl(a)...

No já nevím, trochu to souvisí s tématem, o kterém jsem zde již psal: zda mají být akademické články neutrální nebo "zapálené". Pokud se jednalo o vystoupení toho profesora, kterým uváděl nějakou svoji myšlenku nebo článek, a nebylo to v rámci výuky nějakého kursu, tak bych ho z toho, že "ještě neumí moc učit" neobviňoval. Má zkrátka na věc pevný názor a ten se snaží prodat, což je mi sympatické. Úlohou akademika přece není nemít vlastní názor(!)

Pouze si akademik musí být vědom kontextu, ve kterém vystupuje: někdy je třeba vystupovat neutrálně a "nezúčastněně", někdy nikoliv. Nepochybuji o tom, že i v Michiganu Zdeněk chodil na přednášky, kde věděl, co si dotyčný přednášející myslí a určitě se mu líbily stejně jako semináře, kde se to v diskusi studentům z vyučujícího nepodařilo "vypáčit".

Pokud se jednalo o přednášku v rámci výuky nějakého předmětu, tam je to samozřejmě něco jiného-tam neutralitu požaduji - jak říkám, záleží na kontextu. Proto bych například považoval za pochybné, kdyby vyučující, který je zároveň advokátem v nějakém případu, uspořádal na téma toho případu přednášku a tam by prezentoval silně názor jedné ze stran sporu. Stejně tak jsou důležité "první poznámky pod čarou", kde lze z profesního působení autora usoudit na jeho neutralitu ve vztahu k tématu, o kterém píše.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Ad Petr Bříza

>the question is not what the law should be but what
Parliament thought it was in 1995<

Myslím si, že zrovna tohle není příklad, na kterém se všichni shodnou. Chápu, co tím chcëte říct, tedy že preferujete určitou pokoru a zdrženlivost při výkladu práva, ale odkaz na vůli zákonodárce podle mě není to pravé ořechové.

Vykladač práva se přece nemůže mechat omezit tím, co si legislatvní orgán myslel někdy v minulosti, naopak by právu měl rozumět lépe (vizte třeba Radbrucha). Ta věta v citovaném rozhodnutí je (jestli si můžu trochu zaškatulkovat) typicky originalistická a vůbec není nesporná.

Ale je pravda, že to už se dotýkáme trošku jiného sporu.

Petr Bříza řekl(a)...

Ad L. Vyhnánek:
Já jsem si říkal, jestli tam nemám pod to připsat vysvětlení, aby si někdo nemyslel, že tím propaguji historický výklad...Tak to samozřejmě myšleno nebylo (sám bych se řadil spíš do tábora antiScaliovců, nebo maximálně někam k Day O'Connor, takže žádný originalista;) ), jen jsem chtěl uvést nějaký případ toho, kdy soudce za právo uzná i to, co třeba dle jeho subjektivního pocitu není nutně tím nejlepším řešením, ale zkrátka je to nejpřesvědčivý výklad po provedení dostupných interpretačních postupů - v tom je Harding vůbec pěkný case, kdy Jeho Lordstva ukázaly Court of Appeal, že jeho interpretační metody nebyly dostatečně přesvědčivé (mimo jiné i) v kontextu všech okolností legislativního procesu.

Ad H. Komárek:
Souhlasím Honzo, jenže problém u tohohle profesora byl, že jeho názor by se dal s trochou nadsázky vyjádřit slovy "přání otcem myšlenky". Ale nechci, aby to vyznělo jako, že plácal nějaké nesmysly, určitě se tady nemíním po něm vozit, kam se na něj hrabu. Jen chci říci, že na člověka jeho formátu mi to přišlo trochu upracované a křečovité odrážející rčení v uvozovkách výše.
Tak, těším se na pokračování diskuse ráno, nejvyšší čas jít spát:)

Tomáš Sobek řekl(a)...

Myslím, že v této diskusi máme co do činění s dogmatismem, jak ho definuje logik John Woods. Dogmatik se upne na nějaký svůj ad hoc názor a hájí ho i za cenu toho, že se kvůli tomu musí pod tlakem logiky vzdát celé řady dalších svých názorů, které předtím hodnotil jako stejně závažné. Dogmatik prostě reviduje svou síť přesvědčení neekonomickým způsobem. Například někdo tvrdošíjně posuzuje nějaký právní případ na základě jednoho právního principu, přestože tím popírá další tři principy, které by jinak posoudil jako stejně významné.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Tom Sobek a Conscious Will: Takhle ex post je to blbý, ale stejně: Už několik let jsem žertoval, že i když si nalháváme něco jiného, jsme jen diváci filmu, ve kterém někdo na našem místě hraje hlavní roli -- a po svém.

(Mimochodem se mi vybavila scéna z Mechanického pomeranče s promítáním násilných scén a "eyes wide open".)

A aby to nebylo málo off-topic: Momentálně mě nejvíc zajímá tahle filozofická otázka: Čím to, že máme vědomé mentální stavy? Jasně, evoluce snadno vysvětlí, že když někoho říznete, řekne "au" a jednu Vám vrazí. Ale proč ten organismus, "naprogramovaný" na vlastní přežití, nejen umí procesovat balíky dat a optimálně reagovat, ale zároveň to vnímá? Proč lidé (a řada zvířat) nejsou jen "hypersofistikovaní nevědomí roboti"?

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad jan petrov
To je jedna z nejzajímavějších a zároveň nejtěžších filozofických otázek. Charakteristickým znakem vědomí je, že není ukotveno v přítomnosti. Dokážeme nejen vnímat a poznávat aktuální stav věcí, tedy jaké věci jsou, ale mimo to dokážeme též zvažovat, jaké by mohly být a jaké by měly být. Nejsme otroky pravdy, ale dokážeme rozvíjet užitečné fikce. Třeba morálku, právo a náboženství. Jako nevědomí roboti bychom se pouze adaptovali na okolní podmínky. S vědomím můžeme vytvářet nové světy. Vědomí osvobozuje.

Jan Petrov řekl(a)...

Určitě je dobré simulovat možné vývoje světa. Ale proč by tahle schopnost měla být spojena s existencí vědomí? Proč ji nemůže mít i "nevědomý robot" s cool simulačním software? Proč tu namísto Tomáše Sobka není něco, co sice podle svého jednání evidentně provádí sofistikované simulace budoucího vývoje, avšak není si toho jakkoli vědomo?

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad jan petrov
Náš mentální svět má reálný vliv na naše chování. Je to do značné míry fiktivní svět. Člověk je vizuální tvor. Jeho nejvýznamnějším smyslem je zrak. Přitom naše fikce mohou být Efektivní jen tehdy, když jsou Afektivní, tedy když vytváří působivé obrazy. Obrazy našeho vědomí vyvolávají emotivní reakce, které jsou motivačními důvody našeho jednání. Tyto vnitřní mentální obrazy jsou pro nás motivačně stejně významné jako zrakové vjemy skutečnosti.

Petr Urban řekl(a)...

A co od narození slepí lidé?

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad jan petrov
O tom, jak u člověka selhává cool-racionalita, píše moc hezky například A. Damasio. Volní složka lidského jednání je vázaná na emoce a ty jsou vázané na naše pocity a obsahy vědomí. Naše vnitřní prožitky nás burcují k činům. Trošku mi to připomíná klasickou otázku: "Proč cítíme bolest? Proč to tělo neřeší potřebu nás informovat o zranění nějakým méně nepříjemným způsobem, třeba textovou zprávou?" Tato otázka je stejně naivní jako otázka "Proč mají budíky tak nepříjemný zvuk?"

ad petr urban
Už bych měl skončit se svým amatérským fušováním do psychologie, kterému by se profík jen zasmál, a omluvit se Petrovi Břízovi za off-topic komentáře. K Vaší otázce jen jednu poznámku. Naše fikce nejsou libovolné, ale jsou prakticky jen kombinacemi různých prvků naší zkušenosti. Vezměme třeba mytologická zvířata! Lidé od narození slepí si nemůžou volně vytvořit svůj fiktivní svět nezávisle na svých omezených smyslových vjemech. Ale na druhé straně platí, že lidská mysl při narození není tabula rasa, ale je strukturovaná tak, že má předdefinované mustry pro vnímání skutečnosti.

Petr Urban řekl(a)...

OK.

Jan Petrov řekl(a)...

Promiň, Tome, ale tohle je voza-koza. Ale už jsme se asi nebezpečně přiblížili k mezi tolerance filozofických aberací, a tak zbytek raději soukromě.

Možná jsem to zapříčinil tím, že jsem do posledního komentu měl napsat "podle svých projevů navenek" a ne "podle svého jednání".

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad jan petrov
Promiň Honzo, ale není to voza-koza. :) Sofistikované rozhodovací procesy vyžadují sebe-referenci. Daniel M. Wegner říká: "Conscious will is authorship emotion." Vnímání vlastního těla a mysli je způsob, jakým máme věci pod kontrolou. Vědomí se sice nepodílí přímo na kauzalitě jednání, ale vytváří zpětnou vazbu nutnou k sebekorekci. Klíčovou roli zde hrají morální emoce, palčivé pocity viny a hanby. To jsou sebe-referenční emoce. Člověk se přitom zabývá sám sebou. Wegner píše: "We come to think we are good or bad on the basis of our authorship emotion. Ultimately, our experience of conscious will may have more influence on our moral lives than does the actual truth of our behavior causation." Nevědomý robot by se mohl adaptovat na naše lidské praktiky, ale systematicky by selhával podobně jako psychopati. Ne proto, že by mu chyběl soucit k druhým, ale především proto, že by mu chyběl soucit se sebou samým.

Hynek Baňouch řekl(a)...

Takhle to bude....
----------------
jeden čerstvě získaný příběh z legislativy:

odbornik na volebni zakony nese do parlamentu navrh zakona, ktery napravuje nejakou nesmyslnou a nerovnou, tj. nespravedlivou konstrukci volebniho zakona.

Rozumna debata zacina a konci u odborniku jednotlivych poslaneckych frakci. Ti propocitaji, co by to pro ne znamenalo, a kdyz to jejich frakci poskodi (resp. kdyz ma ten clovek pocit, ze ji to poskodi) rekne ne. A postoj 1 cloveka je okamzite postojem frakce.

A ted zpet k tematu:

frakce ma postoj, ale oduvodneni pochopitelne zataji.

Opet si vybere jedno z mnoha moznych oduvodneni a to pouzije. Nikdy nerekne: zmenu nepodporujeme, protože bychom vypadli z parlamentu.

Plati pro legislativu jina pravidla pro oduvodnovani jejich aktu, nez pro judilativu a exekutivu? Myslim ze ne.
Mentalni rezervace a skryte motivace jsou nezjistitelne a proto se neuvazuji. Ve vsech pripadech se zabyvame jen temi zjevnymi (zjevenymi, chcete-li) :-)

Anonymní řekl(a)...

Možno je to všetko iba o inej formalizácii procesu rozhodovania. Možno by to malo byť (aspoň v rámci súdneho konania) tak, že advokát na začiatku bez ďalšieho navrhne právnu klasifikáciu a sudca vymedzí podmienky a následky (ak preukážeš toto - potom áno, ak nie, potom nie). A až následne by sa mohol zoznámiť s bližšími skutočnosťami. Viem, že takto by to vlastne malo fungovať aj neformalizovane, v rámci každého (právneho) uvažovania ...
K.Cs.

Jan M. Passer řekl(a)...

Nezdá se mi špatné, když si soudce po letmém přečtení utvoří na věc názor, pokud je ovšem ochoten jej po důkladném přečtení revidovat.

Zažil jsem situace, kdy se senát při předběžné poradě (tedy nikoliv ještě fáze rozhodování spojená s podpisem hlasovacího protokolu) radil o určitém právním problému, ale soudce zpravodaj posléze při přípravě konceptu dospěl k jinému závěru, např. proto, že se mu při podrobném studiu spisu zdálo důležité něco, co před tím nepovažoval za významné, či to přehlédl. Nikdy jsem pak v takové situaci nezažil, že by senát nebyl ochoten svůj názor přehodnotit, pokud k něčemu takovému existovaly argumenty.