Laický prvek v justici - archaismus v 21. století nepotřebný?

Jedna z věcí, o které se v současném českém právu skoro nediskutuje, je otázka budoucnosti přísedících na českých soudech. Jejich zlatou érou byla doba československého socialismu, kdy se nazývali „soudci z lidu“, po roce 1989 však tento institut pomalu ale jistě směřuje ke svému zániku. V tomto postu bych se chtěl zamyslet nad tím, zda je správný stávající trend směřující k eliminaci laického prvku v justici. Podotýkám předem, že s přísedícími mám nulovou praktickou zkušenost, takže by mne zajímaly i názory těch, kteří mají k tématu blízko i osobně.

Před sto padesáti lety hýbala otázka laického prvku v justici českou společností. V revolučním roce 1848 byla demokratická kontrola justice prostřednictvím porot jedním z důležitých požadavků demokratických sil. V omezené podobě začaly poroty fungovat v 50. letech 19. století (slavným porotním soudem byl i proces nad Karlem Havlíčkem Borovským), po liberalizaci mocnářství na sklonku 60. let se pak porotní soudnictví dále upevnilo. Porotu výslovně znala též československá ústavní listina z roku 1920 (§ 95). Je nicméně korektní říci, že porotní soudnictví bylo terčem kritiky ze strany soudcovské veřejnosti již od 20. let, když poroty byly kritizovány jako neekonomické, iracionální a v podstatě zbytečné. Obdobná kritika zaznívala i v jiných evropských zemích, a tak například ve výmarském Německu byly poroty v roce 1924 nahrazeny institutem smíšených senátů tvořených laiky a profesionálním soudcem.

Lze říci, že kontinentální justice – přes snahy revolucionářů 19. století - se s institutem porot nikdy příliš nesžila. Slavným kritikem porot byl například Max Weber, který jednoznačně preferoval plně profesionalizovanou justici rozhodující jak otázky právní, tak otázky skutkové [viz Weber Max (Max Rheinstein ed.), Max Weber on Law in Economy and Society (trans. Edward Shils and Max Rheinstein), Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1969, str. 318, na str. 352]. Ve Weberově práci vidíme asi i hlavní důvody nedůvěry k porotám – je to jednak důraz na „vědeckost“ procesu poznávání v právu, jednak byrokratické pojetí justice, když s oběma byly poroty nepříliš kompatibilní. Ostatně i v těch evropských zemích, kde poroty přetrvaly až do současné doby (např. Francie nebo Rakousko), je praktické fungování poroty odlišné od jejich angloamerických vzorů – profesionální soudce je přítomen závěrečné poradě porotců.

V Československu byl institut poroty zrušen bezprostředně s komunistickým pučem. Porota byla nahrazena institutem tzv. soudců z lidu, zavedeným zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. K obdobným úpravám došlo i v dalších zemích východního bloku. Je nicméně nutno zdůraznit již na tomto místě, že tyto tzv. smíšené senáty nejsou komunistickým výmyslem (narozdíl například od sjednocujících stanovisek nejvyšších soudů), ale existovaly, jak již shora uvedeno, též ve výmarském Německu.

Funkce socialistického „soudce z lidu“ (která i dnes v redukované formě přežívá ve funkci přísedícího) byla teoreticky rovná s funkcí profesionálního soudce. Soudce z lidu i profesionální soudce rozhodovali otázky právní i skutkové. Jakkoliv je jen obtížně vysvětlitelná logika systému, kde soudce z lidu teoreticky rozhodoval i v komplikovaných právních otázkách, reflektovalo to komunistické utopické teze o permanentním zjednodušování práva a jeho snadné srozumitelnosti laikům. Pravidlem bylo, že senát okresního soudu byl složen z jednoho profesionálního soudce a dvou soudců z lidu, proto teoreticky mohli soudci z lidu přehlasovat názor profesionálního soudce po skutkové i právní stránce (teoreticky je to možné i za stávajícího právního stavu, není mi ale známo, jak často k tomu dochází).

Bylo by naivní domnívat se, že změna z justičního systému, který využíval poroty zejména v trestním řízení o závažných zločinech, v justiční systém s plošným využitím soudců z lidu ve všech oblastech práva, se udála jen z ideologických motivů založených na předpokladu zjednodušování práva a všelidového výkonu práva a spravedlnosti. Zejména během stalinského režimu byli soudci z lidu využívání jako kontrola starých „buržoazních“ soudců. Z 20 000 soudců z lidu (bylo jich tedy více než desetkrát více než soudců z povolání) jich bylo na 70 % členy KSČ, zatímco soudců bylo zpočátku komunisty jen jedno procento [Vyjádření bývalého náměstka ministra spravedlnosti K. Klose k situaci v justici v letech 1948 - 1952 (1. dubna 1963), in: Vorel, J., Šimánková, A., Babka, L., Československá justice v letech 1948-1953 v dokumentech. Díly I.-III. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2003-2004, str. 72.].

Již několik let po komunistických převratech ztratili soudci z lidu tento svůj původní význam. Stali se spíše dekorací civilního a trestního procesu, navenek zdůrazňující údajnou demokratičnost socialistického soudního procesu, ovšem bez většího praktického významu. Jejich účast v komplexnějším řízení byla obvykle zcela formální. Institut soudců z lidu byl mezi profesionálními soudci velmi nepopulární, nikoliv však snad pro politické ovlivňování případů (to bylo touto formou od druhé poloviny 50. let spíše výjimečné), ale pro její údajnou zbytečnost (tak alespoň vyzněla anketa mezi soudci během Pražského jara: Bajcura, A. Výsledky ankety o postavení sudcov, Právný obzor, 1968, sv. 51, str. 834 násl., na str. 837). Ota Ulč, reflektující své soudcovské vzpomínky z venkovského okresního soudu v západních Čechách na konci 50. let, shrnul jejich roli ve své knize Malá doznání okresního soudce takto lapidárně:

„Nikdy jsem se necítil jako oběť soudců z lidů, a pochybuji, že se tak cítil jakýkoliv jiný soudce. Spíše bych řekl, že blíže pravdě byl opačný názor, tedy že lidoví soudci byli zbyteční hlupáci a pouhá socialistická dekorace, ovšem s jednou významnou výhradou: zda byli soudci z lidu aktivní nebo pasivní záviselo téměř výlučně na způsobu, jakým byli řízeni předsedajícím profesionálem. Profesionální soudci se všeobecně shodli na tom, že soudci z lidu mohou být využiti jako hodnotný zdroj informací z těch oblastí, o kterých neví právník v podstatě nic […] Nejvíce pomoci, kterou jsem od soudců z lidu dostal, se týkalo civilních žalob v oblasti zemědělství. Protože jsem zemědělství v podstatě vůbec nerozuměl, prakticky kdokoliv by ze mne býval mohl v této oblasti udělat hlupáka, tedy pokud by vedle mne neseděl k mé pomoci soudce z lidu, který byl sám sedlák.“

Po roce 1989 byli soudci z lidu přejmenováni na přísedící a redukováni jen do několika mála právních oblastí včetně nejzávažnějších trestných činů. Mám pocit, že dnes je institut přísedících spíše trpěn, „volba“ přísedících obecními zastupitelstvy je veskrze formální, neboť o místa přísedících není zájem (a není o ně zájem s ohledem na mizerné finanční ohodnocení, což vede k tomu, že místa jsou obsazována povětšinou důchodci). Dokonce se snad prý objevují úvahy, že by institut přísedících měl být kompletně zrušen.

Myslím, že by naši předkové byli překvapeni, kam dospěla jejich idea demokratizace justice. Hlavním smyslem toho, proč mělo být soudnictví doplněno o laický prvek, byla právě snaha o otevření justice. Mělo se za to, že není v pořádku, aby o otázce viny a trestu, tedy mj. o otázce, zda někdo spáchal určitý čin, rozhodovali jen státem placení byrokraté (neboť tehdy soudci ničím jiným než byrokraty nebyli). Justice byla totiž do poloviny 19. století skrz naskrz byrokratickým a zcela neprůhledným molochem, který přitom rozhodoval nejen o otázkách právních, ale i skutkových. Zastoupením laického prvku mělo být soudnictví legitimizováno a demokratizováno. Nemyslím, že by tato idea měla dnes slabší rezonanci než před více než půl druhým stoletím. Základním nebezpečím, které je podle mne s justicí spojeno, není žádná imaginární vidina „soudcovského státu“ (proti tomu lze argumentovat s klasikem, že soudnictví nemá ani měšec, ani meč), ale spíše uzavření justice do sebe sama a do světa zcela nesrozumitelných bezobsažných formulí.

Svých studentů se ptávám, v čem je soudce kvalifikovanější objevit skutkové otázky než například kuchařka nebo zdravotní sestra. Slýchám tradičně názor, že soudce je prostě objektivnější, neboť je k tomu prý vyškolen. Tím si ale nejsem vůbec jist (na fakultách se tomu tedy rozhodně student nenaučí). Není určitým řešením postmoderní situace, kdy jsme skeptičtí vůči našim schopnostem objevit "objektivní" pravdu, pokusit se alespoň proces poznání této pravdy legitimizovat účastí laického prvku? Je s ohledem na uvedené správný názor, že přísedící jsou zbyteční? Nejsou problémy, které dnes s přísedícími máme, spíše důsledkem toho, jak je s nimi zacházeno a jak jsou ohodnoceni?