Dvě cesty k jednomu řešení
Jistě platí lidové rčení, že více hlav znamená i více rozumu. V případě soudů si toto rčení zasluhuje určitou modifikaci: více soudů představuje též pravděpodobnost větší názorové různosti. Na jeden z příkladů rozdílného přístupu ke srovnatelné právní otázce jsem narazil v judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Předesílám, že v následujícím popisu se snažím být co nejvíce zdrženlivý v úsudcích, jelikož jsem samozřejmě názorově podjatý. Domnívám se však, že tato otázka je zajímavá, má obecnější dopady a zaslouží si proto další diskusi.
Předmětná otázka je velmi jednoduchá, nicméně vyžaduje určité před-vysvětlení. V podstatě jde o to, jak se má zachovat soud za situace, kdy Ústavní soud zaujme jasný právní názor v případu, který je podobný případu tímto soudem právě řešenému. Jsou možná dvě řešení: první z nich je převzít právní názor Ústavního soudu; druhým je tak s odkazem na neprecedenční povahu judikatury neučinit a rozhodnout podle názoru vlastního. Situace přitom v praxi není vůbec jednoduchá. Zpravidla se totiž nejedná o případ judikatorně nový, nýbrž o případ, který byl již vyložen ustálenou judikaturou obecných soudů. Zjednodušeně řečeno: pokud např. okresní soud rozhoduje určitý případ, má vycházet z právního názoru opakovaně vysloveného krajským soudem a Nejvyšším soudem, a to s vědomím, že stejnou otázku vyřešil Ústavní soud nově zcela odlišně, anebo má vzít za relevantní přímo názor Ústavního soudu?
V případě nejvyšších soudů je situace odlišná jen v tom, že uvnitř nich existuje sjednocovací mechanismus, ať už se u Nejvyššího soudu nazývá velký senát anebo u Nejvyššího správního soudu rozšířený senát. A právě zde chci upozornit na dvě možná řešení. V obou případech se samozřejmě jednalo o hmotně právně zcela rozdílné případy: Nejvyšší soud řešil problém promlčení trestního stíhání obžalovaného za podíl na akci nazvané jako Asanace, tzn. aplikaci ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu; Nejvyšší správní soud se zabýval vztahem mezi daňovým řádem a zákonem o konkursu a vyrovnání. Případy jsou však podobné v tom, že oba soudy v konečném důsledku respektovaly právní názor Ústavního soudu, byť předtím zastávaly názor jiný. K tomuto řešení však dospěly jinými cestami. Rozhodující senát Nejvyššího soudu totiž předložil věc velkému senátu trestního kolegia (viz usnesení sp. zn. 15 Tdo 163/2005), který následně s odkazem na povinnost respektovat právní názor Ústavního soudu uvedl, že „v žádném případě nepřísluší v úvahu ani to, aby velký senát vyslovil neústavnost nálezu Ústavního soudu …, jak k tomu směřovalo dovolání obviněného. Tímto požadavkem se obviněný v podstatě domáhal toho, aby Nejvyšší soud přezkoumal ústavnost nálezu Ústavního soudu. To však Nejvyššímu soudu nepřísluší.“ Nejvyšší správní soud (rozsudek sp. zn. 2 Afs 180/2004) naopak dospěl k závěru, že tento interní sjednocující mechanismus vůbec není nutné a dokonce ani vhodné aktivovat. „Ústavně konformní výklad právního předpisu provedený v rozhodnutích Ústavního soudu je pro obecné soudy závazný i ve skutkově a právně obdobných jiných věcech. K odchylce od něj by proto mohly přistoupit pouze výjimečně, a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy anebo by se zásadně změnily společenské či ekonomické poměry, což by ovšem obecný soud musel ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.“
Tvrdím, že na tomto v podstatě velmi jednoduchém příkladu lze dobře demonstrovat problém precedenčního působení rozhodnutí soudů. Domnívám se, že o závaznosti rozhodnutí instančně nadřízeného soudu v konkrétní věci nemůže být sporu. Sporným se proto může jevit pouze to, jak se má soud nižšího stupně zachovat v situaci, kdy k určité otázce existuje jeho ustálená judikatura, resp. kdy předmětné otázky v minulosti zodpověděl soud instančně vyšší, nicméně tato řešení nejsou v souladu s názorem judikovaným soudem „ještě vyšším“, což může být případ nejvyšších soudů, Ústavního soudu, anebo třeba i Evropského soudu pro lidská práva a Evropského soudního dvora. Na tomto místě považuji nicméně za korektní uvést, že i Nejvyšší soud v citovaném usnesení výslovně uvedl, že obvodnímu soudu ani městskému soudu nelze „vytknout žádné pochybení, pokud nerozhodly v intencích usnesení Nejvyššího soudu …, které bylo vydáno v jiné trestní věci, a pokud rozhodly se zřetelem k ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. a k nálezu Ústavního soudu, jimiž se cítily vázány.“
Lze tak uzavřít, že oba soudy se nakonec shodly v tom, že nedává žádný racionální smysl, aby nebyl respektován právní názor Ústavního soudu, byť vyslovený v jiné věci. Otázka, zda je nutno tak učinit teprve na základě vnitřního sjednocovacího mechanismu anebo prostým převzetím názoru Ústavního soudu přímo rozhodujícím senátem, se pak jeví spíše jako technická záležitost. Výhodou řešení Nejvyššího správního soudu je větší pružnost a také menší riziko vzniku názorových rozporů (co když by rozšířený senát trval na dosavadní judikatuře a názor Ústavního soudu by odmítl?), nespornou výhodou řešení Nejvyššího soudu je zase větší autorita takovéhoto názoru uvnitř soustavy obecných soudů. Co je však podstatné, oba nejvyšší soudy se – byť třeba jen implicitně – jednoznačně přiklonily k precedenční povaze rozhodnutí Ústavního soudu. Proto jen dodávám, že precedenční povahu samozřejmě nemají jen názory Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných (či specializovaných), a povinnost je respektovat je dána nejen vůči soudcům, nýbrž i jiným orgánům, podílejícím se na procesu aplikace práva.
14 komentářů:
Myslím, že na první pohled "technická" odlišnost (tedy (ne)vydání sjednocujícího stanoviska či jiného názoru odpovídající většího tělesa v rámci nejvyššího soudu v důsledku odlišného právního názoru Ústavního soudu) přeci jenom význam má, a to justičně-politický.
Pokud určité rozšířené těleso vstupuje mezi Ústavní soud a běžnou rozhodovací činnost obecných soudů stanoviskem, pak "odstiňuje" působení nálezu Ústavního soudu na obecnou justici. Nepřímo tak říká: "no, působit to sice nějak může, ale v konečné fázi to pro vás bude závazné ne jako nález Ústavního soudu, ale jako naše stanovisko".
To, co je na první pohled subtilní odlišnost (vždyť to tedy na konec obecné soudy budou dodržovat, tak co?) je jiná podoba hry na otevřenost vůči Ústavnímu soudu a autoritě jeho rozhodování.
Nu, třeba se postupně dočkáme situace, kdy budou obě rozšířená tělesa odmítat předložené věci v případech, že k nim existuje jasná judikatura Ústavního soudu, kterou mohou běžné senáty následovat (jistě, zde se nám vkrádá obvyklá rezervace na téma co je to "jasná" judikatura ... a při čtení plenárních věcí ÚS z poslední doby by možná bylo možné přidat další kategorii "judikatorního zoufalství".).
Myslím si, že brzy může nastat obdobná situace co do vztahu k judikatuře ESD - otázka bude v podstatě stejná - judikát ESD X judikatura NS / NSS.
Judikatura ÚS je závazná precedenčně, a to bezprostředně – to plyne z čl. 89 odst. 2 Ústavy a několikrát to ve svých nálezech zdůraznil i sám Ústavní soud.
V otázce, k níž se vyslovil ÚS, jsou proto jakékoli sjednocující procedury obecných soudů nadbytečné a není účelné ani je iniciovat.
Přesto obecné soudy běžně judikaturu ÚS ignorují: kupř. na webu Městského soudu v Brně visí poučení, že elektronická podání podle OSŘ, i když jsou podepsaná zaručeným podpisem, je třeba do tří dnů doplnit, jinak se k nim nepřihlíží. Ústavní soud přitom už ve dvou nálezech judikoval (a mimochodem velmi dobře a přesvědčivě odůvodnil), proč tomu tak není: jenže jako by hrách na stěnu házel!
Stejným způsobem (tj. opětovné rozhodnutí velkého senátu) Nejvyšší soud postupoval i v případě účinků odstoupení od kupní smlouvy pro případ, že kupující před tím, než bylo odstoupeno, převedl vlastnické právo na třetí osobu. Stanovisko velkého senátu (odstoupením od smlouvy se bez dalšího obnovuje právní stav, který tu byl před uzavřením smlouvy a dobrá víra druhého kupujícího je irelevantní) bylo Ústavním soudem označeno za protiústavní. Obyčejný senát NS (který se na ÚS obrátil podle čl. 95 odst. 2 Ústavy) sice se závěry Ústavního soudu souhlasil, sám však věc nerozhodl a postoupil věc velkému senátu. Ten sice nález ÚS přímo neodmítl, převzal z něj však jen nezbytné minimum a nyní po druhém kupujícím vyžaduje, aby tvrdil a prokázal, že byl v dobré víře, čímž má na mysli, že nevěděl o tom, že původní vlastník je oprávněn od smlouvy odstoupit a že předpoklady pro odstoupení jsou splněny. Z problému, který byl dlouho prezentován tak, že existují dvě představitelná řešení (i ÚS používá pojmy varianta A a varianta B) se vyvinula otázka, jak naplnit pojem dobrá víra.
A tím jsme, myslím, u merita, kterým podle mě je vymezení pozice pro ÚS a NS, resp. NSS. Je produktem nálezu ÚS ústavně konformní interpretace (A), kterou jsou obecné soudy povinny respektovat nebo jen závěr, že interpretace obecných soudů (B) ústavně konformní není? Pak tu totiž je prostor především pro nejvyšší soudy, aby v prostoru vymezeném nálezem ÚS zformulovaly vlastní pozitivní řešen, přičemž nebude-li uvnitř nejvyššího soudu shoda, je třeba aktivovat příslušné těleso. Ústavně konformní interpretace zformulovaná Ústavním soudem tedy nevylučuje možnost, že obecné soudy naleznou jinou interpretaci, která bude též ústavně konformní. Pravomoc volby mezi dvěma možnostmi, jsou-li obě ústavně konformní, podle mě přísluší obecným soudům. Nález ÚS tedy, myslím, není překážkou pro aktivaci sjednocujícího tělesa.
Ondřej Moravec
Ad Michal Bobek:
Velký senát se nesnaží tvořit rozhraní mezi ÚS a obecnými soudy (milé soudy, musíte rozhodovat v souladu s judikaturou NS; i pokud ÚS prohlásil judikaturu NS za protiústavní, musíte si počkat, až tento závěr převezme i NS). Jak citoval Vojtěch Šimíček, není problém, pokud dá obecný soud přednost judikátu ÚS před judikátem (či jen stanoviskem) NS.
Rozhodnutí velkého senátu, která mění předchozí judikaturu NS, již ÚS prohlásil za protiústavní, mají patrně význam především dovnitř NS, nikoli vůči soudům nižšího stupně.
§ 20 I 1 ZSS: Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu.
Možná jen NS chápe tento zákonný příkaz doslovně -- tedy tak, že BEZ OHLEDU NA NÁLEZY ÚS musí NS překonat svou předchozí judikaturu výhradně rozhodnutím velkého senátu (od kterého se přirozeně očekává, že bude nálezy ÚS ctít).
Tedy pravděpodobně: nikoli odstínění či nedostatek respektu k závaznosti, nýbrž neochota provést teleologickou redukci § 20 ZSS.
...nedostatek respektu k závaznosti nálezů Ústavního soudu
K O. Moravcovi: souhlasím s tím, že nález ÚS není překážkou pro aktivaci velkého nebo rozšířeného senátu, je ale otázkou, zda je to nezbytné. Samozřejmě máte pravdu v tom, že obecné soudy mohou v rámci závazných nosných důvodů nálezu ÚS vyinterpretovat zákon určitým způsobem; s ohledem na nález ÚS ale autorita předchozího judikátu mizí a asi není nutné jít do velkého nebo rozš. senátu (souvisí to i s přetěžováním těchto institutů stejně jako s délkou řízení). Je to obdobné, jako když dojde k novele zákona - jistě také nejsem povinen jít pro odlišný právní názor do velkého nebo rozš. senátu.
Nevýhodou pojetí NSS (se kterým ale osobně souhlasím) snad může být vedle toho, co říká Vojtěch Š., též určitá možnost zneužití - malý senát dospěje k závěru, že určitý judikát NS nebo NSS je rozporný s nálezem ÚS, což ale někdy může být komplikovanější. Proto asi v pochybách je vhodné i v rámci NSS jít do RS.
Ad Jenda: no, při podobném "širokém" čtení § 20 ZSS by se asi velký senát NS měl scházet i tehdy, kdy dojde ke změně právní úpravy (zákona) a nějaký běžný senát chce následovat novou právní úpravu a v cestě mu stojí předchozí judikatura vlastní či judikatura jiných senátů stejného soudu.
Myslím, že lze vycházet z toho, že "odlišný právní názor" v § 20 ZSS či § 17 s. ř. s. má směřovat ke sjednocování rozklížené judikatury v rámci instituce (a nepřímo větve soudnictví), ne k přežvýkávání obsahů rozhodnutí nadřazených soudů (jak zde zmiňoval Zdeněk, to samé se může dít s ohledem na Soudní dvůr ES, ESLP apod.?) Tím se prostě popírá jejich přímé širší normativní působení nad rámec zrušení rozhodnutí v určité kauze.
Tedy když už jsem u kasačních účinků v konkrétní kauze - naprosto stejnou logikou bych mohl popřít i kasační závaznost v konkrétní kauze: budu mít linii judikatury X Nejvyššího soudu. Přijde nález ÚS, ten řekne, že správně je Y. Nyní se to vrátí k NS a ten má rozhodnout dle ÚS, věc ale předloží velkému senátu, protože právní názor, který chce zaujmout, je v rozporu s právním názorem předchozím?
Ondra Moravec: Přesně tenhle příklad mě napadl při čtení příspěvku taky. Možná by tě zajímalo, že ta právní věta prošla jen velmi těsným počtem hlasů a právě s tou dobrou vírou byl největší problém. To ustanovení totiž skýtá úskalí, jak jsi sám naznačil, a sice hlavně:
1) dobrá víra se snadno tvrdí, ale prokázat, že jsem něco nevěděl, půjde asi jen těžko, naopak, někdo jiný by musel prokázat skutečnosti, které ji vylučují.
2)opačný předpoklad počítá s platným nabytím vlastnictví ve zlé víře, což je dost podivná konstrukce.
Martin Bílý: Úvahami o rozložení důkazního břemene se dostáváme ještě o úroveň níž. Na tomhle příkladu je vidět, jak moc záleží na vymezení problému Ústavním soudem. Ten se sice formálně postavil na jednu ze stran soupeřících u NS, ve skutečnosti však říká, že ignorovat dobrou víru je protiústavní. Jak je vidět, tak u NS jsou rozdílné právní názory i po nálezu, přičemž obě o sobě tvrdí,že nález respektují.
Jinak samozřejmě souhlasím s tím, že má-li jít o pouhou akceptaci nálezu poté, co názor NSS (NS)před ÚS neobsotjí, není důvod věc formálně prohnat skrz rozšířený (velký) senát.
Btw je na tom příkladu vidět, že tato otázka může být zcela zásadní i pro účastníky řízení, a proto bych považoval za rozumné ponechat jim přiměřený prostor pro jejich argumentaci.
Ondřej Moravec
Nastíněné dilema má i další rozměr.
Pokud se soudní těleso rozhoduje, zda odpovědnost přesune na rozšířený či velký senát, musí mít na paměti, že nesprávné rozhodnutí může znamenat porušení práva na zákonného soudce, jelikož de facto ve věci rozhoduje jiné těleso než senát určený podle rozvrhu práce. K podobnému problému v rámci ÚS srov. st. Pl. 21/05.
Taková otázka se může zdát akademickou ve chvíli, kdy obě cesty vedou ke stejnému cíli. V hraničních případech se ale názory senátu a rozšířeného/velkého senátu mohou lišit.
Na řešení problému, který ve svém postu definoval Vojta, nebyly a nejsou jednotné názory ani uvnitř Nejvyššího správního soudu.Osobně se přikláním spíše k postupu použitému Nejvyšším soudem. Nečiním tak z důvodu, že bych chtěl jakkoliv zpochybňovat autoritu Ústavního soudu a precedenční účinek jeho nálezů(to ostatně neučinil ani NS), ale z důvodu vědomí jeho poněkud odlišné úlohy.Ústavní soud , jak sám opakovaně deklaruje , není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další článek v instačním postupu. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti a tomu je přizpůsoben rozsah jeho pravomoci.Ústavní soud tedy meritorně vždy rozhodne o nějaké ústavně právní otázce a jím vyslovený názor má poté zpravidla i svůj dopad na výklad jednoduchého práva. Ten dopad může být na první pohled zřejmý anebo také ne.Jinými slovy Ústavní soud může určitý výklad práva s ohledem na ústavní kautely označit za slepou uličku, teoreticky pak už může existovat jen jeden další, ústavně přijatelný anebo více dalších a je na obecných soudech, ke kterému se přikloní.Oba nejvyšší soudy mají za úkol sjednocovat judikaturu nižších soudů a z tohoto hlediska považuji za vhodné, aby změna náhledu na výklad právní normy byla vždy deklarována rozšířeným senátem NSS či velkým senátem NS a bylo jasně řečeno a následně i ve sbírkách publikováno, jak s ohledem na nález ÚS tu či onu právní otázku nyní posoudit. Odpadly by tím pak i případné pochybnosti soudů o tom, co vlastně nyní platí a jak mají rozhodovat.
Z tohoto hlediska mi nepřipadá výstižná paralela se změnou právního předpisu.Jestliže se předpis změní, nemám k jeho novému znění žádnou judikaturu, s kterou bych mohl být v rozporu.Ústavní soud však programově není pozitivním zákonodárcem, jeho nálezy zpravidla nekonstituují nové normy, nýbrž z hlediska Ústavy a Listiny vykládájí ty stávající. Otázku relevance ustanovení § 17 s.ř.s. si tedy musím jistě alespoň položit.
Můj pohled je možná více pohledem praktika než teoretika, takže chápu i názor opačný a uznávám , že vše má své pro i proti, nicméně z hlediska jistoty účastníků i těch, kdo o jejich věcech rozhodují, preferuji jiné řešení než autor.
Jaroslav Vlašín
Ad J. Vlašín:
Paralela se změnou právního předpisu je podle mne naopak velmi přiléhavá, ostatně E. Wagnerová s oblibou zdůrazňuje, že judikát ÚS je zákonem v materiálním smyslu.
Změní-li se právní předpis, předchozí judikatura může nebo nemusí pozbýt relevance, což je vždy nutné posoudit individuálně a někdy to může být docela složitá právní otázka.
Vydání nálezu Ústavního soudu má srovnatelný účinek. Některé judikáty, zvlášť jsou-li přímo v nálezu označeny za protiústavní, nelze tímto okamžikem aplikovat a nemá smyslu snažit se o jejich resuscitaci nebo modifikaci procedurou u nejvyšších soudů. Jiné aplikovat lze, byť pouze ve světle nálezu ÚS, a např. pouze na omezený okruh situací. Konečně mohou existovat případy, kdy nový a starý judikát mohou žít vedle sebe, protože jsou buď souladné (např. odvolací soud nerespektoval judikaturu NS a dovolání nebylo přípustné nebo ústavní stěžovatel této možnosti záměrně nevyužil), anebo se doplňují.
Problém je, že v některých případech se následný výklad obecných soudů snaží právní názor Ústavního soudu deformovat, oslabit nebo různě relativisovat, a pak z toho vznikají nejrůznější "války soudů", v současné době naštěstí už jen studené nebo zákopové.
Ad Michal: Interpretaci § 20 ZSS nehájím (teleologická restrikce by byla na místě). Avšak, řečeno slovy Douglase Adamse: Převážně neškodná.
Kasační závaznost a velký senát -- nevím.
Okomentovat