K přestřelce na Jiném právu: jedna deklarace a jedna prosba

Poněvadž se v reakci na příspěvek našeho hosta Jiřího Přibáně rozvinula diskuse, která se týkala nejen samotného příspěvku, ale i Jiného práva jako takového, dovolím si učinit několik poznámek, jimiž bych rád vyjádřil svůj postoj k některým názorům, které se tam objevily. Činím tak s určitým zpožděním, neboť jsem byl o víkendu na Internetu pouze krátce a na nějakou promyšlenou reakci nebyl čas. Rád bych ale poděkoval svým kolegům, kteří se nenechali znechutit některými komentáři a snažili se, každý svým způsobem, na probíhající diskusi reagovat.

Nejprve k anonymním postům. Rozvinula se mezi námi (rozumějte blogery na Jiném právu) e-mailová debata, zda anonymní komentáře mazat, či nikoliv. Já sám jsem zastával názor, že by se takové komentáře mazat měly. Setkávám se zde na Jiném právu i v reálném životě s mnoha zajímavými lidmi, které buď znám, nebo kteří se pod své názory podepisují. Necítím tedy potřebu navazovat komunikaci s těmi, kteří se skrývají a svoji identitu nechtějí přiznat. Psal to zde již Michal a já s ním souhlasím: nutnost svůj příspěvek podepsat ve velké většině případů kultivuje úroveň projevu, kterou u některých anonymních příspěvků postrádám. Navíc, na Jiném právu jdu sám se svojí kůží na trh – moje příspěvky jsou podepsané, je možné zjistit moji e-mailovou adresu. Plamenné výzvy „a teď se do mě pusťte“ považuji od anonyma za úsměvné. Rád bych tedy, pokud někým naváži diskusi, znal svého partnera, alespoň jeho pravým jménem, když ne osobně.

Jelikož mezi námi na Jiném právu nepanuje úplná shoda, rozhodl jsem se alespoň sám za sebe důsledně anonymní posty ignorovat. Stejně tak budu ignorovat posty, u kterých zjistím, že nejsou podepsány skutečným jménem diskutéra. Pokud je někomu z Vás nepohodlné uvádět své jméno na Interentu, rád bych Vás požádal, abyste mi svoji (podepsanou) reakci poslali ještě e-mailem. Rád s Vámi pak budu diskutovat, ačkoliv zůstanete veřejně pod rouškou anonymity.

Ke stylu některých komentářů. Nevím, proč někteří pravidelní návštěvníci Jiného práva používají konfrontační styl, kde některý z příspěvků označí za nesmyslný, nemluvě o případech, kdy přímo napadnou úroveň samotného autora příspěvku. Naprosto mi pak uniká smysl volání po tom, co by na Jiném právu mělo nebo nemělo být. Já sám chápu Jiné právo jako místo setkávání se zajímavými lidmi, kteří vědí mnohé z toho, co sám neznám, a od kterých se mnohé mohu naučit. Nepřicházím s pýchou jiné poučovat, ale spíše se podělit o to, co ze světa „jiného práva“ znám já sám. Troufám si tvrdit, že taková je filozofie i mých kolegů. Pokud se svým příspěvkem u čtenářů neuspěji, je mi to samozřejmě líto, otázkou ovšem je, kdo jsou „moji“ čtenáři. Stejně jako mým šálkem kávy není soutěžní právo (i když Jirkovy příspěvky rád čtu a jsem rád, že se mohu dozvědět něco z oboru, který znám jen okrajově), nečekám, že každého zaujmou abstraktní teorie právního symbolismu. Připadá mi však krajně netolerantní a sebestředné křičet: „mě to nezajímá“a ještě se podivovat nad tím, že jiné ano. Za projev nedostatku elementárního (a myslím, že potřebného) respektu pak považuji přímé útoky na úroveň blogera či diskutujícího. Na takové výkřiky považuji za zbytečné jakkoliv reagovat.

Rád bych tedy diskutující na Jiném právu požádal o trochu respektu – jak k nám, blogerům, tak k ostatním přispěvatelům. Myslím si, že čím „hlasitěji“ se zde křičí, tím horší je úroveň diskuse – tak jako mezi „živými“ lidmi, ne pouze těmi, kdo se setkávají na Jiném právu. Za sebe mohu říci, že z více než sta komentářů pod příspěvkem Jiřího Přibáně nemám pražádnou radost, neboť těch smysluplných bylo mnohem méně. Na druhou stranu, myslím, že to pro mě byla zajímavá škola, za kterou všem zúčastněným děkuji. Doufám, že příště se poučím zase nějak jinak.