Generální advokát Maduro k polské žalobě na Radu: soudní ochrana a "Společenství práva"
Jak už jsem zde zmiňoval, se stanovisky generálního advokáta Miguela Poiarese Madura většinou souhlasím a ještě si příjemně počtu ve výtečných právních analýzách. K Madurovu stanovisku ve věci C-273/04 Polsko v. Rada mám však několik výhrad, ačkoliv je jako mnoho jiných, pocházejících z pera tohoto generálního advokáta, velmi inovativní. Možná až příliš.
Bohužel je jeho český překlad tím bezkonkurenčně nejhorším, se kterým jsem se zatím u Soudního dvora setkal. Přece jen, překládat výraz „velký senát“ (grande chambre) jako „slavnostní kolegium“, to je hodně silná káva. Úroveň českého překladu mě nakonec přiměla číst stanovisko ve francouzštině, a totéž doporučuji i případným dalším čtenářům (v angličtině zatím není dostupné).
Případ se týká žaloby Polska proti rozhodnutí Rady, které bylo přijato ještě před 1. květnem 2004, tj. v době, kdy ještě Polsko nebylo členem EU. Stalo se tak na základě zmocnění zakotveného ve Smlouvě o přistoupení. Rozhodnutí upravuje pravidla přímých plateb v zemědělské politice, tedy problematiku která je citlivá nejen pro Polsko, ale v celounijním měřítku. V důsledku napadeného rozhodnutí se Polsku snížily očekávané platby, které mělo prostřednictvím Společné zemědělské politiky obdržet. Polsko namítá, že napadené rozhodnutí překračuje rozsah zmocnění, které Radě Smlouva o přistoupení poskytovala.
Pokud nejste fanoušky zemědělské politiky, nevadí: stanovisko je mnohem zajímavější s ohledem na procesní stránku žaloby: napadené rozhodnutí totiž bylo publikováno v Úředním věstníku 30. března 2004, přičemž Polsko podalo žalobu teprve 28. června, tj. poté, kdy uběhla obecná dvouměsíční lhůta pro napadání právních aktů Společenství (ta, s ohledem na ne právě přehledná pravidla pro počítání lhůt, vypršela 24. června, tedy jen o několik dnů dříve). Pro přípustnost žaloby však podle Polska hovořilo několik argumentů, které mají význam i pro téma, jímž jsme se zde na stránkách Jiného práva už zabývali: (ne)publikace právních předpisů ES v jazycích nových členských států.
Nepublikace napadaného rozhodnutí v polštině
Polská vláda argumentovala, že napadené rozhodnutí nebylo v Úředním věstníku publikováno v polštině. Článek 8 rozhodnutí přitom stanovil, že se má publikovat v jazycích nových členských států. Podle svého tvrzení polská vláda obdržela příslušný výtisk Úředního věstníku mnohem později, až 27. července 2005. Maduro tomu však neuvěřil:
Z informací poskytnutých generálním ředitelem Úřadu pro úřední tisky v odpovědi na otázku Soudního dvora(16) však vyplývá, že Úřední věstník ze dne 30. března 2004 byl skutečně dostupný ve všech jazycích nových členských států již tohoto dne. Žalobkyně sice napadla pravdivost těchto informací, tato odpověď však nemůže být zpochybňována bez závažných důkazů, jaké ovšem nebyly Soudnímu dvoru předloženy. Fakt, že toto číslo úředního věstníku bylo možné prohlížet v polštině na internetu, na stránkách EurLEX, teprve 15. prosince 2004, není rozhodující, poněvadž jedinou závaznou formou zveřejnění legislativních textů je tištěná verze. Dále je nesporné, že zveřejnění se považuje za uskutečněné, a tudíž Úřední věstník se považuje za dostupný dnem, kdy vyhotovení Úředního věstníku obsahujícího akt je skutečně dostupné ve všech jazycích Společenství na Úřadu pro úřední tisky v Lucemburku. (bod 19)
Nevím; docela by mě zajímalo, proč se polský překlad rozhodnutí objevil na Eur-lexu teprve v prosinci 2004, když jej podle tvrzení generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky měl tento úřad k dispozici již v březnu? Pokud se pamatujete, na Eur-lexu se objevovaly dokonce i nefinalizované verze překladů dokumentů, ještě před tím, než vůbec vyšly v tištěném Úředním věstníku, jen aby byly dostupné alespoň nějakou formou. Že by tam tedy úřad nezveřejnil dokument, který podle jeho tvrzení přeložený a dokonce publikovaný byl, se mi zdá velmi nevěrohodné. Proč Maduro jen tak beze všeho důvěřuje generálnímu řediteli úřadu, když nepřímé indicie svědčí spíše o tom, že pravdu má Polsko? Bude podobně postupovat i v případě, kdy bude namítána nepublikace předpisu, který měl být zveřejněn ve Zvláštním vydání Úředního věstníku, které na sobě nemá žádnou identifikaci okamžiku svého vydání? Bude pak prohlášení generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky nadáno presumpcí správnosti?
Pro tento argument Polska jsem měl sympatií nejvíce a docela mě mrzí, jak s ním Maduro naložil. S dalšími argumenty svědčícími pro přípustnost polské žaloby jsem byl spokojen mnohem méně.
Polsko jako neprivilegovaný žalobce
Polsko uplatňovalo, že lhůta pro podání žaloby měla začít běžet až od 1. května 2004, tedy až okamžikem, kdy se Polsko stalo členským státem EU. Nejzajímavější z nich byl ten, že až do tohoto dne nemohlo Polsko vystupovat před Soudním dvorem jako žalobce. Maduro to odmítá, když poukazuje na to, že Polsko mohlo žalovat coby neprivilegovaný žalobce, a to hned od vydání napadeného rozhodnutí, tj. po 30. březnu 2004. (na jiném místě stanoviska se však Maduro k tomuto argumentu vrací a tvrdí, že by Polsko jako neprivilegovaný žalobce neobstálo – viz body 39 až 44). Podle striktních kritérií přípustnosti by tedy jeho žaloba měla být odmítnuta jako opožděná (body 26 a 27). S tím se však generální advokát nespokojuje a pouští se do značně odvážných úvah o žalobní legitimaci v rámci článku 230 ES, které ústí v jeho závěr o přípustnosti žaloby.
Právo na soudní ochranu a „Společenství práva“
Maduro začíná své úvahy poměrně obsáhlým rozborem vývoje práva na soudní ochranu ve Společenství. Zajímavé jsou přitom jeho otevřené poukazy na aktivní (napsal bych „aktivistickou“, kdyby to slovo mělo nějaký reálný obsah) roli Soudního dvora: „když na tom závisí existence soudní ochrany, Soudní dvůr jde bez rozpaků nad rámec znění článku 230 a zaplňuje mezery v textu“ (bod 34). Souhlasím: někdy Soudní dvůr skutečně projevuje příliš málo rozpaků…
Jak jsem již uvedl výše, Maduro se zabýval možností Polska žalovat coby neprivilegovaný žalobce dvakrát. Nejprve tuto možnost připouští, aby ukázal, že při striktním uplatňování pravidel žalobní legitimace Polsko promeškalo svoji lhůtu žalovat. Pak se ale k témuž vrací a tvrdí opak. V tomto směru je jeho argumentace, alespoň podle mého názoru, poměrně málo přesvědčivá. Poukazuje totiž na paralelu s žalobním postavením zámořských zemí a území, regionů a samosprávných celků. Jejich osobní dotčení totiž nemůže „vyplývat z nepříznivých socioekonomických dopadů napadeného aktu na podniky usazené na jeho území“. Stejně by podle Madura byla odmítnuta možnost osobního dotčení Polska (bod 43).
Skutečně? Jak to Maduro ví, když o několik odstavců výše ve svém stanovisku říká, že se s podobnou žalobou (tj. žalobou přistoupivšího státu, vztahující se na dobu před jeho přistoupením) Soudní dvůr ještě nesetkal. Proč tedy najednou staví tak striktní paralely? Nemělo zkrátka Polsko žalovat rovnou jako neprivilegovaný žalobce a teprve pokud by bylo odmítnuto, hledat právní konstrukce měnící výslovné znění Smlouvy?
Maduro však říká:
výjimka by měla […] nesporně platit pro akty, které byly stejně jako akt napadený v projednávané věci přijaty mezi datem podpisu Smlouvy o přistoupení a jejím vstupem v platnost a jsou na této Smlouvě o přistoupení založeny. Dle mého názoru by měla platit v širším rozsahu, a to pro všechny akty Společenství přijaté v rozmezí těchto dvou dat, to znamená nejen pro ty, které byly přijaty na základě Aktu o přistoupení, ale také pro ty, které byly přijaty na základě Smluv, alespoň v tom rozsahu, v němž se takové akty dotýkají rovnováhy práv a povinností stanovené Smlouvou o přistoupení ve prospěch budoucích členských států (bod 53).
Pro tento závěr pak ještě snáší další argumenty, na které zde není místo. V podstatě by ale byly použitelné i pro závěr, ke kterému bych se klonil já: na přistupující státy by se vztahovala jiná pravidla žalobní legitimace, než jaká se vztahují na zámořská území nebo samosprávné celky, kterými argumentoval Maduro. Přistupující stát by tak nemusel čekat na to, až se stane členským státem, aby mohl žalovat před Soudním dvorem. Ve vztahu k Polsku a jeho žalobě by to, přiznávám, nebyla dobrá zpráva. Více by to však odpovídalo limitům znění článku 230 ES (že by se ve mně budil právní formalista?) a navíc by to zamezilo nejistotě v období před datem přístupu: „budou nás žalovat nebo ne“? No, uvidíme co na to Soudní dvůr….
Bohužel je jeho český překlad tím bezkonkurenčně nejhorším, se kterým jsem se zatím u Soudního dvora setkal. Přece jen, překládat výraz „velký senát“ (grande chambre) jako „slavnostní kolegium“, to je hodně silná káva. Úroveň českého překladu mě nakonec přiměla číst stanovisko ve francouzštině, a totéž doporučuji i případným dalším čtenářům (v angličtině zatím není dostupné).
Případ se týká žaloby Polska proti rozhodnutí Rady, které bylo přijato ještě před 1. květnem 2004, tj. v době, kdy ještě Polsko nebylo členem EU. Stalo se tak na základě zmocnění zakotveného ve Smlouvě o přistoupení. Rozhodnutí upravuje pravidla přímých plateb v zemědělské politice, tedy problematiku která je citlivá nejen pro Polsko, ale v celounijním měřítku. V důsledku napadeného rozhodnutí se Polsku snížily očekávané platby, které mělo prostřednictvím Společné zemědělské politiky obdržet. Polsko namítá, že napadené rozhodnutí překračuje rozsah zmocnění, které Radě Smlouva o přistoupení poskytovala.
Pokud nejste fanoušky zemědělské politiky, nevadí: stanovisko je mnohem zajímavější s ohledem na procesní stránku žaloby: napadené rozhodnutí totiž bylo publikováno v Úředním věstníku 30. března 2004, přičemž Polsko podalo žalobu teprve 28. června, tj. poté, kdy uběhla obecná dvouměsíční lhůta pro napadání právních aktů Společenství (ta, s ohledem na ne právě přehledná pravidla pro počítání lhůt, vypršela 24. června, tedy jen o několik dnů dříve). Pro přípustnost žaloby však podle Polska hovořilo několik argumentů, které mají význam i pro téma, jímž jsme se zde na stránkách Jiného práva už zabývali: (ne)publikace právních předpisů ES v jazycích nových členských států.
Nepublikace napadaného rozhodnutí v polštině
Polská vláda argumentovala, že napadené rozhodnutí nebylo v Úředním věstníku publikováno v polštině. Článek 8 rozhodnutí přitom stanovil, že se má publikovat v jazycích nových členských států. Podle svého tvrzení polská vláda obdržela příslušný výtisk Úředního věstníku mnohem později, až 27. července 2005. Maduro tomu však neuvěřil:
Z informací poskytnutých generálním ředitelem Úřadu pro úřední tisky v odpovědi na otázku Soudního dvora(16) však vyplývá, že Úřední věstník ze dne 30. března 2004 byl skutečně dostupný ve všech jazycích nových členských států již tohoto dne. Žalobkyně sice napadla pravdivost těchto informací, tato odpověď však nemůže být zpochybňována bez závažných důkazů, jaké ovšem nebyly Soudnímu dvoru předloženy. Fakt, že toto číslo úředního věstníku bylo možné prohlížet v polštině na internetu, na stránkách EurLEX, teprve 15. prosince 2004, není rozhodující, poněvadž jedinou závaznou formou zveřejnění legislativních textů je tištěná verze. Dále je nesporné, že zveřejnění se považuje za uskutečněné, a tudíž Úřední věstník se považuje za dostupný dnem, kdy vyhotovení Úředního věstníku obsahujícího akt je skutečně dostupné ve všech jazycích Společenství na Úřadu pro úřední tisky v Lucemburku. (bod 19)
Nevím; docela by mě zajímalo, proč se polský překlad rozhodnutí objevil na Eur-lexu teprve v prosinci 2004, když jej podle tvrzení generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky měl tento úřad k dispozici již v březnu? Pokud se pamatujete, na Eur-lexu se objevovaly dokonce i nefinalizované verze překladů dokumentů, ještě před tím, než vůbec vyšly v tištěném Úředním věstníku, jen aby byly dostupné alespoň nějakou formou. Že by tam tedy úřad nezveřejnil dokument, který podle jeho tvrzení přeložený a dokonce publikovaný byl, se mi zdá velmi nevěrohodné. Proč Maduro jen tak beze všeho důvěřuje generálnímu řediteli úřadu, když nepřímé indicie svědčí spíše o tom, že pravdu má Polsko? Bude podobně postupovat i v případě, kdy bude namítána nepublikace předpisu, který měl být zveřejněn ve Zvláštním vydání Úředního věstníku, které na sobě nemá žádnou identifikaci okamžiku svého vydání? Bude pak prohlášení generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky nadáno presumpcí správnosti?
Pro tento argument Polska jsem měl sympatií nejvíce a docela mě mrzí, jak s ním Maduro naložil. S dalšími argumenty svědčícími pro přípustnost polské žaloby jsem byl spokojen mnohem méně.
Polsko jako neprivilegovaný žalobce
Polsko uplatňovalo, že lhůta pro podání žaloby měla začít běžet až od 1. května 2004, tedy až okamžikem, kdy se Polsko stalo členským státem EU. Nejzajímavější z nich byl ten, že až do tohoto dne nemohlo Polsko vystupovat před Soudním dvorem jako žalobce. Maduro to odmítá, když poukazuje na to, že Polsko mohlo žalovat coby neprivilegovaný žalobce, a to hned od vydání napadeného rozhodnutí, tj. po 30. březnu 2004. (na jiném místě stanoviska se však Maduro k tomuto argumentu vrací a tvrdí, že by Polsko jako neprivilegovaný žalobce neobstálo – viz body 39 až 44). Podle striktních kritérií přípustnosti by tedy jeho žaloba měla být odmítnuta jako opožděná (body 26 a 27). S tím se však generální advokát nespokojuje a pouští se do značně odvážných úvah o žalobní legitimaci v rámci článku 230 ES, které ústí v jeho závěr o přípustnosti žaloby.
Právo na soudní ochranu a „Společenství práva“
Maduro začíná své úvahy poměrně obsáhlým rozborem vývoje práva na soudní ochranu ve Společenství. Zajímavé jsou přitom jeho otevřené poukazy na aktivní (napsal bych „aktivistickou“, kdyby to slovo mělo nějaký reálný obsah) roli Soudního dvora: „když na tom závisí existence soudní ochrany, Soudní dvůr jde bez rozpaků nad rámec znění článku 230 a zaplňuje mezery v textu“ (bod 34). Souhlasím: někdy Soudní dvůr skutečně projevuje příliš málo rozpaků…
Jak jsem již uvedl výše, Maduro se zabýval možností Polska žalovat coby neprivilegovaný žalobce dvakrát. Nejprve tuto možnost připouští, aby ukázal, že při striktním uplatňování pravidel žalobní legitimace Polsko promeškalo svoji lhůtu žalovat. Pak se ale k témuž vrací a tvrdí opak. V tomto směru je jeho argumentace, alespoň podle mého názoru, poměrně málo přesvědčivá. Poukazuje totiž na paralelu s žalobním postavením zámořských zemí a území, regionů a samosprávných celků. Jejich osobní dotčení totiž nemůže „vyplývat z nepříznivých socioekonomických dopadů napadeného aktu na podniky usazené na jeho území“. Stejně by podle Madura byla odmítnuta možnost osobního dotčení Polska (bod 43).
Skutečně? Jak to Maduro ví, když o několik odstavců výše ve svém stanovisku říká, že se s podobnou žalobou (tj. žalobou přistoupivšího státu, vztahující se na dobu před jeho přistoupením) Soudní dvůr ještě nesetkal. Proč tedy najednou staví tak striktní paralely? Nemělo zkrátka Polsko žalovat rovnou jako neprivilegovaný žalobce a teprve pokud by bylo odmítnuto, hledat právní konstrukce měnící výslovné znění Smlouvy?
Maduro však říká:
výjimka by měla […] nesporně platit pro akty, které byly stejně jako akt napadený v projednávané věci přijaty mezi datem podpisu Smlouvy o přistoupení a jejím vstupem v platnost a jsou na této Smlouvě o přistoupení založeny. Dle mého názoru by měla platit v širším rozsahu, a to pro všechny akty Společenství přijaté v rozmezí těchto dvou dat, to znamená nejen pro ty, které byly přijaty na základě Aktu o přistoupení, ale také pro ty, které byly přijaty na základě Smluv, alespoň v tom rozsahu, v němž se takové akty dotýkají rovnováhy práv a povinností stanovené Smlouvou o přistoupení ve prospěch budoucích členských států (bod 53).
Pro tento závěr pak ještě snáší další argumenty, na které zde není místo. V podstatě by ale byly použitelné i pro závěr, ke kterému bych se klonil já: na přistupující státy by se vztahovala jiná pravidla žalobní legitimace, než jaká se vztahují na zámořská území nebo samosprávné celky, kterými argumentoval Maduro. Přistupující stát by tak nemusel čekat na to, až se stane členským státem, aby mohl žalovat před Soudním dvorem. Ve vztahu k Polsku a jeho žalobě by to, přiznávám, nebyla dobrá zpráva. Více by to však odpovídalo limitům znění článku 230 ES (že by se ve mně budil právní formalista?) a navíc by to zamezilo nejistotě v období před datem přístupu: „budou nás žalovat nebo ne“? No, uvidíme co na to Soudní dvůr….
2 komentáře:
Vynikající post. Ta kauza je velmi zajímavá, takže mne Madurův názor dost zklamal, protože se závažným otázkám vyhýbá. Hezký příklad toho, že formalismus v právu je potřeba. Hezký příklad i pro mojí "formalistickou" sérii.
Honzo, díky za výbornou anotaci. Ještě jsem to stanovisko nečetla, chystám se o víkendu. Ale zajímalo by mě, proč Maduro nejprve ohlásil stanovisko na 30.4., a pak to odložil.
Okomentovat