Proč je současná věková hranice 30ti let pro jmenování soudcem nesmyslná

Výběr a výchova soudců probíhá mnoha způsoby. V civilizovaných částech světa by s ohledem na věk, ve kterém jsou kandidáti na soudce jmenováni, šlo rozlišit tři modely:

1) Model čistě kariérní – noví soudci jsou vybírání z čerstvých absolventů právnických fakult, typicky na základě standardizovaných zkoušek, testů apod. Nejblíže tomuto čistému modelu zůstává výběr soudců v Německu.

2) Model „meritokratický“ – soudcem je jmenován již zkušenější (a starší – typicky 40+) právník, a to na základě svých výsledků a pověsti v jiných právnických profesích (advokát, státní zástupce, veřejná služba apod.). Tento výběr je typický pro Velkou Británii.

3) Modely smíšené, kde se vstup do justice odehrává více kanály. Patří sem třeba Holandsko a Švédsko; pro oba systémy je typická větší prostupnost a možnost i právníků z jiných profesí (v Holandsku třeba dost akademických právníků) se stát soudcem (i na částečný úvazek). Co bych nazval ale prototypem smíšeného systému v současnosti je překvapivě Francie: ta v V. republice se zřízením Ecole nationale de la magistrature zavedla tři kanály přístupu do ENM a k funkci soudce. Formou konkurzu se o přijetí na ENM a tím pádem o pozdější jmenování soudcem mohou ucházet:
(i) mladí absolventi práv ne starší 27 let;
(ii) úředníci veřejné služby (široce definové), kteří mají minimálně 4 roky praxe a nejsou starší 46 let;
(iii) právníci, kteří mají minimálně 8 let praxe v některé z jiných právních profesí nebo byli členy zvoleného zastupitelstva a nejsou starší 40ti let (tímto kanálem se v posledních letech přijímá nadpoloviční většina nových soudců).

Česká třicetiletá hranice je ve střední Evropě unikátem (nemají ji ani Poláci, ani Slováci či Maďaři). O důvodu jejího zavedení do zákona o soudech a soudcích lze jen spekulovat, vysvětlení, které nabízí R. Ondruš (Ondruš, R. K některým aspektům výběru a výchovy soudců v České republice (úvahy de lege ferenda) In: Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.) Dělba moci soudní v České republice. Brno: Masarykova Univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 273 – 285) se však nezdá nepřesvědčivé: tato věková hranice je výsledkem lobbování jiných právnických profesí (především advokátů), kteří by se rádi poté, co se justice stala v posledních letech (opakem k počátku let 90tých) platově zajímavá, a naopak advokacie přestala být jednoduchou transformační zlatou bonanzou, kde se vydělávají desetitisíce prostým nakopírováním smluv, dostali do klidného justičního přístavu.

Z hlediska systémového je hranice třiceti let nekoncepční. Je totiž naroubována na systém, který je původně čistě kariérní (germánský) a věková hranice je stanovena bez úpravy souvisejících institutů, tedy především formy a délky přípravné služby justičního čekatele. Tato věková hranice ponechává náš systém výběru soudců v jakési „zemi nikoho“ na pomezí mezi systémy.

Pomineme-li možnost „parašutingu“ starších asistentů obou nejvyšších a ústavního soudu do obecné justice, takto nastavený systém výběru soudců nebude produkovat optimální personální výsledky. Proč? Typický absolvent právnické fakulty má 24 let. Jestliže by se rozhodl stát soudcem, má před sebou minimálně šest let justičního čekatelování při minimálním platu a nejistým výhledem toho, zda bude vůbec jmenován. V případě, že je ten čekatel skutečně schopný,[1] zůstane šest a více let na minimálním platu? Rozhodne se vůbec pro podobný kariérní postup v okamžiku, kdy někdy plánuje nějakou rodinu a jiné finančně nákladné podniky? Je bláhové si představovat, že by do pozice justičního čekatele či třicetiletého zájemce o soudcovský talár přicházeli lidé zvenčí, tedy z jiných právnických profesí. I když by bylo teoreticky možné, aby se o pozici justičního čekatele ucházela osoba, která má kupř. 29 či 30 let a přichází z jiné profese, v praxi to bude problematické. Navíc osoby, které by podobný postup lákal, nebývají ti, o které by měla stát justice; skutečně dobří právníci v tomto věku „jdou nahoru“ v rámci své profese a měnit budou jenom ti, kteří se nebyli schopni uchytit.

Řečeno ve zkratce, hranice 30ti let pro jmenování soudcem je pro justici personálně nevhodná. Znamená, že o jmenování soudce se budou zajímat především ti, kteří nejsou dost dobří pro jiné právnické profese, často šedý průměr neschopný či líný se uchytit jinde. Výjimkou zde mohou být některé dobré ženské kandidátky, kterým dlouhá přípravná služba nemusí v podstatě vadit z toho důvodu, že plánují strávit její podstatnou část na mateřské dovolené.

Řešení této situace není obtížné: v podstatě se jedná o výběr modelu jmenování soudců z „menu“ načrtnutého výše a jeho dotažení do konce, tedy dotažení spolu se všemi důsledky a nikoliv „plácnutí“ jedné podmínky bez systémové změny. Možnosti:

1) Systém se může vrátit k čistě germánskému kariérnímu výběru čekatelů ihned po absolutoriu fakulty. To znamená zrušení podmínky 30ti let. I v případě návratu k původnímu modelu je však hodně co vylepšovat: především transparentnost selekce a podmínky výběru čekatelů.

2) Může být učiněn jasný přechod k meritokratickému modelu. Jakýsi náznak podobných myšlenek je patrný v materiálu Ministerstva spravedlnosti (bod 3.3. dokumentu nazvaného Koncepce stabilizace justice), kde ministerstvo cudně uvádí, že výhledově (ne však v nejbližší budoucnosti) lze uvažovat o stanovení hranice pro jmenování soudce na 40 let. Pokud by byl zvolen tento model, pak přirozeně padá celý systém „interního“ vzdělávání justičních čekatelů[2] a vstupy do justice budou výlučně „paralelní“, tedy z jiných právnických profesí.

3) Lze uvažovat ale i o systému smíšeném, a to především po vzoru francouzské ENM. Kandidáti na funkce soudce by pak byli justičně socializování v rámci Justiční akademie, která by se přirozeně musela odpovídajícím způsobem proměnit.

[1] Nemohu si odpustit poznámku na okraj: skutečně schopní právníci se z nějakých důvodů justičními čekateli vůbec nestávají, a to často také proto, že nespadnou do toho správného psychologického okénka (buď se v mládí pomočovali anebo když mají ve flekatém obrázku vidět hrušku, vidí jiné objekty). Psychologické testy (diagnostika), které se u zájemců o pozici justičního čekatele provádějí, mají jistě bohulibý úkol vyloučit osoby psychologicky problematické. Takový test je nicméně nutně vystavěn na „správné“ reakci pro většinovou populaci, tedy jakousi vizi „normality“. Nicméně v tom okamžiku (soudě ze znalosti lidí, kteří testy neprošli - já jsem jej nikdy neabsolvoval) test vyloučí nejen „podprůměr“, ale i „nadprůměr“. Výjimeční lidé prostě nebudou reagovat jako průměr, i je pak ale systém diagnostikuje jako „nevhodné".
[2] Přirozeně s tím, že současní justiční čekatelé dokončí svoji přípravnou službu za stávajících podmínek (to by možná bylo vhodné dát do úvodních ustanovení nové právní úpravy, protože se zdá, že někteří ústavní činitelé ustanovení přechodná a závěrečná nečtou).