Legislativa hrou?

Zdá se, že se Právním rozhledům (například u bývalé vlajkové lodi českého právního časopisectví, dnes postupně prachem zapadávající šedé zkameněliny s nadpisem Právník, jsem se s něčím podobným nesetkal, jak daleko má krátká paměť sahá) zase jednou podařilo nastolit na svých stránkách téma, o kterém se hovoří. Tentokrát je to legislativa. Inspirován postem Zdeňka Kühna jsem vylovil z hromádky dosud nepřečtených Právních rozhledů číslo 3/2007, abych si „mimo pořadí nápadu“ přečetl článek Tomáše Richtera o navrhované reformě legislativního procesu a ejhle, skutečně jsem tam velmi kvalitně našel rozpracované závěry, které Zdeněk letmo zmiňuje a s nimiž těžko mohu souhlasit.

Je fantastické, že debata (v reakci na článek ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila) o podobě našeho legislativního procesu začala a že je vedena na takové úrovni, na kterou ji posadil i T. Richter, ale reformě, kterou navrhuje, bohužel na rozdíl od Zdeňka zatleskat nemohu, a to díky základnímu směru, kterým by se měla ubírat, tedy změněné roli Legislativní rady vlády a posílení vlivu veřejnosti (na druhou stranu v článku samotném jsou určitě i body, s nimiž se snad nesouhlasit ani nedá, zejména volání po výuce legislativní tvorby a právního psaní).

Je pravda, že jednotliví předkladatelé legislativních změn velmi často tápou a vytušit cíl jejich snah by bylo mnohdy náročné i pro ně samotné, natož pro nás, prosté adresáty těchto norem, což je cílem oprávněné kritiky kolegy Richtera i Zdeňka Kühna. Na straně druhé si jen těžko dokáži představit, že by hledáním tohoto směřování měl být pověřen nějaký odborný orgán typu reformované legislativní rady. Představme si – klidně každý čtenář zvlášť, večer před spaním – třicítku významných českých právních teoretiků současnosti (neboť kdo jiný by tam měl být?) a hned poté si je zkusme představit, jak společně určují směr, kterým se má vyvíjet česká legislativa. Kdo ví, možná je reálnost takového modelu představitelná ve Spojeném království (a i tam mi to připadá jako paradox, na jehož vysvětlení si rád počkám), ale u nás předpokládám, že jsou role rozděleny správně: předkladatelé, tedy v drtivé většině ministerstva, určují směr na základě svých věcných odborností a politických zadání, která ač proměnlivá a problematická jsou jistě lepší, než žádná; jejich legislativní odbory jim dají podobu návrhu právního předpisu (zřídkakdy dokonalou, ale obvykle obhajitelnou a oprav způsobilou), a Legislativní rada (po předchozím pročišťování v pracovních komisích) díky pestrosti svého složení vychytá chyby (nadto se předtím vyjádří ke smysluplnosti úpravy samotné ve fázi věcného záměru tam, kde je zpracováván) a posoudí, nakolik výsledný normativní kamínek zapadne či nezapadne do nepřehledné mozaiky českého práva. Dělba úkolů se mi zdá být jasná a racionální: předkladatelé tvoří, protože mají odkudsi úkoly, co tvořit mají, a odborníci s nadhledem a pestrostí pohledů kritizují; ovšem chtít od nich, aby určovali směr, kterým se má legislativa ubírat, by bylo totéž, jako chtít po literárních kriticích, aby říkali spisovatelům, co by měli napsat. Představa, že si v Literárních novinách přečtu, že nám chybí román o romském holocaustu a že by ho mohla napsat třeba Petra Hůlová, mi připadá opravdu absurdní…

A podobně absurdní mi připadá, že by měl být legislativní proces vystaven širším pohledům veřejnosti, neboť je to totéž, jako kdyby vývoj psaní toho románu mohli rovnou ovlivňovat čtenáři. Pokud se navíc vrátím zpět ze světa paralel na pevnou zem, přiznám se, že toto volání po větší veřejné kontrole nechápu, když zároveň panuje – a i v článku je vyjádřen – konsenzus, že k nejhorším změnám v návrzích zákonů dochází na půdě Parlamentu, tedy právě ve chvíli, kdy dostanou slovo zástupci veřejnosti. Raději bych se vrátil k volání Michala Bobka z jednoho z předchozích postů po omezení možností pozměňovacích návrhů, což je vlastně krok opačným směrem, tak aby zástupci veřejnosti mohli jen přijmout nebo odmítnout to, co bylo vytvořeno v zatuchlém klidu ministerských kanceláří.

Pravidelný čtenář našeho blogu se teď možná může divit, proč jsem vlastně napsal článek, který ani nepobavil, ani neřekl nic zásadně nového. Není to proto, že bych byl grafoman (v takovém případě už bych měl dávno rozepsanou knihu o svém působení v právní praxi a mohla by se jmenovat třeba Rok čtvrtý), ale hlavně proto, že bych rád provokoval. Náš blog čtou přinejmenším tři členové Legislativní rady vlády (když nepočítám Zdeňka samotného) a určitě i řada dalších lidí, kteří by měli co dodat, a kdo ví, třeba je touto explicitní formou podnítím k reakci a gravitační silou přitažlivosti elektronické komunikace v takřka reálném čase i k přenesení části této „legislativní debaty“ na území Jiného práva...

P. S.: Vzhledem k tomu, že jsem ještě nečetl Alenku v říši divů, netušil jsem dosud, kdo je to Hupity Dupity. Takže mě Zdeňkův post obohatil i zcela nečekaným způsobem a podobně může obohatit i každého, kdo se jméno Hupity Dupity pokusí najít na všeznalém googlu, jeho specifickou logikou je totiž dáno, že první v řadě odkazů je nyní právě odkaz na náš blog. To jsou ty jiné cesty k jinému právu...Tak aby nebyli čtenáři hledající Hupity Dupity úplně zklamáni tím, kam je google zavedl, připojuji aspoň český překlad Jaroslava Císaře úvodu básně Jabberwocky, kterou má Hupity Dupity v Alence vyložit. Jsem zvědav, komu se ji podaří aplikovat na legislativní proces:
„Žvahlav
Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové,
na mamné krsy žárnící.

„Ó synu, střez se Žvahlava,
má zuby, drápy přeostré;
střez se i Ptáka Neklava,
zuřmící Bodostre!“