čtvrtek 4. září 2008

Ivo Telec: Akademická kriminalita

Poté, co se zde na blogu rozpoutala debata o plagiátorství, mohli jsme mít pocit, že jen tak pliveme do moře a že co se v oblasti akademické etiky zdá nenormální nám, zdá se nenormální právě a pouze nám, mladým a neklidným, do různých cizin zahleděným, zatímco fakulty se teprve zvolna rozhoupávají k tomu, aby začaly kritizovat za porušování akademické publikační etiky jak studenty, tak také (vlastně zejména) vysokoškolské učitele, z nichž někteří vesele vyučovali i dlouhá léta po (akademickém, nikoli trestním) usvědčení z plagiátorství a přelévali svůj "etický náboj" do dalších a dalších ročníků právnického dorostu. O to víc nás potěšil hlas profesora Ivo Telce z Právnické fakulty MU v Brně, jemuž se to, co se nám zdá nenormální, zdá také nenormální, a proto upozorňuje na některé právní aspekty těchto nenormalit i jejich příčiny. Snad i čtenáře JP tento na podobnou notu naladěný "hlas zhůry", navíc v současnosti patrně nejvýznamnější český "hlas" v oblasti autorského práva, potěší...:

Studenti se ptají, proč mají být disciplinárně trestáni za plagiáty, když podobné kriminality se dopouštějí i sami akademičtí pracovníci, kteří je učí či vědecky vedou studiem.

Studenti se ptají právem. Akademická kriminalita existuje, byť někdy bývá jen latentní pod přikrášleným povrchem „renomé“. Netýká se jen nezdárných studentů, ale všech členů akademických obcí. Tedy i akademických pracovníků samých. Mediálně jsou známy jen některé případy kriminality akademických pracovníků, které probleskly na povrch. A to vesměs bez soudně nebo správně trestních následků.

Věcí, o které netřeba mluvit, je pouhá nekorektnost, rázu někdy jen formálního či zvyklostního. Občas se stane, že se akademický pracovník či student z roztržitosti, přepracovanosti, nedostatku pečlivosti či z nesoustředěnosti dopustí prohřešku proti citačním zvyklostem či jiným nepsaným vědeckým pravidlům. Zpravidla tím ale nepůsobí nikomu újmu. Leda snad vyvolá všeobecný problém v očích vědecké veřejnosti v důsledku snížené srozumitelnosti, obtížné přezkoumatelnosti a nesnadné využitelnosti vlastních vědeckých výsledků. Povětšině to ale lze dodatečně uvést na pravou míru opravou chyb. Vesměs se v takových případech nejedná ani o přestupek, neřkuli o trestný čin. Vady tohoto druhu zpravidla mívají následek „jen“ v rámci vědeckého, nikoli právního, řádu; například tím, že dotčená práce je vědecky diskvalifikována, aniž by se ovšem muselo jednat o čin kriminální. Tyto případy nemám na mysli. Bývají řešeny vědeckou kritikou, oponenturou a podobnými vědeckými nástroji vědeckého řádu.

Zcela jiná situace nastává tehdy, jestliže skutek přesáhne rámec „zřejmé nesprávnosti v psaní, počtech či odkazech“. Zpravidla se již jedná o svévolný zásah do cizího práva duševního vlastnictví, zvláště do práva autorského, a to za účelem vlastního přímého či nepřímého prospěchu na úkor cizího výtvoru. Takový skutek již není záležitostí „pouhé“ vědecké morálky, ale zároveň doznává svou právní kvalifikaci. A to nejen civilní, nýbrž i veřejnoprávně sankční z hlediska trestního práva správního nebo soudního. Jinými slovy, může jít o přestupek či jiný správní delikt podle autorského zákona s pokutou do 150 000 Kč anebo o trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databází podle zákona trestního s trestem odnětí svobody až na dvě léta.

Půjde-li o závadné vědecké dílo zaměstnanecké, zároveň hrozí, že vysoká škola se sama dopustí civilního či správního deliktu podle autorského zákona anebo deliktu nekalé soutěže vůči ostatním vysokým školám, které soutěžně uplatňují řádná díla. Tato situace může nastat kupříkladu tehdy, jestliže si vysoká škola v hospodářské soutěži ve výzkumu a vývoji vykáže ta zaměstnanecká vědecká díla, která jsou pouhými napodobeninami děl cizích nebo jsou jinak právně závadná. Civilní autorskoprávní i soutěžněprávní odpovědnost je přitom objektivní, tzn. že ke vzniku těchto právních odpovědností se nevyžaduje zavinění na straně vysoké školy. Vysoká škola tak odpovídá za následek své hospodářské činnosti s možností pojistit se proti ztrátám. Může jít nejen o ohrožení či porušení cizího práva duševního vlastnictví, ale například i o pokus získání vlastního soutěžního prospěchu a úspěchu na základě neoprávněné soutěžní výhody spočívající v přisvojení si cizích vědeckých děl anebo v uvádění dotujícího státu v omyl o povaze či původu soutěžně vykázaných děl. Vysoká škola pak má zpětný postih vůči akademickému pracovníkovi, tj. zpravidla vůči řešiteli výzkumu, který věc zavinil, byť by se tak stalo jen nedbalým výkonem práce bez zištného úmyslu.

Zapomínáme někdy, že vysoké školy se navzájem běžně ocitají v rozmanitých hospodářsko soutěžních situacích. Přinejmenším již tím, že se účastní veřejných soutěží či veřejných zakázek v režimu zákona o podpoře výzkumu a vývoje. Jejich vzájemné soutěžní poměry jsou ale mnohem širší a zdaleka nejsou vázány jen na soutěže o veřejné či soukromé podpory výzkumu a vývoje.
Zvláštní kategorií akademické kriminality jsou habilitační a podobné podvody. Objevují se vedle podvodů pojistných, úvěrových či jiných. Jedná se o skutky, kdy zájemce o ověření kvalifikace k vědecko-pedagogické práci si kupříkladu „polepší“ osobováním si autorství nebo – častěji – spoluautorství cizího vědeckého díla. Vyskytují se i falešné objevy. Nemluvě o krajních případech opsání cizí práce a jejího vydávání za vlastní práci habilitační. Jedná se o podvod i v trestním slova smyslu, protože úmyslem je uvedení vysoké školy, resp. jejích orgánů v omyl k vlastnímu obohacení. Sledované obohacení spočívá přinejmenším ve mzdovém polepšení. Vysoká škola se stává obětí podvodu, který na ni akademický pracovník spáchal.

Současný vysokoškolský zákon, žel, nedovoluje zrušit habilitaci, pokud k ní došlo na základě podvodu. Na druhou stranu ale vysoká škola, jde-li o jejího zaměstnance, nesmí podvodníka mzdově zvýhodnit, pracovně povýšit či mu poskytnout jinou pracovní výhodu, například navrhnout pracovní poměr na dobu neurčitou, která by jinak byla spojena s řádnou habilitací. Takovýto výkon pracovního práva či povinnosti zaměstnavatele by byl absolutně neplatný (legálně zakázaný) pro rozpor s dobrými mravy. Objektivně není dobrým mravem, aby oběť podvodu ještě platila či jinak dotovala pachatele za podvod, který na ní spáchal.

To, co bylo řečeno o habilitacích, platí samozřejmě podobně i pro prokázání vyšší vědecko-pedagogické kvalifikace profesurou. V obou případech nejde o samotné získání vnějších titulů, které by ostatně ani nemusely být udělovány. Svým významem jde o osvědčení, resp. prokázání kvalifikace k vědecko-pedagogické práci, tj. základní nebo vyšší odborné způsobilosti k práci akademického pracovníka. K prokázání kvalifikace přitom slouží právně formalizovaný postup podle vysokoškolského zákona. Nestačí pouze faktické obecné povědomí o tom, že určitý akademický pracovník je zjevně způsobilý ke svému povolání bez dalšího. Dodejme jen, že kvalifikaci může osvědčit kdokoli. Tedy i člověk, který není nebo již není akademickým pracovníkem, například je-li emeritován nebo, je-li výzkumným pracovníkem mimo vysokoškolskou sféru. Motivy jednotlivých zájemců nehrají žádnou roli.

Poslední dobou je v akademickém prostředí hojně skloňovaným pojmem „vědecká bezúhonnost“, jak lze právně přeložit anglický výraz „scientific integrity“. Rozumí se tím osobní stav akademického pracovníka, který by měl být rovnoprávně požadován vysokou školou jako podstatný požadavek na řádný výkon akademické práce ve smyslu zákoníku práce. Čili jedná se o pracovněprávně významný stav, ve kterém se má akademický pracovník udržovat při výkonu akademické práce tak, aby tento výkon byl řádný. Opakem jsou různé poruchy chování, které jsou objektivně způsobilé ohrozit zaměstnávající vysokou školu na jejím dobrém jménu, v soutěžním postavení apod. Ztráta vědecké bezúhonnosti, je-li na ni kladen požadavek, vyvolává zaměstnavatelské právo výpovědi z pracovního poměru pro zaměstnancovo nesplňování požadavků na řádný výkon akademické práce. Zajímavé a zároveň znepokojující je, že některé vysoké školy či jejich součásti na požadavku vědecké bezúhonnosti akademických pracovníků vůbec netrvají, resp. jej ani takto nekladou.

Zaměstnavatelovo právo výpovědi pracovního poměru akademického pracovníka, který doznal vědecké úhony, nesmí být uplatněno nespravedlivě. Tzn. například šikanózně, diskriminujícně či okolnostem nepřiměřeně. Uvážit je nutno i to, že ztráta vědecké bezúhonnosti je zásadně nahraditelná. Čili ztracenou bezúhonnost lze opětovně nabýt, byť k tomu je zpravidla zapotřebí vyvinout zvýšené osobní úsilí a sebepřekonání. Nicméně újma způsobená zaměstnavateli může být značná, protože vysoká škola sama musí v důsledku chování svého zaměstnance, které jí je přičitatelné, znovu usilovat o nabytí dobrého jména anebo o znovuzískání ztraceného soutěžního postavení. Význam proto má i účinná lítost, je-li akademickým pracovníkem projevena.

Ztráta vědecké bezúhonnosti, jež pramení v morálním řádu, se může souběžně projevit i v rovině řádu právního. Zpravidla tomu tak i bývá. Například tehdy, jde-li současně o některý soukromoprávní či veřejnoprávní delikt proti cizímu právu duševního vlastnictví nebo o delikt nekalé soutěže či o jednání proti všeobecnému právu osobnostnímu anebo proti právní ochraně osobních údajů. Nemusí tomu tak ale být úplně pokaždé. Požadavek na vědeckou bezúhonnost a na udržování se v jejím stavu totiž prvotně pramení z veřejné morálky vědecké či z veřejné morálky povolání. Veřejná morálka se ovšem zásadně kryje s právem. I tak se ale může stát, že bude sice naplněn vědecký delikt ztráty vědecké bezúhonnosti, a to i s pracovněprávním důsledkem na ztrátu akademického zaměstnání, zatímco o trestný čin či o přestupek z různých legálních důvodů nepůjde; např. pro promlčení přestupku. Čili pojem vědecké bezúhonnosti, ač běžně patří či má patřit mezi podstatné zaměstnavatelské požadavky na řádný výkon akademické práce, nemusí pokaždé přinášet trestněprávní následky. To je bráno za správné. Prvotním účelem a smyslem totiž v žádném případě není trestní represe akademických pracovníků, takříkajíc za každou cenu, nýbrž účinná ochrana legitimních zájmů vysoké školy coby zaměstnavatele, soutěžitele, poskytovatele výzkumné a vzdělávací služby a zpřístupňovatele vědeckých poznatků a objevů.

Trestní represe je druhotná. Na druhé straně to ale neznamená vyhýbání se trestní odpovědnosti či „zametání případů pod koberec“. Nepochybně je vhodné, že vysoké školy přijímají různé etické kodexy apod. morální pravidla správné vědecké praxe. Nastavují tím žádoucí standard chování, přispívají k udržování vysoce morálního prostředí, povědomí o něm a k odlišování chtěné obecného dobra od zlých skutků.

I proto je nezbytné, aby etika výzkumu a vývoje v různém rozsahu patřila mezi povinné předměty všech akreditovaných studijních programů.

Řeší-li však různé etické komise či panely již nastalé konkrétní případy ohrožení či porušení cizího práva duševního vlastnictví, práva osobnostního či práva proti nekalé soutěži aj., měly by si uvědomit, že se zpravidla nejedná „jen“ o prohřešky proti vědeckým zvyklostem, nýbrž o kriminalitu se vším všudy. Proto jejich úlohu spatřuji spíše v právní prevenci, osvětě, morální výchově a ve formulování a akademickém šíření pravidel slušnosti a ohleduplnosti. Čili v rovině ideální. Podstatně menší roli by tyto komise měly hrát při vyšetřování již nastalé konkrétní trestné činnosti, které přísluší orgánům činným v trestním řízení. Navíc se v těchto věcech velmi často neobejdeme například bez znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, popř. z podobného odborného vyjádření, jež již zpravidla přesahuje běžné odborné znalosti akademických členů etických komisí.

Zcela nepřístojným jevem pak je snaha o využití či spíše o zneužití etických komisí k „zametení“ věci či k zastření pravého stavu věci. Anebo k tomu, aby se kriminální případ nedostal na veřejnost a do sféry soudní moci. Zvláště tehdy, týká-li se například některých akademických orgánů, vedoucích zaměstnanců či vlivných funkcionářů apod. Závěry etických panelů pak vyznívají tak, že akademický pracovník postupoval „nekorektně“. To bývá pravda. Morálně „nekorektně“ ovšem postupuje i zloděj vozidla, aniž by snad kohokoli napadlo spokojit se pouze s tímto konstatováním.

Přes jisté dílčí výhrady k poslání etických komisí nelze nebrat na zřetel význam etického a sociálního auditu vysokých škol a jejich součástí, který lze zdárně propojit s právním auditem duševního vlastnictví. Zdaleka totiž nejde jen o finanční audit hospodaření. Každá výroční zpráva vysoké školy a jejích součástí by měla pravidelně obsahovat alespoň stručný souhrn událostí na poli veřejné morálky akademické včetně přehledu disciplinárních řízení se studenty v této oblasti. Má-li jít o tato disciplinární řízení, kloním se k nim. Tento průhledný procesní postup, vedoucí k možnosti soudního přezkumu, jednoznačně upřednostňuji před různými úhybnými akademickými manévry typu „dáme mu to pocítit jinak“, které obvykle vylučují studentovo právo na spravedlivý proces před nezávislým soudem.

Co je příčinou akademické kriminality?

Základní věcí je naše všeobecná touha po vzdělání a po uplatnění v současné znalostní společnosti a poměrná vysoká dostupnost vzdělání. Zdaleka ne každý je přitom schopen tuto touhu – anebo jen tlak svého okolí – zdárně naplnit. I po akademických pracovnících bývá vyžadováno, třeba z různých finančních zájmů, plnění toho, čeho každý z nich není schopen, aniž by ovšem musel být špatným člověkem. Heslo „publikuj, nebo zhyň“ je zjevně nepřiměřené, a tudíž ve své humanitní krajnosti nepřijatelné.

Potíž spočívá i v tom, že vysoké školy samy nedokáží nebo z různých personálních důvodů nechtějí osobně rozlišovat mezi akademickými pracovníky samými. Přitom bývá zjevné, že menšinu z nich obvykle tvoří skuteční, obecně uznávaní, výzkumníci, kteří jsou schopni posouvat lidské poznání v mnoha oborech, zatímco většina z nich spadá spíše mezi lektory, kteří „jen“ předávají vědecké poznatky, dosažené výzkumníky. Pro obojí je na vysokých školách místo a oba typy zaměstnanců jsou věcně zapotřebí, ovšem se zcela odlišnými mzdovými podmínkami. Je pak chybou řídící práce chtít po zaměstnanci typu „lektora“, aby pravidelně zveřejňoval vědecké poznatky dlouhodobého výzkumu ve světových vědeckých časopisech, když jejich dosažení ani není schopen. Nelze se pak divit, že tu a tam někdo z lidí tohoto „jiného“ typu podlehne pracovnímu tlaku nadřízených a dopustí se podvodu jen proto, aby jim vyhověl a měl pokoj. Samozřejmě, že to není omluva. Jen pokus o dílčí vysvětlení vícečetných příčin akademické kriminality.

Ivo Telec
univerzitní profesor a advokát

30 komentářů:

Tomáš Pecina řekl(a)...

Čistě theoreticky by se mohla škola, jejíž zaměstnanec se dopustil plagiátorství nebo jiného srovnatelného deliktu, po něm domáhat náhrady za poškození dobré pověsti právnické osoby. Ustanovení § 19b odst. 3 ObčZ je sice ukázkou legislativního minimalismu dovedeného na mez možného (či spíš ještě o kus dál), ale soudům nic nebrání, aby takové žalobě vyhověly.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Pěkné úvahy. Dovolil bych si je po analogické linii doplnit o něco, co mi vadí ještě víc než prohřešky ryze vědecko-akademické. Jedná se o prohřešky grantové. (A teď pomiňme mých dalších 150 obecných výhrad ke grantu jako jevu v provedení evropském.)
Můžu se vzteknout, když vidím, jak jsou různí potentáti různých fakult a kateder zas a znova z povinnosti či zvyku uváděni jako řešitelé toho či onoho grantu, aniž by na grantu samotném cokli zásadního sami podnikli. Toto adhezní řešitelství není nic jiného než penězovod za zásluhy. Škola, která to trpí (a poskytovatel grantu, který to trpí), budiž odeslán do horoucích pekel. Tak.
Není to plagiátorství, je to parazitismus... tak snad to není úplně OT.

michal ryška řekl(a)...

Ad TP:

To ale skutečně jen "čistě theoreticky". Spíše totiž utrpí (dobrá?) pověst dotyčného :o)

I když chápu, kam tím míříte.

Tomáš Pecina řekl(a)...

To je právě vina extrémně strohé úpravy, kde není ani taková exemplifikace jako v § 11 ObčZ, takže z platného práva nelze dovodit, zda protiprávní/amorální jednání zaměstnance může být důvodem k uplatnění takového nároku ze strany zaměstnavatele. Rovněž judikatura mlčí.

Zajíamvá věc se řešila v případě padělaného lustračního osvědčení jistého výtečníka z Fondu národního majetku, kde to skončilo – na trestněprávní rovině – fiaskem obžaloby (protože obžalovaný předložil prostou kopii lustráku, nebylo možno prokázat, že by padělal originál), nicméně NS ve zrušujícím usnesení vyslovil názor, že by toto jednání mohlo být posuzováno jako trestný čin poškozování cizích práv. A od toho je už jen krok ke kladné odpovědi na shora specifikovanou otázku.

Anonymní řekl(a)...

V této souvislosti mě napadá jedna věc - jak se díváte na "plagiátorství" v podobě opisování "sám od sebe"? Nedávno proběhla médií zpráva o jistém docentovi z Univerzity Tomáše Bati, kterého anonym obvinil a posléze nějaký orgán univerzity shledal viným z toho, že ve svém habilitačním spise použil části své dizertační práce, což bylo klasifikováno jako postup ztotožnitelný s plagiátorstvím.

Ačkoliv o tom případu nic detailnějšího nevím (rád se nechám poučit), tak se přiznám, že mám osobně velký problém s tím vnímat jako plagiátorství i postup čerpání ze svých starších prací (článků, kvalifikačních prací).

Podle mého názoru - a z článku pana profesora to podle mě také vyplývá - je plagiátorstvím neoprávněné užití toliko CIZÍHO díla, což ale vlastní (předpokládám, že originální, tj. neukradená) předchozí kvalifikační práce, byť už odevzdaná a obhájená, není (nestává se majetkem pracoviště, kde byla zpracována, ani nakladatele, který ji případně publikoval).

Mně osobně postup zlínských akademiků připadá absurdní a docela by mě zajímalo, jak moc jsme s tímto názorem případně bílou vránou...

Jan Malast

K.Csach řekl(a)...

Vďaka za príjemný post. Doteraz som si neuvedomil, že univerzity môžu byť (spolu)zodpovedné za poklesky ich zamestnancov. Zaujímavá myšlienka.

Ad J.Malast: Osobne považujem za nekorektné predložiť na habilitáciu vlastnú dizertačnú prácu bezo zmeny, resp. s malými zmenami. Ale inak by som použitie toho istého textu v rámci rozumnej miery nezavrhoval. V skutočnosti je časté, že monografie ako výsledky dlhoročnej práce obsahujú texty, ktoré boli pred tým čiastkovo publikované (teda, že myšlienky už boli dané na trh a vedecky oponované). Neviem vôbec, či sa to dnes inak vôbec dá.

Samozrejme, iná vec je nekonečná recyklácia vlastných textov...

david kosar řekl(a)...

Ad IT:

Děkuji za velmi zajímavý post, se kterým se plně ztotožňuji. Vždy jsem v plagiátorství viděl primárně problém pokroucené soutěže mezi jednotlivci-akademiky (kdo opisuje, má víc "čárek" A/NEBO víc času na jiné věci - krásně o tom píše Posner ve své nové knížečce "Little Book of Plagiarism") a soutěž mezi školami mě nenapadla.

Na postu mě ale zaujala nejvíc úvaha na závěr: děleni na "lektory" a "výzkumníky". Mám totiž pocit, že PrF MU o "výzkumníky" nijak zvlášť nestojí a ani si je cíleně nevychovává. Jeden příklad za všechny. Proč může být v přírodních vědách podmínkou získání doktorského titulu alespoň jedna publikace v zahraničním impaktovaném časopise a na právnických fakultách to nejde? Problém je totiž analogický k plagiátorství - když to nedělají ani profesoří a docenti, jak to můžeme požadovat po studentech - a kruh se uzavírá... Fakulta rovněž nijak nemotivuje (tj. nehonoruje) studenty, kteří takové mety dosáhli. Bez toho to taky totiž nepůjde - každý, kdo někdy něco napsal do zahraničního impaktovaného časopisu, ví jakou to dá práci (a že by za tu dobu napsal "neurekom" českých a navíc dobře placených věcí). Takže zase law & economics...

ad Jan Malast + K. Csach:

Disertační a habilitační práce by měly být na jiné téma, max. s drobnými překryvy. Pokud na disertaci klademe pozadavky [což se v ČR zatím neděje], aby představovala ORIGINALNÍ dílo s výrazným přínosem do oboru, byla publikovatelné kvality (jako monografie) či alespoň její části v impaktovaných zahraničních časopisech, co k tomu chcete na habilitaci přidávat? Nemůžete dostat 2 tituly za stejnou práci [ve vztahu diplomka-disertace bych byl svolnějši k větším ústupkum]. Obecně ale "auto-plagiátorství" není tak nebezpečné. Ostatně u toho docenta ze Zlína byl asi největší problém, že skutečnost, že použil části své disertace, zatajil - a asi věděl proč to dělá...

K.Csach řekl(a)...

ad David Kosar: presne tak, je to o originálnej práci. Ale zase nerobme zo seba mantinelov a mentorov, viem si úplne v pohode predstaviť, že je rozumné, aby niekto dizertačku použil pri habilitácii (keď niekto má dizertačku z tridsaťročnej vojny a habilituje zo stredoveku v Európe, tak ju asi použije, alebo snáď nie a nechá tridsať rokov bieleho miesta, he?). Ináč tento problém tu už raz riešený bol...

Jan Petrov řekl(a)...

Omlouvam se, nevedel jsem, ze se nesmi pouzit vlastni prace. (Ostatne jsem se s tim v pripade DP nijak netajil.)

Co kdyz kandidat dostava napr. docenturu ne "za praci", ale za projeveni dostatecne kvality? (Lide, kteri nemaji cas a schopnosti monitorovat kvalitu pravnika, lekare, docenta..., se mohou spolehnout, ze pravnik, lekar, docent... ma urcite schopnosti, nebot se mohl stat pravnikem, lekarem, docentem ... teprve pote, kdy tyto schopnosti projevil.)

Proto, pokud ma dizertace kvalitu habilitace, proc by ji kandidat nemohl predlozit jako habilitacni praci? (Pozn. 1: Jiste, jak napsal David Kosar, dizertace i habilitace ma byt publikovatelnym, prinosnym a originalnim dilem; presto snad nelze tvrdit, ze kazda obhajena dizertace je tak dobra, ze by byla obhajena i jako habilitace. Pozn. 2: Srov. praxi na UK kde lze kvalitni DP predlozit jako RP.)

Mozne ovsem je, ze ve Zline existovalo explicitni pravidlo, ktere vyzadovalo predlozit jako habilitaci novy text.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Vida: já o vlku a vlk před soudem.

Ad autoplagiátorství:

Samozřejmě, je to stejně závažné provinění jako opisovat od druhého. Proti příliš formálnímu pojetí vědecké práce lze jistě vznášet mnohé legitimní výhrady…

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina: Neobtěžujte se argumentací :)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Argumenty byly již vyřčeny, jen bych je opakoval: Práce má být původní, takže je lhostejné, zda místo autora pracoval někdo jiný nebo on sám, ale jindy a k jinému účelu.

Jan Petrov řekl(a)...

Dodatek k postu o 2 výše (5.9.08 10:53): Možná se jedná o obdobu uznávání předmětů. Příklad: Pokud jste absolvoval předmět sociologie na FSS či FSV, na PF Vám ji uznají. Tedy nebude muset skládat zkoušku (zápočet) ze sociologie vyučované na PF -- ani psát esej, je-li jí k získání zkoušky (zápočtu) zapotřebí.

Někdo moudrý při tvorbě studijního programu usoudil, že každý absolvent PF musí znát základy sociologie. A proděkan, při posuzování Vaší žádosti, usoudil, že absolvování sociologie na FSS či FSV jasně demonstruje, že základy sociologie umíte. Nikdo Vás pak nenutí skládat zkoušku či psát esej.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad TP:

To je scholastická argumentace.

Napřed zadeklamujete "práce má být původní" (zrovna tak můžete zadeklamovat "práce nemá být opsaná" nebo "práce má být autorovým dílem"). A poté, kdy jste si SÁM URČIL nuance textu, který vykládáte, vyložíte jej po svém.

Miliontá vyrobená Škoda Octavia II má stejně původní design jako ta první.

Anebo jsou-li původní práce přetištěny ve sborníku, znamená to, že sborník neobsahuje původní práce?

Možná slovo původní může znamenat "nově vytvořené pro daný účel". Avšak často, možná i častěji (viz příklady výše), slovo původní znamená něco jako "vytvořené autorem, aniž to dříve existovalo".


Vaším argumentačním postupem lze vyargumentovat ledasco: Dobrý právník k musí být poctivý! Poctivý je ten, kdo nesouložil před svatbou (jeden z významů slova "poctivý", ovšem menšinový). TP tak učinil, a proto není dobrý právník.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

Argumentujete správně, že požadavek původnosti práce není možná rozumný, protože by se měla prokazovat způsobilost (totéž jsem naznačil shora), nicméně já se budu držet v mezích platného práva a mohu proto směle vyjít z toho, že je nutná původnost práce co do autorství i účelu. De lege ferenda, proč ne, jsem pro, aby k získání určité vědecké hodnosti postačovala hodnověrná demonstrace odborných schopností.

Mimochodem, zajímavě popisuje praxi habilitací ve svém životopise Fr. Weyr: na všechny detaily už si nevzpomenu, ale jádrem tehdy byla habilitační přednáška.

Jan Petrov řekl(a)...

TP:

Děkuju za podnět mrknout se do platného práva:

§ 72 zákona č. 111/1998 Sb.

(1) V habilitačním řízení se ověřuje vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče, a to zejména na základě habilitační práce a její obhajoby a dalších vědeckých, odborných nebo uměleckých prací, a jeho pedagogická způsobilost na základě hodnocení habilitační přednášky a předcházející pedagogické praxe.

(3) Habilitační prací se rozumí:
a) písemná práce, která přináší nové vědecké poznatky, nebo
b) soubor uveřejněných vědeckých prací nebo inženýrských prací doplněný komentářem, nebo
c) tiskem vydaná monografie, která přináší nové vědecké poznatky, nebo
d) umělecké dílo nebo umělecký výkon nebo jejich soubor, kterým je například vynikající veřejná umělecká činnost.


Myslím, že text připouští oba výklady.

Tomáš Pecina řekl(a)...

To bych neřekl. Jestliže kandidát předkládá práci podle odst. 3 písm. a), která ve skutečnosti již byla publikována, podmínky zákona nesplnil.

Jan Petrov řekl(a)...

Již publikovaná monografie je céčko.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ale nesmí být vydávána za původní dílo, což je případ, o který nám jde.

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jan Petrov řekl(a)...

Neznám praxi habilitačních řízení. Předpokládám však, že kandidát prostě předložil dílo, aniž by vyplňoval formulář s kolonkou, pod které že písmeno § 72 odst. 3 ZoVŠ jeho práce spadá.

Mám za to, že výraz "nové vědecké poznatky" (obsažený v § 72 odst. 3 písm. a/ a c/ ZoVŠ) značí poznatky, které byly nové při dokončení (publikaci) práce . Arg.:

(1) habilitační prací je i "tiskem vydaná monografie, která přináší nové vědecké poznatky" (písm. c/). Avšak, jakmile byla tato monografie vydána, poznatky v ní obsažené již nejsou nové ve smyslu Vaší interpretace (tj. chápete-li pojem "nové vědecké poznatky" ve výrazu "práce přinášející nové vědecké poznatky" ve smyslu patentového práva);

(2) Lze si pomoci odst. 1: "V habilitačním řízení se ověřuje vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče" (zvýraznil J.P.). To podporuje teorii způsobilostní (prokázal jste, že jste s to napsat kvalitní vědeckou práci), ne robotnickou (musíte popadnout lopatu a vykopat novou jámu, i když jich vykopal již několik);

(3) V případě písmena d) se nepožaduje novost uměleckého díla či výkonu. Nedává přitom smysl klást rozdílné požadavky na vědce a umělce. Z toho se zdá, že výraz "nové vědecké poznatky" ve smyslu § 72 odst. 3 písm. a) a c) ZoVŠ značí kvalitu vědecké práce: Vědecká práce splňuje tuto kvalitu pokud vedla, vede nebo povede k obohacení oboru.

Tomáš Pecina řekl(a)...

No to je zase hluboká polemika…

Písm. c) vyžaduje, aby práce byla v okamžiku habilitace již vydána tiskem, což převážná většina autoplagiátorů nesplňuje, navíc vaše argumentace ohledně toho, co se rozumí novými vědeckými poznatky, naráží na protiargument, že měl-li by zákonodárce v úmyslu požadovat novost poznatků v době publikace a nikoli v době habilitace, mohl tak snadno učinit užitím preteria, tj. "která přinesla". Presens nasvědčuje tomu, že zákonodárce požadoval novost ještě v době, kdy byla práce posuzována jako habilitační podklad: nestačí jáma, která byla dobře vykopaná před 20 lety.

Jan Petrov řekl(a)...

No tahle věta mě už napadla taky. Ale nechtěl jsem ji proti Vám, ani jiným partnerům v diskuzi, použít. Připadalo by mi to neslušné.

Předložil-li kandidát jako habilitační práci práci dizertační (tak tomu myslím bylo v Olomouci u p. Světlíka), zřejmě musela být vydána tiskem, buď zcela, anebo z podstatné části.

Préteritum je významný protiargument. (1) Nevím, zda lze zákonodárci při volbě slovesného času přičítat nějaký zvláštní úmysl, anebo šlo jen o náhodu. (2) Pokud práce byla vydaná tiskem, pak jistě v minulosti. (3) Pokud by práci předložil jako dizertaci a habilitaci současně (jaké časové rozmezí je ještě současně? minuta? den? měsíc?), pak by zřejmě byl z hlediska zákonného textu v klidu.

Nejde mi o to ukázat, který výklad je jediný správný. Jde mi o to ukázat, že:
(a) rozumně možné jsou oba výklady;
(b) bychom v ČR měli přijmout (např. na úrovni fakult) podstatně podrobnější pravidla o tom, co se smí a nesmí; a
(c) není OK drakonicky trestat p. Světlíka (odešel ovšem sám), pokud ve věci není tak úplně jasno. (To taková slečna VH provedla něco, o čem je zcela zřejmé, že se to nesmí. A nemyslím, že by tu někdo chtěl vyhazov z fakulty.) Je samozřejmě možné, že vysoký trest ospravedlňují nějaké detaily. Takové, které v diskuzi ani v médiích nikdo nezmínil.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Zmínku o hloubce této polemiky jsem mínil spíše sebekriticky a sebeironicky, takže nenechávejme cloumat svými majestáty a pokračujme.

1. Disertační práce se tiskem v běžném slova smyslu nevydávají, a z výkladu e ratione legis je zřejmé, že taková forma publikace nemůže k danému účelu postačovat.

2. Argument, že zákonodárce určité ustanovení formuloval patrně náhodou, přímo volá po výsměšné retorsi. Zdržím se jí, věda, že byste ji svedl zformulovat sám stejně dobře.

3. Novost poznatku se ve vědě posuzuje poněkud jinak než v reálném životě. Např. theorie relativity, popsaná v letech 1905 (speciální) a 1912–15 (obecná), byla ještě ve 20. letech příliš nová, takže Nobelovu cenu Einsteinovi dali za cosi okrajového, tuším, že za objasnění fotoelektrického jevu.

4. Souhlasím s vaším bodem b), nikoli s body a) a c), přičemž nad rámec uvedeného se domnívám, že nemám za prokázané, že by se pan Světlík pokusil argumentovat vámi naznačeným způsobem.

Jan Petrov řekl(a)...

Poznámka o cloumání majestáty je vtipná a trefná.

Ad 1) Nevíme, jak byla práce p. Světlíka vydána. Výklad e ratione legis je mnohdy důležitý, ale málokdy zřejmý. Co je tisk v běžném smyslu slova? Linde sí, Karolinum no?

Ad 2) Sám jsem si naběhl na smeč -- místo které jste mě vtipně přeloboval. Je to trochu umění: nakolik číst v zákonném textu jen to, co je v něm explicitně napsané (vyžadovat polopatismus), a nakolik číst mezi řádky (to, co v textu možná ani není). Nezbývá než trvat na tom, že práce vydaná tiskem byla vydána v minulosti -- a přesto zákon používá přítomný čas. (Na základě této formulace -- a pohledu do křišťálové koule -- by vykladač práva mohl říci, že se musí jednat o minulost nikoli vzdálenou.)

Ad 3) Fotovoltaický jev a s ním související kvantová fyzika možná není zas taková prkotina. Ale detaily neznám.

Ad 4) Ani já nevím, jak se pan Světlík hájil, a docela by mě to zajímalo. Poznamenávám, že v trestním právu nelze trestat toho, kdo se domníval, že jeho jednání je trestné, pokud toto jednání ve skutečnosti trestné nebylo.

Vážně chceme po docentských kandidátech, zejména neprávnických, aby měli vysokoškolský zákon v malíčku a švihali jeho výklad jedna báseň?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Práce musí být vydána v minulosti, jinak by nebyl naplněn zákonný znak vydání, a musí přinášet nové poznatky, což v českém jazyce, který v tomto případě nectí consecutio temporis, může znamenat jediné, a to že zákonný znak přinášení nových poznatků musí platit v době habilitace, nikoli při publikaci.

Zákonný text ve mně budí dojem, že jde o návod k "ošvejkování", protože vědců, kteří vydali monografii nebo sepsali habilitační práci přinášející skutečně nové poznatky, je velmi málo: u různých nepřírodovědeckých pavěd typu právní věda je to, troufám si tvrdit, téměř vyloučeno, a naprostou karikaturou je pak požadovat nové vědecké poznatky po filosofovi. Stricto sensu, většina habilitací se musí uskutečnit podle písmen b) nebo d).

Jan Petrov řekl(a)...

Tedy pojem nové vědecké poznatky vykládáte takto: I pokud byly vědecké poznatky zveřejněny v minulosti, a to v díle vydaném tiskem, mohou být i v současnosti nové.

Potom, proč by nemohly platit v současnosti za nové takové poznatky, které jsou obsaženy ve starší práci nevydané tiskem?

Podle b) je třeba, aby práce byly vědecké. Což může znamenat, kdo ví, že tyto práce musí přinášet nové vědecké poznatky.

Abstraktně s Vaším výkladem slova "novost" souhlasím. V kontextu habilitací však tento výklad hrubě neodpovídá zvyklostem.

Tomáš Pecina řekl(a)...

I pokud byly vědecké poznatky zveřejněny v minulosti, a to v díle vydaném tiskem, mohou být i v současnosti nové.

Ano.

Podle b) je třeba, aby práce byly vědecké. Což může znamenat, kdo ví, že tyto práce musí přinášet nové vědecké poznatky.

Nikoli nutně. Může jít o kompilaci, o polemický spis apod. – to vše lze podřadit pod platným právem požadovanou monografii.

V kontextu habilitací však tento výklad hrubě neodpovídá zvyklostem.

V praxi, pokud vím, se tyto hodnosti udělují kandidátům, kteří na škole přes mizerné platové podmínky ještě vydrželi, a to na základě dožití zvykovým právem předpokládaného věku.

Miroslav Jurman řekl(a)...

odkaz na zahraniční zkušenosti:
http://www.ukcle.ac.uk/interact/lili/2003/papers/tribe.html

Anonymní řekl(a)...

Osobně, jak je patrné už z mého dotazu, který diskuzi o autoplagiátorství začal, se přikláním spíše k argumentaci (zejména té lehce popůlnoční) J. Petrova, neboť se nedomnívám, že použije-li habilitant část (byť výraznou) své dizertace do habilitační práce, je to prohřešek proti akademickým pravidlům. Maximálně to může snížit kvalitu práce, neboť dizertace by z logiky věci měla být co do kvality zpracování "horší" než habilitace, ale nevnímám to jako důvod, pro který by práce měla být a priori diskvalifikována. Představme si situaci, že doktorand-chemik při hledání látky A "mimoděk" najde látku B, jejíž nalezení - látkou B je dosud neznámý žádoucí lék - zpracuje v dizertaci. V dizertaci ale musí použít i své dosavadní poznatky z hledání látky A. Znamená to, že pozdější nalezení látky A by už později nemohl zpracovat v habilitaci, protože o tom už částečně pojednal předtím v dizertaci?

Naopak, tématickou návaznost jednotlivých prací lze podle mého názoru vnímat jako logický důsledek badatelova zaměření, kdy je přirozené a do jisté míry snad i nezbytné z předešlých poznání vycházet, stavět na nich a dále je prohlubovat a rozšiřovat. Jsou případy, kdy jeden autor zpracovává jedno téma od studentské vědecké činnosti až po habilitaci a jednoduše se mi nechce věřit, že by v takovém případě nepřebíral určité pasáže sám od sebe.

Ad TP: Výše jste zmiňoval Weyrovu habilitaci popsanou v jeho pamětech. Viz str. 283 a 284 jejich prvního dílu (Atlantis, Brno, 1999), kde pan profesor o jejím průběhu (resp. o první fázi, o kolokviu) mimo jiné píše: "Bylo to habilitační kolokvium, jaké má býti podle úmyslu platné habilitační normy: aby bylo zjištěno, zdali kandidát je skutečně autorem spisu a ovládá látku v něm projednávanou, a nikoliv nějaká zkouška pouhých vědomostí (zpaměti ovládaných), jakými jsou na příklad státní zkoušky a rigorosa." (str. 284). Samozřejmě nepřehlížím, že ona "platná habilitační norma" se od té doby změnila a že tehdejší habilitace měly odlišný charakter od těch dnešních (alespoň mně tehdejší habilitace mnohem více připomínají univerzitou neogranizované postgraduální studium, což může souviset i s tehdejším dělením docentů na soukromé a řádné). Ale předpokládám, že základní principy vědecké práce se od té doby nijak výrazně nezměnily.

Jan Malast