čtvrtek 21. února 2008

Občanská svoboda a falešní hrdinové

V posledních měsících bylo veřejné mínění České republiky dvakrát konfrontováno s využitím jednoho ze základních lidských práv, práva shromažďovacího, osobami z neonacistické scény. Prvním plánovaným shromážděním byl pochod ulicemi pražského Starého města v místech, kde se kdysi nacházelo židovské ghetto a které se dodnes vyznačuje mimo jiné koncentrací několika synagog, v den blízký výročí tzv. Křišťálové noci, pro úplnost dodejme, že v sobotu. Druhý případem byl pochod plánovaný v Plzni, mimo jiné okolo synagogy, v den transportu plzeňských židů do koncentračního tábora, opět v sobotu. Ponechme v tuto chvíli stranou skutečnost, že hájení lidských práv, resp. práva shromažďovacího, na takovém „podvozku“ nemusí být šťastné a mnohdy bude působit kontroverzně, a zamysleme se nad otázkami, které oba případy vznesly. Z hlediska ochrany lidských práv v České republice se jedná o otázky zásadní, které se navíc pouze na první pohled týkají jen práva shromažďovacího. K problému se vracím poté, kdy debatu na toto, zdá se stále živé, téma vyprovokoval i tematicky ne úplně související post na Jiném právu.

K prvnímu z pochodů – pražskému, se vyjádřil Nejvyšší správní soud. Připomeňme přitom, že ve vztahu k samotnému výkonu shromažďovacího práva a jeho možnému omezení hovořil pouze obiter dictum. Argumentaci Nejvyššího správního soudu co do možnosti zákazu shromáždění lze pak rozdělit do několika rovin.

První z nich se odvíjí od rámce důvodů, pro něž lze shromáždění zakázat na základě zákona o právu shromažďovacím, jakkoliv Nejvyšší správní soud dodává, že správní orgán může vycházet nejen z oznámeného, ale ze skutečného účelu shromáždění. V tomto směru ovšem jednoznačně konstatuje, že pouhá příslušnost svolavatele k extremistické skupině nemůže být sama o sobě důvodem k zákazu shromáždění.


Možný důvod takového zákazu Nejvyšší správní soud shledává v kombinaci příslušnosti k extremistické skupině a historicky významnému datu a místu [zde můžeme nalézt, Nejvyšším správním soudem nevyslovený, byť vcelku zřejmý, odkaz na § 10 odst. 1 písm. a) zákona o právu shromažďovacím a možnost zákazu shromáždění, pokud by jeho účel směřoval k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů]. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud v této souvislosti použil spojení, že za takových podmínek může být dán důvod k zákazu shromáždění, nikoliv, že je za těchto podmínek dán důvod zákazu shromáždění automaticky. Jinými slovy, paušalizace není na místě a na půdorysu každého jednotlivého případu je třeba zkoumat, zda jsou podmínky zákazu dány a zda lze dostatečně jistě uzavřít, že účel shromáždění je nezákonný.
Posledně zmíněný závěr tedy musíme číst ve světle další argumentace Nejvyššího správního soudu. Podle ní správní orgán nese důkazní břemeno co do prokázání závadného účelu shromáždění a nalezneme zde i obecné interpretační vodítko, podle nějž je třeba vnímat jakékoliv omezení shromažďovacího práva s krajní obezřetností. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkázal na rozhodnutí amerického odvolacího soudu ve věci Collin v. Smith, byť dodal, že se jedná o rozhodnutí z evropského úhlu pohledu radikální. Tento dodatek ovšem nijak nerelativizuje předchozí část odůvodnění Nejvyššího správního soudu, v níž soud upozorňuje většinu na nutnost akceptovat konfrontaci s menšinovými názory.

Druhá rovina, v níž se Nejvyšší správní soud pohyboval, je ústavní. Důvod k zákazu shromáždění Nejvyšší správní soud shledává v možném střetu shromažďovacího práva s ústavním pořádkem chráněným právem jiné osoby či skupiny osob. Řešení tohoto střetu Nejvyšší správní soud nalézá v (z podstaty věci nezbytném) upřednostnění jednoho z konfliktních práv, odkazuje zde ovšem k testu proporcionality. V jeho rámci je nutné vždy hledat řešení, které povede k co možná nejmenšímu omezení obou práv – a Nejvyšší správní soud zde zdůrazňuje, že dostane-li přednost jiné právo než právo shromažďovací, je před absolutním řešením v podobě zákazu shromáždění vždy nutné vážit možnost řešení konfliktu změnou data či místa shromáždění. Právě k této rovině argumentace je nutné vztáhnout zmínky Nejvyššího správního soudu o tom, že datum oznámeného shromáždění připadlo na sobotu, tedy den, kdy se v synagogách, kolem nichž měl průvod procházet, židé modlí. Ne vždy musí samozřejmě shromáždění v okolí svatostánku (a je jedno, zda se jedná o kostel, synagogu či mešitu) znamenat konflikt mezi právem shromažďovacím a zejm. právem na svobodný projev náboženství představovaný bohoslužbou, může tomu tak ovšem být. I zde bude třeba bez předchozí paušalizace vždy zkoumat konkrétní skutkové okolnosti toho kterého případu a za pomoci testu proporcionality nalézt řešení (zřejmě v této souvislosti bude spíše možné navrhnout svolavateli změnu data nebo místa shromáždění, než měnit místo či ritem daný den bohoslužby).

Jak jsem již shora zmínil, Nejvyšší správní soud se k možnosti zakázat shromáždění vyjádřil pouze obiter dictum a v obecné rovině, z jeho rozsudku se však zdá, že v případě pražského pochodu považoval důvody pro zákaz shromáždění za naplněné, a to s ohledem na skutečný účel shromáždění odůvodňující zákaz i s ohledem na střet s ústavním pořádkem chráněnými právy jiných osob. Na druhé straně ovšem zmínky o proporcionalitě a významu shromažďovacího práva (s výslovným poukazem na možné řešení změnou data nebo místa shromáždění – zde zdůrazňuji, že spojku nebo používám bez čárky – tedy ve významu a/nebo) ukazují směr, kterým je vhodné se v podobných hraničních případech ubírat.

Zároveň je třeba připomenout důležitou okolnost, která byla většinou komentátorů rozhodnutí přehlížena a k níž se ještě později vrátím. Pražský magistrát totiž vydal své rozhodnutí o zákazu shromáždění zjevně po zákonné třídenní lhůtě. Nejvyšší správní soud se touto skutečností nezabýval pouze díky tomu, že shromáždění nebylo řádně oznámeno – což byla zásadní skutečnost pro argumentaci ratio decidendi.

I k druhému z pochodů se již Nejvyšší správní soud vyjádřil. Postavil se přitom za právní názor krajského soudu, který zrušil rozhodnutí o zákazu shromáždění. Rozsudek Nejvyššího správního soudu stojí na dvou pilířích – rozhodoval nepříslušný orgán a rozhodoval se značným prodlením po zákonné lhůtě. Nejvyšší správní soud se velmi podrobně vypořádal s důsledky, ke kterým tyto nezákonnosti mohou vést a přesvědčivě odůvodnil, proč se v posuzované věci postavil na stranu krajského soudu a potažmo svolavatele shromáždění. Považuji za vhodné na tomto místě dodat, že Nejvyšší správní soud považuje zákonné požadavky za neprolomitelné, a zejm. v případě lhůty zdůraznil, že později vydané rozhodnutí o zákazu je třeba považovat za nezákonné vždy.

Jedině v případě posledně uvedeného závěru bych si přitom dovolil se závěrem Nejvyššího správního soudu polemizovat, přičemž jak dále vyplyne, jedná se o polemiku zcela teoretickou bez praktických důsledků.

Rozhodování mimo zákonnou lhůtu, a tím spíše rozhodování mimo příslušnost, představuje nezákonnost, a je v rozporu s ústavním imperativem, podle nějž lze státní moc vykonávat pouze na základě zákona a v zákonných mezích. V souladu s úvahou o možném střetu ústavních práv, kterou Nejvyšší správní soud nastínil v pražském rozhodnutí, lze pak teoreticky uvažovat o situaci, kdy zájem na ochraně ústavním pořádkem chráněných práv třetích osob vyváží nejen omezení shromažďovacího práva svolavatele shromáždění, ale dokonce i porušení požadavku na výkon státní moci v zákonných mezích, tedy např. prolomení lhůty pro rozhodnutí. Vážení těchto práv za použití principu proporcionality pak samozřejmě neznamená kupecké počty dvou práv proti jednomu, ale velmi velmi opatrné vážení všech okolností konkrétního případu. Hovořím-li ovšem v této souvislosti o konkrétním případu, jedná se o eufemismus – při nejbujnější fantazii mne nenapadá příklad situace, ve které by nastíněná teoretická konstrukce mohla dojít praktického uplatnění. Vázanost a omezení státu zákonem totiž řadím do „nejtvrdšího jádra“ Ústavy, jehož bytí souvisí se zachováním základních náležitostí demokratického právního státu. Jak jsem tedy již uvedl, považuji svoji pochybnost za čistě akademickou a nemyslím, že by mohla mít praktického uplatnění.

Rozhodování pražského magistrátu i plzeňského magistrátu má shodné rysy (byť v pražském případě pochybení při oznámení shromáždění vedlo k „vítězství“ /a uvozovky je nutno zdůraznit/ magistrátu). Podíváme-li se na případy věcně, zjistíme, že v obou případech zřejmě důvody k zákazu shromáždění byly dány, v obou případech shromáždění nebylo zakázáno v zákonné lhůtě a v obou případech se veřejná správa snažila problém řešit nezákonnou cestou poté, kdy na problém upozornila média. Cesta tohoto řešení byla v obou případech spojena se silnou mobilizací veřejného mínění a ze strany příslušných úřadů chyběl již jen projev ve stylu „We shall go on to the end, we shall fight in France, we shall fight on the seas and oceans, we shall fight with growing confidence and growing strength in the air, we shall defend our island, whatever the cost may be, we shall fight on the beaches, we shall fight on landing grounds, we shall fight in the fields and in the streets, we shall fight in the hills…” (W. S. Churchill, projev v Dolní sněmovně 4. 6. 1940).

Problém je, že dnes se nacházíme v odlišné situaci než Evropa roku 1940. Winston S. Churchill působil při přednesení zmíněného projevu předpokládám impozantně, pro naši dnešní situaci by ovšem vyvolala spíše asociaci o dělu a vrabcích. Je varující, když se veřejná správa snaží svá případná pochybení „napravit“ nezákonnou cestou a je otázkou, zda toto napravení neznamená ve svém důsledku stejné či větší zlo než to, které hrozilo v důsledku nenapraveného pochybení. Konec konců, má-li řada občanů této země negativní zkušenost s hrůzami nacistického režimu, má jejich neméně dlouhá řada i následující zkušenost s režimem, pro který byly normy často jen prázdnou floskulí.

Na jiném místě jsem varoval, že bychom měli žárlivě střežit základní práva a instituce, které je chrání. Tleskám proto Nejvyššímu správnímu soudu za jeho plzeňské rozhodnutí – tleskám mu přes kritiku, která se na jeho hlavu může snést, tleskám mu přesto, že budu prvního března se skřípěním zubů sledovat zprávy o pochodu, který se v Plzni uskuteční. S obavou se pak dívám na stát, který je připraven učinit ze zákona cár papíru a s očekáváním pochvaly mne přesvědčovat, že je to pro mé dobro.

Bylo-li něco namístě v okamžiku, kdy se ukázalo, že shromáždění nebylo zakázáno ač mělo, a že může dojít např. k porušení náboženských práv a výkonu bohoslužby, byla to omluva. „Promiňte, je nám líto. Nečinili jsme, co jsme měli a situaci již nemůžeme napravit, způsobili-li bychom tím ještě větší škodu. V průběhu shromáždění učiníme vše proto, aby nebyl porušen zákon a omezení vašich práv bylo minimalizováno“.

51 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Zdravím,
Rád by som počul názor diskutujúcich na výklad formulácie „oznámený účel zhromaždenia“ v zákone o zhromažďovacom práve.

Podľa § 5 ods. 3 písm. a) „V oznámení musí svolavatel uvést… účel shromáždění…"

Podľa § 10 ods. 1 písm. a) “Úřad, jemuž bylo shromáždění oznámeno, je zakáže, jestliže by OZNÁMENÝ účel shromáždění směřoval k výzvě… …popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů…” atď.

"Oznámeny účel zhromaždenia" je podla mňa logicky ten, ktorý bol uvedený v oznámení (ten účel, ktorý zvolávateľ úradu oznámil).

Napriek tomu NSS v “pražskom” rozsudku uviedol:
“Nejvyšší správní soud považuje za vhodné vypořádat se nad rámec nutného odůvodnění se stížní námitkou, podle níž městský soud vyložil § 10 odst. 1 písm. a) shromažďovacího zákona formalisticky a pouze v kontextu formálně deklarovaného účelu oznamovaného shromáždění, přestože stěžovatel zajistil dostatek důkazů o skutečném účelu shromáždění, který je s citovaným zákonným ustanovením v rozporu.”

Podľa mňa išlo zo strany NSS o neprípustný výklad zákona contra legem – ani pri použití rôznych výkladových postupov si nemožno zo zákona odmyslieť slovo “oznámený”. “Oznámený účel zhromaždenia” nemožno vykladať ako “skutočný” resp. “zamýšľaný” účel zhromaždenia.

Ak má všeobecný súd pochybnosti o ústavnosti tohto ustanovenia, mal by iniciovať konanie na Ústavnom súde. Myslím, že v tomto prípade si NSS “prisvojil” právomoci Ústavného súdu.

Peter Wilfling

Petr Urban řekl(a)...

Chtěl bych NSS poblahopřát a vyslovit uznání za 2 věci:

1. za meritorně správné rozhodnutí.
2. za rychlost, s níž bylo celé zveřejněno (tj. nejen výrok, ale i odůvodnění) – týž den, kdy bylo rozhodnuto. Nejsme tedy odkázáni na obvyklé journalistické bláboly, ale můžeme si celý text přečíst nezkreslený.

Oba důvody mne utvrzují v naději, že to s demokracií a s právním státem ještě v ČR není tak špatné.

Martin Marek řekl(a)...

Výborné shrnutí!

Děkuji NSS za logické a pevné rozhodnutí!

Jako Plzeňák, nesympatizant neonacismu, avšak především právník a demokrat, bych ještě prosil (jistěže ne NSS) podmínku pro plzeňského primátora za zneužití pravomoci veřejného činitele ;-)

Tajně také doufám, že advokát Svejkovský a jeho tým 5 právníků, jež zastupoval (a zastupuje i v jiných věcech) město Plzeň nenapíše opět článek do všech plzeňský novin, kde bude postup magistrátu znovu glorifikovat. Rozumím, že hájil svého klienta všemi prostředky, ale ani sebevíc poslušný pejsek si dvakrát nečůrá do svého psího pelíšku.

Obhajoba postupu MMP například zde:
http://plzensky.denik.cz/zpravy_region/pravnici_souhlasi_20080118.html

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to Peter Wilfling zejména:

V zásadě máte pravdu; rozhodnutí NSS je skoro contra legem. A o to právě jde; vlastně o to jde na celém Jiném právu.

Má být zachována litera zákona i při úplně nesmyslném výsledku?
Má být zachována litera i za cenu
porušení dalšího nezmíněného ústavního práva?
Je vůbec možný nějaký právní systém, který švejkovsky dodržuje vždy literu zákona, i když je to proti smylu práva jako celku?

To jsou otázky, které si člověk při této práci musí klást každou chvíli, a zrovna tohle je exemplární příklad.

I ve světle toho, že si pamatujete, jak tenhle zákon o shromažďování vznikal; víceméně jako hlavní nástroj revoluce. Zákaz demonstrace byla pro tehdejší autory nejčernější noční můra, a snažili se tomu zabránit za jakoukoli cenu - možnost, že by demonstranti nebyli "ti hodní" vlastně nikdo moc neuvažoval.

Pokud půjdete v duchu zákona, vlastně musíte povolit jakékoli shromáždění, i kdyby se sešlo za účelem naklást bomby do centra města, pokud to ohlásí jako "vzpomínkovou akci".

Soudce je také od toho, aby rozhodl, jestli si náhodou někdo nedělá z práva blázny. Což NSS vpodstatě usoudil, a nebál se sáhnout i "contra legem."

Anonymní řekl(a)...

Skoro contra legem? Co to je?

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Přesně tohle, co je tu k vidění.

První komentátor na to poukázal; situaci můžeme striktním výkladem zákona vyloučit jako nepřijatelné rozhodnutí, contra legem. Oznámený účel .... nemá cenu to opakovat.

Jiným, rozumnějším výkladem, můžete dospět k závěru, že to zase tak úplně contra legem není (tady zase nemá cenu opakovat článek nahoře a hlavně to rozhodnutí).

Takže "contra legem" spočívá hlavně v tom, jak ten zákon chápete a co za něj považujete (a tady zase nemá cenu opakovat nadpis vašeho blogu).

Ještě připomenu zlomyslnou definici práva O.W.Holmese - právo je to, co soudy skutečně udělají.

Takto vzato to není contra legem vůbec.

Anonymní řekl(a)...

Ad V. J. Cepl

Má smysl se ptát, zda judikovat contra legem, pouze tehdy, když zákon trpí nějakou vážnou vadou (např. je z hlediska svého účelu zcela neefektivní) a přitom (a o to mi tady jde) tuto vadu nelze překonat interpretací.

Výraz "skoro contra legem" je prostě oxymoron.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to Tomáš Sobek:

Já do žádné bitvy o termíny nepůjdu, a klidně "skoro contra legem" odvolám. Vzniklo pouze kvůli tomu, že jsem chtěl trochu zrelativizovat problém, který nanesl první komentátor; že totiž rozhodnutí NSS je mimochodem taky protizákonné. A otázka ano/ne závisí čistě na vašem slovním chápání toho, co je pro vás zákon.

Jedná se o zcela virtuální a teoretickou přestřelku, na které v praxi nezáleží vůbec; v podobných situacích ostatně drtivá většina soudců podobná spojení nepoužívá, aby neprovokovali (můj odvolací soud by to asi "nevydýchal", například).

Praktické je na tom jedině to, že si všimnete, že "při jistém způsobu výkladu" jdete proti zákonu. Což je o důvod víc k tomu, abyste se zamyslel, zda to chcete skutečně udělat. Ale rozhodně to nemusí být dostatečný důvod k tomu, že to nemůžete udělat (NSS to ostatně udělal, a jsem si jist, že si byl vědom, co dělá).

A konečně, že "zjistíte, že zákon trpí vadou" podle mne nebývá častý případ; nejde vám obvykle o reformu zákona (jako třeba u toho autorského zákona a předběžné otázky na tomto blogu), ale spíše o situaci, na kterou zákon zrovna nedopadá dobře, a nebo se dostává do rozporu s jinými zákony (v případě toho NSS například s ústavou); a to třeba proto, že zákon lépe - či přesněji - vůbec nejde napsat.

Jinými slovy - rozhodnout spor je úplně jiný cíl, než se starat o bezrospornost práva.

Anonymní řekl(a)...

V.J.Cepl:

Sorry - předchozí odpověď asi nebyla Tomáši Sobkovi, ale předřečníkovi.

Anonymní řekl(a)...

Ad V. J. Cepl

Samozřejmě, primárně nejde o to jak se něco označí, ale o to jak se věc rozhodne. Na začátku možná bylo Slovo, ale na konci musí být Čin.
Nicméně, některé eufemismy, konspirační způsob odůvodňování a celková neochota nazývat věci pravým jménem naznačují, že se něco nerado vidí a že by někdo něco asi nerozdýchal.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to Tomáš Sobek:

To už je "metaprávo" ještě nižšího řádu; psát rozsudek znamená vést boj do několika různých směrů.

Musíte přesvědčit strany. Což může samo o sobě vyvolávat složité terminologické úvahy, nakolik se máte jazykem přiblížit lidu obecnému. Kdybyste nazýval věci "pravými jmény", může se stát, že vám strany prostě neporozumí.

Musíte přesvědčit odvolací soud. A tam se musíte utkat se zvyklostmi, předsudky, omyly; pokud vám zruší rozsudek kvůli nějakému termínu, který dotyčný nesnáší, pak bylo možná lepší užít opravdu jiný termín, pokud vám jde skutečně o věc a ne o vlastní prestiž.

Musíte se střežit některých dojmů a předsudků; představa, že byste mohl nějakým způsobem překročit zákon (v jakémkoli smyslu, i takovém, jako právě v článku nahoře) je ve věřejnosti brána asi jako revoluce nebo zemětřesení; a tudíž je ta konspirace občas docela namístě.

Jinak jsem si po prostudování zajímavých povídání o formalismu (Zdeněk Kuhn, vy) všiml, že z logiky věci přistupujete k některým otázkám přesně opačně, než soudce; vykládat zákon znamená v mnoha případech hledat možné významy toho textu; když ale vyjdete od konkrétního případu, máte napřed ten výklad (již napůl hotový) a pak teprve zákon.

Vypadá to, že by to mělo být to samé, ale ve skutečnosti to může vést k odlišným výsledkům.

Anonymní řekl(a)...

Ad V. J. Cepl

A tak je to se vším pane profesore. Z osobní zkušenosti třeba vím, že je prozřetelnější po Vánocích svoji drahou polovičku upozornit, že má větší prsa než že má větší zadek, ačkoli causa je stejná.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Aha. To bude mejlka; nejsem pan profesor, nýbrž opravdu soudce (zde možná zmiňovaný v souvislosti s tou předběžnou otázkou); v mém případě je možná opravdu užitečnější nickname Argonantus, podle kterého jsem známější.
Také jsem poznatelný podle toho J. uprostřed.

Zdravím Honzu Passera; ten bude vědět asi ještě lépe, o koho jde.

Jan M. Passer řekl(a)...

Není šťastné dovysvětlovat, co mělo být řečeno jinde, ale cítím potřebu tak učinit. Jeden ze spolubloggerů mne laskavě upozornil, že není šťastné plýtvat chválou na vlastní instituci - ostatně na to máme hezké přísloví. Mea culpa, přiznávám nešťastnou formulaci dané pasáže, adresáty mého uznání měli být kolegové (a kolegyně.-) z druhého senátu, kteří za plzeňským rozhodnutím stojí, spíše než instituce samotná.

Další dovysvětlení se týká falešných hrdinů v názvu, neboť ani Ti nebyli (některými) pochopeni - myslel jsem samozřejmě ony statečné obránce pořádku, kteří s plamenným zrakem čelí nebezpečí vzniklému jejich vlastní předchozí nečinností.

Rád bych ocenil vánoční glosu Tomáše Sobka, jeden příklad je lepší než dlouhé rozbory a navíc pobavil.

A díky Vojtovi (jak bych mohl nevědět, o koho jde.-) za citaci Holmese - některé věci neřeknu, protože vím, že by z mých úst zněly arogantně, ale rád je uslyším, navíc opřené o autoritu.

Anonymní řekl(a)...

Peter Wilfling to Vojtěch J. Cepl:

Zdravím,

píšete:
“Má být zachována litera zákona i při úplně nesmyslném výsledku?
Má být zachována litera i za cenu porušení dalšího nezmíněného ústavního práva?”

Súhlasím s vami, že nie.

Vadí mi však práve to, že NSS sa vo svojom rozsudku tváril, že ide o “výklad zákona”, hoci ide o rozhodnutie “proti zákonu” (ktoré nie je výsledkom výkladu zákonného ustanovenia, ale skôr toho, že NSS ustanovenie zákona neaplikoval).

Ak NSS chcel nižšie súdy poučiť o tom, že v hraničných prípadoch, kde síce samotné ustanovenie zákona vo všeobecnosti nie je v rozpore s ústavou, ale dôsledky jeho aplikácie v konkrétnom prípade by v rozpore s ústavou boli, treba rozhodnúť contra legem a napr. priamo aplikovať ústavu, tak to z toho odôvodnenia nie je zrejmé. Keďže NSS sa nemusí báť, že to nejaký súd vyššej inštancie “nevydýcha”, mal to v rozsudku jasne uviesť - o to viac, že ide o postup, s ktorým asi väčšina sudcov nižších súdov nie je príliš stotožnená.
Ten odsek, kde NSS hovorí, že pražský súd vykladal zákon formalisticky, môže skôr u nižších súdov zapríčiniť neporozumenie.

Navyše, nezdá sa mi, že išlo o prípad, kedy bolo možné rozhodnúť contra legem (teda keď ustanovenie zákona pôsobí protiústavne iba v konkrétnom špecifickom prípade - napr. preto, že zákon nie je dobre napísaný resp. neobsahuje úpravu špeciálnych situácií – výnimiek z aplikácie ustanovenia, aby sa dôsledky uplatnenia zákona nedostali do rozporu s ústavou).

Ustanovenie zákona na vzťahuje na akékoľvek zhromaždenie a hovorí, že žiadne zhromaždenie nemôže byť zakázané, aj keď je skutočným účelom porušovanie zákonov, a to nielen v prípade neonacistov ale akýchkoľvek demonštrantov, a že úrad nemôže pri rozhodovaní o zákaze posudzovať skutočný účel, ale iba “oznámený” účel.
Aj vy píšete: “Pokud půjdete v duchu zákona, vlastně musíte povolit jakékoli shromáždění, i kdyby se sešlo za účelem naklást bomby do centra města, pokud to ohlásí jako "vzpomínkovou akci".

Ak sa náhodou zhodneme na tom, že nemožnosť úradu zakázať akékoľvek zhromaždenie, hoci jeho skutočný účel je porušovanie ústavy alebo zákonov, je v rozpore s ústavným záujmom zabezpečiť ochranu práv a verejný poriadok, tak je podľa mňa celé ustanovenie protiústavné (nepôsobí protiústavne iba v konkrétnom prípade).

V takom prípade si NSS alebo všeobecný súd nemôže povedať, že keďže považuje ustanovenie zákona za rozporné s ústavou, tak ho jednoducho neuplatní. Aby nemusela byť zachovaná litera zákona, ktorá prináša nezmyselný a protiústavný výsledok, je tu stanovený mechanizmus určený presne na tieto situácie - iniciovanie konania na Ústavnom súde o preskúmaní súladu ustanovenia s ústavou. Ak tento mechanizmus všeobecný súd nepoužije a sám rozhodne v rozpore so zákonom, prisvojí si kompetencie ústavného súdu, poruší ústavnú povinnosť konať podľa zákona a naruší právnu istotu.

Inak, pre mňa nejde o nejakú teoretickú prestrelku - na Slovensku je takisto dosť neonacistických zhromaždení a výklad tohto ustanovenia zákona o zhromažďovacom práve (ustanovenie slovenského zákona je úplne rovnaké ako české) bol už tiež predmetom diskusie.

Peter Wilfling

Petr Urban řekl(a)...

K zajímavé polemice p. Wilflinga a soudce Cepla.

Myslím, že není žádný spor o to, že rozsudek NSS ve věci Pražský magistrát v. Sedláček a MND ze dne 5. listopadu 2007, čj. 8 As 51/2007-67, a rozsudek NSS ve věci Plzeňský magistrát v. Bureš dne 21. února 2008, čj. 2 As 17/2008-77, jsou v rozporu. Jak však správně připomíná autor článku, Jan M. Passer, ratio decidendi je v obou případech odlišné. Rozpor v obiter dictum nevadí, protože to nikoho nezavazuje; § 17 SŘS je nutno vykládat restriktivně.

Obiter dictum: "Nejvyšší správní soud považuje za vhodné vypořádat se nad rámec nutného odůvodnění se stížní námitkou, podle níž městský soud vyložil § 10 odst. 1 písm. a) shromažďovacího zákona formalisticky a pouze v kontextu formálně deklarovaného účelu oznamovaného shromáždění, přestože stěžovatel zajistil dostatek důkazů o skutečném účelu shromáždění, který je s citovaným zákonným ustanovením v rozporu." je tedy překonáno tímto ratione decidendi: "Umožnění konání shromáždění jako jedné z formy realizace svobody projevu musí být pravidlem a možnosti zákazu je třeba vykládat restriktivně. Proto také je logika zákona zjevně nastavena tak, že favorizuje svolavatele a naopak velmi omezuje správnímu úřadu volnost v tom, do kdy a z jakých důvodů může předem shromáždění zakázat. Toto „nastavení“ je plně pochopitelné při uvědomění si podstaty oznamovacího principu a možností správního úřadu ve většině případů dešifrovat skutečné důvody konání shromáždění, které opravdu mohou mnohdy kolidovat se zákonem. Jde tedy o to, aby již ve fázi oznámení konání shromáždění nevedla praxe správních úřadů k nastavení restriktivně pojatých „filtrů“, které by ve svém důsledku znemožňovaly realizaci tohoto ústavně zaručeného základního práva."

Petr Urban řekl(a)...

Bez ohledu na to, že si myslím, že konkrétní obiter dictum NSS ve věci Pražský magistrát v. Sedláček a MND je chybné, domnívám se, že obecný soud smí rozhodnout contra legem.

Snad není spor o to, že součástí toho "legis" je i jeho aplikace. A zde ústavní soud mnohokrát konstatoval, že obecný soud musí zákon vyložit ústavně konformním způsobem.

Ve věci Pražský magistrát v. Sedláček a MND NSS konstatoval, že "oznámený účel shromáždění" znamená skutečný účel shromáždění. Podle mého právního názoru to není v rozporu se zákonem, ani s rozsudkem ve věci Plzeňský magistrát v. Bureš. Ani "oznámený účel shromáždění" totiž nesmí být zcela vymyšlený a bez jakékoliv opory v realitě. Rozsudek Plzeňský magistrát v. Bureš však klade jasné meze přezkoumávání souladu oznámení a reality správním úřadem, jemuž bylo oznámení učiněno.

Jinak se ukazuje, že koncentrované ústavní soudnictví není právě vhodný model. Mělo by být zmírněno alespoň tím, že by ÚS měl v přezkumu ústavnosti toliko poslední slovo.

Petr Urban řekl(a)...

Využívám toho, že zavítal na zdejší blog a jako zdejší enfant terrible si neodpustím poznámku a conto soudce Cepla.

Vaše (možná neoprávněně, nevím) nejslavnější rozhodnutí v diskriminační cause nebylo toliko contra legem, nýbrž přímo contra constitutionem. Vycházím sice toliko z mediálního podání celé věci a čeští journalisté nejsou s to referovat bez zcela nepřijatelných distorsí reality, nicméně rozhodnout o přímé věkové diskrimaci, že protiprávní není, je pro mne příliš silná káva. A to bez ohledu na to, jak tíživý dopad Vaše rozhodnutí mělo na žalobkyni.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

diskuse o tom, co je contra legem, je predevsim diskuse o tom, co je ono lex. Pokud chapeme lex largo sensu, soudce contra legem nemuze rozhodnout nikdy; pokud jsme naopak textualiste, soudce contra legem rozhoduje casto.

Co se tyce zavaznosti obiter dictum - nedelal bych tak silne zavery o jeho irelevanci, protoze casto pujde mnohem obtizneji rozeznat, co je vlastne ono "obíčko".

Petr Urban řekl(a)...

Pokud chapeme lex largo sensu, soudce contra legem nemuze rozhodnout nikdy
S tím bych dovolil nesouhlasit, protože všichni přeci známe rozsudky, které jsou totálními excessy. Za všechny třeba ten, který z BIS udělal právnickou osobu. Řekl, že sem spadají všechny, u nichž vyšší instance dá za pravdu zmatečnímu rekursu.

Co se tyce zavaznosti obiter dictum - nedelal bych tak silne zavery o jeho irelevanci, protoze casto pujde mnohem obtizneji rozeznat, co je vlastne ono "obíčko".
Zde bych lišil otázku právní a otázku faktickou. Právně je obiter dictum nezávazné; fakticky je někdy obtížné rozeznat, co to obiter dictum je.

Anonymní řekl(a)...

Ad Zdeněk
Každý pojem má presupozice svého smysluplného použití. Pokud někdo používá pojem "contra legem", tak zřejmě předpokládá, že existují nějaké hranice výkladu secundum legem a že za touto hranicí je aplikace už contra legem. Pokud ale někdo chápe pojem "lex" natolik largo sensu, že každý výklad je secundum legem, pak by pojem "contra legem" neměl vůbec používat, protože tento pojem je pro něj inkonsistentní. Eufemismy jako "skoro contra legem" pak celou diskusi jenom matou.

Tomáš Sobek

Petr Urban řekl(a)...

Teď bych rád okommentoval rozsudek NSS ve věci Plzeňský magistrát v. Bureš ze dne 21. února 2008, čj. 2 As 17/2008-77.

Nejprve negativa: Trpí hypertrofií rekapitulace a odstavce nejsou číslovány. Ale to jsou jediné nedostatky, jinak budu toto rozhodnutí už až do konce pořád jen chválit. Dokonce se domnívám, že je horkým kandidátem na nejlepší rozsudek roku 2008.

Především mne uchvacuje dikce. Je to přesně ten autoritativní právní diskurs, který si od soudce představuji. Text není zatížen přemírou skutkových okolností, nýbrž se soustředí na právo.

Rozsudek je velice didaktický. (Např. "V nyní projednávané věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné nejprve ocenit skutečnost, že krajský soud jednal – na rozdíl od žalovaného – skutečně bezodkladně a vydal napadený rozsudek v zákonné lhůtě tří dnů (§ 11 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb.), že tento rozsudek velmi pečlivě a přesvědčivě odůvodnil na jedenácti stranách a z obsahu spisu je jasně zřejmé, že při rozhodování tohoto případu postupoval mimořádně operativně a flexibilně, a to s plným zachováním procesních práv účastníků řízení.") To je ohromně důležité. Pokud česká media tak fatálně selhávají ve své úloze vzdělávat společnost, musí to být justice, která stranám názorně vysvětlí, co je to právo.

NSS skvěle demaskoval karikaturu opravného prostředku, kterou předvedl advokát Svejkovský. (Např. "Jinak řečeno, žaloba v podstatě nečinila nic jiného, než že přesně kopírovala značně rozporuplnou koncepci napadeného správního rozhodnutí . . . Vytýkat mu za této situace značné vnitřní rozporuplnosti a formulačních neobratností, že přezkoumával jiný než napadený předmět řízení, nelze označit jinak než jako ryze účelové tvrzení.") Věřím, že pokud bude NSS takto konsistentně rozhodovat i nadále, že časem zcela zmizí formálně právně vybroušená podání jako byla kassační stížnost advokáta Svejkovský, ve prospěch věcných podání.

V neposlední řadě NSS naprosto správně pochopil a stranám vyložil, co je cílem a smyslem právní úpravy shromažďování. (Např. "Z hlediska nyní rozhodované věci je však nejpodstatnější, že Listina výslovně vylučuje povolovací princip shromáždění. Jinak řečeno, rovněž zákonná úprava a její praktická realizace musí vycházet z toho, že výkon shromažďovacího práva může být podroben (nanejvýš) oznamovací povinnosti. Každý výklad, který by de facto vedl k překlopení této oznamovací povinnosti do režimu povolovacího, by proto nutně vedl k protiústavnímu výsledku.") Přiznám se, že mi uniká, jak si někdo mohl myslet něco jiného, když se právo shromaďovací probralo od A do Z v letech 2000 –2 v souvislosti s MMF.

Petr Urban řekl(a)...

Na rozsudek NSS ve věci Pražský magistrát v. Sedláček a MND ze dne 5. listopadu 2007, čj. 8 As 51/2007-67 mám velice negativní názor.

Soustředím se na ratio decidendi, které zní: "Občanské sdružení, které v okamžiku oznámení shromáždění neexistovalo, nemohlo takový úkon platně učinit a jeho pozdější registrace nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit, stejně jako skutečnost, že stěžovatel rozhodoval o zákazu shromáždění již po vzniku občanského sdružení." To není nic jiného než, sit venia verbo, fachidiotism (Máte-li lepší výraz, sem s ním. Přiznám se, že bych se rád vystříhal slov, která mohou být považována za vulgarismy.) V opačném gardu se tak opakuje rozsudek o právní subjektivitě BIS, kdy civilističtí soudci neměli ani tušení o právním institutu bezpečnostního sboru. Zde zase jistě brilantní administrativisté nemají ani tušení o právu občanském a obchodním.

Co nám tedy říká civilistická theorie právnické osoby? To, že počátkem existence právnické osoby je již její založení, stejně jako početí je počátkem existence člověka. Vznik právnické osoby je stejně jako narození člověka toliko přiznáním právních důsledků existence osoby, tj. udělením právní subjektivity.

Jaký je význam založené, ale dosud nevzniklé (tj. neregistrované) právnické osoby? Stejný jako konsorcia. Není omezeno ručení zakladatelů a za dluhy dosud nevzniklé právnické osoby odpovídají celým svým majetkem. Smějí však jednat jménem založené právnické osoby a pokud vznikne, závazky půjdou za ní.

Je tedy právním nesmyslem a porušením zásady neformálnosti práva považovat oznámení učiněné založeným ale dosud nevzniklým spolkem za neplatné.

Jakub Kocmánek řekl(a)...

Ad Petr Urban: Ona existuje nějaká obecná zásada neformálnosti práva? Právo v zájmu "policy reasons" ukládá nejrůznější formální požadavky. Není třeba zvláštní, že vlastnictví k nemovitostem přechází až nějakým podivným zápisem?
"Právo je to, co soudy skutečně udělají" :) - tady soud našel důvod proto, aby nebylo možné jednat za občanské sdružení před jeho založením. Obchodní zákoník tohle právo zakladatelům obchodních společností výslovně dává, zatímco přípravný výbor občanského sdružení jedná jménem OS dokud nejsou ustaveny jeho orgány. Tedy NSS tenhle paragraf vyložil tak, že jednat může teprve až po vzniku sdružení.
Lze vidět i důvody s neonácky nespojené - namátkou, podpisy členů přípravného výboru nemusí být na rozdíl od zakladatelů obchodní společnosti úředně ověřeny, takže jejich dohledání pro vyvození případné odpovědnosti je obtížnější...
Soud tu podle mého zcela legitimně vyložil zákonné ustanovení. Od toho NSS máme...

Petr Urban řekl(a)...

Ona existuje nějaká obecná zásada neformálnosti práva?
Ano, argumentum a contrario: "Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný." Stanovení formy je výjimka z obecné zásady.

tady soud našel důvod proto, aby nebylo možné jednat za občanské sdružení před jeho založením.
A jakýpak? Já žádný nenašel, kromě neznalosti doktríny o právnických osobách. Vždyť by to nemělo sebemenší logiku: Všude by mohla založená právnická osoba jednat, pouze s výjimkou oznamování demonstrací. Právo lze ohýbat hodně, ale tohle už je příliš. To by byla karikatura práva.

Tedy NSS tenhle paragraf vyložil tak, že jednat může teprve až po vzniku sdružení.
Cože?
1. NSS to takto vůbec neřekl, resp. to neodůvodnil. "Oznámení správnímu orgánu, který je třeba považovat za okamžik uplatnění tohoto práva. Občanské sdružení, které v okamžiku oznámení shromáždění neexistovalo, nemohlo takový úkon platně učinit a jeho pozdější registrace nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit, stejně jako skutečnost, že stěžovatel rozhodoval o zákazu shromáždění již po vzniku občanského sdružení," je pouhé autoritativní tvrzení bez opory v čemkoliv. Navíc, jak jsem dokázal výše, onen spolek již existoval, protože byl založen.
2. Takový výklad by neměl vůbec žádnou logiku. Toto ustanovení říká pouze, že přípravný výbor plní roli představenstva / správní rady / výboru apod. spolku, dokud tento orgán není ustaven. A k tomu obvykle dojde na ustanovující valné hromadě / schůzi.

podpisy členů přípravného výboru nemusí být na rozdíl od zakladatelů obchodní společnosti úředně ověřeny
A jakou to má souvislost? Bavíme se přeci o jednání založené právnické osoby vůči třetím osobám.

Soud tu podle mého zcela legitimně vyložil zákonné ustanovení.
Naprosto nesprávně upřel založené právnické osobě právo jednat s právními důsledky. To by šlo ještě tolerovat, kdyby aspoň přičetl jednání založené právnické osoby jejím zakladatelům. Ale on neudělal ani to. Nezlobte se, ale to je popření ochrany právního jednání.

Petr Urban řekl(a)...

V dnešním pořadu TV Prima Nedělní partie se sice Pavel Bém licoměrně přihlásil k ochraně svobody shromažďovací a svobody slova, ale avisoval, že Praha navrhne změnu třídenní lhůty pro rozhodnutí o oznámení na 5 (pracovních?) dnů, aby bylo možné zbavit shromaďovacího práva ultrapravici a ultralevici. Přiznal, že nebýt rozsudku NSS ve věci Pražský magistrát v. Sedláček a MND ze dne 5. listopadu 2007, čj. 8 As 51/2007-67, pošlapal by svobodu shromažďovací stejně jako plzeňský primátor. Rozsudek NSS ve věci Plzeňský magistrát v. Bureš ze dne 21. února 2008, čj. 2 As 17/2008-77, označil za rozhodnutí "absurdní a pro společnost nebezpečné" (20. minuta a 45. sekunda a 21. minuta a 3. sekunda).

Jsem z toho dokonale znechucen a naopak já považuji "absurdní a pro společnost nebezpečné" snahy exkutivy těmito výroky a akcemi potlačit nezávislost NSS a lidská práva politických menšin. Není to nic jiného než obyčejný fašism.

Jakub Kocmánek řekl(a)...

Petr Urban:Navíc, jak jsem dokázal výše, onen spolek již existoval, protože byl založen.

Ehm, promiňte mou zaslepenost, ale našel jsem v §6(1) Zákona o sdružování občanů, že sdružení vzniká registrací, dovoluji si tedy, a contrario, dovodit, že Váš důkaz, že existuje inhned po založení není platný. (Není to náhodnou formalita předepsaná zákonem?)

Vidím principiálně dva důvody, proč je situace občanských a obchodních sdružení jiná - jednak je to tedy ona odlišná právní úprava, kdy se oprávnění jednat za společnost zakladatelům obchodních společností přiznává výslovně. A pokud bych měl uvést nějaký podkladový důvod, je to fakt, že založení obchodní společnosti je daleko přísněji kontrolovaný proces (například je u zakladatelů jednoznačně ověřena identita - ověřené podpisy), tedy pokud už jednají jménem ještě neexistující právnické osoby, je jisto, kdo jsou.

Výkladem onoho ustanovení jsem mínil, že prostě není nikdo, kdo by mohl jednat jménem občanského sdružení před jeho vznikem (je jediné, které by to snad mohlo umožňovat).

Petr Urban řekl(a)...

Stejně jako obchodní společnost vzniká "dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku." (§ 62 odst. 1 věta první ObZ)

Znovu Vám vysvětluji, že právnická osoba počíná svou existenci založením. Její vznik toliko znamená přiznání zvláštních právních důsledků založení, např. omezení ručení členů právnické osoby.

Přípravný výbor jsou v zásadě zakladatelé. Ten rozdíl tedy není.

Přísnější dozor nad základáním obchodních společností je právně bez významu. Jeho příčinou je to, že se tam nakládá s většími hodnotami.

Jménem založeného a dosud nevzniklého spolku jedná jeho statutární orgán; není-li ho, tak přípravný výbor – § 6 odst. 3 zákona o sdružování občanů. Co je na tom nepochopitelného?

Jakub Kocmánek řekl(a)...

Petr Urban: A já Vám, pane kolego vysvětluji, že se domnívám, že jste vedle.

Zákony shodně uvádějí, že obchodní společnost i občanské sdružení vznikají zápisem resp. registrací.

Obchodní zákoník pak v §64 výslovně přiznává některým osobám právo jednat jménem obchodní společnosti "před jejím vznikem".

Zákon o sdružování občanů v §6, pak uvádí něco zhola jiného, než byste tam rád viděl vy, totiž, že "(p)okud stanovy neurčují něco jiného, jedná jménem sdružení až do vytvoření orgánů uvedených v odstavci 2 písm. d) přípravný výbor."

Rozdíl zřejmě poukazuje na to, že zatímco obchodní zákoník výslovně přiznává právní účinky jednání jménem neexistující obchodní společnosti, v případě občanského sdružení tomu tak není. Onen výklad, který zcela legitimně provedl NSS a o kterém pak celou dobu píši je ten, že soud podle mého zcela logicky dovodil, že jednání jménem neexistujícího občanského sdružení nemá právní účinky. Ustanovení o které se opíráte pak reguluje poměry sdružení po vzniku, ale před ustavením orgánů.
Důvody jsou sto a jeden, obchodní společnost je kontrolovaná, zakladatelé přesně známí, je třeba vložit do ní kapitál, platí se nemalé administrativní poplatky, jinak řečeno, je zjevné, že je věc myšlena vážně. Zatímco občanská sdružení, měl jsem tu čest jedno u piva založit, jsou věc velmi neformální a v mnoha případech velmi pochybná i po registraci, natož před ní.

Petr Urban řekl(a)...

A já Vám, pane kolego vysvětluji, že se domnívám, že jste vedle.
Zatím naprosto nepřesvědčivě, na základě nepochopení zcela jasné právní úpravy.

Zákony shodně uvádějí, že obchodní společnost i občanské sdružení vznikají zápisem resp. registrací.
O tom není sebemenší spor, takže nechápu, proč to uvádíte.

Zákon o sdružování občanů v §6, pak uvádí něco zhola jiného, než byste tam rád viděl vy, totiž, že "(p)okud stanovy neurčují něco jiného, jedná jménem sdružení až do vytvoření orgánů uvedených v odstavci 2 písm. d) přípravný výbor."
Nikoliv. Znovu opakuji, že toto ustanovení znamená: "Jménem založeného a dosud nevzniklého spolku jedná jeho statutární orgán; není-li ho, tak přípravný výbor." Nic více a nic méně.

Rozdíl zřejmě poukazuje na to, že zatímco obchodní zákoník výslovně přiznává právní účinky jednání jménem neexistující obchodní společnosti, v případě občanského sdružení tomu tak není.
Můžete mi uvést jediný rozumný důvod, proč by měl být rozdíl mezi jednáním založeného spolku a jednáním založené obchodní společnosti, vyjma toho, že právní úprava obchodních společností je mnohem podrobnější?

Onen výklad, který zcela legitimně provedl NSS a o kterém pak celou dobu píši je ten, že soud podle mého zcela logicky dovodil, že jednání jménem neexistujícího občanského sdružení nemá právní účinky.
Bez jakékoliv opory v zákoně, v přímé rozporu s mezinárodní komparací a systémem právního řádu, na základě politické objednávky. Ano, i takto lze rozhodovat; problém je v tom, že to s právem nemá nic společného.

Ustanovení o které se opíráte pak reguluje poměry sdružení po vzniku
Na základě čeho jste k tomu došel? To je naprosto absurdní výklad. Přípravný výbor nemůže existovat po vzniku spolku. Nemá totiž co připravovat, neboť spolek již vznikl.

obchodní společnost je kontrolovaná
Kým? Spolek snad nemá valnou hromadu?

je třeba vložit do ní kapitál
Ano, nicméně jen v případě kapitalové společnosti. To si asi neuvědomujete.

je zjevné, že je věc myšlena vážně.
Spolky asi vážně míněny nejsou. Jste ochoten argumentovat jako právník? Nebo vše podřizujete Vašim apriorním představám jako advokát Svejkovský?

Zatímco občanská sdružení, měl jsem tu čest jedno u piva založit, jsou věc velmi neformální a v mnoha případech velmi pochybná i po registraci, natož před ní.
Stejně jako mnoho obchodních společností. U vyšetřování jednoho tunelu jsem měl tu čest být.

Jakub Kocmánek řekl(a)...

Petr Urban: Zákon o sdružování občanů v §6, pak uvádí něco zhola jiného, než byste tam rád viděl vy, totiž, že "(p)okud stanovy neurčují něco jiného, jedná jménem sdružení až do vytvoření orgánů uvedených v odstavci 2 písm. d) přípravný výbor."
Nikoliv. Znovu opakuji, že toto ustanovení znamená: "Jménem založeného a dosud nevzniklého spolku jedná jeho statutární orgán; není-li ho, tak přípravný výbor." Nic více a nic méně.

V té větě není takřka nic jiného, nežli doslovná citace celého §6(3) ZoSO. To, že toto samotné znění slouží jako argument proti Vašemu výkladu něco ukazuje na jeho validnost. V zákoně o založeném, ale nevzniklém sdružení nic není.


Na základě čeho jste k tomu došel? To je naprosto absurdní výklad. Přípravný výbor nemůže existovat po vzniku spolku. Nemá totiž co připravovat, neboť spolek již vznikl.
Víte, pane Urbane, přípravný výbor připraví dokumenty vedoucí ke vzniku sdružení registrací a zašle je na ministerstvo, následně dojde ke vzniku sdružení. Teprve od tohoto okamžiku lze jednat jménem sdružení. Ustanovení ObchZ je evidentně výjimkou z obecné zásady, že nic nemůže být subjektem právních vztahů, tato výjimka se na občanská sdružení nevztahuje, protože prostě v Z.oS.O. nic takového není.
Registrací sdružení pochopitelně nedochází ani k ustavení orgánů sdružení, ani k zániku přípravného výboru. Někdo musí uspořádat valnou hromadu a zorganizovat ustavení řádných orgánů (pronajmout kancelář, začít shánět peníze, vylepit plakáty - cokoli), právě pro tyto úkoly a toto mezidobí mezi vznikem a ustavením orgánů je určeno toto pověření.

Hm, tím jsem se za sebe, zdá se, vyčerpal, laskavý čtenář si názor učiní sám.

Děkuji za podnětnou diskusi, dobře jsem se bavil...

Petr Urban řekl(a)...

Tak znovu a názorněji:

V té větě není takřka nic jiného, nežli doslovná citace celého §6(3) ZoSO.
Ano, nemusíte opakovaně zdůrazňovat triviality. Jde o to, že Vy touto právní normou "dovozujete", že spolek nemůže právně jednat před svým vznikem. A já se Vám dosud marně snažím vysvětlit, že tato právní norma znamená něco zcela jiného.

To, že toto samotné znění slouží jako argument proti Vašemu výkladu
Neslouží. To je toliko Váš ničím nepodložený dojem.

V zákoně o založeném, ale nevzniklém sdružení nic není.
Jistě. To je třeba dovodit výkladem.

Teprve od tohoto okamžiku lze jednat jménem sdružení.
To tady zcela bez argumentů opakujete pořád. Nechtěl byste raději toho zanechat? Neustálým opakováním váhu svým tvrzením nezvýšíte. Musíte mít argumenty. A ty zcela postrádáte.

Ustanovení ObchZ je evidentně výjimkou z obecné zásady, že nic nemůže být subjektem právních vztahů
Však taky založená ale dosud nevzniklá právnická osoba subjektem právních vztahů není, protože subjektivitu jí přizná teprve vznik. Vlámáváte se do otevřených dveří. Teprve vznikem právnické osoby se jí jednání před vznikem ex tunc přičte; je-li vznik odepřen, její jednání se přičte zakladatelům.

tato výjimka se na občanská sdružení nevztahuje, protože prostě v Z.oS.O. nic takového není.
Právo <> gramatický výklad textu právního předpisu.

Registrací sdružení pochopitelně nedochází ani k ustavení orgánů sdružení, ani k zániku přípravného výboru.
Jak to, že ne? Pokud přípravný výbor nezanikl již dříve, tak registrací zanikne. Systematický výklad.

Někdo musí uspořádat valnou hromadu a zorganizovat ustavení řádných orgánů (pronajmout kancelář, začít shánět peníze, vylepit plakáty - cokoli)
Vy si odporujete. Podle Vás přeci dosud nevzniklý spolek právně nejedná.

Děkuji za podnětnou diskusi, dobře jsem se bavil...
Já ne. Nemám rád primitivní exegesi právního předpisu à la Svejkovský na základě gramatického výkladu, bez jakéhokoliv příhlédnutí ke smyslu právní normy a systému právního řádu.

Jakub Kocmánek řekl(a)...

Petr Urban: Tohle už je jenom otázka na doplnění...
Jak to, že ne? Pokud přípravný výbor nezanikl již dříve, tak registrací zanikne. Systematický výklad.
A šmankote na to jste přišel jak? Přípravný výbor musí existovat až do ustavení orgánů, které proběhne na valné hromadě, kterou může svolat jen vzniklé sdružení - tedy, musí existovat ještě nějakou dobu po registraci. Samozřejmě to dovozuji na základě méněcenného gramatického výkladu a rád se nechám poučit, jak je to doopravdy. :))

Petr Urban řekl(a)...

Když je spolek registrován, tak už musí být jeho orgány ustaveny, alespoň potencionálně (s odkládací podmínkou). Kdyby nebyly, tak není co registrovat. Co by asi ministerstvo vnitra přezkoumávalo?

Ustanovující valnou hromadu svolává přípravný výbor k založení spolku, tj. k schválení stanov a volbě orgánů.

Anonymní řekl(a)...

tato výjimka se na občanská sdružení nevztahuje, protože prostě v Z.oS.O. nic takového není.

V zakone je upraveno jednatelske opravneni pripravneho vyboru tak ze konci vznikem radnych organu. Neni podmineno vznikem subjektivity PO, ani vyslovne, ani pojmove nutne: "(p)okud stanovy neurčují něco jiného, jedná jménem sdružení až do vytvoření orgánů uvedených v odstavci 2 písm. d) přípravný výbor."

Muze-li pravo umele konstruovat existenci PO, muze stejne tak dobre konstruovat samostatne jednatelske opravneni, ktere se ex tunc pricita pozdeji vznikle PO. Restriktivni vyklad (ze jednatelske opravneni pocina teprve vznikem subjektivity) by se musel argumentacne zduvodnit. Priklad s ObchZ ukazuje, ze takova uprava mozna je.

Svolatelem shromazdeni muze byt i fyzicka osoba, tak co tu NSS resi? Prepjaty formalismus a jeho neustavnost jsme si snad odbyli na zacatku 90. let.

Takto nesikovne ohybat pravo na politickou objednavku....

Anonymní řekl(a)...

Požadovaný argument pro p. Urbana, nebo vlastně proti němu:-):

Zákon o sdružování občanů (ZoSO) i obchodní zákoník jsou předpisy speciální k úpravě právnických osob obsažené v občanském zákoníku. Úpravu založení a vzniku občanského sdružení nelze proto hledat v obchodním zákoníku, ale v zákoníku občanském a v samotném ZoSO. Občanský zákoník v § 19a odst. 2 stanoví, že právnické osoby, které se zapisují do obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku, mohou nabývat práva a povinnosti ode dne účinnosti zápisu do tohoto rejstříku, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Jinak ovšem stanoví jen zvláštní úprava obsažená v obchodním zákoníku (zejm. § 64), kdežto ZoSO žádnou speciální úpravu nabývání práv a povinností před vznikem (tj. před účinností zápisu do rejstříku) občanského sdružení neobsahuje.
Pavel.P.

Petr Urban řekl(a)...

Tak to je pádný argument. Nicméně bych toto ustanovení vyložil tak, že se tím rozumí "bez dalšího" a ex nunc. Jednání jménem založené právnické osoby se jí přičte ex tunc.

Anonymní řekl(a)...

"(p)okud stanovy neurčují něco jiného, jedná jménem sdružení až do vytvoření orgánů uvedených v odstavci 2 písm. d) přípravný výbor."

Petr Urban řekl(a)...

Obdobně, jak poukazuje anonym v předchozím příspěvku, řekl bych, že je to toliko obecná norma k § 829 odst. 2 OZ: "Sdružení nemají způsobilost k právům a povinnostem." Právní postavení založené ale nevzniklé právnické osoby se řídí právní úpravou smlouvy o sdružení.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Tleskám rozhodnutí NSS č. j. 2 As 17/2008-77, méně již tleskám mediálním výrokům Vojtěcha Šimíčka, jimiž se sám usvědčil z podjatosti vůči jednomu z účastníků řízení, ale jde mi o jinou věc, která otevírá obecnější problém shromažďovacího práva.

Obrátili se na mě lidé organisující v červnu 2007 protesty proti Bushovi s tím, že je policie uzavřela kdesi v Bubenči a cca dvě hodiny je tam držela, takže se na místo, kde chtěli demonstrovat, vůbec nedostali. Podobně bylo "z bezpečnostních důvodů" uzavřeno velké území kolem Pražského hradu.

Nedokázal jsem jim doporučit žádný právní prostředek obrany jejich zjevně porušeného práva: žaloba proti faktickému zásahu podle SŘS je konstruovatelná obtížně, protože popsat zásah typově a dovodit risiko jeho opakování je složité až nemožné, žaloba na ochranu osobnosti, jíž by se jednotliví účastníci domohli od MV ČR omluvy (na satisfakci v penězích raději zapomeňme), řeší individuální případ, a to výhradně pro praeterito, a nebude mít na jednání policie do budoucna žádný vliv.

Co tedy dělat, jestliže zásah do shromažďovacího práva – zopakovaný v listopadu 2007 při demonstraci neonacistů v Praze, kam policie účastníky opět vůbec nepustila – je evidentní, významný a přitom se adekvátní procesní prostředky obrany prakticky nedají najít?

Mimochodem, očekávám, že i v Plzni policie demonstraci "vyřeší" stejně jako tu pražskou…

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to Petr Urban:

Zřejmě máte na mysli jistou žadatelku o práci u Katastrálního úřadu Beroun. Nemyslím, že je to moje nejslavnější rozhodnutí, a pojetí v tisku bylo přímo brutální, protože bych musel upřesňovat jako radio Jerevan. Skutečný důvod, proč tu dámu nevzali, byl naprosto zřejmý (mimochodem, už asi šesté pracoviště). Tento důvod byl jasně prokázán a diskriminace z důvodu věku jasně vyloučena (věc zastupoval žalovaného sedmdesátiletý právník, mimochodem). Nicméně formulace skutečného důvodu takovým způsobem, aby nebyla ještě daleko urážlivější, byla zjevně nad síly žalované strany, a tím spor vůbec vznikl.

A vůbec největší problém byl v tom, že jsem posuzoval věc podle § 11 a násl. o.z. jakožto ochranu osobnosti, čili zásah do cti a důstojnosti, nikoli jako diskriminační pracovněprávní spor (§7 z.p.), neb zde je dokonce odlišná věcná příslušnost soudů (§9 o.s.ř.), tudíž zákoník práce užít nesmím, ani kdybych chtěl. Zásahu do cti se nikdo nedopustil (ba ani já ne; to si prostě žaloba zcela vymyslela).

Dotyčná žalobkyně bohužel nebyla zřejmě o podstatném rozdílu §7 a §11 informována a prohrála klientům u mne hned dva různé spory (hladce potvrzené i v druhé instanci), a svoji chybu řešila raději zmíněným nesmyslným článkem v novinách.

Konec této vysvětlující odbočky, kterou pro přehlednost odděluji.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl ještě:

a stran problému "contra legem" pravil vše podstatné Zdeněk Kühn
23.2.08 22:33 a to úsporněji, než já.

Jinak rozhořčení nad páně Bémovými výroky je zbytečné; za stavu všeobecného právního bezvědomí, šířeného částečně i vinou médií (viz shora připomenutý případ) se řeči vedou, voda teče a důležité je, co dotyčné orgány skutečně dělají, abych parafrázovala toho Holmese.

No, a konečně, k poznámce pana Wilflinga - nemám představu, jak by mohl být zákon o shromažďování napsán výrazně nebo přesvědčivě lépe. Vždycky tam bude určité procento uvážení, tiše se odvolávající na zdravý rozum dotyčného orgánu.

Petr Urban řekl(a)...

Děkuji za vysvětlení. Už Vaši kritiku jsem uvodil tím, že vycházím pouze z mediálního podání, které je obvykle bohužel naprosto zkreslené.

Pokud právní zástupce žalobkyně neuměl naformulovat petit, takže jste Vy nemohl jít ultra petita, a byl to advokát, je to na kárnou žalobu.

Petr Urban řekl(a)...

Pokud mohu hájit svůj odsudek primátora Béma: Jistě, právní bezvědomí české společnosti je strašlivé. Přesto si myslím, že každý člověk má jisté přirozené pojetí spravedlnosti. Mezi ně patří například neminem laedere, úcta, či spíše loyalita, k autoritě. Primátor Bém chtěl škodit neonacistům a vyjádřil neúctu k řádně ustanovenému soudci. Tečka.

Petr Urban řekl(a)...

A nyní ještě, jestli dovolíte, k věci, kterou jsem načal, nezávislý a nestranný popis (PDF) z pera státních úředníků, který jsem nyní nalezl a kterým bych celou záležitost ukončil:

"6. Informace o dalším postupu týkajícího se soudního rozhodnutí ve věci diskriminace na základě věku
Mgr. Čurdová požádala o ústní informaci Ing. Fürstovou s odůvodněním, že se o
tenhle případ zajímal ministr práce a sociálních věcí i ministr spravedlnosti.
Ing. Jana Fürstová informovala o tom, že v nedávné době byl mediálně řešen případ
ženy, která nebyla přijata do zaměstnání na Katastrálním úřadě v Berouně údajně
z důvodu nevyhovujícího věku. Žena spáchala po nabytí právní moci rozsudku, který
stanovil, že k diskriminaci nedošlo, sebevraždu. Rozsudek Vojtěcha Cepla mladšího,
který údajně potvrdil fakt týkající se věku ženy, nabyl právní moci 30. 6. 2003. K úmrtí
ženy došlo koncem září 2003. Článek popisující události vyšel v tisku 13. 9. 2004 a
autorka článku měla informace od advokátky postižené ženy. Dle Ing. Fürstové novinářka spojila nespojitelné. Soudce Vojtěch Cepl mladší údajně žádal, aby tentýž
den bylo v tisku zveřejněno jeho vysvětlení, k čemuž ale nedošlo. Ministerstvo
spravedlnosti za tímto účelem vyslalo pracovnici dohledu, nicméně odborem dohledu
MS ČR nebylo zjištěno žádné pochybení. Postižená žena žádala omluvu za sdělení,
že nevyhovuje věkovému průměru v pracovním kolektivu a 100 000 Kč. Ing. Fürstová
uvedla, že soudce Vojtěch Cepl mladší ze tří málo čitelných vět na okraji formuláře
výše uvedeného katastrálního úřadu, jež tvořily poznámku psanou rukou, v daném
případě nedospěl k závěru, že by došlo k porušení právních předpisů.
Mgr. Čurdová otevřela diskusi se slovy, že příslušný úřad práce udělil Katastrálnímu
úřadu v Berouně pokutu ve výši cca 30 000 Kč, tedy je evidentní, že k porušení
právních předpisů došlo. Mgr. Čurdová navrhla uzavřít diskusi bez usnesení.
Výsledek hlasování: 14 – ANO/0 – NE/0 - Z"

Je z toho zjevné, jak vysoko ční česká státní správa nad medii. Takto si představuji objektivní zprávu.

Petr Urban řekl(a)...

Přes mé předsevzetí ještě něco. Našel jsem článek z Mladé fronty, který mne tehdy tak shockoval.

Ukazuje se, že novinářka Vás tehdy citovala zřejmě přesně, "jen" zamlčela nejdůležitější informaci, že spor nebyl o diskriminaci, nýbrž o nactiutrhání.

Anonymní řekl(a)...

Nuže, necitovala přesně. Necitovala mne vůbec; celé si to vymyslela přesně tak, jak jí nadiktovala autorka žaloby.
Odůvodnění rozsudku se týkalo něčeho úplně jiného, než věku žalobkyně.
Nad rámec poznamenávám, že zástupkyně žaloby touto dost zběsilou akcí v novinách poukázala na jisté stránky osudu a života sé klientky, která jí k tomu zjevně nemohla dát souhlas (v době, kdy článek vyšel, byla žalobkyně již rok mrtvá). Advokátní komora to shledala zcela vpořádku.
Čímž bych nechal tuhle nešťastnou causu odpočívat ve spisovně.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Ach, to jsem byl já; ve svatém rozhorlení jsem vynechal podpis.
Pokud chcete vidět mediální kauzu, stavte se 17.3. ve 14.00, začínáme tohle
http://www.rozhlas.cz/radio_cesko/exkluzivne/_zprava/415247

Petr Urban řekl(a)...

Tak to nepochybně bude cause célèbre, nicméně v úřadu mne jen tak pro nic za nic k soudu nepustí.

Petr Urban řekl(a)...

Jak mne informoval T. P., Praha (DOC) se zvolna stává místem, kde svoboda shromažďovací neexistuje. Nějak jsem nepostřehl, že by nějaká právní norma zakazovala neonacistům demonstrovat ipso facto, že jsou neonacisté. Ve skutečnosti správní úřad politické postoje oznamovatele nemá vůbec zkoumat a zpracování tohoto citlivého údaje je v rozporu se zákonem na ochranu osobních údajů.

Petr Urban řekl(a)...

Petr Černý: Zákaz shromáždění. In PrRo 5/2008, p. 163: "Toto obiter dictum v odůvodnění [rozsudku NSS ve věci Pražský magistrát v. Sedláček a NMD], které jinak potvrzovalo rozhodnutí Městského soudu v Praze, trpí hned několika zásadními vadami, které, dle mého názoru, byly produktem časové tísně, v níž Nejvyšší správní soud rozhodoval."