sobota 25. srpna 2007

Právničtí pedagogové: NEšetřete lesy!

Ve svém postu vyzval Vojtěch Šimíček právníky, aby šetřili lesy. Při nedávném listování učebnicí finančního práva, vydané kolektivem autorů Právnické fakulty UK, mě napadlo, že taková výzva je v přímém rozporu se s moderními požadavky výuky práva v České republice. Posuďte sami.

Učebnice to je dosti objemná, od vydání, ze kterého jsem se připravoval na státní zkoušku, notně zesílela. To také znamená, že se na současné studenty právnických fakult kladou daleko větší nároky než před nějakými pěti šesti lety. Zejména na jejich paměť.

Ale tak je to přeci v nejlepším pořádku. Paměťová kapacita současných počítačů je také mnohem větší, než byla před lety. Pedagogové, kteří učebnici psali, tak pouze drží krok se všeobecným trendem a udržují právo v kontaktu se sociální realitou. Po tom přeci všichni volají. Zajisté tak své studenty připraví mnohem lépe na praktický život okolo nich.

Neustálé tloustnutí učebnic má ještě jeden důvod: autoři jsou v českých nakladatelstvích placení mj. také podle rozsahu práce, kterou na knize odvedou. Kdo by potom chtěl vyškrtávat pasáže, které popisují již dávno neplatnou právní úpravu, že? Zároveň se tak řeší otázka nízkých platů ve vysokém školství. Autoři – vysokoškolští pedagogové jsou v nakladatelských domech vítání, neboť odbyt pro svá díla – a zároveň příjem z něj - mají zajištěn.

Tak se třeba na s. 25 s překvapením dočteme, že „[v]zhledem ke koncepci dualismu uplatňované u nás (ale i ve většině dalších států světa) při konstrukci vztahu mezi právem vnitrostátním a právem mezinárodním, je zapotřebí u každé normy práva mezinárodního provést její recepci, tedy převzetí do práva vnitrostátního“.

„A co Euronovela naší Ústavy, přijatá blahé paměti v roce 2001“, chce se křičet čtenáři (a možná i vnímavému studentovi, který již za sebou má státnici z ústavního práva). Ano, autoři ji samozřejmě vzali v potaz a na další straně (poté, co věnovali několik odstavců popisu právního stavu, který v České republice panoval před několika lety), upozorňují, že byl tento přístup radikálně změněn právě zmíněnou Euronovelou. Studenti se tak učí také interdisciplinaritě, po které tak volají akademici po celém světě: vedle finančního práva dostanou jako bonus lekci z právní historie. Že se nejedná o výlet do právní historie ojedinělý dokazují i popisy neplatné právní úpravy např. na s. 312, 337 a dalších, které jsem jistě přehlédl).

Svoje skryté kouzlo má také funkce copy & paste. Díky ní se dají provádět pravé divy a do učebnice kopírovat celé pasáže z textu platné právní úpravy. Že by učebnice měla být učebnicí a namísto reprodukce textu studentovi vysvětlovat, jaký smysl daná právní úprava má, upozorňovat na její nejdůležitější principy a případná úskalí? Ale jděte! Vždyť z čeho je právník živ, než právě ze studia textů zákonů. Podle hesla „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ si představuji, že nástup do praxe je absolventům našich fakult, kteří vystudovali za pomoci takových učebnic, vlastně úlevou. Teprve v praxi jim snad někdo vysvětlí, jak právo doopravdy funguje, namísto toho, aby jen mechanicky reprodukoval to, co řekl moudrý zákonodárce.

Na s. 649 tak třeba autoři vysvětlují pojem depozitáře takto: „termín depozitář označuje banku nebo zahraniční banku s pobočkou v tuzemsku, které mají v bankovní licenci povolenou činnost depozitáře“. Na s. 639 zase autoři vypočítávají všechny náležitosti Statutu penzijního fondu. Přemýšlím o tom, zda si zasloužím právnický diplom – nějak si nevzpomínám, že bych si někdy něco takového soukal do hlavy.

Studenty rovněž taková učebnice vede k empatii s nebohými adresáty právních norem (tím bych chtěl reagovat na názor, který zazněl v diskusi k jinému příspěvku: učebnice práva budiž důkazem že právnické fakulty učí pokoře a nikoliv nadutosti:-) Majíce v paměti zmatek, který je ovládl při opakovaném čtení nesrozumitelné právní úpravy a jejího stejně nepochopitelného vysvětlení podaného elitními pedagogy, vžijí se studenti do kůže právních laiků mnohem lépe než absolventi škol, kde se učí porozumění a dovednostem, nikoliv pouze reprodukci.

V obtížných případech však pedagogové neváhají věnovat určitému problému i pár slov navíc (však se alespoň nafoukne rozsah textu!). Tak se na s. 299 například dozvíme, že „[při zvyšování daňové ztráty se postupuje obdobně jako při zvyšování daňové povinnosti. Při zvyšování daňové povinnosti se postupuje obdobně jako při snižování daňové povinnosti“. Je to jasné?!?

Pokračovat bych mohl i dále, jde mi však o něco jiného. V jednom ze svých dřívějších příspěvků jsem napsal že

[jsem s profesorem Ceplem zajedno], že nutit studenty číst učebnice, které se u nás publikují, je zločinem na jejich vzdělání a mozcích (on to možná dokonce takto radikálně neřekl, já si to ale myslím; a lituji pěti let, které jsem čtením těch knih na právnické fakultě ztratil). Dnes je daleko důležitější vybrat správně to, co studenti mají číst.

Učebnice finančního práva je živoucím důkazem toho, čeho se současné právnické vzdělávání dopouští na svých studentech. Opatření by přitom bylo tak jednoduché. Namísto učebnic, vydávaných právnickými nakladatelstvími a prodávanými za nemalé finanční částky, se vrátit ke skriptům, případně i kompilátům vybraných textů. Proč psát kapitolu do učebnice o závazkovém právu, když se stejnému problému věnuje fundovaně jiný odborník v kratším článku? Proč nutit studenty utrácet za bezcenné knihy, když lze mnohem lepšího pedagogického výsledku dosáhnout s mnohem menšími náklady? Tzv. "readers" zná mnoho studentů, kteří vyjeli za hranice České republiky.

Obávám se však, že současný stav právnického vzdělávání v Česku klade mnohem obtížněji zodpověditelné otázky….

59 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Výborný post. Myslím ale, že studenti se většinou neučí z tlustých učebnic, ale z všelijakých poznámek (často neznámého původu).

Sám za sebe bych velmi ocenil, kdyby se u nás místo dalších zbytečných učebnic teorie práva, začaly objevovat monografie, třeba o interpretaci nebo argumentaci.

Petr Bříza řekl(a)...

V současné době vychází čtvrté vydání celosvětově nejprodávanější učebnice evropského práva od Craiga a de Búrcy - http://fds.oup.com/www.oup.co.uk/pdf/he/helawcat07/european.pdf
Knížku ještě nemám, nicméně se na ni už těším, věřím, že kvalitou nezůstane pozadu za předchozími vydáními. Jak to souvisí s Honzovým postem? Jedna ze zásad, kterou se autoři při přípravě vydání údajně řídili, byla, volně přeloženo, "rozsáhlá revize a editace zajišťující, že velikost knihy zůstane stejná a starší materiály jsou redukovány tak, aby udělaly místo významným novým trendům."

Holt, každý má jiný způsob, jak učinit knihu nezapomenutelnou, otázkou jen je, zda si čtenáři tu nezapomenutelnost spojují s kladným či záporným znaménkem...

Jan Mates řekl(a)...

Ad Jan Komárek: Nesmyslné výlety do historie patří bohužel tak trochu k folkloru právnické odborné literatury. Horší je, když text není vysvětlen jako výlet do historie, ale autor se rozplývá nad něčím, co už dávno neplatí. A to neplatí zdaleka jen pro učebnice, ale i pro komentáře v ceně přes 2.000,- Kč. Bohužel knihu nemám doma, ale pamatuji si, jak jsem byl udiven, když jsem studoval část komentáře k Obchodnímu zákoníku (vydáno C.H.BECK) a doc. Bartošíková, označená jako autorka příslušné kapitoly, se rozplývala nad ustanoveními, která byla zrušena ÚS několik let před tím. Jelikož jsem se právě dočetl na Wikipedii , že paní docentka zemřela, tak si nejsem jistý, že je to její chyba, že se na tomto konkrétním vydání opravdu podílela, přesto bych u knihy v ceně 2.590,- Kč očekával větší profesionalitu autorů a vydavatelů.

Ad Petr Bříza: Děkuji za informaci, to musím mít, přeci jen mé současné vydání je spíš Starým zákonem Evropského práva :-).

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad j.m.
"Nesmyslné výlety do historie patří bohužel tak trochu k folkloru právnické odborné literatury."

To se týká i diplomových prací. První třetina diplomek bývá obvykle zaplácnuta naprosto zbytečným historickým exkurzem. Studenti to dělají velmi rádi, protože tyto exkurzy se pouze opisují a lacině se tak honí stránky. Mnozí učitelé to nejen tolerují, ale dokonce vyžadují! Psaní pro psaní.

Jednou vyprávěl Tomáš Ježek o tom, jak se na Prognostickém ústavu v minulém režimu psaly odborné knihy. Autoři byli placení za počet stran. Náklad měli zajištěný, přestože se tisklo výhradně na sklad. A tak se psaly tlustopisy, kde třeba stránky 124-188 byly identické se stránkami 295-357 a 411-473.

U nás není zvykem psát kritické recenze právnické literatury. Rád bych si nějakou velmi kritickou přečetl. Doporučí mi někdo nějakou? :)

Jan Komárek řekl(a)...

Tomášovi Sobkovi:

S těmi recenzemi jste uhodil hřebíček na hlavičku, skutečně kritických u nás najdeme pomálu. Vynikající je však recenze sborníku CEPu o soudcokracii z pera Jana Kysely, která vyšla v některém z letošních čísel Právníka. Vřele doporučuji.

Nedávno mě velmi oslovily úvahy Briana Tamanahy nad tím, že skutečně kritický přístup k pracem kolegů je součástí odpovědnosti akademiků (Tamanaha sám se však upřímně vyznává z toho, jak je to někdy obtížné). Naleznete je zde: , http://balkin.blogspot.com/2007/03/losing-my-stomach-for-honest-academic.html Zajímalo by mě, kolik akademiků chápe svou roli tak, jako třeba právě Tamanaha...

Hanka Vítová řekl(a)...

Nemohu než souhlasit (jak jinak, učebnice nepíšu, ale čtu).
Dle mého skromného názoru by ale zřejmě nejlepší bylo, kdyby žádné učebnice nebyly. Beztak nejsou již po roce od svého vydání (některé možná již v době svého vydání) aktuální. V ideálním případě by měly stačit přednášky, semináře a text zákona. Učebnice většinou velmi odpoutávají od čtení právních předpisů právě proto, že v učebnicích jsou nejdůležitější ustanovení často doslova citované. A kdo to má číst dvakrát? To raději jednou, s krátkým teoretickým komentářem v učebnici. Pak se „poctiví“ studenti, kteří se učí z tlustých učebnic, neorientují v zákoně.

Ad historie v učebnicích platného práva - pokud by se zrušila výuka právní historie (jako samostatného předmětu), nic bych proti ní neměla. Ale i tak v rozumné míře, na tři stránky se dají snad stručně shrnout nejdůležitější milníky historie (20. století). Ostatně i dnes se některé právní vztahy řeší podle předpisů, které již nejsou účinné, nějaké to povědomí tu být musí.

Rudo Leška řekl(a)...

Úplný súhlas s väčšinou toho, čo tu padlo. Naše (č. a slov.) učebnice sú prosto strašné a financ je toho žiarivý príklad, ja som sa z knihy nedozvedel viac než z predpisov, ktoré húževnato prepisuje. Smutné je, že väčšina pedagógov je s odrapotaním predpisov veľmi spokojná aj na skúške, z nejakej diskusie sú obvykle učitelia skôr nervózny.
Na druhej strane by som nebrojil proti právnej historiografii, pokiaľ voláme po kvalitných učebniciach - tá totiž môže mnoho osvetliť. Brilantným príkladom takého prístupu je podľa môjho skromného názoru Pelikánovej Obchodné právo.
Kvalita diplomoviek je zase ďalšia kapitola, študentom sa ale netreba čudovať, že to odfláknu, vlastne sa správajú ekonomicky, pretože ich nikto nenúti viac na tom pracovať...

Věra Pazderová řekl(a)...

Taky přidám jednu učebnicovou perlu, která mi nedávno doslova vyrazila dech: brněnská Teorie práva ve vydání aktualizovaném v roce 2006 na str. 256 tvrdí, že dosud u nás nebyl zřízen institut ombudsmana ("neboli pověřence občanstva")!
V současnosti při přípravě na státnice jsem nucena číst těch tlustých knih poněkud více a musím naprosto souhlasit s výše zmíněnými výtkami. Dalším problémem pak je, že jsou učebnice také plné pravopisných překlepů, což spolu s tím, když člověk narazí na nějakou zjevnou hloupost (jako např. u toho ombudsmana), nevyvvolává zrovna dojem důvěry, že to, co je v té učebnici napsané, je též pravdivé. Už jaksi podvědomě se občas bráním některé věci si zapamatovat bez toho, abych si to ověřila ještě z jiných zdrojů. To pak člověk raději sáhne k osvědčeným klasikům typu prof. Harta. Pravda, je to čtení trochu hutnější, ale zase má člověk pocit, že se něco nového dozvěděl. Ještěže taky existuje JP, řada zdejších postů a komentů k nim předčí mnohé rádoby učebnice. A naštěstí také jinoprávníci dobudou občas nějaký ten publikační pól, takže myslím, že se blýská na lepší časy,... :-)

Radek Policar řekl(a)...

Dovolím si také pár poznámek.
1. Nezatracoval bych automaticky všechny tlusté učebnice jako špatné.
2. Nedávno jsem si všiml, že dr. Schelleová znovu vydává svoji učebnici civilního procesu. Současné vydání je ještě větší a silnější než to, z kterého jsem se já učil a to jsem tehdy považoval za největší učebnici, z které jsem se kdy učil. Pokud si pamatuji, tak mě tehdy u této učebnice štvalo, že byla psána metodou a la Prognostický ústav (viz výše Tomáš Sobek) s okopírovaný pasážemi z právních předpisů.
3. Jako brněnský patriot musím říct, že neznám horší učebnici Teorie práva, než je ta brněnská. Byť pochybuji, že jde kvalitu této učebnice něčím omluvit, tak pokud jde o ombudsmana, Věra Pazderová si patrně nevšimla, že kniha, ze které se učí, je sice z roku 2006, ale jde o dotisk vydání z roku 1998.
4. Nejsem stoupenec likvidace výuky právních dějin na právnické fakultě, byť asi v jiném uspořádání studia. Má osobní zkušenost je, že jsem se už na konci gymplu těšil, jak se budu učit právo. Pak přišel 1,5 roku trvající teoretický-historický blok a já jsem prožíval deziluzi, téměř depresi, proč jsem se tam hlásil a málem mě právo přestalo bavit. Naštěstí jsem to překonal:-)
5. Když jsem v úvodu psal, že existují i kvalitní, tlusté učebnice, měl bych dát důkaz. Vždy jsem za velmi kvalitní učebnici, nepřepisující zákony , považoval učebnici Ústavního práva od Jana Filipa.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad RP
1) K brněnské učebnici teorie práva. Oskar Wilde zaznamenal, že na jednom pianu ve westernovém salonu byl nápis: "Please don´t shoot the pianist. He´s doing his best."
2) Filipova učebnice ústavního práva je skvělá, navzdory tomu, že je poznamenána jeho obsedantním taxonomizmem, který se prakticky projevuje v dlouhých (ale opravdu dlouhých) výčtech, pro které je česká abeceda krátká.

Jan Mates řekl(a)...

Ještě bych pochválil učebnici Evropské právo společností , která však trpí jiným nešvarem, nemá ani rejstřík, ani rejstřík judikatury, kdyby byla doplněna o tyto rejstříky, neměla by prakticky chybu. Takhle je poměrně obtížně použitelná, pokud hledáte odpověď na konkrétní otázku.

Ad Radek Policar a Tomáš Sobek: Mě přišla uživatelsky příjemná učebnice prof. Gerlocha a to jak co do srozumitelnosti tak co do rozsahu …

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad j.m.
Když jsem se u zkoušky z teorie práva zeptal studentky, jestli se na zkoušku připravovala, ta mi pohotově odpověděla: "Jasně, že jsem se připravovala. Vždyť já jsem s tím Gerlochem i spala." Předpokládám, že měla na mysli učebnici prof. Gerlocha.

Přestože mí kolegové doporučují sofistikovanější Knappovu učebnici, studenti preferují jednodušší Gerlochovu, čemuž rozumím. Já osobně jsem obecně proti učebnicím tohoto typu.

Jan Mates řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek: Knappova učebnice zdá se mi býti poněkud neuchopitelná pro studenty prvního ročníku práv.

„Vždyť já jsem s tím Gerlochem i spala.“ :-)))))) Při zkouškách se dají vyslechnout skvělé bonmoty, možná by je mohl jednou někdo posbírat i od kolegů a vydat.

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek:
Kromě recenze J. Kysely, kterou doporučoval Honza K., a která je opravdu skvělá, tak doporučuji recenzi, kterou napsal Jirka Kmec do Bulletinu advokacie č. 6/2005, s. 37, týkala se knihy "Prouzová Anna: EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA (organizace, pravomoci a řízení). Linde, Praha 2004".
V recenzi se dočteme např.:
"Struktura pojednání je značně chaotická, vrchol v tomto směru představuje již samotný úvod, jehož hlavní náplní není, jak by se dalo očekávat, uvedení čtenáře do problematiky, kterou se práce zabývá, nýbrž pojednání o orgánech Rady Evropy, za které autorka vedle Výboru ministrů a Parlamentního shromáždění ovšem mylně považuje také Sekretariát, Kancelář Komisaře pro lidská práva a dokonce Kongres místních a územních orgánů Evropy. Orgánem Rady Evropy není ostatně ani samotný Soud (viz čl. 10 Statutu Rady Evropy)...Zcela neakceptovatelné jsou ovšem četné věcné chyby a nepřesnosti. Například na straně 26 se čtenář dozví, že „Soud má svou Kancelář.“ To je zajisté pravda, ovšem autorka na daném místě nepopisuje Kancelář Soudu, ale tzv. výkonný orgán Soudu (Bureau), který byl v Jednacím řádu Soudu zakotven teprve v roce 2003 jako jakýsi poradní orgán předsedy Soudu a jehož význam je pro pochopení řízení před Soudem naprosto zanedbatelný. Naopak o skutečné Kanceláři Soudu (Greffe – Registry), která zejména zajišťuje veškerou komunikaci Soudu se stranami a asistuje soudcům při výkonu jejich rozhodovací činnosti, se autorka nezmiňuje vůbec....Stylistická stránka práce je vůbec žalostná...zcela nepochopitelné je, co vedlo nakladatelství Linde k jejímu publikování..."
No a jaké bylo závěrečné recenzentovo doporučení, to už si domyslíte sami...

Ad Jan Mates:
Já nedám na Knappovu Teorii práva dopustit, třebaže celý život dělal primárně jiné obory, tak podle mého ta knížka strčí většinu ostatních "konkurentů" hravě do kapsy...

Věra Pazderová řekl(a)...

Ad Radek Policar:
Máte částečně pravdu, ta brněnská teorka je dotisk, ale výslovně se chlubí tím, že jde o vydání "opravené".

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad vp
Dmitrij Šostakovič, ohromen "skvělými" výsledky pětiletky, prohlásil: "Ať už se proboha nic nezlepšuje!"

Radek Policar řekl(a)...

Ad Věra Pazderová:
Milá paní kolegyně, obávám se, že mám pravdu zcela. Dotisk je prostě dotisk čili je to nové vytištění původní práce beze změn autora. Tím "opravené vydání" na knize, kterou máte, se myslí, že druhé vydání obsahuje opravený text vzhledem k prvnímu vydání. Tato informace na knize stojí od chvíle, co bylo původně vytištěno druhé vydání.
Kdyby šlo o opravu vůči druhému vydání, nebyl by to dotisk, ale třetí, opravené vydání.

Petr Urban řekl(a)...

Vzpomínky na má právnická studia: Vždy jsem se učil z učebnic (a skript), jedinou výjimkou bylo ústavní právo, kde jsem se učil z poznámek z přednášek prof. Pavlíčka.

Některé učebnice byly vynikající (Kinclova římského práva, Novotného trestního práva hmotného či Hendrychova správního práva). Jiné byly příšerné (pražská učebnice pracovního práva), či chyběly vůbec (trestní právo processní, právo životního prostředí, ústavní právo).

Co se týká výuky historie, o tom se již zde diskutovalo. Podle mého názoru by měla radikálně reformovat. Místo důrazu na středověk by se měl klást důraz na 19. a 20. století a místo ústavního práva, na právo soukromé, správní a trestní.

Michal Strnad řekl(a)...

Ke Knappově Teorii práva: kdyby si ji každý student přečetl třikrát během svých studií a dostatečně vstřebal obsah, po zbytek profesního života si vystačí s edicí ÚZ.

Jak zde na JP bylo již několikrát poukázáno, měl by si každý autor dobře rozmyslet, jestli svým textem přináší něco nového (potažmo se ponořit do filozofické otázky, zda v systému českého a evropského práva vůbec lze něco nového přinést). To bylo, mimo jiné, důvodem, proč diplomovou prací skončilo mé úsilí přispět do skládky nikdy nečteného potištěného papíru. Ostatně, řešení právních problémů (o které snad jde především) by mělo vést k zobecnění, jednoduchému závěru, nikoliv k hledání problémů dalších, včetně exkurzů do historie.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Nedávno mi jeden známý položil otázku: "Čím se můžou pochlubit ty tři generace českých právních teoretiků mezi Viktorem Knappem a Zdeňkem Kühnem?"

Věra Pazderová řekl(a)...

ad Radek Policar:
Milý pane kolego :)
obávám se, že pravda bude tak někde na půli cesty mezi námi.
Vzhledem k tomu, že zmíněná kniha reaguje na euronovelu Ústavy a úpravu po vstupu do EU, předpokládám, že zmíněná "oprava" proběhla v době, kdy už pan Motejl do Brna nějaký ten pátek dojížděl. Samozřejmě, že vím co je dotisk, ale ze slov "1. dotisk 2. opraveného vydání, 2006" nelze poznat, kdy bylo vydání opraveno a z výše zmíněných důvodů se domnívám, že to bylo později než v roce 1998, jak jste psal.
Myslím však, že nemá moc smyslu se o takových hloupostech přít.
Přeji tedy hezký den :)

Petr Urban řekl(a)...

Boguszakova učebnice theorie práva nebyla špatná; byl to sice pouhý úvod do problematiky, ale co od studentů 1. a 2. ročníku chtít více? Naopak bylo velice špatné, že obsahovala partii o právní filosofii; ta patří až na konec studia.

Nemyslím, že má právník vystačit s ÚZ. Je naprosto nezbytné studovat judikaturu a rovněž podnětné články, protože často problém posunou dál.

Právo <> právní předpisy.

Radek Policar řekl(a)...

Milá paní kolegyně,

s inteligentními ženami si rád povídám (naši debatu nepovažuji za při) i o hloupostech.
Váš argument s euronovelou ústavy byl silný a tak mi to nedalo. Když jste včera psala o chybě s ombudsmanem, natáhl jsem svoji pravou ruku do příruční knihovny, kde t.č. spíše omylem (či díky mé lenosti) ona učebnice prodlévá. Nalistoval jsem cca str. 4, kde běžně bývá vročení, a uviděl letopočet 1998. V pozdějších vydání bývá obvykle vročení aktuálního vydání, někdy jak toho aktuálního, tak i původního, ale uvádět pouze vročení původního vydání není obvyklé.
Nicméně mně to nyní nedalo a pátral jsem a dospěl jsem k závěru, že rok 1998 je rokem prvního vydání této taky učebnice, druhé vydání vzniklo v roce 2004 čili v případě ombudsmana jde skutečně o chybu autora. To ale znamená, že sobkovsko-wildeovský pianista nejen, že hraje falešně, on se vůbec není schopen trefit do klapek.

Michal Strnad řekl(a)...

Ad Petr Urban:

Věta o ÚZ byla nadsázkou, kterou jsem chtěl vyjádřit, že při kvalitním základu daném Knappovou učebnicí dokáže právník uvažovat a interpretovat na úrovni tvůrce judikátu.

Tedy: právo = předpis + Knapp
(opět hyperbola, dneska si nějak nemůžu pomoct :)

Petr Urban řekl(a)...

Bylo mi jasné, že jde o hyperbolu, přesto s ní nesouhlasím. Měl-li bych ji opravit, tak takto:

Právo = Knapp + předpis + judikatura + komparace + články

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

Ad T. Sobek a J. Komárek:

Kritické recenze právnických knih jsou skutečně obrovskou výjimkou. Domnívám se, že to je dáno jednak proto, že (1.) náš píseček, na kterém si hrajeme, je velmi malý, a každý z nás ví, že toho druhého bude někdy potřebovat. Prostě vyjádřeno, např. ústavním právem se vážně baví v republice cca 10 lidí a pak je - systémově vzato - obtížné očekávat, že se budou navzájem veřejně kritizovat. Každá taková kritika je totiž vnímána v osobní rovině či dokonce v rovině "boje institucí". (2.) S tím souvisí, že drtivá většina recenzí vzniká nikoliv z důvodu recenzního chtíče jejího autora, nýbrž na objednávku. Prostě recenze píšu proto, že mne o to požádá kolega - autor recenzované publikace, kterou mi pro tyto účely bezplatně poskytne. Osobně toto dilema řeším tak, že když skutečně považuji obdrženou knihu za nekvalitní, tak svoje výhrady autorovi předám osobně a nepublikuji je. Je to ale asi taky špatný postup.

K tématu recenzí připomenu asi nejkritičtější, kterou jsem kdy četl: je to velmi známá recenze A. Winterové, P. Hlavsy a Fr. Zoulíka na knihu I. Schelleové "Český civilní proces" (Právní rozhledy č. 11/1997). V podstatě se totiž nejedná o recenzi, nýbrž o formu jakési velmi ironicky formulované stížnosti na plagiátorství, v níž je podrobně prokazováno, z kterých pramenů byly jednotlivé části knihy opsány. Přiznám se, že kdyby někdy v budoucnu byla na moji práci napsána takováto recenze, buď bych autory recenze zažaloval za nactiutrhání anebo bych zvolil odchod do soukromí a začal bych se živit manuálně. Skutečnost, že - jak upozorňuje R. Policar - stejná autorka tuto knihu vydala znovu a ještě v rozšířenějším podání a že stále učí na fakultě, je pro mne osobně nepochopitelná. Jakého farizejství se pak dopouštíme, když prověřujeme studentské seminárky či diplomky, zda se nejedná o plagiáty, a vedeme pak se studenty kárná řízení...

Radek Policar řekl(a)...

Díky, pane docente, že jste tuto věc zmínil. Neboť na to by se zapomínat nemělo. Někteří lidé mají holt hroší kůži.
Schválně jsem se podíval na počty stran. Publikace Ilony Schelleové Český civilní proces, Praha: Linde, 1997 jich měla 728. Současná publikace Civilní proces, Praha: Eurolex Bohemia, 2006 jich má 1202. Asi paní doktorce poněkud ujela ruka při mačkání Ctrl+C a Ctrl+V.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad Radek Policar
Nevidím nic špatného na tom, že kolektiv autorů píše pod pseudonymem Ilona Schelleová.

btw. Jsem si jistý, že autoři brněnské Teorie práva nejsou plagiátoři.

Jan Mates řekl(a)...

Ad Petr Bříza: Knappova knížka je také dle mého názoru vynikající, ale pochybuji, že jste byl jejím milovníkem v prvním ročníku studia. Já jsem si Knappovu teorii s radostí přečetl až poté, když jsem začal studovat občanské právo a konečně pochopil o čem se v teorii mluví ….. Možná jsem byl zaostalý, ale nebyl jsem zdaleka sám. …


Ad Tomáš Sobek: Ona je otázka, zda učit teorii práva samostatně, nebo zda ji více provázat s výukou dalších předmětů. Mě osobně kdysi přišla značně neuchopitelná, když se v Praze vyučovala v podstatě jen spolu s římským právem a ČČPD a klausurní práce byla opravdovým hororem …

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Jan Mates:
To máte rozhodně pravdu. V té době jsem ani netušil, že taková knížka existuje, ale i kdybych to věděl, tak by mě určitě nebavila, protože já v teorii práva nevěděl, která bije a začalo mi svítat až zpětně, když jsme se prokousávali méně teoretickými obory (myslím, že jsem v tom nebyl sám).

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad jan mates
"Ona je otázka, zda učit teorii práva samostatně, nebo zda ji více provázat s výukou dalších předmětů."

Především si musíme ujasnit, co máme na mysli, když mluvíme o teorii práva. V prvním ročníku se na českých právnických fakultách vyučuje předmět Úvod do studia práva ČR, který se nevhodně až komicky označuje "teorie práva". V tomto úvodu se student např. dozví, že právní řád ČR tvoří ústavní zákony, prosté zákony, zákonná opatření senátu, nařízení vlády, atd. A také se třeba dozví, co je to derogace a co retroaktivita. Považuji za samozřejmost, že se tento Úvod vyučuje v prvním ročníku.

Pokud ale mluvíme o teorii práva jako takové, tedy o Austinovi, Kelsenovi, Hartovi, Razovi, Dworkinovi, Hartoghovi, atd., pak jsem toho názoru, že by se měla studovat až v rámci PGS.

Další věc je metodologie, tedy metody interpretace a argumentace. To si vyžaduje samostatný předmět, monografie a sbírky praktických příkladů. Někdo tu říkal, že Knapp stačí, ale v jeho Teorii práva jsou k metodám výkladu jen 3 stránky! Navíc, Knappovo pojetí je překonané.

Další věc je teorie jednotlivých právních odvětví. Tady jsme strašně, ale strašně pozadu. Když čtu práce jako Moore M.S., Placing Blame: A Theory of Criminal Law, Oxford 1997 nebo Smith S.A., Contract Theory, Oxford 2004, a srovnám to s tím, co se píše u nás, tak je mi smutno.

Otto Dostál řekl(a)...

ad Hanka Vítová:
Nemohu souhlasit s názorem, že by lepší byla neexistence učebnic a základem by byly přednášky, semináře a text zákona. U knihy považuji za velkou výhodu, že ji mohou číst svým vlastním tempem, zatímco přednášky jsou mnohdy příliš rozvláčné, takže ztrácím čas, nebo naopak je informací příliš mnoho, totiž nemám čas se nad nimi zamyslet. U knihy lze také zdlouhavé nebo mě již dobře známé pasáže jednoduše přeskočit, zatímco u přednášky či semináře musí člověk případný dlouhý úvod předtím, než nastane to, kvůli čemu jsem přišel, přestát. Z tohoto důvodu mě nikdy přiliš nevadily historické části učebnic, pokud alespoň byly ve svém vlastním oddílu, s kterým můžete naložit podle libosti.

Příliš nerozumím ani kritice citace nejdůležitějších ustanovení předpisu v učebnici. Pokud by učebnice představovala opisování předpisu, bylo by to jistě špatně. Ale pokud jde pouze o ustanovení nejdůležitější, pak budou pravděpodobně natolik důležitá, že je má smysl si je na zkoušku přečíst i dvakrát. Velice nepraktické mi naopak připadaly právnické texty s řadami čísel paragrafů a jejich odstavců, které bez neustálého listování v předpisech představovaly zašifrovaný text bez klíče (orientace v předpise je jedna věc, ale pokud do něj musíte nahlížet po přečtení každého řádku knihy, dosti to narušuje vyrovnanost toku informací, víme?).

Jinak se domnívám, že přínosem je hlavně konkurence. Např. u trestního procesu byl výběr meze Musilem, Nettem, Jelínkem a Císařovou docela luxusní. Prozradím, že přednost knize, která měla obsah k obsahu, a dala se použít jako zbraň, jsem opravdu nedal :)

Mimochodem, jsem to jenom já, nebo se Vám taky jeví spolehlivou indicí lesoneohleduplnosti a nepřívětivé úpravy učebnice její vydání u C.H.Beck?

Anonymní řekl(a)...

Řekl bych, že kritické připomínky k učebnicím či právnické literatuře
obecně patří k velmi záslužné činnosti. Také se mi přihodila docela anekdotální věc...
Maje nemilou povinnost sepsat návrh podání na plagiát na FSS MU, vzal jsem si k ruce odbornou literaturu. Zajímala mě samozřejmě tradiční problematická pasáž citací a odkazů na zdroje. Prostudoval jsem důvodovou zprávu k zákonu a následně zalistoval aktuálním komentářem k autorskému zákonu - (Chaloupková H. - Holý, P.: Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (autorský zákon) a předpisy související. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007) a co nevidím! V pasáži, zabývající se citacemi (paragraf 31 odst. 1a),
komentář dělá operaci kopírovat a vložit z důvodové zprávy k zákonu!!
Jen tak mimochodem, publikace stojí 950 Kč, vytištění důvodové zprávy by asi vyšlo levněji. Je docela pikantní, když se část komentáře zabývající se plagiátorstvím dopouští (morálního) plagiátorství.
Vím, že důvodová zpráva, jakož i zákony nejsou autorským zákonem chráněny, ovšem stejně mi přijde okopírování pasáže z důvodové zprávy do komentáře pochybné.
Jen podotýkám, že netuším, jaká je kvalita celého komentáře, nerad
bych jej shazoval jako celek, potřeboval jsem komentář k jedinému
paragrafu a prostě jsem se zrovna asi netrefil :-)
Zdraví Hubert Smekal

Petr Urban řekl(a)...

Názor Tomáše Sobka bych podepsal. Je zásadní rozdíl mezi právní propedeutikou a theorií práva.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Hubert Smekal: Citace je takový divný cajk, který by některé vznešené akademiky jen obtěžoval.

Je korektní následující postup: uvést na začátku jednu citaci, aby se neřeklo -- a pak čtyři odstavce opsat?

Moc nechápu, že některé právníky to netvůrčí opisování a popisování pořád baví. Prý se tomu říká věda.

(I když si nejsem jistý, jestli moje diplomka představovala zrovna výron originality. Taky mě nebavila.)

Ad Petr Bříza:

Děkuju, že jste mě postrčil se do toho Craiga a de Búrcy podívat. Dnes jen začátek soutěžního práva; těším se, až to dočtu všechno. A tak mi nepřipadá nespravedlivé, že jsem pražskou učebnici Evropského práva používal jako klín na dveře, kvůli průvanu. (Pro spravedlnost lze dodat, že se jednalo o již bezcenné první vydání.)

Zrovna u toho Evropského práva je to opravdu divné. Normální přístup by byl zadat studentům anglickou učebnici, nebo získat práva na její překlad. Ale chápu, že na kariéru je lepší otevřít si před sebe jednu až x zahraničních učebnic a přeformulovat je do jedné.

(Možná to tak autoři českých učebnic evropského práva neudělali. Což ale nepovažuji za přednost. Kompilační postup by zde jistě vygeneroval lepší výsledek než svépomoc. Musí to být krásný pocit: začít něco psát a vědět, že je to horší, než co už je; jinými slovy, zbytečné.)

Ad všichni:

Vyzdvihl bych zde Novotného učebnici trestního práva. Asi vždy, než něco začnu psát, přečtu si pár stránek, abych chytl slinu. (Do Flauberta mám ovšem daleko a Code Civil si v originálu nepřečtu.)

Ad Hanka, Otto Dostál:

Každému asi sedne něco jiného. Primárně jsem se učil ze zákonů a měl s tím docela úspěch. A třeba v obchodu mě bavila učebnice Pelikánové (starší vydání) -- jako fundovaný a chytrý doplněk k zákonu, místy podaný se velkým nadhledem.

Naproti tomu v případě Kursu obchodního práva mi mnohdy nebylo jasné, jakou přidanou hodnotu přináší. A u tam obsaženého teoretického úvodu do hospodářské soutěže jsem trpěl. (Ale z té učebnice jsem četl jen částečky; pak jsem toho nechal. Taky je to už několik let nazpět, a tak objektivita trpí, byla-li kdy jaká.)

Jan Mates řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek: Já nevím, co se pod pojmem teorie práva rozumí dnes, vycházím ze stavu učebnice od nakladatelství Codex, rok vydání 1996, autoři Boguszak, Čapek a Veverka. Po jejím přečtení jsem měl při jménech jako Kelsen a Weyr tik v oku, ale nakonec jsem jim po přečtení Ryzí nauky právní a Weyrových pamětí oběma odpustil :-))))).
S tím navrhovaným rozdělením souhlas.

Ad Jan Petrov: Studentům těžko zadáte anglickou učebnici, protože jí jednoduše 90% studentů nebude rozumět. Vždyť se, jestli se nepletu, už ani znalost cizího jazyka nezkouší u přijímaček, alespoň na PF UK. A jsem velmi skeptický k úrovni jazykové vybavenosti studentů. Dalším problémem je přílišná demokracie ohledně jazyků, kde plně souhlasím s profesorem Ceplem, že by všichni měli umět pořádně anglicky a další jazyk je už jen bonus, ale angličtina je základ.

Ad Hubert Smejkal: Taky si myslím, že komentář AZ od C.H. Beck je největší omyl všech dob. Profesor Telec asi už bohužel nechtěl psát komentář k novému autorskému zákonu a Beck chtěl mít úplnou nabídku, to je jediný důvod který mě napadá, proč to vydali. Doporučuji vřele komentář Linde. Srovnávám-li oba, ten od Becka je jen důvodová zpráva plus pár postřehů, které by napadly i laika po přečtení důvodové zprávy a zákona, kdežto ten od Linde navazuje na práci profesora Knapa (tentokráte Karla, aby nedošlo k mýlce) a rozebírá problémy, na které autoři narazili v praxi a hlavně odkazuje i na příslušná ustanovení acquis a mezinárodních smluv, beztak autorský zákon vychází tak z 90% z acquis a mezinárodních smluv.


Když tady byla minule soutěž v několika kategoriích o nejhorší zákon, mohla by se tentokrát udělat o nejhorší publikaci. Napadají mě kategorie Učebnice, Komentář, Monografie, případně článek, ale v případě článků by asi tlačenice byla příliš veliká :-)))).

Petr Urban řekl(a)...

Asi poněkud OFF TOPIC. (BTW, nestálo by za to zřídit rubriku, kam by čtenáři mohli volně psát, co je právě zaujalo, nesvázáni thematem postu?)

Právě čtu článek Libora Hanuše: K míře závaznosti soudní judikatury. In PrRo 16/2007, pp. 575–582. Jsem zatím na začátku, ale už mne zaujala desinterpretace čl. 95 odst. 1 Ústavy, který zní: "Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou," na "Soudce je při rozhodování vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou."

Pavel Molek řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Pavel Molek řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek: Nad tím, že by paní doktorka Schelleová (teď si nejsem jist, jestli jí za její publikační plodnost přeci jen neudělil v mezičase docenturu nějaký ústav typu Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity) byla jen označením skupiny autorů, by nebylo nic špatného; totéž přesvědčení ostatně panovalo i ve Francii druhé poloviny 19. století o osobě Julesa Verna, neboť se nedalo věřit, že by se tolik tvůrčího elánu a faktických znalostí vešlo do jediné hlavy (ta paralela je málem bolestná). V případě jejího "Českého civilního procesu" ve verzi z roku 1997 (patrně nezaviněné klopýtnutí nakladatelství Linde) byla ovšem zmiňovaná recenze sepsána právě autorským kolektivem, který v něm nad pasážemi opsanými ze svých knih našel překvapivě jméno paní doktorky... Takže Julesu Vernovi zůstává paní doktorka, coby vynález zkázy výuky občanského procesu na brněnské fakultě, i nadále protipólem (a to nejen absencí plnovousu) a já nemusím přehodnotit svůj dětský čtenářský vkus...

P. S.: Nezbývá než doufat, že paní doktorka JP nečte. Ne, že by mi vadilo promořit její publikace i Jiným právem, ale pokud by si přečetla tento komentář, patrně bych se musel skrývat nejbližších pět neděl v balóně nebo trvale alespoň 20 000 mil pod mořem.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad pavel molek
Petr Urban si stěžuje na Libora Hanuše, že přidal do textu jedno slovo. To by Ilona Schelleová neudělala, ona je přesná. Ale jestli doktorka navštíví tento blog, poznáme to v knihkupectví.

Petr Urban řekl(a)...

Aby nebylo mýlky, nešlo mi o nepřesnou citaci.

Jinak po přečtění článku musím konstatovat, že Hanuš obdivuhodně bruslí mezi výrokem Maximiliena Robespierrea, že soudce netvoří právo, který bere jako dogma, a cílem článku soudci právo přeci jen umožnit tvořit.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad petr urban
Jestli to dobře chápu, tak doktorce Schelleové její kolegové vyčítají právě to, že je přesná, i když necituje.

Oficiálně říkáme, že soudci netvoří právo, ale všichni víme, že ho do značné míry tvoří. Stephen A. Smith tomu říká konspirační teorie práva.

Petr Urban řekl(a)...

Tak jsem zjistil, že jsem Hanušovi křivdil, protože on jen vycházel z nálezu ÚS, sp. zn. IV. ÚS 200/96: "Ústavní soud považuje dále za potřebné vyjádřit se k názoru odvolacího soudu uvedenému ve vyjádření k ústavní stížnosti, že musel postupovat podle ustálené a platné judikatury. Takové argumentaci nelze přisvědčit, neboť soudce je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR při rozhodování vázán pouze zákonem. V případě, že při svém rozhodování přihlíží k judikatuře, měl by mít na zřeteli, že její ustálenost a platnost jsou odvislé od vývoje, který je odrazem daných společenských a ústavněprávních podmínek. Navíc aplikace takové judikatury musí být v souladu s mezinárodními závazky, které Česká republika přijala, v daném případě především s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod."

"Jestli to dobře chápu, tak doktorce Schelleové její kolegové vyčítají právě to, že je přesná, i když necituje." No dobře, ale to jen takový bon mot.

Opravdu soudce netvoří právo ani v UK-US? Myslel jsem, že tam se za to nestydí.

Tomáš Sobek řekl(a)...

V angloamerickém soudcovském právu lze vysledovat konzervativní rétoriku, která má podobný efekt. Llewellyn k tomu říká: „ … pravidla case law (ačkoli jsou nová) jsou aplikována jakoby už byla právem; toto se odvozuje z naší konvence, že ‘soudci pouze deklarují, ale nevytváří právo‘.“ Llewellyn K. N., The Bramble Bush, New York (1930) 1996, str. 87.

Jan Mates řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek: Já bych se také klonil k tomu, že soudci spíše nalézají právo, než vytvářejí. Pokud bychom přistoupili na tezi, že soudci vytvářejí právo, tak by vznikl zcela zásadní problém retroaktivity.

Tomáš Sobek řekl(a)...

jan mates
Před časem jsme se s kolegou Michalem Šejvlem pobavili nad tím, jak stupidně jeden anglický soudce ospravedlňoval retroaktivitu precedentu. Napsal zhruba toto: "Ano, precedent je z definice retroaktivní. Ale to nevadí, protože i kdyby obžalovaný dopředu věděl, že jeho jednání je trestné, stejně by to učinil."

Jan Mates řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek: Výrok tohoto soudce mi připomněl ukázky z jednoho amerického filmu, které jsem kdysi viděl. Policie v něm zatýkala zločince, ještě než ke zločinu došlo, neboť četla jejich myšlenky. Pan soudce má evidentně stejnou schopnost.

Moje zkušenost je spíš taková, že právníci z angloamerického systému mluvili o nalézání práva …. V případě, kdybychom vycházeli z teze tvorby práva, měl bych s tím problém, obzvláště u trestního práva („nulum crimen nula poena sine lege“). Dalo by se jistě diskutovat o pruženém dotváření práva.

Tomas Blazek řekl(a)...

K dr. Schelleové - alespoň v jejím případě o farizejství určitě nejde, protože zrovna ona je proslulá svou okázalou ignorancí seminárek (něco ve stylu: práce se odevzdávají na posledním semináři a student dostane automaticky hned zápočet). Ale pravda, jak se v tom máme jako studenti vyznat - jak pokaždé vědět, který učitel naše práce čte a který ne?

Do kategorie zbytečných a nesmyslně objemných učebnic bych určitě nominoval brněnskou (právnickou) učebnici managementu. Profesor Vágner každé její vydání obohatí o cca dalších 200 stran, takže už určitě brzo dosáhne požehnané tisícovky. Osvícení studenti se na zkoušku učí z asi 20 stránkového "výcucu" a nemají s ní žádný problém.

Jiří Kindl řekl(a)...

Ad tvorba versus deklarace prava soudcem v anglosaskem svete:

1. Nazory na to jsou urcite ruzne, ale ciste kvantitativne myslim, ze rozhodne prevazuje nazor, ze soudci pravo tvori (ostatne jak si jinak chcete vysvetlit overruling - to se proste pravo meni, jinak by neslo o overruling; obdobne je to ale i s distinguishing atp. - k tomu lze doporucit nektere clanky od J. Raze - nemam ted silu hledat presne ktere).

2. Dokonce - a to primo ze soudnich lavic - pomerne autoritativne kdysi zaznelo, ze teorie, ze soudci pravo jen nalezaji je pohadka (fairy tale) - viz Lord Reid (v te dobe soudce House of Lords), The Judge as Law Maker, (1972-3) 12 J.S.P.T.L., p. 22. S tim do znacne miry souhlasim, ale je to prece jen slozitejsi, hezky se k tomu vyjadruje (vcetne onoho problemu retroaktivity) napr. Finnis v nekterych svych clancich, kdy jakoby hleda stredni (kazdopadne jinou) cestu mezi pozitivismem (zejm. Razem) a Dworkinem.

3. Ten problem s retroaktivitou soudnich rozhodnuti je podle mne v zasade zaklad (jeden ze zakladu) diskuse mezi Dworkinem a pozitivismem (hezky to ilustruje ve svych interpretacich Dworkinova interpretivismu Stavropoulos). Kazdopadne ta otazka je slozitejsi, kdyz se zohledni napr. viceinstancnost soudni soustavy (je pravo ruzne na kazde instanci?). U Dworkina se to pak komplikuje jeste tim, kdyz clovek pristoupi na jeho cleneni na pravo v preinterpretativnim a postinterpretativnim stavu, popr. noveji na cleneni mezi ruznymi koncepcemi prava (viz jeho Ch1 v Justice in Robes).

Jan Mates řekl(a)...

Ad Jiří Kindl:

1. Napadá mě příklad, na kterém by se dalo dokázat, že soudce právo netvoří, ale spíše nalézá, s tím, že overruling bych chápal jako reakci práva na měnící se podmínky, vývoj společnosti atd. V podstatě v tomto pojetí bych řekl, že v rámci overruling soudce jen potvrzuje, že se právo změnilo, nikoliv ho sám mění. Ale k tomu příkladu: v českém právním řádu bylo znásilnění manželky manželem označeno za trestný čin v Trestním zákoně v roce 1950, do té doby, jednání manžela (které by, pokud by se nejednalo o manželku, trestným činem bylo) nebylo trestným činem. Naproti tomu v Anglii došlo k overruling House of Lord až v roce 1991 v případu R-v-R [1991] 4 All ER 481. Do té doby tedy nebylo takové jednání trestným činem, nebo prostě nebyl vhodný případ na kterém by House of Lord mohla takové jednání za trestný čin označit a deklarovat tak vývoj práva a chápání znásilnění? Domnívám se, že pokud přistoupíme na první tezi, tak to svědčí o tom, že je anglické právo zaostalé, pokud na druhou, tak to svědčí spíše o tom, že soudce právo nalézá a nevytváří….

2. Přiznávám se, že mám zásadní nedostatky ve vzdělání a Dworkina příliš načteného nemám, ale zapracuji na tom, takže tento post berte jako moji úvahu. Neměl byste náhodou Vámi zmiňovaný článek v elektronické podobě? Bohužel jsem ho na internetu nenašel ….

Petr Bříza řekl(a)...

Ad overruling a retroaktivita:
To je věc, na kterou, jako na mnoho jiných v právu (pokud vůbec na nějakou), "správný názor" neexistuje. Místo vlastního příspěvku do debaty nabízím mnohem inspirativnější čtení, a to pohled amerického NS. Jde o případ Rogers v. Tennessee, 532 U.S. 451 (2001), najdete jej třeba zde http://www.law.cornell.edu/supct/html/99-6218.ZS.html.
Byl rozhodnut poměrem 5:4, že to retroaktivita není. Dnešní Soud by to třeba rozhodl přesně obráceně...
Pamatuju se, jak jsem byl ze začátku svých právnických studií frustrován, když jsem si o nějakém právním problému udělal jiný závěr, než jsem slyšel na přednáškách nebo četl v učebnici. Tam se totiž vždy většinou razila teorie jednoho správného řešení a člověk pak měl nevyhnutelně pocit, že on je ten hloupej, že není schopen to správné řešení vidět a napadají ho ta nesprávná...Jaká byla úleva, když jsem postupně zjistil, že existují i jiná "správná" řešení, byť učebnice tvrdily něco jiného. A tak jsem se oklikou dostal zpátky k tématu tohoto postu:-)

Jiří Kindl řekl(a)...

Ad Jan Mates:

Poslal jsem ho emailem.

Jinak k tomu overrulingu - alespon mne vzdy prijde, ze v takovych pripadech vrcholny soud rika neco ve stylu: "my uz jsme to vlastne avizovali v nekterych nasich predchozich rozhodnutich, pravni doktrina tez poukazovala na to, ze by to tak melo byt a ze by se mel puvodni precedent zmenit, jejich argumenty jsou presvedcive, spolecenska situace se zmenila a nazral proto cas ke zmene, a proto we hereby overrule ...".

Tim se tedy dany soud de facto snazi rici (ted to hodne zjednodusuji), ze je to ferove, aby se pravo zmenilo, a aby bylo aplikovano retroaktivne. Rici se jiz pravo zmenilo a soud to overrulingem pouze deklaruje, my neprijde spravne, protoze by to proste vedlo k tomu, ze by pravo bylo instance od instance jine. Nizsi soudy, ktere musely respektovat puvodni precedent, mely jine pravo nez soud posledni? Podle mne nikoli, pravo bylo stejne, ale soud posledni instance je narozdil od nizsich soudu mohl zmenit. Je to retroaktivni - ano v urcitem ohledu je - a proto ta snaha soudu oduvodnit, ze to je ferove a ze se to vlastne dalo ocekavat ...

Tak mi to alespon prijde - samozrejme, ze to vsak neni jedine spravne reseni. V tom ma plne pravdu Petr B. Dworkin by k tomu napr. asi rekl, ze cela ta debata je nesmyslna - soudce rozhoduje dle prava, ale pravo nezahrnuje jen institutional history, ale take scheme of principles justifying the legal practice, jeho pravni rozsudek je take zvlastnim rozsudkem "moralnim", samozrejme, ze u nizsich soudu byl constraining effect te institucionalni historie vyssi nez u soudu nejvyssiho (coz plyne z jejich odlisne institucionalni role), ale to nic nemeni na tom, ze v souladu se scheme of principles to reseni, ktere voli nejvyssi soud v pravu bylo a rozhodnuti proto neni retroaktivni. Mne se to vsak proste takto nejak nezda :o)

Ad Petr Brize:

Plny souhlas.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad petr bříza
Philosophy’s like a box of chocolates.

Zrovna píšu článek o konvencializmu. Ještě I. Kant si myslel, že geometrie prostoru je apriorní danost, kterou poznáváme intuitivně. Teprve objev neeukleidovských geometrií vedl H. Poincarého k názoru, že není nějaká jedna správná geometrie, ale že axiomy geometrie jsou věcí volby, tedy konvence. Podobně se uvažovalo v logice. Více než dva tisíce let se mělo za to, že jediná správná logika je klasická (aristotelovská) logika. Teprve rozvoj neklasických logik vedl R. Carnapa k formulování principu tolerance, podle kterého jsou logiky naše libovolné (ale konzistentní) konstrukce. Právní pozitivizmus jako teorie práva je mnohem mladší než jusnaturalizmus. Mohl být plně rozvinut až v okamžiku, kdy se právníci zbavili (původně religiózní) představy, že právo je nějaká apriorní danost, něco nezávislého na nás, něco, co lidé nevytváří, ale intuitivně poznávají. Současný právní pozitivizmus stojí na ideji, že v základu normativity práva je společenská konvence. Napříč celou filozofií můžeme sledovat obrat od One Right Answer Thesis ke konvencionalizmu založeném na pluralizmu. Jak říká G. den Hartogh, kritizující Dworkina: "The right answer may be that there is no right answer."

Hanka Vítová řekl(a)...

Ad Otto Dostál:
Názor, že by bylo lepší, kdyby učebnice vůbec nebyly, je třeba brát s trochou nadsázky. Přesto jsme se s některými kolegy z ročníku shodli, že nám velmi prospělo, že jsme se na zkoušku z pracovního práva připravovali bez učebnice (k novému zákoníku práce totiž ještě nebyla vydána), protože jsme tak byli odkázáni právě na zákon, přednášky a semináře a materii jsme porozuměli bez přehnaného množství omáčky z učebnice mnohem lépe. Na rozdíl např. od evropského práva, na které máme učebnici z Vámi zmíněného lesoneohleduplného nakladatelství C.H.Beck (Evropské právo, 3. vydání, Tichý a kol., 928 stran, a to je snad polovina učebnice psána petitem).
Samozřejmě by můj (s nadsázkou) ideál předpokládal, že všechny přednášky a semináře budou opravdu kvalitní. Dnes některé přednášky učebnici kvalitou předčí, jiné bohužel zdaleka ne.

Co se týče citace nejdůležitějších ustanovení v učebnici, když už, tak je samozřejmě lepší je přímo citovat, než jen psát čísla - toto rozhodně neobhajuji. Ale pokud je učebnice taková, že 80% textu je zkopírováno ze zákona...

Jinak samozřejmě souhlas s Jendou Petrovem, každému vyhovuje něco jiného.

Jan Mates řekl(a)...

Ad Petr Bříza:
Ach ten lidský faktor, vymění se pár soudců a všechno je jinak :-))). Právo není matematika a jeden správný výsledek neexistuje, i když když čtu Tomáš Sobka o pár řádků níže, vyvrací, že matematika resp. geometrie je jediná správná :-). Jinak s Vámi souhlasím, už se mi chce skoro napsat jako obvykle :-).

Problém je to zajímavý, když čtu to rozhodnutí, resp. ten syllabus, říkám si, jak těžké to musí být rozhodovat takové případy, vnímám silné argumenty pro i proti ….


Ad Jiří Kindl:
Ten váš první odstavec vnímám jako, do naší mluvy převedeno, nová pravidla jsou platná, a čeká se na jejich účinnost, která nastává právě ve chvíli kdy soud řekne „we hereby overrule“.

Argument, že by právo bylo instanci od instance jiné je jistě silný, ale kdybychom to vnímali jako ono čekání na účinnost, tak by to myslím mohlo být akceptovatelné. A de facto když dojde k overruling, tak je právo instanci od instance jiné ne, protože overruling může provést až nejvyšší soud.

Za sebe dodávám, že je to hodně složitá otázka a já nevím, k jakému názoru bych se přiklonil.

Ad Tomáš Sobek:
Neberte mi iluze, dodnes jsem si myslel, že matematika, včetně geometrie, pokud tedy nejste účetní, má jen a pouze jedno správné řešení :-).

Jan Mates řekl(a)...

PS: Za článek moc děkuji.

Daniel řekl(a)...

Milí priatelia, vidím, že sa tu strhla plodná diskusia o právnických učebniciach a trochu i výučbe teórie práva. Dovoľte aby som sa teda i ja do nej zapojil. Úplne súhlasím s Tomášom Sobekom (čím ho aj pozdravujem), že bohužial v štúdijnom programe na našich právnických fakultách postrádame skutočnú propedeutiku. Aj keď nerád (systém ma k tomu viac či menej prinútil) som tiež učil teóriu práva dogmatickým spôsobom, tzn. požadoval od študentov, aby sa naspamäť naučili definície, osvojili si základné právne inštitúty atď. Mea culpa, ale čo sa dá urobiť za 40 (!) min týždenne (tak je u nás v Bratislave dotovaná teória práva - seminár)? Viem aj prečo tento sa tento systém tak vyvinul, ale to nebudem teraz tu rozvíjať. Myslím, že kolegovia z českých fakúlt sú na tom lepšie.
Okrem toho - u nás žial kvitne tradícia založená v 70. rokoch, takže pokiaľ napríklad na českých fakultách sa učí teória práva 2 semestre (v Brne to tak mysím nie je, ale zase 6 hodinová dotácia na týždeň to vynahradí...), na bratislavskej fakulte učíme jeden semester teóriu štátu a druhý semester teóriu práva.
Žiaľ, čo je na tom najhoršie, nepripúšťa sa žiadna diskusia, resp. kritika nie je vítaná, a nielen to: negatívne sa vlastne hodnotí každá aktivita (či už pozitívna alebo negatívna). Politika vedenia našej fakulty je postavená v zmysle: quieta non movere. Kozmetické zmeny, ktoré sa akože robia, len málo pomáhajú zvyšovať kvalitu štúdia, skôr pôsobia celkovo mätúco a navyše v globále stav zhoršujú (proste je stále jasnejšie zaostávanie za dynamikou právneho vývoja).

Malá poznámka k učebniciam - slovenské nečítam, české radšej tiež nie (aj keď sú väčšinou kvalitnejšie). Tiež som si však všimol nárast čo do hrúbky u mnohých novších vydaní, najmä z pozitívnoprávnych disciplín. Nie som ovšem toho názoru, že by sa učebnice nemali pri štúdiu používať. Len by mali mať trochu inú kvalitu... ale to už tu bolo naznačené a s tým úplne súhlasím.

Este by som sa chcel na chvíľku vrátiť aj k tomu, čo napísal Petr Bříza, t.j. o dogmatizme v myslení niektorých ľudí, najmä v tomto prípade učiteľov na fakulte. Dovoliť si nesúhlasiť s autoritou v podstate u nás znamená, dostať sa do veľkých problémov. Aj keď máte na svoj iný názor argumenty, nie vždy je to schopná dotyčná autorita vstrebať a tak budete označený za bezočivého, suverénneho, arogantného, za opovážlivého nímanda, ktorý nič nedokázal a dovolí si vyskakovať.
To je opäť chyba. Ja som toho názoru, pravda je veľmi relatívna kategória a v spoločenských vedách je to viac-menej len konštrukt postavený na báze legitimity a autority jej nositeľa.
Momentálne čítam spomienky Erica Voegelina, o.i. Kelsenovho žiaka, ktorý spomína, ako sa zúčastňoval bytových seminárov, ktoré boli úplnym opakom dogmatického prístupu. O com to bolo (aspon krátky citát): "Bola to skupina mladých ľudí, ktorá sa schádzala pravidelne každý mesiac, a jeden z nich prednášal na tému, ktorú si sám zvolil, zatiaľ čo ostatní trhali jeho argumenty na kusy. Pretože išlo o civilizovanú spoločnosť, bolo pravidlom, že muž, u ktorého sa zídeme, nebude tým, ktorý bude prednášať, lebo pani tohto domu sa smela zúčastniť (ženy inak prijímané neboli) a nehodilo by sa roztrhať gentlemana na kusy ve jej prítomnosti."
:-))) vcelku vtipné. Bolo by niečo také možné (ignorujme teraz poznámku o ženách) v menej militantnej forme s prijatými zásadami sliušnosti na akademickej pôde?


Daniel Krošlák

Juraj Petrovič řekl(a)...

Ďakujem za zaujímavý článok, aj keď mi, vzhľadom na to, že študujem na Slovensku, neposkytol praktické rady k tomu, čo je a čo nie je dobré si prečítať. Azda okrem toho European law, už je na ceste ;-)
K teórii práva musím povedať, že sme asi mali šťastie na pedagóga, ale v jeho podaní bola teória aj napriek našej panenskosti, či panickosti, čo sa práva ako takého týka, chuťovkou. A učebnica (Večeřa, Beran, Schlosser, Gerloch, Rudenko - Teória práva) v neuveriteľne malom rozsahu - 330 strán), bola presne tým, čo stačilo na skúšku. Má podobu takmer poznámok, bežne šírených po internete, čo pre nás, začiatočníkov bolo určite dôležité. Recenzie učebníc by som uvítal s rovnakou radosťou ako väčšina tu prítomných, pre mňa by to malo samozrejme aj veľmi jasný praktický význam, ako externisti máme ešte menej času a plniť si hlavu kalerábmi je dosť bolestná strata času, ak má človek namiesto toho šancu prečítať si niečo, čo má hlavu a pätu.

Anonymní řekl(a)...

Musím plně souhlasit. Za častý neduh považuji také opakování toho samého stále dokola. Není vyjímkou, že určitý odstavec se v textu zopakuje vždy když má alespoň vzálená vztah k tématu, a v nize se běžně oběví mnohokráte dokola.
Jan Horáček