sobota 13. ledna 2007

Vytlačování malých akcionářů, ochrana ústavnosti a evropské právo

Nerad komentuji právní otázku jen na základě novinové zprávy. Nicméně někdy nemám na vybranou. Podle Hospodářských novin ze dne 11. ledna (Ústavní soud vyvlastňování nezarazil) "Ústavní soud [... r]ozhodnutí, zda je vyvlastňování v souladu s Ústavou České republiky, odložil na neurčito." Stalo se to prý proto, že v současné době probíhá o téže otázce správní řízení, které proti ČR vede Evropská komise.

Nevím, v jakém stavu je český squeeze-out v evropském řízení, nicméně postup českého Ústavního soudu ve mně vyvolává otázky. Podotýkám, že čerpám jen z novinové informace, protože na stránkách aktualit Ústavního soudu o tom jako obvykle nic není. Nevím ani, které konkrétní věci před Ústavním soudem se to má týkat, protože ve věci squeeze-outu má Ústavní soud několik návrhů (srov. tuto stránku ve znění k 12. 1. 2007). Nicméně lze řízení o ústavnosti českého zákona odložit jen proto, že o něm probíhá řízení podle evropského práva před některým z orgánů EU pro porušení evropského práva?

Domnívám se, že nikoliv. Jde přece o dvě odlišné věci, a odpovědi na tyto dvě odlišné otázky mohou být odlišné. Je tedy možné, že 1) dovodím protiústavnost zákona, který neporušuje evropské právo, stejně jako 2) nedovodím protiústavnost zákona, který porušuje evropské právo (ledaže bych ztotožnil ústavní pořádek s evropským právem, což by ovšem bylo dosti podivné, a zatím to žádný ústavní soud v Evropě neudělal), a je možné, že 3) nedovodím protiústavnost zákona, který ani neporušuje evropské právo. Porušování evropského práva by měla v zásadě dovodit obecná justice (samozřejmě s eventuální pomocí interpretace evropského práva provedenou ESD), porušení ústavního práva český Ústavní soud (soulad s domácí ústavou může naopak také dovodit každý obecný soud, což patřičně odůvodní v odůvodnění rozsudku, a to zejm. v situaci, kdy protiústavností argumentovala některá ze stran řízení).

Pokud podá žádost o přezkum ústavnosti českého zákona obecný soud, který se zároveň domnívá, že zákon je též v rozporu s evropským právem, měl by Ústavní soud takový návrh odmítnout s tím, že soud má možnost neaplikovat zákon pro jeho rozpor s evropským právem. Přednost evropského práva je také lex specialis vůči postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Pouze dovozuje-li obecný soud primárně protiústavnost, měl by Ústavní soud o věci jednat (teze zde vyslovená je složitější pro argumentaci, nicméně pro zde rozebíraný problém není podstatná).

Pokud ovšem návrh na zrušení zákona pro protiústavnost podají poslanci či senátoři v řízení o abstraktní kontrole ústavnosti norem, měl by Ústavní soud o věci rozhodnout, protože otázka protiústavnosti je zcela jinou otázkou, než otázka rozporu s evropským právem. To je též případ věci Pl. ÚS 56/05, kdy jde o návrh skupiny senátorů. Pokud tedy Ústavní soud čeká na vyřízení věci podle evropského práva, odpírá tím podle mne rozhodnutí věci v úplně jiném režimu a podle jiných přezkumných kritérií. Proto se mi postup, o němž informovaly HN (pokud je informace HN přesná), vůbec ale vůbec nepozdává.

Co si o této otázce myslíte Vy?

PS: Ústavní problémy se squeeze-outem nejsou zdaleka české specifikum. Srov. např. nedávný polský nález Ústavního soudu sp.zn. P 25/02 ze dne 21. června 2005.

5 komentářů:

Jan Komárek řekl(a)...

Nejprve poznámka, která sice nereaguje na Zdeňkovu otázku, s jeho postem ale bezprostředně souvisí: diskursivní přístup k právu předpokládá, že se případní aktéři mohou účinně diskursu účastnit. Jedním z obhájců tohoto přístupu (který má ve světové právní teorii nejsilnějšího zastánce v Robertu Alexym) je profesor Holländer (o Vánocích jsem si koupil jeho novou „Filozofii práva“, ještě jsem ji nečetl, ale i na dálku mohu říct, že právě profesor Holländer byl před několika lety jedním z iniciátorů mého zájmu o právní filozofii a teorii). Profesor Holländer je zároveň místopředsedou Ústavního soudu, proto bych předpokládal, že bude mít na jeho chod významný vliv. Argumentační praxe Ústavního soudu je však stále nevyhovující. Teď nemám na mysli cestu, jakou ÚS odůvodňuje svá rozhodnutí (tu bych si netroufl kritizovat v krátkém postu na blogu). Do „argumentační praxe“ zahrnuji i formální a institucionální stránku věci. Dokud nebude pravidlem (ze kterého budou možné výjimky), že vše, co ÚS rozhodne, bude dostupné, a to v den, kdy je rozhodnutí vyneseno, zůstává Filozofie práva, podaná profesorem Holländerem, jen mrtvou filozofií na papíře. Jak jinak má existovat skutečný diskurs, než na základě skutečné argumentace Ústavního soudu, dostupné všem, kdo chtějí do diskursu vstoupit? Na základě novinových zpráv jistě nikoliv.

Ke Zdeňkovi a jeho výhradám: plně souhlasím. Jen bych zdůraznil, že je nutné rozlišovat „procesní možnosti“ přezkumu souladu ustanovení vnitrostátního práva s právem evropským a „hmotněprávní“ hranice přezkumu. (Myslím, že neříkám nic, s čím by Zdeněk nesouhlasil, říkám to jen explicitně.) Jak Zdeněk píše: shledá-li rozpor obecný soud, přednost má neaplikace rozporného ustanovení před použitím postupu podle čl. 95 odst. Ústavy. Možná úplně se Zdeňkem nesouhlasím v tom, co by obecný soud měl dělat, shledá-li současně rozpor s ustanovením evropského práva a se základním právem garantovaným naší Listinou (to byl případ „Zlatých akcií“, kde obecný soud uváděl jak rozpor s evropskou směrnicí, tak rozpor s ochranou vlastnictví). Myslím, že Simmenthal (rozsudek ze dne 9. března 1978, Simmenthal, C-106/77, Recueil, s. 629, nenapadá mě bohužel dobrá věc v češtině, na kterou by tady bylo možno odkázat, výborně ale tyto věci diskutuje Claes: National Courts‘ Mandate in the European Constitution, Hart, 2006) v tomhle případě nedává jasnou odpověď o tom, zda i zde má přednost neaplikace před předložením věci Ústavnímu soudu. ÚS dal nicméně jednoznačně přednost rigoróznímu výkladu principu „Simmenthal“ (srov. usnesení Pl. ÚS 19/04 – rovněž ale není nikde dostupné!!!).

Jinou věcí je, namítá-li rozpor skupina „privilegovaných“ navrhovatelů a ÚS zkoumá rozpor abstraktně. Pak má plnou pravomoc (a povinnost) věc projednat, přičemž se případně může obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou, potřebuje-li vyjasnit interpretaci práva EU (zásadně k tomu má ÚS povinnost, neboť je soudem posledního stupně ve smyslu třetího pododstavce čl. 234 SES).

Skutečnost, že věc zkoumá Komise, je podle mého názoru pro ÚS zcela irelevantní. I kdyby Komise konstatovala, že se domnívá, že je česká úprava v rozporu s právem Společenství, je to jen názor správního orgánu. Autoritativně může stanovit rozpor jen Soudní dvůr, ne Komise. Zabývat se důsledky případného běžící řízení PŘED SOUDNÍM DVOREM je jiná otázka, odpověď by ale měla zůstat v zásadě stejná, jakou říká Zdeněk: i zákon, který je v souladu s právem ES/EU může být protiústavní (+ další kombinace možností, které uvádí Zdeněk ve třetím odstavci svého postu. Konstatování souladu s právem ES/EU tedy nemůže Ústavnímu soudu bránit v přezkumu ústavnosti.
PS: poznámka na okraj k možnosti, kterou uvádí Zdeněk ad 2), tedy „nedovodím protiústavnost zákona, který porušuje evropské právo (ledaže bych ztotožnil ústavní pořádek s evropským právem, což by ovšem bylo dosti podivné, a zatím to žádný ústavní soud v Evropě neudělal)“. Podle mě vyplývá z některých interpretací cukerného nálezu a je předmětem sporů o to, zda má ÚS derogační kompetenci v případě rozporu vnitrostátního práva a práva ES/EU. Pokud chápu argumenty pro derogační kompetenci správně, říkají, že ÚS ji má, poněvadž veškeré právo, přijaté českými orgány v rozporu s právem ES/EU je i protiústavní, poněvadž tyto orgány NEMAJÍ PRAVOMOC přijmout rozporné právo – jednají ultra vires, tedy protiústavně. Není to náhodou názor, který obhajoval i Zdeněk? (Pořád to totiž nemusí znamenat, že ztotožníme evropské právo s ústavním pořádkem, což Zdeněk, zcela správně dle mého soudu, vylučuje). Pak je totiž důležité rozlišovat mezí těmi procesními možnostmi, o kterých píšu výše: shledá-li takový rozpor obecný soud, v souladu se Simmenthalem nepředkládá věc Ústavnímu soud, i když se podle této konstrukce jedná o věc nejen v rozporu s právem ES/EU, ale také protiústavní. Na druhou stranu, namítá-li tento rozpor účastník abstraktního přezkumu, ÚS má derogační pravomoc a ustanovení zruší. Souhlasíš, Zdeňku?

Michal Bobek řekl(a)...

Možnost 4 (justiční hit, a to i pro soudy, které nejsou, opakuji nejsou, další instancí běžné justice): Nedělat nic, problém se vyřeší sám (tedy v tomto případě někdo jiný řekne, že je úprava v rozporu, následně dojde k legislativní změně a buť to navrhovatel stáhne sám nebo to zastavíme proto, že nám odpadl předmět řízení?)

Usnesení Pl. ÚS 19/04 jsem nadivoko publikoval a anotoval v Soudních rozhledech 5/2006, str. 173 – 177, ve fulltextu přístupné na : http://www.eui.eu/Personal/Researchers/mbobek/docs/akcie.pdf

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Janu K.: ano, zcela souhlasím. Jinak si všimni, že jsem k výkladu Simmenthal opatrnější, a připouštím ve svém blogu, že "Pouze dovozuje-li obecný soud primárně protiústavnost, měl by Ústavní soud o věci jednat (teze zde vyslovená je složitější pro argumentaci, nicméně pro zde rozebíraný problém není podstatná)." U privilegovaných navrhovatelů /např. parlamentáři/ však není co řešit.

Anonymní řekl(a)...

K Janu K.: V jakém nakladatelství vyšla „Filozofie práva“ od Holländera? Nebo se jedná jen o "Nástin filozofie práva" z Všehrdu [cca 2000]?

Jan Komárek řekl(a)...

Je to Aleš Čeněk, vyšlo v r. 2006. Zatím jsem z knihy nepřečetl tolik, abych mohl posoudit, kolik tam je oproti "Nástinu" navíc a zda se nejedná jen o kolekci Holländerových dříve vyšlých článků (které bohužel nestíhám všechny číst, ačkoliv se je aspoň snažím poctivě shromažďovat:-)