Křesťanští rodiče odmítající posílat děti do veřejných škol jako azylově relevantní „sociální skupina“?

Zbytková kategorie „určité sociální skupiny“ v § 12 písm. b) zákona o azylu je jedním z vděčných cílů černého humoru právníků, kteří se zabývají azylovým právem z donucení. Černý humor podobného typu má občas dokonce i oporu ve spisech; maně si vzpomínám na argumentaci jedné stěžovatelky, která se snažila dovodit, že vysokoškolsky vzdělané ženy jsou v zemi jejího původu pronásledovanou „sociální skupinou“ a proto ji má české Ministerstvo vnitra udělit azyl [dnes tedy mezinárodní ochranu].

Úterní rozhodnutí imigračního soudu v Memphisu ve státě Tennessee, které stvořilo sociální skupinu uvedenou v titulku tohoto postu, však nežertuje. V kauze požádala německá rodina Romeike původem z bádenského Bissingenu ve Spojených státech amerických o poskytnutí azylu. Manželé Romeike společně vychovávají čtyři děti, které odmítli podrobit povinné školní docházce a chtějí je vzdělávat samostatně doma. Reakce německých správních orgánů bylo postupné stupňování správních sankcí, na jejichž dovršení případným odebráním dětí rodiče nečekali a odjeli do Spojených států, kde požádali o azyl. A byli úspěšní. Podrobné shrnutí skutkových okolností případu je k dispozici zde, informace o kauze pak tu či tady, plný text odůvodnění se mi bohužel zatím nikde v internetu dohledat nepodařilo.

Celý příspěvek

Patrik Šebesta: Přípustnost audio a video nahrávek jako důkazu II. aneb je to horší než jsme mysleli

K tomuto příspěvku mne navedl erudovaný, článek Jana Potměšila, a následující diskuse, která byla u něj dále vedena.

Jako praktikující „přestupkář“ s celkovým počtem zpracovávaných spisů, sečteno ve všech „svých“ komisích kolem 500 ročně, kde jsem předsedou, jsem konfrontován s realitou předložení důkazů v podobě audio či video nahrávky hned několikrát měsíčně, proto bych vedle teoreticko-právních závěrů, o které se přestupkové komise, na rozdíl od soudů zpravidla nechtějí a ani mnohdy neumí, opřít. Tak jsem si dovolil zde přispět i svými poznatky z praxe přestupkových orgánů.

V diskusi pod článkem Jana Potměšila byla zmínka ze zápisu z konzultačního dne MVČR, z něhož jsem si dovolil vybrat diskutované stanovisko. Jde o zápis z konzultačního MVČR dne z 10. 6. 2008, kde je uvedeno:

Dotaz: Lze při dokazování v přestupkovém řízení použít obrazové a zvukové záznamy, které byly pořízeny bez souhlasu či uvědomění účastníka řízení, pokud dotyčný s jejich provedením nesouhlasí a následně o tyto důkazy opřít rozhodnutí
o vině obviněného?

Odpověď: Podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. V praxi existují dva právní názory.

Podle prvního názorového proudu je pořízení obrazového či zvukového záznamu zakázáno pro rozpor s § 12 občanského zákoníku a nelze jej v přestupkovém řízení použít (např. viz nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05: „Jestliže soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný…“).

Podle druhého názorového proudu lze v přestupkovém řízení použít i důkaz zasahující do osobnostních práv jiného občana, pokud porušení veřejného zájmu chráněného normami veřejného práva (ochrana veřejného pořádku, občanského soužití) převyšuje nad ochranou soukromí dotčeného občana. Správní orgán by měl proto v konkrétním případě zvážit, zdali je zásah do ochrany osobnosti pořízením a provedením takového důkazu ospravedlněn ochranou veřejného pořádku a občanského soužití (viz Zpráva veřejného ochránce práv za rok 2007, str. 49).

Ministerstvo vnitra se přiklání k prvnímu názorovému proudu.

Problém je bohužel v praxi v této poslední větě ve stanovisku MV, která má v praxi za následek, že pokud se stanovisko MV nezmění, tak se nenastane žádný názorový posun, natož vytvoření judikátu. Dva ze tří krajských úřadů, pod které v rámci svých komisí spadám, tak se drží právě této argumentace MVČR – nevím, zda z pohodlnosti, nebo tomu opravdu věří. Na druhou stranu je pravda, že nemá smysl „jít proti zdi“, protože správní orgány nejsou soud, tedy jsou, někdy bohužel a někdy bohudík, vázáni právním názorem nadřízeného správního orgánu a správních soudů. V praxi toto ovšem bude mít (a má) za důsledek, že se od těchto úřadů nedostane k MV k „mimoodvolačce“ žádné rozhodnutí (natož k soudu), protože krajský úřad zkrátka takové rozhodnutí rovnou ruší. V případě prvoinstančních orgánů to má za následek, že se takové rozhodnutí zkrátka nevydá.

Zde by měl být v první řadě názorový a vyargumentovaný posun MV na konzultacích, jinak se zkrátka nehneme z místa. Mimochodem, již několikrát jsem směrem ke krajským úřadům uvedl, že jsem ochoten jít do nějakého „nejistého podniku“ (rozum.: rozhodnout a pokusit se vyargumentovat problematickou věc, aby došlo k judikátu), protože provedení důkazu video nahrávkou není v přestupkovém řízení zdaleka jedinou problematickou věcí. Úředníci krajských úřadů se k takové nabídce ovšem postavili převážně velmi chladně:-/ a v lepším případě „pouze“ rezervovaně, případně mi to z „mnoha důvodů“ rovnou rozmlouvali. V druhé rovině není bohužel moc předsedů komisí nebo úředníků-přestupkářů, kteří argumentačně vůbec mají na to, aby odůvodnili takovéto nejisté rozhodnutí (nejsem zdaleka ten nejlepší, ale za svými rozhodnutími si stojím a na některá jsem opravdu mimořádně pyšný). Bláznů (dovolím si říci) není na takových místech tolik, aby zkrátka za ty peníze tady řešili alespoň argumentačně tak jako soudci okresních soudů v trestním řízení. Je vcelku logické, protože pokud budu argumentačně na vysoké úrovni, tak jdu zkrátka dělat někam jinam. Musím se ovšem hned „přestupkářů“ zastat, protože jak čtu rozsudky okresních soudů (v trestním řízení), které k nám přichází ve spisech, tak si troufám tvrdit, že takto odůvodněné rozhodnutí, pokud by bylo v řízení o přestupku, by mnohdy nemělo naprosto ani mizivou šanci projít při odvolacím řízení.

Ale zpět k „našim“ videozáběrům.

Pominu-li fakt, že musíme v přestupkovém řízení dělat rekognici per analogiam s trestním řádem, protože rekognice není nijak zakotvena ve správním řízení, a kdy nastává skutečnost, že NSS a ÚS argumentují přípustností analogie legis v přestupkovém řízení ve vztahu k trestnímu řízení, pouze v případech, kdy to není v neprospěch obviněného. V praxi to ovšem znamená, že lze účinně napadnout i samotné provedení takového důkazu rekognicí, právě s ohledem na nepřípustnost rekognice pro překážku, že není ve prospěch obviněného. Rekognice v takovém případě je třeba, protože je nutné zjistit (shlédnout), že osoba na videozáběrech je právě obviněný.

V samotném provedení rekognice, resp. ke kvalitě pořízených záběrů, je nutné též přihlédnout k závěrům Nejvyššího správního soudu, který ve své judikatuře (NSS 7 Azs 22/2008 – 107) uvádí k rekognici ve správním řízení „Podle ustanovení § 51 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze k provedení důkazu užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Okruh skutečností, které musí být dokazovány, výběr důkazních prostředků k tomu potřebných, jakož i hodnocení důkazů provedených ve správním řízení je věcí správního orgánu.“. Dále pak dodává, že „Přesto, že citovaný zákon podrobněji neupravuje podmínky a náležitosti provedení důkazu rekognicí, je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutné trvat na objektivně rovných podmínkách jeho provedení, zejména tedy na velikosti a kvalitě předložených fotografií, jakož i na zachycení vyfotografované osoby zepředu, s přímým pohledem a obličejovou částí zabírající většinu plochy fotografie.“

Z výše uvedeného judikátu lze tedy logicky dovodit, že též i videosekvenční snímky musí být pořízeny v takové kvalitě, aby šlo následně osobu ztotožnit způsobem popsaným Nejvyšším správním soudem. V praxi je to opět prakticky neproveditelné, a to s ohledem na kvalitu záznamů, resp. rozlišení, tedy nelze prakticky nikdy (pokud se náhodně nepoužívá alespoň poloprofesionální kamera) přiblížit výřez na požadovanou úroveň. Testoval jsem to s profesionály a americké seriály typu CSI jsou v tomto opravdu na úrovni sci-fi (anebo používají CCTV kamery, které se dnes občas montují na dálnicích, kamery s vysokým rozlišením a s velkou možností přiblížení, ale ta jedna kamera stojí řádově čtvrt milionu).

K nahrávkám na „benzínkách“, obchodech apod. sice souhlasím s diskusním příspěvkem Jana Potměšila pod jeho zmiňovaným článkem, že nejde o „typickou“ soukromou nahrávku, ale z hlediska zákona, jde zcela naprosto zřejmě o nahrávku soukromou, tedy jednáním, které se řídí zcela režimem práva soukromého. Na jeho argumentaci, že „Jinak co se týče těch záznamů z benzinek, obchodů apod., tak je jejich povinností mít tam upozornění o kameře, a člověk, který vstupuje do sledovaného prostoru, tak dává konkludentní souhlas min. s pořízením záznamu své osoby“, lze ovšem ihned argumentovat legálností pořízené nahrávky na neveřejném prostranství, ale i u mě „na zahradě“ či „doma“, že mám na kameře (či na oblečení) samolepku (nášivku) se shodným piktogramem kamery, který je vyhotoven v souladu s příslušnou ČSN, jako totožný piktogram na dveřích benzínky či obchodu, tedy mohu filmovat pro svoje bezpečnostní účely stejně jako majitel benzínky či obchodu. Tedy vzniká dvojí výklad k jedné věci, protože proč například moje maličkost jako „benzíkář“ je oprávněna a jako „nebenzínkář“ není oprávněna si někoho natočit.

Dále musím reagovat na argumentaci Jana Potměšila, který ve svém diskusním příspěvku pod svým článkem uvádí „Co se týče té argumentace, že jsem záznam pořídil pro zpravodajské účely, tak by mi přišlo poněkud nedůstojné tvrdit, že to zaznamenávám kvůli informování veřejnosti, nikoliv pro účely dokazování. Umisťování nahrávek na youtube je o něco krkolomnější postup, účelovost se však nevytrácí“. Osobně považuji takovou argumentaci opravdu na pomezí velmi teoretické filozofie a etiky, zvlášť v dnešní době, kdy lidé naprosto bezostyšně lžou přímo do očí a pokud bych takovou nahrávku nepřipustil jako důkaz, tak jsou schopni tvrdit (a tvrdí i po konfrontaci takové nahrávky), že to nebyl on a že ta nahrávka je digitálně upravená apod. V tomto případě nebyl porušen zákon, resp. nelze prokázat opak a osobně zastávám názor, že pro dobrou věc (a bohužel mnohdy nejen pro ni), je člověk ochoten se smířit i s mnohem většími fabulacemi, než pouhou "úpravu" účelu pořízení nahrávky. Budeme-li diskutovat o etice, tak se jistě shodnou všichni postižení přestupkovým jednáním, že takové tvrzení není pod jejich důstojnost. Zejména, pokud se docílí sledovaný účel a pokud bude tvrdit něco jiného, tak zůstane naprosto zřejmý pachatel (usvědčen videonahrávkou jak něco konkrétního páchá) nepostižen. To bohužel v mnohých případech vyúsťuje v situaci, kdy se takový pachatel cítí nepostižitelný a svoje útoky stupňuje (jde zejména o občanské soužití mezi sousedy nebo v rodině). Dostávám na stůl případy, kdy se dvě sousedské rodiny, dělají naschvály (vzájemně) již více než 100 let. Je to ad 1 částečně podchyceno v místní kronice ad 2 místní znalost pamětníků (mám v komisi člověka, který je živou kronikou a je mu více než 80 let) a ad 3 rodiny si uschovávají rozhodnutí o přestupcích. Četl jsem desítky rozhodnutí ve sporech mezi těmito rodinami, protože je předkládají jako důkazy... a situace je stále stejná. Bohužel.

Co se týče využití institutu nutné obrany a krajní nouze v případě pořízení videonahrávky, tak tam osobně nevidím jednu z podmínek nutné obrany či krajní nouze – odvrácení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku, resp. nebezpečí(!), tak jak je definováno v zákoně o přestupcích. Podle mého, pokud by byla přípustná argumentace použití záznamů v řízeních o přestupcích, tak pouze ve dvou rovinách:
1. občanský zákoník, zejm. ust. § 6 jestliže hrozí neoprávněný zásah do práv bezprostředně, může ten kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit, § 123 Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, § 415 Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, § 417 Komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení… apod.
2. argumentace, resp. hojné judikáty NSS za použití tzv.- třístupňového testu proporcionality.

Osobně, ovšem si myslím, že nejjednodušší je změna ust. § 12 odst. 2 občanského zákoníku, kdy se věta „Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona“ doplní o ustanovení typu „nebo k provedení důkazu v řízení před orgány veřejné moci.“

A závěrem bych chtěl pouze reagovat a v souladu s vynikajícím článkem Roberta Fremra - Nenastal čas odtajnit hlasování soudců? učinit své laické votum separatum (mimochodem, obdobný princip hlasování a protokolace je též uplatňován u přestupkových komisí. A pro zajímavost: bylo mi jednou krajským úřadem, při odvolacím řízení, dokonce vcelku důrazně vytknuto, že si jeden z členů komise dovolil napsat do protokolu o hlasování své odlišné stanovisko).

Ale zpět k pojmům „úřední licence“ a „úřední účel“. Mám odlišný názor, od ctěných soudců, kteří vytvořili judikaturu v této věci, protože dle mého názoru nejsou pojmy „úřední licence“ a „úřední účel“ totožné. Pojem úřední licence je pojem zejména z autorského zákona a týká se ochrany autorských práv a práv příbuzných, resp. možnostech použití takového díla, kdy pod úřední licencí je možno použít dílo autora nebo výkonného umělce k úředním účelům. Tedy pod pojem „úřední účel na základě zákona“, tak je v současnosti definován v § 12 odst. 2 občanského zákoníku, jsou myšleny všechny zákonné účely, ve kterých může být konkrétní záznamy použity, protože zákonodárce zcela logicky nemohl předjímat všechny možné případy využití takových zaznamenaných projevů osobní povahy v oblasti práva veřejného i soukromého.

V našem případ jde tedy o účel provedení důkazů jak před správními orgány, tak též i před soudy, ale samozřejmě i v rozhodčím řízení apod. Takto získaný důkaz, například videonahrávkou, pokud je svědkem předložený jako důkaz svého tvrzení nebo jako samostatný důkaz, je nahrávkou použitou pro úřední účely na základě zákona. Konkrétně v řízeních před správními orgány jde o provedení dokazování dle správního řádu - ust. § 51 „K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy“. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek), což je právě shora zmíněným úředním účelem na základě zákona (účel dokazování) a fakticky uskutečněné provedením důkazu ohledáním dle § 54 pod kterým se rekognice obvykle provádí.

Patrik Šebesta

Celý příspěvek

F. Korbel: Lze doručovat fikcí do datové schránky mezi soukromými osobami?

Dnem 1. ledna 2010 nabyla účinnosti ustanovení, která umožňují využití datových schránek i mezi soukromými osobami. V této souvislosti vzniká otázka, zda lze využít výhodu prokazatelnosti doručení do datové schránky při doručování úkonů hmotněprávní povahy a zda se přitom uplatní tzv. fikce doručení, pokud adresát přijetí zprávy nepotvrdí. Zákon č. 300/2008 Sb. říká v § 18a odst. 2, že nikoli. Ale je tomu skutečně tak? Pokud tuto možnost otevřeme výkladem, může znamenat revoluci v doručování v soukromoprávním styku.

Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále „zákon o datových schránkách“ nebo jen „ZDS“) stanovil v § 17 odst. 3 a 4, že dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí adresát. Nepřihlásí-li se do ní ve lhůtě 10 dnů, považuje se dokument za doručený posledním dnem této lhůty – v tomto jde o obdobu fikce doručení, jak ji zná OSŘ, správní řád nebo zákon o správě daní a poplatků pro písemnosti určené do vlastních rukou adresáta.

Tato fikce doručení, k níž dochází ze zákona, se však vztahuje pouze na doručování z pozice vrchnostenské, kdy doručuje orgán veřejné moci písemnost účastníkům. Jejím účelem je do značné míry ulehčení právní pozice orgánu veřejné moci, který je v zájmu rychlosti řízení schopen vykázat doručení i v případech, kdy adresátovi fakticky doručeno nebylo (ve zvlášť rizikových případech je proto fikce doručení zákonem vyloučena, jako v případě trestního příkazu, platebního rozkazu, předvolání k přípravnému jednání apod.). Jde tedy o fikci procesní a veřejnoprávní.

Je přirozené, že v soukromoprávních vztazích, ovládaných zásadou rovnosti, nemá takto apriori stanovená veřejnoprávní fikce doručení místo, a zákon o datových schránkách proto v § 18a odst. 2 říká, že ustanovení § 17 odst. 3 a 4 se nepoužijí. Kdy však dojde k „doručení“ mezi soukromými osobami, které pro vzájemnou korespondenci využily datovou schránku? To by měla být otázka soukromoprávní a povětšinou důkazní. Bohužel, zákon o datových schránkách se ji pokusil vyřešit autoritativně sám, když v § 18a odst. 2 učinil dovětek, že dokument je doručen teprve okamžikem, „kdy jeho převzetí potvrdí odesílateli adresát prostřednictvím své datové schránky.“

Tímto řešením jsou ovšem výhody státem garantovaného systému datových schránek znehodnocovány. Jaký smysl má, že informační systém datových schránek eviduje objektivní okamžik dodání dokumentu do datové schránky adresáta a že o tom důkazně vyrozumí odesílatele? Pokud zákon váže okamžik doručení zprávy až na libovůli příjemce, který jej má svou odpovědí potvrdit, není zde žádný rozdíl oproti klasickému e-mailu. A oproti doručování listinnému poštou jde dokonce o krok zpět, neboť doporučené psaní je doručeno adresátovi již podpisem dodejky před vydáním zalepené poštovní obálky, aniž by měl adresát možnost dle obsahu písemnosti se teprve obstrukčně rozhodovat, zda doručení potvrdí, či zmaří.

Ve skutečnosti je třeba přistupovat k výkladu § 18a odst. 2 ZDS jinak, z pozic soukromého práva. Především je nutno si uvědomit, že zákon o datových schránkách – ač původně veřejnoprávní předpis – se v důsledku poslaneckého doplnění novelou provedenou zákonem č. 190/2009 Sb. stal částečně i předpisem soukromoprávním, a to právě v rozsahu právní úpravy doručování mezi soukromými osobami. S doručením mezi soukromými osobami jsou obvykle spojeny hmotněprávní účinky právního úkonu, který je doručován (oferta, akceptace, uplatnění práva, výpověď, odstoupení od smlouvy, výzva k plnění apod.).

Pro doručování právních úkonů z hlediska soukromoprávního platí zásada, že doručuje-li se mezi nepřítomnými účastníky, působí projev vůle navrhovatele vůči příjemci od okamžiku, kdy mu „dojde“ (§ 45 odst. 1 občanského zákoníku). Pojem „dojití“ však není v soukromém právu vykládán striktně ve smyslu „doručení“, jak jej známe z procesních předpisů veřejného práva, tj. že by jej adresát musel fyzicky převzít.

Na výkladu § 45 odst. 1 OZ panuje dlouhodobá shoda v komentářové literatuře i v judikatuře Nejvyššího soudu. Nevyžaduje se skutečné „dojití“ zásilky do rukou adresáta, ale postačí její dojití do sféry jeho dispozice, tj. do stavu, kdy adresát nabyl objektivní možnost se se zásilkou seznámit.

Tento názor zaujal Nejvyšší soud v publikovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 2622/2006, v němž uvedl, že slovní spojení „dostane se do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápou nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, jestliže doručením dopisu či telegramu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popř. i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit. Obdobné závěry učinil Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích (sp. zn. 28 Cdo 72/2004, 26 Cdo 864/2004 aj.).

Z uvedeného vyplývá, že dokonce i bez potřeby zvláštního ujednání dojde k doručení mezi stranami v soukromoprávním styku tehdy, doručí-li odesílatel zásilku do sféry dispozice adresáta, aniž by se s ní musel adresát seznámit, natož doručení potvrzovat. Sférou dispozice adresáta je mj. jeho poštovní schránka nebo i vzdálenější úložní pošta v místě jeho bydliště, zdržuje-li se tam. Chrání se tím reálná možnost odesílatele učinit takové hmotněprávní úkony, které jsou závislé na doručení adresátovi. Chrání se tím i adresát, který musí mít objektivní možnost se se zásilkou seznámit. Zároveň se tím však podvazuje případná obstrukční snaha adresáta doručení zmařit. Tento výklad jako přirozený zcela sdílím. V opačném případě by při troše zlé vůle adresáta nebylo možné učinit perfektními právní úkony, na které má odesílatel subjektivní právo (např. výpověď smlouvy za splnění stanovených podmínek). A to připustit nelze.

Jak se uvedených závěrů dotknou datové schránky? Podle mého názoru zásadně. Úspěšnost hmotněprávního doručení listinné zásilky je i přes vše uvedené komplikována důkazními aspekty, nakolik měl adresát zásilky – pokud jí nepřevzal – vskutku možnost se s ní seznámit, zda se v místě doručování zdržoval atp. U elektronické zásilky prostřednictvím e-mailu je důkazní pozice odesílatele ještě slabší, neboť při nedostatku součinnosti adresáta nemá prakticky žádné prostředky k prokázání, že mu zásilku do sféry jeho dispozice skutečně doručil. Datová schránka však nabízí odesílateli okamžitou důkazní odezvu o tom, že jeho zpráva byla dodána do datové schránky příjemce. Vzhledem k univerzální přístupnosti datové schránky odkudkoli prostřednictvím internetu lze stěží pochybovat o tom, že zásilka lokalizovaná v datové schránce adresáta je zároveň ve sféře jeho dispozice.

To však vede k jednoznačnému závěru, že přestože je při doručování datovou schránkou mezi soukromými osobami vyloučena tvrdá veřejnoprávní fikce podle § 17 odst. 4 ZDS, uplatní se – sice jinak konstruovaná, ale co do důsledků obdobná – výkladová soukromoprávní fikce podle § 45 odst. 1 občanského zákoníku okamžikem dojití zásilky do dispoziční sféry adresáta.

Otázkou je, zda nešťastné, bohužel však zcela výslovně formulované ustanovení § 18a odst. 2 věta 2 ZDS o potřebě odeslání potvrzující datové zprávy, lze skutečně překlenout naznačeným výkladem i proti vůli adresáta, nebo je tento lapsus legis nahraditelný jako soukromoprávní, dispozitivní norma pouze oboustrannou dohodou stran. O druhé možnosti snad bude pochybovat málokdo, vždyť jinak bychom došli k závěrům tak absurdním, že by zákon bránil považovat za doručené soukromé písemnosti inter partes i v případech, kdy by s nimi strany – sice bez řádného potvrzení – ale bez jakéhokoli sporu jako s doručenými oboustranně nakládaly. Nejde přitom o problém akademický, neboť jde o perfekci, tj. podmínku platnosti právních úkonů a smluv. Nesmyslnost ustanovení § 18a odst. 2 věta 2 ZDS, ocitající se zcela mimo podstatu hmotněprávního doručení v soukromé sféře, zde bohužel vyplývá v plné nahotě.

František Korbel.

Celý příspěvek

Robert Fremr: Zabití – hit trestního zákoníku?

Ve svém posledním příspěvku bych rád zavedl čtenáře do oblasti, která se na tomto blogu vyskytuje spíše sporadicky, a sice do sféry trestního práva. Vybral jsem si k tomu novinku od 1. ledna účinného trestního zákoníku – skutkovou podstatu trestného činu zabití (§ 141). Novinku očekávanou toužebně především obhajobou, ale dost možná i samotnými soudci.

Pojetí trestných činů proti životu a zdraví v trestním zákoníku odstraňuje slabinu předchozí úpravy tím, že u činů spočívajících v úmyslném usmrcení člověka rozšiřuje oběma směry rozpětí trestních sazeb a umožňuje tak lépe diferencovat činy, které se shodují svým fatálním následkem, ale současně příkře odlišují jeho průvodními okolnostmi. Zavedením nové privilegované skutkové podstaty zabití bylo vyslyšeno i volání po usnadnění mírnějšího trestání pachatelů, kteří usmrtí jiného v afektu, jenž u nich nastal z omluvitelných příčin. V minulosti se tak dělo, avšak poměrně zřídka, prostřednictvím aplikace ustanovení o mimořádném snížení trestu vzhledem k okolnostem případu (§ 40 odst. 1). Trest však nemohl klesnout pod 5 roků odnětí svobody (§ 40 odst. 3).

Nová skutková podstata dává pro ukládání mírnějších trestů určitě větší prostor, jak vymezením trestní sazby, která činí tři až deset let odnětí svobody, tak stanovením podmínek pro její aplikaci. Přínos vidím již v jejím novém názvu, který koresponduje s laickým chápáním méně závažných případů usmrcení. Odstraňuje také stigma „vraha“ pro jejich pachatele. Zvláštní je, že u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 TZK), ač jde u pachatelky o prakticky identický duševní stav, zákonodárce ke změně názvu nepřistoupil.

Bylo zajímavé sledovat poněkud dramatické okolnosti vzniku současného znění § 141 TZK. Je totiž výsledkem novelizace již schváleného původního znění trestního zákoníku zákonem č. 306/2009 Sb. Tato novela „vychytávala“ některé nedostatky, na něž se přišlo ještě před účinností nového zákoníku. Předchozí znění § 141, jež bylo součástí zákona č. 40/2009 Sb., totiž vyvolávalo určité výkladové problémy („Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, ze strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“). Především z něj na první pohled nevyplývalo, že uvedené případy duševního stavu pachatele musí mít význam okolnosti, která výrazně snižuje škodlivost tohoto jednání. Při dogmatickém jazykovém výkladu by se dobrodiní tohoto ustanovení mohl dovolávat například pachatel vloupání, jenž při útěku z místa činu zastřelí policistu, který se jej snažil zadržet. Nebyl snad takový pachatel rozrušen? Nejednal ve zmatku či strachu, že bude zadržen? I když pevně věřím, že orgány činné v trestním řízení by si s výkladem této původní verze poradily, nová úprava riziko těchto výkladových sporů eliminovala.

Současné znění § 141 zní následovně: „Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.“

Všimněte si, jak pouhé odstranění čárky za slovem rozrušení, pozměnilo význam po něm následujících slov. Rozrušení jako předpoklad aplikace § 141 se tak váže i na dále uvedené případy strachu, zmatku a předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které byly v původním znění uváděny od rozrušení odděleně, tedy nikoli jako jeho zdroje. Tato změna určitě usnadní zamýšlený výklad, k čemuž výrazně přispěje i (po vzoru obdobných zahraničních úprav) doplnění slov „nebo jiného omluvitelného hnutí mysli“. Tato slova jednoznačně vylučují ze hry adepty na dobrodiní § 141 z řad těch, kteří sice jednali v rozrušení, ale z důvodů, které si snížení trestu nezasluhují. Obdobně u pachatelů (v praxi to asi nejčastěji budou dlouhodobě týrané či zneužívané ženy), kteří jiného usmrtí v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, budou podmínky aplikace § 141 shledány spíše u těch, kteří se činu dopustí pod bezprostředním vlivem takového jednání poškozeného, než u těch, kteří se činu dopustí uváženě, s časovým odstupem, jako odplaty za předchozí jednání poškozeného.

Kvalifikace usmrcení jiného podle § 141 se nepochybně stane vytouženou metou obhajoby v případech žalovaných jako zločin vraždy podle § 140. To s sebou ponese i zvýšené nároky na dokazování, zcela určitě i větší tlak na znalce, kteří budou vyšetřovat duševní stav obžalovaného. Bude třeba mít na mysli, že v řadě případů jsou při činu jen pachatel a jeho oběť. To dává poučenému pachateli možnost vykreslit při vyšetřování svůj duševní stav tak, aby splňoval podmínky
§ 141, ale o to řada z nich usilovala již za předchozí úpravy.

Negativní ohlasy u některých expertů vyvolal fakt, že v souladu s § 17 trestního řádu bude k projednání obžaloby podané pro trestný čin zabití věcně příslušný okresní soud. Těm lze ale oponovat, že okresní soudy byly a jsou věcně příslušné k projednání trestných činů vraždy novorozeného dítěte matkou, tedy obdobnému případu privilegované skutkové podstaty vraždy. Uvidíme, jak se s touto novou úlohou okresní soudy vypořádají.

Nijak mě nepřekvapilo, že už za první týdny účinnosti nové úpravy jsem z tisku zaregistroval hned několik případů, kdy soudy tuto kvalifikaci využily. Z toho dovozuji, že nová úprava včetně změny názvu trestného činu, která z pachatele snímá stigma „vraha“, odstranila blok, který nejen v zákoně, ale i v hlavách některých soudců bránil mírnějšímu potrestání pachatelů těchto trestných činů. Nemělo by ale podle mého názoru dojít k jejímu hromadnému nadužívání. Popřelo by to jeden z principů nového zákoníku, kterým je zmírnit postih trestných činů proti majetku a současně vytvořit prostor pro zvýšenou ochranu společnosti před trestnými činy proti životu a zdraví.

Robert Fremr

Celý příspěvek

Tak jak to vlastně je s náhradou nákladů civilního řízení státu zastoupenému advokátem?

Možná si vzpomenete, že v jednom ze svých dřívějších příspěvků, konkrétně Suďte se se státem! Je to zadarmo (?!) ... aneb Ústavní soud k úhradě nákladů za zastoupení státu advokátem, jsem se vyjadřoval zejm. k nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2929/07 z 9.10. 2008 (nalus.usoud.cz), který se zdál obecně zakazovat, aby státu byla přiznávána náhrada nákladů za zastoupení advokátem s tvrzením o jejich neúčelnosti. Současně jsem poukazoval na nález jiného senátu sp.zn. II. ÚS 446/08 z 3.9. 2008 (nalus.usoud.cz; SR 12/2008, č. 112), který naopak implicitně takovou možnost v případech, kdy to nebylo neúčelné, připouštěl. Judikatura Ústavního soudu měla v tomto směru další vývoj, na který stručně poukazuji dále.

Konkrétně II. senát explicitně rozvinul svou pozici v tom směru, že i státu obecně náhrada nákladů za zastoupení státem přináleží, a to v usneseních sp.zn. II. ÚS 2257/08 z 7.7. 2009 (nalus.usoud.cz) a sp.zn. II ÚS 986/09 z 17.7. 2009 (nalus.usoud.cz). V odůvodnění daných usnesení se II. senát výslovně vymezuje vůči nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2929/07 a v podstatě (a dle mého názoru správně; viz můj dřívější post) neguje jeho obecný rozměr, když s poukazem na ústavně zaručené právo na právní pomoc pro každého a rovnost všech účastníků před zákonem dospívá k opačnému závěru. V kostce je odůvodnění předmětných usnesení následující:

"Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není zásadně předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 454/04).

Žádná pochybení ve smyslu výše uvedeného Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka ostatně nic takového ani netvrdí. Její výhrady nejsou namířeny proti aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soudy při rozhodování o nákladech řízení postupovaly, ale směřují proti přiznání odměny a náhrady hotových výdajů advokáta, který úspěšného účastníka - Českou republiku - zastupoval. Takové náklady nepovažuje stěžovatelka s poukazem na právní erudovanost zaměstnanců příslušného úřadu státu za účelně vynaložené.

Z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny vyplývá právo každého, tedy včetně státu a osob s právnickým vzděláním, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Tato práva jsou na úrovni zákona realizována mj. v ustanovením § 25, § 137 a § 142 o.s.ř. Podle ustanovení § 25 odst. 1 o.s.ř. si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta. Za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů. Obě tyto položky zákon řadí mezi náklady řízení (viz § 137 o.s.ř.). Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, výjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by byl schopen se jinak zastupovat sám. Důvody tohoto kroku totiž nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde ustanovení § 142 o.s.ř.) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny.

Stěžovatelka svou argumentaci staví na účelnosti nákladů vynaložených úřadem státu. Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení je však nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních subjektů jí diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.

Okolnosti popsané v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07, na nějž stěžovatelka odkazuje, svědčí o tom, že Ústavní soud byl při jeho vydávání veden snahou napravit ojedinělý procesní exces. Jednalo se totiž o spor, který byl před obecnými soudy zahájen v roce 1999 žalobou podanou proti ČR - Ministerstvu financí a Fondu národního majetku ČR z titulu náhrady škody proti státu ve výši 29.506.000,-Kč. Žalovaná Česká republika ve věci uspěla a spor se poté vedl pouze s druhým žalovaným Fondem národního majetku, který byl zastoupen advokátem. V důsledku zrušení Fondu ke dni 31. 12. 2006 stanula na straně žalované opět Česká republika - Ministerstvo financí, neboť agenda Fondu na tuto organizační složku státu přešla ze zákona. Spor byl v době zániku Fondu již ve stádiu odvolacího řízení, nebyl předán Ministerstvu financí a řízení bez dalšího dokončila advokátní kancelář. Obecný soud rozhodl o povinnosti žalobce (stěžovatele) zaplatit náklady právního zastoupení žalované České republiky v odvolacím řízení v částce 563.269,-Kč. Úvahy Ústavního soudu, které v označeném nálezu uvedl, proto nelze na nyní posuzovaný případ vztáhnout. Jak bylo uvedeno výše, nyní projednávaná věc procesní vybočení z mezí ústavnosti nepředstavuje, a proto Ústavní soud neshledal důvod ke zrušujícímu nálezu."

Z důvodů blíže popsaných v mém dřívějším postu se k tomuto závěru II. senátu kloním. Byť lze samozřejmě dále diskutovat o konkrétním významu slova "účelný" v § 142 o.s.ř.

Nicméně na straně Ústavního soudu byl zaznamenán i vývoj opačným směrem, a to když se "na stranu" I. senátu přidal IV. senát. Ten se totiž konkrétně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1087/09 z 24.11.2009 (nalus.usoud.cz) naopak s nálezem sp.zn. I. ÚS 2929/07 ztotožnil a též obecně uvedl, že náklady vynaložené na právní zastoupení státu nepovažuje za účelně uplatněné. Bohužel se v tomto směru jakkoliv opomněl vypořádat s odchylnou prejudikaturou v podobě výše zmiňovaných usnesení Ústavního soudu.

Po věcné stránce mohu jen tak znovu odkázat na můj dřívější post a příspěvky v navazující diskusi, kde jsem vysvětloval, proč považuji původní nález I. senátu (a nyní tedy i obdobný nález IV. senátu) za nesprávný. Z jiného hlediska však nakonec jen zůstává určitá pachuť nad "formálně-technickou" či "odůvodňovací" činností Ústavního soudu.

To si na ÚS jiných senátů neváží alespoň natolik, že by považovaly za vhodné se s jejich odlišnými názory (byť sdělenými "jen" v usnesení) vypořádat? Je otázkou, zda již II. senát neměl postupovat dle § 23 zákona o ústavním soudu a věc předložit plénu ke stanovisku, což ale vyřešil tím, že se "odlišil" (distinguish) (ponechávám stranou vágnost rozdílů mezi distinguishing a overruling). IV. senát sice asi formálně dle § 23 postupovat nemusel, jelikož odlišný názor nebyl vyjádřen v nálezu, ale usnesení (byť lze poukázat na mnou shora zmiňovaný nález sp.zn. II. ÚS 446/08 z 3.9. 2008, který již v patřičné formě byl a z nějž podle mne odchylný názor také plyne), nicméně i tak bych považoval za vhodné, aby se k těm odchylným názorům alespoň argumentačně vymezil.

Suma sumarum ... stále to není moc jasné, pachuť nepachuť, a snad si to na ÚS co nejdříve ujasní.
Celý příspěvek

Michal Ryška: Big Brother v bytovém domě

Nová doba přináší nové žaloby. Pryč jsou časy pamětníků, kteří se při ochraně osobnosti kdysi zabývali v zásadě pouze spory o nactiutrhání. Dnes je katalog žalovaných zásahů do osobnostních práv výrazně pestřejší a právo na ochranu osobnosti tak již v žádném případě není onou monotónní oblastí jako ve svých počátcích. Jednou z příčin této pestrosti je nepochybně i rozvoj techniky a existence takových technických prostředků, o kterých se pamětníkům ani nesnilo. To s sebou přináší i dříve neřešené právní otázky - na jednu z nich, tj. problematiku neodsouhlaseného pořízení a důkazního využití zvukových a obrazových záznamů týkajících se osobnosti člověka, poukázali v dřívějších postech již Tomáš Pecina, Zdeněk Kühn a Jan Potměšil. V tomto postu se zaměřím na problém související - tedy na monitorování soukromí obyvatel bytového domu prostřednictvím kamerových systémů.

O nájemci, který se nechtěl stát Zvěřinou z Václaváku

Nepochybně mezi námi existují lidé, kteří s životem ve stylu Velkého bratra žádné větší potíže nemají a vyhledávají ho dokonce i cíleně. Ne každý je ovšem exhibujícím Vyvoleným - běžný člověk nese naopak monitorování soukromého života bez vlastního souhlasu jen úkorně a s nelibostí. K zajištění právní ochrany má pak k dispozici mimo jiné i možnost podání žaloby na ochranu osobnosti s uplatněním zdržovacího a odstraňovacího nároku.

Krajský soud v Brně před časem takové žalobě pravomocně vyhověl. Rozsudek byl vydán za situace, kdy žalovaní vlastníci domu bez souhlasu žalujícího nájemníka bytu instalovali v přízemí u vchodu kameru, která snímala do domu vstupující a z domu odcházející osoby. Tímto způsobem docházelo k pořizování záznamů, které umožňovaly identifikaci osob. Kamera byla vlastníky u vchodu umístěna s odůvodněním, že je třeba zajistit ochranu majetku a pořádek v domě, neboť žalobce si u nich stěžoval na vykrádání poštovní schránky. Žalující nájemce s takovým opatřením intenzivně nesouhlasil a domáhal se zákazu pořizování záznamů a demontáže kamery.

Soud ve vzniklém sporu řešil kolizi práv žalobce na soukromí (§ 11 obč. zák.) a na ochranu před neschváleným pořizováním a shromažďováním obrazových záznamů (§ 12 odst. 1 obč. zák.), tj. ústavně garantovaných práv (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny), s právem žalovaných na ochranu vlastnictví, které má rovněž své ústavní garance (čl. 11 odst. 1 Listiny). V obou případech se tedy jednalo o základní lidská práva ústavně chráněná a k řešení kolize mezi nimi bylo využito standardního testu proporcionality metodologicky postaveného na několika krocích.

Z hlediska vhodnosti, tj. posouzení způsobilosti zvoleného prostředku dosáhnout sledovaného účelu, soud přisvědčil obraně žalovaných s tím, že zavedení kamerového systému je obecně způsobilé přispívat k účinnější ochraně majetku a pořádku v domě. Z hlediska potřebnosti a hlediska minimalizace zásahu (tj. analýzy plurality možných prostředků způsobilých dosáhnout sledovaného účelu a volby takového prostředku, který ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře nejmenší) se soud naopak ztotožnil s konstrukcí, dle které je nepochybně možné zvolit pro dosažení sledovaného účelu prostředky, kterými nebudou osobnostní práva žalobce nikterak narušována - zejména zajištění chráněného vstupu, zavedení režimu pravidelného zamykání včetně kontroly dodržování tohoto režimu apod.

V rámci poměřování (zvažování) závažnosti v kolizi stojících práv účastníků soud vyšel i ze závěrů obsažených ve velmi výstižném stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů. Při řešení vzniklých kolizí je dle něj zapotřebí zkoumat, nakolik je zasahováno v případě monitorování toho kterého prostoru do práv osob na soukromí. Existují v tomto směru dva základní okruhy prostor v domě. Jednak jsou v domě prostory, které se práva na soukromí v zásadě příliš netýkají, tj. prostory, v nichž obyvatelé domu nežijí svůj soukromý život a monitorování těchto prostor v zásadě do soukromí obecně nezasahuje - typicky půdy či sklepy. Naopak jsou ale v domě dány prostory, v nichž obyvatelé domu požívají vyšší míry soukromí, tj. prostory spjaté se soukromým a osobním životem lidí z domu. Typicky se jedná o takové prostory, v nichž je možno monitorovat pohyb osob a získávat v tomto směru informace různého druhu o soukromém životě obyvatel domu, kdy, s kým, v jakém stavu přicházejí nebo odcházejí z domu apod. včetně návštěv. Právním důvodem a podmínkou instalace kamerového systému v těchto prostorách může být pouze souhlas všech obyvatel domu.

V daném případě se jednalo o situaci spadající do druhého okruhu prostor, tj. o situaci spojenou se zásahem do prostor spjatých se soukromým a osobním životem žalobce, v důsledku kterého bylo možno monitorovat soukromí žalobce a skutečnosti popsané ve stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů. Stalo se tak v rozporu s dlouhodobým intenzivním a výslovně vyjadřovaným nesouhlasem žalobce s monitorováním vlastního soukromí i v rozporu se zásadou minimalizace zásahu do osobnostních práv.

Nikdo přitom nemůže nutit obyvatele domu, aby bez vlastního souhlasu žili "ve stylu velkého bratra" a jejich pohyb při vstupu do domu, který v těchto prostorách tvoří součást jejich soukromého osobního života, byl monitorován obrazovými záznamy umožňujícími neoprávněné získávání informací o jejich soukromém životě. Soud proto pravomocně dovodil, že ze strany žalovaných došlo umístěním kamery u vstupu do domu proti vůli žalobce k neoprávněnému zásahu do práva na soukromí jako osobnostního práva žalobce ve smyslu § 11 obč. zák. (ústavně chráněného dle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny) a rovněž k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu před neschváleným pořizováním a shromažďováním obrazových záznamů dle § 12 odst. 1 obč. zák. (ústavně chráněného dle čl. 10 odst. 3 Listiny). Žádná zákonná licence pro takový zásah současně nebyla dána. Soud proto ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. žalovaným zakázal pořizování a shromažďování obrazových záznamů z kamerového systému a uložil jim povinnost demontáže.


Prevence musí být

V řízení bohužel nebyla posuzována otázka případných finančních satisfakcí žalobce, který se pouze nechtěl stát Zvěřinou z Václaváku a o žádné peníze mu nešlo. Pro inspiraci však zmíním kauzu, v níž ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů došlo za obdobné situace k uložení sankce v řádu statisíců. Částka ve výši 180 tisíc poté nebyla správním soudem označena za sumu nepřiměřenou - správní soud naopak zdůraznil preventivní charakter sankce na žalobce i ostatní osoby. Vyslovil přitom právní větu, kterou bych osobně nechal tesat do zlata: "Majetkové poměry žalobce nemohou při rozhodování o výši pokuty převládat, neboť uložení pokuty má především preventivní charakter, aby žalobce své jednání v budoucnu již neopakoval, přičemž musí působit i na ostatní osoby, aby se podobného trestného jednání nedopouštěly." Soukromí je zkrátka právním statkem hodnotným a úroveň právní ochrany by tomu měla odpovídat. Také prevence musí být - snad nám to dojde i při ochraně osobnosti.

Celý příspěvek

Robert Fremr: Nenastal čas odtajnit hlasování soudců?

Tímto tématem bych si dovolil navázat na post JUDr. Elišky Wagnerové (Tajnosti soudní…, Jiné právo, 1.11.2007), kterým otevřela poněkud tabuizované téma tajnosti hlasování. Autorka se v něm soustředila především na situaci u Ústavního soudu, já bych se chtěl podívat na téma z pohledu obecných soudů, přesněji z pohledu trestního soudce.

Pokud jde o současnou právní úpravu, ta v případě rozhodování obecných soudů v trestním řízení nedává možnost výsledky hlasování ani odlišný názor publikovat. Podle § 58 odst. 4 tr.ř. se protokol o hlasování zalepí a připojí k protokolu o jednání. Otevřít jej smí jen předseda senátu u nadřízeného soudu při rozhodování o opravném prostředku a předseda senátu Nejvyššího soudu při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona (zákonodárce zde zjevně zapomněl doplnit i dovolání), jakož i soudce pověřený vyhotovením rozsudku. Po nahlédnutí jej opět zalepí a otevření potvrdí svým podpisem.

Principu tajného hlasování určitě nelze upřít historickou opodstatněnost, jak o ní psala JUDr. Wagnerová, spočívající v ochraně odlišně hlasujícího soudce před – dříve panovníkem, později před jinými negativními důsledky, k nimž by jeho nekonformní postoj při rozhodování mohl vést. Nabízí se ovšem otázka, zda je tato ochrana soudce v našem soudním sytému nutná ještě dnes, kdy se Česká republika přinejmenším z pohledu legislativních záruk nezávislosti soudce řadí mezi vyspělé demokracie. Zda už nepřišla doba, kdy by měla ustoupit zájmu na publikaci odlišného stanoviska přehlasovaného soudce, které, byť je menšinové, může být velice inspirativní jak pro účastníky předmětného řízení, tak pro právnickou veřejnost a judikaturu. V průběhu svého působení u Rwandského tribunálu jsem se opakovaně setkal s tím, že mezi aplikovanými precedenty se objevily i „dissenting opinions“.

Tajnost hlasování s sebou nese i aspekty, které osobám na hlasování nezúčastněným zůstávají utajeny, a právě ty se chci pokusit na některých příkladech z mé praxe popsat.

V úvodu mé soudcovské kariéry u obvodního soudu mě v trestní věci v otázce viny přehlasovali laičtí přísedící (tehdy soudci z lidu), kteří trvali na tom, že obžalovaného je nutno zprostit obžaloby. Šlo sice o bagatelní delikt, ale přesto mi, jak si asi dokážete představit, dělalo určité obtíže verdikt v jednací síni ústně odůvodnit. Pochopitelně jsem respektoval soudcovskou etiku a nedal jsem na sobě své odlišné stanovisko znát. Ještě těžší dilema mě čekalo při písemném vyhotovení rozhodnutí, kde jsem musel systematicky a co nejpřesvědčivěji snášet argumenty opačné mému vlastnímu názoru.

Svůj odlišný názor jsem pak podrobně rozvedl v protokolu o hlasování a s napětím očekával, jak rozhodne odvolací senát. Ten nakonec odvolání státního zástupce (tehdy prokurátora) proti zprošťujícímu verdiktu zamítl jako nedůvodné, když k mému zklamání obálku s protokolem o hlasování nerozlepil. Bylo by zajímavé vědět, jestli by jeho rozhodování ovlivnila znalost odlišného názoru i fakt, že zprošťující výrok byl dílem soudců z lidu.

Mimochodem jako soudce odvolacího soudu jsem vícekrát využil práva rozlepit obálku s protokolem o hlasování. Přistoupil jsem k tomu v případech, kdy jsem z poněkud nepřesvědčivého odůvodnění rozhodnutí nabyl dojmu, že autor jeho argumentaci zcela nesdílí a že může být právě důsledkem nejednotného hlasování. Předpokládal jsem, že v obálce objevím „votum separatum“. Můj odhad se ale ukázal být správný jen zcela výjimečně, snad ve dvou případech.

Je ovšem otázkou, zda každý z odlišných názorů je vůbec do protokolu o hlasování zaznamenán. Například v době mého působení v odvolacím senátu Městského soudu v Praze se odlišné názory vyskytovaly poměrně často, přičemž jsme je zcela rutinně uváděli do protokolu o hlasování, aniž by to někdo z kolegů bral nějak osobně. Jinde jsem se ale u kolegů setkával v tomto ohledu s určitou zdrženlivostí. Přestože v průběhu závěrečné porady asertivně hájili odlišný názor, nakonec jeho zaznamenání do protokolu o hlasování odmítli. O motivaci jejich postoje jsem se mohl jen dohadovat. Ještě kurióznější přístup jsem zažil při neshodě názorů v senátech Rwandského tribunálu, kde se ovšem dissenting opinions publikovaly. Hned několikrát se mi stalo, že když jsem po skončení naší porady trval na svém odlišném názoru s tím, že jej připojím k písemnému vyhotovení rozhodnutí, mí kolegové svůj postoj změnili a nakonec mě v mém názoru podpořili.

To mě vrací zpět k obecným úvahám o výhodách a nevýhodách odtajnění názoru jednotlivých soudců.

Veřejnost a velmi často i média mají tendenci chápat rozhodnutí soudu jako rozhodnutí předsedy senátu, který je v jednací síni vyhlašuje a později podepisuje jeho písemné vyhotovení. Přitom opomíjejí, že při hlasování jsou mu další dva soudci (a to i v případě laických přísedících) zcela rovni – jediné privilegium předsedy senátu je, že hlasuje jako poslední. To ovšem může vést, a podle mých poznatků někdy skutečně vede, k určitému alibismu i u soudců profesionálů. Podvědomě spoléhají na to, že eventuální kritika rozhodnutí ze strany médií či veřejnosti se soustředí právě na předsedu senátu. To u některých z nich oslabuje jejich pocit odpovědnosti za rozhodnutí.

Z toho dovozuji, že publikace odlišných názorů by byla přínosem v tom, že by posílila osobní odpovědnost každého soudce za jeho podíl na konečném verdiktu. Za optimální bych ale považoval publikaci odlišného názoru jen, pokud to dotčený soudce žádá (jako v případě ústavních soudců). Obávám se totiž, že pokud by publikace odlišného názoru byla povinná, méně odvážné soudce by to mohlo od zaujetí odlišného názoru odrazovat. Dokážu si představit, jak čtenář tohoto postu zareaguje na výraz „méně odvážný soudce“. Moc bych si přál, aby mezi námi soudci nebyli žádní „méně odvážní“, ale zůstávám v tomto směru realistou.

Diskutabilní je, nakolik by bylo ku prospěchu věci, pokud by strany věděly, že rozhodnutí bylo přijato nikoli jednomyslně, ale pouze většinou hlasů (v současném systému obecných soudů připadá v úvahu jen poměr 2:1). Ilustrativní v tomto směru bylo zpochybňování významu některých rozhodnutí Ústavního soudu, která nebyla přijata jednoznačnou většinou. Domnívám se ale, že i s tím by se měla demokratická společnost vyrovnat.

Největší přínos „odtajnění“ hlasování ovšem spatřuji nikoli ve zveřejnění poměru hlasů, ale v publikaci samotného odlišného názoru. Jeho znalost by umožnila jak stranám, tak nadřízenému soudu se na rozhodnutí podívat i z jiného pohledu, než který převážil a z něhož vyšlo jeho ústní i písemné odůvodnění. Může se jevit možná poněkud paradoxní, že by odlišné stanovisko soudce mohlo posloužit jako základ argumentace opravného prostředku, kterým bude napadena správnost tohoto rozhodnutí. Nicméně, pokud by nadřízený soud zaujal stanovisko i k němu (a potvrdil správnost většinového názoru), nepochybně by to respekt k takovému rozhodnutí jen posílilo.

Nejsem si vědom toho, že by se připravované změny trestního řádu měly dotknout i ust. § 58. Proto budu rád, pokud reakce na tento post naznačí, zda vůbec právnická veřejnost považuje naznačené otázky za hodné diskuse.

Robert Fremr

Celý příspěvek

Do Štramberka II

Krátký update ohledně justičního dění na druhé straně řeky Moravy: do Štrasburku se zjevně nevydají pouze čeští uchazeči o funkci právního asistenta, ale také část slovenských justičních problémů (nověji viz zde, zde či zde). Poté, co se zvolení Štefana Harabína přelilo před Ústavní soud, kde tak nějak vyschlo, tak skupina slovenských soudců podala k 31. 12. 2009 stížnost do Štrasburku. Text stížnosti je k nahlédnutí zde. Představa, že by Evropský soud pro lidská práva vydal předběžné opatření, ve kterém by Š. Harabínovi uložil, aby se zdržel výkonu funkce předsedy Nejvyššího soudu, mě zaujala.

Celý příspěvek

Martin Bílý: Psychojustice

Tak jsem se po absolvování tříleté asistentské kariéry za malý plat, po úspěšném složení justičních zkoušek, po dosažení věku 3o let a po půlročním očekávání výsledků psychotestů odebral do advokátní kanceláře. Na vině je, jak již název napovídá, psychotest. Tento článek jsem zamýšlel napsat už dávno, pohnul mě k tomu však až článek v Lidových novinách zde.

Rád bych tedy přiblížil onen institut, který na konci praxe podráží nohy asistentům, kteří přes právnické vzdělání pracují za nepříliš vysokou mzdu, kteří nemají nárok na školení jako justiční čekatelé a kteří si na justiční zkoušky vezmou dovolenou.

1) jak vypadá psychotest
Po 4 hodinové cestě do Plzně na tamní proslulou fakultu jsme se ocitli v moci doc. Prunnera, u nějž jsme absolvovali psychotest. Byl to test a bylo to psycho – písemný test sestával z několika stovek nejednoznačných otázek, mezi řadami procházel doc. Prunner a ukazoval nám barevné čtverečky s přáním, ať je dvakrát po sobě seřadíme (a nemusí to být stejně). To je vše. Několikahodinový test. Žádný pohovor, osobní kontakt, nic. Vlastně kromě sdělení, že výsledek ani jiné informace se od něj nedozvíme, kdybychom se stavěli na hlavu.

2) jak vypadá výsledek
Po 14 dnech přišel na náš soud jeden papír, na němž bylo napsáno asi tohle: Martin Bílý – nedoporučuje se. Nic víc. Žádné zadání, východiska, posudek, odůvodnění. Kdyby šlo o ukradené hodinky a znalecký posudek na jejich cenu, musel by mít všechny náležitosti. Protože však jde jen o celou mou kariéru, stačí dvě slova.

3) jak vypadá důsledek
Předseda soudu mi po 4 měsících výsledek oznámil s tím, mě na soudce nenavrhne, neboť ministerstvo si to tak žádá. Mezi řečí se zmínil o tom, že jsem podle psychologa inteligentní, ale hodím se spíše na advokáta, ale samozřejmě můžu dělat asistenta i nadále. Takže jsem z justice odešel sám, patřičně naštvaný a uražený. (Pozn. s morální podporou a účastí soudců, kteří mi za těch pár let přirostli k srdci).

Nyní bych tedy rád zpochybnil z gruntu celou otázku psychotestů tak, jak jsem si to za uplynulou dobu promyslel.

A) psychotesty nejsou zákonnou podmínkou pro jmenování soudcem, přesto jsou vyžadovány (na základě vnitřních předpisů). Předseda soudu a ministr smí na soudce navrhnou, koho chtějí , a to prakticky bez rozhodnutí a odůvodnění – prvek libovůle jako z učebnice.

B) Kdo určuje, kteří psychologové je smějí dělat? Kdo je vybral, jak? Kde jsou dokumenty o výběrovém řízení?

C) Kdo kvalitu jejich práce kontroluje? Kdo kontroluje jejich nezávislost? A to jak na zadavateli (ten, co platí), tak na jiných subjektech? Jak je kontroluje?

D) Kdo stanovil zadání zkoumání? Sám psycholog? Jaké je zadání, jaký je žádoucí psychologický profil soudce? Z čeho vyplývá? Dovedu si představit studii desítek nejlepších soudců, přičemž budou vypracovány posudky, hledající společné rysy, a pak totéž u soudců nejhorších. Výsledkem bude soubor znaků, které mají ti dobří společné (případně ti špatní), a jejich srovnání. Existuje taková studie? Kde je dostupná? Nebo si jen psycholog řekl „já si myslím, že soudce má být takový“? Mají oba psychologové identické zadání nebo záleží na jejich libovůli?

E) Jaká je metodika zkoumání? Kdo ji vybral? Proč není součástí psychotestů pohovor?

F) Proč není vydán posudek, který je přezkoumatelný? Do něhož může zkoumaný nahlédnout? Je to snaha něco skrýt, umožnit nespatřitelné? Přece nechráníme osobní údaje před osobou, jíž se týkají.

G) Proč se dělají psychotesty až na konci kariéry asistenta a ne už při jeho přijetí?

Je patrné, že ohledně psychotestů panuje mnoho otázek – a málo odpovědí. Někdo by si mohl myslet, že nepřehlednost a neprůhlednost nejsou výsledkem, ale účelem – za stávající situace totiž není možno zjistit, zda se psycholog mýlí či něco opominul, zda nebyl podplacen či jinak ovlivněn. Není zde transparentnost. Nebo se pletu?

PS: dostala se ke mně zpráva, že psychologům bylo interně nařízeno nedoporučovat co nejvíce uchazečů. Z našeho soudu jeli na psychotesty tři asistenti, každý povahově zcela jiný, lišili jsme se věkem, zastoupena byla obě pohlaví. Neprošel nikdo, což uvedenou nepodloženou zprávu jen podporuje.

PPS: uvedený článek dávám na vědomí doc. Prunnerovi, Veřejnému ochránci práv a Transparency International, protože se jich také trochu týká.

Martin Bílý

Celý příspěvek

Exekutivní blokování internetu justice

Pokud se chce uživatel českého soudního internetu podívat například na osobní webovou stránku prezidenta republiky, objeví se mu místo ní blokační stránka ministerstva spravedlnosti s tímto "vysvětlením": Váš požadavek byl zamítnut z důvodu zakázaného obsahu v kategorii: "Political/Activist Groups;Blogs/Personal Pages". Obdobná noticka se objeví třebas u šéfa ODS a mnoha dalších, zatímco obdobná stránka šéfa ČSSD mezi "aktivistické" kupodivu nepatří. Blokována je bez nějakého většího řádu celá řada skutečných či jen zdánlivých blogů, osobních stránek, společenských serverů atd. (ale třebas facebook zde na soudě funguje). Podle judikatury NS a NSS se obsah internetových stran musí dokazovat při jednání - docela by mne proto zajímalo, zda se již některý soudce dostal při dokazování do problému s tím, že mu exekutiva neumožnila dostat se k důkaznímu materiálu. Toto vše existuje v české justici jako nezávislé státní moci bez nějakých větších protestů již více než půl roku a je podle mne nejlepší ukázkou toho, proč by si justice administrativní věci měla spravovat sama, místo aby ministerský úředník určoval, na které webové stránky se soudce může podívat. Rozhodně bych si ale vsadil na to, že český soudce je asi jediný na světě, který má exekutivou zakázáno podívat se na internetovou stránku hlavy státu.

Celý příspěvek