Ochrana osobních údajů na internetu

S hostováním na Jiném právu bych se rád rozloučil postem, který je spíše anekdotou. Už víckrát jsem se setkal s názorem, že tím hlavním lidskoprávním problémem, který před ESLP bude stát v nadcházející dekádě, bude ochrana osobních údajů v souvislosti s novými technologiemi jako jsou vzorky DNA (viz rozsudek velkého senátu S. a Marper v. Spojené království), či internet.

Podle některých zpráv se v oblasti ochrany osobních údajů na internetu připravuje nová legislativa jak v EU, tak v USA.

Domnívám se, že tato oblast je po hříchu stále podceňovaná a ne vždy si uvědomujeme, k čemu všemu informace, které, často i sami, na internetu zveřejňujeme, mohou sloužit. Asi většina z nás, když si o někom chce zjistit nějakou informaci, tak první, co zkoušíme, je “googlit”, případně se podívat na facebookový profil. Nedávno jsem potřeboval zjistit datum narození jedné kamarádky, která nemá účet na facebooku. Spíš jen tak ze zvyku, než že bych si myslel, že to k něčemu povede, jsem její jméno vložil do Googlu. Nestačil jsem se divit, když jsem skutečně tímto způsobem zjistil i její datum narození.

Jiná známá mi nedávno říkala, jak vybírali člověka na volnou pozici do jejich firmy. Po přečtení CV vybrali pár nadějných kandidátů a jejich jména „progooglili“. U jednoho slibného adepta jim hned vyjela jeho zcela růžová, svatební stránka. Šéf prý dostal záchvat smíchu a řekl něco ve smyslu, že toho člověka tedy rozhodně ne. Známá, které se nezdálo, že by taková stránka měla někoho v konkurzu diskvalifikovat namítla, že třeba to vůbec nebyl jeho nápad, že stránku mohla vytvořit manželka. Na to šéf opáčil, že to je ještě horší pokud se nechá řídit svou ženou. Kandidát místo nezískal.

Ze zvědavosti jsem si zkusil vygooglit své jméno. Mám výhodu, že mám poměrně časté české jméno, čili není zas až tak jednoduché něco o mně na internetu najít. Informace, co jsem však našel, mi naštěstí nijak kompromitující nepřišly. V zásadě je lze všechny zjistit také z mého CV.

Děkuji za možnost hostovat na Jiném právu.
Celý příspěvek

Ivo Telec: Padělané léky

Vášně kolem Obchodní dohody proti padělatelství (ACTA) neutichají. Soudě alespoň podle aktuálního tisku a dalších médií. Bývalý český ministr zahraničí ostře obvinil premiéra, vládu a úředníky ze selhání, když Česko podepsalo Dohodu ACTA. Obsahově ale trefil vedle. Říkáme tomu „trefit kozla“.

Dílčím přínosem Dohody ACTA je povinné použití celního standardu prosazování práv duševního vlastnictví, pokud jde o celní dohled nad obchodním zbožím spočívajícím v zásilkách malé povahy. Zdůrazňuji, že se jedná o obchodní zboží, nikoli o osobní zavazadla cestujících.

Účelem celního dohledu (a tedy i celní kontroly) je odhalit a přetnout pašerácké kanály zejména padělaných léků (farmaceutických patentů ztělesněných ve výrobku) a taktéž padělaných parfémů, kabelek, peněženek apod. Nutno dodat, že i obchodního zboží elektronického. Zároveň bylo nutno stanovit, aby takovéto celního zásahy mezinárodně obchodně nebránily nakládání s obchodním zbožím, které hromadně obíhá po celém světě.

Pravda, padělkem se v právu duševního vlastnictví rozumí nedostatek „oprávněnosti“ zboží z hlediska nehmotných soukromých práv. Tedy, jedná se o obchodní zboží, které je právně vadné (tzn. obchodované bez smluvní nebo úřední, popř. zákonné licence). Nemusí to samo sebou ještě znamenat, že by právně vadné obchodní zboží muselo pokaždé být horší jakosti nežli obchodní zboží po právu. Teoreticky může být i lepší kvality. Většinou se ale zároveň jedná o již na první pohled věcně horší zboží nebo dokonce o zboží zdravotně závadné nebo nebezpečné, což bývá vážný společenský problém zejména (ovšem nejen) u padělaných léků nebo hraček obchodně dovážených nebo vyvážených i v „malých zásilkách“. Nejde jen o zakoupené parfémy, které „nevoní“, a o kabelky, které se po týdnu nošení trhají a ztrácejí barvu po prvním dešti. Zde končí ideologická „svoboda kopírovatelů“, neboť jde o skutečnou, hromadnou a dlouhodobou mezinárodní hrozbu veřejnému zdraví; individuální zdraví našich dětí nebo nás samých nevyjímaje.

Pokud Dohoda ACTA snad nějak souvisí se „společenským strachem“, pak je tomu právě u strachu z účinků padělaných léků a hraček horší kvality nežli originál. Kdo nevěří, ať si na webu přečte veřejná varování Státního ústavu pro kontrolu léčiv a seznámí se s jeho kampaní proti padělkům léků; zde www.nebezpecneleky.cz

V souvislosti s Dohodou ACTA byly občas vznášeny blíže nekonkretizované politické obavy o osud generik. Na chvíli se u toho zastavme. S generiky se totiž můžeme setkat v každé lékárně. I u nás za rohem. V případě generik se jedná o léčivé přípravky – podléhající z důvodu ochrany veřejného zdraví veřejnoprávní registraci podle zákona o léčivech –, které jsou zásadně podobné původnímu výrobku (léčivému přípravku), který zdruhověl (stal se druhovým, generickým), a to uplynutím obchodního monopolu na určitý patentovaný farmaceutický výrobní postup.

Mluvíme proto o druhových (generických) – obvykle levnějších – léčivových ekvivalentech původních patentově chráněných léčivých přípravků, které jsou patentově právně volně uváděny na trh po uplynutí patentově právní ochrany původního farmaceutického výsledku anebo tam, kde patent nepůsobí. V podstatě se jedná o zdruhovělé, patentově právně volné, farmaceutické výrobní postupy vtělené do druhu výrobku (léčivého přípravku).

Samy generické léčivé přípravky nesou buď vlastní obchodní název výrobku (značková generika), na nějž může být udělena průmyslověprávní výsada ochranné známky, anebo mohou být věcně označeny zjednodušeným názvem příslušné biologicky účinné látky (neznačková generika).

Možná se mýlím, ale nevím o ničem, čím by Dohoda ACTA (nebo Dohoda TRIPS) zásadně bránila obchodům s generickými léčivými přípravky. Samozřejmě, že i generika mohou být padělená. Nejen známkoprávně (a samozřejmě patentově, kdy by se jednalo o falešná generika), ale i nekalosoutěžně. Rovněž tak může dojít k porušení veřejného práva léčivového, které je určeno k ochraně veřejného zdraví. I generické léčivé přípravky mohou být z podnikatelské touhy po nízkých výrobních nákladech a vysokém zisku například obsahově ošizené, a tím i přímo nebo nepřímo zdravotně nebezpečné. A to je skutečný společenský problém!

Právní problém může vznikat tehdy, jestliže určitý farmaceutický výrobní postup je dočasně patentován pro území některých států (např. členů Evropské patentové organizace nebo Evroasijské patentové organizace), zatímco ve třetích zemích se jedná o světově zveřejněný výsledek výzkumu, který je ve třetích zemích patentově právně volný; tudíž ve třetích zemích mohou být vyráběna a obchodována generika jakožto druhové výrobky (druhové léčivé přípravky), neboť patentová ochrana zde nepůsobí, a to od počátku, kdy farmaceutický výsledek vešel ve veřejnou známost.

To je ovšem obecný problém územně omezených účinků práv průmyslového vlastnictví, který vyplývá z úředních udělujících (zápisných) aktů zápisných úřadů, jež nemohou vyvolat účinky na cizím území, aniž by se cizí státy těmto účinkům samy dobrovolně, o své vůli, nepodvolily. Rozdíl mezi patentově právním stavem dočasné ochrany a stavem volnosti bývá spíše na překážku mezinárodního obchodu, a proto bývá různě překonáván; srov. např. trh v Evropském hospodářském prostoru apod.

Jistěže nelze v konkrétním celním (ani jiném) případě vyloučit obchodní střet mezi léčivým přípravkem, jehož farmaceutický výrobní postup je ve státě dovozu patentován, a dováženým generikem, které bylo volně vyrobeno ve třetí zemi, kde příslušný patent nepůsobí. To je ale obecná otázka, kterou Dohoda ACTA neřeší ani nevyřeší. Proto můžeme za mezinárodně obchodně bezpečná generika považovat jen ta, u nichž patentová ochrana zanikla na všech územích, kde předtím působila; tj. hledisko uplynutí doby dočasné ochrany.

Dodávám, že mezinárodní, evropské unijní i české právo již po delší dobu výslovně řeší střet mezi ochranou veřejného zdraví (veřejným blahem), a to i s ohledem na země rozvojové a nejméně rozvinuté, a soukromým patentovým monopolem (dočasnou a územně omezenou obchodní výsadou) týkajícím se farmaceutických výrobků a zajištění návratnosti investice do jejich výzkumu.

Připomínám Protokol, kterým se mění Dohoda TRIPS, přijatý v roce 2005, který je od roku 2007 závazný i pro Česko, jakož i předchozí prozatímní rozhodnutí Světové obchodní organizace z roku 2003 na základě Prohlášení o Dohodě TRIPS a veřejném zdraví z roku 2001; dále viz nařízení z roku 2006, pokud jde o EU, a československý zákon z roku 1990 (nemluvě o starších předpisech). Ve všech případech se tak děje průmyslověprávně obvyklým způsobem; tzn. udělením úřední (nucené) licence, která nahrazuje chybějící projev vůle majitele farmaceutického patentu (i kdyby nechtěl).

Světové společenství i EU si dokáže rutinně poradit se „zlými“ korporacemi, které by zneužívaly svého patentového monopolu na úkor veřejného zdraví (nebo jiného veřejného blaha). Pokud by stoupenci Internacionály pirátských stran a podobných západních politických hnutí nebo někteří jiní západní politici měli zájem o politický boj proti „zlým“ korporacím, mohli a měli by politicky tlačit na státy, aby plně využívaly možností mnohostranné Úmluvy o biologické rozmanitosti z roku 1992, které se účastní i Česko. A to k ochraně tradičního vědění domorodých a místních společenství z hlediska hospodářského využívání jejich vědění obchodními korporacemi například ve farmaceutickém průmyslu, resp. farmaceutických patentech. Úmluva o biologické rozmanitosti předpokládá možné zapojení vlastníků tradičního vědění (kolektivního tradičního know-how) do hospodářského využívání jejich vědění, jakož i skupinové právo na spravedlivé rozdělení zisku z tohoto využívání. Právo tradičního vědění, vyznačující se skupinovým subjektivním majetkovým právem, totiž patří mezi obory práva duševního vlastnictví. Svědčí o tom například oblastní, africký, Swakopmundský protokol o ochraně tradičního vědění a folklorních projevů z roku 2010, který ale dosud nevstoupil v platnost. Za politickou podporu by v tomto směru stála i činnost Světové organizace duševního vlastnictví a jejího mezivládního výboru.

Jenže, co je západní internetové komunitě po domorodcích „někde“ v Amazonii?

Celý příspěvek

Důležitost sociálních práv

Předcházející host na Jiném právu, Láďa Vyhnánek, psal o soudním přezkumu sociálních práv. V debatě pod jedním postem M. Pohl obhajoval tezi, že nelze použít údajný pozitivní charakter sociálních práv jako dělící kritérium mezi nimi a právy občanskými a politickými. S touto tezí plně souhlasím. Obsáhlejší argumentaci, proč se domnívám, že sociální práva nemají jinou podstatu než práva občanská a politická lze nalézt v mé knize o ochraně sociálních práv.

V dnešním postu bych však rád stručně přednesl několik argumentů, proč si myslím, že sociální práva nejsou méně důležitá než práva občanská a politická a neměla by být opomíjena (text je z velké míry převzat ze zmíněné knihy). Pro ty, kdo by chtěli sofistikovanější obranu sociálních práv mohu odkázat například na výtečnou esej Jeremy Waldrona „Liberal Rights: Two sides of the same coin“, který odůvodňuje důležitost sociálních práv z pozic liberalismu.

Lidská práva chrání život a důstojnost každé lidské bytosti. Jsou postavena na principu stejné morální hodnoty každého jednotlivce, kdy tato práva má každý člověk. Lidská práva vycházejí ze samé podstaty toho, co znamená být člověkem, a představují minimální standardy nutné pro respektování přirozené důstojnosti každého jednotlivce. Lidská práva chrání tuto lidskou důstojnost prostřednictvím ochrany základních lidských potřeb. V podstatě všechna lidská práva jsou odvozena od této přirozené lidské důstojnosti. Podle převládající, tzv. zájmové teorie práv, právo existuje, pokud „aspekt blaha jednotlivce (jeho zájem) je dostatečným důvodem k tomu, aby jiným lidem vznikla povinnost“ (Joseph Raz). Lidská práva jsou odvozena od těch nejzákladnějších lidských zájmů (potřeb), které představují dostatečný důvod k tomu, aby každému vznikla určitá povinnost.

Názor, že skutečná lidská práva jsou pouze občanská práva a svobody, a sociální práva jsou druhořadá, či dokonce pouhými nezávaznými deklaracemi, je nepochopením lidské podstaty a důstojnosti. Zájmy (potřeby) za sociálními právy, která zahrnují právo na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdraví a právo na přiměřenou životní úroveň, dostatečnou výživu, šatstvo a obydlí, jsou stejně podstatné jako ty, které najdeme v pozadí občanských, či jiných práv. Lidskou důstojnost lze stejně porušit tím, že člověka zbavíme osobní svobody tím, že ho bezdůvodně uvrhneme do vězení, jako tím, že mu zbouráme střechu nad hlavou a vezmeme veškeré oděvy a prostředky, aby si nemohl obstarat žádné jídlo. Z lidské přirozenosti vyplývá zcela stejná touha komunikovat s ostatními, získávat informace (svoboda projevu), jako potřeba pravidelně jíst (právo na výživu). Zájem na uchování života může být zrovna tak porušen zabitím (právo na život), jako neposkytnutím zdravotní péče (právo na zdraví).

Uznání sociálních práv je přirozenou součástí proudu politické filozofie nazývané liberalismus. Hlavní myšlenkou liberalismu je ochrana osobní autonomie, tedy právo každého jednotlivce zvolit si svůj vlastní styl života (samozřejmě v mezích dovoleného), neboli vytvořit si svůj vlastní životní projekt. Nelze nevidět, že nedostatek jídla nebo nemoc tento projekt znemožní naprosto stejným způsobem, jako uvržení jedince do vězení. Obojí je negací svobody jednotlivce. Hlavní proud liberální filosofie se proto naprosto přirozeně zabývá ochranou sociálních práv (viz seminální dílo Johna Rawlse Teorie spravedlnosti, či texty Jeremy Waldrona).

Od liberalismu se liší proud politické filozofie nazývaný libertarianismus, který je v právním prostředí nejčastěji spojován se jménem Roberta Nozicka. Nozick staví na klasické teorii laissez-faire a jeho koncepce státu je naprosto minimalistická. Nozick uznává pouze minimum lidských práv, ta „základní“ občanská práva a svobody, a navíc pouze v jejich negativním aspektu. V jeho pojetí tedy lidská práva nemohou nikdy vyžadovat po státu aktivní konání. Nozick dovádí pojetí svobody ad absurdum, když ho ztotožňuje se svobodou individuální volby. Opomíjí však zcela fakt, že v jeho systému možnosti volby mohou být velmi omezené. Shestack uvádí příklad chudých rozhodnout se, pod kterým mostem budou spát. Libertarianismus tak zcela opomíjí již zakotvenou nerovnost ve společnosti a nerovnost příležitostí mezi jednotlivci. Jak shrnuje Viljanen, libertarianismus „se nezajímá o to, zda jednotlivec skutečně bude daná práva požívat. Tato teorie se omezuje na vyžadování právní svobody a ne faktické svobody.“

V případě lidských práv je zájem, na kterém jsou vystaveny, představovaný ochranou přirozené lidské důstojnosti a života. Ochrana tohoto zájmu si vyžaduje uznání celé palety lidských práv a ne pouze nějakého vzorku. Lidé mají zcela zásadní zájem nejen na tom nebýt mučeni, moci svobodně vyslovovat své názory, či víru, ale také na tom, aby neměli hlad, netrpěli bolestmi v nemoci a nemuseli spát na ulici. Názor, že jeden druh práv je více důležitý než jiný, je nepochopením toho, co znamená být člověkem. Samozřejmě nelze říci, že by všechna lidská práva byla stejně důležitá, nebo lépe řečeno, že by všechna porušení byla stejně závažná. Záleží opět na tom, jaký zájem dané právo chrání. Například porušení zákazu mučení bude asi závažnější než zákaz uzavřít manželství. Důležité však je si uvědomit, že dodržování všech lidských práv je nezbytné pro plné respektování přirozené lidské důstojnosti.

To že připustíme, že sociální práva jsou důležitá samozřejmě ještě nic neříká o tom, jak mají být chráněna v jednotlivých právních řádech (to je primárně věcí ústavního práva), případně jaké metody jejich soudní ochrany jsou vhodné, o čemž psal Láďa Vyhnánek. Můžeme si představit jak měkké prostředky nápravy (soudy budou požadovat po vládě vypracovávání různých koncepcí a postupů, jak dosáhnout lepší ochrany sociálních práv), tak tvrdší prostředky nápravy, kde soudy přímo vydávají příkazy ke strukturálním změnám. David Landau v nedávném článku na základě empirické studie argumentuje, že tvrdé prostředky jsou v konečném důsledku lépe schopny chránit sociální práva chudých. Z jiných metod profitují spíše střední vrstvy společnosti.

Celý příspěvek

Jiří Nantl: Bezprizorní studenti a vysokoškolská legislativa

Nyní, když se patrně definitivně uzavírá příběh plzeňské právnické fakulty, vznikla ve veřejné diskusi nová (ve skutečnosti očekávatelná) otázka, jaký tedy bude osud těch, kdo na dané fakultě v magisterském studijním programu nyní studují. Jedná se o přibližně 1400 studentů, což je počet pohybující se o dva řády nad dosud proběhlými analogickými případy.

Na situaci dopadá ustanovení § 80 odst. 4 zákona o vysokých školách: „Akreditace studijního programu zaniká oznámením vysoké školy o zrušení studijního programu nebo uplynutím doby, na kterou byla akreditace udělena. Vysoká škola zajistí studentům možnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téže nebo jiné vysoké škole.“ (Analogické pravidlo pak obsahuje § 86 téhož zákona pro případ pozastavení nebo odnětí akreditace.)

Zákon působí ne-li optimisticky, tedy alespoň uklidňujícím dojmem: vysoká škola se o studenty zaniklého oboru postará. To je samozřejmě vysvětlitelné dobou jeho vzniku (1998), kdy se přesuny studentů mezi studijními programy a obory děly v rámci jednotlivých vysokých škol jako jejich interní opatření, což za předpokladu konsensu všech dotčených fakticky opravdu problém není. S boomem vysokého školství se příliš nepočítalo (při přijímání vysokoškolského zákona se mělo za to, že vzniknou přibližně 4 soukromé vysoké školy – skutečnost překonala očekávání více než desetinásobně) a takovou věc, jako je zánik fakulty veřejné vysoké školy bez náhrady, si zřejmě nikdo ani představit neuměl.

Vysokoškolský zákon tak postavení studentů při zániku studijního programu řeší způsobem, který má ze všeho nejvíce potenciál vyvolat zklamání a spory. Pokud vysoká škola sama neprovozuje „stejný nebo obdobný“ studijní program, pak zcela zřejmě nedisponuje naprosto žádným právním prostředkem, kterým by dotčeným studentům mohla zajistit „možnost pokračovat ve studiu“. (Stranou ponechejme, co rozumět „obdobným“ studijním programem – vycházet by v koncepční rovině bylo možno z konstrukce „oblastí studia“ naznačených v § 46 vysokoškolského zákona.) Není zde kontraktační povinnost druhé strany, ani žádný mechanismus zapojení státní správy do řešení věci. Zákon tudíž nelze vykládat jinak, než že vysoké škole ukládá povinnost vynaložit veškeré možné úsilí k nalezení jiné vysoké školy s vhodným studijním programem a k dosažení dohody s touto institucí k přijetí dotčených studentů. Podrobnosti mechanismu převodu studentů zákon výslovně neupravuje, lze však mít za to, že § 49 odst. 3 pokrývá ve zmocnění ke stanovení „odlišných podmínek pro přijetí“ také pro tuto situaci.

Pro srovnání a inspiraci nahlédněme do Spojených států – země, kde soudní spory probíhají ohledně ledasčeho a samozřejmě také zániku vysokých škol a studijních programů. Zajímavé kulisy může nabídnout případ kampusu Univerzity Jižní Dakoty ve Springfieldu. Zákonodárný sbor státu přijal v roce 1984 zákon, kterým tuto složku státní univerzity přeměnil na vězení, studijní programy realizované v kampusu byly ukončeny a další osud zhruba 800 studentů byl upraven formulací, která by nám připadala povědomá („That the Board of Regents and the Board of Vocational Education take all necessary steps to insure that all students presently enrolled at the University of South Dakota at Springfield shall have the opportunity to complete their course of study in South Dakota at other public post-secondary educational schools, public higher education institutions or a combination thereof through an articulation of agreements.“) Protože „veškeré potřebné kroky“ nevedly k úspěchu, výsledkem byla série žalob, které byly projednávány do roku 1987, kdy nejvyšší soud Jižní Dakoty rozhodl, že právní vztah mezi univerzitou a studentem trvá pouze vždy pro každý jednotlivý akademický rok, na který je placeno školné, a faktickým nezajištěním možnosti pokračovat ve studiu v dalším akademickém roce tak nebyla právní povinnost porušena (AASE vs. State of South Dakota Board of Regents, 400 N.W.2d 269, S.D. 1987).

Větší štěstí měli studenti programu přípravy civilních pilotů, který byl uskutečňován na Montana Vocational Technical Center v Missoule a v rámci úsporných opatření byl v roce 1977 zrušen. Po mnoha procesních peripetiích před státními a federálními soudy získalo 14 bývalých studentů nakonec odškodné ve výši 2,5 mil. USD. Základním argumentem pro přiznání náhrady škody přitom byl fakt, že zrušený program nebyl nijak vnitřně strukturován, tj. nezahrnoval žádné samostatně kreditované vzdělávací jednotky, které by na základě uznání bylo možno přenést do jiného studia na jiné instituce.

Z obou uvedených případů plyne principiální a dle mého názoru rozumný závěr, který může být relevantní i pro naše poměry. Stát a jeho legislativa nemohou realisticky garantovat, že studenti zrušeného studijního programu budou stejný nebo analogický program moci dokončit jinde. Závisí to totiž na řadě okolností, které jsou mimo kontrolu státu i příslušné vysoké školy. Funkcí státu ale nepochybně je nastavit takové podmínky fungování vysokého školství, aby absolvovaná část studia byla uznatelná po přijetí jinou institucí do vhodného studijního programu. Pokud tomu tak z nějakého důvodu ale není – a student ve zrušeném studijním programu jednoduše ztratil čas a peníze – je třeba řešit otázku náhrady škody.

Do podrobností možných právních řešení za současné právní úpravy a pro futuro se zde pouštět nechci. Je jisté, že jde o velmi komplexní téma, kde se řešení navíc budou strukturovat podle toho, zda se pohybujeme ve vysokém školství veřejném nebo soukromém. Čas na profilaci realistických a funkčních právních názorů a patrně i legislativní úpravy se však pomalu naplňuje.

Vzhledem k demografickému vývoji můžeme očekávat existenční ohrožení značné části soukromých vysokých škol, které vyrašily v době kulminace převisu poptávky nad nabídkou studijních příležitostí přibližně před deseti lety, z nichž řada je jednooborová a tudíž snadno zasažitelná jakýmkoli výkyvem. Ve veřejném vysokém školství se zase nutně projeví fiskální vývoj, který můžeme odhadovat tak, že kolem roku 2015 bude pro veřejné vysoké školy k dispozici možná pouze 15-17 mld. korun (oproti 20 mld. v letošním roce, což i tak pro některé veřejné vysoké školy znamená meziroční pokles jejich rozpočtu až o 13,5 %). Je třeba počítat s tím, že české vysoké školství v této dekádě projde výraznou strukturální proměnou, jejímž stimulátorem nebude primárně systém kontroly kvality, ale souběh ekonomického a demografického poklesu. Nalezení legislativy efektivně upravující postavení a nároky studentů institucí a programů, které tento vývoj nepřežijí, bude v zájmu všech.

Celý příspěvek

IQ ROMA SERVIS vyhlašuje výběrové řízení na pozici právník/právnička se zaměřením na lidská práva

IQ  ROMA SERVIS vyhlašuje výběrové řízení na pozici právník/právnička se zaměřením na lidská práva. Hledají se vhodní kandidáti schopní a ochotní zapojit se do přímé práce s klienty a poskytnout jim fundované sociálně-právní poradenství.

IQ  ROMA SERVIS hledá tvůrčí a angažovanou osobu, která:
- se prokazatelně zajímá o téma lidských práv (ideálně v souvislosti s romskou tématikou)
-  má s touto oblastí zkušenosti a znalosti
- má zájem aktivním způsobem měnit situaci, zlepšovat fungování systému a kultury lidských práv v ČR, zvyšovat důvěru a důstojnost poškozených.

Obsah práce:
- poskytování odborného sociálně- právního poradenství , doprovod klientů na jednání, spolupráce s dalšími institucemi (NNO, úřady městských částí, ČOI, KVOP atd.)
- osvěta o právech klientů – konzultace pro klienty, organizace osvětových akcí pro klienty, pracovníky IQRS či dalších organizací
- aktivní vyhledávání romských klientů a kauz k zviditelnění reality a konkrétních překročení lidských práv (= více viditelné webové kazuistiky, mediální články a kauzy případů diskriminace, protilidského jednání ze strany úřadů, institucí, právnických i fyzických osob ad.)
- příprava a realizace testingů ve spolupráci s klienty a ČOI ad.
- aktivní boj proti diskriminaci, kreativní přístup k problému, tvorba mediálních kampaní a akcí pro širokou veřejnost, zviditelňování problematiky v očích veřejnosti i institucí, systémové působení
- účast na relevantních akcích, které se dotýkají tématu, prezentování a vystupování jménem IQ Roma servisu
- spolupráce na přípravě a realizaci projektů
- administrativa spojená s denní činností a projekty, koncepční práce, nárazové úkoly spojené s tématem.

Nabízíme:
- kreativní a společensky potřebnou práci
- odpovídající platové ohodnocení a zázemí
- přátelský a angažovaný pracovní tým i vedení
- další profesní i osobnostní vzdělávání, možnost rozvoje odpovědností a dovedností
- možnost stáží a zahraničních cest, zastupování  IQRS v relevantních pracovních skupinách v ČR a EU
- možnost iniciace vlastních projektů a aktivit (v souladu se strategickými cíly IQRS)
- plný úvazek, pracovní doba dle otevíracích hodin poradny (částečně lze domluvit flexibilní pracovní dobu).

Požadujeme:
- VŠ/VOŠ vzdělání (ideálně právního zaměření, orientace v relevantní legislativě a problematice lidských práv, zákoníku práce, sociální oblasti, systému ochrany v ČR a EU aj.)
- odpovědnost, organizovanost, schopnost dotáhnout aktivity do konce
- zájem o téma, problematiku diskriminace, lidských práv (sociálně vyloučených skupin) a aktivní přístup
-  ochotu a schopnost veřejně prezentovat, vystupovat a zaujmout skupinu, facilitovat a vést jednání
- empatii, emoční inteligenci, kreativitu, flexibilitu
- ochotu dále se vzdělávat, přiměřeně služebně cestovat, bezúhonnost
- znalost anglického jazyka výhodou. 

Další podrobnosti zde. Celý příspěvek

Smysl ústního jednání u soudů, které řeší pouze právní otázky

V minulém příspěvku jsem zmínil kauzu Arar v. Ashcroft, kterou rozhodovalo plénum federálního odvolacího soudu USA pro druhý okruh. Shodou okolností jsem v době ústního jednání byl zrovna v New Yorku a šel jsem se na něj podívat. Každému, kdo zavítá do USA, vřele doporučuji na nějaké jednání Court of Appeals, či Supreme Court zajít. Musím však upozornit, že je poté nebezpečí, že u ústních jednání na kontinentě (včetně ESLP) umřete nudou.

V USA soudci zástupce stran vyloženě grilují. Pokládají například záludné hypotetické otázky, kam by až výklad namítaný stranou mohl dospět a jak poté s takovým výkladem naložit. Pokud zástupce zodpoví jednu otázku, často hned přichází další. Z připravené řeči poté právník stačí odvyprávět třeba jen 10 %. Zrovna ve věci Arar dotazy od 12 přítomných soudců na zástupce žalovaných padaly s takovou kadencí, že předsedající musel vyloženě okřiknout své kolegy, aby se umravnili, a proboha nechali zástupce odpovědět alespoň na předchozí otázku než položí další.

Praxe u ESLP, ale třeba i Mezinárodního soudního dvora (MSD) je však zcela jiná. Zástupci stran přednesou své předem připravené podání, které už soud má zpravidla předem k dispozici. Poté soudci položí otázky, vyhlásí se přestávka, po které strany odpoví na otázky. Bývalý soudce MSD Bruno Simma, který v roce 2009 (když byl ještě soudcem) soudil finále studentské soutěže Jessup (simulace jednání před MSD), které je vedeno podle americké praxe (soudci se ptají kdykoliv na cokoliv a studenti musí hned reagovat), si povzdechl, jaký je to osvěžující rozdíl oproti skutečnému řízení před MSD. Poté dodal, dodnes nevím zda v žertu či ne, že na skutečných ústních jednáních v Haagu si on s kolegy krátí chvíli buď hraním lodí, nebo luštěním křížovky (už si nevzpomínám, co přesně za aktivitu zmiňoval, ale něco v tomto smyslu; pokud si některý ze čtenářů vzpomíná lépe budu rád za upřesnění).

I když tedy americký systém může být občas dohnán až do neužitečného extrému, tak mi přeci jen přijde vhodnější. Názory se testují v diskuzi, na jednu otázku navazuje další, která reaguje na předchozí odpověď, atd. Oproti tomu v Evropě máme sérii monologů. Vždy když nějaké takové ústní jednání vidím, tak si kladu otázku, k čemu je užitečné. Všechno, co strany řeknou, mohou klidně zaslat písemně a i těch pár otázek soudců, by šlo položit písemně.

Napadá mě, jestli ústní jednání není spíše pouze PR akcí hlavně pro média. Obecněji poté určitým přispěním k transparentnosti justice, kde veřejnost má možnost soudce vidět na vlastní oči a vidět, že skutečně existují. Přiznávám, že už tyto důvody mi nepřijdou málo a někdy neškodí skrze veřejné jednání přitáhnout pozornost k nějakému projednávanému problému. To však neznamená, že nelze diskutovat o případném vylepšení ústních jednání, aby byla co nejužitečnější.
Celý příspěvek

Ivo Telec: ACTA nejsou akta ani akty

Padl Megaupload. Úředně skončil provoz obřího elektronického úložiště „informací“ a „dat“ zpřístupňovaných podnikateli veřejnosti k hromadnému stahování. Namísto filmů a hudby si můžeme napříště stáhnout znak FBI. Jedná se o esteticky působící zásah státu! Servery několika vlád nebo ministerstev neodolaly nepřátelským útokům. Zahltily se úmyslným útočným přetížením a dočasně přestaly pracovat. Co se to všechno děje? Nic zvláštního, jen k nám přišla ACTA.

Málokterá mezinárodní smlouva má u části společnosti tak špatnou pověst jako mnohostranná Obchodní dohoda proti padělatelství (Anti-Counterfeiting Trade Agreement) z roku 2011, v anglické zkratce ACTA, kterou Česko v lednu 2012 podepsalo v Tokiu. A to tato dohoda ještě ani nevstoupila v platnost! Obchodní dohoda má vázat Japonsko, Koreu, Austrálii, Nový Zéland, Kanadu, Maroko, USA, Mexiko, Singapur, Švýcarsko a EU a její členské země. Signatářů je již asi 31. Nepřekvapuje, že stranou stojí Čína, Indie a Brazílie, které nebyly přizvány, a také Rusko, jež teprve nyní vstupuje do Světové obchodní organizace založené před osmnácti lety. Dohody ACTA byla sjednána mezi některými členy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a zároveň mezi převážně „tvrdým jádrem“ Světové obchodní organizace.

Obchodní dohoda proti padělatelství (ACTA) má platit mimo Světovou obchodní organizaci (WTO) i mimo Světovou organizaci duševního vlastnictví (WIPO). Dohoda ACTA má oproti velmi podobné Dohodě o obchodních aspektech práv k duševního vlastnictví (TRIPS) z roku 1994, která je vázána na Světovou obchodní organizaci, právně politickou výhodu, že lze, aby k ní přistupovali i nečlenové Světové obchodní organizace, a to podle konkretizovaných vysokých standardů prosazování práv duševního vlastnictví, jaké známe např. z EU od roku 2004. V tomto srovnání je Dohoda ACTA politicky pružnější a zároveň zpřísňuje či rozšiřuje dosavadní standardy dle Dohody TRIPS z roku 1994. Srov. též mezinárodněprávní jev zvaný TRIPS-plus, kdy dvoustranné nebo vícestranné smlouvy mezi některými členy Světové obchodní organizace (a tedy i mezi signatáři Dohody TRIPS) ovlivňují právní poměr i vůči třetím zemím. Nutno dodat, že dosavadní Dohoda TRIPS byla přijata v roce 1994, tj. v době, kdy dnešní „společnost sítí“ ještě nebyla rozvinuta. Hlavním autorskoprávním problémem vyspělých zemí tehdy byla práva k počítačovým programům, resp. počítačové právo jako takové. Vždyť teprve v roce 1992 došlo k prvnímu běžnému připojení k internetu z Československa, a to prostřednictvím sálového, nikoli osobního, počítače.

Dohodě ACTA je vytýkáno mnohé. Právem i neprávem. Právem snad to, že byla vyjednávána v jedenácti kolech v režimu státem utajovaných skutečností ve stupni „vyhrazené“ na přání jednoho ze států.

Ačkoli takovýto postup nebyl občansky legitimní ani obvyklý, a to nejen s ohledem na parlamentní orgány EU, které samy moc nevěděly, jak vyjednávání pokračují, do značné míry jej chápu. Část „společnosti sítí“ totiž vnímá tuto dohodu jako vskutku mimořádnou pohromu. Podotýkám, že zhola nepatřičně, což dále mírně rozvedu. V průběhu vyjednávání proto bylo možno reálně očekávat hrozbu i dokonání násilných útoků namířených proti politické vůli přijmout takovouto mezinárodní smlouvu a proti příslušným státním institucím.

Také bych byl nerad, jestliže by mi násilníci třeba i opakovaně úmyslně útočili na počítačový server (majetek) s cílem ovlivnit mezinárodní politické a právní dění ve svůj zájmový prospěch. Nedivím se proto neobvyklosti způsobu přijímání této mezinárodní smlouvy. Politický pláč některých evropských poslanců mi proto přijde poněkud nepatřičný. Ocitli jsem se totiž v ohnisku počínající globální kybernetické války. Jen malé a poměrně mírné a občasné války … zatím. Nikoli však války „studené“, ale „horké“, bojované naostro. Války se škodami na majetku, chodu států i některých soukromníků, kteří prosazují „jiný názor“ než pobouřený dav či ideologičtí „piráti“ anebo zloději. – Nezapomínejme ani na kybernetický útok na Estonsko v roce 2007 po zbourání sovětského pomníku neznámého vojína v Tallinu.

Přímou politickou akci, jíž se v případě Dohody ACTA projevila „elektronická občanská neposlušnost“, ale nelze nazvat jinak nežli násilím a až politickým vydíráním slabšího státu na citlivém místě. Možná to má něco společného s politicky postdemokratickou „informační společností“, avšak s politickou společností „demokratickou“ to nemá společného pranic.

O samotné Dohodě ACTA panují rozličné fámy. Přišla v době, která je emočně rozjitřena americkými návrhy některých zákonů týkajících se „hrozeb on line“ (SOPA a PIPA) i zmíněným americkým „megazásahem“ proti Megauploadu. Starší francouzské právo z roku 2009, týkající se šíření a ochrany tvůrčích děl na internetu (HADOPI), také klidu moc nepřispělo, jestliže byl nutný ústavní zásah francouzské Ústavní rady. (Srov. u nás neznámou zahraniční veřejnoprávní zásadu práva informačních a telekomunikačních technologií (ICT law) „třikrát a dost“, uplatňovanou při určitých zneužitích sítě elektronických komunikací.) Vzplanuté vášně části lidu, zejména mládeže a libertariánů, jsou silné.

Podíváme-li se však do konečného znění Dohody ACTA, zjistíme, že hrany se hodně otupily a závazky z dohody vyplývající pro nás nepředstavují v podstatě nic nového.

Podle předběžného právního náhledu by v důsledku ratifikace této dohody nebylo zapotřebí v českém právu zásadně nic měnit. Anebo nikoli nic podstatného, snad některý detail, který by si možná vyžádal upřesnění. Podobně to v zásadě (nikoli snad bezvýjimečně) platí i pro právo EU.

Účel Dohody ACTA spočívá ve vzájemném uznání a zároveň sladění vysokých standardů ochrany duševního vlastnictví mezi signatářskými státy, a to pro obchodní cíle. Již z názvu „obchodní dohoda“ proti padělatelství vyplývá, že dohoda není směrována proti politické svobodě či soukromí, jak jí bývá falešně podsouváno, ale naprosto jinam. Do světa trhu a mezinárodního obchodu. Podobně jako Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Dohoda TRIPS) z roku 1994 anebo regionální úpravy jednotného trhu Evropské unie, resp. Evropského hospodářského prostoru. Dohoda ACTA zajímá mezinárodní obchodníky, nikoli totalitní politiky, kteří si vystačí bez ní. Pravda, překážky obchodu ale někdy bývají chápány poměrně široce.

Sám si kladu otazník nad zákonodárně politickým trendem rozšiřování civilního trestání (punitive damages). Souviset to někdy může i s odklonem od trestní represe (viz např. český trestní zákoník z roku 2009), kdy může naopak přitvrzovat trestání civilní. Nejde ale o žádné specifikum Dohody ACTA, stačí se podívat i do dnešního občanského zákoníku nebo některých jiných českých zákonů, současných i někdejších.

O odchylkách mezi Dohodou ACTA z roku 2011 a Dohodou TRIPS z roku 1994, která má 153 signatářů z celého světa, by sice bylo možné psát disertace, ale to je asi tak všechno. Trochu věc publicisticky zjednodušuji, ale nikoli příliš. Dohoda ACTA obsahuje závaznou část, nezávaznou část a část ryze organizačně-technickou. ACTA zpřísňuje starší Dohodu TRIPS, byť se tak děje mimo Světovou obchodní organizaci, což ovšem může být mezinárodně politicky diskusní. Pár členů Světové obchodní organizace se „utrhlo“. Kvůli trestněprávnímu prosazování práv duševního vlastnictví, jinak již dávnému, sebou EU „strhla“ i své jednotlivé členské státy. Jedná se však o otázky primárně obchodně politické, nikoli právní. A už vůbec nikoli o otázky politické ve všeobecném smyslu „svobody internetu“.

Na druhou stranu, jak již bylo řečeno, ACTA nepřináší do českého právního prostředí nic zásadního, co by mu již nebylo po léta známo. Díky evropskému komunitárnímu právu z roku 2004, resp. 2001 mnohá ustanovení odpovídající závazným ustanovením Dohody ACTA u nás platí od roku 2006, resp. již od roku 2000, kdy byl přijat dnešní autorský zákon, který o rok předběhl právo Evropských společenství. Celní záležitosti práva duševního vlastnictví u nás výslovně řešíme od roku 1996, resp. 1999. Dosavadní ustanovení, na nichž je založena Dohoda ACTA, nalezneme nejen v autorském zákonu, ale též v zákonu o vymáhání práv průmyslového vlastnictví a v zákonu o ochraně práv k odrůdám rostlin; třeba práv k odrůdám brambor nebo vinné révy. Nemluvě o českých předpisech celních a soudně nebo správně trestních. V roce 2009 přitvrdil nový český trestní zákoník, když související trestné činy velkého rozsahu označil za zločiny a zvýšil u nich horní sazbu trestu odnětí svobody z dosavadních pěti na osm let. V roce 2000 již byla zvýšena horní hranice pokut za přestupky podle autorského zákona. Můžeme též připomenout, že na ochraně veřejného blaha vnitřního trhu před padělky nebo nedovolenými napodobeninami duševního vlastnictví, které mohou, krom jiného, klamat spotřebitele a uvádět jej v omyl o původu či kvalitě zboží, se léta podílejí celkem čtyři orgány veřejné moci, které jsou nadány svými věcnými působnostmi: Česká obchodní inspekce, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Státní veterinární správa a celní úřady.

Mnohé právně podstatné věci byly dávno mezinárodně upraveny ve dvou mnohostranných internetových smlouvách Světové organizace duševního vlastnictví z roku 1996, které vstoupily v platnost v roce 2002 a jichž se účastní 89 států. Nic nového pod Sluncem, řekl by právník.

Někteří právně nezorientovaní politici ale mluví jinak. Zvláště pak ti, kteří přiznávají, že Dohodu ACTA nečetli. Ve skutečnosti jim proto nemůže jít o přiměřený věcný pohled a rozmysl, nýbrž spíše o stranický nebo osobní populismus. Vhodné je předem volit slova, nežli vyvoláme poplašné zprávy na veřejnosti, za něž morálně a politicky odpovídáme. Vystrašená, a tudíž lehce ovladatelná anonymní masa věci neznalých občanů se začne bránit neexistujícímu nebezpečí. Třeba i tak, že „preventivně demokraticky“ poškodí veřejný majetek Poslanecké sněmovny, jak se stalo. Anebo poškodí majetek soukromý, jak se rovněž stalo. Žel, na vyvolání téměř až davové psychózy se podílejí i někteří právně nezorientovaní novináři včetně těch z nich, kteří se prohlašují za odborníky na „informační technologie“.

Uveďme věc na pravou míru:
– O odpojování domácností od internetu není v Dohodě ACTA ani slovo.
– Dohoda ACTA nezakazuje domácí stahování nebo jiné zhlížení ani vkládání filmů, fotografií, map či poslech hudby pomocí sítě elektronických komunikací pro neobchodní osobní potřebu. Natož, aby snad zaváděla kriminalizaci takového chování.
– Ochrana soukromí, a tudíž i volné užití uměleckých či vědeckých děl nebo zvukových záznamů či televizního vysílání pro neobchodní osobní potřebu zůstává nedotčena.

Je přitom obecně známo, že práva duševního vlastnictví zásadně vyvolávají účinky v obchodu (hospodářství a na trhu) či alespoň na veřejnosti, nikoli však v soukromí. V tom celosvětově spočívá právní zásada práva duševního vlastnictví, jež je na této zásadě léta vybudováno. Dílčí výjimky z této zásady, týkající se pouze práva autorského, platí u nás (i jinde) už po léta; Dohoda ACTA si jich ale nevšímá. Platí tedy, že oddělení soukromí od obchodu (hospodářství a trhu) je nezpochybnitelnou právní zásadou práva duševního vlastnictví na úrovni mezinárodní, evropské unijní i české. Dohoda ACTA na tomto principu nic nemění. (Srov. však ty státy, které nevyužily dobrodiní Dohod TRIPS a ACTA a na svých celních územích neupustily od celního dohledu nad neobchodním zbožím v osobních zavazadlech cestujících, pokud jde o padělky duševního vlastnictví.)

Bezpochyby je proto psychologicky a politicky zajímavé, jak se některé parlamentní a dokonce i vládní politické strany nechávají, poněkud iracionálně, politicky ovlivnit téměř až davovou psychózou a ideologií okrajových mimoparlamentních politických stran typu České pirátské strany, která dlouhodobě snáší veřejně deklarovanou podporu ideově vyhrocených, krajních a politicky převážně demagogických, internetových Pirátských novin, s nimiž je dílem personálně propojena, či z jejich ideové a mediální podpory přímo těží stranicko politický kapitál.

Na světlo alespoň vychází sociální desorientovanost nebo pokryteckost některých parlamentních a vládních politických stran a jejich zájem spíše o sebe samé, krátkozrace projevovaný populismem. A to namísto legitimně očekávatelného setrvalého veřejného zájmu na veřejném pořádku v otázkách trhu, který ovšem vyžaduje věcnost, rozvahu a znalost stavu. A také alespoň trochu moudrosti (a spravedlivosti). Nikoli pouze stranicko politický kalkul, co může být zrovna nyní pro určitou politickou korporaci mediálně výhodné (rozuměj u části lidu líbivé).

K politickému prohlášení polského a po něm nápodobně českého premiéra o „pozastavení“ ratifikace Dohody ACTA za účelem její „důkladné analýzy“ lze říci jediné. Copak Dohoda ACTA nebyla důkladně prozkoumána před jejím podpisem, k němuž prezident republiky na základě vládního doporučení zmocnil velvyslance? Pokud by skutečně nebyla tato obchodní dohoda předem důkladně prozkoumána, pak se by vláda dopustila vadné správy veřejných věcí, neboť by při výkonu veřejné moci jednala přinejmenším nezodpovědně či neodborně. Pokud by však Dohoda ACTA byla předem důkladně prozkoumána, o čemž jsem přesvědčen i se znalostí dotčené části české veřejné správy, a doporučena k podpisu, přičemž premiér až následně po násilí „pirátů“ politicky uhnul, pak bychom měli v čele vlády slabého politika. Anebo člověka, který nevěří vlastním úředníkům, jež podle všeho odvedli dobrou (a běžnou) práci. V lepším případě se jedná jen o taktický manévr do doby nežli bude zlepšena elektronická ochrana vládních serverů před dalšími útoky ... Nakonec, politickým slibem „důkladné analýzy“ nezarmoutíš. V násilnické době lze chápat i takovýto slib.

Škoda, že u nás nemáme politickou stranu, která by měla odvahu veřejně říci, že ideologickým cílem elektronického násilí na státním i soukromém majetku může být touha po cizím soukromém vlastnictví bez ohledu na vůli vlastníka (tvůrce a investora). Neboli nutkavá touha některých „příslušníků informační společnosti“ (zejména některých mladistvých) zdarma a pohodlně se bavit, která může být na povrchu oděna do politicky líbivých frází o „svobodě informací“ (rozuměj svobodu veřejného provozování cizích filmů a hudby zdarma a jejich nákup po síti zdarma). Část informační ideologie je tak zásadně srovnatelná s letitými myšlenkami komunistického rázu. Sovětský komunistický politický model „socialistického vynálezeckého práva“ či „socialistického autorského práva“ byl přitom v Československu opuštěn po roce 1989. Politicky nuceně jsme si tento „model zítřka“ u nás vyzkoušeli po dobu čtyřiceti let a zjistili jsme, co nám všem mělo být od počátku zřejmé, totiž, že to nefunguje. Pokusy odpoutat se od tohoto modelu, které se u nás objevily v právní politice kolem roku 1968, byly komunisty krátce nato zakázány a ideologicky zkritizovány. Představitelé těchto snah byli politicky a pracovně postiženi a pronásledováni.

Jen nepřímo s ACTA souvisí nedávný případ odstavení elektronického datového shromaždiště Megaupload. Jednalo se o zásah USA v součinnosti s některými dalšími státy. Časově i věcně nám však obojí spadá v jedno.

Na první pohled mohou slavit vlastníci práv z duševního vlastnictví. Otázkou ale je, kdy se bude situace opakovat, protože společenský problém do značné míry přetrvává. Žijeme v převážně materialistické společnosti, kde pro mnohé platí „nevaž se, odvaž se“ neboli kultura vyžití. Někdy násobená i vlastní tvůrčí neschopností, rozmazleným sobectvím a neúctou k cizímu. Cizí lze získat „nesnesitelně lehce“. Zdarma v domácím pohodlí. Doslova v papučích. Pokušení je proto silné.

Namísto toho můžeme nabídnout vzájemné podporování. Tvůrci, producenti, vynálezci, investoři i zákazníci se vzájemně potřebují. Slavit proto mohou ti, kteří chápou situaci a jednají v porozumění a s citem. Na druhou stranu, nikdo se nechce nechat okrádat „podnikavými“ zloději. I takoví lidé jsou totiž ve hře. Kdo chce mít internetovou živnost s „informacemi“, ať ji svobodně má! Ale za své a ze svého. Dohoda ACTA a celé právo duševního vlastnictví není zásadně namířeno proti tomu, co děláme v soukromí doma. Ochrana soukromí má zásadní přednost. V soukromí nejde o obchod. Licenci nepotřebuje ten, kdo si na doma běžně stáhne film či hudbu z internetu či jinak je zhlédne, nýbrž ten, kdo ji tam k tomuto účelu veřejně zpřístupní anebo jinak veřejně šíří (sděluje po síti veřejnosti). Rozum však velí, že něco asi není v pořádku, jsou-li mi nabízeny zdarma ke stažení zbrusu nové světové filmy, které ještě neoběhly kina, o televizi nemluvě, zatímco na jiných internetových stránkách se za filmy a hudbu platí. Ano, něco není v pořádku hospodářsky, mravně a právně na straně nekalého podnikatele s „informacemi“ na síti. Sám, coby domácí stahovač pro sebe, nejsem právně vinen. Morální spoluvinu ale nesu. Tichý hlas svědomí někdy říká: „je to nějaké divné, nedělej to ...“. Touha po vlastní libosti (pokušení) ale bývá silnější. Zda nakonec i přesto půjdu do kina nebo na živé hudební vystoupení, je věcí jinou. Stejně tak i to, že má činnost může někdy nepřímo, mimoděk, podpořit i legální výnosy či přispět k obecné známosti umělců, k jejich uměleckému prosazení apod. Je však věcí umělců (jejich svobodnou vůlí), jakým způsobem, kdy a kde se chtějí umělecky prosadit (mediálně „zviditelnit“), anebo naopak zůstat v pozadí.

Morální problém spočívá v tom, že neuznávám svobodnou vůli tvůrce nebo investora zpřístupnit nebo naopak nezpřístupnit film, román, fotografii nebo hudbu na internetu a kdy a jak tak učinit. A také v jaké kvalitě. Pánem věci není domácí stahovač ani podnikatel v „informačních službách“ (prostředník), který mu to pro svůj zisk umožňuje, nýbrž tvůrce a investor, bez nichž by nic kloudného a pozornosti hodného nevzniklo. Zde je ale začarovaný kruh, který je nutno rozlomit. Přít se můžeme o způsobu rozlomení tohoto kruhu; třeba o vhodnosti nebo účinnosti generální prevence civilní nebo trestní represe.

Domácí stahovač filmů nebo hudby se chová – s jistou morální výhradou – o své svobodné vůli v soukromí, do něhož patří i jednotliví lidé s ním spojení rodinným nebo osobním poutem; např. rodinný přítel. Do právního problému se domácí stahovač (a podobně činný člověk) zásadně dostává teprve tehdy, jestliže vykročí ven ze svého soukromí. A to až tehdy, když se stává veřejným zpřístupňovatelem dosud chráněných cizích výsledků veřejnosti, a to bez licence (souhlasu) k veřejnému užití, a kdy se zároveň stává soutěžitelem na hospodářském trhu s uměním.

Navození protiprávního stavu veřejného uživatele a nekalého konkurenta ale může někdy odviset od „pouhého“ technického nastavení systému na straně podnikatele se shromaždištěm elektronických „dat“. Jednoduchou technickou operací jako je kupříkladu domácí stažení filmu nebo hudby či jiná podobná síťová operace totiž může dojít k veřejnému „zmnohočetnění“ neboli k jevu „sdílení informace“ na veřejnosti a s veřejností, což již není ničím jiným nežli sdělováním veřejnosti v právním smyslu mezinárodním, evropsko unijním i českém, jež však odvisí od opomenuté vůle třetí osoby, vlastníka práva, o jehož statek se jedná.

Trestně vinen je podnikatel úmyslně poskytující ukládací internetovou službu tohoto druhu. Takovou osobu tíží i soukromoprávní odpovědnost za službu, jíž dochází k zásahu do cizího práva a zároveň k nekalé soutěži na trhu. Soukromoprávní odpovědnost za čin veřejného sdělování dosud chráněných statků formou „sdílení“ vybočujícího ze soukromí ovšem stíhá i sdíleče, protože již přestal být volným domácím stahovačem v soukromí, neboť vstoupil na veřejnost a navíc na hospodářský trh, a to bez ohledu na vlastnické právo jiného.

Domácí stahovač, který se proměnil ve veřejného sdíleče (veřejného uživatele na právní a hospodářské úrovni kupříkladu provozovatele kina, nakladatele nebo obchodníka s filmy a hudbou on line či televizního vysílatele) může za určitých okolností nést dokonce i správně trestní, popř. soudně trestní odpovědnost (podobně jako kterýkoli jiný veřejný uživatel cizího).
Sdíleč ovšem mohl jednat třeba v právním omylu; např. v omylu o tom, že na síti veřejně nabízené filmy a hudba jsou právně volné. Veřejná osvěta, že tomu tak většinou není, bývá ovšem široká a někdy i docela působivá. V podobném právním a morálním postavení jako sdíleč (zpřístupňovatel cizího majetku veřejnosti) se ocitá i vkládač chráněných děl apod., který je ukládá do elektronického veřejného shromaždiště na síti, čímž se rovněž tak stává zpřístupňovatelem dosud chráněných předmětů veřejnosti. Nicméně, zde končí „právní hrátky“ a začíná širší společenský problém.

Předesílám, že nejen jako obhájce a spoluautor autorského zákona z roku 2000, ale zejména jako občan obecně odmítám trestní politiku kriminalizace nekomerčního veřejného užívání dosud chráněného duševního vlastnictví. Naštěstí u nás platí výslovný legální příkaz subsidiarity trestní represe, která smí nastoupit až na druhém místě (právní princip ultima ratio). Dohoda ACTA na tom nic nemění.

Při hledání společenského řešení tohoto problému ovšem musíme brát v potaz (a to i po právní stránce) okolnosti každého jednotlivého případu. Nezapomeňme, že k činu mohlo dojít třeba ze škodolibosti nebo pomsty, ve větším rozsahu, dlouhodobě a celosvětově, na stovkách či tisících filmech nebo hudebních dílech anebo v rámci organizované skupiny, která si ve vlastním hospodářském zájmu předem vše naplánovala pro svůj prospěch z cizího, aby se následně zbaběle „ukryla“ někde na síti.

Na druhou stranu může jít o něco zcela „školáckého“ či drobného, co lze velkoryse přehlédnout. Anebo o jednání zralé „jen“ pro výchovnou pozornost rodičů a školy, směřující k respektování vůle jiného a ke vštěpení úcty k cizímu talentu, cizímu právu, hospodářství a vlastnictví. Vyloučit nelze ani to, že určitý veřejný uživatel byl laikem v technických věcech internetu a informačních technologií, s nimiž nebyl obeznámen nad jednoduchou zákaznickou úroveň. Zrovna tak ale nelze vyloučit ani účastenství na přečinu až zločinu na straně návodce vzbuzujícího u jiného rozhodnutí dát se na dráhu, kterou slušní lidé (a jejich státy), jde-li o značný rozsah činu, považují za zločin. Pomocníkem může být i právní nebo technický rádce usnadňující svými radami spáchání až zločinu. Pro to všechno jsou mimořádně citlivé otázky kriminalizace mladistvých (nejen v těchto případech). Tam, kde by se jinak jednalo až o zločin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (§ 270 odst. 3 tr. z.), u mladistvých půjde vždy „jen“ o provinění.

Objektem zájmu represivních orgánů mají být v prvé řadě podnikatelé v informačních službách, kteří něco takového úmyslně umožňují z důvodu své ziskuchtivosti z doprovodných reklam či placených služeb à la prémiové účty zákazníků apod. Tito lidé (trestné jsou i právnické osoby) jen těží ze všeobecné touhy po snadné zábavě a z nezájmu rodičů o to, co jejich nezletilé děti vlastně dělají. Hlavně, když „sedí u počítače“ a je „klid“. Skutečnými parazity internetu jsou někteří podnikatelé v informačních službách.

Nepohoršujme se proto nad odvahou orgánů USA razantně zasáhnout proti Megauploadu. Nedokáži si ale představit podobnou profesní odvahu a právní odbornost některých českých státních zástupců a policejních orgánů.

Škoda, že ACTA nejsou akty …

Dílo lze veřejně užívat na základě autorovy veřejné nabídky licence Creative Commons BY-NC-ND: Uveďte autora – Neužívejte komerčně – Nezasahujte do díla 3.0 Česko
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/

Celý příspěvek

Co dál?

V předchozích příspěvcích jsem kritizoval, teď bych se rád zamyslel konstruktivně: co mají soudy a politická moc v reakci na nález Ústavního soudu dělat? Dále uvedené platí pouze v případě, že ze strany EU nenastane žádná reakce na konstatování ÚS o tom, že Soudní dvůr EU (SDEU) jednal ultra vires. Do úvah tímto směrem se (zatím) pouštět nebudu, neboť ÚS spustil proces, který v EU nemá obdoby – a jsem zvědavý, zda zůstane bez odezvy.

Vycházím přitom z toho, že ani pro jednoho z aktérů (a to ani pro ÚS) není přijatelná varianta, která by respektovala jak Ústavní soud, tak SDEU: totiž vyplácet příspěvky všem, bez ohledu na jejich občanství. Česká republika by ztratila jakoukoliv možnost kontrolovat výši vyplácených důchodů: co když se např. Slovensko rozhodne snížit výplatu důchodu lidem, kteří mají podle nálezů ÚS nárok na dorovnání?

Začněme u NSS (a správních soudů obecně). NSS by si měl přestat hrát s ohněm a začít respektovat Ústavní soud. Po vynesení rozsudku SDEU ve věci Landtová mi dlouho nebylo jasné, jak se vlastně může Ústavní soud ještě dostat do hry: Soudní dvůr totiž výslovně vyloučil, že by vnitrostátní soudy samy o sobě přestávaly vyrovnávací příspěvky přiznávat. Tím by vlastně nebylo stěžovatele, který by se s porušením svých práv obrátil na Ústavní soud, poněvadž by až do přijetí komplexní úpravy (viz. bod 53 rozsudku Landtová) příspěvek musel být vyplácen všem.

Místo toho však Nejvyšší správní soud v navazujících řízeních rozhodl, že jelikož Ústavní soud judikaturu o vyrovnávacím příspěvku vystavěl mj. na závěrech o aplikovatelnosti práva EU, jež mohl učinit pouze Soudní dvůr, nepovažuje jeho judikaturu za závaznou v precedenčním smyslu. Odkázal přitom mimo jiné i na argumentaci samotného Ústavního soudu v nálezu II. ÚS 1009/08, kde Ústavní soud postihl porušení povinnosti položit předběžnou otázku k SDEU ústavní sankcí.

Striktně vzato to není ze strany NSS porušení rozsudku SDEU ve věci Landtová, a vstřícná interpretace by říkala, že tím chtěl NSS dát Ústavnímu soudu šanci se k věci vyjádřit – a třeba i položit předběžnou otázku do Lucemburku. Další pasáže, kde NSS výslovně ÚS vyzývá k tomu, aby přezkoumal rozsudek SDEU z hlediska materiálního ohniska Ústavy, to však spíše vylučují. A jak dnes víme, ÚS se nechal vyprovokovat k reakci, která (zcela zbytečně) do sporu zatáhla i Soudní dvůr.

S ohledem na loajalitu k Ústavnímu soudu, kterou by NSS měl ctít (bez ohledu na to, co si o správnosti rozhodnutí ÚS myslí – a já spolu s ním), by pak NSS měl předložit předběžnou otázku k SDEU a dotázat se na upřesnění rozsudku Landtová: tj. na to, zda tedy existují důvody, které by diskriminační zacházení s občany EU ospravedlnily a to ve světle posledního nálezu ÚS. S ohledem na to, že však mezitím ÚS vyhlásil SDEU válku, podobnou vstřícnost jako v prvním rozhodnutí bych od Soudního dvora nečekal.

Uvedený krok by měl ještě jednu výhodu: pozdržel by rozhodování o věci až do chvíle, než se obmění složení ÚS (do srpna 2013 8 soudců, zbytek pak brzy potom). NSS (a my všichni s ním) by však musel doufat, že mu rozhodnutí o položení předběžné otázky k SDEU mezitím nezruší, jako to učinil v III.ÚS 1012/10 (Slovenské důchody XVI).

NSS bych naopak v tuto chvíli nedoporučoval otázku typu: jaké jsou účinky rozhodnutí ÚS, který shledal rozhodnutí SDEU ultra vires, pro ostatní orgány dotčeného členského státu. Očekávatelná odpověď z Lucemburku (co jiného, než že „nicotné“, by asi tak mohl SD odpovědět?) by totiž urovnání současné ústavní krize příliš neprospěla.

NSS by se přitom měl řídit zákonem č. 428/2011 Sb., kterým zákonodárce skutečně přijal onu komplexní úpravu a vyplácení vyrovnávacích příspěvků zamezil – všem, tedy i občanům ČR. NSS by tedy měl příspěvek v probíhajících řízeních přiznat (pokud to nevylučují jiné okolnosti – někteří stěžovatelé, pokud se nemýlím, totiž například o důchod ve Slovenské republice ani nepožádali, nebo na něj nemají nárok z jiných důvodů, postavených na „jednoduchém“ právu).

Pokud by však NSS rozhodoval o nárocích, na něž se již dotčená novela vztahuje, měl by je odmítnout (případně – to je otázka, kterou ponechávám v tuto chvíli stranou, se dotázat SDEU, zda je časové vymezení hranice nemožnosti vyplácet přídavek v souladu s obecnými zásadami práva Unie – opět, bod 53 rozsudku Landtová).

Pozorný čtenář se v tuto chvíli zeptá: a jak mohu na jedné straně nabádat NSS, aby začal respektovat ÚS a přitom aplikoval zákon č. 428/2011 Sb., jenž ÚS prohlásil za obsoletní?

Odpovědi jsou dvě. První, která by dále eskalovala napětí mezi Ústavním soudem a politickou mocí, by zněla, že ve svém nálezu šel Ústavní soud za rámec svých pravomocí – přezkoumal zákon tam, kde k tomu neměl pravomoc. Podle mého názoru to je možná interpretace Ústavy, jejím nežádoucím účinkům se však dá vyhnout tím, že politická moc (a NSS) pouze poukáže na to, že ÚS sám dotčený zákon přezkoumal v rámci části nálezu nazvané „obiter dictum“ – tedy té, jež není závazná (ponechávám pro tuto chvíli stranou jinou otázku, a sice zda je postup ÚS, kdy si sám označuje určité části rozhodnutí za obiter, legitimní). Dokud tedy o dotčeném zákoně nerozhodne závazným způsobem, není důvod jej neaplikovat a tvářit se, že je obsoletní. Nakonec byl to sám ÚS, který v nálezu Melčák (Pl.ÚS 27/09)konstatoval:

„Demokratická konstitucionalistika se … shoduje na názoru, dle něhož je rozlišení významu ratia decidendi a obiter dicta pro závaznost precedentu relevantní: ‚napsaný názor precedenčního soudu není závazný celý, závazný je toliko důvod jeho rozhodnutí, ratio decidendi‘“.

Tím se dostávám k možné strategii vlády, jak minimalizovat škody: podobně jako NSS může poukázat na nezávazné účinky „obiter dicta“ nálezu ÚS a nadále dotčený zákon aplikovat.

Můžete se zeptat: a k čemu jí to bude, když se první odmítnutý žadatel na základě onoho zákona obrátí na ÚS a ten ho stejně zruší?

Zde by podobně, jako jsem uvedl již dříve, mohl pomoci institut předběžné otázky k SDEU, pomocí níž by NSS mohl rozhodování o dotčených nárocích pozdržet a vyčkat, než se ke slovu dostane (snad rozumnější) Ústavní soud, složený již novým prezidentem v průběhu příštího roku.

Asi by se hodilo na závěr přihodit pár dobrých rad Ústavnímu soudu. Na to si ale netroufám...

PS: Závěrem poděkování kolegům, s nimiž jsem na uvedené téma čile komunikoval, kterým však nemohu výslovně poděkovat za některé myšlenky, které jsem od nich převzal, popřípadě se jimi inspiroval k vlastním závěrům.

Celý příspěvek

Debata v páté cenové

Děkuji za věcné komentáře k mému příspěvku, níže bych rád zareagoval na ty z nich, jež s ním vyjádřily nesouhlas, ne-li rovnou pohoršení.

Začnu asi s tím odkazem na „atomovou bombu“: jak vysvětluji hned v úvodním odstavci, kdokoliv, kdo se v evropském kontextu alespoň trochu zajímá o debaty o vztahu SDEU a vnitrostátních ústavních soudů, tuhle metaforu zná - -a nebude mu připadat vůbec přehnaná, poněvadž ÚS udělal přesně to, co si žádná jaderná mocnost nedovolila – odpálil atomovou zbraň. Tím, jak Ústavní soud rozhodl, do téhle evropské debaty vstoupil; do debaty, kde evropské právo není „jednoduché“ a kde kautely a tenory nikoho neohromí.

Proto mi také přijdou poukazy typu „tam venku jsou lidi“ poněkud omezené. Jistě, v každém soudním řízení jde vždy o konkrétní jednotlivce a jejich práva. Ale čím výše se posouváme soudní hierarchií, tím větší roli tam hrají i další faktory. Chápu, že perspektiva soudce, jenž soudí mnoho věcí v prvním stupni je možná jiná, v evropském kontextu však lze postup Ústavního soudu postavit na roveň jednání prezidenta Klause ohledně Lisabonské smlouvy (a další paralely by se jistě našly). Lze dodat, jak poukázalo hned několik komentátorů, že ve skutečnosti už o dramatické lidské osudy dávno nejde. Bohužel tu už jen bojují dva zaťaté soudy o svoji prestiž. A podle mého názoru za kratší provaz tahá ÚS – především vlastní vinou.

Navíc je to „bouchnutí do stolu“ (které mi opravdu se vším respektem připadá jako hlasité pšouknutí) úplně zbytečné: zcela souhlasím s Davidem Schmidtem v tom, že SDEU ponechal České republice možnost „vyrovnávací příspěvek“ vyplácet. Ústavní soud si tedy nemusel před SDEU „lehat na koleje“, poněvadž mu SDEU umožnil přehodit výhybku. Což bohužel ÚS nevyužil a rozhodl se k přímému střetu.

Pokud si ale David Schmidt myslí, že k žádnému porušení práva EU ze strany ÚS nedošlo, hluboce se mýlí. Za prvé, Ústavní soud porušil povinnost položit předběžnou otázku – a to hned několikrát, nejen v tomto případě, ale i v předchozích, kdy poskytoval „závazný“ výklad dotčeného nařízení. Svým konstatováním, že SDEU jednal „ultra vires“, však také porušil závazek loajality k EU a princip rozdělení pravomocí mezi členskými státy a EU. Dovolím si tvrdit, že to jsou porušení svým charakterem úplně jiná, než neshoda na výkladu nařízení o koordinaci sociálního zabezpečení, neboť se zde Ústavní soud dotýká samých základů práva EU.

Vzhledem k tomu, jaké je moje chápání vztahů mezi ústavami členských států a právem EU, tak mi v principu vůbec nepřijde vyloučené, aby za určitých podmínek Ústavní soud něco takového udělal. Jenže tady to udělal způsobem, který svojí argumentační nedostatečností opravdu vybízí k paralelám se zažívacími pochody. Pro srovnání – a prosil bych ty, kteří zde budou reagovat, aby si uvedené rozhodnutí opravdu přečetli, tady je rozhodnutí německého SÚS (německy zde). Jakékoliv paralely s tímto soudem jsou zcela nepřípadné – jak úrovní argumentace, tak tím, že SÚS podmiňuje svoje rozhodnutí předchozím položením předběžné otázky. Ústavní soud namísto toho vyhlašuje Soudnímu dvoru válku ve stylu: „Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku“ – jak vtipně poznamenal jeden z mých kolegů v e-mailové komunikaci.

Tím se dostávám k dalšímu problematickému bodu nálezu ÚS. Ponechme stranou, že se ÚS domnívá, že právo na spravedlivý proces zřejmě mají i soudní tělesa. Ponechme stranou i to, že ÚS zcela zjevně nezná základní principy řízení o předběžné otázce, kdy např. účastníky řízení, tj. ty, kdo mohou předkládat svá vyjádření, vymezuje Statut SDEU (a podání mimo tento rámec SDEU konzistentně odmítá – viz např. C-305/05).

Co je pro mne naprosto nepochopitelné, je postup ÚS, kdy se sám dekapituje do pozice „účastníka“, nebo dokonce „strany“ řízení, posílá dopisy na Soudní dvůr, namísto toho, aby do jednání se Soudním dvorem vstoupil jako sebevědomý a rovnocenný partner prostřednictvím vlastní předběžné otázky – když ho k tomu navíc podle mého SDEU sám vybízí poukazem na to, že mu nebyly předloženy argumenty, které by odůvodňovaly nepřípustnou diskriminaci.

Tím se dostávám k více „technickému bodu“, a sice možnosti obhájit omezení „vyrovnávacího příspěvku“ pouze na občany ČR (poněvadž opakuji, SDEU nezakázal jejich výplatu, ovšem podmínil jejich přípustnost výplatou každému občanovi EU, nikoliv jen občanům ČR).

Každému, komu připadá neaplikovatelnost nařízení na situaci rozpadu ČSFR „intuitivní“, či kdo „nechápe“ rozhodnutí SDEU v kauze Landtová: stačí si přečíst disent soudce Nykodýma, který to myslím výstižně vysvětluje. Je jen další ukázkou arogance většiny Ústavního soudu, že se s (opakovaným!) disentem vůbec nevypořádala. Co mi na některých rozhodnutích Ústavního soudu velmi vadí, je jednoduše právní fušeřina – používání velkých slov typu „nerespektování evropských dějin“, popřípadě zavádění cizích slov, jako jsou "kautely" nebo "tenory nálezů" na úkor poctivé právničiny, kdy třeba musíte strávit celé odpoledne studiem toho dotčeného nařízení, jeho předchozích novel a související judikatury, abyste pochopili podstatu problému. V tom také tkví obtíž, kterou cítím v této debatě: někdy si prostě s intuicí a principy vystačit nelze.

Podle mého by totiž možná opravdu bylo možné SDEU přesvědčit, že je daný příspěvek nutné vyplácet způsobem, který je z evropského pohledu diskriminační – byť by to znamenalo ignorovat systematiku a historii toho koordinačního nařízení a pohybovat se čistě v rovině principů (a pokud bych měl podat své nestranné stanovisko, byl bych proti tomu). Pokud toho ale ÚS chtěl dosáhnout, tak svoji příležitost právě propásl.

Čímž se dostávám zpět na začátek: největší problém nevidím v tom, že se ÚS rozhodl nerespektovat závazky České republiky vůči EU, ale ve stylu, kterým to udělal. Jak poznamenal jiný můj kolega, „Celé mi to přijde jako banda křupanů z vesnice, která je zvyklá na debatu ve své páté cenové, a přišla do dobré restaurace a mysli si, ze z nich všichni padnou na zadek, protože oni přece mají kreditku“. Prostě machři z Brünn...
Celý příspěvek

V Joštové vybuchla atomová bomba

V Joštové vybuchla atomová bomba, mohlo čtenáře včerejšího nálezu Ústavního soudu v kauze slovenských důchodů napadnout. K taktice „vzájemného odstrašování“, která definovala vztah dvou jaderných velmocí během studené války, připodobnil vztah ústavních soudů a Evropského soudního dvora Joseph Weiler. Jak většina právníků v Evropě ví, německý ani italský Ústavní soud, které první přišly s doktrínami, jež se proti ESD vymezovaly na základě neporušitelných principů vnitrostátních ústav, nikdy své „atomové zbraně“ nepoužily. Naposledy k tomu měl možnost předloni v létě německý Ústavní soud, když přezkoumával rozhodnutí ESD v případu Mangold. Kauze, která vyprovokovala bývalého německého prezidenta Romana Herzoga k napsání článku „Zastavme Evropský soud“. Přestože bylo rozhodnutí Mangold tvrdě kritizováno nejen v německých kruzích, ale i uvnitř Soudního dvora, např. generálním advokátem Mazákem, německý Ústavní soud důvody ke svému zásahu nenašel.

Zdálo se, že český Ústavní soud bude tento přístup následovat. V různých rozhodnutích zdůraznil, že jeho zásah bude připadat v úvahu pouze tehdy, kdy dojde k porušení „materiálního ohniska“ ústavního pořádku, a to pouze jako „ultima ratio“. Po vynesení Lisabonských nálezů byl kritizován, že nikde pojem „materiální ohnisko“ nevymezuje. Po včerejšku je zřejmé, že do materiálního ohniska ústavního pořádku České republiky náleží i „justiční ego“ Ústavního soudu a jeho soudců.

Myslím, že není třeba znovu rozebírat spor mezi Nejvyšším správním soudem a soudem Ústavním ohledně tzv. „vyrovnávacích příspěvků“, vyplácených českým důchodcům, kteří v důsledku smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou dostávali nižší slovenské důchody (jež mimochodem v důsledku změny hospodářských poměrů v obou zemích už vůbec nejsou tak nízké). Nejvyšší správní soud se obrátil na Soudní dvůr do Lucemburku, a ten mu v rozhodnutí z loňského června v kauze Landtová dal za pravdu – „vyrovnávací příspěvky“ odporují za podmínek, definovaných Ústavním soudem právu EU, konkrétně zákazu diskriminace. V dalším případu se pak Nejvyšší správní soud na tyto závěry Soudního dvora odvolal a výplatu vyrovnávacího příspěvku odepřel (ponechme nyní stranou otázku, zda tak skutečně mohl na základě rozsudku ESD učinit).

Prostřednictvím ústavní stížnosti se věc dostala k Ústavnímu soudu. Ten se pak „napáral“ ani s Nejvyšším správním soudem, ani se soudem evropským. Bohužel se nepáral ani se svojí argumentací a atomová bomba tak vypadá spíše jako hlasitý pšouk. A ty jak víme, se ve slušné společnosti nedělají.

Ústavní soud svoji argumentaci založil na odlišnosti právních poměrů, plynoucích z rozpadu státu od právních poměrů vyplývajících z volného pohybu osob v EU. Tím, že Soudní dvůr toto rozlišení neučinil a aplikoval na posuzování „vyrovnávacích příspěvků“ nařízení EU, slovy Ústavního soudu „nerespektoval evropské dějiny“ a srovnával nesrovnatelné.

Možná by místo velkých slov a principů stačilo malé nahlédnutí do „jednoduchého práva“, kterým je podle Ústavního soudu i právo evropské. Ústavní soud by pak zjistil, že přílohy nařízení, jichž se dovolává, v různých obdobích obsahovaly mj. odkaz na smlouvy, jež řešily okolnosti vyplývající z evropských dějin (např. druhou světovou válku a následné rozdělení Německa). Nařízení dokonce výslovně dovolovalo ve vymezených případech na základě těchto smluv odlišné zacházení – tedy prolomení principu rovného zacházení mezi občany členských států EU. Česko-slovenská smlouva však v relevantní příloze obsažena nebyla (v rozporu s tím, co tvrdí Ústavní soud ve svém nálezu) a Soudnímu dvora tak nezbylo než konstatovat porušení zákazu diskriminace.

Je samozřejmě pravda, že v době vyjednávání Smlouvy o přistoupení ČR k EU (která mohla doplnit relevantní přílohu) nebylo o judikatuře Ústavního soudu nic známo. To snad ale není důvod k tomu právo EU nerespektovat.

Připusťme na chvíli, že se Soudní dvůr skutečně při výkladu nařízení „mýlil“. Ponechme tedy stranou otázku, zda se může mýlit soud, který je s nadsázkou, ovšem z procesní podstaty věci - jako vrcholný soudní orgán pro výklad práva EU – „neomylný“. Je takové rozhodnutí skutečně ultra vires, vyžadující zásah Ústavního soudu, jednajícího jako „ultima ratio“?

Hned v následující pasáží nálezu nás Ústavní soud „upozorňuje i na deficity týkající se kautel spravedlivého procesu v řízení před ESD“ v předmětné věci. Dozvíme se, že Ústavní soud v průběhu řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem zaslal do Lucemburku vyjádření, ve kterém vyslovil

„očekávání, že alespoň pro zachování zdání objektivity [sic!] se ESD seznámí i s argumenty respektujícími judikaturu Ústavního soudu a ústavní identitu České republiky, jež čerpá ze společné ústavní tradice se Slovenskou republikou, resp. z více než sedmdesátileté historie společného státu a jeho pokojného rozpadu, tj. ze zcela specifické a historicky podmíněné situace, která sama o sobě nemá v Evropě obdoby“.
Jak Ústavní soud dále uvádí, jeho vyjádření mu bylo vráceno zpět s tím, že „dle zavedených zvyklostí si členové ESD nevyměňují korespondenci s třetími osobami ohledně věcí, které jsou ESD předloženy“. Ústavní soud a „třetí osoba“? Kdepak, Ústavní soud

„v této souvislosti připomíná, že ESD institutu amici curiae v řízení o předběžných otázkách pravidelně využívá, a to zejména ve vztahu k Evropské komisi. Za situace, kdy si ESD byl vědom, že Česká republika jako účastník řízení, jejímž jménem jednala vláda, se ve svém vyjádření odmítavě vymezila k právnímu názoru Ústavního soudu, jenž byl předmětem posouzení, nelze hodnotit konstatování ESD, dle něhož v předmětné kauze představoval Ústavní soud „třetí osobu“, jinak, než jako opuštění principu audiatur et altera pars“.
Tady už opravdu kdokoliv obeznámený s fungováním Soudního dvora stěží zadržuje smích – anebo pláč, záleží-li mu na reputaci ochránce české ústavnosti v Evropě. Ano, Komise skutečně pravidelně předkládá vyjádření v řízeních o předběžné otázce – stejně jako mnohé vlády členských států – protože je k tomu výslovně opravňuje Statut Soudního dvora – o kterém zřejmě v Joštové neslyšeli…

Je samozřejmě problematické, že se vláda ve svém vyjádření v kauze Landtová otevřeně postavila proti judikatuře Ústavního soudu. Avšak úvahy nad tím, že byla porušena práva na spravedlivý proces Ústavního soudu (tak už i ten má svá práva!) tím, že se nemohl vyjádřit v řízení, v němž byla zkoumána jeho judikatura, je pro mne za hranicemi představitelného.

Navíc, pokud Ústavní soud tolik touží po tom, aby „byl slyšen“, proč porušuje svoji povinnost předložit předběžnou otázku do Lucemburku? O výkladu dotčeného nařízení zjevně nepanuje shoda a zároveň je Ústavní soud „soudem posledního stupně“, který je v takovém případě předložit předběžnou otázku povinen.

Nakonec ještě perlička v podobě „obiter dicta“, v němž se Ústavní soud vyjadřuje k ústavnosti zákona, který byl přijat v reakci na rozsudek v kauze Landtová českým Parlamentem. Ústavní soud sice uznává, že jej nemohl formálně přezkoumat (poněvadž nebyly naplněny podmínky postupu podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přesto jej však fakticky podrobí přezkumu a konstatuje jeho obsolenci. Jestli někdo v této kauze jedná ultra vires, pak je to Ústavní soud – nejen směrem k EU, ale i v rámci vnitrostátního vymezení svých pravomocí.

Když jsem si nedávno přečetl krátký úvodník Josepha Weilera, ve kterém připisuje neochotu německého Ústavního soudu položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru „justičnímu egu“ spolkových soudců, zdálo se mi použití toho výrazu nevhodné. Zatímco jsem směrem k tomuto soudu názor nezměnil (a na rozdíl od Weilera si myslím, že v mnoha případech je nepoložení předběžné otázky moudřejší, než otevřený konflikt), na postup českého soudu myslím pasuje bezvýhradně. Ústavní soud tak zamířil do učebnic evropského práva – podobně jako jeho obdivovaný německý kolega. Když však dva dělají totéž, není to vždy totéž.

Celý příspěvek

Výběrové řízení na místo právníka – Šternberk (okr. Olomouc)

Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva, která poskytuje sociální a právní služby v oblasti péče o ohrožené děti a rodiče, příslušníky sociálně vyloučených romských komunit, imigranty ze třetích zemí a nemajetné osoby, vyhlašuje výběrové řízení na pozici právníka pro svoji pobočku ve Šternberku (okr. Olomouc).

Požadujeme:
- ukončené vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo
- předchozí zkušenost v oblastech rodinného (včetně sociálněprávní ochrany dětí), civilního a pracovního práva
- smysl pro odpovědnost, samostatnost a pečlivost
- smysl pro empatii ve vztahu k uživatelům služeb a schopnost vcítění do jejich potřeb
- výborné komunikační dovednosti
- dobrou orientaci v právních předpisech z oblasti sociálních služeb, sociálně právní ochrany dětí, školství a sociálního zabezpečení
- znalost práce na PC (MS Office)


Nabízíme:
- zajímavou práci v profesionální organizaci, která dosáhla významných rozsudků ve věci porušení práv svých klientů u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a dalších justičních instancí
- možnost ovlivňovat koncepční materiály České republiky (jednotlivé národní akční plány, návrhy zákonů a podzákonných norem atd.)
- přátelské a vysoce tvůrčí zázemí s týmovou nebo individuální supervizí
- dobré platové ohodnocení
- možnost dalšího vzdělávání při poskytnutí studijního volna

Nástup: 1. března 2012; pracovní poměr na dobu určitou do 31.7.2013 s možností změny na dobu neurčitou
Místo výkonu práce: pobočka Šternberk

Svůj strukturovaný životopis a motivační dopis zasílejte nejpozději do 20. února 2012 na adresu volna.mista@poradna-prava.cz

K ústním pohovorům mohou být pozváni pouze vybraní uchazeči splňující výše zmíněné požadavky. Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva si vyhrazuje právo výběrové řízení zrušit.

Celý příspěvek

Politická otázka či odepření spravedlnosti?

V dnešním postu se chci věnovat otázce, o které jsem zatím nikdy nepsal, a půjde vesměs o mé prvotní myšlenky k této věci.

Vždy mě překvapovalo, že vzhledem k problémům, jaké americký způsob boje proti terorismu krátce po 11. září z pohledu lidských práv přinášel, se obětem příliš nedaří domoci se nápravy před americkými soudy. V řadě rozhodnutí, kde údajné oběti porušení lidských práv ze strany USA nebyly úspěšné, jednalo se o nějakou variaci na téma politické otázky. Tedy soudy žalobu odmítly s odkazem na nedostatek pravomoci o věci rozhodnout, protože by prý zasahovaly do oblasti, která je ve výlučné pravomoci jiných složek moci.

Nechci se zde zabývat doktrínou tzv. politické otázky obecně, tedy, zda existují nějaké oblasti o kterých by soudy neměly rozhodovat (viz zejména Baker v. Carr, 369 U.S. 186 (1962)). Zajímá mě pouze, zda politická otázka, což je doktrína judikovatelnosti předloženého sporu, má místo v oblasti lidských práv.


S odkazem na doktrínu politické otázky byla například odmítnuta žaloba snažící se předejít zamýšlenému usmrcení (tzv. targeted killing) člena Al-kajdy al-Aulaqiho, který byl nakonec vloni v září zabit útokem bezpilotního letounu v Jemenu. Takové široké pojetí politické otázky, nedovolující soudní přezkum ani jednotlivé válečné operace (ponechme nyní stranou, zda jde vůbec o ozbrojený konflikt ve smyslu mezinárodního práva), bylo kritizováno i konzervativními právníky.

Jeden z nejvíce zarážejících případů je však patrně Maher Arar, kanadský a syrský občan žijící v Kanadě, který byl omylem podezříván z napojení na Al-kajdu. Arar byl zatčen v roce 2002 na přestupu na New Yorském letišti a bez možnosti soudního přezkumu odeslán do Sýrie, kde byl asi rok vězněn a mučen. Následně byl navrácen domů do Kanady. Kanadská vláda se mu následně omluvila za svou účast na jeho zatčení a dala mu odškodnění 10 mil. dolarů. V USA se však žádné omluvy či odškodnění dosud nedočkal a jeho jméno je údajně stále na americkém seznamu teroristů, což mu mimo jiné znemožňuje v USA používat leteckou dopravu. Jeho civilní žaloba byla definitivně zamítnuta plénem New Yorského federálního odvolacího soudu (Nejvyšší soud mu odmítl udělit certiorari).

I když Ararův nárok ztroskotal na otázce neexistence žaloby na nelegálnost a náhradu škody za výjimečnou rendici (extraordinary rendition), tak závěr, že tuto věc žalovat před americkými soudy nelze (konkrétně šlo o to, zda v této oblasti je možná tzv. Biven žaloba - žaloba přímo na porušení ústavy), byl odůvodněn zejména tím (dalšími důvody byly citlivost utajovaných informací, které by bylo nutno v takovém řízení posuzovat, nutnost posuzovat diplomatické záruky, atd. vesměs však věci, které v jiných jurisdikcích žádné problémy nečiní), že rendice jsou prerogativou moci výkonné, jde o věc, která se dotýká zahraniční a bezpečnostní politiky a do té soudy nemohou zasahovat: „the judicial review of extraordinary rendition would offend the separation of powers and inhibit this country’s foreign policy“. (viz zejm. str. 40-42 rozsudku). Jinými slovy, budu-li to trošku vulgarizovat, tak soud říká: „Byl jste mučen? Možná, ale to je věcí vlády v oblasti stanovování bezpečností a zahraniční politiky. My s tím nic dělat nemůžeme“. Musím říci, že takovýto způsob dělby moci zdá se mi poněkud nešťastným...

Obdobně před americkými soudy neuspěl El-Masri, německý občan omylem považovaný za teroristu, který byl unesen z Makedonie a mučen v Afghánistánu. V současné době ESLP rozhoduje o jeho stížnosti proti Makedonii, která byla před několika dny postoupena velkému senátu.

Politická otázka není však doktrínou pouze amerických soudů, ale je používána i na evropském kontinentě. Ve věci Markovic ESLP řešil stížnost proti Itálii na porušení čl. 6 EÚLP z důvodu odepření práva na soud. Stěžovatelé se před italskými soudy domáhali náhrady škody za zabití svých příbuzných při náletu NATO na budovy televizní a radiové stanici v Bělehradě v době kosovského konfliktu. Italský kasační soud však žalobu odmítl s tím, že způsob vedení války je otázkou vlády, kterou soudy nemohou přezkoumávat. Zde tedy nejde o oblast lidských práv, ale o příbuznou oblast humanitárního práva. Přesto mi takové rozhodnutí italských soudů přijde velmi široké. Zvlášť pokud si uvědomíme, že způsob vedení války je poměrně podrobně regulován právě pravidly humanitárního práva. Není mi jasné, proč by italské soudy nemohly rozhodnout tuto čistě právní otázku, zda daná válečná operace byla v souladu s humanitárním právem, či nikoliv. Velký senát ESLP poměrem deseti hlasů k sedmi porušení čl. 6 neshledal. Nicméně disentující stanoviska jistě stojí za přečtení.

Přijde mi, že aplikace doktríny politické otázky ve sporech o porušení lidských práv, či příbuzných oblastí jako humanitární právo, je poněkud nešťastná. Lidská práva jsou práva, která má člověk vůči vládě. Je tedy za prvé logicky rozporné tvrdit, že o jejich aplikaci a dodržení v dané situaci má rozhodnout vláda. To je blízko tvrzení že Petr má dluh 100 Kč, ale o tom, zda má dluh 100 Kč rozhodne on. Doktrína politické otázky obecně totiž nejen že říká, že soudy nemají pravomoc o věci rozhodovat (negativní vymezení), ale že to je otázka, která je na rozhodnutí jiných složek moci (pozitivní vymezení).

Protože lidská práva jsou práva vůči státu je obecně nevhodné nechat o nich rozhodovat jen výkonnou složku moci. I když samozřejmě od demokratických vlád očekáváme, že budou lidská práva dodržovat a sama je chránit, je třeba nějaké další složky moci, která o rozsahu povinností vlády rozhodne a případně poskytne nápravu jedinci jehož práva porušena byla. Proto minimálně od konce druhé světové války se v Evropě rozšířil princip, že lidská práva by měla být pod ochranou moci soudní.

Pokud jde o konkrétní situaci v Česku, tak mi přijde, že v oblasti lidských práv taková doktrína nemá své místo už z důvodu pravomocí Ústavního soudu. Podle čl. 87 odst. písm. d) má Ústavní soud pravomoc rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Česká ústava tedy pravomoc rozhodovat o zásazích do lidských práv svěřuje v konečném důsledku Ústavnímu soudu. Ten tedy nemůže stížnost na porušení lidských práv odmítnout s odůvodněním že jde o otázku o které mají rozhodovat jiné složky moci.

Samozřejmě Ústavní soud může v konkrétních otázkách nechat jiným složkám moci široký prostor pro uvážení (jako například výši daní z pohledu čl. 11 Listiny, viz Pl. ÚS 29/08 o ústavnosti daně z převodu nemovitostí, § 39) a může vyslovit neporušení daného lidského práva. Ale to už je pojmově zcela něco jiného než říci, že o výši daní nesmí vůbec rozhodovat.

Pokud jde o praxi českého Ústavního soudu, tak jsem v NALUSu byl schopen dohledat následující rozhodnutí, kde se explicitně zmiňuje doktrína politické otázky:

a) Pl.ÚS 50/06 o rozpočtovém určení daní29. Návrh uvádí, že skutečným smyslem zrušení napadených ustanovení má být vyprovokování veřejné debaty a následné stanovení "životního minima obce, tj. zákonné garantování takových příjmů, které by zajistily fungování územní samosprávy a odpovídající životní podmínky i obyvatelům menších obcí.". Ústavní soud v tomto bodě zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto smyslem jeho rozhodovací činnosti zahajovat či spouštět jakoukoliv politickou diskusi. Většina účastníků řízení, stejně jako dalších institucí, které se k návrhu vyjádřily, zdůraznila komplexní politickou povahu celé věci, která vyžaduje jistou míru experimentování, ale také zkušeností s reálným časovým dopadem zákona do fungování jednotlivých obcí. Ústavní soud upozorňuje, že s ohledem na podstatu fungování soudní moci žádnými informacemi v těchto oblastech nedisponuje a disponovat ani nemůže. I proto mu nepřísluší se k účelnosti, spravedlnosti či rozumnosti právní úpravy jakkoliv vyjadřovat (obdobné úvahy vedly Nejvyšší soud USA k formulování zásady zdrženlivosti soudu v otázkách primárně politických - viz political question doctrine).

Odkaz na doktrínu politické otázky tu však není nějakým nosným důvodem rozhodnutí (tím je neshledání diskriminace – viz § 24-25 nálezu). Zdá se, že jím chtěl ÚS pouze říci, že nemá potřebnou expertizu, aby stanoval nejvhodnější pravidla pro rozpočtové určení daní. Pouze přezkoumává soulad těchto pravidel s ústavou.

b) Pl.ÚS 2/03 o cenové regulaci nájemného

„Posouzení, zda nastalý stav vyžaduje vydání cenového moratoria, jakož i volba následných ekonomických opatření v zásadě patří mezi tzv. political questions, jež soudní moci nepřísluší posuzovat, to ovšem za předpokladu, že výkonná moc respektuje zákonné meze.“

Tady bych řekl, že je zmínka o political question poměrně neškodná a v zásadě říká jen banalitu, že pokud je vláda k něčemu zmocněna zákonem je na ní, zda to zmocnění využije. Na soudu je poté rozhodnout, zda tak učinila v souladu se zákonem.

c) Nálezy týkající se reformních zákonů z roku 2007 (Pl.ÚS 1/08 a Pl. ÚS 2/08) primárně vymezují rozsah přezkumu sociálních práv. Oba obsahují následující větu:

„Posoudit otázku účelnosti, vhodnosti a sociální spravedlnosti zákonné úpravy v této oblasti je pouze v pravomoci zákonodárce, do jehož činnosti Ústavní soud kromě případů zjištěné neústavnosti zasahovat nemůže. Jedná se totiž o otázky v podstatě politické, kam primárně spadá i celá oblast tzv. sociálních práv.“

Nicméně nálezy následně formulují pravidla přezkumu sociálních práv, která, byť poměrně deferenční, přeci jen určitý přezkum představují (viz zejména Pl.ÚS 1/08, § 103). Není tedy jasné proč Ústavní soud zmiňoval, že “celá oblast tzv. sociálních práv je v podstatě politickou otázkou“ a co tím myslel. Naštěstí se tak následně nechová a jde tedy pravděpodobně pouze o jeden nešťastný výrok. To se samozřejmě v mnohastránkovém rozhodnutí může lehce stát.

d) Pl.ÚS 25/07 , Ústav pro studium totalitních režimů

49. Ústavní soud musí předeslat, že samotné zřízení Ústavu nemá žádný ústavněprávní rozměr. Je totiž legitimním právem státu takovou instituci zřídit, a to přesto, že zde již existují jiné instituce, které se obdobnou problematikou zabývají. Nemůže do svých úvah zahrnout otázku účelnosti instituce zřizované zákonem, kterou argumentují navrhovatelé, protože taková úvaha spadá do oblasti politického rozhodování, a pokud by z takové úvahy vycházel, porušil by princip dělby moci.


Lze tedy shrnout, že Ústavní soud vesměs tuto doktrínu používá velmi zřídka a pokud odhlédneme od nešťastných výroků ve věcech Pl.ÚS 1/08 a Pl. ÚS 2/08 (které však nejsou následně v odůvodnění a aplikaci ústavy reflektovány) tak tuto doktrínu ještě nikdy nepoužil ve smyslu, že by neměl rozhodnout o otázce mající dopad na lidská práva.

Celý příspěvek

Ľubomír Majerčík: Peter Tomka předsedou Mezinárodního soudního dvora

Jaký je hierarchicky nejvýše postavený mezinárodní soud? Debaty o fragmentaci mezinárodního práva stranou – hlavním soudním tělesem Organizace spojených národů je Mezinárodní soudní dvůr. Kdo stojí od pondělka v jeho čele? Slovenský soudce Peter Tomka.

Peter Tomka je společně s japonským soudcem Owadou nejdéle sloužícím soudcem zasedajícím v haagském Peace Palace. Oba byli (znovu)zvoleni Valným shromážděním a Radou bezpečnosti OSN k devítiletým mandátům počínajícími od roku 2003 a 2012. Hisashi Owada si předsednictví vyzkoušel v letech 2009-2012 a nyní předal žezlo svému slovenskému kolegovi.

Dalo by se snadno namítnout, že soudce Tomka si jako dosavadní místopředseda předsednické místo svým způsobem zasloužil. Jednak to ale zdaleka není pravidlem: předchozí místopředseda byl povolán zachraňovat jordánskou politiku, kde ho záhy jmenovali premiérem. (Ne že by aktuální slovenská politika rovněž nepotřebovala záchranu.) Především však pohled na životopis Petra Tomky vypovídá o jeho dlouholeté kariéře mísící vysokou diplomacii s mezinárodněprávními posty.

Účast soudců pocházejících z česko-slovenských končin je u Mezinárodního soudního dvora minimální. Ve věcí Corfu Channel (1948) zasedal Igor Daxner jako ad hoc soudce zastupující Albánii, ze zdravotních důvodů byl vystřídaný Bohuslavem Ečerem. Ve věci Aerial Incident of 27 July 1955 (1959) zastupoval Bulharsko ad hoc soudce Jaroslav Žourek, známý propagátor “socialistické vědy mezinárodního práva”. Z toho důvodu je volba Petra Tomka nejspíš nejvýše dosažená judiciální meta v mezinárodním právu v slovenské a potažmo československé právní historii.

Jaká bude nyní role soudce Tomky? Na rozhodnutí MSD čeká řada zajímavých případů, mj. spor mezi Chorvatskem a Srbskem vznesený na základě Úmluvy o genocidě. Předseda může mít rozhodující hlas, dojde-li ke shodě, řídí veřejná slyšení, ale také soud reprezentuje v rámci OSN i navenek. Britská soudkyně Rosalyn Higgins, jež předsedala MSD v letech 2006 - 2009, měla podle rozhovorů (zde nebo zde) velmi jasnou představu o úloze soudu, jeho slabinách i možnostech reformy. Z jejích slov vyplývá, že se jedná o náročnou pozici kladoucí jak vysoké odborné, tak osobnostní nároky. Doufejme, že se soudci Tomkovi povede proplout nástrahami tak exponovaného místa dobře a dále přispěje k propagaci mírového urovnávání sporů.

Celý příspěvek

Kubo Mačák: Banánový judikát?

Niektoré veci je lepšie nevidieť. Uznesenie Okresného súdu Bratislava I z minulého týždňa, ktorým súd zakázal kanadsko-slovenskému novinárovi Tomovi Nicholsonovi publikovať pripravovanú knihu o kauze „Gorila“ bez toho, aby sudca vôbec videl jej rukopis, je zrejme jednou z nich. Pravda, dvadsaťšesťstránkový elaborát má istý potenciál využitia. Ako dlhoročný člen debatnej komunity ho môžem vrelo odporučiť kolegom debatným koučom, ktorí by hľadali dobrý „matroš“ na tréning identifikácie logických chýb (logical fallacies). Kolegom s citom pre štylistiku a milovníkom slovenskej gramatiky, ktorí zároveň trpia nízkym tlakom, môže text poslúžiť namiesto medicínskych prípravkov s menej istým účinkom. No v tomto príspevku by som sa zameral na zbežné priblíženie právnej argumentácie súdu a náčrt jeho kritiky. Keďže kontext tohto rozhodnutia tvorí korupčný škandál, ktorý v poslednej dobe otriasa Slovenskom a keďže sa rozhodnutie týka prípustných hraníc práva na slobodu prejavu, môže snáď nasledujúci text zaujímať aj českú časť čitateľskej obce Jiného práva.

(Pozor, dlhší text.)
Celý příspěvek

Michal Ryška: Anketa k transparentnosti justice

Osobně se snažím velmi silně hlásit k myšlence, že transparentní výkon funkce soudce je nejen nezbytným předpokladem demokratické kontroly justice zvenčí, ale také nejlepším (byť zdaleka ne dokonalým) nástrojem k omezení rizika mediální dezinterpretace kauzy a manipulace s veřejným míněním. I vzhledem k tomu, že daná problematika je na Jiném právu občasným předmětem kritického zájmu (viz post Vojty Šimíčka), přidávám odkaz na inspirativní výsledky čerstvě publikované ankety. I přes poměrně nešťastně formulovanou otázku pěkně ilustrují, že optika posouzení této problematiky je mezi zdejší právní scénou zcela různorodá (a to i za situace, je-li zachována anonymita dotázaných právníků). Neměly by proto uniknout pozornosti místních čtenářů. Celý příspěvek

20 let Úmluvy (zn: naděje bez zklamání)

Za pomoci poněkud levného titulku navazujícího na předchozí post si dovoluji pozvat všechny zájemce na konferenci České společnosti pro evropské a srovnávací právo a Ministerstva zahraničích věcí, konané u příležitosti 20. výročí ratifikace Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

KONFERENCE K 20. VÝROČÍ RATIFIKACE ÚMLUVY O OCHRANĚ LIDSKÝCH PRÁV A ZÁKLADNÍCH SVOBOD

POŘADATELÉ: Česká společnost pro evropské a srovnávací právo a Ministerstvo zahraničních věcí České republiky

DATUM: Pátek, 25. května 2012, 9:30 hod – 17:30 hod

MÍSTO: Velký sál Ministerstva zahraničních věcí, Černínský palác, Loretánské náměstí 5, Praha

V roce 2009 uplynulo 60 let od založení Rady Evropy a 50 let od vytvoření Evropského soudu pro lidská práva. O rok později oslavila šedesátiny Úmluva o ochraně lidských práva a základních svobod. Česká republika sice nestála u jejího zrodu, v březnu 2012 tomu však bude již 20 let, co uložením ratifikačních listin se i tehdejší Česká a Slovenská Federativní republika stala smluvní stranou Úmluvy. Dvě desetiletí představují nepochybně dostatečně dlouhou dobu, aby stálo za to zavzpomínat na počátky, zhodnotit toto období z různých úhlů a zamyslet se i nad některými obtížemi, které „život s Úmluvou“ přináší z pohledu českých orgánů.


PROGRAM:

9:30
ÚVODNÍ SLOVO:
Tomáš Boček, velvyslanec ČR při Radě Evropy

KŘEST KOMENTÁŘE K ÚMLUVĚ:
Helena Válková, šéfredaktorka nakladatelství C. H. Beck

10:00
PANEL 1: PŘISTOUPENÍ ČESKÉ REPUBLIKY K ÚMLUVĚ A PRVNÍ LÉTA – VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKŮ
Moderuje: Jan Kratochvíl, kancelář Evropského soudu pro lidská práva

Průběh přistoupení k Úmluvě
Jiří Malenovský, soudce Soudního dvora Evropské unie (bývalý stálý představitel ČR u Rady Evropy)

Fungování „starého“ Evropského soudu pro lidská práva
Karel Jungwiert, soudce Evropského soudu pro lidská práva od roku 1993

Fungování bývalé Evropské komise pro lidská práva
Jiří Mucha, soudce Ústavního soudu (člen Evropské komise pro lidská práva v letech 1993-1998)

Zastupování ČR v řízení před orgány Úmluvy
Jana Wurstová, Česká advokátní komora (bývalá ředitelka mezinárodního odboru Ministerstva spravedlnosti)

Diskuse

[… přestávka na oběd … ]

13:30
PANEL 2: ČESKÁ REPUBLIKA PŘED EVROPSKÝM SOUDEM PRO LIDSKÁ PRÁVA – BILANCE PRVNÍCH DVACETI LET
Moderuje: Jiří Kmec, kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva

Pohled ze strany vlády
Vít A. Schorm, vládní zmocněnec ČR před Evropským soudem pro lidská práva

Pohled ze strany stěžovatelů
David Strupek, advokát

Pohled ze strany nevládních organizací
Barbora Bukovská, Article 19

Pohled zevnitř Evropského soudu pro lidská práva
Eva Hubálková, kancelář Evropského soudu pro lidská práva

Diskuse

[ … přestávka na kávu … ]

15:30
PANEL 3: IMPLEMENTACE EVROPSKÉ ÚMLUVY A JUDIKATURY EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA ČESKÝMI ORGÁNY
Moderuje: Michal Bobek, Institute of European and Comparative Law, University of Oxford Faculty of Law

Pohled Ústavního soudu
Ivo Pospíšil, vedoucí analytického oddělení Ústavního soudu

Pohled obecných soudů
Pavel Simon, soudce, Nejvyšší soud a Jakub Camrda, soudce, Nejvyšší správní soud

Pohled zákonodárce
Jan Kysela, Kancelář Senátu PČR a Právnická fakulta UK

Pohled správních orgánů
Jitka Morávková, Odbor všeobecné správy, Ministerstvo vnitra

Diskuse

17:00
SHRNUTÍ A ZÁVĚREČNÉ SLOVO
Jan M. Passer, předseda České společnosti pro evropské a srovnávací právo, soudce Nejvyššího správního soudu
***

REGISTRACE:

Konferenci je otevřena všem. Je však nezbytné se registrovat, a to nejpozději do 1. května 2012 na emailové adrese: 20letumluvy(zavinac)gmail.com

Při registraci uveďte prosím Vaše jméno a místo profesního působení. Celý příspěvek