V Joštové vybuchla atomová bomba

V Joštové vybuchla atomová bomba, mohlo čtenáře včerejšího nálezu Ústavního soudu v kauze slovenských důchodů napadnout. K taktice „vzájemného odstrašování“, která definovala vztah dvou jaderných velmocí během studené války, připodobnil vztah ústavních soudů a Evropského soudního dvora Joseph Weiler. Jak většina právníků v Evropě ví, německý ani italský Ústavní soud, které první přišly s doktrínami, jež se proti ESD vymezovaly na základě neporušitelných principů vnitrostátních ústav, nikdy své „atomové zbraně“ nepoužily. Naposledy k tomu měl možnost předloni v létě německý Ústavní soud, když přezkoumával rozhodnutí ESD v případu Mangold. Kauze, která vyprovokovala bývalého německého prezidenta Romana Herzoga k napsání článku „Zastavme Evropský soud“. Přestože bylo rozhodnutí Mangold tvrdě kritizováno nejen v německých kruzích, ale i uvnitř Soudního dvora, např. generálním advokátem Mazákem, německý Ústavní soud důvody ke svému zásahu nenašel.

Zdálo se, že český Ústavní soud bude tento přístup následovat. V různých rozhodnutích zdůraznil, že jeho zásah bude připadat v úvahu pouze tehdy, kdy dojde k porušení „materiálního ohniska“ ústavního pořádku, a to pouze jako „ultima ratio“. Po vynesení Lisabonských nálezů byl kritizován, že nikde pojem „materiální ohnisko“ nevymezuje. Po včerejšku je zřejmé, že do materiálního ohniska ústavního pořádku České republiky náleží i „justiční ego“ Ústavního soudu a jeho soudců.

Myslím, že není třeba znovu rozebírat spor mezi Nejvyšším správním soudem a soudem Ústavním ohledně tzv. „vyrovnávacích příspěvků“, vyplácených českým důchodcům, kteří v důsledku smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou dostávali nižší slovenské důchody (jež mimochodem v důsledku změny hospodářských poměrů v obou zemích už vůbec nejsou tak nízké). Nejvyšší správní soud se obrátil na Soudní dvůr do Lucemburku, a ten mu v rozhodnutí z loňského června v kauze Landtová dal za pravdu – „vyrovnávací příspěvky“ odporují za podmínek, definovaných Ústavním soudem právu EU, konkrétně zákazu diskriminace. V dalším případu se pak Nejvyšší správní soud na tyto závěry Soudního dvora odvolal a výplatu vyrovnávacího příspěvku odepřel (ponechme nyní stranou otázku, zda tak skutečně mohl na základě rozsudku ESD učinit).

Prostřednictvím ústavní stížnosti se věc dostala k Ústavnímu soudu. Ten se pak „napáral“ ani s Nejvyšším správním soudem, ani se soudem evropským. Bohužel se nepáral ani se svojí argumentací a atomová bomba tak vypadá spíše jako hlasitý pšouk. A ty jak víme, se ve slušné společnosti nedělají.

Ústavní soud svoji argumentaci založil na odlišnosti právních poměrů, plynoucích z rozpadu státu od právních poměrů vyplývajících z volného pohybu osob v EU. Tím, že Soudní dvůr toto rozlišení neučinil a aplikoval na posuzování „vyrovnávacích příspěvků“ nařízení EU, slovy Ústavního soudu „nerespektoval evropské dějiny“ a srovnával nesrovnatelné.

Možná by místo velkých slov a principů stačilo malé nahlédnutí do „jednoduchého práva“, kterým je podle Ústavního soudu i právo evropské. Ústavní soud by pak zjistil, že přílohy nařízení, jichž se dovolává, v různých obdobích obsahovaly mj. odkaz na smlouvy, jež řešily okolnosti vyplývající z evropských dějin (např. druhou světovou válku a následné rozdělení Německa). Nařízení dokonce výslovně dovolovalo ve vymezených případech na základě těchto smluv odlišné zacházení – tedy prolomení principu rovného zacházení mezi občany členských států EU. Česko-slovenská smlouva však v relevantní příloze obsažena nebyla (v rozporu s tím, co tvrdí Ústavní soud ve svém nálezu) a Soudnímu dvora tak nezbylo než konstatovat porušení zákazu diskriminace.

Je samozřejmě pravda, že v době vyjednávání Smlouvy o přistoupení ČR k EU (která mohla doplnit relevantní přílohu) nebylo o judikatuře Ústavního soudu nic známo. To snad ale není důvod k tomu právo EU nerespektovat.

Připusťme na chvíli, že se Soudní dvůr skutečně při výkladu nařízení „mýlil“. Ponechme tedy stranou otázku, zda se může mýlit soud, který je s nadsázkou, ovšem z procesní podstaty věci - jako vrcholný soudní orgán pro výklad práva EU – „neomylný“. Je takové rozhodnutí skutečně ultra vires, vyžadující zásah Ústavního soudu, jednajícího jako „ultima ratio“?

Hned v následující pasáží nálezu nás Ústavní soud „upozorňuje i na deficity týkající se kautel spravedlivého procesu v řízení před ESD“ v předmětné věci. Dozvíme se, že Ústavní soud v průběhu řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem zaslal do Lucemburku vyjádření, ve kterém vyslovil

„očekávání, že alespoň pro zachování zdání objektivity [sic!] se ESD seznámí i s argumenty respektujícími judikaturu Ústavního soudu a ústavní identitu České republiky, jež čerpá ze společné ústavní tradice se Slovenskou republikou, resp. z více než sedmdesátileté historie společného státu a jeho pokojného rozpadu, tj. ze zcela specifické a historicky podmíněné situace, která sama o sobě nemá v Evropě obdoby“.
Jak Ústavní soud dále uvádí, jeho vyjádření mu bylo vráceno zpět s tím, že „dle zavedených zvyklostí si členové ESD nevyměňují korespondenci s třetími osobami ohledně věcí, které jsou ESD předloženy“. Ústavní soud a „třetí osoba“? Kdepak, Ústavní soud

„v této souvislosti připomíná, že ESD institutu amici curiae v řízení o předběžných otázkách pravidelně využívá, a to zejména ve vztahu k Evropské komisi. Za situace, kdy si ESD byl vědom, že Česká republika jako účastník řízení, jejímž jménem jednala vláda, se ve svém vyjádření odmítavě vymezila k právnímu názoru Ústavního soudu, jenž byl předmětem posouzení, nelze hodnotit konstatování ESD, dle něhož v předmětné kauze představoval Ústavní soud „třetí osobu“, jinak, než jako opuštění principu audiatur et altera pars“.
Tady už opravdu kdokoliv obeznámený s fungováním Soudního dvora stěží zadržuje smích – anebo pláč, záleží-li mu na reputaci ochránce české ústavnosti v Evropě. Ano, Komise skutečně pravidelně předkládá vyjádření v řízeních o předběžné otázce – stejně jako mnohé vlády členských států – protože je k tomu výslovně opravňuje Statut Soudního dvora – o kterém zřejmě v Joštové neslyšeli…

Je samozřejmě problematické, že se vláda ve svém vyjádření v kauze Landtová otevřeně postavila proti judikatuře Ústavního soudu. Avšak úvahy nad tím, že byla porušena práva na spravedlivý proces Ústavního soudu (tak už i ten má svá práva!) tím, že se nemohl vyjádřit v řízení, v němž byla zkoumána jeho judikatura, je pro mne za hranicemi představitelného.

Navíc, pokud Ústavní soud tolik touží po tom, aby „byl slyšen“, proč porušuje svoji povinnost předložit předběžnou otázku do Lucemburku? O výkladu dotčeného nařízení zjevně nepanuje shoda a zároveň je Ústavní soud „soudem posledního stupně“, který je v takovém případě předložit předběžnou otázku povinen.

Nakonec ještě perlička v podobě „obiter dicta“, v němž se Ústavní soud vyjadřuje k ústavnosti zákona, který byl přijat v reakci na rozsudek v kauze Landtová českým Parlamentem. Ústavní soud sice uznává, že jej nemohl formálně přezkoumat (poněvadž nebyly naplněny podmínky postupu podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přesto jej však fakticky podrobí přezkumu a konstatuje jeho obsolenci. Jestli někdo v této kauze jedná ultra vires, pak je to Ústavní soud – nejen směrem k EU, ale i v rámci vnitrostátního vymezení svých pravomocí.

Když jsem si nedávno přečetl krátký úvodník Josepha Weilera, ve kterém připisuje neochotu německého Ústavního soudu položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru „justičnímu egu“ spolkových soudců, zdálo se mi použití toho výrazu nevhodné. Zatímco jsem směrem k tomuto soudu názor nezměnil (a na rozdíl od Weilera si myslím, že v mnoha případech je nepoložení předběžné otázky moudřejší, než otevřený konflikt), na postup českého soudu myslím pasuje bezvýhradně. Ústavní soud tak zamířil do učebnic evropského práva – podobně jako jeho obdivovaný německý kolega. Když však dva dělají totéž, není to vždy totéž.