Smysl ústního jednání u soudů, které řeší pouze právní otázky

V minulém příspěvku jsem zmínil kauzu Arar v. Ashcroft, kterou rozhodovalo plénum federálního odvolacího soudu USA pro druhý okruh. Shodou okolností jsem v době ústního jednání byl zrovna v New Yorku a šel jsem se na něj podívat. Každému, kdo zavítá do USA, vřele doporučuji na nějaké jednání Court of Appeals, či Supreme Court zajít. Musím však upozornit, že je poté nebezpečí, že u ústních jednání na kontinentě (včetně ESLP) umřete nudou.

V USA soudci zástupce stran vyloženě grilují. Pokládají například záludné hypotetické otázky, kam by až výklad namítaný stranou mohl dospět a jak poté s takovým výkladem naložit. Pokud zástupce zodpoví jednu otázku, často hned přichází další. Z připravené řeči poté právník stačí odvyprávět třeba jen 10 %. Zrovna ve věci Arar dotazy od 12 přítomných soudců na zástupce žalovaných padaly s takovou kadencí, že předsedající musel vyloženě okřiknout své kolegy, aby se umravnili, a proboha nechali zástupce odpovědět alespoň na předchozí otázku než položí další.

Praxe u ESLP, ale třeba i Mezinárodního soudního dvora (MSD) je však zcela jiná. Zástupci stran přednesou své předem připravené podání, které už soud má zpravidla předem k dispozici. Poté soudci položí otázky, vyhlásí se přestávka, po které strany odpoví na otázky. Bývalý soudce MSD Bruno Simma, který v roce 2009 (když byl ještě soudcem) soudil finále studentské soutěže Jessup (simulace jednání před MSD), které je vedeno podle americké praxe (soudci se ptají kdykoliv na cokoliv a studenti musí hned reagovat), si povzdechl, jaký je to osvěžující rozdíl oproti skutečnému řízení před MSD. Poté dodal, dodnes nevím zda v žertu či ne, že na skutečných ústních jednáních v Haagu si on s kolegy krátí chvíli buď hraním lodí, nebo luštěním křížovky (už si nevzpomínám, co přesně za aktivitu zmiňoval, ale něco v tomto smyslu; pokud si některý ze čtenářů vzpomíná lépe budu rád za upřesnění).

I když tedy americký systém může být občas dohnán až do neužitečného extrému, tak mi přeci jen přijde vhodnější. Názory se testují v diskuzi, na jednu otázku navazuje další, která reaguje na předchozí odpověď, atd. Oproti tomu v Evropě máme sérii monologů. Vždy když nějaké takové ústní jednání vidím, tak si kladu otázku, k čemu je užitečné. Všechno, co strany řeknou, mohou klidně zaslat písemně a i těch pár otázek soudců, by šlo položit písemně.

Napadá mě, jestli ústní jednání není spíše pouze PR akcí hlavně pro média. Obecněji poté určitým přispěním k transparentnosti justice, kde veřejnost má možnost soudce vidět na vlastní oči a vidět, že skutečně existují. Přiznávám, že už tyto důvody mi nepřijdou málo a někdy neškodí skrze veřejné jednání přitáhnout pozornost k nějakému projednávanému problému. To však neznamená, že nelze diskutovat o případném vylepšení ústních jednání, aby byla co nejužitečnější.