11 května 2010

Vzpomínky na Otakara Motejla

Někteří již vzpomněli a další jistě vzpomenou odchodu Otakara Motejla. Byť je, jako každý jiný odchod, událostí smutnou, není snad tragickou: panu doktorovi se splnilo přání odejít bezmála uprostřed pracovního procesu, tudíž nemusel, jak se sám vždycky bál, sypat s ostatními penzisty v parku ptáčkům. Při jeho odchodu mi v uších zní a bude ještě dlouho znít strohé „Chlapci, jde se domů“, kterým při skončení různých restauračních i jiných setkání častoval veškerou u stolu shromážděnou společnost, včetně přítomných (služebně dosti seniorních) nejmenovaných justičních funkcionářů.

Několik vzpomínek z pracovní blízkosti:
Pavel Koukal: Když se řekne JUDr. Otakar Motejl
Kateřina Valachová: Člověčí světlo Otakara Motejla
Petra Janoušková: Vzkaz Otakara Motejla občanům obce Zaječí
Jiří Hrubý: O svědomí národa
Michaela Černínová: Můj komisař Maigret

Když se řekne JUDr. Otakar Motejl
Vybaví se mi moudrá usměvavá tvář, které nás provázela v posledních letech takřka každý den. Stejně jako jeho lehce pozdvižené obočí a přátelsky ironický pozdrav: „Nazdar asistente...“ Ironie a sebeironie, životní nadhled, veliká moudrost a především neúnavná vytrvalost ve službě této zemi, tak mohu charakterizovat osobnost, která nás tak náhle opustila.

Byl velkým bojovníkem za spravedlnost, ale pokud mohu soudit, v oblasti spravedlnosti mu ze všeho nejvíc mu záleželo na osudu české justice. Přestože sám z funkce ombudsmana hájil práva občanů, věděl dobře, že pro demokracii je fungující a nezávislé soudnictví nesmírně důležité. Proto velmi těžce nesl kauzu tzv. „justiční mafie“ a situaci na státním zastupitelství. Říkal k tomu: „Žerty stranou, tady jde o obchodování se spravedlností“.

Ačkoliv se v průzkumech opakovaně umísťoval na předních příčkách českých politiků, ve skutečnosti politikem nebyl. Politika mu byla cizí a nerozuměl jí. Celý život si úzkostlivě střežil pozici nestraníka.

Svými zkušenostmi přispěl také k obnově a rozvoji českých právnických fakult. Velmi si cenil čestného doktorátu, který mu udělila Univerzita Palackého v Olomouci. Snad zde mohu prozradit, že ale sám tajně toužil po stejné poctě od Vysokého učení Karlova.

Ve funkci ombudsmana byl moudrým arbitrem, který dennodenně řešil spory mezi občany a úřady. Často jsem byl svědkem jeho upřímného rozhořčení nad nešvary, které úřední svět přináší. Do úmoru četl dopisy a podepisoval odpovědi a zprávy o šetření. Nás právníky velmi zahanbovalo, když on sám kolem půlnoci přišel na nějaký problém, který jsme při zpracování případu opomněli.

Funkci ombudsmana pojímal nikoliv jako přísného kontrolora, ale jako prostředníka mezi občanem a státní mocí. Velmi střízlivým, a přitom efektivním způsobem poskytoval v rámci svých pravomocí ochranu těm, kteří se na něj obrátili. Držel si odstup jak od úřadů, tak od stěžovatelů, a právě to mu umožnilo vynášet spravedlivé soudy.

Nebál se být nepopulární. Dokázal nezávisle prošetřovat nejen věci, které zajímaly většinovou společnost (např. kauza Národní knihovny, zpřístupňování zdravotnické dokumentace, příspěvky invalidům, rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, průtahy v soudních řízeních), ale i případy, kdy mu davy příliš netleskaly. V šetřeních jako vystěhování Romů ze Vsetína, odebírání dětí podle Haagské dohody o mezinárodních únosech dětí či v případě exekucí na sociální dávky v Chomutově si stál pevně za svým, přestože média obvykle stála na opačné straně a denně mu chodily desítky nenávistných emailů.

V osobě Otakara Motejla nás opustil člověk, jehož životní moudrost a vytrvalá služba lidem se pro nás stala v dobrém smyslu vzorem. Byl skautem a až do konce života příkladně naplňoval slova skautského slibu: „Tělem i duší být připraven sloužit vlasti i bližním“. V českém veřejném životě takových lidí není mnoho. Mohu si proto jen přát, abychom my, kteří jsme měli čest s Otakarem Motejlem pracovat, nesli stejně dobré ovoce, jako on.

Pavel Koukal
asistent veřejného ochránce práv

Člověčí světlo Otakara Motejla
Říká se, že nikdo není nenahraditelný, a možná je tento výrok v jádru pravdivý. Pravda však nebývá černobílá a tak i mezi lidmi jsou tací, které nechceme, nemůžeme a neumíme postrádat. Jsou to lidé, kteří mají v sobě světlo. Skutečné světlo lidství. Takové jako Otakar Motejl.

Jeho jméno nemusí být opatřeno tituly a přece si každý vybaví uznávaného právníka, autoritu zaštiťující právnické řemeslo.

Pokud bych však měla Otakara Motejla, co nejlépe popsat, opominula bych aureolu slovutného právníka, zásadového ministra spravedlnosti nebo uznávaného předsedy Nejvyššího soudu České republiky. V mé mysli je zapsán především jako člověk, který měl dar probouzet v lidech to dobré a lidé k němu vzhlíželi jako ke svému ochránci. Jsem si jista, že tuto schopnost měl celý život a nezískal ji zvolením do funkce „veřejného ochránce práv – ombudsmana“. Být druhým lidem ochráncem – v tom je velký kus statečnosti a odvahy. Není to jen dar, je to i břemeno.

Každý, kdo byl na blízku Otakaru Motejlovi, si nemohl nevšimnout jeho poctivého přístupu k práci, k lidem. Neexistovaly pro něj velké a malé kauzy, neomračovaly ho mediální ohlasy, nelákala jakákoliv forma osobního prospěchu. Zajímal ho příběh, lidský osud a pokud vycítil nespravedlnost, opravdovost příběhu, s buldočí tvrdohlavostí usiloval o průchod práva. To byla jeho odměna. Potlesk nepotřeboval.

Rád „hrál“ roli skeptika. Říkal: „Je třeba Vás zbavit ideálů ….“ A přitom se systematicky obklopoval lidmi, které by ideálů nezbavilo ani věznění v blízké brněnské pevnosti Špilberk. Rád také oponoval a byl „ďáblovým advokátem“. Cílem však nebylo připravované dílo mařit, ale naopak zkušenými advokátskými triky otestovat kvalitu jemu předkládané právní argumentace. Díky tomu, byl Otakar Motejl také tím nejlepším učitelem. Jen zřídka „se pochválil“, ale na to, že formoval na své kanceláři novou generaci právníků veřejného práva byl skutečně pyšný.

Typický byl jeho humor, jehož jádrem byla často hluboká moudrost. Vzpomínám si na situaci, kdy na shromáždění vysokých úředníků žádal, aby každý úředník měl svou zřetelnou jmenovku na stole, například při jednání přestupkové komise apod., aby občan vždy bezpečně věděl, kdo s ním jedná a mohl se tak také adresně bránit proti případnému chybnému postupu. Následovala litanie na nedostatek finančních prostředků, kterou Otakar Motejl ukončil s bezelstným úsměvem a slovy: „Pánové, dejte mi kartony od papíru, fixu a nůžky. Já ten problém vyřeším.“

Uměl naslouchat a jemu s respektem naslouchali i jeho oponenti. Jeho jméno otevíralo dveře a přinášelo s sebou dobrou vůli dosáhnout dohody, nalézt shodu, věci poctivě vyřešit, pomoci dobré věci – bez vedlejších kalkulů.

Otakar Motejl zemřel, ale pro mě neodešel. Nezaměnitelně se zapsal do mé paměti i srdce, paměti a srdcí mnohých dalších. Jeho světlo zůstává a nelze ho nahradit.

Čest jeho památce.

Kateřina Valachová

Vzkaz Otakara Motejla občanům obce Zaječí
Vážená paní starostko,

v zármutku předávám vzkaz Otakara Motejla občanům obce Zaječí:„zachovejte tvář hřbitova“.

Do Zaječí pan doktor zavítal vícekrát, zpravidla mi o tom ani neřekl, jen se pak chlubil úlovkem fotografií kostela, který ho fascinoval… (viz rovněž poslední otázka rozhovoru).

Naposledy navštívil Zaječí 9. dubna 2010, kdy se krátce účastnil celorepublikové porady ředitelů krajských úřadů. Pod záminkou, že mě „odveze do práce“, jsem ho na jeho žádost doprovázela.

V Zaječí se mu jako vždy moc líbilo. Bavili jsme se také o místním hřbitovu a o tom, že se řešila možnost pokácení jasanu, který je dominantou hřbitova.

Byl rád, když jsem mu sdělila, že se nakonec kácet nebude.

Až zase jednou budete řešit stížnosti občanů o poškození náhrobních desek kořeny tohoto stromu, vyřiďte prosím vzkaz pana doktora.

z dopisu Petry Janouškové, právničky Kanceláře veřejného ochránce práv, starostce obce Zaječí

O „svědomí národa“
Pan doktor Motejl pro mě byl, je a navždy zůstane nedostižným vzorem praktikujícího právníka. Jako právník Kanceláře veřejného ochránce práv jsem měl možnost s ním po dobu 6 let spolupracovat, v posledních 3 měsících jsme byli v ještě užším kontaktu, který vyplýval z mé pozice pověřeného vedoucího právního odboru. Fascinoval mě jeho nadhled i brilantní úsudek, schopnost „vidět za roh“. Měl skutečnou přirozenou autoritou, důvtip i šarm. Velmi mnoho jsem se od něj naučil, vždycky vyžadoval, abychom jako právníci měli řešení, které jsme mu navrhovali, dobře podložené argumenty. V budoucnu si při řešení konkrétních případů vždy tento jeho požadavek znovu vybavím. Při jedné z našich společných debat (bohužel skoro posledních) jsme se bavili o tom, co se očekává od jeho připomínek k právním předpisům. Tedy, zda je má poměřovat pouze optikou případů, které jako veřejný ochránce práv řešil, nebo, zda se má snažit být „svědomím národa“. Jsem si jist, že pan doktor Motejl se o bytí svědomím národa nemusel snažit, neboť jím skutečně byl.

Jiří Hrubý

Můj komisař Maigret
Přemýšlela jsem, jak pana doktora Motejla přiblížit lidem, kteří ho neznali osobně ani profesně. Třeba svým kamarádům a rodině. Chtěla bych, aby dokázali porozumět smutku, který teď cítím.

Myslím, že lidé nepochybují o pravdivosti slov těch, kteří na pana doktora v médiích vzpomínají jako na výjimečnou osobnost. Padají označení jako brilantní právník, humanista, odvážný, pracovitý a skromný člověk. Ale jak si takového člověka plasticky představit? K jeho připodobnění si vypůjčím známou literární postavu pařížského komisaře Maigreta.

V rozhlasové verzi jsem si ho zamilovala na první poslech, protože mi hned připomněl „našeho doktora“. Hlas mu propůjčil brilantní Rudolf Hrušínský a ten dokázal skvěle vystihnout komisařovo laskavé bručounství, lidskost i přísnost.

Vždy se vědoucně usmívám, když Maigret posílá své lidi domů k rodinám a sám vysedává dlouho do noci na komisařství nebo vyráží za hledáním pravdy do pařížských uliček s věčnou dýmkou v ústech. Když je po ránu nabručený, a přesto za ním inspektoři rádi chodí a snaží se mu zavděčit. Ne proto, že by měli strach z nadřízeného, ale protože ho prostě chtějí potěšit. Maigret se opravdu zajímá o životy obyčejných lidí, které vyslýchá. A někdy hudruje nad tím, jak se svět okolo něj mění - milovaná Paříž i samotná policie. Maigreta trošku zlobí, když ho na dovolené v lázních všichni poznávají.

To srovnání samozřejmě není dokonalé. Maigret například není chodící pamětí národa a nemá na každou příležitost jinou historku z doby, kdy jeho podřízení ještě nebyli na světě. Ale ukazuje alespoň trochu to, jak jsme doktora Motejla poznali my, jeho zaměstnanci. Když se vydal na špacír po budově, vyhledávali jsme jeho společnost. Protože potkat ho, znamenalo posedět s ním, probrat právní problémy i nevážně poklábosit a vrátit se ke spisům s novým elánem. Na konzultace s ním jsme se těšili.
Nevím, kolik dalších lidí má takové štěstí jako my. Neřekla jsem mu to, ale myslím, že věděl, jak ho máme rádi.

Michaela Černínová

14 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Profil a vzpomínka na dr. Otakata Motejla z pera hosta JP Luďka Navary
"Muž, který nabízel naději" (MfDnes 11.5.2010) viz zde:
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=108&r=publicistikaa&idc=1382456

/JP/

Evi-Coo řekl(a)...

Snad pro jeho častý úsměv - zrcadlo let,
snad pro věčný dým z jeho cigaret,
zapomněli jsme na křehkost motýlích křídel.

Eva Vávrová
Kancelář veřejného ochránce práv

Anonymní řekl(a)...

Další nekrology.
Tomáš Němeček v LN:
http://www.lidovky.cz/otakar-motejl-0dn-/ln_noviny.asp?c=A100510_000003_ln_noviny_sko&klic=236849&mes=100510_0

Zbyněk Petráček v LN:
http://www.lidovky.cz/motejlova-volba-0jn-/ln_noviny.asp?c=A100510_000043_ln_noviny_sko&klic=236857&mes=100510_0

Jiří Leschtina v HN:
http://komentare.ihned.cz/c1-43390970-advokat-ktery-se-stal-zbojnikem

Břetislav Rychlík v LN:
http://www.lidovky.cz/motejlova-cesta-ke-katarzi-d0t-/ln_noviny.asp?c=A100511_000047_ln_noviny_sko&klic=236878&mes=100511_0

Anonymní řekl(a)...

Jedna z nejpovolaněších osob publikovla svůj nekrolog zde
http://www.denikreferendum.cz/clanek/3461-umrel-ota-motejl

Anonymní řekl(a)...

http://www.e15.cz/nazory/komentare/jak-uctit-motejla-zrusit-jeho-urad Tento text není jeden z nekrologů, a přesto nejméně tak dobře jako ony ukazuje Motejlův přínos a výnam.

Olga řekl(a)...

Těžko najít vhodná slova pro ztrátu, kterou cítíme, ale snad mohu i za ostatní kolegy z Kanceláře VOP napsat, že jsme v osobnosti dr. Motejla ztratili nejen skvělého šéfa a učitele. My nejmladší, kdo měli tu čest s ním pracovat, jsme ho měli rádi a naslouchali mu jako svému dědečkovi - věděli jsme, že nás vede po správné cestě, žasli jsme nad jeho pracovní výkonností, šíří záběru, ostrostí úsudku. A především jsme byli vděčni a zavázáni za úctu a poctivost, s jakou i k nám, elévům, přistupoval. Snad mohu připojit ještě jednu osobní vzpomínku; Krátce před narozením mého druhého synka pan doktor Motejl přijal pozvání k debatě s členy Mensy. Debata trvala již skoro dvě hodiny a zvídaví posluchači viseli panu doktorovi nejen na rtech, ale pátravými pohledy také na krabičce cigaret- zapálí si, nezapálí...? Členové Mensy jsou většinou programátoři, proto i tehdy prahli po všelijakých číselných údajích - kolik že má Kancelář zaměstnanců, jak jsou vytíženi spisy, zda zpracovávají podněty samostatně apod. A tak, když se vymezený čas naplnil, ukončil pan doktor setkání slovy: "A Olinku mám rád, to kvůli ní jsem nekouřil." Nikdy mu tu galantnost nezapomenu. Čest jeho památce.

Olga Svobodová
Kancelář veřejného ochránce práv

Hynek Baňouch řekl(a)...

Pár opožděných řádek II.
Architektura modernizované budovy sídla veřejného ochránce práv dává najevo, že tu je pro návštěvníka, pro klienta. A stejný duch otevřenosti bylo možno vypozorovat z podoby a skladby seminářů, které pan Motejl pro své právníky pořádal. Měli jsme tu čest, a byli opakovaně s kolegou Ivem pozváni, abychom takovou přednášku-seminář proslovili. Cenili jsme si toho, neboť byly důvody se domnívat, že pan doktor nesouhlasí s mnohým z toho, co jsme povídali. Otakar Motejl nikdy neopomněl se s námi pozdravit, a někdy i sedl (přirozeně těsně k oknu, aby mohl báňat). Bude mi to chybět.
Otevřeně přiznávám, že jsem byl jako příznivec standardních institucionálních rámců skeptikem při zřizování instituce ombudsmana a stejně tak jsem měl výhrady k tomu, co ze své interpretace minulosti vyvozoval pro dnešní činy. Jenže to už je dávno pryč, protože jednak mám intenzivní pocit, že v posledních letech Otakar Motejl svůj postoj korigoval (možná právě po zkušenosti s tím, že občas posloužil jako razný štít pro lidi, kteří pozdějšími skutky prokázali, že si to nezasloužili) a jednak jsem si vždy byl dobře vědom, že doktor Motejl byl dobrým právníkem v době, kdy jsem dělal leda tak předáka na pískovišti - nebylo možno pominout, že své postoje opírá o intenzivně žitou zkušenost. Ale hlavně: doktor Motejl byl pro mě nejdříve hrdinou. Na sklonku reálného socialismu jsem narazil na jeho jméno a musel jsem obdivovat, že se nepřipodělal tvářá v tvář rafinovanému systému skrytého státního násilí tesilových elegánů. V době svého druhého vzdělávání - četby necenzurovaných textů po roce 1989 jsem na jeho jméno narážel všude. A to nikoli v podobě sebepropagace (nyní již zcela zdomácnělé), ale v podobě spontánních vzpomínek a poděkování lidí, kterým v těžkých chvílích pomohl. Jářku, nechtěli byste být advokátem, když něco takového čtete?
A co bych se chtěl naučit? Je to více, ale velmi sympatická je mi úpornost a teflonová nátura s nimiž vytrvale přehlížel politické invektivy na adresu své instituce a soustředil se na svůj úkol věda, že tak si nakonec získá trvalý respekt i skeptika nejpuncovanějšího. A když mu poslanci chtěli „překazit spokojené chrápání v trafice“ povinností předkládat k projednání pravidelné zprávy o činnosti, tak i tento nástroj, jak být pravidelně na koberečku, přetavil v aktivum. Každoroční zprávy (volně přístupné na internetu) se postupně staly opravdu kvalitním odborným čtením, a tak se čtenář může na bohatých kazuistikách např. přesvědčit o tom, čím je naplněn původně povýšeně posmívaný pojem „dobré správy“, anebo zjistit, jak elegantně vyváznout z nejednoho úředního hororu. (Pravda, Sněmovna si svou pravomoc umí vychutnat, takže na projednání bylo třeba všeho nechat, byť by to bylo sebedůleřitější, dostavit se,... a pak třeba čekat několik dní, protože „se“ změnil program.) Výroční zprávy (jako odměnu za přednášení mi pravidelně chodily – i s podepsaným dopisem pana doktora – kolik stovek či tisíců jich asi musel podepsat?) jsou velmi kvalitní, stejně jako monografie a publikace vydáváné kaceláří VOP k tématům, jimž se ostatní státní či akedemické instutuce vyhýbají – snad aby si nezadaly či co. Tu schopnost jak negativum obrátit ve svůj prospěch bych chtěl mít.

Jestli má mít slovo elita nějaký význam, pak jako množina lidí, jako byl doktor Otakar Motejl. Z které množiny bude druhý ombudsman?

Hynek Baňouch řekl(a)...

I. Pár opožděných řádek k poctě OM .

„Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které nemohu změnit.
Dej mi odvahu měnit to, co změnit mohu.
A dej mi moudrost, abych jedno od druhého uměl odlišit.“

Slova této staré modlitby mě napadla při dnešní návštěvě „ombudsmanů“ v Brně na Údolní. Úkol, před kterým stál první ombudsman nebyl snadný: dát ducha antibyrokratické instituci, která je paradoxně nucena pracovat byrokratickými prostředky. Jak si v přívalu stížností uchovat čas a energii na důležité věci? Jak odmítat ty, kterým z nejrůznějších důvodů nelze pomoci, a přitom je neponížit a nerozmnožit jejich nespokojenost a utrpení? Jak se při hledání cesty ze spleti paragrafů nezamotat a neztratit cestu k cíli?
Doktor Motejl tuto cestu našel. A nebylo to tím, že by „šel na jistotu“, jak by se čekalo od ctihodného emeritního předsedy Nejvyššího soudu. Naopak. Starý lišák zariskoval, a to minimálně ve dvou důležitých věcech. Nakonec vsadil na mladé spolupracovníky, nezkušené, ale taky nezatížené „zelenáče po fakultě“ (kamarádi, promiňte, nemyslím to zle). A nechal vybudovat opravdu reprezentativní a přitom účelné a moderními technologiemi vybavené sídlo, což se přirozeně neobešlo bez nákladů. Přitom pan Doktor musel vědět, že výsledky práce se v nejlepším případě dostaví až s delším časovým odstupem, a do té doby bude muset umět odrážet výtky o budování luxusní trafiky. Neúspěch by instituci navždy zdiskreditoval.
Sázka na kombinaci zkušenosti s mládím byla daleko rizikovější, než se to jeví při zpětném pohledu. Právní labyrint je spletitý a nelze jednoduše vysvětlit, že v dnešním státě moc vždy hledí být opřena o to či ono zákonné ustanovení - a přesto se může jednat o zvůli. Proto práce ombudsmana nekončí konstatováním, že něco sice vypadá divně či nespravedlivě, ale je to podle zákona, a tak se nedá nic dělat.
Vznikající kancelář lovila spolupracovníky mezi uchazeči o vstup do soudnictví a státního zastupitelství a zjevně vybírala dobře. Navíc díky efektu sněhové koule byl do budoucna zajištěn setrvalý přísun tipů na nové kvalitní adepty, kteří nutně museli nahrazovat kolegy odcházející. Ostatně životopisná položka „právník kanceláře VOP“ se stala čím dál vítanější vizitkou a na různých státních institucích a v justici je nejeden z těchto právníků. A své líhni věru ostudu nedělají.
Pokud měl ze svých působišť pan doktor poznatky o tom , že něco měl udělat jinak a lépe, při budování instituce ombudsmana je zúročil a obrátil v úspěch. Už lépe znal své pappenheimské a jejich umění skrček.
Osobně jsem myslím poprvé viděl Otakara Motejla na pochodu Pálavou, kam se dostavil alespoň na chvíli – v obleku, polobotkách a s neodmyslitelným cigárem v ruce. Takového chlapíka prostě musíte mít rádi. :-)

Jiří Hrubý řekl(a)...

Další nekrology zaměstnanců kanceláře ombudsmana a dalších vzpomínajících lze nalézt na stránkách ombudsmana www.ochrance.cz

Jan Potměšil řekl(a)...

Další text o dr. Motejlovi - "Perry Motejl zasahuje" - vyšel v dnešním Respektu č. 20/2010 (str. 30 - 32), týká se především působení jmenovaného coby advokáta před listopadem 89. Na netu (http://respekt.ihned.cz/c1-43516760-perry-motejl-zasahuje) je článek bohužel jen pro předplatitele.

Dr. Motejla, resp. otázky jeho možného nástupce, se týká i anketa Respektu tamtéž, na netu dostupná zde: http://respekt.ihned.cz/c1-43516940-anketa-kdo-by-se-mel-stat-nastupcem-ombudsmana-otakara-motejla.

Mirek řekl(a)...

Velice těžko se mi hledají ta nejvhodnější slova, jimiž by se dala popsat ztráta, která mne a stejně tak všechny kolegy v Kanceláři ombudsmana s ochodem pana doktora Motejla zasáhla. I já měl totiž to obrovské štěstí spočívající v možnosti s panem doktorem na některých věcech spolupracovat a tak ho blížeji poznat. Vždy se mi líbily jeho historky, kterými dokázal nejen pobavit, ale také poučit. Zrovna ještě v týdnu, během kterého došlo k té smutné události, jsem se při projednávání nad jedním připravovaným materiálem opět neskonale pobavil, když jsem se dozvěděl některé „zákulisní“ informace, které souvisely s problematikou vybírání vhodných (českých) osob pro některé mezinárodní instituce v 90. letech. Pan doktor pobavit vskutku uměl. Zároveň jsem měl tu možnost účastnit se týden co týden pravidelných společných porad. Tyto bývaly až na výjimky vždy ráno v pondělí u něj v kanceláři. Zpravidla si četl noviny a čekal, až se všichni sejdeme. Každého příchozího samozřejmě pozdravil, ale nebylo to ono obvyklé „dobrý den“, nýbrž v naprosté většině jeho specifické Nazdar! Byl to jeho velice oblíbený a osobitý pozdrav. Od té doby vždy, když přivítání nazdar! zaslechnu vzpomenu si na něj a tak už tomu bude asi napořád.
Dovolím si proto s hlubokou úctou k Vám, pane doktore, rozloučit se s Vámi Vaším Nazdar! Budete nám moc chybět.

Miroslav Přidal
Kancelář veřejného ochránce práv

Lukáš Hlouch řekl(a)...

Jako bývalý zaměstnanec Kanceláře zesnulého a nám všem drahého JUDr. Motejla mohu jen říci, že roky strávené prací pro jeho Kancelář pro mě byly, jsou a navždy zůstanou nesmazatelnou vzpomínkou na člověka, který byl nejen velkou osobností v právnické profese , ale především chápajícím učitelem nás mladých začínajících právníků. Nikdy nedával v diskusi s námi najevo svou myšlenkovou převahu pramenící z bezbřehých životních zkušeností, přesvědčoval argumenty, nikoliv vahou svého úřadu. Na rozloučenou vzpomenu jeho vlastními slovy, která považuji za nejlepší definici jakéhokoliv právního rozhodování: "snažit se to udělat spravedlivě, ale tak, aby zákon nedostal moc na frak..." V KVOPu bylo vždy mnoho doktorů práv, ale jen jediný Doktor - JUDr. Otakar Motejl. Pane Doktore, bylo mi ctí pod Vámi sloužit a učit se od Vás, nikdy nezapomenu! Váš "drzý chlapeček" Lukáš Hlouch.

Anonymní řekl(a)...

Zajímavá je vzpomínka dr. Dana umístěná zde:
http://www.kulturni-noviny.cz/clanek_Dan.php

"S laskavou ironií mě před několika měsíci upozornil na skupinu právníků a jejich tiskovinu vyjadřující pod hesly známými z 50. let 20. století požadavek na změnu systému výběru soudců, bez definice, jakého soudce vybíráme, bez psychologů a předsedů krajských soudů. Cítil, že za těmito požadavky je částečně frustrace psychology nedoporučených a jím nepřijatých uchazečů o jmenování soudcem nebo státním zástupcem."

J. Mýlek

Jan Potměšil řekl(a)...

Řada vzpomínek a nekrologů je dostupná též na stránkách www.ochrance.cz zde: http://www.ochrance.cz/vzpominka-na-judr-motejla/