Jan Vučka: Jak závazná jsou pravidla lyžařské federace?
Velmi kontroverzní otázkou je, zda mohou sportovní pravidla vyhlášená sportovním sdružením ukládat povinnosti i nečlenům daného sdružení, pokud povinnost dodržovat tato pravidla neukládá obecně závazný právní předpis. Závaznost pravidel může být přitom významná pro posuzování trestněprávní odpovědnosti za sportovní úrazy způsobené v příčinné souvislosti s porušením pravidel daného sportu (blíže zde).
Tento problém byl v České republice diskutován v souvislosti s případem zranění lyžařky, do které narazil jiný rekreační lyžař, jenž poškozenou na sjezdovce přehlédl a nedokázal pak včas zabrzdit. Případ byl právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a v průběhu řízení se řešila otázka, zda má i rekreační sportovec, který není členem Mezinárodní lyžařské federace, povinnost dodržovat oficiální pravidla FIS pro chování lyžařů a snowboardistů včetně mj. povinnosti neohrožovat ostatní (pravidlo č. 1) a volit vhodnou rychlost a styl jízdy (pravidlo č. 2).
Soudy zaujaly stanovisko, že pravidla FIS byla pro lyžaře na sjezdovce závazná i přesto, že nešlo o registrované sportovce a oficiální podnik pořádaný FIS či přidruženou organizací. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 8 Tdo 68/2010, jímž bylo odmítnuto dovolání obviněného, byl tento názor podpořen. V době psaní příspěvku bohužel ještě není plný text usnesení přístupný na stránkách NS ČR, třebaže v InfoSoudu lze ukončení věci již ověřit.
Proti obecné závaznosti podobných pravidel lze snést celou řadu argumentů. Především je taková konstrukce v rozporu s principy demokratického právního státu. Sportovní sdružení jsou subjekty ryze privátní povahy a nemohou ukládat obecně závazné povinnosti. Kdybychom něco takového pro sportovní spolky uznali, už bychom obtížně hledali důvod, proč neposkytnout podobné privilegium také sběratelským spolkům anebo nejrůznějším církvím a sektám.
Dále je tu problém s mlčky předpokládanou jednoznačností sportovních disciplín. Například existuje několik profesionálních asociací boxu působících na mezinárodní úrovni. Striktně vzato tedy neexistuje jeden sport s názvem box a není také důvod, proč by mělo existovat jen jediné lyžování. Z jakého důvodu by měla být závazná právě pravidla této jedné lyžařské asociace? A i kdyby existoval jen jediný obecně uznávaný sport daného názvu, z jakého důvodu by měl každý člověk povinnost hrát právě tento sport a nezkoušet vlastní variantu?
Ilustrujme si to na příkladu fotbalu. Existuje uznávaná mezinárodní fotbalová asociace FIFA, která vydává oficiální pravidla. Tato pravidla upřesňují požadavky na velikost hřiště, počet rozhodčích, hráčů a tak dále. Pokud se někdo rozhodne hrát fotbal s jiným počtem hráčů a jiným počtem rozhodčích (vzpomeňme si na vlastní mladá léta a fotbalové zápasy před základní školou), není to samo o sobě důkazem toho, že nechce hrát fotbal podle oficiálních pravidel FIFA? Proč by tedy měla být pravidla FIFA pro hráče takové hry závazná?
Odvolávat se na bezpečnost oficiálních pravidel lyžování jako samotný důvod k uznání jejich právní relevance také nelze. Z ničeho totiž nevyplývá, že sport musí být vždy bezpečný. Existuje celá řada sportů, které jsou nebezpečné. Existují lidé, kteří se věnují akrobatickému lyžování nebo sjíždějí zledovatělé sjezdovky na horských kolech. Existují dokonce sporty, v nichž účastníci na sebe navzájem útočí; například již zmiňovaný box. Přísně rozumově vzato neexistuje žádný důvod, proč by sjezdovky musely být nutně bezpečné a úpolové sporty se měly odehrávat jen v ringu (nelze si v této souvislosti nevzpomenout na Zafoda Bíblbroxe, hrdinu kultovní knihy Stopařův průvodce po galaxii a fanouška boxu na lyžích).
Samozřejmě již sám zdravý rozum vylučuje dovolenost toho, aby se mezi lyžaře na sjezdovce přiřítil jiný sportovec na horském kole a boxoval kolem sebe. Ale kdybychom měli posuzovat situaci pouze optikou existence pravidel, pak bychom nemohli dát jedné, bezpečné variantě lyžování přednost před jinou, nebezpečnou variantou. Oba sporty by existovaly vedle sebe a měly by svá vlastní pravidla.
Podobně vedle sebe existují fullkontaktní a semikontaktní bojové sporty a nikdo netvrdí, že v ringu mohou platit jen ta a nikoli ona pravidla. Musíme tedy k přiznání právní relevance navenek hledat jiný důvod než pouhou bezpečnost nebo oficiálnost pravidel.
Též je tu problém s mírou právní jistoty ohledně interních norem sportovních sdružení a s tím, zda lze spravedlivě požadovat po občanech, aby si místo obecně závazných norem majících stanovenou formu aktivně vyhledávali, zdali neexistují nějaké jiné normy vydané jakýmsi „oficiálním“ spolkem, který může být registrovaný v tuzemsku, ale také může být registrovaný v neznámé cizí zemi.
Pochopitelně by nikdy nebylo možné (ani pro řadového adresáta norem, ale dokonce ani pro soud) s jistotou říci, zdali náhodou není ve Francii, Kazachstánu či kdekoli jinde registrovaná Mezinárodní federace kaskadérského a ultimátního lyžování, která třeba dovoluje jinou míru rizika. Kromě toho by se podobná nejistota neomezovala jen na sjezdovky; nikdo by neměl jistotu, zda jím právě vykonávaná činnost není náhodou někým pokládána za sport s určitými „oficiálními“ pravidly (i v běhu do schodů a v pojídání knedlíků na čas se pořádají závody). Výsledná právní nejistota by byla taková, že právnímu řádu opřenému o takové normy by snad ani nešlo říci právní řád.
Z výše uvedených důvodů mám za to, že automatickou závaznost interních pravidel sportovních sdružení i pro nečleny nebo mimo oficiální podniky je nutno co nejdůrazněji odmítnout, a to i přes to, že Nejvyšší soud ČR již v citované i v další věci závaznost pravidel FIS uznal.
Oficiální sportovní pravidla buďto musejí být přejata do obecně závazného právního předpisu majícího náležitou formou, či alespoň na ně musí být učiněn v takovém právním předpisu odkaz, nebo musí existovat zvláštní důvod pro uznání jejich právní relevance. Takové důvody mohou být různé povahy.
Konkrétnímu pravidlu (například povinnosti jet rychlostí dovolující zastavení na dohled) by bylo možné přiznat právní relevanci i pro neorganizované sportovce jako všeobecnému pravidlu nutné obezřetnosti, které logicky vyplývá z povahy dané činnosti a které koresponduje s očekáváními sportovců. Tak například při chůzi či běhu po chodníku je třeba dodržovat obecná pravidla opatrnosti s odkazem na § 415 občanského zákoníku a není nutné přijímat zvláštní právní předpis či odkazovat na pravidla mezinárodní chodecké či běžecké asociace.
Není důvodu, proč by obdobně nemělo být postupováno také u rekreačního lyžování. Vždyť pravidla FIS jsou celkem triviální a vlastně jen opakují obecná pravidla bezpečnosti na sjezdovce, jak jsou seznatelná pouhým zdravým rozumem. Ostatně ani pravidla FIS nemohou obsahovat úplnou úpravu pohybu na sjezdovce a tak jako tak bude v konkrétních případech nutné odkázat i na zdravý rozum a reálná očekávání lyžařů (více zde).
Samozřejmě budou také důležité smluvní vztahy s provozovatelem sportovního podniku či s jinými sportovci. Bude-li podmínkou členství v boxerském klubu dodržování pravidel konkrétní boxerské asociace, pak budou tato pravidla platit, i když členové klubu nebo majitel klubu nebudou členy dané asociace.
Nemusí však jít výhradně o součást smluvních ujednání. Provozovatel sjezdovky může například u dolní stanice vleku zřetelně vyvěsit pravidla FIS, jak se také často děje. Pak lze argumentovat, že lyžaři byli vyrozuměni o pravidlech bezpečného lyžování a měli očekávat, že se jimi budou ostatní lyžaři řídit a budou totéž předpokládat od ostatních a podle toho budou volit svůj styl jízdy. Pokud by to některý lyžař svévolně ignoroval, dala by se v tom spatřovat součást nedbalostního zavinění vůči případnému úrazu způsobenému nebezpečnou jízdou v rozporu s pravidly.
Přiznat pravidlům Mezinárodní lyžařské federace právní relevanci právě proto, že jde o oficiální pravidla, by bylo možné pouze tehdy, pokud by tato pravidla byla u lyžařské veřejnosti natolik zažitá, že by je všichni lyžaři považovali za de facto závazná a každý účastník dění na sjezdovce by nutně počítal s tím, že ostatní budou od něj jednání v souladu s těmito pravidly očekávat a sami se těmito očekáváními budou řídit při volbě vlastní jízdy.
Samozřejmě by hodně záleželo na tom, jak zažitá jsou v obecném povědomí daná pravidla. Lze najít sporty, kde taková regulace bez problémů funguje. Vezměme si jako příklad dobře známé chlapecké fotbalové zápasy před školou. Ač nejsou oficiální pravidla závazná, přesto nejsou šlapáky dovolené, neboť tato část pravidel FIFA jednoznačně koresponduje s představami účastníků hry. Tato všeobecná akceptace určité části oficiálních pravidel je natolik silná, že v případném trestním řízení by soud musel konstatovat, že šlapáky nejsou ani při neorganizovaných zápasech dovoleny.
Nutno však konstatovat, že pravidla FIS podobnou všeobecnou známost nemají a nejsou obecně uznávána proto, že jde o pravidla FIS. Impulsem k šíření povědomí o těchto pravidlech byl až popisovaný případ z roku 2008, po němž následovalo poměrně velké množství příspěvků ve sdělovacích prostředcích, v nichž se o pravidlech FIS hovořilo.
I ve shora popsaných či jiných případech, kdy by interním pravidlům sportovní asociace byla přiznána právní relevance navenek, by však rozhodující pro takový postup byly jiné skutečnosti než samotný fakt, že právě takovou sadu pravidel přijal pro své členy nějaký soukromý sportovní spolek.
Teorii o automatické závaznosti oficiálních sportovních pravidel nutno jednoznačně odmítnout. Představa, že ač nečlen, jsem automaticky povinen dodržovat pravidla lyžařské federace, mi přijde podobně fantastická, jako kdyby každý člověk mající doma známky byl automaticky povinen dodržovat pravidla Svazu českých filatelistů. Co přijde příště? Zakáže Český zahrádkářský svaz všem obyvatelům republiky pěstování jedovatých okrasných rostlin? Když World Wrestling Entertainment vydá závazná pravidla pro hospodské rvačky, budou to soudy také akceptovat?
Žádná podobná konstrukce nebyla v daném případě vůbec nutná. Srazí-li se dva lidé dobíhající tramvaj, také se nikdo neuchyluje ke studování pravidel Mezinárodní atletické federace! Pravidla nutné obezřetnosti na sjezdovce, jak je dokáže vnímat každý rozumný člověk, nejsou o mnoho (pokud vůbec) složitější než pravidla nutné obezřetnosti při běhání po chodníku. Úvahy soudu a státního zastupitelství o evidentní potřebnosti uznat závaznost oficiálních pravidel FIS kvůli jejich významu jako „jediného regulačního prostředku“ („Nejvyšší soud se identifikoval i s názorem formulovaným státním zástupcem v jeho vyjádření k podanému dovolání, že význam pravidel vydaných Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) jako jediného regulačního prostředku u tohoto do jisté míry riskantního rekreačního sportu nelze bagatelizovat způsobem, jímž činí odvolatel, zejména proto, že jiná pravidla stanovena nejsou a jejich potřeba je evidentní.“) jsou naprosto mylné, nemluvě o všech ostatních důvodech proti rozvedených výše.
Nebude-li tedy dán zvláštní důvod k uznání trestněprávní relevance konkrétní sadě sportovních pravidel (několik možných důvodů jsme si vyjmenovali výše), bude úplně postačovat, a dokonce bude správnější pouze odkázat na obecnou prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku.
Pro laskavé čtenáře, kteří dočetli až sem, jsem připravil malou anketu:
1) Chodíte na koupaliště?
2) Slyšeli jste někdy v životě o Fédération Internationale de Natation (FINA)?
3) Napadlo vás zjišťovat si její pravidla?
Jan Vučka
(státní zástupce, LinkedIn profil)
text vznikl zkrácením a úpravou článku Trestněprávní odpovědnost sportovců a sportovní pravidla, otištěného v časopise Státní zastupitelství č. 10/2009
Tento problém byl v České republice diskutován v souvislosti s případem zranění lyžařky, do které narazil jiný rekreační lyžař, jenž poškozenou na sjezdovce přehlédl a nedokázal pak včas zabrzdit. Případ byl právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a v průběhu řízení se řešila otázka, zda má i rekreační sportovec, který není členem Mezinárodní lyžařské federace, povinnost dodržovat oficiální pravidla FIS pro chování lyžařů a snowboardistů včetně mj. povinnosti neohrožovat ostatní (pravidlo č. 1) a volit vhodnou rychlost a styl jízdy (pravidlo č. 2).
Soudy zaujaly stanovisko, že pravidla FIS byla pro lyžaře na sjezdovce závazná i přesto, že nešlo o registrované sportovce a oficiální podnik pořádaný FIS či přidruženou organizací. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 8 Tdo 68/2010, jímž bylo odmítnuto dovolání obviněného, byl tento názor podpořen. V době psaní příspěvku bohužel ještě není plný text usnesení přístupný na stránkách NS ČR, třebaže v InfoSoudu lze ukončení věci již ověřit.
Proti obecné závaznosti podobných pravidel lze snést celou řadu argumentů. Především je taková konstrukce v rozporu s principy demokratického právního státu. Sportovní sdružení jsou subjekty ryze privátní povahy a nemohou ukládat obecně závazné povinnosti. Kdybychom něco takového pro sportovní spolky uznali, už bychom obtížně hledali důvod, proč neposkytnout podobné privilegium také sběratelským spolkům anebo nejrůznějším církvím a sektám.
Dále je tu problém s mlčky předpokládanou jednoznačností sportovních disciplín. Například existuje několik profesionálních asociací boxu působících na mezinárodní úrovni. Striktně vzato tedy neexistuje jeden sport s názvem box a není také důvod, proč by mělo existovat jen jediné lyžování. Z jakého důvodu by měla být závazná právě pravidla této jedné lyžařské asociace? A i kdyby existoval jen jediný obecně uznávaný sport daného názvu, z jakého důvodu by měl každý člověk povinnost hrát právě tento sport a nezkoušet vlastní variantu?
Ilustrujme si to na příkladu fotbalu. Existuje uznávaná mezinárodní fotbalová asociace FIFA, která vydává oficiální pravidla. Tato pravidla upřesňují požadavky na velikost hřiště, počet rozhodčích, hráčů a tak dále. Pokud se někdo rozhodne hrát fotbal s jiným počtem hráčů a jiným počtem rozhodčích (vzpomeňme si na vlastní mladá léta a fotbalové zápasy před základní školou), není to samo o sobě důkazem toho, že nechce hrát fotbal podle oficiálních pravidel FIFA? Proč by tedy měla být pravidla FIFA pro hráče takové hry závazná?
Odvolávat se na bezpečnost oficiálních pravidel lyžování jako samotný důvod k uznání jejich právní relevance také nelze. Z ničeho totiž nevyplývá, že sport musí být vždy bezpečný. Existuje celá řada sportů, které jsou nebezpečné. Existují lidé, kteří se věnují akrobatickému lyžování nebo sjíždějí zledovatělé sjezdovky na horských kolech. Existují dokonce sporty, v nichž účastníci na sebe navzájem útočí; například již zmiňovaný box. Přísně rozumově vzato neexistuje žádný důvod, proč by sjezdovky musely být nutně bezpečné a úpolové sporty se měly odehrávat jen v ringu (nelze si v této souvislosti nevzpomenout na Zafoda Bíblbroxe, hrdinu kultovní knihy Stopařův průvodce po galaxii a fanouška boxu na lyžích).
Samozřejmě již sám zdravý rozum vylučuje dovolenost toho, aby se mezi lyžaře na sjezdovce přiřítil jiný sportovec na horském kole a boxoval kolem sebe. Ale kdybychom měli posuzovat situaci pouze optikou existence pravidel, pak bychom nemohli dát jedné, bezpečné variantě lyžování přednost před jinou, nebezpečnou variantou. Oba sporty by existovaly vedle sebe a měly by svá vlastní pravidla.
Podobně vedle sebe existují fullkontaktní a semikontaktní bojové sporty a nikdo netvrdí, že v ringu mohou platit jen ta a nikoli ona pravidla. Musíme tedy k přiznání právní relevance navenek hledat jiný důvod než pouhou bezpečnost nebo oficiálnost pravidel.
Též je tu problém s mírou právní jistoty ohledně interních norem sportovních sdružení a s tím, zda lze spravedlivě požadovat po občanech, aby si místo obecně závazných norem majících stanovenou formu aktivně vyhledávali, zdali neexistují nějaké jiné normy vydané jakýmsi „oficiálním“ spolkem, který může být registrovaný v tuzemsku, ale také může být registrovaný v neznámé cizí zemi.
Pochopitelně by nikdy nebylo možné (ani pro řadového adresáta norem, ale dokonce ani pro soud) s jistotou říci, zdali náhodou není ve Francii, Kazachstánu či kdekoli jinde registrovaná Mezinárodní federace kaskadérského a ultimátního lyžování, která třeba dovoluje jinou míru rizika. Kromě toho by se podobná nejistota neomezovala jen na sjezdovky; nikdo by neměl jistotu, zda jím právě vykonávaná činnost není náhodou někým pokládána za sport s určitými „oficiálními“ pravidly (i v běhu do schodů a v pojídání knedlíků na čas se pořádají závody). Výsledná právní nejistota by byla taková, že právnímu řádu opřenému o takové normy by snad ani nešlo říci právní řád.
Z výše uvedených důvodů mám za to, že automatickou závaznost interních pravidel sportovních sdružení i pro nečleny nebo mimo oficiální podniky je nutno co nejdůrazněji odmítnout, a to i přes to, že Nejvyšší soud ČR již v citované i v další věci závaznost pravidel FIS uznal.
Oficiální sportovní pravidla buďto musejí být přejata do obecně závazného právního předpisu majícího náležitou formou, či alespoň na ně musí být učiněn v takovém právním předpisu odkaz, nebo musí existovat zvláštní důvod pro uznání jejich právní relevance. Takové důvody mohou být různé povahy.
Konkrétnímu pravidlu (například povinnosti jet rychlostí dovolující zastavení na dohled) by bylo možné přiznat právní relevanci i pro neorganizované sportovce jako všeobecnému pravidlu nutné obezřetnosti, které logicky vyplývá z povahy dané činnosti a které koresponduje s očekáváními sportovců. Tak například při chůzi či běhu po chodníku je třeba dodržovat obecná pravidla opatrnosti s odkazem na § 415 občanského zákoníku a není nutné přijímat zvláštní právní předpis či odkazovat na pravidla mezinárodní chodecké či běžecké asociace.
Není důvodu, proč by obdobně nemělo být postupováno také u rekreačního lyžování. Vždyť pravidla FIS jsou celkem triviální a vlastně jen opakují obecná pravidla bezpečnosti na sjezdovce, jak jsou seznatelná pouhým zdravým rozumem. Ostatně ani pravidla FIS nemohou obsahovat úplnou úpravu pohybu na sjezdovce a tak jako tak bude v konkrétních případech nutné odkázat i na zdravý rozum a reálná očekávání lyžařů (více zde).
Samozřejmě budou také důležité smluvní vztahy s provozovatelem sportovního podniku či s jinými sportovci. Bude-li podmínkou členství v boxerském klubu dodržování pravidel konkrétní boxerské asociace, pak budou tato pravidla platit, i když členové klubu nebo majitel klubu nebudou členy dané asociace.
Nemusí však jít výhradně o součást smluvních ujednání. Provozovatel sjezdovky může například u dolní stanice vleku zřetelně vyvěsit pravidla FIS, jak se také často děje. Pak lze argumentovat, že lyžaři byli vyrozuměni o pravidlech bezpečného lyžování a měli očekávat, že se jimi budou ostatní lyžaři řídit a budou totéž předpokládat od ostatních a podle toho budou volit svůj styl jízdy. Pokud by to některý lyžař svévolně ignoroval, dala by se v tom spatřovat součást nedbalostního zavinění vůči případnému úrazu způsobenému nebezpečnou jízdou v rozporu s pravidly.
Přiznat pravidlům Mezinárodní lyžařské federace právní relevanci právě proto, že jde o oficiální pravidla, by bylo možné pouze tehdy, pokud by tato pravidla byla u lyžařské veřejnosti natolik zažitá, že by je všichni lyžaři považovali za de facto závazná a každý účastník dění na sjezdovce by nutně počítal s tím, že ostatní budou od něj jednání v souladu s těmito pravidly očekávat a sami se těmito očekáváními budou řídit při volbě vlastní jízdy.
Samozřejmě by hodně záleželo na tom, jak zažitá jsou v obecném povědomí daná pravidla. Lze najít sporty, kde taková regulace bez problémů funguje. Vezměme si jako příklad dobře známé chlapecké fotbalové zápasy před školou. Ač nejsou oficiální pravidla závazná, přesto nejsou šlapáky dovolené, neboť tato část pravidel FIFA jednoznačně koresponduje s představami účastníků hry. Tato všeobecná akceptace určité části oficiálních pravidel je natolik silná, že v případném trestním řízení by soud musel konstatovat, že šlapáky nejsou ani při neorganizovaných zápasech dovoleny.
Nutno však konstatovat, že pravidla FIS podobnou všeobecnou známost nemají a nejsou obecně uznávána proto, že jde o pravidla FIS. Impulsem k šíření povědomí o těchto pravidlech byl až popisovaný případ z roku 2008, po němž následovalo poměrně velké množství příspěvků ve sdělovacích prostředcích, v nichž se o pravidlech FIS hovořilo.
I ve shora popsaných či jiných případech, kdy by interním pravidlům sportovní asociace byla přiznána právní relevance navenek, by však rozhodující pro takový postup byly jiné skutečnosti než samotný fakt, že právě takovou sadu pravidel přijal pro své členy nějaký soukromý sportovní spolek.
Teorii o automatické závaznosti oficiálních sportovních pravidel nutno jednoznačně odmítnout. Představa, že ač nečlen, jsem automaticky povinen dodržovat pravidla lyžařské federace, mi přijde podobně fantastická, jako kdyby každý člověk mající doma známky byl automaticky povinen dodržovat pravidla Svazu českých filatelistů. Co přijde příště? Zakáže Český zahrádkářský svaz všem obyvatelům republiky pěstování jedovatých okrasných rostlin? Když World Wrestling Entertainment vydá závazná pravidla pro hospodské rvačky, budou to soudy také akceptovat?
Žádná podobná konstrukce nebyla v daném případě vůbec nutná. Srazí-li se dva lidé dobíhající tramvaj, také se nikdo neuchyluje ke studování pravidel Mezinárodní atletické federace! Pravidla nutné obezřetnosti na sjezdovce, jak je dokáže vnímat každý rozumný člověk, nejsou o mnoho (pokud vůbec) složitější než pravidla nutné obezřetnosti při běhání po chodníku. Úvahy soudu a státního zastupitelství o evidentní potřebnosti uznat závaznost oficiálních pravidel FIS kvůli jejich významu jako „jediného regulačního prostředku“ („Nejvyšší soud se identifikoval i s názorem formulovaným státním zástupcem v jeho vyjádření k podanému dovolání, že význam pravidel vydaných Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) jako jediného regulačního prostředku u tohoto do jisté míry riskantního rekreačního sportu nelze bagatelizovat způsobem, jímž činí odvolatel, zejména proto, že jiná pravidla stanovena nejsou a jejich potřeba je evidentní.“) jsou naprosto mylné, nemluvě o všech ostatních důvodech proti rozvedených výše.
Nebude-li tedy dán zvláštní důvod k uznání trestněprávní relevance konkrétní sadě sportovních pravidel (několik možných důvodů jsme si vyjmenovali výše), bude úplně postačovat, a dokonce bude správnější pouze odkázat na obecnou prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku.
Pro laskavé čtenáře, kteří dočetli až sem, jsem připravil malou anketu:
1) Chodíte na koupaliště?
2) Slyšeli jste někdy v životě o Fédération Internationale de Natation (FINA)?
3) Napadlo vás zjišťovat si její pravidla?
Jan Vučka
(státní zástupce, LinkedIn profil)
text vznikl zkrácením a úpravou článku Trestněprávní odpovědnost sportovců a sportovní pravidla, otištěného v časopise Státní zastupitelství č. 10/2009
21 komentářů:
Jako příznivec kontaktních sportů vřele souhlasím.
Zajímalo by mě taky, kam by směřovala úvaha soudů, pokud by se jednalo o věc, která není výslovně upravena stanovami nějakého spolku. Sáhli by po nejbližší analogii? Nutili by například historické šermíře šermovat s maskou a fleretem? Byť v jízdním turnaji z doby Přemysla Otakara II.? Musel bych mít na nafukovačce plovací vestu a helmu?
Skvělý post.
Zajímavý by byl bezesporu též náhled NS na problém, kdy v určitém sportu existují různé, navzájem si konkurující a pravidly si odporující federace, přičemž žádnou z nich nelze označit za marginální. Napadá mne box, hokej či americký fotbal.
Judikát jsem nečetl, sleduju to jen z povzdálí, nicméně vždy jsem si myslel, že je "závaznost" pravidel FIS dovozována jedním z těchto mechanismů:
1) Jsou coby návštěvní řád vyhlášena provozovatelem areálu.
2) Jsou common sense obsahem povinnosti dle § 415 OZ.
Závěr, že FIS má pravomoc stanovovat normativně pravidla pro všechny, kdož lyžují, je podle mne přitažen za vlasy.
A kde je v odůvodnění uvedeno, že jsou nějaká pravidla závazná ?
Samozřejmě povinnost lze stanovit pouze zákonem.
Petr Řízek
Ještě mě napadlo... Pokud jsou skutečně pravidla FIS závazná jako taková a ne proto, že jsou vlastně jen obsáhlejším popisem § 415, musel by NS nutně uznat též závaznost pravidel FIS, která nijak s bezpečností nesouvisejí, např. pokud by FIS do pravidel napsala, že se nesmí lyžovat v palčácích nebo že na lanovce holky sedí vlevo.
Pokud to FIS řekne, skutečně je to dle názoru NS závazné pro všechny? OMG.
Podle mého názoru mají sportovní pravidla značnou právní relevanci a lze jim přiznat specifickou závaznost (samozřejmě soud posléze rozhoduje podle právních norem, ale sportovní pravidla tu mohou mít významnou podpůrnou roli).
1) jednak sportovní svazy jsou založené jako občanská srdužení. Podle §4B ZSO "nejsou dovolena sdružení, která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony"
2) veškerá sportovní pravidla obsahují pasáže zaměřené na prevenci před sportovními úrazy
3) tím že dobrovolně vstoupíte na sjezdovku, fotbalové hřiště atd. přijímáte tyto pravidla jako závazná jste si vědom toho, že při jejich porušení může přijít trest (žlutá karta, disciplinární trest nebo i trest od soudu)
Nenapsal jste, zda-li souhlasíte s odsouzením toho lyžaře. On přeci nebyl odsouzen na základě sportovních pravidel. On svým nedbalostním jednáním srazil sedmiletou dívku, které roztrhl slezinu. Jednoznačně to lze klasifikovat jako nedbalostní ublížení na zdraví, pravidla FIS zde měli podpůrnou roli a je už celkem vedlejší, že to byl lyžařský instruktor, který měl o pravidlech FIS určitě povědomí.
Podpůrnou roli pravidel už NS přiznal v jiném případě (Usnesení NS 5 Tdo 997/2002), tady pravidla pomohla rozhodnout o subjektivní stránce tresného činu.
Marek Měchura
Děkuji za článek, se kterým vřele souhlasím.
Připadá mi, jako by NS občas zachovával zvyklost příznačnou pro komunistické právo: totální respekt k (technickým) normám, instrukcím, oběžníkům, cenovým předpisům... Namísto toho, co by spíše kladl důraz na zvyklosti, okolnosti a rozumná očekávání účastníků občanského styku.
Jinými slovy, představuji si, že radost některých soudců při nalezení konkrétního normativního ustanovení, ať už v jakémkoli (kvazi-)předpisečku, musí být nezměrná.
Mám takový pocit, že v mnou tuto zimu navštívených lyžařských areálech (Špindl, Bílá, ale i Sella Ronda v Itálii) skutečně jsou pravidla FIS vyvěšena vedle každé kasy, i v obrázkové formě, a je tam cedule o povinnosti lyžařů je dodržovat. Čili bych si tipnul, že budou závazná dle návštěvního / provozního řádu.
Netuší ovšem někdo, jak je to s povinností na sjezdovce nechlastat ? Letmo jsem zaznamenal v médiích něco o pokutujících policistech...
Martin Ráž
Ad Dan Dvoracek 16:13:
Naprosto s Vámi souhlasím, snad jen s tou poznámkou, že pokud platí varianta 2), pak bych se přesto raději vyhnul citaci pravidel FIS, případně bych je zmínil hodně hodně na okraj, neboť jádrem argumentu je § 415 OZ a pravidla FIS více méně jen potvrzují, že náš výklad § 415 OZ je správný.
Problém je v tom, že NS ani v jednom ze třech (mně známých) rozhodnutí týkajících se pravidel FIS neřekl PROČ, což je u takto důležité otázky dosti bolestivé. Prostě jsou podle NS závazná, aniž by měl potřebu to výslovně rozvést.
Mnou citovaná věta z posledního judikátu ("Nejvyšší soud se identifikoval i s názorem formulovaným státním zástupcem v jeho vyjádření k podanému dovolání, že význam pravidel vydaných Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) jako jediného regulačního prostředku u tohoto do jisté míry riskantního rekreačního sportu nelze bagatelizovat způsobem, jímž činí dovolatel, zejména proto, že jiná pravidla stanovena nejsou a jejich potřeba je evidentní.") vyznívá dosti děsivě. Je-li to míněno opravdu tak, jak je to napsáno, pak lze skuetčně říci jen OMG.
Zajímavá je i část odůvodnění rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 Cdo 1506/2004: "Pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, obsahují normy, jejichž dodržováním má být zajištěna bezpečnost uživatelů sjezdovky a slouží tak k předcházením vzniku škod, s nimiž zákon spojuje odpovědnost. I když nejsou obecně závazným právním předpisem, jsou tato pravidla pro lyžaře na sjezdové trati závazná, a to bez ohledu na to, zda jsou pramenem práva či nikoliv, jak je namítáno v dovolání."
NS zcela opomenul jiné nástroje k předcházení škod (§ 415 OZ) a speciálně se mi libí styl argumentace "není obecně závazný, ale je (obecně) závazný".
Ad Martin Ráž:
Pokud by NS alespoň jednou jasně deklaroval "pravidla FIS byla v daném případě závazná, neboť byla vyvěšena na tabuli a dovolatel měl možnost se s nimi seznámit ...", nemuseli jsme tento problém řešit.
Zatím NS vždy řekl "pravidla FIS jsou závazná", což se dá chápat všelijak včetně různých dosti nepříjemných variant.
Domnívám se, že správná je teze Jana Petrova, že NS byl nadšen, že to může podle něčeho jasně napsaného písknout.
Pokud jde o argumentaci, domnívám se, že NS používá klasickou argumentační techniku "čím je to spornější, tím kategoričtěji to tvrď a tím míň to rozváděj". Všimněte si, kolik prostoru věnuje NS v odůvodnění zpravidla jasným a nesporným otázkám typu podle které verze OSŘ pojedeme či že zástavní právo je akcesorické ve srovnání s právním jádrem problému.
Jan Petrov přesně trefil hřebík na hlavičku. Je to chronická nemoc českého právnictví, legalism. Nejhorší je, že se šíří jako kapénková infekce, protože ji pozoruji i u svých mladých kollegů: Nemáš zákonný titul, nemáš nárok. Spravedlnost nikomu nic neříká, hlavní je přeci právo.
Řekl bych, že je to přesně naopak. Totiž že toto rozhodnutí (pokud je takové jako je zde popisováno) je produkt nějaké perverzní formy přirozeněprávní nauky a nikoliv právního pozitivismu a předvídatelnosti práva.
Michal Luděk
Sportovní pravidla vykládám teleologicky. Tak třeba smyslem (cílem, účelem) fotbalu je zlikvidovat soupeři kotníky, a proto chápu, že fotbalisti používají kopačky. Ale nechápu, k čemu potřebují ten míč.
Michal Luděk - Myslím, že se to nevylučuje.
Projevem legalismu v perversním slova smyslu je potřeba rozsoudit to podle něčeho jednoznačně napsaného, i kdyby to měl být návod na polívku v prášku.
Dovození závaznosti návodu na polívku v prášku je samozřejmě projevem právního šamanismu.
Vážení,obracím se s tímto dotazem na Vás,kteří jste se vyjadřovali k pravidlům FIS: jste lyžaři a stal se Vám osobně, nebo Vašim nejbližším úraz při lyžování?
28.1.2006 jsem byla sražena na vleku studentem,věk 16,5 let, na lyžařském výcviku.Úraz se stal na Zahrádkách 2 mezi chatou Viktorka a stromořadím.Toto místo se neupravuje,protože není považováno za sjezdovou trať. Žaloba u soudu byla vedena proti studentovi.Nejdelší dobu se řešila otázka zda je vlek součástí sjezdovky,protože ano,může se tam jezdit.Rychlost a styl jízdy, dobrý lyžař volí rychlejší jízdu,při střetu nebezpečnější.Řekla jsem ,že jel dobře,rychleji a nebezpečná byla jízda podél vleku.Je to důvod k tomu,aby byl student vyviněn z odpovědnosti? A protože byl řádně poučen nenese ani škola žádnou vinu.Závěrem jenom dodávám,že budu platit z rohodnutí odvolacího soudu ze 1.2.2011 489OO,-kč.
Dovolte ještě jeden dotaz: myslíte vážně, že rekreační lyžař nepotřebuje výztižná pravidla FIS?
Vlastního komentáře se zdržím a pouze zde stručně oznámím, že patrně budeme mít i zákon o bezpečném pohybu při lyžování:
http://zpravy.idnes.cz/prilby-na-sjezdovach-povinne-do-18-let-a-pod-hrozbou-pokuty-p3y-/domaci.aspx?c=A120406_171722_domaci_hv
Na severu epravo.cz jsem s jistým zpožděním zaregistroval článek o shodném tématu. Domnovám se, že nepřináší nic nového, nicméně pro úplnost si dovolím dát odkaz:
Slalom mezi paragrafy
Malé doplnění: před časem byl publikován další lyžařský judikát, 25 Cdo 4287/2011.
Náhodně jsem zaregistroval další sportovní judikát: 6 Tdo 1170/2009.
Citujme ze začátku rozhodnutí, kde se shrnuje argumentace dovolatele:
"Konstatování odvolacího soudu, že pokud nebylo v Pravidlech atletiky IAAF uvedeno, že okraje [doskočiště na školním sportovišti] mají být ohraničeny betonovými obrubníky měl sám zjistit, jaký materiál je vhodný, obviněný označil za rozporné s důkazním stavem."
Bohužel se z rozhodnutí NS nedozvíme, jak přesně se do případu zapletla Pravidla atletiky IAAF. Nakonec se na ona Pravidla soud ani neodkazoval a lze jen spekulovat, co by soud učinil, pokud by Pravidla obsahovala nějaký "závazný" popis doskočiště.
Závazná nejsou, ale soudy v zahraničí k nim mohou přihlížet, takže je určitě dobré je znát.
A další judikaturní příspěvek do diskuze: 8 Tdo 1372/2018
Okomentovat