14 listopadu 2007

Právní síla mezinárodních smluv o lidských právech v domácím právním řádu

Podle odpovědi na otázku, jaká právní síla je přiznávána smlouvám o lidských právech v právních řádech (většinou Ústavami) jednotlivých států lze vymezit následující čtyři typy přístupů k mezinárodním smlouvám o lidských právech.
1. Ústavy, resp. domácí právní řády se věnují v různé míře právní síle jednotlivých pramenů mezinárodního práva, přičemž smlouvy o lidských právech nezmiňují jako samostatnou kategorii. Těm je přiznávána stejná právní síla jako je přiznávána všem mezinárodním smlouvám. Lze říci, že z formy pramene práva dovozují důležitost obsahu.
2. Některé ústavy zmiňují smlouvy o lidských právech jako samostatnou kategorii, které přiznávají jinou (vyšší) právní sílu než ostatním mezinárodním smlouvám a dalším pramenům mezinárodního práva. Zdá se, že tyto ústavy kladou důraz více na obsah smluv než na formu v podobě pramenu práva.
3. Ústavní normativní příkaz k právní síle mezinárodních smluv o lidských právech je modifikován judikaturou ústavních soudů.
4. Některé ústavy k přijímání mezinárodního práva v domácím právním řádu zcela mlčí a otázka právní síly jednotlivých pramenů mezinárodního práva včetně mezinárodních smluv o lidských právech je řešena soudní judikaturou.

Ad 1. Ústavy, které nečiní rozdíl mezi mezinárodními smlouvami o lidských právech a ostatními mezinárodními smlouvami je možné dále dělit podle toho, jakou právní sílu přiznávají mezinárodním smlouvám. Tyto ústavy někdy dělí mezinárodní smlouvy dle jejich obsahu na ty, k nimž je třeba souhlas parlamentu, jimž je pak propůjčena právní síla zákona, a na ty „administrativní“ smlouvy, které mají právní sílu podzákonného právního předpisu. Tak např. v praxi někdejší Československé socialistické republiky byly kvalifikovány Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech jako smlouvy, k nimž není třeba souhlasu parlamentu a tyto smlouvy se staly vyhláškou ministerstva zahraničních věcí.i) Také německá ústavní úprava rozlišuje mezi smlouvami se silou zákona a administrativními smlouvami, z hlediska smluv o lidských právech ovšem dochází k samozřejmě jinému výsledku než došlo socialistické Československo.ii)
V případě, že se mezinárodní smlouvě o lidských právech dostane právní síly zákona, je její vnitrostátní platnost svázána se zásadami jako je lex posterior derogat legi priori, lex superior derograt legi inferiori. Přes schvalovací zákony, jimiž jsou tyto mezinárodní smlouvy adoptovány do domácího právního řádu, podléhají kontrole Ústavního soudu z hlediska formální i materiální ústavní konformity s domácí ústavou, s případnými důsledky vnitrostátní neplatnosti takové smlouvy. Protože je však smlouva dále mezinárodněprávně platná, musí stát, chce-li dostát svému mezinárodnímu závazku plynoucímu ze smlouvy, změnit svůj právní řád (Ústavu).iii)
Protože v tomto modelu mají mezinárodní smlouvy o lidských právech toliko právní sílu zákona, nejsou referenčními normami pro ústavní soud. To je případ SRN, který lze demonstrovat na rozhodnutí druhého senátu BVerfG (Spolkový ústavní soud) ze dne 14. 10. 2004 (2BvR 1481/2004). V rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že spolkové zákonodárství uznalo Úmluvu o lidských právech a základních svobodách (dále Úmluva) za formální zákon podle článku 59(2) GG (Ústava). Jedná se o zákon ze dne 7. 8. 1952 BGBl. II, s. 685. Že má Úmluva uvnitř německého právního řádu postavení spolkového zákona vyslovil BVerfG již v dřívějším rozhodnutí.iv) BVerfG dovodil, že obecné soudy musí Úmluvu dodržovat a aplikovat tak, jako jiné spolkové zákonné právo, a to cestou „metodicky obhajitelné interpretace“. Garance poskytované Úmluvou (včetně přijatých dodatkových protokolů) nejsou ovšem v německém právním řádu, a to v důsledku jejího začlenění v hierarchii norem, ústavněprávní referenční normou pro ústavní soud, uvedl BVerfG. Dále výslovně uvedl, že z tohoto důvodu se nemůže stěžovatel (úspěšně) před BVerfG dovolávat v ústavní stížnosti přímo porušení lidských práv obsažených v Úmluvě. Přitom odkázal na svou starší i novější judikaturu a odbornou literaturu. v)
Nicméně v zápětí BVerfG uvedl, že záruky práv z Úmluvy ovlivňují interpretaci základních práv a ústavních principů plynoucích z domácího GG (Základní zákon). Text Úmluvy a judikatura Evropského soudu pro lidská práva slouží na úrovni ústavního práva jako interpretační vodítko při stanovení obsahu a rozsahu dopadů základních práv a státoprávních principů obsažených v GG. To vše ovšem za předpokladu, že takový postup nepovede k omezení nebo snížení ochrany základních práv dle GG, což samotná Úmluva také vylučuje.
Dále tento nález snáší argumenty k otevřenosti GG vůči mezinárodnímu právu a ke slučitelnosti ústavního příkazu státní suverenity s mezinárodněprávními závazky SRN. Uzavírá, že interpretace GG jako celku vede k závěru, že SRN se má začlenit do mezinárodněprávního systému společenství států jako mírumilovný a rovnoprávný člen (bod 33 uvedeného rozhodnutí).
Nicméně dále rozhodnutí konstatuje, že na vnitrostátní úrovni není s právem mezinárodních smluv (zjevně včetně smluv o lidských právech neboť v daném případě šlo o Úmluvu – pozn. autorky) zacházeno jako s bezprostředně aplikovatelným právem, to znamená bez zákona, který vyžaduje souhlas Spolkové rady (Bundesrat) podle čl. 59 (2) GG a rovněž nepožívá status ústavního práva (bod 34 rozhodnutí).
V dalším textu rozhodnutí BVerfG interpretuje GG tak, že si nepřeje podřízení neněmeckým výsostným zákonům, když by bylo toto sebepodřízení zbaveno jakéhokoli ústavněprávního omezení a ústavněprávní kontroly. Proto se i právo mezinárodních smluv (všech) aplikuje vnitrostátně jen tehdy, bylo-li inkorporováno do vnitrostátního právního řádu formálně řádně a také v souladu s hmotným právem (bod 36 rozhodnutí).
Podle názoru BVerfG není v rozporu s otevřeností GG vůči mezinárodnímu právu, pokud zákonodárný orgán výjimečně nerespektuje právo mezinárodních smluv (zjevně všech včetně smluv o lidských právech – pozn.- autorky), jestliže je to jediný způsob, jak lze odvrátit porušení základních principů GG (bod 35 rozhodnutí).
Ze svrchu uvedeného je patrno, že pro BVerfG je východiskem aplikovatelnosti mezinárodních smluv jejich formální právní síla (byť ji BVerfG v odůvodnění propojuje s dalšími materiálními, strukturálními a organizačními ústavními principy). Přímá aplikovatelnost se tedy primárně neodvozuje z obsahu smlouvy.
Zůstaneme-li u posouzení statusu Úmluvy v domácím právu národních států, měla Úmluva na základě ústavního textu i v Rakousku status obyčejného zákona v době, kdy byla publikována in BGBl. 210/1958. Takto ji přijímal i rakouský ústavní soud, a to až do rozhodnutí Národní rady (Nationalrat). Teprve poté, kdy byl v roce 1964 ústavním zákonodárcem poskytnut Úmluvě ústavní rang ústavním zákonem ze 4. 3. 1964, byla inkorporována do domácího ústavního práva s důsledky zvýšené právní síly.
Srovnáváme-li německý přístup a rakouský přístup, avšak nejen z hlediska formálního postavení Úmluvy v domácím právním řádu, můžeme se legitimně tázat, zda přes viditelnou formální vstřícnost je ochrana lidských práv garantovaných Úmluvou zajištěna v Rakousku stejně intenzivně jako v SRN. Legitimita takové otázky plyne z rakouské zdrženlivosti k doktríně materiálního právního státu, která je naopak zcela nesporně praktikována v SRN. Také nelze přehlédnout neexistenci ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů v Rakousku, ve srovnání se široce pojímanou ústavní stížností ve SRN.vi)
Model naznačený ad.2 byl u nás realizován Ústavou, a to čl. 10 ve znění do přijetí tzv. euronovely Ústavy.
Současný český přístup je podřaditelný pod b.3 shora provedeného vymezení. S přijetím euronovely Ústavy přestala normativně existovat samostatná kategorie mezinárodních smluv o lidských právech obdařená vyšší právní silou než má zákon, avšak judikatura ÚS stav modifikovala.
Smlouvy o lidských právech také přestaly být z hlediska formálního referenční normou pro ÚS.vii) Byl totiž pozměněn i čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Došlo tak k situaci ústavně formálně podobné té, která platí např. ve SRN, realita je však zcela odlišná. Obecné soudy, které mají aplikovat všechny mezinárodní smlouvy, tj. včetně lidskoprávních smluv namísto zákona, je-li s nimi zákon v kolizi, tak činí výjimečně. A z druhé strany otázka případné kolize mezi smlouvou o lidských právech a domácí ústavou zatím nebyla řešena. Jak se k této prima facie normativně zcela změněné situaci postavil ÚS, ilustruje jeho judikatura.
Nejprve zareagoval nález přijatý v řízení o kontrole norem ze dne 25. 6. 2002 (Pl. ÚS 36/01) takto: V nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy) je obsažen i pokyn pro ÚS, dle kterého žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod. Ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky. Proto rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.
Tento přístup Ústavního soudu byl masivně kritizován českou právní vědou.
Ke kolizi závazků plynoucích z mezinárodních smluv a k přednosti mezinárodních smluv o lidských právech se ÚS vyjádřil v rozhodnutí z 15. 4. 2003 (I. ÚS 752/02) vydaném v řízení o ústavní stížnosti, v němž zkoumal, zda došlo k zásahu do základního práva stěžovatele v řízení o jeho extradici. Tak mimo jiné uvedl: V případě stěžovatele pak stojí v rozporu dva mezinárodní závazky České republiky. Na jedné straně je to závazek České republiky, jakožto smluvní strany Evropské úmluvy o vydávání (č. 549/1992 Sb. ), jíž se zavázala vydávat všechny osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující strany trestní stíhání pro trestný čin (čl. 1). Na straně druhé je Česká republika rovněž vázána zmíněnými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Ústavní soud zde konstatuje, že v takovém případě je namístě dát přednost závazkům ze smluv o ochraně lidských práv. Přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv v případě kolize závazků z mezinárodních smluv vyplývá především z obsahu těchto smluv v návaznosti na ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, dle nějž je Česká republika právním státem. Respekt a ochrana základních práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu, proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit. Ačkoli po změně Ústavy (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.) smlouvy o ochraně lidských práv již netvoří samostatnou kategorii právních norem s aplikační předností ve smyslu dřívějšího znění čl. 10, přesto jsou zvláštní skupinou norem a zároveň představují referenční hledisko jak pro abstraktní kontrolu norem podle čl. 87 odst. 1 Ústavy, tak pro řízení o ústavních stížnostech.
Ad 4. Lze říci, že pokud Ústava nebo právní řád neobsahuje žádný normativní příkaz ve vztahu k mezinárodnímu právu, tj. samozřejmě neřeší ani jeho právní sílu v domácím právním řádu, je věcí soudcovského rozhodování jak se k problému postaví.
Tak např. právní řád státu Izrael neřeší inkorporaci mezinárodního práva do domácího právního systému.Na soudy je v tomto modelu kladena zvýšená odpovědnost za vyřešení konfliktu mezi dodržením standardů mezinárodního práva (zejména lidských práv garantovaných mezinárodními smlouvami) a zájmy občanů státu, včetně jejich zájmu na elementární bezpečnosti. Lze pochybovat o tom, že je tento model nejvhodnější.


---------------------------------
i) Článek 42 tehdy platné Ústavy mimo jiné stanovil, že k mezinárodním smlouvám politickým, hospodářským obecné povahy a ke smlouvám, k jejichž provedení je třeba zákona, dává parlament souhlas.
ii) Viz článek 59 odst. 2 GG.
iii) Viz rozhodnutí rakouského ÚS z 20. 2. 1952 a z 14. 10. 1961. Do této řady lze patrně přičlenit i rozhodnutí polského ústavního soudu k eurozatykači ze dne 27. dubna 2005.
iv) BVerfGE 74, 358 (370); 106 (120).
v) Viz bod 32 analyzovaného rozhodnutí.
vi) Rakousko přijalo v roce 1992 „Grundrechtsbeschwerdegesetz“ (BGBl. 1992/864), podle kterého je možno podat stížnost na porušení základního práva na osobní svobodu trestním rozhodnutím, přičemž k projednání stížnosti je příslušný rakouský nejvyšší soud. Tento procesní prostředek nelze využít k ochraně jiných základních práv.
vii) Paradoxně a zcela neprovázaně byla současně Ústavnímu soudu stanovena nová kompetence v podobě obnovy řízení, a to změnou zákona o Ústavním soudu, § 119 odst. zákona o Ústavním soudu stanoví: rozhodoval-li Ústavní soud v trestní věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. Ústavní soud tedy má otevřít cestu k reparaci vlastního rozhodnutí, jímž bylo porušeno lidské právo garantované mezinárodní smlouvou o lidských právech, kterou ovšem údajně při původním rozhodování o ústavní stížnosti vůbec neměl brát v úvahu jako referenční normu.
A zde je jeho zbytek.

18 komentářů:

Guy Peters řekl(a)...

Výtečný článek, ale předsadil bych mu pojednání o dualistickém a monistickém systému mezinárodního práva veřejného. V monistickém systému má totiž každá mezinárodní smlouva přímou použitelnost. Nicméně s ohledem na doktrínu bezprostředního účinku lze dualistický model považovat za zastaralý.

ČR byla až do 1. 1. 1993 čistě dualistickým státem. Poté přešla na monistický model ve smlouvách o lidských právech; ve zbytku zůstala dualistická. Od 1. června 2002 je ČR čistě monistickým státem.

A pak jen dvě drobnosti: "tyto smlouvy se staly vyhláškou ministerstva zahraničních věcí." To je dosti sporné tvrzení. Původně vyhláška pramenem práva nebyla. Byla jen formou, jíž se právní předpis nespecifikovaného druhu vyhlašoval, tj. de facto oznámení. Od nástupu kommunismu, který nerad schvaloval zákony a místo nich se mnohem raději spolehl na podzákonné předpisy, začala být vyhláška považována za pramen práva. Nebylo to však zcela důsledné, např. právě u mezinárodních smluv zůstalo původní pojetí.

Vyhlášce v původním smyslu slova dnes říkáme "sdělení" nebo "oznámení".

ad "socialistické" Československo. Jak jsem psal jinde, v letech 1948–1989 jsme tady neměli žádný socialism, nýbrž kommunism. Socialism jsme tady měli v letech 1945–1948.

David Kosař řekl(a)...

Ad Eliška Wágnerová: Děkuji za velmi zajímavý post. Osobně se přikláním ke stanovisku, že
zahrnutí ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pod pojem ústavního pořádku je chybné. Přijde mi, že u ÚS převládla nálada "setrvačnosti" (jako na zavolanou zrovna dnes přibyl v Legal Theory Lexiconu pojem „path dependency“[http://lsolum.typepad.
com/legal_theory_lexicon/2006/12/
legal_theory_le.html], který na tento případ perfektně sedí), aniž by byly plně domyšleny všechny důsledky s tím spojené. Vámi uváděný extradiční příklad mi ještě nepřijde tak problematický. Moc by mě však zajímalo, jak by ÚS vyložil např. střet imunity hlavy státu (či člena královské rodiny) s právem na přístup k soudu (jako komponentou práva na spravedlivý proces). Škoda, že nám princ Sání frnknul do Kataru takříkajíc před nosem. Mohl to být velmi zajímavý případ, kde by patrně ÚS musel „privilegované“ mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách přehodnotit [připomínám, že poslední střet těchto dvou zásad u ESLP skončil poměrem 9:8 pro imunitu (ve věci Al-Adsani proti Spojenému království)].

Zajímal by mě rovněž Váš názor na následující problém. V postu uvádíte, že samotná Úmluva (v čl. 53) vylučuje takovou aplikaci Úmluvy, která by vedla k omezení nebo snížení ochrany základních práv vnitrostátního práva. S tím naprosto souhlasím. Problém je v tom, že za určitých okolností to sám ESLP dělá. Jde o případy kolize dvou základních práv. Ideálním příkladem je kauza princezny Von Hannover, kde došlo ke střetu svobody tisku (jako komponenty svobody projevu) a práva na soukromý a rodinný život. Tato práva proti sobě vážil jak BVerfG, tak ESLP. Pokud to hrubě zjednoduším, tak BVerfG dal přednost svobodě tisku, zatímco ESLP právu na soukromý a rodinný život. Tímto krokem však ESLP snížil již jednou dosaženou ochranu svobody tisku v německém právu (tj. v GG). Nemám pravdu?

Osobně nemám perfektní řešení, jak z toho ven (a proto se ptám). Můj názor je takový, že v případě kolize dvou základních práv by neměl ESLP aplikovat test proporcionality vůbec (tj. přijít s jiným testem), či méně intenzivně než v případě střetu základního práva s veřejným zájmem. To mě přivádí ke stejnému problému v judikatuře ÚS. Např. v jednom z Vašich posledních nálezů (který se mi jinak velice líbí), kauze soudkyně Píchové (IV. ÚS 23/05), uvádíte, že budete aplikovat princip proporcionality (§ 37 in fine), ale pak už o něm není ve zbytku nálezu ani slovo. Jinými slovy, test proporcionality jakoby neexistoval. Znamená to, že není v případě kolize dvou základních práv (zde svobody projevu a práva na osobní čest a dobrou pověst) použitelný?

David Kosař řekl(a)...

Ad Petr Urban: Domnívám se, že je třeba zásadně rozlišovat mezi „přímým účinkem“ komunitárního práva a „přímou použitelností“ mezinárodních smluv (tzv. self-executed treaties). Vámi uvedený odkaz na Iuridictum se dopouští přesně tohoto omylu. Mluvit o nařízení ES jako o mezinárodní smlouvě je naprostý nesmysl. Nemá smysl zde rozebírat, za jakých okolností je mezinárodní smlouva self-executed [odkazuji na článek Zdeňka Kühna v Právníkovi č. 5/2004; či Carlos Manuel Vázquez, The Four Doctrines of Self-Executing Treaties, 89 AM. J. INT'L L. 695 (1995)]. Suma sumárum, není pravda, že „[v] monistickém systému má ... každá mezinárodní smlouva přímou použitelnost“.

Peter Brezina řekl(a)...

ad Petr Urban:

"předsadil bych mu pojednání o dualistickém a monistickém systému" - obavam se, ze to je ukol na dosti obsahlou knizku a ne na blog. Zvlaste po te parizske konferenci (ja snad neco napisu... :) je totiz vice nez zrejme, ze toto rozliseni "se prekonava", zdaleka neni tak jednoznacne (a hlavne vypovidajici) jak se traktuje, a zvlaste v Evrope je z deskriptivniho hlediska vlastne nepouzitelne (s vyjimkou te primitivni urovne typu zda dany stat ma nebo nema neco na zpusob cl. 10 Ustavy CR). O. Pfersmann by ale tvrdil neco jineho :)

"Původně vyhláška pramenem práva nebyla" - co je to puvodne? a co je to vyhlaska? a ostatne, co je to pramen prava? kdyz uz pristoupim na to, ze "pramen prava" jako kategorie je k necemu dobra, pak ale se mi porad zda, ze k ni nejak patri prave ono vyhlaseni. Takze jaky pramen prava se to vyhlaskou vyhlasoval? Nebo mi neco unika?

"v letech 1948–1989 jsme tady neměli žádný socialism, nýbrž kommunism. Socialism jsme tady měli v letech 1945–1948" - dve veci:
a) kdyz uz anglicke tvary, tak anglicke tvary, a ne patvary jako kommunism. I kdyz zrovna u techto dvou slov (na rozdil od trba trusts nebo torts, nebo taky incentives) my smysl pouziti te anglicke podoby dosti unika...
b) v letech 1945-1948 jsme tady (teda tam, ted sedim v Anglii :) nemeli zadny socialismus, ale povalecnou obnovu. A ze by pak nastal komunismus, to se neodvazili tvrdit ani ti, co jej nesli ve stite...

Guy Peters řekl(a)...

ad přímá použitelnost a bezprostřední účinek. Ano, vím, že jsou dva odlišné, byť komplementární, jevy.

Co je tedy podle Vás nařízení ES, když ne mezinárodní smlouva?

Já ale nemluvil o self-executed treaties, nýbrž o direct applicability, např. čl. 249 al. 2 TEC: "A regulation shall have general application. It shall be binding in its entirety and directly
applicable in all Member States." Naproti tomu self-executed treaties mohou být i v dualistickém systému. Direct applicability jen v monistickém.

Guy Peters řekl(a)...

Skoro o každé právní záležitosti lze napsat monografii, např. o promlčení či o smlouvě o úschově. Také o nich lze napsat jednu větu. Tak nás prosím nenechávejte v temnotách ignorance a povězte nám, v čem je dělení recepce mezinárodních smluv překonané.

Původně – tím myslím před rokem 1948. V ASPI je nejstarší vyhláška č. 80/1867 ř. z., ale tam není úplné znění. První s úplným zněním je až č. 51/1918 Sb. z. a n., že se opravují tiskové chyby v nařízení Národního výboru československého ze dne 5. listopadu 1918 o amnestii sb. z. a n. č. 28. Další je č. 58/1919 Sb. z. a n., kterou přetiskuji v úplném znění:

"Vyhláška veškerého ministerstva ze dne 23. ledna 1919 o úředním listu československého státu.

§ 1

Ustavením československého státu přestaly časopisy "Wiener Zeitung" a "Budapesti Közlöny" na jeho území vykonávati úkoly úředních listů a na jejich místo nastoupily s tímže určením "Pražské Noviny". Pokud tedy v jakýchkoliv platných předpisech nebo stanovách nařizuje se uveřejňovati určitá oznámení ve "Wiener Zeitung" nebo "Budapesti Közlöny", jest tato oznámení na dále vyhlašovati v "Pražských Novinách".

§ 2

Bližší předpisy o přijímání oznámení do "Pražských Novin" vydávají se způsobem administrativním.

§ 3

Povinnost stanovená v § 1, 2. větě, nabývá účinnosti dnem uveřejnění této vyhlášky.

§ 4

Pokud vedle uveřejnění v "Pražských Novinách" má nastati ještě vyhlášení v úředním listě vycházejícím na Slovensku, ustanovuje se zvláštními předpisy.
Švehla v.r."

a co je to vyhlaska? Této otázce nerozumím.

ostatne, co je to pramen prava? Forma, v níž je obsažena norma. U vyhlášky je to však pouhé sdělení, že existuje nějaký jiný pramen práva.

pak ale se mi porad zda, ze k ni nejak patri prave ono vyhlaseni. Ano, to je pravda. Ale právě to vyhlášení bylo původně vyhláškou, např. vyhláška zákona.

Takze jaky pramen prava se to vyhlaskou vyhlasoval? Kterýkoliv.

kdyz uz anglicke tvary, tak anglicke tvary, a ne patvary jako kommunism. To nejsou žádné anglické tvary, nýbrž původní české, cf. Dodatky k Ottovi.

Košický vládní program byl program socialismu. Tak massové znárodnění nic jiného nebylo.

A ze by pak nastal komunismus, to se neodvazili tvrdit ani ti, co jej nesli ve stite... Ale odvážili. Tak to ocituji znovu, když mi neveříte, tentokrát snad v lepší typografii: P. N. Fedosejev et al.: Základy vědeckého komunismu. Svoboda, Praha 1971: "V téže práci [Kritika Gothajského programu] K. Marx dokázal, že sama komunistická
[zdůrazněno mnou – poznámka P. U.] společnost projde dvěma fázemi: první, neboli nižší – socialismem, vyšší – komunismem.", pp. 227–228.

Rovněž i V. I. Lenin v práci Stát a revoluce používal pojmu "první fase kommunistické společnosti" – p. 228. ""Pokud se výrobní
prostředky stávají společným vlastnictvím," napsal V. I. Lenin o socialismu, "potud můžeme i zde použít termínu 'komunismus', máme-li na paměti, že je to neúplný komunimus."" – p. 255"

Peter Brezina řekl(a)...

ad P. Urban:

"Tak nás prosím nenechávejte v temnotách ignorance a povězte nám, v čem je dělení recepce mezinárodních smluv překonané."

tak ja to ve straslive zkratce a podle pameti zkusim, kolegove se zapiskama me snad opravi a doplni :)

tvrzeni, ze rozliseni monismu a dualismu je prekonano, se v zasade opira o nekolik tezi:
a) to rozliseni je stare sto let a aa) tudiz reflektuje zcela jinou "normativni" (chcete-li) skutecnost, tedy situaci pred vlastnim vyraznym rozvojem mezinarodniho prava verejneho; ab) tudiz je jednim z vyrazu snahy pravni vedy, v te dobe jeste stale teprve se ustavujici, o uchopeni fenomenu, ktery se jejimu hlavnimu predmetu (hlavnim predmetem te ustavovane pozitivnepravni vedy bylo ovsemze pozitivni vnitrostatni pravo) do znacne miry vymyka, a to uchopeni prave s ohledem na tento svuj hlavni predmet.
b) predstava, ze oproti vnitrostatnimu pravu existuje prave jedno pravo mezinarodni (a tedy ze mohou byt "dve", pokud je oddelime, nebo "jedno", pokud je sloucime), je nepresna, jelikoz na mezinarodni urovni pozorujeme znacnou pluralitu "prav" (v objektivnim smyslu) a absenci skutecne jednoty lze namitat i u prava vnitrostatniho (a to nejen u federaci a jinych slozitejsich utvaru).
c) vztah mezinarodniho prava verejneho a prava vnitrostatniho nelze redukovat na jakkoli hierarchizovany vztah normativni, nebot mezinarodni pravo verejne na pravo vnitrostatni pusobi i mnoha inymi zpusoby, ktere jsou leckdy ucinnejsi nez prima reglementace (jinak receno, nedodrzovani norem mezinarodniho prava verejneho neznamena, ze jsou tyto normy bez ucinku).

Vic si toho presne nepamatuju, kdyz tak me snad nekdo doplni :) Jen pro jistotu jeste zduraznim: nejde o autonomni novou teorii, zatim se jedna jenom o odkryti (z pohledu kritiku) fatalnich nedostatku teorii stavajicich.

Ale abych se vratil ke ctenemu kolegovi v diskusi: tou svou poznamkou jsem nechtel ukazat, jak jsem desne chytrej (a ani si to o sobe preventivne nemyslim a spis se prikladnim k hodnoceni jednoho nejmenovaneho pravidelneho prisevatele do zdejsich diskusi, ktere znelo "nejses tak uplne blbej":) , ale spis na to, ze mi uchazi smysl toho pozadavku "předsadil bych mu pojednání o dualistickém a monistickém systému". Takove pojednani na (alespon) elementarni urovni je v kazde ucebnici MPV, tak proc to opisovat na blog. A nejaka nova teorie neni jeste ani v plenkach, natoz pak aby byla v nejake obecne akceptovane podobe artikulovana. To je ostatne nejvetsi vytka oponentu teto nove teorie (na te konferenci nejvic O. Pfersmann).

"Co je tedy podle Vás nařízení ES, když ne mezinárodní smlouva?"
Narizeni ES predevsim neni smlouva. Muze mit s mezinarodnimi smlouvami spoustu spolecnych znaku, muze je provazet spousta sdilenych fenomenu, ale neni to smlouva. Pojmove.

otazka "co je to vyhlaska?" se ptala na to, co je to ta vec, ktera je jina, nez byla puvodne. Takze odpoved kolegy Urbana je zrejme "psany papir nadepsany slovem 'vyhlaska'" nebo neco na ten zpusob. No tak jo. Takze se bavime o zmene vyznamu toho slova. OK. Jenom mi to nebylo jasne.
Kdyz se ale bavime o binci v pravni terminologii, proc z nej vypichovat zrovna pojem vyhlaska? (s tim se navic jiz docela uspesne hraji v ucebnici Spravniho prava od D. Hendrycha a kol., citaci nereknu, v Anglii nemam :) Ja treba myslim, ze pokud projde ve stavajici (jazykove) podobe navrh obcanskeho zakoniku, jeste budeme na podobne potize s laskou spominat. Pravdou ale je, ze hledani puvodnich vyznamu slov nabyde na druhou stranu zcela novych dimenzi...
A k vyhlasce jeste jednou: nemohu si pomoct, ale ta citovana vyhlaska o prazskych novinach je prosty normativni text. Takze co se tou konkretni vyhlaskou vyhlasovalo? Ten text? Pokud ano, co jineho se vyhlasuje treba zakonem?

ad patvary: cituji ten odkaz "Socialism a komunism v moder. mezinár. hnutí sociálním 1926 a Sociální filosofie demokrat. socialismu 1929". Takze kommunism je patvar, nebude-li predlozen ucinnejsi dukaz o opaku :) taky me zaujalo, ze v tom druhem dile se mluvi o socialismu, tedy na tom slove se zjevne zmenila jenom koncovka. Docela by me zajimalo, kdy k tomu doslo...

a jeste jednou k socialismu a komunismu:
"K. Marx dokázal, že sama komunistická
společnost projde dvěma fázemi: první, neboli nižší – socialismem, vyšší – komunismem." No dyt to rikam! Do te vyssi faze jsme nedospeli, takze jsme zde meli socialismus! Rozumim tomu, ze se pojem komunismus muze zdat prihodnejsi, uz mene rozumim tomu, jak lze byt na pojem socialismus "alergicky"...

Guy Peters řekl(a)...

ad a) To není validní argument. Dělba práva na soukromé a veřejné je stará 2000 let, a přesto pořád platí.

ad aa) Podle mne se za těch sto let v MPV objevily pouze 2 podstatné novinky: mezinárodní organisace a jednotlivec jako subjekt mezinárodní práva. To je trochu málo na odmítnutí staré koncepce vztahu vnitrostátního práva a mezinárodní smlouvy.

ad ab) Právní věda že se konstituuje teprve ve 20. století?

ad b) Ano, věci lze komplikovat stejně jako zjednodušovat. I my bychom se mohli bavit o vnitrostátním pluralismu: právo státu, krajů, obcí, profesních samospráv. Avšak to není nezbytně nutné.

ad c) To je pravda. Čistý dualism je nemožný. Nicméně přesto vidím podstatný rozdíl mezi situací před 1. 6. 2002 a po něm.

Mně opravdu v tom článku chybí, pokud pojednává o právní síle jednotlivých pramenů mezinárodního práva, to zda tu právní sílu vůbec mohou mít. Takhle článek začíná zprostředka.

Proč to pojmově není smlouva? Přijímá ho Rada EU, což jsou vlastně zástupci smluvníků, mezinárodní konference sui generis. A není-li to smlouva, co to je?

Vyhláška byla původně pouhé oznámení (sdělení), nyní je to formální pramen práva.

To zmatení pojmu vyhláška mi přijde důležité proto, že tady máme přílišné množství formálních pramenů práva. Přitom by měl stačit zákon, nařízení, normativní smlouva. K čemu ještě vyhláška?

Co se týká Hendrycha, nevím, asi jsem četl starší vydání, kde si s tím pojmem moc nehráli.

NOZ plně podporuji. Je velice správné, že se vrací k původní terminologii a opouští kommunistickou. Jen mi přijde, že celkem málo. Např. odpovědnost zůstane odpovědností a ne ručením a ručení zůstane ručením a ne rukojemstvím. Snad se mi aspoň podaří přejmenovat příkazní smlouvu zpátky na zmocňovací.

Ta vyhláška je daleko spíše pouhá informace (o faktické novele) či jakési úplné znění.

Zákonem se nevyhlašuje, zákonem se normuje.

Kommunism není patvar, je to tvar z doby před rokem 1902. Už jsem myslel, že Vám odkaz neposkytnu, ale naštěstí LTN pietně zachovaly původní pravopis textu TGM.

Podle mne jsme německé koncovky převzali za okupace.

Fase mne nezajímají, mluvím o "společensko-ekonomické formaci". Ta v ČSR začala v roce 1948.

Jsem allergický na používání pojmu "socialism" ve významu "kommunism". Socialism je totiž něco úplně jiného.

Peter Brezina řekl(a)...

opet cituji z linku: "Není náhodou, že první kommunism novodobý byl český – naši Táboři jsou první novodobí socialisté. Socialism je čistě český, není pravda, že jest vnesen z ciziny. Ti táboři nebyli cizáci, byli žáci Husovi, pokoušeli se o komunismus a socialismus na náboženském podkladě."
Tak tady jsou v jedinem odstavci tvary oba. Ono v tom asi "puvodne" byl bordel, nez to nekdo sjednotil, ze ano? Ale uznavam, ze to neni patvar. Dukazni bremeno uneseno :)

jeste kratce ad ad a) argument to validni samozrejme je, byt neni moc presvedcivy, prave z Vami uvadenych duvodu. Nicmene i ty zase nejsou az tak presvedcive - ta ostra hranice preziva jenom v "civil law" sytemech, kde je zjevnym dedictvim jejich rimskopravnich korenu. A i zde se ta ostra hranice stira (jsou na to i moudre terminy privatizace a publicizace, myslim) a tech pojmu se v pravni vede uz moc nepouziva (abych se zastitil autoritou, tohle treba tvrdi I. Pelikanova, ja to od ni slysel na 1. diskusnim foru o novem OZ pred par lety).

ad ad aa) no, ono mezinarodni organizace s vlastni normotvorni cinnosti, to je novinka docela prevratna!

ad ad ab) pravni veda se konstituuje po cele 19. stoleti a zejmena ve vztahu k mezinarodnimu (nebo vubec "jinemu") pravu i dlouho do 20. stoleti. Nebo je ten clanek o Sommerovi a sporech kolem profesora germanskeho/slovanskeho prava (co tady nekde visel) projevem vedy jasne konstituovane?

ad ad b) jisteze to neni nezbytne nutne (a citovana pluralita je docela hierarchizovana, takze zrovna necini problemy z klasickeho pohledu). Odkdy je ale veda o nezbytne nutnosti?

ad ad c) co tak prevratneho se proboha stalo 1. 6. 2002, ze to ma vliv na obecnou diskusi o vztahu mezinarodniho a vnitrostatniho prava? to je jako Praha pupkem sveta???

Narizeni ES prijma Rada EU? takhle proste? ehm...

"Ta vyhláška je daleko spíše pouhá informace (o faktické novele) či jakési úplné znění."
Takze i cl. 13 Ustavy CR ("Hlavním městem České republiky je Praha.") je pouhou informaci (o faktickem stavu)? Tou citovanou vyhlaskou se preci stanovi, ze urednim listem se rozumi prave Prazske Noviny, a nikoli treba Noviny Prazske, ktere mohl tou dobou diverzne vydavat nekdo jiny :)

"Socialism je totiž něco úplně jiného."
Taky mam rad Monty Pythony :)

a konecne: "Mně opravdu v tom článku chybí, pokud pojednává o právní síle jednotlivých pramenů mezinárodního práva, to zda tu právní sílu vůbec mohou mít. Takhle článek začíná zprostředka."
No jo, tady je asi jadro pudla. E. Wagnerova zrejme povazuje to, ze "tu pravni silu vubec mohou mit", za nerozporovany predpoklad sveho prispevku a tudiz nema potrebu se s tim vyporadat. Pokud Vy tento predpoklad spochybnujete, chcete vlastne napsat clanek jiny, u plne jinym tezistem. Prosim, smele do toho, moc rad si jej prectu. Jenom mi prijde to poucovani ve stylu "predsadil bych mu..." ponekud lacine...

Guy Peters řekl(a)...

Zase se tolik na LTN nespoléhejte, třeba to přepsali špatně. To byste musel jít ad fontes. Co já vím, tak až do okupace se koncovka -us nepoužívala.

ad soukromé a veřejné právo. Máte pravdu, že v angloamerickém právu se tato dělba nepoužívá. Otázkou je proč. Neznám angloamerické právo natolik, abych to mohl posoudit.

Privatisace a publicisace jsou do značné míry nesmyslné koncepty. Každá právní norma je buď soukromoprávní nebo veřejnoprávní. Samozřejmě, že existují jevy jako je třeba Inspekce práce. Ale to není žádná publicisace. To jen vedle soudní ochrany pracovního práva byla zřízena administrativní.

O prvním diskussním foru k NOZ vyšel sborník. Její text si přečtu a případně poreferuji.

ad aa) To je Váš úhel pohledu. Bernská unie byla založena v roce 1886 a Pařížská dokonce v roce 1883.

ad ab) Ne. Jakmile přišel positivism, byla věda už hotová.

Nebo je ten clanek o Sommerovi a sporech kolem profesora germanskeho/slovanskeho prava (co tady nekde visel) projevem vedy jasne konstituovane? Ano, zcela nepochybně. To, že podobné spory nyní nemáme, je symptomem úpadku české postkommunistické právní vědy.

ad b) Jistě, konstruovat lze všechno. Jde o to, zda je to účelné. A je třeba nezapomínat na to, že to jsou pouhá nomina, nikoliv realia.

ad c) Jsme přeci na půdě českého práva. Co v mezinárodním kontextu nic neznamená, je v ČR zásadním zvratem. Je to pravý opak výroku: "Malý krůček pro člověka, velký krok pro lidstvo."

ad nařízení ES. Jak jinak? Jsou tam sice různé přípravné práce, ale o výsledku hlasují zástupci 27, pokud vím, hlavně jednomyslně.

Ne, nemáme extralegální hlavní město. Šlo by o tom možná uvažovat, ale domnívám se, že hlavní město je čistě jen právní pojem. Tudíž bez čl. 13 by žádné hlavní město nebylo. Čl. 13 je konstitutivní.

Naproti tomu úřední list může být i faktický. Veřejnost tak byla toliko informována o tom, co se již děje. Vyhláška byla deklaratorní.

Já nemyslím, že bych chtěl napsat článek jiný. Jen neberu vnitrostátní právní sílu mezinárodní smlouvy jako axiom.

Peter Brezina řekl(a)...

Ja se opravdu nechci hrat na jazykovedce, ale treba ve stenozaznamech Narodniho shromazdeni csl. (tedy 1918-20) se vyraz "komunismus" vyskytuje v 7 dokumentech, vyraz "kommunism" ve dvou, a to v obou pripadech (vlastne ve vsech trech, v jednom je 2x) v jinem nez prvnim padu. Tak co ja vim...

Anonymní řekl(a)...

?
http://www.vlada.cz/cs/rvk/rlp/dokumenty/mezinarodni_umluvy/pakt_obcan_a_politicka/default.html
http://www.vlada.cz/cs/rvk/rlp/dokumenty/mezinarodni_umluvy/pakt_hksp/default.html

Petr Bříza řekl(a)...

Osobně myslím, že je úplně jedno, jestli období 48-89 budeme nazývat socialismus, komunismus, komunism, socialism nebo velký prů...Hlavně, když víme, co si pod tím představit. Ale vidím, že Vás ta debata baví, tak Vám ji nechci kazit:-)
Ad Petr Urban
Ač mám výhrady k Vašemu výkladu monismu i rozdílu mezi přímým účinkem a self-executing treaties, odolám a pouze se připojím k tomu, co napsal D. Kosař - ty články mimochodem opravdu stojí za přečtení. Částečně jsme to téma už také naťukli i v debatě pod postem k judikátu Estonského ústavního soudu.

Důvod, proč reaguji je ten, že ztotožňovat nařízení ES s mezinárodní smlouvou je opravdu silné kafe. Když to přeženu, tak mají společného akorát to, že se na jejich tvrobě podílejí lidé z různých zemí...Ale asi byste radši chtěl slyšet argumenty, tak tedy:
Kvalifikovaná většina jako dominující způsob tvorby nařízení, tj. v přímém rozporu se stále ještě základní zásadou MPV, že mezinárodní smlouvy vznikají projevem shodné vůle všech zúčastněných stran (viz Vídeňská úmluva, která ovšem pouze zvláště v tomto ohledu kodifikuje zásadu, na níž MPV stojí od nepaměti).
Přímá aplikovatelnost bez ohledu na to, zda mají "smluvní" strany systém monistický či dualistický (byť se dualistické státy EU tváří, že ta nařízení stále ještě recipují, je to jen formální rouška).
Pak se můžeme bavit ješte o dalších prvcích, které nejsou pro mezinárodní smlouvy přinejmenším typické, jako je přímý a závazný podíl volených zástupců lidu smluvních stran na tvorbě nařízení, sankční mechanismus a další prvky, které plynou samozřejmě z faktu, že nařízení jsou výronem práva svrchovaného subjektu, tedy ES, kterýmžto argumentem jsem mohl sice začít, ale jelikož jedno plyne z druhé na pořadí asi nezáleží.

Guy Peters řekl(a)...

ad orthografie. To o okupaci je jen má domněnka; možná, že to tedy začalo již za první republiky. Jinak je podivné, že se vyskutuje tvar "kommunism", protože ten byl zrušen již v roce 1902.

Podle mne to není jedno. Terminologii máme od toho, abychom se vyznali ve složitých skutečnostech. Pokud budeme kommunismu říkat socialism a socialismu bůhvíjak, nemůžeme se nikdy domluvit.

Berte přirovnání nařízení ES k mezinárodní smlouvě spíše jako intelektuální provokaci ("Není na tom názoru něco?") než jako thesi, kterou bych chtěl hájit do hrdel a statků.

Úmluva přeci vznikne, i když se na ní všichni členové mezinárodní konference neshodnou: "Text smlouvy se přijímá na mezinárodní konferenci dvoutřetinovou většinou přítomných a hlasujících států, ledaže se tyto státy stejnou většinou rozhodly použít jiné pravidlo."

Přímá aplikovatelnost bez ohledu na to, zda mají "smluvní" strany systém monistický či dualistický Podle mne je to jen důkazem toho, že čistý dualism již dnes není možný.

přímý a závazný podíl volených zástupců lidu smluvních stran na tvorbě nařízení To ale platí i o úmluvách Rady Evropy, ne?

nařízení jsou výronem práva svrchovaného subjektu, tedy ES Státu? Nebo od kdy je mezinárodní organisace svrchovaná?

Peter Brezina řekl(a)...

dalsi jazykovedny off-topic (zacalo me to asi bavit :)

"The English suffix -ism was initially used to form a noun of action from a verb. For example, baptize (literally derived from "to dip") becomes "baptism". It is taken from the Greek suffix -ismos, Latin -ismus, and Old French -isme, that likewise forms abstract nouns from verbal stems." (Wikipedia

Takze -ismus je tady jiz od rimanu. Vetsi bere :) Akorat se mozna Jungmannovi a spol. zdalo, ze je to moc nemecky. A priznam se, ze na cilene a nasilne odlisovani jazyka od jazyku okolnich jsem zase docela alergicky ja :)

Ale zpatky k tematu, resp. k diskusi o nem.

To narizeni jako mezinarodni smlouva mi taky zrovna neda spat. Na institucionalni vztahy a pravomoci v ramci ES/EU jsou tady povolanejsi, ja jsem si dovolil jenom provest malou empirickou studii. Narizeni Rady EU, rikate? Inu, podival jsem se na eur-lex, zadal jsem hledat narizeni vydana v roce 2007, a jako 38. v poradi (!) jsem konecne narizeni Rady (ES, 1293/2007) nasel. Normativni cast pretiskuji v plnem zneni:
Článek 1

Antidumpingové clo uložené na dovoz záznamových kompaktních disků (dále jen "CD-R") pocházejících z Tchaj-wanu nařízením (ES) č. 1050/2002 a vyrovnávací clo uložené na dovoz zapisovatelných kompaktních disků ("CD-R") pocházejících z Indie nařízením (ES) č. 960/2003 se zrušují.

Článek 2

Antisubvenční řízení týkající se dovozu CD-R pocházejících z Indie se zastavuje.

Článek 3

Toto nařízení vstupuje v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Článek 1 se použije ode dne 5. listopadu 2006.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.


Tomu rikam mezinarodni smlouva jako kdyz vysije. (Je treba dodat, ze v dalsich exemplarich tohoto relativne vzacneho druhu, k nalezeni cca o 50 polozek dale, jde o pripady rozsahlejsi, typicky novelizace starsich narizeni, nekdy pomerne rozsahle.) A to uz vubec nemluvim o vsech tech narizenich Komise, ktere jsou zdaleka nejpocetnejsim "druhem" - ty jsou snad taky prijimany "zastupci clenskych statu"? A nemeli bychom za mezinarodni smlouvy prohlasit i treba rozsudky ESLP (taky jsou preci prijimany zastupci clenskych statu) nebo ESD? Usetrene terminy bychom mohli pouzit treba na lepsi rozliseni ruznych podob levicovych forem vlady, abychom se v tech slozitych skutecnostech vyznali a domluvili :)

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Petr Urban

"Úmluva přeci vznikne, i když se na ní všichni členové mezinárodní konference neshodnou: "Text smlouvy se přijímá na mezinárodní konferenci dvoutřetinovou většinou přítomných a hlasujících států, ledaže se tyto státy stejnou většinou rozhodly použít jiné pravidlo." "

Je velký rozdíl mezi vznikem nějakého textu a jeho vstupem v účinnost, a o tom se tady bavíme. Aby klasická mezinárodní smlouva někoho zavazovala musí ji podepsat a ratifikovat, nebo aspoň ratifikovat. Nebo tím opravdu chcete říct, že ten text bude státy, které toto neučiní, zavazovat?!

Tím přímým podílem volených zástupců lidu, jsem myslel EP, který text diskutuje, navrhuje jeho změny, a většina předpisů ES se dnes neobejde bez jeho souhlasu. Ale netvrdil jsem, ze zadna mezinarodni smlouva nemuze vzniknout s necim podobnym, i kdyz neznam zadny priklad,vcetne Rady Evropy, kdy by to bylo v podobě tak institucionalizované, jako je EP.

A pokud jde o svrchovanost ES - i vzhledem k tomu, že vím, jaké nekonečné diskuse panují na téma suverenita, a že si pod tím každý představuje něco jiného (a každý má pro to legitimní argumenty) tvrdím s plnou vážností, ANO, ES mají podle mne suverenitu v oblastech, kde ji na ně přenesly členské státy (resp. se jí, třeba podmíněně, vzdaly), vystupují jako osoba mezinárodního práva a v mnoha ohledech mají stejné pravomoce jako klasický stát. Tady v USA všichni označují EU jako v principu federativní entitu, a to včetně profesorů, kteří se ES/EU seriózně zabývají, to jenom my v Evropě nechceme vidět, co je očividné. Tvrdit, že ES jsou pouze klasickou mezinárodní organizací je popírání reality. Já netvrdím, že je to tak dobře či nikoliv (že mají ES tyto pravomoce), to je na jinou debatu, ale určitě nesouhlasím s tím, aby se používaly zjednodušující nálepky, které neodpovídají realitě. Tak je tomu v případě, kdy házíte do jednoho pytle nařízení ES a mezinárodní smlouvy nebo mezinárodní organizace a ES...

Ze stejného důvodu si myslím, že je zjednodušujícím nálepkováním označovat období 48-89 komunismus, když se evidentně ti, co to zažili, zkoumali a/či tvořili, nedokáží shodnout na tom, jaký je přesný význam toho slova, stejně jako socialismu. Já jsem právní dějiny socialistických států absolvoval u dvou různých profesorů a i oni na to měli různý názor, nicméně (a to je zajímavé) se shodli na tom, že to co u nás bylo, se nikdy komunismem v pravém slova smyslu nestalo. Ať už to je jak chce, jistě mi z toho vyplývá jen to, že podobně jako suverenita, nemá ani komunismus (a stejně tak socialismus) jednoznačný obsah, a proto Váš důraz na jasnou terminologii v zájmu toho, abychom se domluvili, se mi zdá kontraproduktivní sic vede k přesnému opaku, když každý ty termíny vnímá jinak, aniž byste přitom mohl legitimně tvrdit, že pro odlišné vnímání neexistují přesvědčivé argumenty. Odkazy na Leninovy a jiné definice nepomohou, pokud nejsou univerzálně přijímány. Na správném nálepkování můžete trvat jen tehdy, až bude mít nálepka všeobecně přijímaný obsah. Co Vám bude platné, když budete důsledně nazývat odbobí 48-89 komunismem, když adresáti Vašeho sdělení si pod tím termínem představí úplně něco jiného, než co se tady v těch letech odehrávalo...

Guy Peters řekl(a)...

Nepopírám, že -ismus je původnější a z latiny a že Němci si to zachovali lépe. Nicméně my jsme přebírali ismy z franštiny (pouze jsme zrušili nečeské -e) a nebylo proto žádného důvodu to opravovat na latinu. Slovo se má v jazyce psát tak, jak se psalo vždycky, nikoliv jak se psalo v nejpůvodnějším jazyce.

ad nařízení. Udolal jste mne. Nařízení Komise skutečně není schvalováno přímými zástupci členských států.

Aby klasická mezinárodní smlouva někoho zavazovala musí ji podepsat a ratifikovat, nebo aspoň ratifikovat. Cože? Klasická mezinárodní smlouva je závazná dnem podpisu stejně jako každá jiná smlouva. Aby to bylo jinak, je nutno vznést výhradu ratifikace podle čl. 14 úmluvy o smluvním právu.

Osobou mezinárodního práva je každá mezinárodní organisace. Ale žádná snad nemá svrchovanost.

Zajímalo by mne, co tím původním článkem 189 TEC v roce 1957 mysleli.

když se evidentně ti, co to zažili, zkoumali a/či tvořili, nedokáží shodnout na tom, jaký je přesný význam toho slova, stejně jako socialismu Dokáží. Výjimku tvoří pouze marxisté všeho druhu. Definice je totiž jednoduchá: kommunism je to, co vzniká vládnutím kommunistů, socialism je to, co vzniká vládnutím socialistů (= sociálních demokratů). Nicméně musím uznat, protože kommunism vznikl v lůně socialismu, že pojem socialism v širším slova smyslu zahrnuje i jej. Nicméně takové nedisjunktní pojmy jsou k ničemu.

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Petr Urban

Plně uznávám svou chybu ohledně čl. 14 VUSP a díky za upozornění. Nechal jsem se unést tím, že v praxi smlouvy obvykle ratifikaci vyžadují. To ale nic nemění na tom, že text schválený dvoutřetinovou většinou státy nezavazuje, dokud jej nepodepíší, a o ten krok navíc nad rámec "přijetí textu" v mém argumentu šlo. Tím se nijak nezbavuji odpovědnosti za to, že ratifikaci jako mandatorní požadavek jsem k tomu přilepil chybně a budu si to aspoň do budoucna pamatovat;)

"Osobou mezinárodního práva je každá mezinárodní organisace. Ale žádná snad nemá svrchovanost."

To, že je ES osobou mezinárodního práva nebyl můj konkluzivní argument pro jejich svrchovanost, takže v tomto ohledu můj závěr Vaše konstatování, s nímž mohu souhlasit (tím nevylučuji, že by se našli vědci MPV, co by nesouhlasili, ale tak je to v právu se vším;) ), nijak neoslabuje.