Kde vzít a nekrást?

Asi už se to ustálilo jako tradice, že v reakci na Zdeňkovy příspěvky se nikdy nevejdu do jednoho komentáře. Nejinak je tomu i s ohledem na nové složení slovenského Ústavneho súdu. I když je pravda, že i „nuda, nuda, šeď, šeď“ se může časem prokázat vcelku pestrou, souhlasím se Zdeňkem, že první pohled na nové personální složení Ústavného súdu vskutku neoslní. Proč byl tedy takový výběr učiněn?

Nabízejí se (minimálně) dvě vysvětlení:
1) Bezvýrazné osobnosti jmenujeme do určité instituce vždy tehdy, chceme-li danou instituci znemožnit;
2) Kde nic není, ani jmenující ústavní činitel nebere.

Nad první možností nechť si spekulují slovenští bratia sami, dobrá zpráva a povzbuzení do budoucna pro ně může být český příklad; i politika „najmenované bezvýraznosti“ se může vyvinut jinak, než její strůjce zamýšlel. Každá instituce má svoji kulturu, svůj samospád a ten časem ovlivní i původní šeď (snad ne až takovým způsobem, jako v obrázku k tomuto příspěvku). Navíc, měl-li bych parafrázovat Forresta Gumpa: „Život je jako bonboniéra; nikdy nevíš, co dostaneš“.

O druhé možnosti (která může být i v souběhu s možností první) v poslední době zde na Evropském univerzitním institutu občas medituji s kolegy z jiných středo- a východoevropských států. Teorii, která se z toho rozvíjí, jsem pracovně nazval „prokletím padesátníků“. Její jádro je velmi jednoduché a týká se posloupnosti „elit“ či vůdčích jedinců v postkomunistických společnostech Střední Evropy.

První roky těsně po revoluci a v podstatě až do druhé poloviny devadesátých let byla touto vrstvou generace „starší“ – jedinci, kteří si buď ještě pamatovali, že existovalo něco před komunismem, tedy jedinci, kteří získali alespoň část svého vzdělání před komunistickým převratem, případně „polepšení“ komunisté z roku 1968, doplněni o několik „mladších“ disidentů. Tito lidé však v druhé polovině devadesátých let a především na začátku nového millenia odcházejí. Nová generace ve „vůdčím věku“, tedy cca 40+, která přebírá řídící a vůdčí místa, jsou normalizační padesátníci: lidé, kteří započali svoji profesní dráhu v šedi normalizace a bohužel z ní neměli nikdy šanci vybočit. Můžeme si to idealizovat jakkoliv, třeba tím, že „jsem dělal jenom ty odborné věci a do politiky jsem se nemíchal“ apod., ale profesní existence za normalizace v určitých právnických profesích prostě znamenala postupné křivení a lámání páteře.

(Krásně to popisuje O. Motejl ve svém LEXikonu, kde zmiňuje, jak v určité fázi svého života meditoval nad tím, zda si má jít udělat to Csc. či nikoliv. Udělat si Csc. však znamenalo jít odpřísáhnout věrnost vědeckému komunismu a schválit pomoc sovětských a jiných bratrských vojsk.).

Normalizační padesátníci nastupují do nezáviděníhodné pozice. Nejsou schopni nabídnout „osobní legitimitu“ starce či disidenta a často nemají ani „technické znalosti“ a schopnosti generace pod nimi. Přitom mají vést, a to v profesním i odborném životě. Bohužel, značná část z nich za těchto okolností sklouzne k autoritářství a mocenskému přístupu, především právě vůči té šťastnější generaci „pod nimi“, kterou se cítí ohroženi. Jenom inteligentní menšina si uvědomí, že cílem té „technokratické“ mladší generace není nikoho ohrožovat, ale učit se a spolupodílet se.

V rámci střední a východní Evropy je problém této „generační mezery“ dobře patrný v České republice, na Slovensku a jak mi bylo řečeno, také ve Slovinsku a v Pobaltí, tedy v zemích, které byly (asi s výjimkou Slovinska) za komunismu až do konce uzavřené. Ten problém není tak markantní v Polsku a Maďarsku, kde se díky postupnému otevírání za komunismu mohly vytvořit paralelní elity. Naprosto samostatnou kapitolou je bývalé DDR, kam byly po sjednocení obou Němecek elity prostě importovány z BRD (proto je Ossies tak nenavádějí).

Nedávné skládání ústavních soudů v obou částech bývalé federace je pak jenom logickou dohrou výše načrtnutého problému; kde vzít a nekrást?