30 listopadu 2006

Učení mučení (?)


Myšlenka na tenhle post mě napadla, když jsem se dnes bavil se svým školitelem profesorem Weatherillem o možnosti učit tady na Oxfordu pregraduální studenty. Včera nás před tím poměrně důrazně varoval na metodologickém semináři profesor Paul Craig (znáte "krejgdeburku"?). Učení nám podle Craiga vezme přinejmenším tři až čtyři dny v týdnu (do toho se samozřejmě počítá hlavně čas, který přípravě věnujete; zkušený matador může učit "z voleje", zvlášť když je autorem pořádně tlusté učebnice, naopak neostřílený zelenáč stráví mnoho času jen sbíráním jistoty, že seminář může vést). Na vaše vlastní psaní vám moc času nezbyde.
Jenže pak mi Weatherill řekl moc důležitou věc: tady má člověk příležitost učit ty nejlepší studenty - přinejmenším ze Spojeného království (počítám-li pregraduální úroveň; zastoupení zahraničních studentů na postgraduální úrovni je samozřejmě daleko větší). Tak si vyberte. Možná už takové studenty nebudu mít příležitost učit. Učit, neučit?
Jako téma k diskusi jsem chtěl dát následující: jak je pro ty z Vás, kteří učí (učili) důležité vyučování studentů? Berete to jako "něco za něco", tedy jako cenu za Vaši akademickou svobodu, nebo jako rovnocennou (a nepostradatelnou) součást toho, co jako akademici děláte? Ve Spojených státech se o tom vedou nekonečné debaty: vztah mezi vyučovaním a kvalitou akademické produkce. Jenže, jsou u nás studenti, kteří jsou ochotni se na seminář připravit tak, že se v jeho průběhu můžete dostat dál, než co měli sami přečíst, než na seminář přišli?
Pokud by na stránky Jiného práva zabrousili i studenti, zajímalo by mě, zda na některém ze seminářů měli pocit, že skutečně přispívají i z "druhé strany" - že obohacují nejen sebe, ale i vyučujícího. Chtěli by ten pocit mít? Vyzýval je k tomu někdy vyučující? Nebo se setkali jen se vševědy, kteří se od studentů nic dozvědět nechtějí?
Nemohu nevzpomenout profesora Zuckermana, který tady vyučuje principy civilního soudního řízení. Na první hodině hned připomenul, že je rád, že má ve třídě tak pestré složení (jsme tam namixováni ze všech kontinentů a právních kultur - od Číny přes Spojené státy až po jednu malou postkomunistickou -z procesualistického hlediska velmi zajímavou- zemi). Zdůraznil, že je velmi sobecký a že vlastně vyučuje proto, aby se něco dozvěděl od svých studentů. Faktem je, že v jeho knize "Civil Procedure" je v předmluvě poděkování studentům z Oxfordu a University College v Londýně. Myslíte, že to o studentech u nás může platit také?