Hranice soudcovského využití srovnávacího práva
"Bez ohledu na to, jakým způsobem s obsahem institutu náhrady škody pracuje domácí zákonodárce, judikatura obecných soudů i soudu ústavního, případně domácí civilistická doktrína, v oblasti vnitrostátní aplikace Úmluvy je třeba vyjít z pojmu náhrady škody tak, jak s ním operují národní evropské ústavní soudy a nejvyšší soudy, z jejichž judikatury vyrůstá i judikatura ESLP."
Takto razantní názor projevil nedávno Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 13. července 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04 (zatím přístupné pouze na webu). Ústavní soud se tak pustil do mého oblíbeného lesíka (či hustého podrostu) srovnávacího práva a jeho využití při výkladu práva vnitrostátního. Dle mého názoru se však v tomto lesíku poněkud ztratil. Zahleděl se totiž příliš silně na mýtinku, na kterou chtěl dojít a nevěnoval dostatečné pozornosti jednotlivým stromkům na cestě. Když zjistil, že narazil na houštinku, mačeta se zdála lepší nástroj než kompas.
Dosti botaniky. Krátkou anotaci rozhodnutí Soudu jsem dal ve fulltextu k dispozici zde. Základem mých poznámek k nálezu je přesvědčení, že srovnávací analýza v právu slouží především pro potvrzení či zpřesnění závěrů dosažených za pomoci či v souhře s jinými výkladovými metodami. Problém, který jsem měl s tímto nálezem Ústavního soudu, spočívá v jeho „nekompromisnosti“; jestliže se Ústavní soud rozhodne na základě v podstatě pouze jediné výkladové metody smést veškeré domácí právo, jedná se o počin problematický, hlavně v okamžiku, kdy ostatní výkladové metody (s výjimkou v nálezu cudně nerozvinutého výkladu historického) vedou směrem opačným. Ještě problematičtější jsou podobné pokusy v okamžiku, kdy se ukáže, že práce soudu se zahraniční a evropskou judikaturou lze označit přinejmenším za problematickou. Vaše názory?
Takto razantní názor projevil nedávno Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 13. července 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04 (zatím přístupné pouze na webu). Ústavní soud se tak pustil do mého oblíbeného lesíka (či hustého podrostu) srovnávacího práva a jeho využití při výkladu práva vnitrostátního. Dle mého názoru se však v tomto lesíku poněkud ztratil. Zahleděl se totiž příliš silně na mýtinku, na kterou chtěl dojít a nevěnoval dostatečné pozornosti jednotlivým stromkům na cestě. Když zjistil, že narazil na houštinku, mačeta se zdála lepší nástroj než kompas.
Dosti botaniky. Krátkou anotaci rozhodnutí Soudu jsem dal ve fulltextu k dispozici zde. Základem mých poznámek k nálezu je přesvědčení, že srovnávací analýza v právu slouží především pro potvrzení či zpřesnění závěrů dosažených za pomoci či v souhře s jinými výkladovými metodami. Problém, který jsem měl s tímto nálezem Ústavního soudu, spočívá v jeho „nekompromisnosti“; jestliže se Ústavní soud rozhodne na základě v podstatě pouze jediné výkladové metody smést veškeré domácí právo, jedná se o počin problematický, hlavně v okamžiku, kdy ostatní výkladové metody (s výjimkou v nálezu cudně nerozvinutého výkladu historického) vedou směrem opačným. Ještě problematičtější jsou podobné pokusy v okamžiku, kdy se ukáže, že práce soudu se zahraniční a evropskou judikaturou lze označit přinejmenším za problematickou. Vaše názory?
5 komentářů:
O komparativní argumentaci se hodně mluví, ale málokdo jí dělá poctivě. Přitom není tak nová, jak se běžně říká (co třeba středověcí lokátoři a jejich přenosy práv z Magdeburku atd).
Provokativní otázka: je poctivá komparativní analýza uskutečnitelná v podmínkách kontinentálního stylu soudcovského odůvodnění?
Pro vynikající ukázku poctivé srovnávací metody doporučuji kauza trestu smrti rozhodnutou Ústavním soudem JAR State v Makwanyane (1995).
Snad ještě jednu poznámku. Komparativný výklad práva jsme dělali v Ann Arbor s Ch. McCruddenem. Shodli jsme se na tom, že jen zřídka kdy argumentace vystřílí všechny možné pro i proti. V tomto smyslu upozorňuji, že MIchal může stejně tak lehce "rozstřílet" jakýkoliv jiný nález českého ÚS s komparativního argumentací, ale nejen českého ÚS. Co třeba kauza Soraya, kde německý SÚS "spláchne" jednoznačný text zákona asi takto:
"Nikde v Evropě by podobná věc neodešla od soudu bez náhrady škody ..." V 70. letech přitom emocionální újma (o níž v Sorye šlo) zdaleka nebyla v Evropě standardem.
Ke Zdeňkovi II (McCrudden) - souhlasím; na nedostatcích srovnávacího výkladu lze uškvařit každého. Vždycky totiž bude judikát, který byl zapomenut, či právní řád, který nebyl zohledněn. Já ale nevyčítám tomuto nálezu ÚS soudu (s výjimkou jednoho malého ostnu k výběru vhodného komparátora) to, že by něco nezohlednil. Já jsem detailně pročetl všechny judikáty, se kterými ÚS pracuje (tedy na které odkázal a kterým jsem byl schopen porozumět), načetl k tomu trochu doktrinální literatury a tvrdím, že závěry, které ÚS z jím citované judikatury dělá, jsou v mnoha ohledech problematické. Zůstávám ale v rámci "hracího pole", na kterém tvrdil, že se pohybuje sám Ústavní soud.
Ad Soraya - opět máš pravdu; argumentace BVerfG v tomto rozhodnutí srovnávacím právem je dosti mlhavá. Je tady ale dost podstatný rozdíl. V tomto rozhodnutí BVerfG pouze "potvrzoval" rozhodnutí a právní názor, ke kterému už dospěly samostatně obecné soudy, v konkrétním případě Sorayi i BGH. Navíc jak sám BVerfG uvádí, o té otázce se vedla již od druhé světové války (myslím, že na to bylo dokonce nějaké usnesení německých JuristenTage apod.) živá diskuse, názory byly pro i proti a obecné soudy a pak ústavní soud to rozsekly určitým směrem. Rozhodně to ale nebylo "bez ohledu na to, co říká dokrína, judikatura, zákony apod...." Text zákona nebyl navíc příliš jednoznačný. V neposlední řadě, když si pročtu Soryau, tak "srovnávací" argument je pouze argumentem závěrečným, "potvrzovacím" a skutečná argumentace BVerfG se odehrála na půdorysu vnitrostátní ústavy. Podstatných odlišností mezi oběma judikáty je podle mě tedy celá řada...
Pokud dáš ovšem jako podmínku pro jakýkoliv zásadnější judikát v našem právu doktrinální diskusi, znamená to, že se nikam nehneme, protože diskuse u nás až na výjimky neexistuje. V tomto smyslu je německá zkušenost nepřenositelná, protože tam je opačný extrém - píše se tam až příliš mnoho (aspoň podle názorů některých mých německých kamarádů), což vede k tomu, že prakticky jakékoliv téma je tam doktrinálně zpochybněné a tak vždy se můžes opřít o nějaký doktrinální názor.
Je nicméně pravda, že v případě Tebou analyzovaném existovala ne snad diskuse, ale doktrinální shoda na nějakém řešení. To akceptuji.
Já myslím, že tenhle judikát je typická ukázka toho, JAK se komparativní argumentace dělat nemá a hlavně i příklad toho, KDY se dělat nemá, neb je nepřípadná.
Pokud prakticky všechny výkladové metody vedou k opačnému závěru, tak používat komparativní analýzu (která navíc sama o sobě, jak Michal správně upozornil, byla provedena dosti problematicky) jako stéblo, kterého se tonoucí soudce zpravodaj(ka)chytá, aby došla k závěru, který je "spravedlivý", není prostě únosné. Komparace podle mne slouží jako argumentační podpora nebo jako řešení v situaci, kdy ostatní cesty vedou k různým výsledkům a Vy potřebujete ten jazýček na vahách vyvažování.
Taky bych chtěl upozornit ještě na jeden aspekt, který stojí vedle komparativní argumentace za pozornost - způsob, jakým byla (des)interpretována judikatura ESLP. Nevím, jestli na Ústavním soudě mají jiný text judikátů ESLP než je přístupný na štrasburském webu, ale jak správně uvádí i Michal, ÚS našel v těch judikátech věci, které tam při nejlepší vůli prostě nejsou...
Okomentovat