15 listopadu 2006

Potvrzení či vyvrácení teorie v právu

Na včerejším metodologickém semináři z právní a ústavní teorie přišla řeč mimo jiné na zajímavou otázku: jak je možné potvrdit či vyvrátit teorii v právu?

Můj první pokusný argument byl mírně scholastický: nijak. Představme si situaci, kdy někdo píše kupříkladu disertaci, která má silný empirický základ (jako třeba výtečná práce Zdeňkova či možná, ve vzdálené budoucnosti ve vzdálené galaxii, moje). Empirickou část určitým způsobem zpracuji, přejdu k teorii a závěrem přijdu s „teorií“, která vysvětluje empirická fakta. Na čem budu svoji teorii testovat? V úvahu přicházejí dva zdroje protiargumentů: interní a externí. Interní by znamenal, že v rámci pramenů mé práce je jeden či více, který protiřečí závěrům, ke kterým jsem došel. Pak se asi nejedná o reálné vyvrácení mé teorie, ale spíše o lajdáckou badatelskou práci, která je vnitřně nekonzistentní a žádná teorie hodna toho jména nebyla vůbec vytvořena. Jestliže však existují nějaké externí prameny, které by moji teorii vyvracely, a já jsem se s nimi opět nevypořádal, pak je to opět nedbale odvedená práce: ony argumenty měly být (jestliže jsou relevantní a já jsem o nich věděl) v mé práci zohledněny a já jsem se měl s nimi vypořádat.

Výše uvedený argument je logicky správný, jeho problém je však v množství ideálních předpokladů, které v praxi nikdy nebudou splněny. Problematické bude přinejmenším:
- shromáždit všechna relevantní empirická fakta;
- „překlad“ těchto skutečností v určitou teorii, kde může dojít k výkladovému posunu;
- předpoklad ideální znalosti všech dostupných pramenů, což je v současném světě neproveditelné.

Argument, kterým se snažil na původní myšlenku reagovat W. Sadurski, byl také zajímavý: při vytváření teorie si nutně vymezuji určitou míru abstrakce či určitý okruh problémů, které do ní zahrnu. Interní a externí argumenty pro i proti se pak vždy definují s ohledem na můj okruh zájmu (například teritoriální). Jestliže tak například zpracovávám judikaturu francouzských, anglických a německých soudů a na jejich základě vytvořím určitou teorii, pak k vyvrácení této teorie může posloužit judikatura belgická či irská, která říká opak.

Tímto argumentem jsem nebyl až tak přesvědčen: přeci právě pro zamezení podobného problému zpravidla teritoriálně definuji svůj výzkum. Jestliže pak také nedojdu k univerzalistickému závěru typu „soudy pracují se srovnávacím právem tak a tak“, ale dojdu k závěru reflektujícímu můj teritoriální závěr „anglické, německé a francouzské soudy pracují se srovnávacím právem tak a tak“, pak mě mohou protiargumenty z Belgie či Irska nechat vcelku chladným.

Problémem nicméně bude rámec časový; svůj výzkum definuji v nějakém časovém rámci. Jestliže dojdu na základě analýzy judikatury k teorii, která říká „Je A“ a pozdější judikatura začne říkat je „Non-A“, tak se mohu pokoušet ještě chvilku interpretačně bruslit (no vždyť to jsem vlastně říkal taky, že?) případně mohu opět (poněkud scholasticky) prohlašovat, že předmětem mého zájmu bylo vytvoření teorii v daném čase a nikoliv pro budoucnost (proč bych to potom dělal?), teorie nicméně skutečně padá: v rámci mého výzkumného okruhu vznikají protiargumenty, skutečně externí k mé teorii, které ji vyvracejí. Kolik je těchto protiargumentů potřeba? Stačí (i ve společenských vědách) skutečně jeden? Můžu mít platný induktivní argument z jediného příkladu? A co na to Jan Tleskač?

Já si toho Poppera budu muset asi vážně přečíst....