07 února 2011

Už zase ta prekluze…

Když už jsem si v minulém postu začal s daňovou prekluzí, ještě se k ní jednou vrátím. Tentokrát se na ni ovšem podíváme z jiného úhlu, totiž položíme si otázku, zda má být žalobcem či stěžovatelem vždy namítána, či zda k ní má správní soud přihlížet z úřední povinnosti. Při posouzení této otázky nakonec nepůjde jen o daňovou prekluzi samotnou, ale v obecnější rovině o to, v jaké šíři vlastně mají správní soudy přezkoumávat správní rozhodnutí a do jaké míry rozsah tohoto přezkoumání závisí na aktivitě žalobce, či naopak na vlastní iniciativě soudu.
Touto otázkou se důkladně zabýval mimo jiné rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 23.10. 2007, č.j. 9 Afs 86/2007-161, publikovaném pod č. 1542/2008 Sb. NSS, to ovšem za situace, kdy už na dané téma existovala rozporná judikatura nejen Nejvyššího správního soudu, ale i Ústavního soudu. Rozšířený senát se tehdy necítil vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 17.7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 545/07, podle něhož měl Nejvyšší správní soud povinnost přihlédnout k prekluzi práva správce daně vyměřit daň z úřední povinnosti. Rozšířený senát poukázal na opačnou judikaturu Ústavního soudu, byť ve formě „pouhých“ usnesení, v nichž Ústavní soud vycházel z toho, že námitku prekluze je nutno uplatnit v žalobě, a nikoli až v kasační stížnosti (taková kasační námitka je pak nepřípustná podle § 104 odst. 4 s.ř.s.) nebo dokonce až v ústavní stížnosti. Zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu nepovažoval rozšířený senát za ucelenou a konzistentní judikaturu, kterou by se měl v jím posuzované věci řídit.

Rozšířený senát dále vyšel z toho, že řízení ve správním soudnictví je založeno na dispoziční zásadě, vyjádřené mimo jiné v § 75 odst. 2 s.ř.s., podle kterého soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Výjimkou z této zásady v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí je pak § 76 odst. 2 s.ř.s., podle něhož soud vysloví rozsudkem nicotnost správního rozhodnutí, a to i bez návrhu. Rozšířený senát však vysvětlil, proč nelze daňové rozhodnutí vydané po uplynutí prekluzívní lhůty k vyměření daně považovat za rozhodnutí nicotné. Takové rozhodnutí totiž sice trpí vadou, nikoliv však natolik intenzivní a zřejmou, aby způsobila faktickou neexistenci tohoto rozhodnutí (tj. jeho nicotnost). Rozšířený senát měl rovněž za to, že povinnost (ani právo) soudu přihlédnout k uplynutí prekluzívní lhůty nelze založit ani na § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Jednak soudní řád správní nestanoví, že by k vadám řízení před správním orgánem podle § 76 odst. 1 písm. a) až c) s.ř.s. měl správní soud bez dalšího přihlížet z úřední povinnosti (rozdíl oproti dikci právě druhého odstavce § 76 s.ř.s. je zde nanejvýš patrný), jednak vyměření daně po uplynutí prekluzívní lhůty není vadou řízení, ale jedná se o hmotněprávní nezákonnost. Je nepochybné, že § 47 zákona o správě daní byl (obdobně jako nyní § 148 daňového řádu) ustanovením hmotněprávním, které upravovalo propadné hmotněprávní lhůty pro vyměření (doměření) daně. Jestliže tedy bylo vyměřeno (doměřeno) po uplynutí této lhůty, jedná se o rozhodnutí nezákonné, tato nezákonnost ovšem musí být v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu řádně a včas namítána.

Ústavní soud ovšem argumentaci rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu neakceptoval, a naopak ho překonal v mnoha svých nálezech, z nichž argumentační jádro ovšem představuje nález ze dne 26.2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, u něhož se blíže zastavíme. Budu citovat raději doslova: „Argumenty, na nichž je závěr o nutnosti namítnout prekluzi práva na doměření daně postaven, se opírají výlučně o text soudního řádu správního, a přehlížejí širší souvislosti, plynoucí ze systémové povahy práva, jakož i východiska, na nichž je postavena dispoziční zásada. (…) Stejné právní instituty (…) mohou náležet do několika různých právních odvětví; jenom namátkou lze poukázat např. na ručení, právní moc, zastoupení či důkazní břemeno, nebo na tak klíčový institut, jakým je smlouva: ta se uplatňuje nejen v právu soukromém, ale i veřejném, a to jak hmotném, tak i procesním. Pro každý systém je charakteristické, že na straně jedné se elementy, z nichž je tvořen, přizpůsobují struktuře, jejíž jsou součástí, na straně druhé na tuto strukturu samy působí. (…) To platí i pro právo: každý právní institut ovlivňuje právní odvětví, jehož je součástí, avšak na druhou stranu toto právní odvětví přizpůsobuje právní institut svým funkcím a své povaze. Proto se může institut, uplatňující se v různých odvětvích, obsahově odlišovat; nemůže však jít o odlišnosti natolik velké, aby tím byly popřeny základní pojmové znaky konkrétního právního institutu, neboť pak by samozřejmě nešlo o ten samý, ale o jiný právní institut.

Právě uvedené platí i pro prekluzi. Institut prekluze využívají prakticky všechna odvětví právního řádu. Lze se s ním setkat v právu soukromém (…), ale též v právu veřejném. (…) Ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit. Mezi ně lze v prvé řadě počítat konstrukci prekluze, založenou na dvou právních skutečnostech: na uplynutí doby a na neuplatnění práva v této době. Důsledkem prekluze je dále vždy zánik samotného subjektivního práva. Konečně za společný rys prekluze lze považovat i to, že k ní má orgán veřejné moci přihlížet z úřední povinnosti; tento požadavek je logickým důsledkem závažnosti následků, které jsou s prekluzí spojeny. Účelem jakéhokoliv procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytovat ochranu.

Ohledně povahy lhůty k vyměření nebo doměření daně podle § 47 d. ř. se judikatura shoduje na závěru o její prekluzívní povaze. (…) Jde-li o lhůtu prekluzívní, pak je nutno trvat na požadavku uplatnění shora uvedených pojmových znaků prekluze, samozřejmě nejsou-li omezeny či modifikovány zákonem nebo povahou práva na vyměření či doměření daně.

Pro takový závěr však daňový řád ani povaha práva na vyměření nebo doměření daně jako subjektivního veřejného práva státu vůči daňovému subjektu neposkytují žádnou oporu: Daňový řád sice institut prekluze využívá, avšak neobsahuje žádné ustanovení, které by jej regulovalo odchylně od shora uvedených podstatných znaků; naopak kupř. z § 70 odst. 3 d. ř., jenž stanovuje nutnost vznést námitku pouze u promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, a nikoliv též u prekluze práva na vyměření či doměření daně, lze dovozovat, že zákonodárce respektoval shora vyloženou podstatu prekluze.

Nelze se rovněž domnívat, že by povaha práva na vyměření či doměření daně coby subjektivního veřejného práva státu vůči daňovému subjektu měla vylučovat či modifikovat shora vyloženou konstrukci, za níž k prekluzi dochází (uplynutí lhůty a neuplatnění práva), následky prekluze v podobě zániku samotného práva, či dokonce povinnost přihlížet k ní z úřední povinnosti (závěr, že k prekluzi soukromého práva se přihlíží ex offo, zatímco k prekluzi veřejného práva nikoliv, je zjevně absurdní a neodpovídající povaze těchto práv). (…)

Z odůvodnění shora citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu je zřejmé, že NSS tyto závěry respektuje pouze z části. Připouští, že správce daně má k prekluzi práva na vyměření nebo doměření daně přihlížet z úřední povinnosti, neukládá však tutéž povinnost soudu jednajícímu a rozhodujícímu ve správním soudnictví, neboť takovému závěru údajně brání dispoziční zásada, mj. vyjádřená v § 75 s. ř. s., a přezkumná povaha řízení.

S takovým pojetím prekluze však nelze souhlasit, neboť ze samotného pojmu prekluze vyplývá, že je nutno k ní přihlížet z úřední povinnosti před jakýmkoliv orgánem veřejné moci, tedy rovněž v řízení soudním. Tomu nebrání ani přezkumná povaha řízení, ani dispoziční zásada.

Sám argument, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu jde o přezkum napadeného rozhodnutí, a nikoliv o nalézací řízení, ještě nijak nevypovídá o mezích tohoto přezkumu; to je otázka další, která s hranicemi přezkumné činnosti bezprostředně nesouvisí. Nelze pouštět ze zřetele ani fakt, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není ve vztahu k předcházejícímu daňovému řízení opravným řízením; jde o primární poskytování soudní ochrany subjektivním veřejným právům v první instanci.

Ohledně dispoziční zásady je nutno podotknout, že ta se – právě proto, že má povahu zásady – nikdy neuplatňuje metodou „všechno nebo nic“. V žádném procesu v kterémkoli státě se neuplatňuje dispoziční zásada ve své ryzí podobě, ale vždy s většími či menšími modifikacemi. Míra těchto modifikací závisí na povaze subjektivních práv, jimž se má v daném procesu poskytovat ochrana; to je samozřejmé, neboť má-li procesní právo náležitě plnit svoji ochrannou funkci, musí se přizpůsobovat předmětu, jemuž ochranu poskytuje. Z tohoto hlediska je nepochybné, že nejdůsledněji se dispoziční zásada prosazuje v civilním sporném řízení, v němž představuje specifické promítnutí soukromoprávní autonomie vůle do oblasti procesu: ponechává-li soukromé právo na vůli svým subjektům, aby zvážily, zda a s kým do určitého právního vztahu vstoupí, jaký bude obsah tohoto vztahu atd., je také objektivně nezbytné ponechat na jejich uvážení, jestli se obrátí na soud s žádostí o poskytnutí soudní ochrany v případě porušení nebo ohrožení práva z tohoto vztahu vyplývajícího, a učiní-li tak, aby vymezili předmět sporu a aby jim prostřednictvím dalších dispozičních úkonů zůstala zachována možnost průběh sporu ovlivňovat. Přesto i v civilním řízení soudním musí soud přihlížet k určitým okolnostem z úřední povinnosti. Nejde přitom pouze o procesní podmínky, ale též o skutečnosti, jež jsou významné z hlediska práva hmotného; typicky to platí např. pro absolutní neplatnost právního úkonu, ale rovněž právě pro prekluzi.

Přilíží-li k těmto okolnostem ex offo soud v civilním řízení soudním, tím spíše k nim musí přihlížet z úřední povinnosti i soud projednávající věc v režimu správního soudnictví. Civilní spor i správní soudnictví mají sice společný základní strukturní princip – systém dvou stran v kontradiktorním postavení –, jenž také vyvolává řadu objektivně společných rysů (…), avšak nelze ani přehlížet objektivní rozdíly, jež mezi nimi panují. Tyto odlišnosti vyplývají z jiného předmětu ochrany, jimž se každý z těchto procesů zákonitě přizpůsobuje: v civilním sporu soud poskytuje ochranu subjektivním právům soukromým, ve správním soudnictví subjektivním právům veřejným. Takto vymezený rozdíl v předmětu ochrany zjevně nemůže odůvodnit závěr, že ve správním soudnictví se k prekluzi přihlíží jenom k námitce, a nikoliv z úřední povinnosti, neboť vlastně stojí na absurdním východisku, neodpovídajícím povaze subjektivních práv, jimž je poskytována ochrana: ve správním soudnictví, v němž se projednávají věci veřejnoprávní povahy, by měla být dispoziční zásada prosazena daleko důsledněji, než v civilním sporném procesu, v němž se poskytuje ochrana soukromoprávním vztahům, typickým daleko větší měrou volného chování subjektů. Rozdíly v předmětu ochrany tedy vedou k závěru právě opačnému, než činí Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu (dalším důsledkem je mj. to, že správní soudnictví není postaveno na projednací, ale vyšetřovací zásadě atd.). (…)

Větu první § 75 odst. 2 s. ř. s. tak nelze interpretovat doslovně, ale restriktivně. Vázanost soudního přezkumu na žalobní body je zásadně správná, avšak nelze ji absolutizovat. (…)Uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a konečně se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana skutečných subjektivních veřejných práv; v tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení s. ř. s., v nichž se dispoziční zásada promítá.

Lze proto uzavřít, že též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. (…)“


Argumentaci Ústavního soudu považuji za chybnou, založenou na nepochopení samotné podstaty řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a na ni navazujícího řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu jakožto přezkumných řízení podle soudního řádu správního.

Jistě lze souhlasit s tím, že prekluze (tj. uplynutí prekluzivní lhůty způsobující zánik nějakého práva) je obecným právním institutem, byť nabývá v různých právních odvětvích různých podob, a jistě lze souhlasit i s tím, že k uplynutí prekluzivní lhůty (na rozdíl od lhůty promlčecí) je třeba právě proto, že způsobuje zánik práva, přihlížet v nalézacím řízení bez toho, aniž by ten, proti němuž je právo uplatňováno, námitku prekluze výslovně vznesl. Tak jako v občanském soudním řízení je povinností soudu, aby byl jeho rozsudek v souladu s hmotným právem, přičemž není povinností žalobce uvádět právní důvody, proč se domáhá jím tvrzeného nároku, a naopak platí v plném rozsahu zásada, že „soud zná právo“, tak i ve vyměřovacím řízení daňovém je povinností správce daně vyměřit daň v zákonné výši, je tedy jeho povinností přihlédnout i bez námitky daňového subjektu k tomu, že právo vyměřit (doměřit) daň už zaniklo, a to bez ohledu na to, zda je to v konkrétním případě ve prospěch či v neprospěch daňového subjektu.

Jiná je ovšem situace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle soudního řádu správního. Správní soud se dostává k věci až ve chvíli, kdy nalézací řízení před správním orgánem již skončilo a žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu je již pravomocné. Soudní řád správní je založen na zásadě subsidiarity soudní ochrany (viz mj. § 5 s.ř.s.) a pokud správní soud uzná žalobu důvodnou a správní rozhodnutí zruší pro nezákonnost či pro vady řízení, jedná se vždy o určité prolomení právní jistoty, která byla nastolena pravomocným správním rozhodnutím. Tomu odpovídá i rozsah, v jakém je žalobou napadené správní rozhodnutí podrobeno soudnímu přezkoumání. Úkolem soudů ve správním soudnictví je ochrana veřejných subjektivních práv jednotlivců, ovšem za podmínek stanovených soudním řádem správním (§ 2 s.ř.s.), z něhož jasně plyne, že správní soudy chrání práva těch, kdo si je střeží. Podle § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. součástí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu musí být žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových, ale i právních důvodů považuje žalobce napadené správní rozhodnutí za nezákonné. Podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumává napadené správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Výslovnou výjimku zakládá, jak již bylo řečeno, pouze § 76 odst. 2 s.ř.s. pro nicotné správní rozhodnutí.

Tato ustanovení jsou tedy skutečně vyjádřením dispoziční zásady v soudním řízení správním, zároveň však § 75 odst. 2 s.ř.s představuje kogentní zákonné ustanovení, kterým je správní soud vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy), od něhož se nemůže jen tak odchýlit třeba tím, že si řekne, že dispoziční zásadu není třeba absolutizovat, že jde koneckonců jen o zásadu a že je účelnější v některých případech přihlédnout k obecné povaze určitého právního institutu. Můžete mou předchozí větu považovat jen za temný výkřik z hlubin právně pozitivistického Mordoru, ale jinak to jednoduše nevidím.

V této souvislosti se musím přiznat, že vůbec nerozumím té pasáži z citovaného nálezu, v němž Ústavní soud dochází k závěru, že soudní řízení správní musí být „méně dispoziční“ než občanské soudní řízení. Ústavní soud přitom pomíjí, že řízení podle části třetí občanského soudního řádu je řízením nalézacím, zatímco řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je řízením přezkumným. Tomu je také přizpůsobena platná procesní úprava obsažená v občanském soudním řádu na straně jedné a v soudním řádu správním na straně druhé. V obou řízeních se projevuje dispoziční zásada v tom, že jak sporné řízení civilní, tak řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí lze zahájit pouze na návrh žalobce a je to také žalobce, kdo s tímto řízením disponuje. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu jde však dispoziční zásada ještě dál, a to právě tím, že žalobce svým návrhem vymezuje nejen to, v jakém rozsahu správní rozhodnutí napadá, ale také, z jakých skutkových a hlavně právních důvodů ho napadá (žalobní body), a takto vymezeným rozsahem soudního přezkoumání je pak správní soud (až na zmiňovanou výjimku) vázán. Obdobná úprava v občanském soudním řádu, pokud jde o sporné řízení podle jeho části třetí, logicky chybí, a to právě proto, že se jedná o nalézací řízení. Charakter práv, jimž je v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním poskytována ochrana, nemůže na těchto skutečnostech nic změnit. Už vůbec pak nerozumím větě, podle níž není správní soudnictví postaveno na projednací zásadě, ale na vyšetřovací zásadě. Nevidím v soudním řádu správním jediné ustanovení, které by mohlo být oporou pro tento závěr.

Jsem tedy přesvědčen o tom, že prekluzi daně, stejně jako kterýkoli jiný hmotněprávní důvod zakládající nezákonnost daňového rozhodnutí musí žalobce namítat. Nevidím v tom nic nespravedlivého ani protiústavního, neboť právní ochrana podle soudního řádu správního skutečně přísluší těm, kdo si svá práva střeží, a jestliže je žalobce přesvědčen o tom, že mu daň byla vyměřena v rozporu se zákonem po uplynutí prekluzívní lhůty, má vždy možnost tuto skutečnost řádně a v čas v řízení před krajským soudem namítnout (tj. buď v žalobě samotné nebo ve lhůtě pro její podání). Naopak za nespravedlivý považuji současný stav, kdy k tomu, že správce daně sice oprávnění vyměřit daň měl, nicméně toto právo zaniklo, je správní soud oprávněn a zároveň povinen přihlédnout ex offo, zatímco v případě, kdy správce daně toto oprávnění od počátku neměl, neboť daňovému subjektu vůbec nevznikla daňová povinnost a správce daně tedy zdanil něco, co podle hmotněprávního daňového zákona předmětem daně vůbec být nemělo, soud z úřední povinnosti přihlédnout nemůže.

Lze namítnout, že posouzení otázky, zda vůbec vznikla daňová povinnost, často závisí na složitých skutkových i právních úvahách, zatímco prekluze daně bývá zřejmá na první pohled. Zkušenosti z praxe ovšem ukazují pravý opak. Dospět k závěru, zda došlo či nedošlo k prekluzi daně, lze často až po složité úvaze nejen o počátku běhu této lhůty (viz můj minulý post), ale zejména po složitém zkoumání úkonů, které provedl správce daně v předmětném daňovém řízení z toho hlediska, zda byly (ve světle ne vždy úplně přehledné judikatury NSS na toto téma) způsobilé přerušit podle § 47 odst. 2 zákona o správě daní běh této lhůty, zda byl o těchto úkonech daňový subjekt zpraven, zda došlo ke stavění běhu této lhůty podle § 41 s.ř.s. atd. Pokud tedy správní soudy musejí podle judikatury Ústavního soudu k této otázce přihlížet i v případech, kdy není ani jednou ze stran sporu vůbec zmiňována, mohou z toho někdy vycházet rozhodnutí dosti překvapivá. Jistě, v budoucnu by měla být situace poněkud jednodušší vzhledem k tomu, že § 148 daňového řádu stanoví výslovně, které úkony či skutečnosti prekluzívní lhůtu přerušují, prodlužují či staví. Nejsem však takový optimista, abych se domníval, že podle nové úpravy bude prekluze daně vždy zřejmá ze správního spisu na první pohled. A znovu se vkrádá otázka: budeme skutečně přihlížet k prekluzi daně z úřední povinnosti i v těch případech, kdy je v neprospěch daňového subjektu?

Musím ještě dodat, že po určitém váhání jsem schopen akceptovat judikaturu NSS, která vykládá benevolentně § 104 odst. 4 s.ř.s., když nepovažuje za nepřípustnou kasační námitku, kterou stěžovatel sice neuplatnil řádně a včas v žalobě, to ovšem z toho důvodu, že až po uplynutí příslušné lhůty pro rozšíření žaloby o nové žalobní body došlo k judikatornímu obratu, který teprve tuto námitku činí relevantní. V těchto případech tedy judikatura NSS vychází z toho, že nejde o námitku, kterou stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, „ač tak učinit mohl“. Při vědomí toho, jak spletitou cestou prochází judikatura správních soudů a Ústavního soudu např. právě v otázce daňové prekluze (viz mj. problém „3+0, 3+1“ rozebíraný v minulém postu), dokážu takový přístup pochopit, byť by se dalo jistě s úspěchem argumentovat, že ani zdánlivá beznadějnost námitky ve světle dosavadní judikatury nezbavuje žalobce povinnosti tuto námitku řádně a včas uplatnit. V každém případě však i v těchto věcech zahájených před judikatorním obratem námitka prekluze daně podle mého názoru nejpozději v kasační stížnosti být uplatněna musí.

Předchozí řádky by neměly vzbudit dojem, že vázanost správního soudu žalobními body podle § 75 odst. 2 s.ř.s. považuji za absolutní, resp. že jedinou výjimku představuje § 76 odst. 2 s.ř.s. Aby však byl soud oprávněn toto jinak kogentní zákonné ustanovení v konkrétním případě ponechat stranou, musí takový postup vyplývat z jiného právního pramene vyšší právní síly. Tím může být např. „prezidentská“ mezinárodní smlouva, která, pokud by stanovila něco jiného než § 75 odst. 2 s.ř.s., by měla dostat v souladu s čl. 10 Ústavy přednost. Takové výjimečné případy mohou ve vztahu k § 75 odst. 2 s.ř.s. (ale i k § 75 odst. 1 s.ř.s.) podle judikatury NSS nastat ve věcech mezinárodní ochrany, pokud by právní záruky, které poskytují zákon o azylu či zákon o pobytu cizinců, neshledal správní soud v konkrétní věci dostatečnými pro to, aby byl respektován princip non-refoulement vyplývající z Ženevské úmluvy i z čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Další takový případ zmiňuje výše citované usnesení rozšířeného senátu č. 1542/2008 Sb. NSS. Podle rozšířeného senátu je k zániku odpovědnosti za přestupek či jiný správní delikt způsobenému uplynutím příslušné prekluzívní lhůty třeba na rozdíl od daňové prekluze přihlížet z úřední povinnosti, neboť to podle jeho názoru vyžaduje, vzhledem k tomu, že se jedná o „trestní obvinění“, čl. 6 Úmluvy. Lze si i představit, že by tímto pramenem vyšší právní síly mohlo být v konkrétním případě právo Evropské unie, byť v obecné rovině Soudní dvůr v daném ohledu respektuje procesní autonomii členských států a judikuje, že vnitrostátní soud nemá povinnost přihlížet k určitým otázkám unijního práva tam, kde nesmí přihlížet ani k obdobným otázkám vnitrostátního práva (viz linie judikatury Soudního dvora počínající rozsudky ve věcech C-312/93 Peterbroeck, C-430/93 a C-431/93 Van Schijndel a C-72/95 Kraajiveld ). U daňové prekluze ani u otázky absolutní neplatnosti smlouvy však žádnou právní normu vyšší právní síly, která by opravňovala správní soud k opomenutí § 75 odst. 2 s.ř.s., nevidím.

Jsem realista a vím, že Ústavní soud svůj názor na danou otázku, kterou již v současnosti judikuje konstantně a napříč svými senáty, nezmění. I já tuto judikaturu vzhledem k jejím precedenčním účinkům v rozhodnutích, na nichž se podílím, respektuji. Přesto jsem považoval za vhodné vysvětlit, proč ji nepovažuji za správnou. Učinil jsem tak v bláhové naději, že snad tím mohu přispět k tomu, aby se seznam skutečností, k nimž musí správní soudy nad rámec zákona či jiné platné právní normy přihlížet ex offo, dále nerozrůstal.

13 komentářů:

Olga řekl(a)...

Díky za příspěvek k důležitému tématu (vždyť co je jistější než smrt a daně...); Mohl byste prosím, nakolik Vám mantinely profesní etiky dovolí, čtenářům více přiblížit, v čem spatřujete příčiny nekonzistentní "daňové" judikatury vysokých soudů (ÚS, NSS)? Jak se tzv. judikatorní obraty, k nimž dochází za nezměněné právní úpravy, slučují s legitimním očekáváním daňového poplatníka, že (správní) soudy jsou tu pro nápravu excesů finanční správy? A myslíte si, že by pomohlo, kdyby se (správní) soudci mohli specializovat na problematiku jednotlivých daní/procesu, když u berních úředníků "v první linii" je tato specializace pravidlem? Odpusťe, ptám-li se příliš naivně, s prací v justici nemám zkušenosti (zato s řešením různorodých daňových spisů ano - v KVOP). Díky, pěkné dny!

Olga Svobodová.

FORTUNA řekl(a)...

I já mám dotaz - v obecné rovině.

Jako jednatel malé firmy, teď ještě menší, jsem vystaven činnosti státních úřadů a nezřídka pokutován. Odmítám být trestán, aniž bych věděl proč, a tak jsem několikrát státní správu zažaloval u správního soudu. Podařilo se mi docílit maximálně toho, že soud potvrdil rozhodnutí úřadu s tím, že úřad sice nesprávně argumentoval, nebo použil ve své argumentaci nesprávné vyhlášky, zákony, atd, avšak, kdyby argumentoval správně, výsledek by byl stejný. (?!) Tedy pokuta, trest, platí.

Teď, já, my, SVOBODNÍ občané, volíme své delegáty, aby se skrze ně projevila naše vůle řídit chod věcí veřejných a platíme je za to. Naši delegáti potom odsouhlasí vládu, která, podléhajíc jejich neustálé kontrole, SMÍ naši vůli vykonávAT. K tomu, aby ji vykonávat MOHLA, vláda, kterou my SVOBODNÍ občané za její snahy také platíme, zaměstná lidi, které ona úkoluje ve smyslu svého pracovního zadání. My, SVOBODNÍ občané, platíme i tyto lidi.

Příspěvek je správně pochopitelný zřejmě jen pro právní teoretiky, mezi které nepatřím. Napadlo mne ale, kdyby postup pro vymáhání pokut a trestání nás SVOBODNÝCH občanů svými de facto zaměstnanci byl opačný, tedy že oni by museli žalovat u soudu nás ZA PORUŠENÍ ZÁKONA a my se jen bránili, zda by to problematiku příspěvku neučinilo srozumitelnější i pro nás pro laiky?

A ještě později mne napadlo, odkud vlastně státní správa bere právo, nás SVOBODNÉ občany, kteří ji platíme, trestat?

Jakub Camrda řekl(a)...

Odpovídám na položené dotazy, nejprve k Olze Svobodové. Judikatorní obraty jsou asi nezbytným průvodním jevem rozhodovací činnosti všech vysokých soudů. To je dáno jednoduše tím, že i soudci jsou jen lidé, jejichž názory na určitou právní otázku se mohou vyvíjet, navíc i soudci vysokých soudů nerozhodují všechny věci společně, ale v jednotlivých senátech, které se mohou výrazně lišit v náhledu na některé otázky. Teprve v situaci, kdy se judikatura senátní rozjede a nebo má právě dojít k judikatornímu obratu, přicházejí ke slovu početnější soudcovská tělesa, jež mají zajistit jednotu rozhodování daného soudu, ať již je to rozšířený senát NSS, velký senát NS nebo plénum ÚS. Zásadním judikatorním obratům se nevyhnuly ani mezinárodní soudy, viz např. rozhodnutí Keck Soudního dvora v Lucemburku, které přineslo zásadní obrat v judikatuře tohoto soudu k volnému pohybu zboží, obdobné otočky bychom našli i v judikatuře štrasburského soudu.

Nicméně na druhou stranu máte pravdu v tom, že každý vysoký soud by měl usilovat o to, aby těchto obratů bylo co nejméně, a přistupovat k nim skutečně jen tam, kde je dosavadní výklad neudržitelný (příkladem čehož je podle mne výklad "3+0").

Z tohoto pohledu s Vámi rovněž souhlasím v tom, že v daňové judikatuře je těch obratů, odboček a slepých uliček až příliš, svůj podíl na tom mají dle mého názoru jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní soud, ten druhý zejména oním "trojlístkem" rozhodnutí k "3+0", k přihlížení k prekluzi ex offo a k důvodům daňové kontroly.

Jedním z důvodů je však také nízká kvalita naší daňové legislativy a zejména dosavadního zákona o správě daní a poplatků. Z dosavadní zkušenosti mohu říct, že některé jeho pasáže jsou dle mého názoru natolik nejasné a rozporné, že možnost dobrého výkladu vlastně nenabízejí, každé řešení, k němuž soud přistoupí, pak má nějaké slabiny, někde drhne, potíž je v tom, kde najít lepší. Pevně doufám, že práce s daňovým řádem bude v tomto ohledu alespoň o něco snazší.

Rozumím daňovým poplatníkům koneckonců sám mezi ně patřím), že je obtížné se vyznat v daňové právní úpravě i judikatuře. Asi jim nezbývá než se tak jako v mnoha jiných oblastech (složitá společnost vytváří složité právo)obrátit v nezbytných případech o pomoc na profesionála, ať už jím bude advokát nebo daňový poradce. Na druhou stranu vás ubezpečuji, že jsou i tací, kteří se v daňových zákonech i v judikatuře vyznají velmi dobře a velmi umně využívají nebo často spíš zneužívají jejich nedokonalostí a mezer a takovým případům zneužití daňového práva by správní soudy ochranu poskytovat neměly.

Jakub Camrda řekl(a)...

Pokud jde o otázku "Fortuny", myslím, že nelze zpochybňovat, že i demokratické státy, které se ze svého jednání zodpovídají svým občanům, mají právo některé oblasti (lze debatovat o tom, které) regulovat veřejným právem a jeho dodržování vynucovat tím, že za jeho porušení budou udělovat sankce. Tato regulace by samozřejmě neměla být samoúčelná či sloužit zájmům jen nějaké úzké lobbyistické skupiny, ale měla by zde být skutečně pro ochranu veřejného zájmu či veřejného statku, ať již je to ochrana přírody a krajiny, ochrana ovzduší, veřejného zdraví, bezpečnosti silničního provozu, kulturních památek atd.

Taková protiprávní jednání, která představují nejzávažnější porušení či ohrožení onoho chráněného veřejného zájmu či statku všechny státy trestají prostředky trestního práva (včetně toho, že řada zemí zná trestní odpovědnost právnických osob). V trestním právu vlastně platí to, o čem hovoříte, státní zástupce podává obžalobu k trestnímu soudu, který rozhoduje o vině či nevině obžalovaného a, je-li obžalovaný shledán vinným, též o trestu.

Méně závažná provinění jsou pak v podstatě ve všech vyspělých zemích postihována správním trestáním, tedy u nás sankcemi za přestupky či jiné správní delikty. Tyto sankce jsou udělovány ve správním řízení, ovšem s tím, že musí být všech zemích, které jsou signatáři Evropské úmluvy o lidských právech, podrobeny soudní kontrole. U nás tuto kontrolu vykonávají u rozhodnutí správních orgánů ve věcech přestupků a správních deliktů správní soudy a velmi často také tato rozhodnutí správních orgánů ruší proto, že dospěly k závěru, že správní orgány porušily hmotná či procesní práva žalobce. Z tohoto pohledu se mohu tedy jen stěží vyjadřovat k vaší osobní zkušenosti se správními soudy, neboť skutkové ani právní okolnosti té věci neznám, tím méně je pak možné činit k tomu jakékoli zobecňující závěry.

Na popsaném modelu tedy nevidím nic zavrženíhodného ani nevidím důvod, proč bychom si ho jakožto svobodní občané či daňoví poplatníci neměli platit. Jsem naopak přesvědčen o tom, že si ho platit musíme, protože je to jedna ze záruk právního státu, jehož alternativou je jen zvůle mocných nebo zákon džungle. Jiná otázka je, do jaké míry tento systém u nás funguje uspokojivě a efektivně v čem by případně bylo možné ho zlepšit, ale to je již na jinou a podstatně delší debatu.

FORTUNA řekl(a)...

ad Jakub Camrda
10.2.2011 11:57

k prvnímu odstavci:
Stát (i demokratický) chápu jako souhrn všecho a všech, kteří v něm jsou. Potom mi nedává smysl, že by všechno a všichni byli zodpovědni všemu a všem. Nebylo by správnější napsat, že ti, kteří jsou pověřeni správou státu (tedy všeho, však již ne všech) jsou ve výkonu své funkce zodpovědni všem?
Následně vůbec nerozumím "demokratické státy mají právo...oblasti regulovat (co je to regulovat?) veřejným právem (co je to veřejné právo?) a jeho dodržování vynucovat tím, že za jeho porušení budou udělovat sankce".
Přece existuje:
Občan je obviněn z porušení zákona.
Občan je obžalován před soudem.
Soud soudí.
Občan je buď shledán soudem vinným a soud rozhodne o trestu, nebo není a pak od soudu odejde bez trestu. Takto je to i v Ústavě ČR. Nechápu pak výrok pana Camrdy. To si jako občané navzájem udělují sankce?

2.odstavec
bez komentáře

3.odstavec
Nepovažuji informace zde popsané za srozumitelné a tudíž se k nim nemohu s žádnou přesností vyjádřit.
Ale věta:
Tyta sankce ....musí být ...podrobeny soudní kontrole."
Žádné takové sankce nemusí být podrobeny soudní kontrole a to ani v ČR. Pan Camrda má na mysli zřejmě něco jiného.

4.odstavec
Zde souhlasím s panem Camrdou hlavně v tom, že zaměstnanci státní správy mají nárok na odměnu a že je správné, že takovou odměnu jim dávají občané. Ovšem, který zaměstnavatel si platí zaměstnance, aby ho trestali?

Konečně, odpověď na otázku, kterou jsem položil zcela na konci svého příspěvku, jsem nenašel.
Zkusím jinou formulaci:

Odkud vlastně státní úředníci, které si platíme, aby se starali o chod našeho státu, berou právo nás trestat?

(Odpověď ve stylu: každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá a jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, bych si považoval.)

Olga řekl(a)...

Díky, souhlasím. K poslednímu odstavci Vaší reakce: ano, takových osob je spousta, v KVOP jsem měla často pocit, že zbytečně vysvětluji daňovým delikventům, proč jimi skutečně jsou...nejhorší bylo vědomí, že dobrat se "objektivní pravdy" v daňovém spise je problematické, protože experti - daňoví poradci - straní svým klientům a dle toho zákon vykládají.
Díky ještě jednou za reakci a přeji vše dobré,

Olga Svobodová

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad Fortuna:
Sankce jsou podrobeny soudní kontrole tak, že když vám správní orgán uloží pokutu a nadřízený správní orgán rozhodnutí o pokutě potvrdí, můžete se obrátit na správní soud, který posoudí, zda bylo rozhodováno podle zákona a konkrétně třeba i to, zda je sankce uložena podle zákona a zda je přiměřená (přičemž ji může v určitých případech i snížit).

Dále stát není soukromá obchodní firma a i když jsou zaměstnanci státu placeni zprostředkovaně z daní všech, neznamená to, že občanům musí ve všem vyhovět a že je nesmí sankcionovat za překročení zákona. Můžete to brát i tak, že si platíte správní orgány, aby vás trestali, když porušíte zákon, v zájmu ostatních i v zájmu vašem.

"Právo trestat" berou zaměstnanci z toho, že zákonodárce určil určitá jednání za protiprávní, stanovil, že za takové jednání bude ukládána pokuta, aby byl právní řád dodržován, a vymáháním právního řádu včetně ukládání pokut pověřil určité správní orgány. Aby si správní orgány nedělaly, co chtěly, svázal je rovněž zákony, upravujícími jejich činnost, zakotvil opravné a dozorové prostředky a zakotvil možnost soudního přezkumu jejich rozhodnutí a postupů.

Pokud byste neplatil daně, už ve středověku by to nezůstalo bez odezvy. I v nějaké anarchoautonomní společnosti byste možná jako "černý pasažér", který nechce přispívat na věci sloužící všem a na chod komunity, byl nejspíš sankcionován, byť by volba sankcí nebyla vymezena v zákoně. Pokud nabančíte sousedovi, je to nyní tak, že sankci nevykoná soused sám či jeho rodina (jak by tomu bylo třeba před 1000 lety), ale právo trestat (a posuzovat, zda se skutek opravdu stal) je přeneseno na stát, konkrétně na správní orgán, třeba aby "soukromoprávní" trest od souseda nebyl příliš krutý. Pokud třeba týráte zvířata, opět to bude stát, který bude sankcionovat, nikoliv třeba milovnice koček odvedle (výhodou je, že stát do vás nepíchne vidle, což by milovnice koček udělala raději, ale dá vám třeba "jen" pokutu, příp. vám kočku sebere).

Nevím, co je na existenci správního trestání tak nepochopitelné a kdo jiný než stát by je měl vykonávat - od toho tu je, a tím, že trestá v individuálních případech konkrétní lumpy, chrání ostatní, ale i samotného lumpa, až někdo poškodí jeho.

Názor, že správní trestání je špatné, protože jsem dostal pokutu a nechci jí platit a protože mi soud nevyhověl, je možná pochopitelný, ale nelegitimní a nepřijatelný jako obecné pravidlo, neb jinak se můžeme vrátit do džungle. Ona i západní kapitalistická společnost funguje mj. proto, že je založena na úctě k právu. U nás máme bohužel kombinaci "tržních" principů (sledování individuálních zájmů bez ohledu na ostatní, ale i zákon) a odporu k právu. I v mafiánském kapitalismu (perfektní trh bez přívlastků je popsán třeba v: Saviano, Roberto: Gomorra, Paseka, Praha 2008) existují sankce, které vymáhají dodržování určitého rovnovážného stavu.

FORTUNA řekl(a)...

ad Jan Potměšil
11.2.2011 8:53

1.odstavec
odpověď z hlediska právní teorie a nevýhody této soudní kontroly popsal Tomáš Pecina, Podivná neznalost trestního práva, 15.1.2011,19:03. Jako laik v takovém systému vidím nespravedlnost (která se vůbec s pojmem právní stát neslučuje a spočívá již v tom, že je obecně uznáváno, že státní úřady jsou mi nadřízeny) a navíc "útočit" je mnohem těžší než se "bránit". Já u správního soudu jsem stavěn do role útočníka, neboť obviňuji a musím dokazovat a znát zákon (což je prakticky nemožné) a platit poplatky.

2.odstavec
Na to, že toto jsou stránky snad hlavně pro právní teoretiky, považuji tento odstavec za vysvětlení, kterého by se mi dostalo v hospodě u piva. Neberu to tak, že si platím státní správu
(proč bych si to tak měl brát?!) aby mne trestala, ale tak to beru, že si platím policii, aby hlídala dodržování zákona, že si platím úředníky, aby v rámci zákonů dbali na správnou administrtativu (tedy třeba i výběr daní), že si platím soudy, aby dojde-li ke sporu, spor rozhodly a došlo-li k porušení zákona, viníka potrestali. A opírám se o Ústavu. O co se opírá pan Potměšil?

3.odstavec
Je to vysvětlení stejného rázu jako odst.2 Proč je PRÁVO TRESTAT v uvozovkách?

4.odstavec
Domnívám se, že pan Potměšil usuzuje, že jsem proti placení daní. Nejsem. Zdůrazňuji, že v moderní společnosti je lidské a správné daně platit, neboť jsou potřebné pro věci společné nám všem, které jinak financovat nelze. Zbytek odstavce považuji zase za hospodské vysvětlení.
Jen bych dodal, že porušení zákona chápu jako útok na celou společnost, a trest za takové porušení společnost vykoná tak, že takového člověka obviní před soudem, soud jej osvobodí, nebo shledá vinným a pak dle zákona pak potrestá. To jsou přeci základní principy právního státu,ne?

odst.5
Pochopitelné pro mne je to (a opírám se o Ústavu), že právo trestat má pouze soud a to jen v případě, že soud shledá porušení zákona. O co se opírá pan Potměšil?

odst.6
Co je špatné a co je dobré a co je hezké a co je ošklivé je debata pro lidi se sociálním a uměleckým cítěním. Ano, právní společnosti jsou založeny na úctě a RESPEKTU (dodávám) k právům. To zde právě chybí. Nikdo se pořádně neptá proč. Jestli je někde džungle, tak je to tady (což myslím i debaty zde vcelku jasně dokazují).
V Anglii je právě ten systém, který dle názoru pana Potměšila je zákon džungle.
Chce-li mi v Anglii policie "dát" pokutu ZA PORUŠENÍ ZÁKONA (jinak mi pokutu ani navrhnout nemůže) a já ji odmítám platit (a ona má i povinnost mne obvinit), policie mne musí žalovat u soudu.
Odmítám-li platit místní daň (třeba ji považuji za nemístně vysokou), město mne žaluje u soudu a soud pak rozhodne.
V ČR není totiž žádný respekt pro práva občanů, a v tom spočívá ta džungle, ve které se nacházíme
(obrazně: každý poslední zaměstnanec státní správy se domnívá, že smí a může rozhodovat o tom, do má zaplatit jakou pokutu, a právní teoretici jej zřejmě podporují, a říkáme si právní stát. TGM se musí v hrobě protáčet jako vrtule u letadla.)

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad Fortuna:
Když se vám dostane odborného vysvětlení, jste nespokojen a ptáte se, co to je veřejné právo nebo co to znamená regulovat. Když se vám dostane pokusu o srozumitelné/laické vysvětlení, jde zas o vysvětlení hospodské, tedy opět špatně. Jinak systém, který navrhujete, tedy že by o správních sankcích rozhodovaly rovnou soudy, by vás ochudil o několik instancí dalšího přezkumu. Že by o všech správních deliktech rozhodovaly soudy, to nikde na světě nefunguje (je toho moc a bylo by to nepružné, neefektivní a drahé). A zkuste aspoň pro sebe vymyslet, proč dle Ústavy (na základě kterého konkrétního ustanovení, to by mě zajímalo) nemůžete dostat sankci za porušení správního předpisu od správního orgánu (a proč je třeba v Ústavě zakotven Nejvyšší správní soud).

FORTUNA řekl(a)...

ad Jan Potměšil
11.2.11 11.01

Děkuji za komentář. Ano, pokusím se reagovat na podněty, které mi pan Pospíšil dal.

Domnívám se ale, že pan Pospíšil by měl dříve reagovat na nesrovnalosti, na které jsem poukázal já. Jen bych dodal, že říci, že něco nefunguje nikde na světě, může být zavádějící, neboť pochybuji, že někdo všude byl a že všechno zná. Navrhuji tedy, aby byly vždy uváděny konkrétní právní systémy. Potom můžeme říci, to neznám, nebo naopak.

FORTUNA řekl(a)...

ad Jan Potměšil
11.2.2011 11:01
(ve svém předešlém příspěvku jsem se ve spěchu spletl a namísto správného jména jsem napsal Pospíšil. Omlouvám se.)

odpovídám teď na dva body, které pan Potměšil navrhl do debaty:

...PROČ DLE ÚSTAVY (na základě kterého konkrétního ustanovení, by pana Potměšila zajímalo) NEMOHU DOSTAT SANKCI ZA PORUŠENÍ SPRÁVNÍHO PŘEDPISU OD SPRÁVNÍHO ORGÁNU...
(chápu to, jinými slovy: ...proč by úřad neměl mít právo mne trestat a trest na mně vykonat...)

Z takto položeného dotazu pana Potměšila vyplývá jeho nepochopení Ústavy a to jejího principu i významu. Toto není zde ojedinělý případ. V příspěvku Nakupování hlasů - absolutní vada volebního procesu, pan Jan Převrátil, 1.2.2011, 22:30 se projevil stejně, když prohlásil, že "volič používá právo volit jinak než mu bylo přiznáno", pakliže neměl na mysli přiznáno bohem.

ÚSTAVA je projev svobodných občanů, viz. její Preambule, kterým se voliči, občané vzdávají svých některých přirozených práv pro účely obecného dobra, v souladu s obecnou vůlí. Co se týče sankcí a trestů, občané dali společnosti právo je trestat dle zákona (nebo jinak, lépe, řečeno: vzdali se práva nebýt trestáni) za porušování zákonů, které se společnosti, ve které žijí, zavázali plnit a to s tou podmínkou, že, zda došlo k porušení zákona může rozhodnout pouze soud a dále ještě s tou podmínkou, že jen soud smí určit trest (o nějakém úředníku tu není vůbec řeč.To bylo naposled asi za císaře pána, i když i císař měl problémy s Karlem Hawlíčkem). Vůbec nechápu, proč já, svobodný občan, bych měl hledat důvody proč nemám být trestán. To si musí zdůvodnit ten, kdo chce, abych potrestán byl! Copak je někde v Ústavě napsáno, že můj soused si každý den ráno nesmí vzít moje auto a jezdit s ním a večer mi ho vrátit? Copak je někde v Ústavě, že další soused nesmí vybírat koruny z mého účtu v bance? Proč by tam tedy mělo být, že úřad mi nesmí brát peníze z banky??? Nechápu jak se takto pan Potměšil může ptát. V Ústavě pochopitelně je, shledá-li soud, že jsem já, nebo někdo jiný, porušil zákon (tedy společnou vůli), soud mne dle zákona trestá.

PROČ JE ZAKOTVEN NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD (NSS) V ÚSTAVĚ?
Je skutečnost, že NSS v Ústavě zakotven je. Další skutečností je nejasnost jeho funkce, jak konečně pan Jakub Camrda hned na začátku svého příspěvku zde popisuje. Spíše to vypadá, že NSS situaci komplikuje. Ústavní soud, ÚS, považuji za nejvyšší v republice. To tak musí být, neboť Ústava vše zastřešuje. A přesto, rozšířený senát NSS se necítí vázán nálezem ÚS!?, jak píše pan Camrda. Funkce NSS se dá myslím obecně vcelku snadno vyvodit z čl.87(2) Ústavy, řeší věci správního charakteru. Potom je důležité, aby se dodržovala nadřazenost soudů.
Nejnižší je okresní, nad ním stojí krajský, nad krajským soudem je pak vrchní (změna?) a konečně Nejvyšší soud.
Nejvyšší správní soud je jaksi vsunut do pořadí soudů bez velkého vysvětlení. Je to nejvyšší, ale pouze SPRÁVNÍ soud (proč ne jen správní?). Je potom logické, že musí být podřízen Nejvyššímu soudu. Celkově mám dojem, že to autoři Ústavy s NSS nějak popletli.

Odpověď na otázku PROČ?
Nevím, klidně bych ho zrušil a situaci by to mohlo jen zjednodušit, tedy pomoci.

PS
Je možné, že Ústava byla stvořena lidmi,kteří sami nepochopili její správný význam, je možné, že byla schválena delegáty, kteří nevěděli, co schvalují a lidem, občanům, je možná Ústava stejně lhostejná (Karel Hawlíček takové lidi nazýval nábytkem v domě). Potom dle mého úsudku by celá Ústava a naše debata byly o ničem.

Anonymní řekl(a)...

ad FORTUNA,

tento blog je zaměřen na odbornou diskuzi. Váš dotaz (a na to navazující série komentářů) se týká příspěvku soudce Camrdy jen velmi okrajově! Pokud se chcete zeptat na nějakou obdobnou otázku z oblasti práva, udělejte to prosím příště jinde.

Pro mne (a jsem si vcelku jist, že i pro mnoho dalších) jste diskuzi k tomuto zajímavému příspěvku zabil, protože lidem se většinou nechce rozjíždět paralelní diskuze.

Na Vaše dotazy mnohdy stačí diskuze s libovolným právníkem. Je mnoho právních poraden, a to i zdarma. Neberte to jako urážku, nemyslím to tak.

bohužel ex post, snad ale ne bez odezvy (čtu JP se značným zpožděním)

Vojta Patočka

FORTUNA řekl(a)...

ad Vojta Patočka
4.3.2011 2:56

Vypadá to, že pan Patočka má pravdu. Nejsem právník a vnímám právo jinak. Snažil jsem se aspoň držet té obecné roviny, o které se pan Camrda zmínil a potom i textu v záhlaví Jiného práva.

Co se týče mých otázek, položil jsem je vcelku jasně a dokonce jsem odpověděl i na dotazy, čímž jsem diskusi tedy asi zabil.

Když věc shrnu, chtěl jsem věc navézt tak, že problém, kterému pan Camrda zcela zřejmě věnoval hodně času, by třeba v anglosaském právu vůbec nenastal.

Potom by mne zajímala slučitelnost vrchnostenských právních vztahů s dnešní Ústavou ČR. To by ale byla debata, které se tu těžko někdy dočkám. Myslím že i tam leží odpověď.

Mirek Vorlický