neděle 30. května 2010

Václav Brož: Určování charakteru právních norem v návrhu nového Občanského kodexu

Návrh nového občanského zákoníku z pera Karla Eliáše a Michaely Zuklínové je rovněž postaven na principu dispozitivnosti, když v § 1 odst. 2 říká „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby upravit soukromá práva a soukromé povinnosti odchylně od zákona; k ujednáním porušujícím veřejný pořádek, dobré mravy nebo právo týkající se postavení osoby včetně práva na ochranu osobnosti se však nepřihlíží“. Navržená formulace částečně vychází z ustanovení § 2 odst. 3 současného občanského zákoníku, zejména v části stanovující nemožnost sjednání odchylné úpravy v případě výslovného zákazu. Ustanovení se vztahuje na celé soukromé právo. Opouští neurčité kritérium „povahy ustanovení“ a stanovuje korektivy veřejného pořádku, dobrých mravů a ochrany osobnosti. Od současné úpravy se ale návrh nové úpravy výrazně liší, a to nejen použitím konkrétnějších korektivů.
Na rozdíl od současné úpravy, návrh nové úpravy již nevyžaduje, aby odchýlení se od zákona bylo provedeno dohodou.[1] Dohoda představuje dvoustranný právní úkon, kterým je v tomto případě vyjadřována vůle subjektů podřídit se vlastní úpravě a vyloučit úpravu zákonnou. V některých případech však k odchýlení se od zákona postačí jednostranný právní úkon. Například § 43b odst. 2 OZ stanovující „Ústní návrh zaniká, není-li přijat ihned, ledaže z jeho obsahu vyplývá něco jiného.“ nebo sepsání závěti lze chápat jako jednostranný právní úkon, kterým se zůstavitel odchyluje od zákonné úpravy dědictví. Vyžadování dohody k odchýlení se od dispozitivních norem je tedy v současné úpravě nepřesné, jelikož vzbuzuje dojem, že odchýlení se od zákona je možné pouze dvoustranným právním úkonem. Lze pozitivně hodnotit výše uvedený § 1 odst. 2 návrhu nového OZ, že tento požadavek neobsahuje.
Oproti současnému OZ je však zásadní rozdíl v tom, že nová úprava prohlašuje za dispozitivní normy veškeré normy soukromého práva, které explicitně nezakazují odchýlení. Na rozdíl od současné úpravy, která rozlišuje charakter právních norem vedle výslovného zákazu podle „povahy ustanovení“ se nová výše uvedená kritéria zákonných ustanovení netýkají, ale vztahují se k autonomnímu právu, zejména k smluvním ujednáním subjektů. Dispozitivnost nebo kogentnost právní normy v návrhu nového OZ nelze určovat pomoci těchto kritérií, ale pouze pomocí první části ustanovení říkajícího „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby upravit soukromá práva a soukromé povinnosti odchylně od zákona;…“. Veškeré soukromoprávní normy neobsahující explicitní zákaz bude tedy nutné považovat za dispozitivní. Obdobně jako v současném OZ i v návrhu nového OZ je však výslovný zákaz u právních norem uváděn pouze výjimečně. Přesto neuvedení explicitního zákazu samo o sobě nebude znamenat, že se osoby mohou od právní normy odchýlit, jelikož autonomní úpravu bude nutné posoudit podle druhé části výše uvedeného ustanovení zavádějícího zmíněná kritéria.
Odchylná úprava bude možná právě a pouze v případech, kdy bude splňovat výše uvedená zákonná kritéria. Jedna autonomní úprava odchylující se od dispozitivní normy tedy může být pro rozpor s těmito kritérii považována soudy za neplatnou, zatímco jiná úprava odchylující se od téže dispozitivní normy, avšak v souladu s těmito kritérii bude považována za platnou. Návrh nového OZ ale obsahuje mnoho právních norem, od kterých bude jakékoliv odchýlení vždy považováno za neplatné, přestože neobsahují jeho výslovný zákaz a podle první části výše uvedeného ustanovení jsou považována za dispozitivní. Půjde o právní normy, které představují úpravu, jež lze jako jedinou považovat za neodporující dobrým mravům, veřejnému pořádku nebo právu na ochranu osobnosti.[2] Sporné ale zřejmě bude, zda tyto normy lze označit za kogentní.
Hodnocení zda autonomní úprava nepřekračuje meze dané zákonnými kritérii, bude náležet soudům, které budou moci zohlednit charakter konkrétních smluvních stran a jejich vztahu a dle toho následně rozhodnout, zda se v daném případě jedná o přípustné nebo nepřípustné odchýlení. Tímto rozhodnutím ale nebude dotčen charakter dané normy, ta bude stále považována za dispozitivní, pokud se nebude jednat o výše uvedený případ, kdy úprava daná dispozitivní normou bude jedinou možnou úpravou neporušující zákonná kritéria.V případě, že si smluvní strany sjednají úpravu, která nesplňuje výše uvedená kritéria, nebude k ní soudy přihlíženo. Případy, kdy se autonomní úprava stran bude příčit výše uvedeným kritériím, jsou v zásadě dva, 1) úprava bude poškozovat jednu smluvní stranu na úkor druhé, nebo 2) úprava bude poškozovat třetí strany na úkor smluvních stran. Míra poškození musí dosahovat takové intenzity, aby ospravedlnila zásah do smluvní svobody stran. Krokem následujícím po neaplikování autonomní úpravy smluvních stran je určení, jaké pravidlo na danou faktickou situaci bude aplikováno. Smluvní právo zná dvě možná řešení. Jedním je, že zakázaná úprava bude soudy moderována na nejbližší povolenou úpravu. Například smluvní pokuta sjednána v nepřiměřeně výši bude soudy snížena do výše nejbližší přípustné smluvní pokuty.[3] Druhé možné řešení je, že právo by odrazovalo od sjednávání nepovolených ustanovení tím, že by se k nepovolenému ustanovení vůbec nepřihlíželo. Smluvní strana by tak subjektivního práva stanového v nepovoleném smluvním ujednání byla zcela zbavena. Například na smluvní pokutu sjednanou v nedovolené výši nebude vůbec přihlíženo a smluvní strana tedy na smluvní pokutu nebude mít vůbec nárok. Právě toto druhé řešení bylo zvoleno v návrhu nového občanského zákoníku, když k ustanovením odporujícím výše uvedeným kriteriím se nepřihlíží. Smluvní strana mající ekonomickou nebo informační převahu nad druhou stranou umožňující jí do smlouvy prosadit pro sebe jednostranně výhodné ustanovení, tak bude spíše motivována k sjednání vyváženějšího ustanovení, než aby riskovala úplnou ztrátu své výhody silnějšího postavení v případě, že by soud k ustanovení vůbec nepřihlédl. Strany tedy při sjednávání smluv nebudou motivovány k sjednávání jednostranných ustanovení na samém kraji přípustnosti dle výše uvedených kritérií, jelikož by tím podstupovaly riziko ignorování daného ustanovení soudem a aplikování zákonné dispozitivní normy a tím ztráty jakékoli výhody silnějšího postavení
[1] § 2 odst. 3 OZ „Účastnící občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.“
[2] Například § 481 stanovující „Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.“
[3] Možnost soudu moderovat nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu je například obsažena v § 301 Obchodního zákoníku.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Pokud si dobře pamatuji, tak dispozitivní ustanovení jsou v zákonících proto, aby překlenuly mezery v právu (možná se tomu říkalo v teorii mezery v zákonech) a užívá se vyjádření tradičních zaběhnutých zvyklostí a pak ustanovení chránících slabšího (nájemníka, spotřebitele atp.).

Jan Petržela