sobota 8. května 2010

Reforma Evropského soudu pro lidská práva - kam dál?

Napsat, že se nějaká organizace (EU, NATO…) nachází na rozcestí, patří k nejotřepanějším klišé. Po takových se sahá, jen když nevíme, jak začít. Nic ale dnes neplatí o Evropském soudu pro lidská práva víc. V únoru skončila reformní konference v Interlakenu, co nového přinesla?

Jakkoli byla tato konference dlouho plánovaná a očekávaná, co už nebylo očekávané vůbec, byla ruská ratifikace Protokolu č. 14 k Evropské úmluvě o lidských právech, k níž na konferenci došlo. Ruská strana si dala na čas, po čtyři roky byla poslední zemí, která blokovala vstup protokolu v platnost. K němu nyní dojde za pár týdnů – 1. června. Jaké změny z tohoto kroku vyplývají? K nejvýznamnějším změnám došlo na straně přijatelnosti – samosoudce má nyní možnost odmítat jako nepřijatelné stížnosti, u nichž lze rozhodnout bez dalšího zkoumání. (Role samosoudce byla jedna z oficiálních ruských výhrad. Mezi řádky šlo vyčíst obavu z rozhodování o přijatelnosti ruských podání třeba estonským soudcem.) To doposud činil pouze výbor tří soudců. Je ale otázkou, nakolik toto opatření může v praxi opravdu urychlení přivodit. Totiž podle čl. 26 nebude smět samosoudce rozhodovat o případech namířených proti zemi, za niž byl k Soudu zvolený. V předchozích tříčlenných výborech měl národní soudce své místo, proto se mohl výbor vždy ujistit o jednoznačnosti nepřijatelnosti stížnosti (např. v otázce vyčerpání domácích opravných prostředků). Nyní však bude o stížnostech rozhodovat někdo, kdo s dotčeným právním řádem nemá zkušenost a tam, kde by v minulosti taková stížnost byla rovnou zamítnuta, tam ji může posílat k posouzení do dalších, vyšších pater. Jistý urychlovací efekt tedy toto opatření bude mít, ale zřejmě ne takový, jaký se od něj původně sliboval.

Díky protokolu 14bis a jeho předběžné aplikaci si Soud mohl režim samosoudce už vyzkoušet v minulém roce v případě 19 členských zemí, proto se nebude jednat o náhlou organizační změnu. Soudě podle statistik z letošního roku opravdu dochází k výraznému zrychlení zpracování rozhodnutí o nepřijatelnosti (z 10% nárůstu za celý uplynulý rok na 25% nárůst za první tři měsíce roku 2010). Samozřejmě zůstává otázka, nakolik je to efekt oněch opatření. Jak ale upozornil Jiří Kmec, mnohem víc varující je počet meritorně posuzovaných komorových věcí. Z tohoto pohledu je špatnou zprávou, že tam, kde počet zpracovaných „komor“ v uplynulém roce narostl o 27 %, tam za první letošní měsíce poklesl o 18 %. Na druhou stranu pomaleji narůstá počet nových stížností: za rok 2009 přibylo stížností přiřazených soudnímu tělesu o 15 %, nyní za první tři měsíce „jen“ o 6 %. Celkově však počet nevyřízených stížností dále narůstá, nyní jich je přes 125 000.

K otázce přijatelnosti patří také nové kritérium – utrpění vážné újmy (a significant disadvantage suffered). K otázce souzení bagatelních věcí se zde už vedla nejednou zajímavá diskuse, v ní vyjádřené obavy lze rozptýlit poukazem na limity tohoto kritéria. To může být obejito, pokud „respekt k lidským právům… si vyžádá posouzení stížnosti v meritu“, navíc žádný případ nemůže být z tohoto důvodu odmítnut, jestliže nebyl řádně posouzen na vnitrostátní úrovni. I v případě této změny lze předpokládat úvodní náklady spočívající ve vyvinutí a posléze aplikování příslušné judikatury. Navíc se s touto otázkou budou muset nově vypořádat stěžovatelé a jejich právní zástupci.

Pokud se jedná o vlastní závěry Interlakenské konference, odhlédnouc od ratifikace 14. protokolu, s žádným velkým překvapením nepřišla. Nabízí se další oblíbené klišé, tentokrát z komentářů judikatury o tom, jak soud propásl příležitost k něčemu se vyslovit. Zde ji propásly národní delegace: přijata byla deklarace, jež představuje pouze jakousi „cestovní mapu“ k dalším reformním krokům. Dokonce ani hojně diskutovaná otázka zavedení soudních poplatků nenašla své rozuzlení – z deklarace sice vypadla, stále přitom zůstává na stole a představuje jednu z překážek další dohodě. Hmatatelnými změnami může být sepsání statutu Soudu, který by do budoucna usnadnil organizační změny, a zavedení nového filtračního mechanismu. Oba dva nástroje ale byly pouze doporučené ke zvážení a Výbor ministrů dostal na jejich konkretizaci další dva roky. Pozitivem na druhou stranu je, že delegace vyjádřily silnou podporu Soudu a kladly důraz na vlastní odpovědnost při implementaci judikatury.

Čeho se konference vůbec nedotkla, je finanční stránka věci. V Radě Evropy není jediný zaměstnanec, který by neslyšel o tom, že je rozpočet napnutý. Dlouhodobě panuje pravidlo nulového navyšování. Dochází to tak daleko, že místa uvolněná po někom, komu skončila smlouva, nejsou bezprostředně obsazována, ale v rámci úspory se pár měsíců počká. Protože s narůstajícím počtem případů narůstá počet zaměstnanců Soudu, musí to jít na úkor rozpočtu celé Rady Evropy, což přirozeně vyvolává jisté napětí a jde proti logice celé instituce. Jak uvedly nevládní organizace v doporučeních české vládě před konferencí:

„Bez jedné změny se reforma neobejde určitě: zvýšení rozpočtu. Opatření obsažená v 14. protokolu totiž rozvazovala ruce především soudcům, ti sami se ale opírají o práci kanceláře, která má v dnešní době přibližně 650 zaměstnanců. Jakkoli má toto srovnání jen omezenou výpovědní hodnotu, lze uvést, že Evropský soudní dvůr řeší podání z 27 členských zemí (a institucí EU), disponuje obrovským překladatelským aparátem, minulý rok k němu přišlo 1332 nových podání… Soud řeší podání ze 47 zemí, za minulý rok měl cca 50 tisíc nových. Rozpočet Soudu přitom činil v roce 2008 53 milionů EUR, rozpočet Evropského soudního dvora cca 244 milionů EUR, tzn. rozpočet Soudu činí 22 % rozpočtu Evropského soudního dvora.“

Minulý týden označila zpráva Parlamentního shromáždění (tj. nesepisovaná zaměstnanci Rady Evropy) tuto situaci přímo za sebevražednou. V roce 2009 přispěla ČR na chod Rady Evropy 49 miliony korun. Ročně nás přitom stojí korupce ve zdravotnictví 27 miliard korun. Pokud se někdo obává o náležité využití financí, je nutno mít na paměti, že finanční vzpruha Soudu může mít různé podoby. Mnohé členské země podporují Soud buď ze státní pokladny (nebo je to otázka prestiže advokátních kanceláří) tak, že zaplatí třeba roční „stáž“ u Soudu čekateli, soudci či advokátovi (tzv. secondment). Ti si mohou rozšiřovat znalosti v oblasti Úmluvy a zároveň mohou vypomoci s prací na případech týkajících se vlastní země. Na podobnou myšlenku v uplynulém roce přistoupilo i Slovensko, nesvedou to i další země?
(Veškeré vyjádřené názory jsou mé soukromé.)

Žádné komentáře: