Tomáš Blažek: Batman a rule of law

Předkládaný post si klade za cíl rozšířit zdařile se rozvíjející literárně-právní sekci Jiného práva i do další umělecké sféry, konkrétně do oblasti filmu. Kdo by však čekal, že jsem si za tímto účelem vybral některé z klasických „právnických“ dramat typu Dvanáct rozhněvaných mužů, bude možná trochu překvapen. Na následujících řádcích se totiž chci věnovat nejnovějšímu zpracování Batmana - Temnému rytíři. Vedle toho, že jde o velice zdařilou akční podívanou, korunovanou „životním“ výkonem Heath Ledgera alias Jokera, film podle mého názoru pracuje také s některými pro právníka velice zajímavými tématy. Ostatně Christopher Nolan již dříve dokázal, že umí natočit snímky, jejichž jedinou kvalitou zdaleka není hra s efekty a rychlé tempo (viz např. jeho Memento).

Již postava Batmana jako taková v sobě nese pozoruhodnou symboliku. Jedná se v podstatě o hrdinu, který dělá za policii „černou práci“. Tedy činnosti, jimiž si policie, jakožto reprezentant veřejné moci, nemůže pošpinit ruce (alespoň ne oficiálně). Ale v boji proti organizovanému zločinu, či proti terorismu (zde se film zřetelně přizpůsobuje aktuálnímu diskurzu a Joker již není pouhý zločinec, ale rovnou terorista), je jich čas od času potřeba. V Temném rytíři jde například o únos účetního mafie, který se na útěku před gothamskou policií uchýlil do Hong-Kongu, o použití poněkud tvrdších „výslechových metod“ proti Jokerovi drženém v policejní cele atd.
Vyvstává zde zřejmá paralela s otázkami, jimž čelíme ve zvýšené míře ve světě po 11. září, kdy si policie a tajné služby (potažmo exekutiva jako taková) nárokují ve jménu boje proti terorismu čím dál širší pravomoci. A nutno dodat, že nezřídka je dostávají, jak o tom svědčí speciální protiteroristické zákony přijímané v posledních letech v mnoha zemích. Diskuze o vhodném kompromisu mezi svobodou a bezpečností jsou vedené, zjednodušeně řečeno, z jedné strany argumenty nesoucími se v duchu názvu nedávné knihy Richarda Posnera, podle níž „Ústava není sebevražedný pakt“. Neměli bychom se tedy dogmatickým lpěním na „fetišismu základních práv“ nechat přehnaně omezovat v akceschopnosti tváří v tvář bezpečnostním hrozbám. Opačný tábor naopak zdůrazňuje nebezpečí rozkladu právního státu touto cestou. Demokracie se musí naučit bojovat se svými nepřáteli „s jednou rukou svázanou za zády“, jak se vyjádřil v jednom známém rozhodnutí týkajícím se mučení izraelský Nejvyšší soud. Právě v případě debaty o přípustnosti mučení v mimořádných situacích (tzv. scénář tikající bomby, který se ostatně v Temném rytíři také objeví) se uvedená dilemata zračí v krystalicky čisté podobě.

Možná by šlo namítnout, že nejde o nikterak originální motiv. Přece postava nonkonformního policisty, který při svém postupu proti zločincům neváhá čas od času sáhnout i po prostředcích, které přinejmenším balancují na hraně zákona, představuje jedno z největších klišé v žánru detektivek. Temný rytíř však tento motiv rozpracovává do větší hloubky, než bývá obvyklé. Jako červená nit se filmem line lpění Batmana na tom, že veškeré „nečisté“ praktiky je třeba ponechat na něm, policie na nich nesmí participovat. Klíčovou je v tomto směru postava razantního státního návladního (district attorney) Harvey Denta, jakéhosi Batmanova symbolického protipólu, „světlého rytíře“ v boji proti zločinu. Dent již na počátku snímku při konverzaci s batmanovým civilním alter egem odhalí svou fascinaci starořímským institutem diktátora, který umožňoval vybavit v mimořádných situacích vyvolenou osobu téměř neomezenými pravomocemi, tedy de facto dočasnou suspenzi vlády práva. Od té jej neodradí ani poukaz na nebezpečí jeho zneužití, které koneckonců zažili i samotní Římané. Batman pak ještě dokáže Denta zastavit, když se chystá po nezdařeném atentátu na starostu Gotham City násilím získat od jednoho z Jokerových kompliců informace o tom, kde se hledaný „terorista“ nachází. Batman Denta přesvědčí, že by takovým postupem mohl zdiskreditovat celou kampaň proti podsvětí, v jejímž čele stojí. Avšak po zavraždění jeho přítelkyně již Denta ve výkonu msty nedokáže zastavit nikdo a státní návladní tak ukáže divákům svou odvrácenou tvář (a to nejen obrazně).

V jedné ze závěrečných scén, kdy se pološílený Dent chystá zastřelit syna policejního komisaře (jen aby mu ukázal, jaké to je přijít o nejbližší osobu), vede dialog s Batmanem. V něm se Dent vyznává z toho, že přehodnotil své dřívější přesvědčení, že proti zločinu je třeba bojovat výhradně decentními prostředky. Batmanovo přesvědčení však zůstává neotřesené, a tak poté, co tohoto padlého hrdinu ve finálním souboji zneškodní, vezme veškeré jeho „nečisté“ skutky na sebe. Aby alespoň v očích veřejnosti zůstalo zachováno jasné rozlišení mezi „temným“ a „světlým rytířem“.

Co nám vypovídá tento příběh ve vztahu k výše naznačeným právním otázkám? Kterému z protichůdných táborů tvůrci Temného rytíře nejspíše chtěli dát za pravdu? Podle některých amerických konzervativních komentátorů tomu prvnímu. Jak argumentoval např. Andrew Klavan v The Wall Street Journal[1], Batman zde symbolizuje „morální odvahu“ a neústupnost projevenou George W. Bushem ve válce proti terorismu. Stejně jako bývalý americký prezident i temný rytíř „je ostouzen a nenáviděn pro to, že čelí teroristům jedinými prostředky, kterým rozumějí“ a je schopen občas „posunout hranice občanských práv, aby se vypořádal s mimořádnými situacemi, s tím, že je zase navrátí do jejich původní pozice poté, co krizové momenty pominou“.

Na druhou stranu lze ale poukázat na skutečnost, že Batman sice ve filmu prokazuje svou neústupnost Jokerovi, ale to platí i pro další postavy, zejména Harvey Denta. Nicméně stejně důležitou, ne-li ještě důležitější, je otázka (ne)úplatnosti mocí. Zde je tím, kdo plně obstojí, Batman, což je však v podstatě comicsový hrdina. Je však něčeho podobného schopný „řadový“ člověk? Státní návladní Dent v tomto ohledu fatálně selhává. Nelze Temného rytíře tedy spíše vnímat jako varování před nebezpečím odstranění bariér, které nám vláda práva klade v liberálních demokraciích? Nezastírám, že tuto interpretaci považuji za přesvědčivější.

Na úplný závěr bych si dovolil ještě jednu poznámku. Temného rytíře jsem samozřejmě v první řadě sledoval jako film určený především k zábavě a jako takový jsem si jej výborně užil. I tak ale mají podle mého soudu serióznější úvahy vedené na jeho základě svůj smysl. Ostatně některé kvalitnější produkty současné popkultury se stávají předmětem sociálněvědní reflexe v čím dál větší míře.[2] Není se čemu divit, jejich vliv na vytváření určitého symbolického referenčního rámce je zejména u mladších generací nezanedbatelný.

[1] Klavan, Andrew: „What Bush and Batman Have in Common“, The Wall Street Journal, 25. 7. 2008, http://online.wsj.com/public/article_print/SB121694247343482821.html.
[2] Viz např. Neumann, Iver B. – Nexon, Daniel H. Harry Potter and International Relations. Rowman & Littlefield Publishers, Inc, 2006.