Prezident Václav Klaus a role Ústavního soudu v demokracii
Zdeněk zde připomenul 15. výročí Ústavního soudu (po mém soudu zcela zaslouženou) oslavou Nalusu, já bych rád upozornil na dva projevy, které včera na půdě Ústavního soudu zazněly. První z úst prezidenta republiky Václava Klause, druhý od místopředsedy Senátu Petra Pitharta. Zatímco Václav Klaus otevřeně popřel vývoj, kterým evropské právní, politické a humanitní myšlení prošly po druhé světové válce, a dokonce se přihlásil k myšlenkovým základům totalitní Ústavy 9. května z roku 1948, druhý reagoval nebývale ostrou a zcela konkrétní kritikou.
Z projevu Václava Klause vyjímám jen ty výroky, které mně osobně připadají nejskandálnější -poměřováno tím, že je pronesl prezident státu, který aspiruje na to být demokratickým a právním. Kontroverzních a přitom nijak nepodložených tvrzení tam samozřejmě zaznělo mnohem více (také vám třeba připadá „smutné, že [normativní teorie právní], tento vysloveně moderní směr právní teorie, [dnes] není téměř vůbec aktivně zastáván, rozpracováván a aplikován a že stojí na okraji zájmu naší právnické obce“?). Nerad bych ale, aby se kvůli nim rozostřila pozornost na to skutečně důležité.
Z projevu Václava Klause vyjímám jen ty výroky, které mně osobně připadají nejskandálnější -poměřováno tím, že je pronesl prezident státu, který aspiruje na to být demokratickým a právním. Kontroverzních a přitom nijak nepodložených tvrzení tam samozřejmě zaznělo mnohem více (také vám třeba připadá „smutné, že [normativní teorie právní], tento vysloveně moderní směr právní teorie, [dnes] není téměř vůbec aktivně zastáván, rozpracováván a aplikován a že stojí na okraji zájmu naší právnické obce“?). Nerad bych ale, aby se kvůli nim rozostřila pozornost na to skutečně důležité.
Podle prezidenta
se u nás [po 2. světové válce ] názory na ústavní soudnictví radikálně změnily. Ústava 9. května ve své důvodové zprávě obnovení ústavního soudu výslovně odmítla, stejně jako s ním spojený princip dělby moci mezi nejvyššími ústavními orgány. Psalo se v ní doslova toto: "Národní shromáždění se podle nové ústavy stává opravdu nejvyšším orgánem ve státě. Odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky stály nad Národním shromážděním. Máme na mysli především ústavní soud. Naše koncepce vychází z představy, že tyto tři orgány, t. j. parlament, president a vláda, mají spolupracovat jako orgány jednotné lidové moci, nikoli pracovat proti sobě jako představitelé nějakých zvláštních mocí." To je názor, který takto sice nyní už asi nikdo nezastává, ale jeho měkčí varianty mají své zastánce dodnes. Měli bychom připustit, že je hledání správné „dělby práce“ mezi nejvyššími ústavními orgány stejně naléhavé v současnosti jako bylo tehdy.
Zajímalo by mne, co je myšleno oněmi „měkčími variantami“ uspořádání mocí ve státě, ze kterého vycházela Ústava 9. května, když je zřejmě jejich základem vymazání soudnictví z vrcholných orgánů státní moci (všimněme si, že v pasáži, kterou Klaus cituje, není o soudech ani slovo, a zůrazňuje se zde nadřazenost většinové vůle ztělesněné Národním shromážděním). Také bych rád věděl, kdo je dnes skutečně zastává. Doufám, že si Václav Klaus nemyslí, že by je bylo možné ztotožňovat s teoriemi parlamentní suverenity existujícími ve Spojeném království (dnes silně modifikovanými členstvím Spojeného království v EU a rovněž jeho podřízení se Evropské úmluvě), popřípadě s hlasy, které volají po zásadním omezení moci Nejvyššího soudu ve Spojených státech. Britské i americké politické myšlení totiž se soudy, které kontrolují ostatní složky moci - na rozdíl od Ústavy 9. května - počítá. Možná bychom byli překvapeni, kdo je myšlenkovým souputníkem prezidenta České republiky.
Nijak samozřejmě nepopírám, že „hledání správné ‚dělby práce‘ mezi nejvyššími ústavními orgány [je] stejně naléhavé v současnosti jako bylo“ v době přijímání Ústavy 9. května. Avšak právě proto, že je neustále přítomnou otázkou jakéhokoliv politického systému, je takové tvrzení banalitou, a výzvy k tomu, že bychom si jejich naléhavost „měli v současnosti připustit,“ působí poněkud prázdným dojmem. Prezident zde vyzývá k něčemu, co je zcela samozřejmou součástí jakékoliv diskuse o státoprávním uspořádání kterékoliv demokratické společnosti.
Příčiny toho, proč podle prezidentova názoru ústavní soudci nevycházejí při svém rozhodování z dikce Ústavy, ale z jejího ducha či jádra, což prezident důrazně odmítá, leží podle jeho názoru také v dikci slibu soudce Ústavního soudu. Prezident nejprve připomenul jeho znění:
„Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně“. Z této dikce jakoby plynulo vztahování se k čemusi univerzálnějšímu a obecnějšímu než je konkrétní ústava, sepsaná v konkrétním roce konkrétními lidmi a schválená konkrétním parlamentem. To otevírá prostor k účelovým a subjektivistickým přístupům. Kdyby bylo po mém, tak bych odkaz na jakési, vně naší reality ležící ideální přirozené právo z Vašeho slibu vypustil. Pokud pod tímto obratem nemyslíme pouhý zdravý rozum.
Pokud se nemýlím, právě v odlišení pojmu „zákona“ a „práva,“ jež se opírá o mimopozitivní zdroje, měla spočívat záruka proti opětovnému uchopení totalitní moci režimem, který byl schopen třeba parlamentní většinou schválit zákony, na jejichž základě byly zavražděny a mučeny milióny lidí. Proto také německý Základní zákon stanoví, že jsou soudci vázani zákonem a právem, a na přirozená lidská práva výslovně odkazuje.
Zároveň by mě zajímalo, co je myšleno oním „zdravým rozumem,“ jehož se prezident dovolává. Myslí si snad, že je při posuzování otázek ústavnosti objektivnějším měřítkem, než kategorie přirozených práv člověka a práv občana, která svojí podstatou odkazuje na mimoprávní normativní systémy? Nebo je to „zdravý lidský rozum“ většiny v Parlamentu, vlády anebo prezidenta?
Když jsem si Klausův projev doposlechl, měl jsem nutkání okamžitě sednout k počítači a napsat ohnivou reakci. Byl jsem však nesmírně potěšen projevem Petra Pitharta, který následoval, a který byl podle mne tou nejlepší odpovědí:
Máme-li v Česke republice nějakou opravdu zcela jedinečnou, a v tomto smyslu zavazující zkušenost, pak je to zkušenost toho, čemu se říká šikmý svah, zkušenost postupného, zprvu nenápadného vyprazdňování, degenerace demokracie v totalitní režim. Mluvím tu o prvých poválečných letech. Zjednodušíme-li si dobovou situaci na základní vzorec, šlo tehdy o demokracii omezenou na volby s předem stanoveným okruhem soutěžitelů a s rozsáhlým výčtem zakázaných témat. Ve volbách v květnu 1946 získala Komunistická strana Československa přes 40 % hlasů. To by ovšem pořád ještě samo o sobě nezakládalo na totalitní režim. Ale už před únorem se přestalo dodržovat právo tam, kde to nebylo v souladu s vůlí budoucích monopolních držitelů moci. Příkladů je bezpočet, počínaje divokým odsunem, přes rozsáhlé zestátňování, kterému se říkalo znárodňování, přes politická rozhodnutí o míře potrestání hlavních kolaborantů a mařením vyšetřování atentátu na demokratické ministry konče. To všechno zřejmě nebilo dost do očí, anebo to bylo v souladu s převládající nacionalisticko-socializující náladou; připočtěme k tomu, že o mnoha případech, kdy právo muselo stranou, se občané dozvídali až později, přesněji řečeno, až když bylo pozdě.
Právě my bychom proto měli vědět lépe než jiní, že demokracie není jen vláda většiny zajištěná svobodnými volbami, ale že je to především vláda práva, právní stát, to znamená, že jsou to poměry garantované dělbou moci. Američané a Britové, nositelé anglosaské politické kultury, by pro jistotu dodali: dělbou moci, tedy především nezávislou justicí. Demokracie jsou tedy poměry, v nichž právní řád stojí nad politikou, nad politickými stranami, nad státem a jeho orgány, počítaje v to samozřejmě i nejvyšší funkcionáře státu. Koneckonců proto také Ústava prohlašuje hned v čl. 1 Českou republiku za demokratický právní stát založený na úctě k právům člověka a občana.
V následujících pasážích pak Pithart zřetelně pojmenoval konkrétní projevy toho, kdy jde „právo stranou“ a maximy práva jsou přehlíženy, od postupu nejvyšší státní zástupkyně Vesecké v kauze Jiřího Čunka, až k pokoutnému procesu projednání novely zákona o soudech a soudcích. Možná se až příliš věnoval některým problémům současnosti a jeho projev tak ve své druhé části ztratil potřebný náboj. Přesto však představuje velmi důraznou odpověď prezidentovi, kterému se zřejmě líbí evropský svět práva a politiky třicátých a čtyřicátých let.
Doplnění: Zde se můžete podívat na záznam z obou projevů, spolu s projevy místopředsedyPoslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa a ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.
se u nás [po 2. světové válce ] názory na ústavní soudnictví radikálně změnily. Ústava 9. května ve své důvodové zprávě obnovení ústavního soudu výslovně odmítla, stejně jako s ním spojený princip dělby moci mezi nejvyššími ústavními orgány. Psalo se v ní doslova toto: "Národní shromáždění se podle nové ústavy stává opravdu nejvyšším orgánem ve státě. Odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky stály nad Národním shromážděním. Máme na mysli především ústavní soud. Naše koncepce vychází z představy, že tyto tři orgány, t. j. parlament, president a vláda, mají spolupracovat jako orgány jednotné lidové moci, nikoli pracovat proti sobě jako představitelé nějakých zvláštních mocí." To je názor, který takto sice nyní už asi nikdo nezastává, ale jeho měkčí varianty mají své zastánce dodnes. Měli bychom připustit, že je hledání správné „dělby práce“ mezi nejvyššími ústavními orgány stejně naléhavé v současnosti jako bylo tehdy.
Zajímalo by mne, co je myšleno oněmi „měkčími variantami“ uspořádání mocí ve státě, ze kterého vycházela Ústava 9. května, když je zřejmě jejich základem vymazání soudnictví z vrcholných orgánů státní moci (všimněme si, že v pasáži, kterou Klaus cituje, není o soudech ani slovo, a zůrazňuje se zde nadřazenost většinové vůle ztělesněné Národním shromážděním). Také bych rád věděl, kdo je dnes skutečně zastává. Doufám, že si Václav Klaus nemyslí, že by je bylo možné ztotožňovat s teoriemi parlamentní suverenity existujícími ve Spojeném království (dnes silně modifikovanými členstvím Spojeného království v EU a rovněž jeho podřízení se Evropské úmluvě), popřípadě s hlasy, které volají po zásadním omezení moci Nejvyššího soudu ve Spojených státech. Britské i americké politické myšlení totiž se soudy, které kontrolují ostatní složky moci - na rozdíl od Ústavy 9. května - počítá. Možná bychom byli překvapeni, kdo je myšlenkovým souputníkem prezidenta České republiky.
Nijak samozřejmě nepopírám, že „hledání správné ‚dělby práce‘ mezi nejvyššími ústavními orgány [je] stejně naléhavé v současnosti jako bylo“ v době přijímání Ústavy 9. května. Avšak právě proto, že je neustále přítomnou otázkou jakéhokoliv politického systému, je takové tvrzení banalitou, a výzvy k tomu, že bychom si jejich naléhavost „měli v současnosti připustit,“ působí poněkud prázdným dojmem. Prezident zde vyzývá k něčemu, co je zcela samozřejmou součástí jakékoliv diskuse o státoprávním uspořádání kterékoliv demokratické společnosti.
Příčiny toho, proč podle prezidentova názoru ústavní soudci nevycházejí při svém rozhodování z dikce Ústavy, ale z jejího ducha či jádra, což prezident důrazně odmítá, leží podle jeho názoru také v dikci slibu soudce Ústavního soudu. Prezident nejprve připomenul jeho znění:
„Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně“. Z této dikce jakoby plynulo vztahování se k čemusi univerzálnějšímu a obecnějšímu než je konkrétní ústava, sepsaná v konkrétním roce konkrétními lidmi a schválená konkrétním parlamentem. To otevírá prostor k účelovým a subjektivistickým přístupům. Kdyby bylo po mém, tak bych odkaz na jakési, vně naší reality ležící ideální přirozené právo z Vašeho slibu vypustil. Pokud pod tímto obratem nemyslíme pouhý zdravý rozum.
Pokud se nemýlím, právě v odlišení pojmu „zákona“ a „práva,“ jež se opírá o mimopozitivní zdroje, měla spočívat záruka proti opětovnému uchopení totalitní moci režimem, který byl schopen třeba parlamentní většinou schválit zákony, na jejichž základě byly zavražděny a mučeny milióny lidí. Proto také německý Základní zákon stanoví, že jsou soudci vázani zákonem a právem, a na přirozená lidská práva výslovně odkazuje.
Zároveň by mě zajímalo, co je myšleno oním „zdravým rozumem,“ jehož se prezident dovolává. Myslí si snad, že je při posuzování otázek ústavnosti objektivnějším měřítkem, než kategorie přirozených práv člověka a práv občana, která svojí podstatou odkazuje na mimoprávní normativní systémy? Nebo je to „zdravý lidský rozum“ většiny v Parlamentu, vlády anebo prezidenta?
Když jsem si Klausův projev doposlechl, měl jsem nutkání okamžitě sednout k počítači a napsat ohnivou reakci. Byl jsem však nesmírně potěšen projevem Petra Pitharta, který následoval, a který byl podle mne tou nejlepší odpovědí:
Máme-li v Česke republice nějakou opravdu zcela jedinečnou, a v tomto smyslu zavazující zkušenost, pak je to zkušenost toho, čemu se říká šikmý svah, zkušenost postupného, zprvu nenápadného vyprazdňování, degenerace demokracie v totalitní režim. Mluvím tu o prvých poválečných letech. Zjednodušíme-li si dobovou situaci na základní vzorec, šlo tehdy o demokracii omezenou na volby s předem stanoveným okruhem soutěžitelů a s rozsáhlým výčtem zakázaných témat. Ve volbách v květnu 1946 získala Komunistická strana Československa přes 40 % hlasů. To by ovšem pořád ještě samo o sobě nezakládalo na totalitní režim. Ale už před únorem se přestalo dodržovat právo tam, kde to nebylo v souladu s vůlí budoucích monopolních držitelů moci. Příkladů je bezpočet, počínaje divokým odsunem, přes rozsáhlé zestátňování, kterému se říkalo znárodňování, přes politická rozhodnutí o míře potrestání hlavních kolaborantů a mařením vyšetřování atentátu na demokratické ministry konče. To všechno zřejmě nebilo dost do očí, anebo to bylo v souladu s převládající nacionalisticko-socializující náladou; připočtěme k tomu, že o mnoha případech, kdy právo muselo stranou, se občané dozvídali až později, přesněji řečeno, až když bylo pozdě.
Právě my bychom proto měli vědět lépe než jiní, že demokracie není jen vláda většiny zajištěná svobodnými volbami, ale že je to především vláda práva, právní stát, to znamená, že jsou to poměry garantované dělbou moci. Američané a Britové, nositelé anglosaské politické kultury, by pro jistotu dodali: dělbou moci, tedy především nezávislou justicí. Demokracie jsou tedy poměry, v nichž právní řád stojí nad politikou, nad politickými stranami, nad státem a jeho orgány, počítaje v to samozřejmě i nejvyšší funkcionáře státu. Koneckonců proto také Ústava prohlašuje hned v čl. 1 Českou republiku za demokratický právní stát založený na úctě k právům člověka a občana.
V následujících pasážích pak Pithart zřetelně pojmenoval konkrétní projevy toho, kdy jde „právo stranou“ a maximy práva jsou přehlíženy, od postupu nejvyšší státní zástupkyně Vesecké v kauze Jiřího Čunka, až k pokoutnému procesu projednání novely zákona o soudech a soudcích. Možná se až příliš věnoval některým problémům současnosti a jeho projev tak ve své druhé části ztratil potřebný náboj. Přesto však představuje velmi důraznou odpověď prezidentovi, kterému se zřejmě líbí evropský svět práva a politiky třicátých a čtyřicátých let.
Doplnění: Zde se můžete podívat na záznam z obou projevů, spolu s projevy místopředsedyPoslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa a ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.
Doplnění 2: Původní název tohoto postu zněl: "Václav Klaus se přihlásil k ideovým základům totality." Ve světle příspěvků Pavla Hasenkopfa a Jendy Petrova, spolu s dalšími komentátory, kteří upozorňovali na jeho příliš emotivní zabarvení, jsem se rozhodl jej změnit. (JK, 12. 9. 2008, 9:30).