středa 27. února 2008

Reforma veřejných rozpočtů v judikatuře ÚS aneb Cesta tam a zase zpátky

Po celou dobu existence lidských společenství si tato vytvářejí pravidla, umožňující snesitelný život jednotlivců. Tato pravidla m.j. vždy obsahovala i způsoby řešení sporů tak, aby bylo zajištěno další rozumné fungování tohoto společenství. […] Stanovení rozumných pravidel, přijatelných pro většinu společenství, jejich dodržování a důsledné ukládání sankcí za jejich porušení je jedním ze základních rolí moderního státu, založeného na principu „rule of law“. Pokud sám stát, prostřednictvím svých vrcholných orgánů, tato pravidla porušuje, zlehčuje tak jejich význam a v podstatě dává příklad či návod k obdobnému postupu. Trpí tak právo, které ztrácí svou vnitřní mravnost, trpí spravedlnost a oslabuje se přirozené právní vědomí jednotlivců. To vše činí život slušné většiny obtížným a zbytečně složitějším. Zbývá jen připomenout, že hra, hraná bez pravidel, má svou „kvalitu“, takže není hrou, na kterou by se dalo dívat. Rovněž právo, přijaté bez pravidel, má podobnou kvalitu. Ve sporu, vedeném podle pravidel, poražený zpravidla uzná převahu vítěze. Ve sporu vedeném bez pravidel či pravidel uzpůsobených vítězi, poražený čeká jen na příležitost, jak později soupeři oplatit stejným. Zdá se, že tento druhý trend dlouhodobě vítězí a můžeme se tedy „jen těšit“ na to, co nám v tomto směru budoucnost přinese.


Takto ohodnotil ve svém skvělém disentu počínání parlamentní většiny v prvém nálezu ÚS k návrhu na zrušení části zákona č. 261/20007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (daňová část) soudce František Duchoň. Následující post má čtenáři nabídnout cestu tímto dlouhým nálezem, který je prvý ze série nálezů k témuž zákonu. Nezastírám, že si mne po přečtení získala argumentace menšiny soudců, kteří podali disent – společně Jan Musil a Pavel Rychetský a další dva samostatné disenty Elišky Wagnerové a Františka Duchoně. Ať již si ale myslíme o nálezu cokoliv, je zarážející, jak nekvalitně byl z legislativního hlediska nejdůležitější zákon roku 2007 připraven a jak špatně byl v parlamentu prosazen.

V rozebíraném nálezu, který je k dispozici tady (ÚS bohužel trvalo skoro dva týdny, než na web dané rozhodnutí umístil), ÚS přezkoumával námitky skupiny 67 sociálně demokratických poslanců (pro zjednodušení vynechávám argumenty vedlejších účastníků řízení), podle kterých v jediném novelizujícím zákoně došlo ke spojení mnoha novel různých zákonů, které spolu bezprostředně nesouvisejí, čímž jsou porušeny zásady tvorby souladného, předvídatelného a přehledného práva. Pojítko komplexu norem – stabilizace veřejných rozpočtů – je příliš neurčité, srovnatelné např. se „zákonem o změnách v právním řádu“ nebo se zákonem „o zlepšení osudu občanů ČR“. Navíc byl návrh postižen i v průběhu projednávání řadou přílepků, a to v rozporu s judikaturou ÚS. Poslanecká a senátní většina svým zvláštním způsobem projednávání doslova převálcovala opozici. Současně navrhovatelé zpochybňovali i obsah zákona v jeho daňové části, zejména způsob výpočtu daně z tzv. superhrubé mzdy, tedy i z té složky mzdových nákladů, které vůbec nejsou v technickém slova smyslu mzdou.

I. Nekonzistentnost zákona
Základním problémem napadeného zákona bylo, že šlo o sběrný zákon, který obsahoval samostatnou úpravu desítek nejrůznějších právních oblastí, které spolu nesouvisejí, a to jednak přímo, jednak formou četných novelizací.

Většina ÚS k tomu zaujala stanovisko, že zákon č. 261/2007 Sb. je z hlediska legislativně technického zákonem smíšeným, tj. že obsahuje jednak novely přesně označených zákonů (části 1 až 36, 38 až 44, 48 až 50), dále původní novou zákonnou úpravu zákony (části 37, 45, 46, 47) a konečně zrušovací ustanovení (část 51) a ustanovení o účinnosti (část 52), že tedy jde o zákon, jenž je zčásti „sběrnou novelou“ a zčásti novou samostatnou (nenovelizující) úpravou. V případě, byl-li by předmětný zákon přijat formou 50 samostatných zákonů, z toho 46 novel a 4 samostatných zákonů, argument nekonzistentnosti by ztratil svoje opodstatnění. Jeho obsahem tudíž není námitka nemožnosti rekonstrukce normativního obsahu zákonných ustanovení pomocí obvyklých argumentačních postupů, ani námitka nedodržení rozdílné procedury vzhledem k jednotlivým částem přijatého zákona. Připomeňme, že u „sběrné novely“ se novelizující ustanovení stávají součástí „úplných znění“ jednotlivých novelizovaných zákonů a jsou adresátům takto přístupná v automatizovaných právních informačních systémech, ustanovení nová, nenovelizující, jsou adresátům přístupná stejně, jak je tomu u jiných zákonných úprav.

Všimněme si důrazu na automatizované systémy právních informací a otevřené rezignace ÚS na klasickou tezi, že by byl zákon seznatelný ze svého autentického nositele, tedy Sbírky zákonů. Nový nález tak zcela obrací klíčový argument „přílepkového“ nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, podle něhož: Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se tak bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné. Nechci říci, že posun ÚS k realistickému náhledu na skutečné prameny poznání práva není správný, ÚS ve svém lednovém nálezu ale provádí podivnou názorovou piruetu a zcela obrací základní teze přílepkového nálezu. Navíc – jak již na stránkách Jiného práva uvedla K. Šimáčková – nepostuloval tu Ústavní soud vlastně základní právo občana na přístup k automatizovaným systémům právních informaci?

Soudkyně – zpravodajka „přílepkového“ nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 E. Wagnerová ve svém disentu podle mne správně upozornila, že v tomto smyslu nový nález přílepkový nález zcela popřel: Dnešní nález redukoval tam uvedené principy na pouhé zkoumání absence úzkého vztahu pozměňovacího návrhu k návrhu zákona a závěry učiněné v loňském nálezu trivializoval. Nejenže popřel již citovaným nálezem provedené odsouzení „utajeného zákonodárství“ (bod 54 nálezu Pl. ÚS 77/06), nýbrž naopak doslova aproboval fenomén „utajeného zákonodárství“ v mých očích neodůvodněnou spekulací o měnících se paradigmatech, z nichž je třeba vycházet při posuzování právního systému. Viděl-li ještě loňský nález ústavní problém v neseznatelnosti práva, neboť orientace v zákonech se stává nemožnou bez využití elektronických informačních systémů a odůvodnil proč je nepřijatelné stavět bez dalšího adresáty práva před přizpůsobení se této deviaci, shledává dnešní nález orientaci v právním řádu za pomoci automatizovaných právních informačních systémů za dostatečnou, ba aprobuje, aby samostatné zákony (v daném případě šlo o čtyři samostatné zákony) byly publikovány pod jedním číselným označením zákona a obklopeny novelizujícími ustanoveními vztahujícími se k dalším desítkám zákonů.

Většina ÚS vskutku drasticky omezila dopad „přílepkového“ nálezu jen na zcela nejextrémnější (a v praxi nepředstavitelné) situace (od nichž ovšem přezkoumávaný zákon neměl tak docela daleko): Má-li být maxima obsahové konzistentnosti zákona, vyslovená v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, dle níž „zákon ve formálním smyslu nelze v materiálním právním státu chápat jako pouhý nosič nejrůznějších změn prováděných napříč právním řádem”, chápána ve smyslu derogačního důvodu, pak toliko pro extrémní situace, jakou by byl např. navrhovatelem uváděný příklad, v němž by vláda soustředila „jednou ročně veškeré své legislativní záměry do návrhu zákona ,o úpravě právních poměrů v České republice“, či dokonce do zákona ,o zlepšení osudu občanů České republiky“. Navzdory všem možným doktrinárním pochybnostem o akceptovatelnosti a vhodnosti rozsáhlé kombinace sběrné novely a původních zákonných úprav o takovýto případ v posuzované věci nejde.

Deficit demokratické politické kultury na straně vládní většiny nebo hrubé porušení minimálních požadavků parlamentního procesu?
Většina ÚS se zabývala „hodnotou parlamentarismu a dělby moci, promítající se do procedury, jež musí i v takovýchto případech umožnit reálné posouzení a projednání předlohy parlamentem (a to zejména parlamentní opozicí)“. Tady většina ohodnotila postup vládní koalice jako „deficit demokratické politické kultury na straně vládní většiny“, když si většina povšimla neprodloužení lhůty pro projednání návrhu zákona ve výborech („Stěží si lze představit zákonnou předlohu, u níž by návrh na prodloužení lhůty k jejímu projednání s ohledem na její rozsah a složitost mohl být opodstatněnější“) - návrh opozice byl zamítnut bez jakékoli věcné argumentace, a pozměňovacího návrhu zákona předsedou vlády dne 15. srpna 2007, návrhu čítajícího 37 stránek textu – „jakkoli byla lhůta 72 hodin mezi druhým a třetím čtením návrhu zákona dodržena (§ 95 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb.), ze strany vládní většiny nebyl učiněn pokus vytvořit parlamentní menšině adekvátnější časový prostor pro posouzení takového rozsahu a významu navrhovaných změn.“

Disent soudců Rychetského a Musila k tomu akcentoval zvl. roli pozměňovacího návrhu předsedy vlády (Předkládá-li rozsáhlé a komplexní pozměňovací návrhy poslanec, který je zároveň předsedou vlády, vnucuje se objektivnímu pozorovateli oprávněná pochybnost, zda tím nedochází k obcházení institutu zákonodárné iniciativy vlády podle článku 41 odst. 2 Ústavy a principu kolegiátního rozhodování vlády podle článku 76 Ústavy. Takový postup znesnadňuje poznat (jak zákonodárnému sboru, tak občanům), jaká je vlastně relevantní vůle vlády jako ústavního orgánu. Tímto postupem (nerespektováním role a hranic zákonodárné a výkonné moci v legislativním procesu) dochází k porušení principu dělby moci jako imanentního principu demokratického právního státu, chráněného článkem 1 odst. 1 Ústavy.). Obdobně názor většiny kritizuje E. Wagnerová, podle níž je politováníhodné, pokud většina ÚS rezignovala do koncepce ústavního pořádku začlenit alespoň „minimální nároku na přítomnost „fairness” v parlamentních procesech.“

V názoru většiny ÚS lze vycítit opakované nabádání ke zdrženlivosti (v podstatě judicia self-restraint), umocněné jistě vědomím mimořádné závažnosti přezkoumávaného zákona („Rychetského“ Ústavní soud takto významný zákon zatím ještě asi nepřezkoumával). Většina mj. upozornila, že její úvaha není filipikou ve prospěch přijímání „sběrných novel“. Je toliko poukazem na měnící se podobu právního systému i na rozdílnost legislativních účelů současnosti a minulých dob. Je výrazem zdrženlivého hodnocení, nikoli ale bezvýjimečné akceptace.

Role Senátu
Názory většiny ÚS a disentujících soudců se střetli i co do role Senátu v legislativním procesu. Podle většiny ÚS rozhodnutí Senátu návrhem zákona se nezabývat je určováno výhradně senátní většinou (v daném případě vyjádřil Senát, kde má většinu vládjní ODS, vyjádřil vůli se zákonem nezabývat), jakkoliv ÚS naznačil, že takováto diskrece není neomezená: V systému, v němž Poslanecká sněmovna v zákonodárném procesu disponuje dominantním postavením, přičemž ústavní i zákonné kautely projednávání návrhů zákonů vylučují možnost zamezení parlamentní diskusi v Poslanecké sněmovně, dále za situace, kdy v dané věci byl návrh zákona projednán ve třech výborech Senátu a reálným obsahem rozpravy k návrhu nezabývat se zákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů ze strany předsedů klubů byl z větší části obsah samotného zákona, a konečně za situace, v níž zatím nešlo o opakovaný postup signalizující snahu parlamentní většiny vyřadit druhou komoru Parlamentu z reálné participace na přijímání zákonů, nelze v postupu Senátu dle čl. 46 odst. 2 Ústavy a § 107 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, v předmětné věci spatřovat porušení principu parlamentní demokracie. Lze v něm spatřovat spíše projev dopadající do oblasti, jež z oblasti ústavního přezkumu již vykračuje, do oblasti úrovně demokratické politické kultury senátní většiny.

Disentující soudci byli k možnostem senátní většiny podstatně přísnější. Disent soudců Rychetského a Musila poukazoval na vytvořivší se senátní zvyklost, která ukazuje stabilní trend zabývat se v Senátu významnými legislativními počiny se závažnými dopady na občany. Nerespektování tohoto kritéria významnosti zákona při rozhodování Senátu, zda se návrhem zabývat či nikoliv, je možno v konkrétním případě považovat za vážnou procesní vadu legislativní procedury, která může zpochybnit ústavnost přijetí zákona a může být Ústavním soudem zvažována jako jeden z důvodů pro zrušení zákona.

Detailní kritice podrobila názor většiny též E. Wagnerová, podle níž přístup Senátu vede k „neodůvodněnému zvýšení vlivu exekutivní moci, a to na úkor samotné zákonodárné moci“: Ve skutečnosti však bylo právo vystupovat přednostně realizováno ve fázi před zahájením rozpravy, a tak dlouhé desítky minut možná hodiny byla dána příležitost osobám uvedeným v § 69 JŘS [tedy mj. člen vlády, předseda a místopředsedové Senátu a předsedové senátorských klubů] k věcným vyjádřením, zatímco členové komory byli nuceni jejich projevy poslouchat, aniž by jim byla poskytnuta příležitost na ně reagovat.
Otázka ústavnosti zdanění tzv. superhrubé“ mzdy
Většina ÚS a disentující soudci se střetli i co do otázky, nakolik je ústavní konstrukce „superhrubé“ mzdy, kdy jsou zdaňovány i částky, keré v žádném případě nejsou příjmem daňového subjektu. ÚS k tomu uvedl, že [j]akkoli nelze než přisvědčit navrhovateli, že zákonodárce použil kategorie předmětu a základu daně v zákoně č. 592/1992 Sb., ve znění zákona č. 261/2007 Sb., svévolně a v důsledku toho daný zákon zakotvuje daň, jejímž skutečným předmětem nejsou toliko příjmy ze závislé činnosti a z funkčních požitků, nýbrž i odvody na nemocenské pojištění, důchodové pojištění, na státní politiku zaměstnanosti a na veřejné zdravotní pojištění, navzdory této skutečnosti posuzovaná úprava nezakládá neurčitost, jež by vylučovala možnost stanovení jejího obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů (čili stanovení základu a sazeb daně). […] Je ústavně akceptovatelné zdanění jakéhokoli předmětu? Opouští-li zákonodárce v zákonné úpravě tradiční pojmové vymezení daně z příjmů, její rozpor s ústavním pořádkem by byl dán toliko tehdy, měla-li by tato konstrukce konfiskační dopady, byla-li by extrémně disproporcionální, resp. byla-li by neurčitá v té míře, jež by vylučovala stanovení jejího obsahu obvyklými interpretačními postupy.

Lehkou rukou (a to myslím v pozitivním slova smyslu – názor většiny je napsán velmi svěžím a čtivým stylem, ostatně to platí i o disentech) psaný nález končí příměrem z doby římské říše, kdy se císař Vespasián rozhodl zdanit příjmy z veřejných záchodků: Zdanění daně, poplatku, příp. jiné obdobné zákonem stanovené povinné dávky je určitě myšlenka v současné době „originální”. Připomíná ale jednu v historii slavnou daň římského císaře Vespasiána, jenž v reakci na výtku svého syna Tita, týkající se její nedůstojnosti, pronesl slavnou větu: „Pecunia non olet”.

Disent soudců Musila a Rychetského sice označil tuto úpravu za protiústavní, současně ovšem důvody této protiústavnosti blíže nerozvedl (soudci argumentovali neurčitostí a nejasností úpravy, o čemž mám ovšem pochybnosti – tady má evidentně pravdu většina ÚS, že úprava je jasná – nejsem si však jist, že jen proto musí být ústavní; důvody protiústavnosti bychom však museli hledat v mezích, které dává ústavní pořádek zákonodárci při stanovení daňového základu).

PS: komentovaný nález zaujme ještě jedním. Z neznámých důvodů v něm ÚS ustoupil od číslování odstavců. Nález je tak podle mne nejen krokem zpět co se týče přehlednosti našeho právního řádu, ale taktéž krokem zpět co se týče snadnosti práce s judikaturou ÚS.

19 komentářů:

Petr Urban řekl(a)...

A od kdy je v NALUSu?

Petr Urban řekl(a)...

Co se týká stanoviska soudce Duchoně, vadí mi na něm to, že z něj není seznat, zda je to skutečný dissent (asi ano), nebo pouhé konkurující stanovisko. Přijde mi to velice důležité, protože soudce musí vždy jasně říci, zda má pravdu žalobce nebo žalovaný.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

V Nalusu je od 12. 2. - viz aktuality ÚS.

Co se týče F. Duchoně, je to samozřejmě disent, a soudce v tom postupoval zcela standardně: "Proto se připojuji k odlišnému stanovisku soudce Jana Musila a v podstatě se ztotožňuji s jeho ústavněprávní argumentací."

Petr Urban řekl(a)...

Díky. Takže je to konkurrující stanovisko menšiny?

K vadám této publikace bych připojil i to, že má vadně nastavené kódování, takže pro správné citace u Wagnerové musí člověk do NALUSu, např. "Strukturdefekte der Demokratie und deren Überwindung" či "Haxey’s case (1397) – Petice parlamentu žádající zkrácení výdajů královského domu". Pokud necitujete francouzštinu, tak ISO-8859-2 plně postačí, ale přesto bych se přimlouval za UTF-8.

Jan Petrov řekl(a)...

Se "superhrubou mzdou" se disentující myslím moc nevyšvihli. Je totiž asi vcelku jedno, zda se daní např.:
a) 20 % ze superhrubé mzdy; anebo
b) 25 % z hrubé mzdy, která tvoří 80 % superhrubé mzdy.

Tou "demokratickou diskusí" se mají na mysli verbální exhibice členů parlamentu, téměř irelevantní pro výsledek hlasování?

Jistěže je Sbírka k seznání stavu práva nepoužitelná. Už jste si někdy sami konsolidovali takový trestní řád? (Tj. opravovali původní znění z 60. let podle desítek pozdějšícho novel.)

Může mít logiku provést reformu jediným sběrným zákonem (dobře napsaným). Zvláště má-li reforma projít, anebo padnout jako celek. Jinými slovy, pokud 200 lidí tvoří auto, asi by neměli mít možnost hlasovat o jednotlivých součástkách. Jinak by ono auto mohlo mít motor, sedačky a zpětná zrcátka -- ale ne už podvozek a karoserii.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Jendovi - nemyslím jen poslanecká vystoupení. Ve sněmovně se dělá spousta mravenčí práce (ne tolik viditelné) ve výborech, a je nepochopitelné, proč na to nebyla delší lhůta. Navíc argument pozměňovákem premiéra považuji za hodně pádný. Zákon je nepředstavitelný zmetek z hlediska formálního. Souhlasím nicméně s Jendou v tom, že obecně nejsem proti přijetí reformy jedním zákonem, ne ale takto fušersky připraveným.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Mě přijde zajímavá i jiná (byť částečně související věc).

Ústavní soud si (správně) nasadil nálezem Pl. ÚS 11/02 svěrací kazajku. Jeho praxe je ale dost problematická.

Když pak "neopatrně" přijal přílepkový nález, čekal jsem, co to přinese do budoucna. Teď jsem se dočkali. Ústavní soud se pokouší relativizovat (nově interpretovat či vysvětlovat?) svoje předchozí závěry, ale působí to dost křečovitě.

Něco podobného, i když více do očí bijícího, se stalo v případě církevních právnických osob, kdy ÚS změnil judikaturu, aniž by použil stanovený postup.

Zdá se mi, že ačkoliv ÚS deklaroval, že ustálenost judikatury je jednou z náležitostí právního státu, je mu někdy tato skutečnost na obtíž, a proto se snaží odlišovat případy i tam, kde to není vhodné. Z hlediska ÚS je to sice pochopitelné a výsledek se někdy může zdát rozumný, ale rozhodně to nepůsobí příliš dobře.

Jan Petrov řekl(a)...

Neznám detaily, ale souhlasím se Zdeňkem, že podá-li premiér megapozměňovák k vládnímu návrhu, je to problém. Také jsem si neuvědomil práci výborů.

Felix D. řekl(a)...

Nedávno (16. 2. 2008) byl na Jiném právu zveřejněn pod titulem „Jak zastrašit ústavního soudce“ odkaz na studii emeritního předsedy polského Ústavního tribunálu Marka Safjana. V závěru své práce uvádí, že jedním ze základních způsobů, jak se vyhnout politickému nátlaku na ústavní soudce, je setrvávat na přijatých právních názorech (popř. se od nich transparentně odchylovat). V tomto ohledu začíná být náš ústavní soud velmi „podezřelý“ – mění své právní názory, a přitom se tváří, že je nemění – ať už se jedná o zákon o veřejných rozpočetech nebo o zákon o církvích. --- Jinak co se týče těch částí, které se týkají politického zneužití pravidel zákonodárného procesu, přikláním se ke zdrženlivému stanovisku většiny – ústavní soud opravdu není povolán k tomu, aby byl vychovatelem a pěstounem politických „elit“.

david kosar řekl(a)...

Ač v jádru s disentem E.W. spíše nesouhlasím, líbí se mi z celého nálezu nejvíce, a to nejen díky přehlednému číslovaní odstavců a údernosti myšlenek. Disent E.W. totiž osvětluje jádro sporu daleko lépe než většinové stanovisko.

E.W. trefně poznamenává, že "ÚS ... přesouvá odpovědi na otázky s kontrolou spojené do oblasti jiného normativního systému než je právo". Na tom ale není nic špatného.

Pokud jde o interní proceduru přijímání zákonů v senátu, to spadá podle mě dokonce pod "political question doctrine", konkrétně pod 2. a 4. bod Brennanova testu ve věci Baker v. Carr [2. "A lack of judicially discoverable and manageable standards for resolving it;" (...) 4. "The impossibility of a court's undertaking independent resolution without expressing lack of the respect due coordinate branches of government;"]. Judikatura německého SÚS, na kterou E.W. odkazuje, podle mě žádný přínos neměla (a to v lepším případě, v horším případě nadělala víc škody než užitku).

Pokud jde o zdanění superhrubém mzdy, zde by měl mít zákonodárce širokou diskreci, která by mu umožňovala experimentovat s různými modely (i za cenu dočasného snížení obecného standardu) a hledat tak co nejefektivnější řešení (Lochner is dead!).

Přijímání baličkových zákonů taky není nic světoborného - blížíme se tak Francii (viz čl. 44 odst. 3 Ústavy Páté republiky).

Demokracii obecně více prospěje, pokud máme silnou vládu, která prosadí, byť kontroverzní, novelu. Jejím konečným soudcem budou voliči. Pokud by ÚS část zákona o o stabilizaci veřejných rozpočtů zrušil, vždy by mohly vládnoucí strany namítat, že jejich neúspěch v příštích volbách byl zapříčiněn ÚS. Tahle si sní, co si nadrobily (v dobrém či zlém). Rozmělnění odpovědnosti exekutivy je daleko horší než procesní pochybení v Senátu.

Petr Urban řekl(a)...

Faktem je, že legislativní technika zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů je brutální. Nejprve novely, pak zákon o dani ze zemního plynu, zákon o dani z pevných paliv a zákon o dani z elektřiny. Ale co od MF lepšího čekat? Ti byli schopni zrušit zákon a zároveň stanovit, že se podle něho má postupovat. Nicméně, sebehorší legislativní technika není sama o sobě protiústavní.

V jednacích řádech parlamentu již dlouho chybí institut projednávání junktim. Tím by odpadla i potřeba sběrných novel.

ÚS opět zopakoval svou doktrínu nesamostatné existence novel, kterou jsme na JP kritisovali.

Obsahově souhlasím s většinou diskutérů, kteří podporují stanovisko většiny ÚS. Soudu opravdu nic není po proceduře zákonodárného sboru, pokud to nepřesáhne jisté hranice. Soud nemá vychovávat a nemá zasahovat do autonomie.

Jinak se připojuji k formálním kritikám tohoto nálezu. Hypertrofie rekapitulace, absence číslování odstavců. Dodávám nekonsistentní kódování (ne zcela zvládnutý pokus o ISO-8859-2), odkazy pouze na servery, místo hlubokých.

Lubomir Majercik řekl(a)...

Souhlasim jako obyvkle s Davidem. Jen me napada, ze si otazky "political question doctrine" mohli byt disenteri vedomi, ale za situace, kdy vedeli, ze jsou v mensine, tak se nebali poukazat na celou problematicnost prijimani zakona. Kdyby vedeli, ze jejich slovo bude rozhodujici, tak by treba postupovali jinak.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

1) Děkuji Zdeňku Kuhnovi za pěkné shrnutí případu, a souhlasím, že to byl možná nejzávažnější test Ústavního soudu ve stávajícím složení.

2) Podtrženo, sečteno - Ústavní soud přes zmíněné výhrady obstál.

"sebehorší legislativní technika není sama o sobě protiústavní", pravil asi nejlakoničtěji Petr Urban.

A lze souhlasit i s disenty a dalšími komentáři zde, které sice tuto ústřední tézi podstatně doplňují a je rozhodně dobře, že to bylo vysloveno.

3) Navíc dodám; nesouhlasím úplně s teorií Zdeňka Kuhna o tom, že by rozhodnutí nutně měnilo "přílepkový" nález, protože se mi to jeví být trochu jiný případ.
Monstrózní "reformní multinovela", podivná legislativní obluda, je možná totálně nepřehledná a složitá, ale nepředstírá, že je něčím jiným, než je.

Pokud vydáte "zákon o myslivosti" a propašujete v něm malinký přílepek k novele trestního zákona, je v tom obsažena i jistá forma podvodu. Takže druhý případ se mi jeví být morálně horší, a odlišoval bych to; a v tom vidím také ratio různého přístupu Ústavního soudu.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Ad David a Lubo

To je sice pravda, že by to mohlo spadat pod "political question doctrine", avšak museli bychom být v Americe. To jaksi nejsme.

A do našeho modelu ústavního soudnictví bych tu doktrínu opravdu netahal (a Francii už vůbec ne). Já samozřejmě nejsem žádný komparatista, ale mám dojem že různé doktríny bůhvíodkud nejde vyzobávat jako třešinky a instalovat je na náš český dort. Není political question doctrine třeba důsledkem jinak nastaveného systému ústavního soudnictví v USA?

Kontinentální model s ústavními stížnostmi, abstraktní kontrolou norem atd., bez certiorari je úplně jiný.
Náš Ústavní soud (stejně jako německý) se nemůže odmítnout věcí zabývat, protože je "politická". A jakmile se jí začne zabývat, musí ji rozhodnout.

Lubomir Majercik řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Lubomir Majercik řekl(a)...

ad Lada
S tim si nejsem zcela jisty. "Political question doctrine" mozna zni americky, ale odrazi to hlubsi spor mezi judicial restraint (jak ostatne komentoval Z.K. v postu) a judicial activism. To je zasadni otazka, kterou resi kazdy ustavni soud - nakolik byt aktivisticky vs nakolik nechat veci na demokraticky, politicky proces.

Soudci vetsiny to zjevne meli celou dobu na pameti (a snaha neprevratit celou reformu a zemi vzhuru nohama u nich prevazila nad procesnimi pochybenimi zakona) a jak jsem psal, urcite i disentujici soudci.

To, ze mela vetsina takovou prevahu, jim umoznilo placnout zakonodarce pres prsty, aniz by se museli zasadneji zabyvat nesmirnou odpovednosti za shozeni tak podstatneho zakona.

Rozdil mezi kontinentalnimi soudy a tim americkym, jak jsi ho nacrtnul, bych mozna videl v tom, ze ty nase nepriznaji otevrene, ze se jedna o politickou vec, ve skutecnosti to ale takto zaobali. Temto uvaham se stejne nevyhnou jako se jim nevyhne zadny poctivy ustavni soud.

H. Baňouch řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
H. Baňouch řekl(a)...

Luboši jen na okraj k poznámce o disentujících soudcích:

"Kdyby vedeli, ze jejich slovo bude rozhodujici, tak by treba postupovali jinak."

Vypadá to, že na naznačení, nevím jak to nejlíp nazvat, jisté formy alibismu, či bezbolestného protestu.

Tak to ale asi není.

Např.:
a) J. Musil zákon zpravodajoval, a připravil zprávu, která nezískala většinu, a proto věc uchopil nový soudce zpravodaj, u nějž byl předpoklad, že získá většinu(btw. takto, v souladu s rámcem ZÚS postupoval vícekrát Kesslerův soud; nyní v tomto postupu shledávají někteří levicoví komentátoři, kteří vkládali do prof. Musila velké naděje, za nevídané a účelové pošlapání zásady zákoného soudce).

Nepřijatá zpravodajská zpráva je základem disentu prof. Musila.

b) E. Wagnerová trvala na dodržení východisek nálezu o "PPF přílepku" (který byl dobrým dokladem, jak lze použít nešťastné střádaly jako razící štít pro znárodnění ztrát privátní investiční banky).
----
Myslím, že ze zákona šlo leccos vyzobnout, aniž by se tím nutně zúžil protor pro pružnou reakci státu v ekonomice. ((K. Šimáčková, IMHO nejlepší aktér ústního jednání, přednesla několik pregnatních příkladů částí zákona, u nichž nebylo jisté, že sněmovna věděla o čem hlasuje. ))

Nic to nemění na mém názoru, že vláda moc jiných možností neměla, protože naše země téměř rok ztratila tím, že jsme de facto neměli vládu. Po tuto dobu přitom byly v běhu byly programy nevídaného předvolebního rozhazování, které zakládaly nebezpečný trend veřejných financí.

Je tu i obecnější otázka:

stát juridifikuje velmi rozsáhlé oblasti života a zasahuje do nich komplexními zákony. Objeví-li se nutnost relativně rychlé korekce, může mít reakce jinou podobu, než je komplexní zákon?

Neškodilo by ale, kdyby tato otázka nebyla řešena až před ústavním soudem, ale aby kvalifikovaná menšina sněmovny mohla vznést podání, obsahující námitku nedodržení procedury, o této námitce by rozhodla sněmovna, a teprve po vyčerpání této možnosti by se otázka "vědomosti sněmovny" mohla stát účinnou námitkou případném pozdějším řízení o ústavnosti zákona. To je nástroj, o jehož zavedení by se mohlo diskutovat.

Ostatně takto nějak se podle mých informací stávají přílepky ústavní otázkou v USA (spor musí nastat už na půdě Kongresu).

Zákon o jednacím řádu Sněmovny a ZÚS však takto konstruován není.

Přeji všem slunečný pátek a snad i víkend.

Petr Urban řekl(a)...

Zajímalo by mne, jak to chodí u SCOTUS. Představuji si to takto: Soudce zpravodaj navrhne výrok a odůvodnění. Hlasuje se nejprve o výroku. Je-li zpravodaj v menšině, musí si většina zvolit jiného zpravodaje.

Když s odůvodněním zpravodaje menšiny některý další člen menšiny nesouhlasí, napíše si vlastní dissent. Když s odůvodněním zpravodaje většiny některý další člen většiny nesouhlasí, napíše souběžné stanovisko.

Právo na zákonného soudce by stálo za podrobnější přezkoumání, zejména z komparativního hlediska. Nechápu, jak se může uplatňovat, pokud o věci rozhodnuje plenum.

Nic to nemění na mém názoru, že vláda moc jiných možností neměla, protože naše země téměř rok ztratila tím, že jsme de facto neměli vládu.
To si rozhodně nemyslím. Legislativní technika návrhů předpisů z dílny MF je tradičně bídná. Jedním z důvodů je to, že MF nemá jednotný legislativní odbor jako má MV.

Ten zákon nehodlám číst celý, ale vláda chtěla přeci cca tucet okruhů změn. To, dle mého názoru, šlo vyřešit drobnou novelou, nikoliv tímto monstrem. A projednání junktim jednací řád nezakazuje, byť neusnadňuje.

Je komplexita a komplexita. Nemohu si pomoci, ale například zákon o daních z příjmů je nesmyslně kasuistický. Teď mám na stole návrh jeho novely. K čemu je dobrá právní norma typu: "V § 26 odst. 2 písmeno e) zní: „e) dospělá zvířata a jejich skupiny20), jejichž vstupní cena (§ 29) je vyšší než 40 000 Kč,“."?