pátek 30. listopadu 2007

Bude Listina základních práv EU součástí ústavního pořádku ČR?

Podle dnes již notoricky známého nálezu č. 403/2002 Sb. do rámce ústavního pořádku ČR nutno „zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.“ Jakkoliv tento nález vyvolal v době svého vzniku velmi vzrušené polemiky, je dnes již asi nepochybné, že se tento nález stal součástí ustálené judikatury Ústavního soudu. S ohledem na uvedené se nabízí otázka, jaký bude vztah závazné Listiny základních práv a svobod EU a českého ústavního pořádku poté, co Reformní (Lisabonská) smlouva vstoupí v platnost (předpokládejme pro účely této úvahy, že v platnost vstoupí). Níže argumentuji, že by Ústavní soud měl být ve svých úvahách velmi obezřetný, a neměl by rozsah ústavního pořádku o Listinu základních práv a svobod rozšiřovat.

Český ústavní pořádek, který je přímým referenčním kritériem Ústavního soudu v abstraktní i konkrétní kontrole norem stejně jako je referenčním kritériem pro rozhodování o ústavních stížnostech, obsahuje nejen složky výslovně vypočtené v čl. 112 odst. 1 Ústavy, ale též mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.

Aniž bych se nelehkou otázkou toho, co se pod lidskoprávní smlouvou vlastně rozumí, na tomto místě zabýval,[1] je jednoznačné, že Listina základních práv EU je již ze své podstaty mezinárodní smlouvou o lidských právech. Jeví se tedy na první pohled poměrně jednoznačným závěr, že se Listina jako taková stane i součástí ústavního pořádku ve smyslu nálezu č. 403/2002 Sb.

Bude takovýto závěr rozumný? Domnívám se, že nikoliv. Evropské a domácí ústavní právo stojí navzájem v poměru relativně autonomním, jsou to na sobě dva relativně nezávislé systémy, přičemž evropské právo působí v českém vnitrostátním právu díky tomu, že mu toto působení včetně všech jeho účinků počítaje v to i přímý účinek a přednost před zákonem umožnil čl. 10a Ústavy ČR.[2] Evropské právo včetně zakládacích smluv (a tedy i včetně Listiny základních práv EU, pokud tato nabude závaznosti) je interpretováno jako finálním interpretem Soudním dvorem ES, naopak ústavní pořádek České republiky je interpretován finálně Ústavním soudem ČR.[3] Pokud by došlo prostřednictvím Listiny základních práv EU k průniku obou relativně autonomních systémů, mohlo by to podle mne přivodit závažné problémy ve vztahu mezi ESD a ÚS ČR.

Je pravda, že v důsledku doktríny založené nálezem č. 403/2002 Sb. již k jistému protnutí mezi českým ústavním právem a jinými supranacionálními systémy kvaziústavního charakteru došlo. Jasným příkladem je duální podoba Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je jednak součástí ústavního pořádku ČR,[4] jednak základem štrasburského systému ochrany základních práv. Úmluva má tedy jakousi janusovskou podobu, a má evidentně také dva finální interprety – pro oblast vnitrostátní ÚS ČR, z hlediska mezinárodněprávního pak ESLP. Jaký je postoj rozhodovací praxe ÚS ČR k štrasburské judikatuře ESLP, zůstává nejasné, ÚS ČR však evidentně inklinuje k tomu nepovažovat se za striktně vázaný judikaturou ESLP, když označuje štrasburskou judikaturou za „významné interpretační vodítko pro aplikaci Evropské úmluvy“.[5] Toto interpretační vodítko ovšem v praxi znamená v podstatě nutnost se judikaturou ESLP řídit, jakkoliv nelze vyloučit i možnost eventuálního odchýlení se domácího ústavního soudu od judikatury ESLP, jak to naznačuje například německý Spolkový ústavní soud v některých svých nálezech.[6] Český Ústavní soud by ovšem měl takovýto postup (pokud by se snad k němu kdy hodlal uchýlit), podstatně obtížnější než jeho německý protějšek, neboť v Německu štrasburská úmluva v žádném případě součástí domácí ústavy není.

Na druhou stranu riziko, že by doktrína založená nálezem č. 403/2002 Sb. působila zásadní problémy ve vztazích mezi ESLP a ÚS ČR, není příliš velké. Musíme si uvědomit, že na rozdíl od národního soudu, který aplikuje právo EU, a který - v případech interpretačních pochybností - má povinnost se obrátit s předběžnou otázkou na ESD, domácí soud aplikující Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod v žádném takovémto přímém institucionálním vztahu k ESLP není. A právě institucionální vztah mezi Soudním dvorem ES a domácími soudy může být podstatně komplikován v situaci, kdy ÚS ČR prohlásí Listinu základních práv EU za součást českého ústavního pořádku.

Je pravda, že vztah mezi ESD a domácím soudem není hierarchickým vztahem v tradičním slova smyslu, jak jej známe z domácího práva (např. vztah mezi soudem odvolacím a dovolacím). Základním principem, z něhož vychází spolupráce domácích soudů a ESD, je princip spolupráce (cooperation), který implikuje dělbu práce mezi ESD a domácími soudy v zájmu správné aplikace a jednotné interpretace komunitárního práva napříč Společenstvím, a měl by též maximálním možným způsobem přispívat k eliminaci normativních rozporů napříč relativně autonomními domácími systémy a systémem komunitárním.[7] Nicméně v situaci, kdy by Ústavní soud aplikoval Listinu základních práv EU, a čelil interpretační otázce, měl by povinnost tuto otázku předložit Soudnímu dvoru.

Připomeňme si, že by tomu tak bylo například v situaci, kdy by Ústavní soud řešil ústavní stížnost, podle níž český orgán veřejné moci pohybující se v oblasti působnosti evropského práva vyložil domácí právo implementující evropské právo protiústavním způsobem. V dané situaci by šlo nikoliv o to, že samotné evropské právo je protiústavní, nýbrž toliko o to, že například domácí orgán veřejné moci při přímé či nepřímé aplikaci evropského práva porušil některé základní právo stěžovatele. V daném případě se uplatní Listina základních práv EU, a byla-li by součástí ústavního pořádku, musel by Ústavní soud v případech pochybností celou věc předložit ESD. Takovýto postup by ve své podstatě destruoval autonomní charakter českého ústavního pořádku. Pokud by naopak Ústavní soud kreativně interpretoval Listinu základních práv EU bez ohledu na ESD, dopouštěl by se porušení evropského práva.

Asi i z těchto důvodů Ústavní soud doposavad odmítá, že by evropské právo bylo součástí ústavního pořádku a jako takové referenčním kritériem přezkumu ústavnosti. Například podle nedávného názoru ÚS ČR:

[…] komunitární právo nemůže být referenčním kritériem posuzování ústavnosti vnitrostátního předpisu. Na druhou stranu jsou Evropská společenství, tak jako Česká republika, společenstvími právními. Na respektování a úctě k podstatným náležitostem právního státu jsou Evropská společenství vybudována. Z judikatury Evropského soudního dvora lze dovodit, že jeho interpretace obecných principů právních odpovídajících základním právům obsaženým v domácích ústavních katalozích je blízká přístupu Ústavního soudu. Navíc se předmětná problematika týká tvorby a fungování vnitřního trhu včetně zásahů do volného pohybu zboží jakožto jedné ze čtyř základních svobod, tedy samé podstaty Evropských společenství, a tudíž je třeba o to pečlivěji dbát, zda přijatá omezení jsou vyvážena dostatečnou garancí základních práv zúčastněných subjektů, v posuzovaném případě především práva na řádné a spravedlivé řízení.[8]

Bude ale tento právní názor obhajitelný i poté, co se Listina základních práv EU stane závaznou? Domnívám se, že bude.

Ústavní soud se přihlásil k názoru, že evropské právo působí v českém právu na základě čl. 10a Ústavy ČR:

Ač tedy referenčním rámcem přezkumu Ústavním soudem zůstávají i po 1. 5. 2004 normy ústavního pořádku ČR, nemůže Ústavní soud zcela přehlížet dopad komunitárního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na komunitární právo. Jinými slovy, Ústavní soud v této oblasti interpretuje ústavní právo s přihlédnutím k principům plynoucím z práva komunitárního.[9]

S ohledem na to Listina základních práv EU není smlouvou podle čl. 10 Ústavy, ale naopak smlouvou přenášející na EU část pravomocí orgánů českého státu ve smyslu čl. 10a. Z toho plyne, že Listina je částí autonomního právního systému na domácím právu relativně nezávislého, který si určuje sám následky na základě vlastní metodologie. Ústavní pořádek ČR může být ovlivňován Listinou základních práv EU toliko nepřímo, jen podpůrně při výkladu ústavního pořádku (tedy jen nezávazně), Ústavní soud ovšem ponechá určování významu Listiny na ESD, stejně jako ESD pochopitelně nijak nezasahuje do určování významu ústavního pořádku ČR.
___________________________________
[1] Odkazuji na svůj článek Kühn, Z.: Derogace a aplikační přednost ve vztahu domácího, mezinárodního a komunitárního práva. Soudní rozhledy, č. 1/2004, č. 1, str. 1-9.[2] Nález Pl. ÚS 50/04 publ. jako č. 154/2006 Sb. (Cukerné kvóty II).[3] Takto např. v polských podmínkách rozhodnutí polského Ústavního tribunálu K 18/04 ze dne 11. 5. 2005, OTK ZU (2005) ser A, č. 5, pol. 49 (kauza ústavnosti polské smlouvy o přistoupení k EU).
[4] Nález Pl. ÚS 44/02 vyhlášený pod č. 210/2003 Sb.[5] Viz nález I. ÚS 310/05 ze dne 15. 11. 2006 (Slovenský soudce vs. ČR).[6] K analýze této judikatury srov. Kühn, Z.: K otázce závaznosti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro domácí soudnictví, Právní rozhledy, sv. 13, 2005, č. 1, str. 1 – 9.[7] K tomu v detailech Kühn, Z.: Rozšíření Evropské unie a vztahy šestadvaceti ústavních systémů. Právník, vol. 143, 2004, č. 8, str. 745 - 786.[8] Viz odst. 35 nálezu Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. ledna 2007 (léčivé přípravky z veřejného zdravotního pojištění). K tomu srov. anotaci M. Bobka, Ústavní soud ČR a přezkum vnitrostátní implementace komunitárního práva: „Poslouchej, co říkám a nekoukej, co dělám“? Soudní rozhledy 5/2007, str. 173 - 180.[9] Nález Pl. ÚS 50/04 cit. v pozn. č. 2 výše.

31 komentářů:

Felix D. řekl(a)...

Autor modeluje situaci, kdy by Ústavní soud řešil ústavní stížnost, podle níž český orgán veřejné moci pohybující se v oblasti působnosti evropského práva vyložil domácí právo implementující evropské právo tak, že porušil Listinu základních práv EU.

Domnívám se, že v takovém případě by Ústavní soud měl zrušit napadené rozhodnutí soudu, který rozhodoval v posledním stupni, neboť tento soud nepoložením předběžné otázky porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Jan Komárek řekl(a)...

Tak nevím. Přiznám se, že ze Zdeňkova příspěvku jsem úplně nepochopil, kam přesně jeho výhrady míří. Mé následující úvahy se tak mohou s jeho příspěvkem trochu míjet. Přesto snad přispějí do diskuse:

1)
Pokud čtu Zdeňkův příspěvek dobře, jedním z důvodů pro odmítnutí Listiny jako součásti ústavního pořádku ČR je tato úvaha:
Nicméně v situaci, kdy by Ústavní soud aplikoval Listinu základních práv EU, a čelil interpretační otázce, měl by povinnost tuto otázku předložit Soudnímu dvoru. Připomeňme si, že by tomu tak bylo například v situaci, kdy by Ústavní soud řešil ústavní stížnost, podle níž český orgán veřejné moci pohybující se v oblasti působnosti evropského práva vyložil domácí právo implementující evropské právo protiústavním způsobem. V dané situaci by šlo nikoliv o to, že samotné evropské právo je protiústavní, nýbrž toliko o to, že například domácí orgán veřejné moci při přímé či nepřímé aplikaci evropského práva porušil některé základní právo stěžovatele. V daném případě se uplatní Listina základních práv EU, a byla-li by součástí ústavního pořádku, musel by Ústavní soud v případech pochybností celou věc předložit ESD. Takovýto postup by ve své podstatě destruoval autonomní charakter českého ústavního pořádku. Pokud by naopak Ústavní soud kreativně interpretoval Listinu základních práv EU bez ohledu na ESD, dopouštěl by se porušení evropského práva.

Premisa, že by ÚS musel předložit celou věc Soudnímu dvoru pouze pokud by byla Listina součástí ústavního pořádku je chybná. I pokud Listina zůstane mimo ústavní pořádek, musí ÚS při její aplikaci (v pochybnostech o správné interpretaci) předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Jako každý jiný soud by totiž v posledním stupni vykládal ustanovení práva EU, kde je vázán povinnostmi podle článku 234 SES. (Je ale možné, že se jen Zdeněk nevyjádřil úplně jasně a já jsem ho špatně pochopil.)

2)
Je však možné, že je Zdeňkova výhrada založena na úvaze, že by součást českého ústavního pořádku byla autoritativně v poslední instanci vykládána někým jiným, než je Ústavní soud (totiž Soudním dvorem). Tady je to ale problém pro vnitrostátní ústavní právo, nikoliv pro právo Společenství. (Zdeněk nijak nerozvádí proč např. „Pokud by došlo prostřednictvím Listiny základních práv EU k průniku obou relativně autonomních systémů, mohlo by to podle [něj] přivodit závažné problémy ve vztahu mezi ESD a ÚS ČR“).
Jenže i tady, pokud chce Ústavní soud brát vážně svůj závěr o tom, že uznává přednost práva ES před ústavním pořádkem ČR až na vymezené „tvrdé jádro ústavy“, lze již dnes hovořit o autonomii skutečně velmi relativní. Od našeho vstupu do EU je zkrátka obsah ústavního pořádku spoluurčován tím, co požaduje právo EU a Soudní dvůr. Vtažení Listiny do ústavního pořádku bych pak neviděl tak dramaticky.

3)
Konečně, nelze zapomínat, že i pokud by Listina byla součástí ústavního pořádku ČR, uplatňovala by se pouze tam, kde by české orgány vykonávaly své pravomoci při implementaci práva EU, čili právě v tom prostoru, kde již dávno nejsou autonomní, ale jsou spíše „vykonavateli pravomocí“, které před tím přenesly na EU. Takže ani tady nevidím problém s narušením autonomie ústavního pořádku ČR.

K Felixovi D: V zásadě máte pravdu, ÚS se ale povinnosti podat PO nemůže zcela vyhnout např. v případě abstraktního přezkumu (např. na návrh poslanců).

Navíc, ani ta konstrukce o tom, že ÚS bude přezkoumávat dodržení povinnosti podat PO soudy posledního stupně a tak se vyhne vlastnímu podávání PO není bez problémů: určit, zda byla porušena tato povinnost je totiž možné jen na základě výkladu čl. 234, tj. opět ve spolupráci s ESD... Ale to reaguji na něco, co jste možná ani říci nechtěl, takže se případně omlouvám.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K J.K.: nikde netvrdím, že jinak by ÚS neměl povinnost někdy předb. otázku podat (viz mnou cit. články, kde vysvětluji, proč je někdy nutno předb. otázku podat, shodně ostatně polský ÚT). Žádnou "chybnou premisu" tedy v mém postu nevidím. Za současné situace bude ale podání předb. ot. výjimka - pokud však z Listiny EU učiníme součást našeho úst. pořádku, bude to naopak pravidlem.

Můj problém spočívá v tom, že se mi nelíbí, pokud by část české grundnorm měla být sdílená s komunitárním právem. Je velký rozdíl, pokud se ÚS ČR komunitárním právem inspiruje, ovšem formálně stojí ústava ČR nad komunitárním právem, nebo pokud naopak ÚS ČR učiní Listinu EU součástí ústavního pořádku ČR. Tento rozdíl vidím jako mnohem zásadnější než Michal Bobek v článku, který v postu cituji (myslím tím jeho anotaci lékového rozhodnutí ÚS) - byť prakticky to tak velký rozdíl být nemusí (což má asi hlavně na mysli Michal).

Paradoxně tu hájím něco, čeho je vlastně Jan K. nadšeným přivržencem - tedy ústavní pluralismus, kterým mj. předpokládá dvě odlišné grundnorm dvou právních řádů. Přijetím komunitární grundnorm do českého právního řádu a učinění této komunitární grundnorm též grundnorm české ústavy je nelogické, neboť v podstatě degraduje český ÚS. Ten může a má samozřejmě aplikovat i Listinu základních práv EU (poté, co vstoupí v platnost, bude to však činit podle čl. 10a ve spojení s čl. 1 odst. 2 Úst, proto, že této Listině otevírá český ústavní pořádek "dveře" , kterém může podle metodologie ÚS ČR event. i zavřít).

Jinak samozřejmě, že vím, že V ZÁSADĚ je to problém "jen" pro vnitrostátní právo. Ale to mi samozřejmě vadí, a samozřejmě ze stejných důvodů žádný evropský ústavní soud nebude povyšovat Listinu EU na úroveň vlastní ústavy - a doufám, že to neudělá ani ÚS ČR.

PS: Čl. 1 odst. 2 je tu podle mne aplikovatelný, protože jeho pojetí mezinárodního práva je širší než čl. 10. Vyloučení aplikovatelnosti čl. 10 proto nevylučuje podpůrnou aplikaci čl. 1 odst. 2 na totéž.

PS2: můj post v podstatě navazuje na předchozí kritiku 403/2002 Sb. Uznávám, že s ním dnes již nelze nic dělat, ale jeho dopad je možno aspoň restringovat pro futoro. O to se tu také snažím.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ve zkratce řečeno: to, že ÚS ČR učinil Evropskou úmluvu součástí ústavního pořádku, může mít některé pozitivní následky (viz k tomu níže post E. Wagnerové). Jaký smysl má ale učinit součástí ústavního pořádku něco, co ÚS ČR nemůže sám vykládat?

Jan Komárek řekl(a)...

1)
Přiznám se, pořád nechápu, proč by se měla dramaticky změnit situace v podávání PO k ESD, pokud bude Listina součástí ústavního pořádku (viz Zdeňkova věta "Za současné situace bude ale podání předb. ot. výjimka - pokud však z Listiny EU učiníme součást našeho úst. pořádku, bude to naopak pravidlem" v jeho reakci). I pokud se stane Listina součástí, bude se přeci uplatňovat pouze na situace v ní vymezené: tj. v případech, kdy orgány ČR implementují právo EU (viz čl. 51 odst. 1). Takže se zahrnutím Listiny do ústavního pořádku nic nemění. Zdeněk se zřejmě domnívá, že by se Listina stala obecným referenčním rámcem přezkumu souladu s lidskými právy, to by ale pomíjelo její článek 51 odst. 1, který její aplikaci omezuje.

2)
Nevím nakolik jsem "nadšeným" přívržencem ústavního pluralismu, Zdeněk ho ale ve svém postu asi těžko může hájit, když se mu líbí situace, kdy "Ústava ČR stojí formálně nad komunitárním právem". Ledaže by snad hovořil z perspektivy Ústavy ČR.

Jinak bych se raději označil za kritického přívržence, to ze mě nebude dělat takového naivku. Díky.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Samozřejmě že hovořím z perspektivy ÚS ČR (myslel jsem, že je to jasné z mého postu - není-li to jasné, je to moje chyba). Nevím, proč to pořád není pochopitelné: ÚS, který si vezme jako referenční kritérium evropské primární právo, byť pro vztahy vymezené působností evropského práva, ztratí kontrolu nad svým referenčním kritériem (což je problém z české perspektivy), a pokud tuto kontrolu nebude chtít ztratit, bude si muset Listinu EU kreativně upravovat sám (což je zase problém z evropské perspektivy).

Opakuji: jaký má smysl převzít do ústavního pořádku takovou část, kterou nemůže ÚS ČR sám nezávisle vykládat? Zatím jsem nedostal odpověď.

Odpověď na prvou otázku JK: za současné situace, kdy nepsané principy lidských práv nejsou součástí českého ústavního pořádku, bude typický postup ÚS takový, že zruší rozhodnutí nejvyššího soudu, který nepodal PO k ESD pro pochybnosti o souladu evropské normy s těmito principy (nebo třeba souladu implementace evr. práva v českém právu s těmito principy). ÚS může také zrušit implementaci českým zákonem, měl-li český zákonodárce uvážení, a v rámci tohoto uvážení porušil českou ústavu. Pokud ale najednou bude Listina EU součástí české ústavy, ÚS nemá co rušit a nutit nižší soud posílat PO, ale měl by PO poslat ESD sám (šlo by totiž o výklad ČESKÉ I EVROPSKÉ ústavní otázky). Protože by najednou dva finální soudy hospodařily "na
identickém dvorečku" a rozdělovaly si "stejné krmivo", nebyla by tato situace dlouhodobě udržitelná, a dříve či později by došlo třeba i k nechtěným tenzím.

Nicméně myslím si, že odpověď na můj post do značné míry naznačil již D. Kosař v reakci na post E. Wagnerové. Nález 403/2002 Sb. je spíše výrazem nostalgie a setrvačnosti ÚS. Další rozšíření ústavního pořádku o Listinu EU asi nenastane. Právě teze o relativní autonomii práva EU, které v našem právu působí na základě čl. 10a, může vysvětlit, proč Listina EU nebude součástí našeho úst. poř. Na dosavadní judikatuře ÚS, kterou v postu cituji, tedy nebude co měnit.

Jan Komárek řekl(a)...

Pokud jde o první argument Zdeňka, tak stále nesouhlasím: i za současného stavu (respektive za stavu, kdy se stane Listina závaznou součástí práva EU, avšak nebude součástí ústavního pořádku) nemůže být referenčním kritériem pro přezkum vnitrostátních aktů, které implementují právo ES, vlastní ústavní pořádek. Tím by ÚS odporoval judikatuře Wachauf a navazující. V současné judikatuře ÚS pro nic takového nevidím oporu, s výjimkou výhrady "tvrdého jádra" Ústavy ČR.

Argument, že by ÚS musel podávat více PO, poněvadž by se otázka souladu vnitrostátního (implementačního) práva stala zároveň otázkou souladu s ústavním pořádkem lze myslím celkem dobře relativizovat poukazem na rozsudek Simmenthal: obecné soudy mají samy (za spolupráce s ESD) rozhodovat o souladu vnitrostátního práva s právem ES bez toho, aby se nejprve obracely na ÚS. To potvrdil i sám ÚS ve svém usnesení, které se týkalo Zlatých akcií (Pl. ÚS 19/04, 21.2. 2006; jedná se o to "oceněné" na Právnických dnech).

Navíc, podobná situace vzniká už teď: porušení základního práva zakotveného v právu EU může být současně porušením základního práva garantovaného českým ústavním pořádkem (to koneckonců byl případ těch Zlatých akcií). Přesto by z toho uváděného usnesení ÚS vyplývalo, že je třeba rozpor primárně řešit na úrovni obecných soudů (tedy aplikací prioncipů rozsudku Simmenthal).

Se Zdeňkovým odporem k přiřazení Listiny do ústavního pořádku ČR souhlasím; ne všechny argumenty, které pro to předkládá, jsou však podle mého názoru přesvědčivé.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Jan K. nečte pečlivě mé komenty, a je pak zbytečné vést debatu - mluvil jsem přece o tom, kdy má zákonodárce při implementaci UVÁŽENÍ (to, že tam navíc působí i evr. právo ve smyslu Wachauf, je jiná věc - za dnešní situace to ale může ÚS zrušit PODLE VLASTNÍ ÚSTAVY - je to věc natolik notoricky známá, že to snad nemusím dál rozvádět).

Zlaté akcie - ÚS udělal přesně to, co říkám, tedy "poradil" obecnému soudu, aby podal PO. Pokud by ale najednou měla být aplikována Listina EU, a ta byla součástí úst. pořádku, nic takového by podle mne udělat nemohl, neboť by to musel buď rozhodnout sám (pokud by to bylo jasné), nebo poslat sám PO. ÚS by totiž byl vždy soudem poslední instance, který by měl povinnost PO poslat.

Byla-li by Listina EU součástí úst. pořádku, musel by s ní také jako s úst. pořádkem zacházet. Navíc by se do fóra dostal další problém z nálezu 403/2002 Sb. - tedy koncetrace rozhodování o souladu zákona s úst. pořádkem před Ústavním soudem (připomínám, že je to hlavní leitmotiv rozhodnutí 403/2002 Sb., navíc nadaný aureolou nezměnitelnosti, tedy tvrdého jádra ústavy podle čl. 9/2).

Jan Komárek řekl(a)...

Nevím, zda má cenu vést debatu, kde má druhý diskutující podezření, že nečtu jeho komentáře; navíc se tu tak trochu debata zacyklila. Možná, kdyby se ze ZK vyjadřoval jasněji, mohl bych se tomuto podezření vyhnout; nevím, možná je jen ale zvyklý, že s ním příliš nikdo nepolemizuje.

První reakci (Wachauf, přezkum) prostě nerozumím - ale možná jsou moje standardy na srozumitelný text jiné, než ty Zdeňkovy; omlouvám se, víc snahy už ale nejsem schopen vyvinout.

K jeho reakci na rozhodnutí o Zlatých akciích bych jen mohl reagovat, ať si znovu pořádně přečte můj komentář on. Jak říkám- i dnes, kdy se vedle sebe aplikovala základní práva EU a základní práva garantovaná ústavním pořádkem, ÚS odkázal obecný soud na PO k ESD. Nevím, proč by nemohl udělat totéž i v případě, že bude Listina součástí ústavního pořádku.

Odlišení Listiny a ostatních smluv o lidských právech bych viděl jinde, než v argumentech, které tu předkládá ZK: Listina je určena pro sféru, kde členské státy, tedy i ČR, přenesly svoje kompetence na EU. Tedy tam, kde působí autonomně právo EU. V tom se Listina odlišuje od jiných smluv o LP, které váží stát při výkonu jeho vlastní pravomoci (ne tedy té, kterou na něj zpětně delegovalo právo EU, jako tomu je u Listiny).

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K dotazu JK: ÚS by nemohl odkázat obecný soud k podání PO k Listině, byla-li by tato součástí úst. pořádku, prostě proto, že by tuto tuto (vnitrostátní i evropskou) ústavní otázku musel vyřešit sám - je přece povolán k ochraně ústavnosti - čl. 83 Úst (a v našem teoretickém případě by byla onou ústavností i Listina EU).

JK vychází z toho, že by s touto "ústavností" ÚS zacházel jinak. Ale proč by to ÚS dělal? Šlo by de iure o aplikaci české ústavy (která by byla též evropským primárním právem), a tedy to nemůže vrátit zpět obecnému soudu, ať si podá předběžku sám. Byla by to nyní věc ÚS, a nebyl by důvod, aby to vracel zpět obecnému soudu. Tím by se tedy zcela setřela autonomní povaha působení evr. práva v právu domácím (s poslední poznámkou JK samozřejmě souhlasím, a snad vyplývá i z mého postu, jakkoliv jsem ji asi mohl více rozvést).

Na Tvém komentáři mi vadí, že tu píšeš evidentní nepřesnost, kterou si jinak než nepřečtením mého komentu neumím vysvětlit (protože nepochybuji o tom, že to víš) - prostě ÚS si v oblasti úvahy zákonodárce může otázku ústavnosti posoudit podle vlastní ústavy. Příkladem jsou třeba "léčivé přípravky", které tam cituji.

Dochází-li ke konkurenci zpochybnění ústavnosti a rozporu s evr. právem, ÚS dospěl ve zlatých akciích k závěru, že nejprve si má obecný soud vyřešit rozpor s evr. právem (to je jakýsi lex specialis).

Není jasné, jak by dnes ÚS postupoval, pokud by byl namítán v oblasti, kde zákonodárce implementuje evr. právo, rozpor jak s evr. lidskoprávním režimem, tak s domácí ústavou (ve zlatých akciích, pokud si to dobře vybavuji, o tuto situaci nešlo). Buď by ÚS rozhodl stejně jako ve zlatých akciích, nebo by si to mohl posoudit sám podle domácí ústavy (v tom rozsahu, kde má domácí zákonodárce možnost uvážení), nebo by event. snad (?) mohl podat i předb. otázku k ESD sám (?), pokud by dospěl k závěru, že to podle vlastní ústavy vyřešitelné není.

Omlouvám se, pokud to stále není jasné, a za cokoliv, co by snad mohlo Honzu urazit. Nicméně blogosféra je už taková ...

Zuzana Malůšková řekl(a)...

Zajímavé téma i debata. Jako aktualitu doporučuji dnešní rozhovor s europoslancem J. Zahradilem http://www.rozhlas.cz/izurnal/audio/_audio/00634604.mp3. Odpovídáme tedy na volání, „aby ÚS jasně vykolíkoval terén“, aby se „Charta nestala trojským koněm“.

Sympatizuji s tou částí argumentace ZK, která pochybuje o nálezu č. 403/2002 Sb. Nespatřuji žádný rozumný důvod, proč by se měla norma, která má původ v jiném právním řádu, měla stát součástí ústavního pořádku poté, co bylo zásahem ústavodárce takové ustanovení výslovně zrušeno. ÚS však tuto myšlenku akceptoval a s ní i skutečnost, že prameny práva (mezinárodní smlouvy o základních právech), jejichž původ leží mimo český právní řád, budou součástí ústavního pořádku.

Nespatřuji důvod, proč by Charta EU kvůli svému původu (resp. možná bude) v evropském právu, měla být považována za více cizorodý element v českém ústavním pořádku než „běžné“ smlouvy o základních právech.

ZK argumentuje tím, že ÚS nebude moci Chartu sám nezávisle vykládat. Sám však v postu uvádí vztah ÚS k výkladu Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (“Úmluva“) ESLP jako příklad situace, kdy se ÚS v praxi musí judikaturou ESLP řídit. Nespatřuji žádný zvláštní rozdíl mezi touto situací a situací, kdy by Chartu EU vyložil ESD. V obou případech to je jiný (než ústavní) soud, kdo závazně interpretuje ustanovení, která jsou (resp. možná budou) součástí ústavního pořádku.

Rozdíl mezi EÚLP a Chartou EU pak ZK spatřuje v absenci přímého institucionálního vztahu k ESLP, na rozdíl od vztahu k ESD tvořeného prostřednictvím předběžných otázek. Podle mého názoru je tento rozdíl zejména v čase: zatímco v případě předběžné otázky by ÚS byl povinen následovat výklad ESD přímo v dané věci, v případě ESLP se tak děje následně prostřednictvím judikatury. Hrubě řečeno, v případě Charty by se ÚS nejprve zeptal, jak má Úmluvu vykládat a pak by ji aplikoval, zatímco Úmluvu ÚS nejprve sám vyloží a aplikuje a pak čeká, zda se trefil (pokud se stěžovatel odvolá do Štrasburku). Nevidím proto žádný důvod, proč by měl výklad Charty EU prostřednictvím předběžné otázky „ve své podstatě destruova[t] autonomní charakter českého ústavního pořádku“.

Připomínám v této souvislosti, že v obou případech není/by nebyl pojem ústavního pořádku omezen pouze na Chartu nebo na Úmluvu. ÚS by samozřejmě byl povinen použít při svém rozhodování celý ústavní pořádek s tím, že v jeho rámci by Chartu aplikoval podle výkladu poskytnutý ESD, resp. Úmluvu podle výkladu ESLP.

Nesouhlasím s tím, že by se s otázkou týkající se Charty EU musel obecný soud obrátit na ÚS, nikoli prostřednictvím předběžné otázky na ESD. ZK vyzdvihované autonomní působení komunitárního práva, které má přednost i před ústavním právem s výjimkou „tvrdého jádra“ ústavnosti, má totiž za následek, že by obecný soud byl oprávněn / povinen položit předběžnou otázku týkající se Charty EU sám. Jak uvedl JK, bylo by v rozporu se Simmenthal, pokud by ÚS nutil obecné soudy, aby takovou tuto otázku posílaly jemu s tím, že případnou předběžnou otázku podá ÚS sám. Je sice pravda, že zároveň by se obecný soud ptal ESD na výklad části ústavního pořádku. Na postavení ÚS při výkladu Charty EU by se ale nic nezměnilo, pokud by si ÚS podávání předběžných otázek k ESD monopolizoval. Bez ohledu na to, zda se zeptá ÚS nebo obecný soud, by to byl ESD, kdo by podal závazný výklad Charty.

Nutno také říci, že ÚS by měl Chartě EU přiznat stejnou procesní ochranu jako mezinárodním smlouvám o základních právech, i kdyby ji nezačlenil mezi smlouvy, které jsou ve smyslu nálezu č. 403/2002 Sb. součástí ústavního pořádku, a to na základě zásady ekvivalence. Podle ní, pokud členský stát poskytuje určitou ochranu základním právům podle svého právního řádu, měl by ji poskytovat i základním právům unijním. ÚS by tak při posuzování ústavní konformity neměl činit rozdíl mezi zásahem do základních práv zaručených Listinou (č. 2/1993 Sb.) nebo Úmluvou a zaručených Chartou EU (samozřejmě pouze, pokud by se napadený akt týkal aplikace komunitárního práva).

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Děkuji Zuzaně Maluškové za rozumný, rozvážný a diplomatický zásah do možná již příliš rozčepýřené debaty.

Zkusím odpovědět. Moc se mi líbí přirovnání Zuzany ("v případě Charty by se ÚS nejprve zeptal, jak má Úmluvu vykládat a pak by ji aplikoval, zatímco Úmluvu ÚS nejprve sám vyloží a aplikuje a pak čeká, zda se trefil (pokud se stěžovatel odvolá do Štrasburku)."). Podle mne je v tom ale hodně závažný rozdíl. Za prvé, ÚS přinejmenším nominálně popírá vázanost judikaturou ESLP. Je to sice dost problematické, nicméně i po nálezu 403/2002 Sb. snad lze najít aspoň špetku rozumného názoru i na tomto trvajícím názoru ÚS.

Použijme příklad nálezu, který ve své postu cituji (slovenský soudce vs. ČR o náhradu škody poškozením dobrého jména). Zde sice ÚS vychází z judikatury ESLP, ale snaží se jí kreativně rozvinout, a současně také ovlivnit. Pokud by šlo o právo EU (zde samozřejmě o právo EU nešlo), ÚS by musel vznést PO, a pak se řídit právním názorem ESD. Je dost dobře možné, že by ESD ve své odpovědi zanechal ÚS velké manévrovací pole, nicméně už by šlo o něco kvalitativně jiného než o situaci, kdy ÚS ČR sám tvaruje Úmluvu na základě judikatury ESLP, která na daný problém nijak neodpovídá. Dokonce bych řekl, že snaha o to "trefit se" v daném případě nedominuje - jde spíše o snahu ovlivnit racionální argumentací ve vlastním rozhodnutí (nikoliv v PO) samotné rozhodnutí ESLP, pokud by snad došlo ke stížnosti k ESLP. Protože kanál spojení ESLP a ÚS je jen nepřímý, a je dán zprostředkovaně, může teze ÚS o tom, že si může Úmluvu interpretovat sám, a to jen s přihlédnutím k judikatuře ESLP, mít něco do sebe. Předběžná otázka toto podle mne radikálně mění.

K druhé části argumentace ZM se pokusím vyjít ze svého článku Derogace a aplikační přednost, také v postu citovaném. Mj. tam píšu:
"ESD si vyhradil exkluzivní pravomoc rozhodovat o platnosti komunitárního aktu sám, a domácí soud proto musí ESD podat referenci podle čl. 234 SES. [...]
Rozhodnutí ESD o platnosti komunitárního aktu podle čl. 234 SES (narozdíl od rozhodnutí podle čl. 230 SES) nemá formální derogační účinek erga omnes, a působí pro řízení v jiných věcech toliko precedenčně. Ve smyslu doktríny nálezu č. 403/2002 Sb. by to jistě bylo možno chápat jako „omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod,“ neboť před vstupem do EU by se domácí adresáti dočkali v řízení podle čl. 95 odst. 2 formální derogace, zatímco po vstupu do EU se domácí účastníci dočkají jen rozhodnutí precedentního charakteru podle čl. 234 Soudním dvorem. [...]
Obvyklejším případem bude rozpor domácího práva s komunitárním pravidlem. Po vstupu do EU se jistě přezkum některých lidskoprávních otázek (např. zákaz diskriminace žen a mužů v zaměstnání) decentralizuje; čeští občané tak nebudou logikou nálezu č. 403/2002 Sb. dostatečně „ochráněni“, protože zákon v rozporu s lidskými právy nebude derogován, ale „jen“ neaplikován, což podle doktríny nálezu č. 403/2002 Sb. není v kontinentálním systému možné. Podobným příkladem toho, jakým způsobem posiluje dělba činností mezi národní soudy a ESD roli národních obecných soudů, může být situace, kdy ESD nastíní velmi obecný princip, který jsou následně domácí soudy povinny aplikovat. Není vyloučeno, že v takovém případě se, v logice českého Ústavního soudu, „omezí“ dosažená procedurální úroveň ochrany lidských práv, neboť obecný soud posoudí věc samostatně v situaci, v níž by před vstupem do EU předložil věc Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Ačkoliv technicky nepůjde o rozpor domácího práva s domácí ústavou nebo mezinárodní lidskoprávní smlouvou (např. zákon implementuje detailní směrnici nedávající zákonodárci uvážení), ani v takovémto případě nelze ochranu lidských práv „decentralizovat“, neboť se pohybujeme režimu čl. 9 odst. 2, na který se nemůže delegace podle čl. 10a vztahovat. Budeme-li totiž brát nález č. 403/2002 Sb. vážně, není to bez revoluční změny ohniska našeho právního řádu (spíše však bez modifikace doktríny Ústavního soudu) možné."

S tím souvisí též otázka zásady ekvivalence. Zdůrazňuji znovu - pro ÚS je centralizovanost přezkumu právních předpisů s ústavním pořádkem otázkou TVRDÉHO JÁDRA ÚSTAVY. Viz nález 403/2002 Sb. Pokud bychom tedy razili princip ekvivalence, museli bychom logicky přezkum domácího práva pro soulad s právem evropským centralizovat u ÚS (který by pak snad event. podával i PO). To by ale bylo v rozporu s druhou kauzou Simmenthal. A naopak - pokud bychom řekli, že tato část ústavního pořádku je jiná, a centralizovanost nevyžaduje, protože to říká Simmenthal, devalvovali bychom význam tvrdého
jádra ústavy ve smyslu čl. 9/2 Úst. Jediné řešení, se kterým vyjde ÚS ČR s čistým štítem, bude tedy odmítnout s ohledem na specifickou povahu a funkce Listiny EU a evr. práva vůbec, že by toto mohlo být součástí úst. poř., přičemž kontrola evr. práva a implementačních norem bude realizována prostředky předvídanými evr. právem, nikoliv českou ústavou (s tím, že pak do toho může zasáhnout i ÚS jako aktér poslední instance).

Myslím, že suverenita v podmínkách evr. integrace znamená spíše suverenitu relevantních aktérů než suverenitu tradičně pojímanou (mám-li použít módní terminologii, jde spíše o suverenitu schmittovskou než kelsenovskou - jedná se tedy o případy in extremis). Pokud si ČR udržuje právo z EU vystoupit (jakkoliv toto není prakticky vůbec snadno realizovatelné), a pokud má právo posledního slova ÚS ČR (viz Cukerné kvóty II), zůstává ČR suverénním státem. Za současného stavu integrace se mi tento závěr jeví jako jediná uspokojivá odpověď na otázku suverenity ČR v EU (staré instrumentárium a starý terminologický aparát prostě už nefunguje).

S ohledem na všechny důvody si myslím, že Listina EU musí zůstat mimo rámec ústavního pořádku, přičemž jen tak lze předejít zbytečným třecím plochám mezi ÚS a ESD.

Petr Bříza řekl(a)...

Zdeňkovi patří dík za otevření mimořádně zajímavého tématu. Přiznám se, že jak jsem si to četl, napadaly mě podobné výhrady jako Honzu, takže z tohoto pohledu je výhoda, když člověk otevře post ve chvíli, kdy už běží debata, protože co by chtěl napsat, už za něj udělali jiní – a lépe. Což pak platí zejména o Zuzčině komentáři, který je opravdu skvělý, líp se to asi napsat nedalo. Nicméně její poznámka o ekvivalenci a následný Zdeňkův komentář mě přece jen přiměl k napsání několika postřehů.

Jak Zdeněk správně říká, celá situace má dvě perspektivy, a to pohled ÚS a pohled ESD.

Vyjděme z toho, že ÚS opravdu vezme za své toto Zdeňkovo tvrzení (a uznávám, že tomu tak může pravděpodobně i být, bude-li se držet logiky 403/2002):

“ Obvyklejším případem bude rozpor domácího práva s komunitárním pravidlem. Po vstupu do EU se jistě přezkum některých lidskoprávních otázek (např. zákaz diskriminace žen a mužů v zaměstnání) decentralizuje; čeští občané tak nebudou logikou nálezu č. 403/2002 Sb. dostatečně „ochráněni“, protože zákon v rozporu s lidskými právy nebude derogován, ale „jen“ neaplikován, což podle doktríny nálezu č. 403/2002 Sb. není v kontinentálním systému možné.“

K takovéhle situaci ale, a Zdeněk to zde i přímo uznává, může docházet i nyní, kdy Listina práv EU není součástí ústavního pořádku. Pokud zákon porušuje jak Ústavu, tak právo ES, tak se má nár. soud obrátit na ESD a v důsledku tedy dojde pouze k neaplikaci, nikoliv zrušení ústavně i « komunitárně » vadného zákona. V tomto směru se tedy tím, že se Listina práv EU stane součástí ústavního pořádku nic nezmění a není to tedy argument pro její nezařazení.

Pokud jde o zásadu ekvivalence, tak bych byl s její aplikací na tento případ opatrný. Pokud se na ní budeme dívat očima Soudního dvora, tak ji nelze vykládat tak, že je třeba komunitárním právům přiznávat ROVNOCENNOU ochranu, ale ALESPOŇ ROVNOCENNOU ochranu, tj. není porušením zásady ekvivalence, když jim poskytneme ochranu lepší. A tady jsme u té rozdílné perspektivy – to, že se našemu ÚS z hlediska jeho doktríny zdá, že je vyšší úrovní ochrany, když bude zákon jím zrušen místo toho, aby byl pouze neaplikován na základě doktríny přednosti, neznamená, že si to bude myslet i ESD. Troufám si říct, že rozsudek Simmenthal je právě důkazem, že by si to ESD nemyslel a že považuje přístup Simmenthal za lepší (rychlejší a účinnější) ochranu právům plynoucím z práva komunitárního. Nebo se ten argument, proč zásada ekvivalence tady nebude, aspoň z komunitární perspektivy, problém, dá postavit ještě jinak – podle judikatury ESD se zásada ekvivalence uplatňuje pouze tam, kde neexistuje „remedy“ stanovená komunitárním právem – v tomto případě bych argumentoval, že postup dle judikátu Simmenthal předepisuje komunitární remedy a stává se tedy bezpředmětným, zda české právo má pro domácí situace lepší opravné prostředky.

V tomto bych si tedy dovolil polemizovat se Zuzkou – stát může, viděno z komunitární perspektivy, poskytnout jinou ochranu domácím a jinou komunitárním právům. Důležité je, aby ta ochrana práv komunitárních nebyla z pohledu ESD horší, a to v oblastech, kdy „remedy“ nestanoví přímo komunitární právo.
Já naprosto souhlasím s tímto Zdeňkovým tvrzením:
„Zdůrazňuji znovu - pro ÚS je centralizovanost přezkumu právních předpisů s ústavním pořádkem otázkou TVRDÉHO JÁDRA ÚSTAVY. Viz nález 403/2002 Sb. Pokud bychom tedy razili princip ekvivalence, museli bychom logicky přezkum domácího práva pro soulad s právem evropským centralizovat u ÚS (který by pak snad event. podával i PO). To by ale bylo v rozporu s druhou kauzou Simmenthal. A naopak - pokud bychom řekli, že tato část ústavního pořádku je jiná, a centralizovanost nevyžaduje, protože to říká Simmenthal, devalvovali bychom význam tvrdého jádra ústavy ve smyslu čl. 9/2 Úst.“

Ano, perspektiva ÚS a ESD může být opravdu různá. Jenže a v tomto Zdeňkově argumentaci nerozumím a souhlasím proto s Honzou – takovouhle situaci už tady máme teď – v situaci, kdy zákon porušuje ESLP/Ústavu i právo ES – když to bude soud řešit Simmenthalem, tak prostě poruší doktrínu ÚS, když jím to řešit nebude, tak poruší Simmenthala. Taky nejsem schopen vidět, jak se ta situace změní/zhorší tím, že bude Listina práv EU součástí ústavního pořádku – že těch případů, kdy dojde ke střetu doktrína ÚS vs. Simmenthal přibyde tam, kde Listina přináší práva, která ESLP/naše Listina nezná? Kolik jich tam je? Je to opravdu zásadní argument?

Teď je tady taky otázka, jak číst Zlaté akcie – pokud v nich o tvrdé jádro Ústavy nešlo, pak zůstává stále otevřené, zda bude ÚS na své doktríně dostatečné ochrany opravdu trvat i v situacích Simmenthal. Pokud bysme to ale četli tak, že otázka tvrdého jádra byla ve hře, pak je toto usnesení důkazem, že doktrína Simmenthal je s 403/2002 slučitelná a ochranu nesnižuje. Pokud to ÚS uzná ve vztahu k předpisu ústavního pořádku mající „domácí“ původ (teď myslím naši Listinu) i mezinárodní (Evr. úmluva), pak nevidím důvod, proč to neakceptovat u předpisu, který má svůj původ přímo v komunitárním právu.

Proto s nezahrnutím Listiny EU sice souhlasím, ale z důvodů, které vznesl Honza, neboť mi přijdou přesvědčivější.

Zuzana Malůšková řekl(a)...

Děkuji Zdeňkovi Kühnovi a Petrovi Břízovi za obsáhlé odpovědi a za chválu. Z komentáře ZK vyplývá, že hlavním problémem ve vztahu Charty EU k českému ústavnímu pořádku je rozhodnutí č. 403/2002 Sb., zejména pojetí centralistického přezkumu ústavnosti norem jako otázky čl. 9 odst. 2 Ústavy. S kritikou tohoto pojetí nelze než sympatizovat.

Myslím, že bychom měli otázky související s nálezem č. 403/2002 Sb. rozdělit na dva okruhy: co je referenčním rámcem přezkumu ústavnosti a pravomoc obecných soudů přímo použít mezinárodní smlouvy o základních právech, tj. jejich použití bez dobrozdání Ústavního soudu.

Moje poznámka o principu ekvivalence se týkala prvního. Pokud ÚS dovodil z tvrdého jádra Ústavy, že mezinárodní smlouvy o základních právech musí být součástí referenčního rámce pro ústavní přezkum, pak by měl, v zásadě, stejnou procesní ochranu poskytnout základním právům vyplývajícím z evropského práva. Použití Charty EU jako referenčního rámce by pak přišlo v potaz zejména v řízení o abstraktní kontrole norem (které jsem měla na mysli, když jsem o principu ekvivalence psala). Tím neříkám, že by se Charta EU musela materiálně stát součástí ústavního pořádku, ale pouze to, že by základním právům vyplývajícím z komunitárního práva měla být poskytnuta rovnocenná procesní ochrana. (srov. stanovisko GA Madura ve věci C-222-225/05, Van der Weerd: pokud mají vnitrostátní soudy pravomoc přezkoumat bez návrhu určité důvody založené na vnitrostátním právu, zásada rovnocennosti vyžaduje, aby měly tutéž pravomoc rovněž ve vztahu k rovnocenným důvodům na základě práva Společenství.)

Otázkou je, co s řízením podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Zde by se podle mě zásada ekvivalence neuplatnila, protože by byla „přebita“ zásadou efektivity, na níž je založeno rozhodnutí Simmenthal. Bylo by totiž v rozporu s efektivním uplatňováním komunitárního práva, aby se obecný soud nemohl obrátit na ESD přímo. Problém pro evropské právo by tím nevznikl, jak ostatně mnohem sofistikovaněji popisuje PB výše.

Jak ale uvádí ZK, problém by vzniknul pro český ústavní pořádek. Podle č. 403/2002 Sb. nemůže obecný soud přímo použít mezinárodní smlouvu, která je součástí referenčního rámce pro ústavní přezkum, ale musí se prostřednictvím čl. 95 odst. 2 Ústavy obrátit na ÚS. Centralizace přezkumu souladu právních předpisů s ústavním pořádkem je pro ÚS otázkou TVRDÉHO JÁDRA ÚSTAVY. Ponechám stranou otázku, zda by odbourání monopolu ÚS na výklad mezinárodních smluv o základních právech skutečně znamenalo narušení podstatných narušení demokratického právního státu.

Ostatně, ÚS se v č. 403/2002 Sb. takto přímo nevyslovil, ale pouze uvedl, že by odlišným přístupem byla Ústavou vytvořena ničím neodůvodněná procesní nerovnost. Je škoda, že se ÚS nezamyslel, zda skutečnost, že se jedná o mezinárodní smlouvy, by nemohla být dostatečným důvodem, např. s přihlédnutím ke skutečnosti, že ostatní mezinárodní smlouvy obecné soudy přímo používat mohou a musí. Pokud by ÚS zařadil Chartu EU mezi ústavní pořádek, mohl by nález č. 403/2002 Sb. „doladit“ ve smyslu, že pro procesní nerovnost zde je dobrý důvod, kterým je efektivní fungování komunitárního práva ve smyslu Simmenthal.

Co se týče ESLP a ESD, samozřejmě je vázanost právním názorem ESD silnější než použití judikatury ESLP. Tvrzení, že ÚS v případě ESLP čeká, zda „se trefil“, bylo hrubý zjednodušením, jak jsem ostatně avízovala, ale bylo uvedeno pro ilustraci toho, že interpretace Úmluvy ÚS není zcela autonomní, aniž by tím byl ústavní řád jakkoli narušen či destruován. Podstatná je podle mě skutečnost, že ESD není ÚS nadřazen, ale že výklad poskytnutý ESD má pomoci národnímu soudu rozhodnout ve věci.

Docela nerada bych z této debaty vyšla jako horlivý zastánce toho, aby se Charta EU, či evropské právo obecně, staly součástí ústavního pořádku. Jen mi přijde, že by důsledky takového kroku nebyly nijak fatální.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Zlaté akcie se nesmí přeceňovat (jakkoliv dostaly cenu). Zůstaly by neznámým usnesením, ledaže by si ho neopatřil Michal Bobek a neanotoval ho (v tomto smyslu jde vlastně cena Michalovi, protože to usneseni nikdy nebylo publikováno - i když teď snad už bude na NALUSu). Zůstaňme tedy opatrní, co z nich vyplývá, nicméně tam šlo o to, že soud namítal rozpor se sekundárním evr. právem a Listinou. Zda stejný názor nutno aplikovat na primární právo, notabene lidskoprávní, o tom zatím z Brna nic nemáme.

Absolutně souhlasím s tím, že stejný problém existuje už dnes. Psal jsem o tom ostatně v Derpogaci a aplikační přednosti. Mezi námi - 403/2002 Sb. není způsobilé racionální aplikace. Pokud ale Listinu nezařadíme do úst. pořádku, aspoň se tomu problému vyhneme ("vymlčíme" ho) a nebudeme se k němu muset explicite vyjadřovat.

Podle mne je stěžejním důvodem, proč Listina EU ne, to, že český úst. pořádek musí mít finálního určovatele český ÚS. S Evr. úmluvou už tento právní závěr je poněkud vachrlatý, nicméně s Listinou EU už je evidentně nesprávný.

Nicméně myslím, že je podstatné, že se všichni shodneme na tom, že Listina EU nemá být součástí úst. pořádku. Doktrinální zdůvodnění je v tomto smyslu sekundární.

david kosar řekl(a)...

Zajímavé téma a moc zajímavá přestřelka. Přemýšlel jsem, jestli ještě debatu dále komplikovat - zvláště když se na všech podstatných závěrech všichni shodneme až na to zdůvodnění - ale nedá mi to. Obecně s nezahrnutím Listiny EU rovněž souhlasím, a činím tak rovněž z důvodů, které vznesl Honza, neboť mi přijdou přesvědčivější, ale mám jednu další připomínku.

Až dosud všichni diskutující vycházeli z premisy, že (a) Listina EU poskytuje ochranu nižší než LZPS, a tudíž se aplikuje standard v LZPS; nebo (b) Listina EU poskytuje ochranu vyšší než LZPS, a tudíž se aplikuje standard v Listině EU (ale pouze pro sféru, kde ČR přenesla svoje kompetence na EU [problém ekvivalence ponechám teď stranou]).

Problém je ale v tom, že při aplikaci Listiny EU může lehce dojít k situaci (c) ESD posoudí střet Listiny EU s jinou hodnotou chráněnou komunitárním právem (např. volným pohybem zboží) jinak než by tentýž střet posoudil ÚS. [BTW výše uvedené je analogie mojí připomínky k postu E. Wagnerové o nálezu 403/2002 Sb., akorát tam jsem zmiňoval kolizi 2 základních práv]. Představte si, kdyby ESD rozhodl kauzu Schmidberger opačně (tj. ve prospěch volného pohybu zboží, a nikoliv svobody shromažďování). Obdobná situace může nastat, pokud ÚS vztáhne právo na ochranu obydlí i na sídla obchodních společností a dá tomuto právu přednost (na rozdíl od ESD) před ochranou hospodářské soutěže (a s tím spojenými nájezdy na počítače a diáře zaměstnanců podezřelých firem). Mimochodem tady jde proti ESD i ESLP (srov. C-46/87 a 227/88 Hoechst AG v. Komise [1989] ECR 2859; C-85/87 Dow Benelux v. Komise [1989] ECR 3137; C-97–99/87 Dow Chemical Ibérica a další v. Komise [1989] 3165; proti Niemitz v. Německo, rozsudek ze dne 16.12.1992; Chappell v. Spojené království, rozsudek ze dne 24.2.1989, stížnost č. 10461/83; Société Colas Est a další v. Francie, rozsudek ze dne 16.4.2002, stížnost č. 37971/97; a Buck v. Německo, rozsudek ze dne 28.4.2005, stížnost č. 41604/98). Napadá mě ještě kauza SEGI (boj s terorismem vs. svoboda sdružování).

Teď mě zajímá Honzo Tvůj názor. Obecně souhlasím, že „Listina je určena pro sféru, kde ČR přenesla svoje kompetence na EU. Tedy tam, kde působí autonomně právo EU. V tom se Listina odlišuje od jiných smluv o LP, které váží stát při výkonu jeho vlastní pravomoci (ne tedy té, kterou na něj zpětně delegovalo právo EU, jako tomu je u Listiny)“ - nicméně ne bezvýhradně. Myslíš si, že v mém modelovém případě by ÚS měl rezignovat na svůj vlastní přezkum souladu omezení svobody shromažďování (tj. s LZPS) JENOM proto, že ČR přenesla svoje kompetence na EU? Jinými slovy, v oblasti „kde ČR přenesla svoje kompetence na EU“ máme nižší ochranu základních práv, byť „eurokonformní“?

Podle mě je tento výklad naprosto neudržitelný. Jakákoliv jiná interpretace by opravdu vedla k degeneraci ÚS. LZPS jednoznačně patří k „tvrdému jádru ústavy“ a odvíjí se od ní legitimita celého ÚS. Přenos kompetencí na EU pak rozhodně nemůže snížit ochranu základních práv (jiná je už otázka, jak se k tomu postavit - Solange atd.). Potom ale není třeba v takovém případě PO vůbec pokládat (z pohledu vnitrostátního práva), protože se prostě rozsudkem ESD řídit ÚS tak jako tak nebude (a ani nemůže).

A propos, bavíme se o teoretickém problému. V praxi nejvyšší a ústavní soudy prostě a jednoduše PO (skoro vůbec) nepodávají - povinnost, nepovinnost.

Obdobný problém může samozřejmě nastat nejen ve vztahu k ESD či ESLP, ale samozřejmě i k MSD či dokonce k rezoluci Rady bezpečnosti (v kauzách typu Bosphorus Airways či Ali Yusuf) - zde to bude ale vzhledem k čl. 1 odst. 2 Ústavy ještě daleko složitější problém.

Jan Komárek řekl(a)...

Odpovím na Davidovu otázku "Myslíš si, že v mém modelovém případě by ÚS měl rezignovat na svůj vlastní přezkum souladu omezení svobody shromažďování (tj. s LZPS) JENOM proto, že ČR přenesla svoje kompetence na EU? Jinými slovy, v oblasti „kde ČR přenesla svoje kompetence na EU“ máme nižší ochranu základních práv, byť „eurokonformní“?" takto:

za současného stavu nepochybně ANO, a to dokonce i optikou Ústavního soudu. Tvrdé jádro ústavy podle mě netvoří ochrana základních práv tak, jak ji vykládá ÚS, ale spíše jejich strukturální záruky. A už vůbec podle mého názoru nemůže "tvrdé jádro" tvořit celá Listina: už jenom proto, že by byla nezměnitelná (ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy).

Není tedy nutné, aby každé základní právo bylo na unijní úrovni chráněno naprosto stejně, jako by jej chránil náš Ústavní soud. Alespoň takto to chápe německý Spolkový ústavní soud ve své judikatuře "Solange" (a potvrdil to například ve své rozhodnutí, které se týkalo banánových nařízení). Nezdá se mi, že by náš ÚS chtěl postupovat jinak. Přístup, který navrhuješ Ty zaujal polský Ústavní tribunál, je ale podle mě neudržitelný: v podstatě diktuje svůj vnitrostátní standard celé Unii (i když tam je v jeho přístupu i patrná institucionální dimenze: Tribunál je ochoten jít jen tak daleko, jak mu umožňuje legitimní výklad ústavy; nic mu podle mě nebrání vyložit po vstupu do EU téže právo jinak, než jak činil před vstupem: podobně jako náš ÚS v Cukerných kvótách II).

Německé řešení je tak myslím celkem rozumný kompromis (mohu-li se takto pragmaticky vyjadřovat).

Situaci ale komplikuje samotná listina se svým ustanovením článku 53, který říká: "Žádné ustanovení této listiny nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod, které v oblasti své působnosti uznávají právo Unie, mezinárodní právo a mezinárodní smlouvy, jejichž stranou je Unie nebo všechny členské státy, včetně Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavy členských států."

Jednu dobu probíhala debata, zda toto ustanovení znamená přesně to, co říkáš: že tedy může mít přednost ochrana zákl. práva zaručená vnitrostátní ústavou. Přiznám se, že ani nevím, zda na to panuje v současné době konsensus, jeden z článků, který to ale popírá je dostupný tady: http://www.jeanmonnetprogram.org/papers/01/010401.html (vyšlo i jako článek v CML Rev). Možný výklad může být přesně v duchu výše řečeného: čl. 53 chrání strukturální identitu ochrany, nikoliv identitu na úrovni každého jednotlivého práva.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Podotýkám, že přesně zmíněným článkem argumentoval ve své kauze týkající se euroústavy španělský Ústavní tribunál, a vyvodil z ní záruku přednosti ochrany zákl. práva zaručeného vnitrostátní ústavou:
"Což má zároveň právní kontinuitu s Chartou základních práv Unie, obsaženou ve druhé části Smlouvy, [...] a že žádné z jejích ustanovení “nesmí být interpretováno jako omezující nebo poškozující základní lidská práva a svobody... uznávané ústavami členských států” (článek II-113 Smlouvy). [...] Jinak řečeno, omezení ustanovení, na něž poukazovaly výhrady těchto ústavních jurisdikcí, jsou nyní zcela jasně v prohlášení samotné Smlouvy podrobené našemu zkoumání upravena podle požadavků ústav členských států."

Španělský tribunál se dá interpretovat různě (jako ostatně vždy). Já si myslím, že správný výklad je ten, který naznačuje Honza: tedy "čl. 53 chrání strukturální identitu ochrany, nikoliv identitu na úrovni každého jednotlivého práva." Naproti tomu je zajímavé, že v jednom ze svých starších článků právě E. Wagnerová argumentovala čl. 53 ve prospěch přednosti ochrany podle domácí ústavy v každém jednotlivém případě (tedy, koncept, k němuž se zdá blížit i španělské rozhodnutí).

Osobně by mi stačilo, pokud by Listina EU modifikovala linii rozhodnuti ERT, což se asi nestane (text to sice dělá, ale judikatura to zcela jistě přeinterpretuje).

david kosar řekl(a)...

Díky Honzo za odpověď a za tip na čtení a Zdeňkovi za doplňující informaci.

S výkladem, ke kterému se přikláníte, však stále zásadně nesouhlasím. To pak opravdu může ÚS zavřít krám a to, jestli je Listina EU součástí úst. pořádku, je úplně jedno.

Podle mě by měly jít nejvyšší vnitrostátní soudy proti ESD i ESLP (samozřejmě jen, pokud to náležitě odůvodní) - takové pnutí je zdravé a nahrazuje absenci "dělby moci" (tj. pnutí mezi exekutivou, legislativou a soudní moci) u těchto nadnárodních soudů. Zvyšuje to i jejich legitimitu a odpovědnost (ve smyslu accontability). Ale to už je jiná story.

Zuzana Malůšková řekl(a)...

Myslím, že není nutné být ústavnější než Ústavní soud. V eurozatykači se ÚS vyjádřil poměrně jednoznačně:

"53. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/2004, ze dne 8. března 2006, Ústavní soud odmítl uznat doktrínu ESD, pokud vyžaduje absolutní přednost komunitárního práva. Konstatoval, že delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů na orgány EU může trvat potud, pokud jsou tyto pravomoci vykonávány orgány EU způsobem slučitelným se zachováním základů státní suverenity ČR a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. Je pochopitelné, že pokud k této výjimečné a vysoce nepravděpodobné situaci nedojde, Ústavní soud, veden shora uvedenou doktrínou ESD, nebude přezkoumávat individuální normy komunitárního práva z hlediska jejich souladu s českým ústavním pořádkem. V této věci ovšem navrhovatelé tvrdili, že přijetím Eurozatykače právě k takovému rozporu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu došlo."

V eurozatykači nakonec ÚS nestál před otázkou, co dělat v případě rozdílu v materiálním pojetí určitého základního práva, protože nalezl prostor pro eurokonformní výklad Ústavy. Pokud by ale ÚS pro eurokonformní výklad prostor neměl, musel by se (za předpokladu, že právo třetího pilíře omezuje diskreci členského státu ve stejné míře jako právo prvopilířové - viz odst. 56 nálzeu 66/04) vypořádat s otázkou, zda dané ustanovení (v případě eurozatykače zejména zákaz nutit k opuštění vlasti) patří či nepatří k "tvrdému jádru", a tedy zda ÚS může či nemůže mít pravomoc. Z ryze pragmatických důvodů se ÚS rozhodl se do těchto otázek nepouštět (viz odst. 60 nálezu).

Petr Urban řekl(a)...

Podle mého názoru nebude rozhodující, že reformní smlouva vstoupí v platnost, což se očekává 13. prosince 2007 na Evropské radě, nýbrž to, že nabyde účinnosti (comes into force), až ji hlavy všech členských států ratifikují.

Petr Urban řekl(a)...

Jinak bych chtěl poznamenat, že vztah mezi ESLP a ESD je problém už dnes, alespoň de iure, když ne de facto.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Zuzaně Malůškové" já bych tady do toho vnesl ještě jednu proměnnou - totiž zda na evropské úrovni existuje rovnocenné základní právo. To v eurozatykači nemohlo existovat, takže tady byl důvod pro přezkum v každém případě. Obdobně argumentuje franc. Ústavní rada. Viz můj starší článek v Trestněprávních rozhledech (asi to bude dohledatelné přes LexData, když jsme je tu už pochválili).

Zuzana Malůšková řekl(a)...

Myslím, že moje myšlenka byla trochu jiná: ÚS by měl mít podle „Solange“ přezkumnou pravomoc pouze tehdy, pokud by porušení daného základního práva bylo zároveň porušením čl. 9 odst. 2 Ústavy; bez ohledu na to, zda by k porušení daného základního práva došlo tím, že je EU vůbec nechrání, nebo tím, že je EU vykládá jinak. ÚS se však v eurozatykači této otázce vyhnul s odůvodněním, že tak jako tak k žádnému zásahu do daného práva nedošlo, takže není zkoumat, zda by ÚS měl či neměl pravomoc o věci rozhodnout. K tomu se v eurozatykači přidala i povaha třetího pilíře, ve kterém rozsah pravomocí dosud není zcela ujasněn.

Poznámku Zdeňka Kühna bych ale chápala tak, že pokud EU určité základní právo nechrání, pak musí ÚS přezkoumat, zda dané základní právo není v důsledku působení práva EU porušeno, bez ohledu na to, zda dané právo patří či nepatří k „tvrdému jádru“. Jak ale podotkl Honza, podle „Solange“ není třeba, aby byl rozsah ochrany základních práv stejný, postačí strukturální záruky. Z toho mi vyplývá, že ÚS bude mít přezkumnou pravomoc pouze v případě, že by tyto záruky byly překročeny (tj. pokud hrozí, že by byl porušen čl. 9 odst. 2 Ústavy). Nebo jsem něco přehlédla? (přístup na Lex-Data bohužel nemám)

Jan Komárek řekl(a)...

Já bych to četl stejně jako Ty, Zuzko.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

ÚS ČR se k tomu upřímně řečeno nevyjádřil. Podle mne ale může ÚS ustoupit od vlastní ochrany tehdy, pokud existuje na evropské úrovni srovnatelné právo, třebas ochrana podnikání nebo ochrana vlastnictví. To, že by v daném případě dospěl ÚS k jinému závěru, nemůže vyvrátit to, že v obecné rovině je ochrana srovnatelná. Je to nevyhnutelné, neboť tak obecné principy, jako je zákaz diskriminace, právní jistota, ochrana vlastnictví, přímo lákají k odlišnému výkladu - důležité ale je, že budou ochráněny.

Pokud ale na evr. úrovni takové základní právo vůbec neexistuje (viz např. polská kauza eurozatykače a právo polského občana na to nebýt extradován), opodstatní to zrušení domácího implementujícího zákona bez ohledu na to, zda dané základní právo je či není v tvrdém jádru ústavnosti. Ostatně to ani polský ÚT nezvažoval, a domácí zákon prostě zrušil (a současně s tím, že výzval domácího zákonodárce k novele ústavy jasně naznačil, že to v tvrdém jádru není). Opačný přístup by znamenal marginalizaci domácí ústavy. Takže Jan K. je podle mne teď v kontradikci i se svými vlastními články, kde polské rozhodnutí podpořil (ledaže by měl podle JK ÚS postupovat jinak v právu prvého pilíře než v právu třetího pilíře, k čemuž ale podle mne není důvod).

Ale ta debata je akademická, práv chráněných na domácí rovině, které nejsou chráněny na rovině evropské, asi moc nebude (týká se to spíše ochrany občanů navenek vůči třetím státům stejně jako vůči Unii, jako byl případ eurozatykače).

Jan Komárek řekl(a)...

Nemyslím, že bych byl v kontradikci se svými vlastními články: jedna věc je, co rozhodl polský ústavní tribunál a zda se mi to líbilo, věc druhá pak je, co řekl náš ÚS: "delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů na orgány EU může trvat potud, pokud jsou tyto pravomoci vykonávány orgány EU způsobem slučitelným se zachováním základů státní suverenity ČR a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu" (viz nález citovaný výše Zuzkou).

Nemyslím, že by bylo možné jakékoliv právo, které neexistuje na evropské úrovni, považovat za "podstatu materiálního právního státu" a už vůbec ne za základ naší státní suverenity (tedy jinými slovy "tvrdé jádro ústavy"). ÚS může samozřejmě dospět k jinému závěru (a pravda je, že se k tomu zatím nemohl vyjádřit), přecejen bych však tolik nesppěchal s tím, že bych tu tvrdil něco jiného, než říkám ve svých článcích.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ano, děkuji. Nepochopil jsem, že mluvíš o pozici ÚS ČR, nikoliv obecně. V takovém případě to beru (i když pozor - on nakonec ÚS ČR stejně v eurozatykači přezkoumal vše, což ostatně kritizovala disentující E. Wagnerová). Vysvětlit se to dá jen tak, že ÚS ČR ke všemu přistoupil jako k tvrdému jádru (a pak je celá ta diskuse tady včetně mých expozé jako tak zbytečná).

Podle mne ideální (a teď mluvím obecně) je plná ochrana takových zákl. práv, která v evr. právu nejsou.

Petr Bříza řekl(a)...

Zdeňku, podle mě nemůžeš většinou dost dobře říct, jestli na evropské úrovni nějaké základní právo neexistuje. ESD nikdy, a to ani v době Solange II, neřekl, která práva konkrétně chrání a která nikoliv. On pouze řekl, že ochrana lidských práv patří mezi obecné zásady komunitárního práva a že zdrojem pro jejich nalézání jsou mezinárodní smlouvy o lidských právech (nikoliv pouze Evropská úmluva), jichž jsou ČS (nikoliv nutně všechny) signatáři, dále pak ústavy členských států - ani zde neplatí zjevně nějaké pravidlo většiny, ESD je schopen jako lidské právo chránit i to, co uznávají jen ústavy menšiny států. V zásadě nevíš, jestli ESD dané právo chránit nebude, dokud to ESD neřekne. Že EAW nařizoval vydávání vlastních občanů ještě neznamená, že by ESD nemohl říci, že toto právo chráněné v ústavách ČR, SR, PL, Německa, Kypru a já nevím, kterých ještě dalších států, nemá být chráněno na úrovni EU a EAW je jako takový v tomto bodě neplatný. Samozřejmě, že se přikláním k tomu, že by to zřejmě neřekl, ale dokud by se tak nestalo nemůže nikdo s jistotou tvrdit opak. Kdyby se Německý ÚS měl zabývat každým případem, u něhož v době Solange II nebylo jasné, zda ho ESD chrání či nikoliv, byla by jeho doktrína zcela zbytečná. To, o co šlo jak německému ÚS, tak zřejmě i našemu, je, že na komunitární úrovni existují náležité záruky ochrany lidských práv. Pokud nedojde k nějakému excesu (v pojetí našeho ÚS ohrožení zákl. náležitostí dem.pr. státu) nebude se ÚS do přezkumu každé jednotlivé kauzy pouštět, aniž by předtím zkoumal, zda dotčené právo existuje na evropské úrovni či nikoliv. Že a proč v EAW dělal trochu jiného, to zde již bylo diskutováno.

Ad David Kosař
Přístup omezeného přezkumu má logiku v oblasti, kde stát přenesl (propůjčil, jak chcete) své svrchované pravomoci a bude je tedy kontrolovat jen tehdy, byly-li by závažně ohroženy. Že nižší ochranu nějakého práva za takové ohrožení nepovažuje, je přístupem pochopitelným. Je jasné, že vstupem do EU musel ÚS svůj krám přivřít, konkrétně tedy v oblastech spadajících do kompetencí EU. Nevím, zda je správným řešením, aby ÚS toto ignoroval a i nadále vykonával v oblastech přenesených na EU plnohodnotný přezkum. Nelíbilo by se mi to stejně jako se mi nelíbí, když ESD leze do sféry náležící státům. To jsou také případy, kde je vhodné, aby se mu národní soudy postavily a řekly - do tohohle nám nemáš co mluvit. Pokud to budou dělat v oblasti, kde jim to nepřísluší, tak s tím nesouhlasím. Říci, že jako orgány ochrany ústavnosti budeme i nadále chránit její podstatu je jedna (pro mne akceptovatelná) věc, nicméně říct, že naše vidění nakolik se má každé jednotlivé právo chránit bude i nadále ve všech oblastech to jediné správné, je věc docela jiná a s přenosem pravomocí podle mne těžko slučitelná...

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Petře, myslím, že máš pravdu v nemožnosti poznání toho, co je na komunitární úrovni chráněno. Odmítneme-li nicméně mou úvahu, povede to k ještě extenzivnějšímu přezkumu implementačního práva (paradoxně - viz následující úvaha).

Já si myslím, že to co cituje Jan Komárek nebo Zuzana M. z Cukerných kvót II, se týká přezkumu sekundární evr. legislativy. Nicméně co by udělal ÚS s domácí legislativou tuto legislativu implementující (nebo implementující III. pilíř), toť bylo otázkou až do nálezu eurozatykač (nebo snad ani nebylo, protože Cukerné kvóty směřovaly k plné jurisdikci). Je tu podle mne jasná kontradikce mezi Cukernými kvótami a tímto stanoviskem ÚS z evr. zatykače (na což upozornila ve svém disentu k eurozatykači E. Wagnerová):

54. [...] V situaci, kdy členské státy implementují normy evropského práva a tato implementace ponechává členskému státu prostor pro uvážení, pokud jde o výběr prostředků k uskutečnění cíle, stanoveného normou evropského práva, pak členský stát může přezkoumat výsledek z hlediska souladu s vlastní ústavou. Členské státy mají tedy volnost ve výběru prostředků, daných komunitárním právem, k zajištění uvedených cílů tak, že vyberou ty prostředky, které jsou v souladu s jejich ústavou a vyloučí ty, které jsou s ústavou v konfliktu. Jako důsledek této doktríny, vyjádřené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04, kde delegace pravomoci nedává členskému státu žádný prostor pro uvážení, pokud jde o výběr prostředků, tj. tam, kde česká právní úprava reflektuje závaznou normu evropského práva, doktrína přednosti komunitárního práva zásadně neumožňuje Ústavnímu soudu přezkoumávat takovouto českou normu z hlediska konformity s ústavním pořádkem České republiky, ovšem s výjimkou, uvedenou v bodě 53.

XXX
Protože v bodě 53 se zmiňuje tvrdé jádro ústavy, to je pak jediná výjimka u těch evr. předpisů, které nedávají domácímu zákonodárci možnost uvážení. Nicméně umí si někdo představit, že pokud by měla česká ústava stejně tvrdý zákaz extradice jako polská v roce 2005, že by český ÚS řekl, že ten zákaz není přesto na věc aplikovatelný, protože to není v tvrdém jádru ústavy?

Z nálezu eurozatykač se tedy jeví celá tato diskuse (včetně mého komentu) zbytečná, protože ÚS sice řekl, že nepřezkoumává, aby to pak stejně všechno přezkoumal. Jediná možná interpretace je, že vše považoval za tvrdé jádro ústavy (zákaz nucení občana k opuštění vlasti i nullum crimen sine lege). Zdá se také, že nebyla aplikovaná moje teze o tom, že se má přezkoumávat jen to, co na evr. úrovni není chráněné (s rizikem apriorní nemožnosti to zjistit).

Zuzana Malůšková řekl(a)...

Myslím, že ÚS přezkoumával eurozatykač především proto, že měl pochybnosti o povaze třetího pilíře, což ostatně výslovně uvedl. Vedle toho zde byl jistý tlak na to, aby ÚS rozhodl co nejdříve, protože eurozatykač byl silné politické téma nejmenované strany. V neposlední řadě byl výklad ustanovení „nesmí být nucen k opuštění vlasti“ důležitý z hlediska Římského statutu ICC; odpůrcům jeho ratifikace byl vzat jejich hlavní trumf.

Pokud by se jednalo o prvopilířovou záležitost a česká ústava by byla stejně „tvrdá“ jako polská, nijak by mě nerušilo, pokud by ÚS rozhodl ve smyslu „Solange“. Podmínkou přenosu pravomoci je totiž určitý stupeň důvěry mezi danými státy ve své vnitrostátní systémy, přičemž zákaz vydávat k trestnímu stíhání do cizí země má chránit vlastní občany před neoprávněnými zásahy cizí státní moci. Takových zásahů se není třeba obávat, pokud věříme, že ostatní členské státy EU nijak naše občany nepoškodí, tj. pokud věříme, že poskytnou našim občanům rovnocennou ochranu (zejména rovnocenně spravedlivý proces), jakou bychom jim poskytli my (ČR) sami. A tím jsme u myšlenky Solange, i když trochu oklikou, tj. ÚS by mohl prohlásit, že se jedná o věc v přenesené pravomoci, kterou nebude přezkoumávat.

E. Wagnerová však toto, vedle posunu od cukerných kvót, kritizuje. Podle ní ÚS připustil, že by se třetí pilíř mohl svými účinky rovnat prvnímu, aniž by ještě na takový krok byla EU zralá.