pátek 10. srpna 2007

Jak novelizovat novelu?

Abychom si my i naši čtenáři i v okurkové sezóně trochu procvičili právnické mozky, přetiskuji níže výbornou úvahu Josefa Vedrala, budoucího hosta Jiného práva, na téma zda a jak lze novelizovat novelu. Příspěvek tématicky navazuje na na Jiném pravu již často debatované problémy legislativních smrští a podobných právních úchylek.


Otázka v názvu článku může vypadat na první pohled jako slovní hříčka, stále probíhající “legislativní smršť” však odpověď na takovou otázku vyžaduje. O co jde? O případ, kdy je platný a účinný právní předpis novelizován a novela má nabýt účinnosti až po delší legisvakanci. Krátce poté, co novela nabude platnosti, se však ukáže, že tu pasáž právního předpisu, která byla předmětem novely, jejíž účinnost byla odložena, je třeba opět novelizovat, a to ještě v době legisvakance té předchozí novely.
Potřeba novelizovat novelizovaná ustanovení právního předpisu, jejichž účinnost byla odložena, může vyplývat z několika základních skutečností. Tou nejbanálnější je to, že tvůrce zákona přesně neví, co chce, a tak “novelizuje a novelizuje“. Další možností je, že poté, co novela s odloženou účinností nabude platnosti, se přijde na to, že obsahuje takovou či onakou chybu, kterou je třeba opravit. A konečně může jít o případy tzv. změnových zákonů, tzn. “zákonů, kterými se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o …”, kdy dojde k odložení účinnosti zákona, na který změnový zákon navazuje (z poslední doby např. odložení účinnosti zákona o nemocenském pojištění) a současně s tím musí pochopitelně dojít i k odložení účinnosti změnového zákona a legislativní kvas si mezitím vyžádá novelizace zákonů, které byly (ale vlastně ještě nebyly) změněny oním změnovým zákonem.
V případě platného a účinného právního předpisu změněného novelou, jež dosud nenabyla účinnosti, kdy účelem další novely, jež má nabýt také účinnosti ještě v době legisvakance té novely dosud neúčinné, je změnit obsah právní úpravy obsažené v této novele dříve než nabude účinnosti, je třeba si odpovědět na několik otázek. Tou nejdůležitější je co vlastně budeme (či spíše můžeme) novelizovat. Lze novelizovat novelu, která nemá samostatnou normativní existenci? Pokud si na tuto otázku odpovím záporně (a tedy dojdu k závěru, že mohu novelizovat jen původní předpis, ve znění pozdějších předpisů …), stojí před námi další otázky.
Tou první je, zda se v období legisvakance novely novelizuje platné nebo účinné znění právního předpisu. Jde o to, jakým okamžikem se novela stává součástí novelizovaného předpisu? Platností nebo až účinností? Je v případě, kdy se v době legisvakance novely mění právní úprava obsažená v novele, nutné rušit jednotlivé její novelizační body, aby se nade vší pochybnost vyloučilo, že nabudou účinnosti? Nebo dochází k zániku jejich platnosti, tedy k zániku platnosti právní úpravy obsažené v novelizačních bodech a k jejímu vyřazení z právního řádu, nabytím platnosti (nebo účinnosti?) pozdější novely, která mění právní úpravu obsaženou v novele?
Např. V.Knapp (Teorie práva, C.H.Beck, Praha 1995, s.114) k tomu uvádí, že “novela je, ač obsahově vázána na právní předpis novelizovaný, právním předpisem samostatným. Má svou vlastní platnost a svou vlastní účinnost. Ode dne své účinnosti se však její obsah stává obsahem právního předpisu novelizovaného. Je do něho inkorporována. Po novelizaci platí právní předpis ve své změněné podobě …”.
Poněkud jinak se k této otázce staví Ústavní soud. V usnesení Pl. ÚS 25/2000 (Sb.n.u.US č.19, usnesení č. 27, s. 271), které se týkalo návrhu skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvedl, že „pokud navrhovatelé podali návrh na zrušení ustanovení novelizujícího zákona, ačkoliv ve skutečnosti napadali ustanovení novelizovaného zákona, bylo nutno tento návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný, neboť v návrhu uvedený zákon napadená ustanovení neobsahuje.“ Na základě této argumentace Ústavní soud návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) jako zjevně neopodstatněný.
V nálezu Pl. ÚS 7/03 (Sb.n.u.US č.34, nález č.113 str.165, č. 512/2004 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že “jsou-li v řízení o kontrole norem derogačními důvody absence normotvorné kompetence, resp. porušení ústavně předepsaného způsobu přijetí právního předpisu, je pak posuzována ústavnost samotné novely (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02).“ Takovým případem bylo třeba i zrušení novely zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (Nález Pl. ÚS 33/97, Sb.n.u.US č.9 Nález č.163 str.399, č. 30/1998 Sb.), kde šlo o spor prezidenta republiky s Poslaneckou sněmovnou o počítání lhůty pro uplatnění prezidentského veta. Dalším známým příkladem tohoto typu bylo zrušení novely obchodního zákoníku v případě opakovaného hlasování v Poslanecké sněmovně (Nález Pl. ÚS 5/02, Sb.n.u.US č.28 Nález č.117 str.25, č. 476/2002 Sb.) nebo zrušení novely zákona č. 238/1992 Sb., jejíž součástí byly novely volebních zákonů, které v rozporu s čl. 40 Ústavy neschválil Senát (Nález Pl. ÚS 13/05, Sb.n.u.US č.37 Nález č.127 str.593, č. 283/2005 Sb.).
Ústavní soud tedy za určitých podmínek připouští možnost derogace novely (derogace není nic jiného než způsob novelizace právního předpisu), ačkoliv jinak (na rozdíl od Knappa) tvrdí, že novela právního předpisu samostatnou normativní existenci nemá, ale stává se součástí novelizovaného právního předpisu. Z toho lze snad mezi řádky vyčíst jeho odpověď na otázku, zda je možné “novelizovat novelu” - pokud připouští možnost derogace novely jen v případě absence normotvorné kompetence, resp. porušení ústavně předepsaného způsobu přijetí právního předpisu, vylučuje taková úvaha zřejmě implicitně i možnost „novelizace novely“. Je však třeba brát v potaz to, že Ústavní soud je pouze „negativním zákonodárcem“, který si otázku, zda je možné „novelizovat novelu“, nemusí (a možná ani nemůže) klást a tedy na ni ani odpovídat. Ústavní soud se nicméně v žádném ze zmíněných nálezů nevyslovil k otázce, jakým okamžikem se novela stává součástí novelizovaného právního předpisu, zda platností nebo účinností, a nedefinoval ani to, co v jeho pojetí znamená, že se novela stává součástí novelizovaného právního předpisu. Může jít buď o to, že již tímto okamžikem jsou novelou dotčená ustanovení právního předpisu modifikována nebo o to, že ona platná ustanovení vnesená novelou do novelizovaného předpisu se řadí jako další “vrstva” vedle účinných ustanovení, která mají nahradit (výsledkem je pak buď existence jednoho nebo dvou znění daného právního předpisu).
Odpověď na tuto otázku lze snad (opět ale jen mezi řádky) vyčíst z nálezu Ústavního soudu týkajícího se známé “volební novely” zákona o volbách do Parlamentu ČR (Nález Pl. ÚS 42/2000, Sb.n.u.US č.21 Nález č.16 str.113, č. 64/2001 Sb.). Ve výroku tohoto nálezu je uvedeno, že “ustanovení § 27 věty první, § 31 odst. 4, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1, 2, 3, § 85 věty třetí a příloh č. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů”. Návrh prezidenta republiky na zrušení dotčených ustanovení (a ještě některých dalších, v jejichž případě však Ústavní soud navrhovateli nevyhověl) se týkal těch ustanovení, které do zákona č. 247/1995 Sb. vnesla novela tohoto zákona, a sice zákon č. 204/2000 Sb. Ostatně i Ústavní soud v části V.nálezu zkoumal ve smyslu § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, zda byl v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavne předepsaným způsobem přijat zákon č. 204/2000 Sb., tedy novela zákona č. 247/1995 Sb., ačkoliv předmětem návrhu byla (novelizovaná) ustanovení zákona č. 247/1995 Sb. Na jedné straně tedy Ústavní soud tvrdí, že novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci a stává se součástí novelizovaného zákona, když však byl podán návrh na zrušení “ustanovení ve znění pozdějších předpisů”, zkoumal Ústavní soud, zda byla v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem přijata a vydána příslušná novela. To je na druhou stanu zcela logické, neboť by nemělo valného smyslu přezkoumávat tyto podmínky u původní právní úpravy, která již v důsledku pozdějších novelizací nemusí být vůbec součástí právního řádu. Otázku postavení novely v právním řádu to však příliš nevyjasňuje.
V případě zákona č. 204/2000 Sb., který byl ve Sbírce zákonů publikován 14.července 2000 a účinnosti nabyl 1.srpna 2000, šlo o to, že některá jeho ustanovení (čl. I body 42, 72, 73, 74, 124 a 125) měla nabýt účinnosti až 1.ledna 2002. Tyto novelizační body ovšem obsahovaly také nové znění těch ustanovení, která Ústavní soud na návrh prezidenta republiky zrušil (bod 42 obsahoval nové znění § 27, bod 72 nové znění § 50, bod 73 nové znění § 51, bod 74 nové znění § 52 a body 124 a 125 nové znění příloh č. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb.). Prezident republiky podal návrh Ústavnímu soudu 17.července 2000 a Ústavní soud o tomto návrhu rozhodl 24.ledna 2001, tedy téměř rok před odloženou účinností dotčených novelizačních bodů. Za pozornost stojí i to, že Ústavní soud v závěru odůvodnění nálezu konstatoval, že si “je vědom toho, že s ohledem na provedené derogace, a také s přihlédnutím k tomu, že některá ustanovení novely měla nabýt účinnosti až od 1. 1. 2002, vzniká situace, která, nemá-li dojít k obtížným interpretačním sporům, vyžaduje aktivní činnost zákonodárců, tedy v duchu nálezu Ústavního soudu provedení takových úprav volebního zákona, které umožní bezproblémové provedení voleb”. Současně není pochyb o tom, že Ústavní soud rušil ustanovení § 27 věty první, § 50 odst. 1, 2, 3 a příloh č. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb. již ve znění sice platných ale dosud neúčinných změn obsažených v zákoně č. 204/2000 Sb. Z toho zřejmě vyplývá, že Ústavní soud vycházel z toho, že se novela, tedy zákon č. 204/2000 Sb., stala součástí novelizovaného právního předpisu, zákona č. 247/1995 Sb., již okamžikem své platnosti.
To zda se novela stává součástí novelizovaného právního předpisu již okamžikem její platnosti nebo až okamžikem její účinnosti (a co to vlastně znamená), je klíčová nejen pro otázku, jak novelizovat právní předpis v době legisvakance jeho novely, ale i pro otázku, jak v období legisvakance novely přistupovat k přezkumu ústavnosti ustanovení takového předpisu. Podle § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je návrh (na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení) nepřípustný, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti nebo dosud nebyly vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu tedy přísluší posuzovat ústavnost, resp. zákonnost právních předpisů již od okamžiku jejich platnosti, nikoliv až od okamžiku jejich účinnosti (s ohledem na diferenci mezi platností a účinností je otázkou, nemáme-li v takovém případě co do činění s určitou zvláštní variantou “preventivní kontroly ústavnosti”, což byl koneckonců případ i oné výše zmíněné volební novely, jejíž fundamentální partie Ústavní soud zrušil ještě před tím, než se mohly začít aplikovat a způsobit ve volebním procesu ty důsledky, které Ústavní soud v nálezu popsal).
Teze vyplývající ze zmíněného judikátu, tedy že novela se stává součástí novelizovaného právního předpisu okamžikem své platnosti, se na první pohled jeví jako logická, podle ní máme v každém okamžiku jedno finální znění právního předpisu “ve znění pozdějších předpisů”, tedy znění platné, které můžeme novelizovat. Tato teze však naráží na praktické problémy právě v případě legisvakance novely. Až do účinnosti novely zůstávají (a musejí zůstat) součástí právního řádu ta ustanovení novelizovaného právního předpisu, která mají být dotčena novelou, jejíž účinnost (nebo účinnost některých jejích ustanovení) byla odložena. Až do účinnosti novely jde o ustanovení platná a účinná, která zavazují ty, na které se právní předpis vztahuje a podle nichž postupují orgány veřejné moci i subjekty soukromého práva. Pokud bychom řekli, že novela se stává součástí novelizovaného právního předpisu okamžikem své platnosti (a současně řekli, že to, že se stane jeho součástí, znamená modifikaci novelou dotčených ustanovení novelizovaného předpisu ustanoveními novými), vedlo by to k absurdnímu a jistě nezamýšlenému důsledku, kdy by platností novely byla určitá ustanovení novelizovaného předpisu změněna (doplněna, nahrazena, derogována), podle nových ustanovení by se však mohlo postupovat až od okamžiku účinnosti novely (a v mezidobí by tak vzniklo právní vakuum). Tak tomu však zřejmě není a ke změně novelizovaných ustanovení dochází v plném rozsahu až okamžikem účinnosti novely.
To současně nemůže vést k tomu, že by platná a neúčinná ustanovení novely bylo možné zcela ignorovat, zvláště pak mohou-li být předmětem přezkumu ústavnosti, resp.zákonnosti ze strany Ústavního soudu. To zřejmě vede k závěru, že v takovém případě, tedy při legisvakance novely, existují dvě znění novelizovaného právního předpisu, jedno znění, které je platné a účinné a druhé znění, které je “pouze” platné (a jsou do něj promítnuty všechny novely daného právního předpisu, včetně novel a jejich ustanovení dosud neúčinných). Pro existenci možného dvojího znění novelizovaného právního předpisu mluví např. čl. 60 odst. 2
Legislativních pravidel vlády upravující vyhlašování úplného znění zákona ve Sbírce zákonů. V tomto ustanovení je stanoveno, že má-li novela zákona rozděleno nabytí účinnosti jednotlivých bodu do více termínů, lze ve vztahu k těmto termínům, popřípadě k poslednímu z nich, ve zmocnění k vyhlášení úplného znění navrhnout termín, popřípadě termíny, které vyjádří, v jaké podobě bude úplné znění zákona, vyjadřující právně účinný obsah zákona, vyhlášeno.
Vychází se tedy z toho, že ve Sbírce zákonů má být vyhlášeno znění platné a účinné, nikoliv jen znění platné, což je logické, neboť jakkoliv lze s ohledem na nabídku na trhu pochybovat vůbec o smysluplnosti vytváření a publikace úplných znění zákonů ve Sbírce zákonů, nemělo by valného smyslu vytvářet jako úplné znění zákona dokument, který nebude v praxi použitelný, neboť ti, které právní předpis zavazuje, aplikují pochopitelně jeho znění účinné, nikoliv znění platné, leč neúčinné.
Z tohoto notoricky známého pravidla právní teorie existuje jedna zajímavá výjimka, kterou jsou prováděcí právní předpisy, které nabývají účinnosti současně se zákonem, k jehož provedení jsou vydávány. Vyjdeme-li z teze, že účinnost právní normy znamená, že z ní plynou jejím adresátům práva a povinnosti, pak to samozřejmě platí i pro orgány veřejné moci, které zákon zmocní k vydání prováděcích předpisů. Pokud má ovšem prováděcí právní předpis nabýt účinnosti současně se zákonem, k jehož provedení je vydán, musí být nutně vydán, tedy vyhlášen ve Sbírce zákonů, ještě před účinností zákona, nebo nejpozději současně s ní, což ovšem znamená, že vláda nebo příslušné ministerstvo či jiný ústřední správní úřad uplatňují svou pravomoc vydat prováděcí právní předpis ještě před tím, než zmocňovací ustanovení, resp.ustanovení, která mají být provedena, nabudou účinnosti. To je samozřejmě motivováno ryze praktickými důvody, možná je to však v rozporu s obecným chápáním toho, co to je “účinnost“ právního předpisu.
Ale zpět k tématu. I přes to, co je stanoveno v čl. 60
Legislativních pravidel vlády, zůstává otázkou, co se myslí tím, když se bez dalšího upřesnění mluví o právním předpisu “ve znění pozdějších předpisů”, zda se má na mysli jeho znění platné a účinné nebo znění platné (akceptujeme-li tedy princip dvojího znění). Tím se dostáváme zpět k otázce, jak novelizovat právní předpis v době legisvakance novely, tzn.zda novelizovat znění platné a účinné nebo znění platné a jak se mají pomocí prostředků legislativní techniky tato znění od sebe odlišit. Pouhé slovní spojení “ve znění pozdějších předpisů” zjevně nestačí, neboť z něj samotného není jasné, rozumí-li se tímto obratem znění účinné nebo znění platné, leč neúčinné (a odpověď na to nedávají ani Legislativní pravidla vlády - viz jejich čl. 64 až 66, kde je upraven způsob citace novelizovaného právního předpisu). Pokud tedy připustíme, že vedle sebe v jednom okamžiku nebo po určitou dobu existují dvě různá znění novelizovaného právního předpisu, měli bychom pomocí prostředků legislativní techniky tato znění odlišovat a měli bychom vědět, které z nich chceme novelizovat. V zásadě je zřejmě možné připustit jak novelizaci znění platného a účinného tak novelizaci znění platného, kritériem pro volbu té či oné metody by měla být především srozumitelnost záměru tvůrce novely pro adresáty takového právního předpisu.
Jak je to s pravomocí Ústavního soudu při přezkumu ústavnosti a zákonnosti právního předpisu, která se odvíjí již od okamžiku platnosti právního předpisu? Ústavní soud může přezkoumávat platné (a neúčinné) znění, jistě však nelze vyloučit, aby v době legisvakance novely přezkoumal i účinné znění. Šlo by o případ, kdy by byl pro tvrzenou neústavnost, popř.nezákonnost podán návrh na zrušení účinného ustanovení právního předpisu, jež má být změněno novelou, která má odloženou účinnost a jejímž prostřednictvím dojde k odstranění neústavnosti, popř.nezákonnosti. Návrh Ústavnímu soudu by v takovém případě měl smysl jen tehdy, pokud by legisvakance byla tak dlouhá, aby měl Ústavní soud reálnou šanci o návrhu rozhodnout a současně pokud by nález Ústavního soudu měl mít reálné důsledky (tak by tomu zřejmě nebylo v případě, kdy by byl nález Ústavního soudu publikován ve Sbírce zákonů jen pár dnů přede dnem účinnosti novely či současně s účinností novely). Pokud by Ústavní soud zrušil účinné ustanovení, vznikla by v účinném znění právního předpisu načas mezera, která by byla vyplněna okamžikem účinnosti novely.
Může tomu ale být i naopak, tzn.pokud bude Ústavní soud v době legisvakance novely přezkoumávat platné znění určitého ustanovení novelizovaného právního předpisu, které má být změněno novelou, jejíž účinnost byla odložena a toto ustanovení v platném znění zruší, mělo by nálezem Ústavního soudu naopak zůstat nedotčeno jeho znění účinné a v tomto případě by v právním předpisu žádná mezera vzniknout neměla (to byl zřejmě případ i výše zmíněného nálezu Ústavního soudu týkajícího se “volební novely”, kdy byla zrušena i ustanovení sice platná ale dosud neúčinná, přičemž v té době stále ještě účinné znění dotčených ustanovení zákona č. 247/1995 Sb.předmětem návrhu podaného Ústavnímu soudu a tedy ani posuzování ze strany Ústavního soudu nebylo a tato ustanovení ve svém znění, účinném v době vydání nálezu, zůstala součástí právního řádu).
Zbývá ještě odpovědět na otázku, zda je v případě, kdy se v době legisvakance novely mění právní úprava dotčená novelou, nutné rušit příslušné novelizační body této novely, aby se nade vší pochybnost zamezilo tomu, že nabudou účinnosti tak, jak se původně předpokládalo. Nebude to třeba v případě, pokud novelizujeme platné znění, tedy znění, do kterého jsou inkorporovány všechny platné novely. Pokud však v době legisvakance novely měníme účinné znění (pakliže existenci dvou znění připustíme), pak zřejmě nezbude, než novelizační body zrušit, jinak by se opravdu stalo, že nabudou účinnosti tak, jak se původně předpokládalo a vznikne dost nepřehledná situace.
Na závěr nezbývá než dodat, že výše uvedené úvahy na téma novelizace novely by ve slušné legislativní společnosti neměly nikomu vůbec přijít na mysl, neboť každý takový způsob změny právní úpravy má za následek větší či menší míru nejistoty v tom, co je v tom kterém okamžiku platným a účinným právem. Realita pokračující legislativní smršti však, žel, takové úvahy vyvolává.
Josef Vedral

48 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Především bych chtěl říct, že úvaha Josefa Vedrala je smysluplná a stojí za přečtení. Přidám jen drobnou poznámku, která ale sama o sobě nic neřeší.

Co je to platnost a účinnost? Nejdříve uvažme právní úkon. Ten je platný, pokud splňuje náležitosti právního úkonu (náležitosti vůle, projevu, formy, atd.) Účinnost právního úkonu znamená, že vyvolává právní důsledky, na které je zaměřen, tedy vznik, změnu či zánik právního vztahu.

U legislativního aktu je to analogické. Platnost legislativního aktu znamená, že jsou splněny jeho náležitosti: a) legisl. pravomoc; b) dodržení legisl. procedury; c) řádná publikace. Účinnost l. a. znamená, že vyvolává právní důsledky, na které je zaměřen, tedy změnu práva.

Novela je legislativní akt. Její platnost znamená "pouze" to, že byly splněny obecné náležitosti legislativního aktu. Samotnou platností novely se ještě nic nemění. Teprve její účinností se mění novelizovaný zákon. Platnost novely tedy znamená "pouze" její způsobilost změnit ke dni účinnosti novelizovaný zákon.

Novelizovat novelu, která je platná, ale ještě není účinná, by znamenalo změnit legislativní akt novelizace. Měníme tedy obsah legislativního aktu, který je zaměřen na změnu zákona. Prostě změníme dráhu letícího šípu.

Novelizace novely, která je platná a účinná, by znamenalo novelizovat novelizovaný zákon. V tomto případě můžeme přímo mluvit o druhé novelizaci původního zákona.

Petr Urban řekl(a)...

Ano, to je zajímavá úvaha a s Josefem Vedralem už dlouho nesouhlasím.

Svou úvahu o tom, že novela není právní předpis, opírá o usnesení ÚS sp. zn. Pl. ÚS/2000, publikované pod č. 27 / sv. 19 Sbírky ÚS.

ÚS však úvahu o tom, že novela není právní předpis nijak neodůvodnil. Domnívám se, že je vadná. Vezměme si časově omezenou novelu. Pomocí koncepce, že novela není předpis máme pouze platný text, který po nějakém čase se samočinně změní. Domnívám se, že je to nepraktické, protože, co když je potřeba platnost takové novely prodloužit?

K úvaze Tomáše Sobka: platnost právního aktu znamená, že existuje a že je povinnost vykonat všechny přípravné práce tak, aby od prvního okamžiku účinnosti bylo podle něj postupováno. Účinnost znamená povinnost podle právního aktu postupovat.

Off topic. Poslal jsem Vám e-mail, ale vrátil se mi jako nedoručitelný.

Petr Urban řekl(a)...

Omluva. Spisová značka měla být 25/2000.

Petr Urban řekl(a)...

Ale abych odpověděl na položené otázky: Souhlasím s Viktorem Knappem, že novela má samostatnou existenci od začátku do konce a nesouhlasím tedy s Ústavním soudem. V tom mne podporuje LRV :-), která někdy v polovině 90. let začala zrušovat novely právních předpisů. Nicméně z hlediska legislativní techniky je to neúčelné, protože platná novela neplatného předpisu nemá žádný význam. V českém právních řadu existuje značné množství platných, ale neúčinných předpisů, protože např. obsoletních pro jednorázovost. A to nemluvím o neplatných, ale použivatelných předpisech z doby nesvobody.

Na otázku, kdy se novela stává součástí právního předpisu, odpovídám, že samozřejmě již platností. Úplné znění předpisu totiž vždy obsahuje platný text. Od toho je třeba lišit účinné znění předpisu, které obsahuje znění účinné v daném okamžiku.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad petr urban

Právní akty mají své náležitosti, tedy podmínky platnosti, a potom své právní důsledky, které nastávají jejich účinností.

Právním důsledkem novely je NORMATIVNÍ změna novelizovaného zákona. A ta nastává dnem účinnosti novely.

Musíme rozlišovat text zákona a normy zákona. Snad můžete mluvit o změně textu zákona ke dni platnosti novely. Ale o změně norem zákona lze smysluplně hovořit až její účinností. Pojmovým znakem právní normy je totiž její OBECNÁ závaznost, tedy závaznost pro její adresáty. A ta nastává až k okamžiku účinnosti.

Takže, nic proti Vašemu tvrzení, že se mění právní řád (soubor textů) již platností. Ale právo (soubor právních norem) se mění až účinností.

Poznámka pro jinoprávníky: Netvrdím, že právo je POUZE soubor právních norem. :)

Moje e-mailová adresa: hattori@seznam.cz

Petr Urban řekl(a)...

To je zajímavý názor, nicméně se domnívám, že dichotomie mezi právním předpisem a právními normami je v tomto kontextu umělá.

Nemyslím si, že platná, ale neúčinná norma je bez významu. Jaké důsledky by platný právní akt jinak měl? Mění se právní řád přijetím nového zákona (nikoliv novely) nebo ne?

Díky za adresu, poslal jsem Vám e-mail.

Petr Urban řekl(a)...

Dám Vám příklad. Dejme tomu, že zákonodárce konečně rozhodne, že semafory mají sloužit i barvoslepým a od 1. 1. nahradí zelenou a modrou a červenou fialovou.

Dosavadí právní norma zní: "Svítí-li červená, stůj." Nová právní norma zní: "Svítí-li fialová, stůj." Máte pravdu, že až do 31. 12. je právní norma: "Svítí-li červená, stůj," zatímco od 1. 1. "Svítí-li fialová, stůj."

Nicméně i pouhé vydání novely má své důsledky. Správce pozemních kommunikací musí do 1. 1., tedy za normy staré změnit semafory. Tato sekundární právní povinnost nemá přesně stanovenou účinnost (kdy se s tím má začít), nicméně je jasně stanoveno, do kdy se tak má stát.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Nejsem si jist poslední úvahou Tomáše Sobka. Já chápu rozdíl mezi textem normy a normou jako rozdíl mezi nosičem významu a významem samotným. Jde tedy o rozdíl, který se bude dotýkat aplikace a interpretace, ale na otázky předkládané Josefem Vedralem nám neodpoví.

Jsem příznivcem teorie souběžné existence několikera verzí textu právního předpisu - verze platné a neúčinné (kterou nám otravně nabízí ASPI, a už se mi občas v advokátní kanceláři "poštěstilo" jí aplikovat - jednou jsem takto např. aplikoval neúčinnou verzi zákona o veřejných zakázkách) a verze platné a účinné (tedy verze zákona před jeho novelizací). Četl jsem na to přesvědčivou argumentaci v některé ze starších knížek od V. Knappa. Je tedy možné, že současně existuje vícero verzí platných, ale jen jedna z nich může být účinná.

Kromě obou kategorií (platnost a účinnost) je pro aplikační praxi významná aplikovatelnost, resp. neaplikovatelnost. Aplikovatelný předpis může být předpis, který není ani platný, ani účinný (např. předpis použitelný na základě intertemporálních norem na určité právní vztahy - v případě proaktivity dokonce i na nově vznikající práva a povinnosti, ovšem vznikající ze "starého" právního vztahu). Naopak předpis, který je platný a účinný, může být zcela neaplikovatelný (např. s ohledem na aplikační metapravidlo čl. 10 Úst nebo s ohledem na princip aplikační přednosti evropského práva).

Osobně se s názorem Ústavního soudu o samostatné (obsahové) normativní neexistenci novely ztotožňuji. Ústavní soud se tak nepřímo současně vypořádal s problémem "znovuožívání" úpravy derogované právním předpisem, který byl jako protiústavní zrušen. Ale to je na jiné povídání. Často citovaným precedentem je uváděné usnesení, už je na to ale i řada nálezů.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad ZK

"chápu rozdíl mezi textem normy a normou jako rozdíl mezi nosičem významu a významem samotným."

Tento názor vychází ze sémantické koncepce právní normy, která je neudržitelná. Pouhý návrh zákona je sémanticky totožný se zákonem, který už nabyl účinnosti. Stejné věty, stejné významy. Oba texty vyjadřují stejná pravidla chování jako své sémantické hodnoty, ale pouze druhý obsahuje právní normy, tedy PRÁVNĚ ZÁVAZNÁ pravidla chování. Jinými slovy, až účinností zákona se významy jeho normativních vět (např. příkazů, zákazů, dovolení) stávají právními normami.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Není pravda, že zákon, který je platný, ale ještě není účinný, nemá žádné normativní účinky. Bezesporu skutečně zatím nereguluje chování adresátů normy, nicméně jistým způsobem normuje chování jiných subjektů (např. J. Vedralem zmiňované kompetenční důsledky platného ale ještě neúčinného zákona, neboť na jeho základě je možné, aby exekutiva vydala prováděcí právní předpis, přičemž musí pochopitelně vycházet z rámce a mezí prováděného zákona). Jiným normativním důsledkem platného a neúčinného zákona je to, že váže toho, kdo jej vytvořil, tedy Parlament - ten by se měl mj. snažit vydávat další zákony konzistentní se zákonem, který v budoucnu nabyde účinnosti. I z těchto důvodů mi tady dichotomie text zákona vs. norma nesedí.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Tedy abych to ještě upřesnil, platný ale neúčinný zákon má narozdíl od zákona, který ještě ani nenabyl platnosti, jistou míru normativní relevance co se týče svého obsahu. Návrh zákona, který byl schválen komorou, ale ještě nenabyl ani platnosti (např. nebyl ještě vyhlášen nebo dokonce ani podepsán prezidentem) se vyčerpává pouze v tom, že váže komoru, která jej schválila (viz nemožnost opětovného hlasování o tomtéž návrhu zákona ve smyslu judikatury ÚS) - tady již nejsou žádné obsahové normativní účinky, ale toliko účinky procedurální.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad zk

Musíme rozlišovat alespoň tři druhy normativních důsledků zákona:

1)legislativně-procedurální - vázány na schválení zákona komorou

2)metanormativní - některé jsou vázány už na platnost zákona (např. kompetenční), jiné až na jeho účinnost (např. derogační)

3)normativní stricto sensu (primární pravidla)- vázáno na účinnost

Mimochodem, co je rozhodující pro určení toho, který zákon je pozdější ve vztahu k metanormě Lex posterior? Platnost nebo účinnost? A která metanorma má v případě kolize preferenci: Lex posterior nebo Lex specialis?

V.Pihera řekl(a)...

Podstatné je, zda tzv. změnou ustanovení právního předpisu dochází ke změně původní normy nebo zda se v případě novely týká o kombinaci derogační normy a nové normy (viz Kelsen). ÚS zřejmě vycházel z první varianty. Ta by mohla být vykládána tak, že účinkem změnové normy je změna normy jiné, čímž dochází ke konzumaci změnové normy, která nadále již normativně nepůsobí. To je dost přitažené za vlasy. Podle mého se v odkazovaném případě ÚS dopustil (jako mnohokrát) spíše denegatio justitiae.
K platnosti x účinnosti: Je-li dána norma "kdo v době od 22:00 do 6:00 vyjde na ulici, bude zastřelen". Je tato norma účinná ve 12:00 (v poledne)? Ostatně otázka, zda může být změněn předpis není úplně identická s otázkou relevance normy.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad vp
Samozřejmě, že pojem účinnost je komplikovaný. Vezměme, že máte retroaktivní zákon. Ten od určitého okamžiku v budoucnosti (formální účinnost) mění právo k určitému okamžiku v minulosti (materiální účinnost).

Anonymní řekl(a)...

Zajímavé zamyšlení Josefa Vedrala nastoluje mnoho otázek, k některým bych rád připsal ještě pár slov.

Otázka první zní: „Lze novelizovat novelu, která nemá samostatnou normativní existenci?“ Domnívám se, že samostatnost či nesamostatnost normativní existence právní normy není skutečností, která přímo souvisí s nastolenou otázkou možnosti novelizovat novelu. Je to záležitost významná při posuzování prováděném Ústavním soudem (proto také se s tímto pojmem v nálezech Ústavního soudu pracuje), z hlediska tvorby práva, resp. při hledání odpovědi na výše položenou otázku to však nepovažuji ze záležitost podstatnou. Otázku (a spolu s ní i celý text) bych tedy zredukoval takto: Lze novelizovat novelu? Autor v dalším textu podle mého názoru dochází v podstatě ke shodnému závěru, když konstatuje, že „třeba brát v potaz to, že Ústavní soud je pouze „negativním zákonodárcem“, který si otázku, zda je možné „novelizovat novelu“, nemusí (a možná ani nemůže) klást a tedy na ni ani odpovídat.“, přičemž s tímto závěrem bych se ztotožnil. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, konkrétně jeho § 66 odst. 1, bych si však rád vypůjčil k argumentaci, která víceméně z jiného úhlu pohledu potvrzuje autorův závěr o více „vrstvách“ novelizovaného právního předpisu, resp. o „vrstvě“ ustanovení platných a účinných a „vrstvách“ (jedné či více) platných a dosud neúčinných. Podle § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je návrh (na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení) nepřípustný, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Použijme však zmíněného příkladu s odsunutím účinnosti nového zákona o nemocenském pojištění, v jehož rámci byla mj. zrušena příslušná ustanovení zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, podle nichž ještě v tuto chvíli systém nemocenského pojištění u nás funguje. Lze napadnout rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení vydané podle zrušených ustanovení zákona č. 54/1956 Sb. u Ústavního soudu? Jelikož odpověď ne nepřipadá v úvahu (mohla by totiž znamenat, že ústavní přezkum by byl po celou dobu legisvakance nové úpravy znemožněn, což by mohlo trvat i léta viz odsouvání služebního zákona), zbývá tedy jenom možnost ano. A v souladu s § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze konstatovat, že je napadeno ustanovení normy platné a účinné. Přiznávám, že uvedená argumentace ve prospěch existence platného a účinného textu je jen jakousi berličkou, jejím smyslem však je toliko poukázat na reálné právní problémy, které se začnou objevovat spolu s obhajobou tzv. čistých řešení, zabývajících se toliko platným textem právní normy (resp. posledním platným textem právní normy). Domnívám se, že z uvedeného vyplývá i odpověď na otázku uvedenou shora, tedy lze-li novelizovat novelu nebo jinak, lze-li novelizovat platný a účinný text normy zasažený zatím neúčinnou novelou. Ústavní soud se tak zachovat může (může měnit jak „vrstvu“ platnou a účinnou, tak platnou a dosud neúčinnou), proč by nemohl zákonodárce? Existenci více „vrstev“ textu novelizované normy lze zpochybňovat (nakonec co je v právu nezpochybnitelné?), toto zpochybnění však s sebou nese možná ještě větší teoretické a jistě větší praktické problémy.

Zdeněk Melichar

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K V.P. a normě o zákazu vycházení v noci - tohle bych řešil přes pojem věcné působnosti. Norma je samozřejmě účinná a aplikovatelná neustále, ale její působnost je dána na okruh osob, kteří se po ulici procházejí v normou stanovený čas.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad ZK
Mám za to, že zákaz vycházení v noci se vztahuje i na ty, kteří jsou v noci doma, jinak by nikdo nemohl říct, že ten zákaz dodržuje. :)

V.Pihera řekl(a)...

Příklad jsem zvolil asi špatně. Směřoval jsem k ustanovení o účinnosti předpisu, které samo je účinné i tehdy, pokud "účinnost zákona nenastala". Zákon nezačne být účinný sám od sebe. Platný, ale neúčinný právní předpis je v podstatě ve stejné situaci, jako norma, jejíž aplikovatelnost je závislá na určité odkládací podmínce(v mém blbém příkladě např. ještě nenastala doba, v níž by bylo možné chovat se podle nebo v rozporu s normou). V tomto ohledu je rozdíl mezi účinným a neúčinným právním předpisem velmi subtilní, existuje-li.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad VP

Norma "Jestliže A, pak má být B." je splněna právě tehdy, když není pravda, že A nebo je pravda, že B.
Např. norma "Je zakázáno vycházet v noci." je splněna, pokud je den nebo se nevychází.

Výraz "platná, ale neúčinná právní norma" je contradictio in adiecto. Jak už jsem výše psal, závaznost je pojmovým znakem právní normy. Takže primární pravidla se stávají právními normami až okamžikem účinnosti. Tím nejsou dotčeny výjimky na úrovni metanorem.

VPihera řekl(a)...

A nelze neúčinnou normu chápat takto: Jestliže A (uběhne stanovený čas na nějž je vázána účinnost) a B (naplní se (zbytek) dispozice nové normy), pak má být C?

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad VP
Můj předchozí komentář je matoucí. Ta první část je samozřejmě na podporu Vašeho tvrzení.
Vy říkáte, že na platnou, ale neúčinnou normu se můžeme dívat kondicionálně: "Jestliže uplynula legisvakanční lhůta, pak má být X."
Tato norma je splněná, pokud legisvakanční lhůta neuplynula, nebo je pravda, že X. V tomto smyslu s Vámi souhlasím.

Druhou část mého předchozího komentáře v této souvislosti prosím ignorujte jako irelevantní.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad VP
Napsali jsme to zároveň :)

VPihera řekl(a)...

Pak bychom se mohli shodnout na tom, že novelu lze minimálně do její účinnosti dále novelizovat :-)

Anonymní řekl(a)...

ad: t.sobek (prvý comment)
Anlógia medzi účinnosťou a platnosťou právneho úkonu a norm.pr.aktu nie je podľa mňa celkom na mieste. Pojem účinnosť pr.úkonu je skôr výmysel praxe a školometov (žeby pod vplyvom ústavného práva?), nemá jasný obsah (v OZ sa mi zdá je iba raz - §47, a v ObchZ na niektorých dosť nesúrodých miestach - predaj podniku - nechce sa mi to teraz presne vyhľadávať).
Inač toto rozhodnutie napovie trochu viac (a myslím, že svojou - síce súkromnoprávnou logikou - sa hodí aj do tejto debaty):

http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=28057&searchstr=29+Odo+1241%2F2004+

aj keď odôvodnenie sa môže zdať trochu lustig:
"...nelze odložit účinnost celé smlouvy ve vazbě na zaplacení ceny ..., neboť při takovém postupu by nevznikla nabyvateli ... povinnost cenu zaplatit a plnění z neúčinné smlouvy by bylo plněním bez právního důvodu a nikoli plněním ze smlouvy a tudíž by nebylo ani možné, aby smlouva vůbec kdy nabyla účinnosti...Pro úplnost je třeba dodat, že ale je možné „odložit účinnost smlouvy“ ve vztahu k nabytí obchodního podílu..."
K.Cs.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad VP
1) Vy vlastně tvrdíte, že uplynutí legisvakanční lhůty můžeme chápat jako jednu z dalších podmínek platnosti a v tomto smyslu by účinnost byl zbytečný pojem. Trochu se to ale komplikuje u retroaktivity, kde potřebujeme dva pojmy účinnosti. viz výše
2) Ano, je možné novelizovat novelu až do její účinnosti. To jsem tvrdil už ve svém prvním komentáři.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad K.Cs.
"Pojem účinnosť pr.úkonu je skôr výmysel praxe a školometov."

To je docela slušná kombinace. :)

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Chtěl bych jen podotknout, že celá diskuse je dána naším tradičním pojmovým intrumentáriem (kterého se musíme v tomto případě držet). Existují právní řády, které si vystačí jen s pojmem účinnosti a aplikovatelnosti. Totožné fenomény lze vysvětlit mnoha doktrinálními způsoby.

Podpořil jsem judikaturu ÚS jako správnou. Nicméně souhlasím s těmi z Vás, kteří správně upozornili na to, že tady rozhodoval ÚS v podstatě z pozice negativního zákonodárce. Z toho plyne, že si myslím, že novelu PŘED okamžikem účinnosti lze novelizovat, eventuálně dokonce celou zrušit, jakkoliv je to perverzní (nicméně formálně možné).

ÚS nicméně při svém rozhodování čelil velmi delikátnímu problému znovuožívání původního textu v souvislosti se zrušením novely (což opět souvisí s negativní povahou jeho činnosti, a to v Kelsenovském smyslu, že jeho rozhodnutí má jen negativní efekt, a tedy nemůže současně obsahovat normu, která by znovu oživila normu novelou zrušenou), i proto možná zvolil tezi, že novela nemá samostatnou právní existenci.

V.Pihera řekl(a)...

Spolu s Kelsenem tvrdím, že zrušením novelizačního zákona původní znění neobžívá. Dochází pouze ke zrušení normy přinesené novelou. Derogační účinky novely zůstávají nezměněny ("v zákonu tedy zůstává díra"). Myslím, že platí shoda, že ÚS nemůže zrušit zrušovací ustanovení.

Jan Mates řekl(a)...

Jen malá poznámka, tuším, že rakouský ústavní soud může „oživovat“ novelou zrušenou normu. A myslím, že to v některých případech může být poměrně praktické.

Jinak souhlasím se Zdeňkem Kühnem, že před okamžikem účinnosti lze novelizovat novelu i ji zrušit, i když by to byla zajímavá situace, pokud by byla přijata novela s odkladem účinnosti řekněme dva roky a mezi tím by byla novelou změněná ustanovení znovu novelizována :-), zní to nemožně, ale jsem v ČR :-).

Anonymní řekl(a)...

jeden konkretny priklad: novela zakona o kolektivnom vyjednavani okrem ineho obsahovala upravu k extenzii kolektivnych zmluv. povodne znenie viazalo extenziu na suhlas zamestnavatela. novela obsahovala cl. III priblizne v tomto zneni: z § 7 ods. 1 sa vypustaju slova "so suhlasom zamestnavatela". skupina poslancov, ktoru zastupujem, podala navrh na vyslovenie nesuladu s ustavou. mali sme ho hotovy asi mesiac pred tym ako novela mala nadobudnut ucinnost ale podali sme ho "den po". lenze nie preto, ze by sme si mysleli, ze nemozno namietat a pripadne zrusit uz platnu ale este neucinnu normu ale preto, ze sme zaroven chceli pozastavenie ucinnosti. a pozastavit ucinnost asi nejde predtym, ako sa ucinnost nadobudne. (boli to marne obavy, je to tam styri a pol mesiaca, ani sa to nepohlo a uz ani nepohne, zakonodarca to asi dva mesiace po prvej novele zmenil znova, z vacsej casti kopirujuc argumenty v nasom podani.) na dve veci ma sluzit tento priklad. prva, kopirujem sem petit, ktory sme formulovali alternativne, z dovodov bezprostredne suvisiacich s temou tejto debaty. k druhej v osobitnom komentari neskor.

tak nekopirujem, tu je link na to podanie, je to hned prve hore, a ten petit je na s. 21 a nasl.
http://www.concourt.sk/S/s_index.htm

Radoslav Prochazka

Anonymní řekl(a)...

teda k tomu druhemu pokusu sa vyjadrit. stalo sa mi v Brne, myslim ze to bola konferencia ceske pravni mysleni a logika ze sme sa s panom doktorom Sobkom dostali do takeho zaujimaveho sporu, teda aspon pre mna bol zaujimavy a profesor Gerloch ho v istom okamihu ukoncil tym, ze panuje vseobecna zhoda na tom, co tvrdil doktor Sobek a tak podobne. dost ma to vtedy sklamalo ale hovorim to len kvoli skoro-deja vu, ked citam od VP, ze panuje shoda, ze US nemuze zrusit zrusovaci ustanoveni. je pravda, ze odkedy som prestal fajcit, som podstatne pomalsi v mysleni, ale aj tak mam pocit, ze si tvrdenie o takejto zhode ziada podrobnejsie vysvetlenie. pokial zakonodarca deroguje ustanovenie, ktoreho normativnym ucinkom je zabezpecenie, napriklad, nejakej procesnej garancie pozadovanej ustavou, preco by ustavny sud nemohol vyslovit nesulad, ergo "zrusit" taketo ustanovenie? dajme tomu, ze by clanok I. zakona Z, ktorym sa meni a doplna iny zakon ZZ, obsahoval toto: v § 1 zakona ZZ sa vypusta A. toto A by bolo zakonnym vykonanim ustavneho imperativu. preco by aktivne legitimovany subjekt nemohol ziadat vyslovenie nesuladu cl. I zakona Z s prislusnym ustanovenim ustavy?

podobne sa neviem uplne stotoznit s myslienkou, ze nikdy nemoze samou derogaciou dojst k znovuobziveniu skorsieho prava. ak novela N hovori, ze z § P zakona Z sa vypusta cast za bodkociarkou a ustavny sud vyslovi nesulad novely N, potom podla mna v okamihu zaniku platnosti N plati stav pred jej prijatim. v pripade vypustenia je to mozno prilis jednoduche (?). ak teda novela N ustanovuje ze § P zakona Z od 1.4. znie takto: "bla bla" a novela N v dosledku nalezu US strati platnost, ak chapem v komentaroch tvrdenu nemoznost renesancie povodneho znenia doslovne, potom § P je zruseny bez nahrady a znenie ucinne do 31.3. sa "neobnovuje". ono ale potrebuje obnovu iba za predpokladu, ze sa kona o nesulade § P, nie o nesulade novely N, ktorou sa § P meni ustavne nekonformnym sposobom. tak som to teraz vlastne pochopil: ak novela nemoze byt predmetom skumania, potom nemoze nastat znovuobzivenie, lebo sa zrusuje norma v novom zneni, nie norma, ktorou sa povodne znenie zmenilo na nove. nie som si ale celkom isty doktrinalnym zazemim tezy, ze konat sa ma o norme v novom zneni, nie o norme, ktora ustavne konformne znenie zmenila na ustavne nekonformne. a uz vobec nie o axiomatickej povahe takejto tezy. podla mna zakon ma "samostatnu normativnu existenciu" bez ohladu na to, ci obsahom jeho ustanoveni je "nove pravidlo" alebo "zmena stareho pravidla" a ze suc nadany takouto existenciou je sposobily byt autonomnym predmetom posudenia. vratiac sa k predoslemu komentaru a k podaniu na ktore odkazuje: ak by som o predmetnom navrhu ako ustavny sudca rozhodoval ja, rozhodoval by som o sulade novelizacneho clanku, ktorym sa z daneho praragrafu vypustila podmienka, zabezpecujuca jeho sulad s ustavou, nie o danom paragrafe v ustavne nekonformnom zneni.

RP

V.Pihera řekl(a)...

Pokud byla nějaká norma zrušena tak neplatí stejně jako ta, která nikdy nevznikla. Mohu považovat za neústavní, nemáme-li např. úpravu odpovědnosti státu za porušení evropského práva. Pokud se budu domáhat, aby ústavní soud takovou normu přijal, vyhodí mě. Proč by mě neměl vyhodit, domáhám-li se, aby rozhodl tak, že znovu stanoví dříve zrušenou normu. Co kdyby bylo jako protiústavní shledáno zrušení ABGB? (ne že bych byl proti) Má argumentace není nic nového, v zásadě recykluji Kelsena. Tyto závěry nejsou zcela nesporné, nicméně tvrdí-li někdo opak, musí předložit argumentaci.

Anonymní řekl(a)...

ved prave. pokial ustavny sud kona o sulade "novely" a vyslovi jej nesulad, nic sa nemusi obnovovat, plati skorsie pravo, to neskorsie akoby ani nebolo vzniklo. obnovovat zakonodarca musi iba v pripade, ak ustavny sud konal o sulade "zakona v zneni novely".

plastickejsie: 31.januara § 7 zakona Z hovori ze extendovat kolektivne zmluvy mozno len so suhlasom zamestnavatela. 1.februara clanok I. bod 1 zakona, ktorym sa meni a doplna zakon Z (dalej len zakon NZ), hovori, ze z § 7 zakona Z sa vypusta "len so suhlasom zamestnavatela." ak je predmetom konania § 7 v novom zneni, potom plati, co hovorite. ja tvrdim, ze sa nema namietat nesulad § 7 zakona Z, ale nesulad cl. I bod 1 zakona NZ, t.j. zakona, ktorym sa meni a doplna zakon Z. a tvrdim to preto, ze podla mna zakon, ktorym sa meni a doplna zakon Z, ma svoju vlastnu normativnu existenciu, vyvolava vlastne normativne ucinky, bol predmetom rovnakej schvalovacej procedury ako zakon Z, vztahuju sa nan rovnake formalne aj materialne kriteria platnosti, ergo je sposobily byt predmetom ustavnej kontroly rovnako ako zakon Z. to je moja argumentacia re samostatna existencia vs. absencia samostatnej existencie novely a re z toho vyplyvajuce dosledky pre potrebu vs. absenciu potreby ozivovat skorsie pravo. Kelsen sa s nou, zial, nema ako zoznamit. nie ze by o nieco prichadzal, samozrejme....

Radoslav Prochazka

Anonymní řekl(a)...

na druhej strane chcem povedat, ze riesenie, ktore ponuka VP v sucinnosti s TS ohladom statusu normy pocas legisvakancnej lehoty, t.j. ze vlastne uplynutie tejto lehoty je sucastou hypotezy, povazujem za takmer genialne a to takmer tam davam len z opatrnosti. ono totiz to mozno nie je tak, ako hovori doktor Sobek, ze ak A (uplynula legisvakancna lehota), tak B (prikaz, zakaz, dovolenie), ale skor tak, ze ak A (uplynula lehota), tak potom ak AA (hypoteza stricto sensu), tak B (prikaz, zakaz, dovolenie). takouto redukciou (?) sa mozeme dostat az k norme schvalenej parlamentom, ale este nepublikovanej. pre takuto "normu" by platilo, ze ak A' (publikacia) a A (uplynutie lv lehoty), tak potom ak AA .... atď. ta redukcia by sa dala viest az na samy zaciatok legislativneho procesu, nie? rozdiel je v povahe pravnej skutocnosti, ktora sposobuje prislusny nasledok. v pripade publikacie (a vsetkych dalsich vsrtiev hypotezy, ktorej jej predchadzaju), je to volove ludske konanie a v pripade plynutia lehoty pravna udalost. to by mohol byt dost podstatny rozdiel, opodstatnujuci ignorovanie akejkolvek redukcie v hore uvedenom zmysle. ved hovorim, genialne. bravo...

R.P.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad R.P.
Vaše úvaha je naprosto správná. Můžeme přenášet faktické hypotézy z metanorem (norem o normách, norem druhého řádu) do norem prvního řádu.

Náš příklad:

Metanorma N2: Jestliže je norma N1 platná a zároveň uplynula legis. lhůta, pak je norma N1 účinná.

Norma N1: Jestliže A, pak má být B.

Redukce: Jestliže uplynula legis. lhůta a zároveň A, pak má být B.

Nicméně, tyto redukce nemůžeme libovolně činit s normativními dispozicemi metanorem. Tyto kejkle totiž mohou vést k logickým paradoxům. V minulosti jsem dva takové paradoxy zformuloval (p. šílené derogace, p. iterované derogace).

Petr Urban řekl(a)...

ad delikátní problém. Ano, souhlasím s tím, že oživení zrušené právní normy je delikátní. Jenže když je právě ono zrušení protiústavní, tak nezrušením změny nebo dokonce zrušením původní normy ústavní soud aprobuje protiústavnost.

Myslím, že mnohem horší než oživení je díra v zákoně. Stěžovatel, případně ÚS, si vyzobe z předpisu protiústavní normy a hle, najednou je celý předpis neaplikovatelný. Případně zruší i ústavní právní normy, jako v části V o. s. ř.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad petr urban
Když už se o tom mluví, tak uvedu tzv. paradox iterované derogace. Berme to prosím JENOM jako intelektuální hříčku k pobavení bez valného praktického významu.

Vezměme, že zákon Z zakáže derogaci derogace, a to pod sankcí neúčinnosti. Nyní zákon D deroguje zákon Z. Další zákon DD s účinky ex tunc deroguje D. (Zákon DD je tedy derogace derogace nebo-li iterovaná derogace.) Tím se retroaktivně oživí zákon Z jakoby vůbec nebyl zrušen. Ovšem na základě oživeného zákona Z je DD neúčinný. No jo, ale pokud je DD neúčinný, pak neoživuje Z. Ten zůstává derogovaný, a proto tu není důvod neúčinnosti DD. To znamená: Jestliže je DD účinný, pak je neúčinný, a pokud je DD neúčinný, pak je účinný. Paradox!

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Ad Petr Urban

K US a dírám v zákonech. Pokud by mělo opravdu k vyzobání protiústavních ustanovení dojít, není nic jednoduššího, než odložit vykonatelnost nálezu a dát zákonodárci možnost díru zalepit (ideálně ustanovením, které kopíruje odůvodnění nálezu).

Možnost vzniku mezery není argumentem pro ožívání norem, protože existuje nástroj, který dírám může efektivně zamezit.

Petr Urban řekl(a)...

Jenže to je také sporné. Proč se má měsíce (roky?) postupovat podle právní normy, o níž dokonce sám ÚS rozhodl, že je protiústavní?

No, je asi na čase, abychom se znovu zamyslili, zda má ÚS právní předpisy zrušovat. Prvorepublikový je prohlašoval za neplatné, federální sistoval jejich účinnost.

Petr Urban řekl(a)...

Jinak se zkuste prosím zamyslit na následujícím příkladem (doufám, že není příliš vycucán z prstu):

Dejme tomu, že se ultraliberální vláda navrhne a ultraliberální parlament nadšeně schválí zrušení veřejnoprávního zdravotního pojištění s tím, že do vztahu mezi pacientem a lékařem nemá nikdo mluvit; že je tedy čistě na pacientovi, jak bude hradit zdravotní úkony.

ÚS toto zrušení prohlásí za protiústavní. Jenže co s tím? Ultraliberální parlament nikdy o své vůli nezhojí protiústavnost, která takto nastala.

Josef Vedral řekl(a)...

Nenapadlo by mě, jaký zájem vyvolá tak (asi jen zdánlivě) suchopárné téma, jaké jsem nastolil, pokusím se doplnit svou úvahu v reakci na některé myšlenky diskutujících. Ono asi nic není tak černobélé, jak to na první pohled vypadá. Je pravda, že Ústavní soud svůj názor, že novela nemá samostatnou normativní existenci nezdůvodnil, k argumentu Zdeňka Kühna, že se tak ÚS chtěl vyhnout úvahám o "obživnutí" novelou nahrazené úpravy při derogaci novely, bych přilad ještě argument další, týkající se spíše legislativní techniky než činnosti ÚS, a sice argument srozumitelnosti práva. O co jde? Nemám velký problém s tím připustit si, že novela je z formálního hlediska stejný právní předpis jako ten, který novelizuje (platí pro ni stejná legislativní procedura, stejná pravidla publikace atd.), ostatně i ÚS připustil možnost zrušení novely (byť jen za určitých podmínek). Je též pravda, že Legislativní pravidla předpokládají rušení novel v případě, kdy se ruší novelizovaný právní předpis jako celek (argumentem pro to ovšem je to, že se musejí z právního řádu odstranit přechodná ustanovení jednotlivých novel, která se součástí novelizovaného předpisu nestávají, což je i názor ÚS, argumentem tu tedy není samostatná normativní existence novely jako takové). Sama legislativní praxe nemá, zdá se, problémy ani s posunováním účinnosti novely (viz např. opakované posunování účinnosti zákona č. 309/2002 Sb., který navazuje jako "změnový zákon" na zákon č. 218/2002 Sb., tedy na služební zákon). Pokud tedy mohu novelu zrušit a pokud mohu změnit její účinnost, co mi brání v tom, abych ji novelizoval a odstranil tak pochybnosti o tom, zda novelizovat platné či účinné znění právního předpisu, pokud připustím jejich souběžnou existenci? Po mém soudu v tom brání princip srozumitelnosti práva. Ještě bych se nějak vyrovnal s tím, že se budou (ovšem jen do okamžiku účinnosti) rušit jednotlivé novelizační body, snad i s tím, že se celý text novelizačního bodu nahradí novým textem, pokud by se ale měl novelizační bod měnit tak, že se z něj cosi vypouští nebo se do něj neco vkládá či se text v něm obsažený jinak modofikuje, to už je po mém osudu za hranicí srozumitelnosti práva. Ani s otázkou, kdy se novela stává součástí právního předpisu to není jednoduché, původně mi byl sympatický na první pohled konsistentní názor, že se tak stane okamžikem platnosti novely a máme tak vždy úplné znění právního předpisu obsahující platný text, nicméně problém, jak se v době legisvakance vyrovnat s tím, že se až do účinnosti aplikuje stále ještě účinné znění právního předpisu "ve znění před novelou", mě nakonec přivedl k tomu, že jsme se přiklonil k myšlence souběžné existence platného neúčinného a platného účinného znění právního předpisu. S platností a účinností je to složité i jinak, před účinností zákona aplikuji např. ta mnou zmíněná zmocňovací ustanovení, po zrušení či po novele zákona zase na základěš přechodných ustanovení nové právní úpravy po nějaký čas aplikuji právní úpravu, která už není platná. Nebo snad díky těm přechodným ustanovením stále platná je? Viz třeba známý příklad s přechodnými ustanoveními obchodního zákoníku (§ 761) a někdejší právní předpisy o hospodaření se státním majetkem, kdy se po několik let aplikovala právní úprava, která byla formálně zrušena. Napadá mě přitom, jak by se řešil případ, pokud by taková zrušená právní úprava, která se musí aplikovat na základě přechodných ustanovení, byla protiústavní, pak by zřejmě jediným řešením bylo zrušit příslušné přechodné ustanovení a tak se té zrušené právní úpravy provždy zbavit. Ale to už je zas jiné téma než "novela novely" ...

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Pár poznámek:
k J. Vedralovi a úvaze o problémech s proaktivitou zrušeného právního předpisu. Sám jsem studoval nějaké judikáty, které řešily nelehký problém aplikace hospodářského zákoníku na trvající právní vztahy (právníci by byli překvapeni, na kolik "trvajících" obligačních právních vztahů z doby před rokem 1992 se má aplikovat hospodářský zákoník jako celek. Tím ale vzniká velmi obtížný problém, protože hospodář ve své závazkové části prakticky vůbec nevyhovuje modernímu obligačnímu právu. Jsou na to dnes i nějaké npříliš přesvědčivé judikáty NS, obecná justice totiž poměrně konzistentně aplikuje rigidního hospodáře, který je ale v rozporu s principem dispozitivnosti obligačních vztahů atd. Žel, žádná vhodná kauza tohoto typu se před Ústavním soudem neobjevila. Psal jsem o tom před několika lety v Jurisprudenci. Jak to řešit - aplikovaný předpis je zrušený, tedy není ani platný, ani účinný. Je ovšem aplikován s odkazem na odkazující normu. Jsou dva způsoby, jak se s protiústavností vypořádat - reinterpretovat aplikovaný neplatný předpis nebo zrušit jako protiústavní odkazující normu.

K Petru Urbanovi: to je velmi praktická námitka. Některé právní řády jí řeší zákonně upravenou (či judikaturou vytvořenou) možností ÚS vyslovit protiústavní mezeru v zákoně (Německo, Maďarsko, Slovinsko). Míra toho, nakolik zákonodárce vyplní mezeru, odvisí od míry politické kultury, protože je jen velmi obtížně představitelná nějaká sankce (snad jen žaloby na náhradu škody proti státu, ale to je ale zcela samostatný a komplikovaný problém). O protiústavních mezerách v zákoně píše velmi dobře V. Šimíček.

Ad zrušování předpisů resp. jejich sistování - jaký je v tom co do praktické stránky rozdíl? Obávám se, že žádný. Naše úprava je lepší než třeba slovenská v tom, že nám umožní odložit vykonatelnost zrušení předpisu. Budou situace, kdy nám to nepomůže, protože budou velké pochyby, zda protiústavní předpis opravdu aplikovat, za určité situace to však bude lepší než nic. Zajímavý a excelentní rozbor odložení zrušení protiústavního předpisu představuje polské rozhodnutí v kauze eurozatykače a extradice (pardon, "předávání") polských občanů do jiných členských států EU.

Petr Urban řekl(a)...

Rád bych se ještě vyjádřil k otázce používání zrušených právních předpisů.

Zrušené právní předpisy jsou součástí positivního práva obecně – pokud se řeší případ, který se odehrál za staré právní úpravy.

Kromě nich máme velké množství použivatelných zrušených / neplatných (?) předpisů z doby nesvobody.

V nové době kromě HZ je známým případem vládní nařízení č. 137/1989 Sb., o závodním stravování, které bylo čl. VII bodem 5 novely ZP č. 74/1994 Sb. zrušeno jako celek, nicméně podle čl. VI odst. 3 téže novely: "Do doby nabytí účinnosti zvláštní právní úpravy se řídí závodní stravování zaměstnanců zaměstnavatelů, kteří mají povahu rozpočtové a příspěvkové organizace1) nařízením vlády ČSSR č. 137/1989 Sb., o závodním stravování."

Vtip byl v tom, že se zužovala působnost vládního nařízení. Zatímco do roku 1994 se vztahovala na všechny zaměstnavatele, od roku 1994 jen na veřejný sektor. To však mnohem lépe šlo vyjádřit přímou novelou nařízení o závodním stravování.

Byť k podobné praxi používání zrušených právních předpisů tenduje zejména MF, věřím, že LRV už nikdy nic podobného nepřipustí.

Petr Urban řekl(a)...

Je vůbec otázkou, zda má mít soud derogační pravomoc erga omnes. Např. ve vztahu k nezákonným podzákonným předpisům ji nemá. Ty toliko neaplikuje.

Domnívám se, že derogační pravomoc erga omnes byla ústavním soudům svěřena na základě fetiše, že jedině právní předpisy jsou právo. Např. SCOTUS, jako pravzor všech ústavních soudů, derogační pravomoc erga omnes nemá.

Petr Urban řekl(a)...

ad Josef Vedral. Tedy jsou rušeny jen ty novely, které mají přechodná ustanovení? Tak to je stejně nepraktické, jako nemožnost citovat "ve znění pozdějších předpisů" ten zákon, který byl změněn ústavním soudem. Nebo povinnost citovat ustanovení pouze ve znění těch novel, která ho skutečně novelisovala, když to ASPI neumí.

Dále nesouhlasím s tím, že když ocitujete předpis bez pozdějších předpisů, že tím máte vždy na mysli pouze původní znění. Co když ještě žádná novela nebyla? Pak musí první novela novelisovat i všechny odkazy, zatímco u druhé novely to není třeba a provede se to automaticky, protože je tam kouzelné slůvko "ve znění pozdějších předpisů"?

Josef Vedral řekl(a)...

ad Tomáš Urban
neruší se jen ty novely, které mají přechodná ustanovení, ale všechny novely, přičemž to ani ono řešení není ani tak nepraktické jako zbytečné, když argumentem pro rušení novel je právě to, aby se spolu s nimi zrušila i jejich přechodná ustanovení, zbytečné je to podle mě proto, že by vůbec nevadilo a nečinilo by žádný praktický problém, pokud by ona přechodná ustanovení součástí právního řádu zůstala, bez zrušené novely, na kterou navazovala, by to nevadilo, beztak dnes nikdo přesně neví, co součástí právního řádu je a co není, např. obecní zřízení pro české země z r. 1864 nebylo, pokud vím, nikdy formálně zrušeno a nikomu to zdá se nevadí, a takových případů je jistě řada, když zejm. v 50.letech minulého století byla poměrně oblíbenou legislativní technikou derogační klazule ve stylu "ruší se všechny právní předpisy, které jsou s tímto zákonem v rozporu", takže dnešní snaha o "vyčištění" právního řádu od přechodných ustanovení je ve srovnání s tím úsměvná, jde jen o jeden z mnoha zbytečných formalismů Legislativních pravidel

pokud jde o způsob citace a oblíbený dovětek "ve znění pozdějších předpisů", pravděpodobně máme co do činění s tzv.statickým a dynamickým odkazem na právní předpis, alespoň tak to interpretoval Ústavní soud (což samozřejmě neznamená, že by to bylo nesporné), když v nálezu II. ÚS 326/98 [Sb.n.u.US Svazek č.22 Nález č.88 str.235] uvedl, že " relevantní část ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona stanoví, že: "oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ... nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb. , o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb. , o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb. , jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské .". To z hlediska legislativní techniky znamená, že citované ustanovení obsahuje tzv. statický odkaz. Přímo v textu zákona je odkázáno na konkrétní znění právního předpisu a tento odkaz platí bez ohledu na to, zda předpis, na který je odkazováno, byl změněn, doplněn či zrušen. Je proto zásadní právní rozdíl mezi (tzv. dynamickým) odkazem např. na " občanský zákoník " - pak se vždy použije platného znění občanského zákoníku v době aplikace odkazující normy a mezi odkazem na "zákon č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník" - pak se musí vždy použít znění původního textu občanského zákoníku z dubna 1964, bez ohledu na jeho nastalé změny. Obdobná je situace v citovaném § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Odkazuje se staticky na předpisy tam uvedené a nelze proto použít jejich změn, které byly do jejich textu vneseny (např. Čl. I zákona č. 72/1958 Sb. do zákona č. 194/1949 Sb. ). (konec citace nálezu ÚS)

napadl mě ještě jeden argument proti "novele novely" - pokud bych připustil, že nic nebrání tomu novelizovat samotnou novelu a nikoliv pouze platné a neúčinné znění novelizovaného právního předpisu, jistě ale stejně tak nic nebrání tomu novelizovat právě ono platné a neúčinné znění, takže by se pak mohlo stát, že by se v legislativním procesu sešla "novela novely" s novelou platného a neúčinného znění a oba návrhy by se týkaly obsahově téže věci, jen by na to šel každý jinak, a to jak po formální stránce tak ale třeba i po obsahové (více novel jednoho zákona projednávaných na téže schůzi Posl.sněmovny či Senátu je vcelku bežnou praxí, např. OSŘ, zákon o pobytu cizinců atd.), formálně by takové konkurenci asi nic nebránilo a pokud by nakonec byly přijaty obě "novely", každá s jiným obsahem (a takové riziko by v tomto případě bylo zřejmě větší než při tradičním způsobu novelizace), asi by to k přehlednosti právního řádu zrovna nepřispělo a možná by zase bylo méně těch, kteří by přesně věděli, co opravdu platí, byt nakonec všichni používají ASPI nebo podobný program a ve Sbírce zákonů si už jednotlivé střípky novel asi poskládává jen málokdo, v té souvislosti si vzpomínám, že jsem v nějaké diskusi zaslechl vtipný argument jak zastavit legislativní smršť, a sice zakázat používat právě ASPI a podobné programy a nechat legislativce pracovat jen se Sbírkou zákonů, pak by prý dalších novel významně ubylo, no, možná na tom něco je ...

Petr Urban řekl(a)...

ad novela: Plně s Vámi souhlasím. Doufám, že to Vaše kommisse navrhne v LPV změnit. :-)

Jsem velice skeptický k tzv. statitickým odkazům. Neplatný předpis je třeba jen při posuzování starých případů, tj. při aplikaci práva. Nedokážu si představit případ, kdy by bylo potřeba použít neplatný předpis v legislativě, tj. při tvorbě práva.

Problém je, že to není pouhé obiter dictum, byť je to zjevně nesprávné rozhodnutí, stejně jako v cause Dreithaler nebo v cause kaucí v pracovním právu. Vysoce pochybuji, že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit novely v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. uvedených předpisů.

Co týká nesprávné legislativní techniky, možné je všechno. Stejně mohou být schváleny 2 novely identické věci, dokonce se stejnou účinností. Zde nám nezbývá než lex posterior derogat legi priori. Proto to není argument proti novele novely.

Ano, díky ASPI se v tom vyznáme. Nicméně si myslím, že i kdyby žádný právní informační systém nebyl, stejně bychom novel měli příliš. Už je taková doba. Přispívá k tomu i MV, které právo vykládá neuvěřitelně striktně, např. co se týká zákonných zmocnění. Domnívám se, že velká novela obecního zřízení byla z větší části naprosto zbytečná, protože jen cizelovala formulace.

Beck řekl(a)...

Není to tentýž článek co vyšel v časopise Právní zpravodaj č. 1/2008?

C.H.Beck