Za větší pohodu cizozemců a jednodenních kuřat!
Vojtěch Šimíček tu před měsícem vyhlásil soutěž o legislativního ropáka. Než jsem si stihnul promnout oči, že už jsem opět v Čechách (pardon, na Moravě), byl už dávno pryč čas pro komentáře, tak přicházím až teď se svou dvojicí trošek do mlýna. Zůstanu raději mimo kategorie, byť oba příklady oscilují někde kolem Pata a Mata, respektive zakládají samostatnou podkategorii „právních předpisů inkompatibilních s MAtesovým TEstem Srozumitelnosti“ – klíčovou je pro zařazení do této kategorie tradiční otázka docenta Matese, zda by tomuto předpisu „rozuměl pastucha z Kašperských Hor“:
První příklad se týká jedné z nejnovějších vyhlášek, které se pastuchy z Kašperských Hor mohou dotýkat až bolestně, při nichž se ale neusměje opravdu snad jen evropský normotvůrce, podle jehož kadlubu jsou (bohužel) odlity. Mluvím o vyhlášce č. 36/2007 Sb., o opatřeních pro tlumení aviární influenzy. Odebírá-li onen pastucha Sbírku zákonů, možná tuto částku dokonce přejde bez povšimnutí, uchlácholen cizím názvem, který si sotva přeloží do zlověstného spojení, které na něj civí ze všech médií dostupných i v Kašperských Horách. Ptačí chřipka, to je, oč tu běží...zde ovšem popsána odlidštěným způsobem, který ve svém novinářském „předzvědění“ přesně odhadla v pátečních Lidovkách Petruška Šustrová svým "Posledním slovem": „Pořád se mi vracejí obrázky vraždění tisíců ptáků. O domácím ptactvu se asi ve velkochovech mluvit nedá... Jaké asi mají veterináři (nebo kdo to provádí) s vražednými injekcemi pocity? ... Příslušné instrukce jsou určitě napsány úředním jazykem, který nemluví ani o vraždění, ani o pocitech. Bodejť by jo, to by se pak třeba vykonavatelé necítili dobře. Je to podobné, jako když se vraždily tisíce krav, ale nikoho ani nenapadlo mluvit o nemoci šílených lidí, kteří krmí zvířata kostní moučkou mrtvých zvířat.“ Je tomu skutečně tak, newspeak evropských veterinářů konečně zvítězil a pokud by pastucha choval nějaké to ptactvo, tato vyhláška by jej konečně naučila nazývat věci novými jmény... To platí zejména o definičním § 2, který konečně legislativně podchytil, co je to hejno (§ 2/1 písm. l: „veškerá drůbež nebo jiné ptactvo chované v zajetí v jedné produkční jednotce“), co je to savec (§ 2/1 písm. p: „zvíře třídy Mammalia“ – tady obzvlášť lituji, že zákonodárce nenašel odvahu napsat, že "savcem je zvíře třídy savci", snad ve strachu, že by dopadl stejně jako žáček správně tvrdící v jedné Haškově povídce, že hlavním městem země Salzburg je Salzburg) a hlavně matematicky neotřele definoval jednodenní kuře (§ 2/1 písm. m: podle něj se rozumí „jednodenními kuřaty všechna drůbež mladší 72 hodin, dosud nekrmená, a kachny pižmové (Cairina moschata) nebo jejich kříženci, mladší 72 hodin, krmení nebo nekrmení“). Krmení nebo nekrmení, hlavní je, aby byly respektovány „požadavky na jejich pohodu“ – to je spojení, které se ve vztahu k vybíjení chovů drůbeže (omluvte, že jsem se ještě nesžil s jazykem vyhlášky, jež používá mnohem vznosnější slovo „depopulace“) používá v této vyhlášce čtyřikrát – jen pro srovnání, v "zájezdovém" zákoně č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, není kupodivu slovo „pohoda“ ani jednou; ani školský zákon č. 561/2004 Sb. a ještě překvapivěji ani zákon o vysokých školách (!) s žádnou pohodou nepočítají. A pak že je škola hrou...Nic, konec, chtěl jsem tímto prvním příkladem jen ctěné čtenáře inspirovat k četbě tohoto neotřelého právního předpisu a kdo ví, třeba se v nějakém právnickém periodiku již brzo potkám s článkem jej rozebírajícím - zejména jeho § 23 by si zasluhoval odborně fundovaný rozbor.
K druhému příkladu mě inspiroval komentář Tomáše Sobka k rozhodnutí městské rady v Cantonu ve státě Mississippi, podle nějž má být ze starého vězení postaveno nové, staré má být ovšem používáno až do dokončení nového. Do podobné logické pasti patrně chytil zákonodárce některé cizince v § 17 odst. 1 devizového zákona č. 219/1995 Sb. V něm totiž řekl: „(1) Pozemky, které tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a pozemky určené k plnění funkcí lesa (dále jen "zemědělský pozemek") mohou nabývat
a) tuzemci, s výjimkou osob uvedených v písmenu c),
b) cizozemci s českým státním občanstvím,
c) cizozemci s průkazem o povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu Evropských společenství, pokud jsou evidováni v evidenci zemědělských podnikatelů u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností v tuzemsku podle zvláštního zákona, a jejichž trvalý pobyt je alespoň 3 roky. ...“
Díky definičnímu ustanovení § 1 písm. a) až c) jsou pojmy tuzemce a cizozemce neslučitelné: „Pro účely tohoto zákona se rozumí
a) tuzemskem území České republiky,
b) tuzemcem fyzická osoba s trvalým pobytem v tuzemsku nebo právnická osoba se sídlem v tuzemsku,
c) cizozemcem fyzická nebo právnická osoba neuvedená v písmenu b),...“
Tak nevím, ať si čtu § 17 odst. 1 písm. a) a c), jak chci, z jakékoli strany, maluji obrázky, množiny, řeším dilemata výrazovým tancem, pořád mi z toho vychází: (i) že lesy a pole může nabývat tuzemec s výjimkou některých cizozemců, přičemž cizozemec je každý, kdo není tuzemec; (ii) že cizinec, který dostane trvalý pobyt, a pobývá na něj v ČR méně než tři roky, si les a pole koupit může, protože z titulu přiznání trvalého pobytu se stane tuzemcem, čili osobou podle písm. a); (iii) oproti tomu cizinec, který dostane trvalý pobyt v ČR a pobývá na něj v ČR déle než tři roky (je tedy více zakotven ke své nové hroudě a více „náš“), se dostane do legislativního bludiště, protože je sice z titulu svého trvalého pobytu taky tuzemcem, ale zároveň na něj zjevně pamatuje § 17 odst. 1 písm. c), který nesmyslně hovoří o cizozemcích, „...jejichž trvalý pobyt je alespoň tři roky“ (jakkoli osoby s trvalým pobytem jsou tuzemci) a které mu právo koupit si pole a lesy na jednu stranu přiznává, ale zároveň jej označuje prostřednictvím písmene a) za skupinu, na niž se nevztahují práva přiznaná podle něj tuzemci. Tož nevím, buď jsem něco zásadního přehlédl (což je dost možné, protože mě to zaujalo pouze jako abstraktní problém), nebo budu muset odlomit další kousek ze svého udržovaného mýtu o racionálním zákonodárci. Pokud někdo ví o správné cestě z bludiště, rád se nechám inspirovat a sošce racionálního zákonodárce veřejně vrátím tu část, kterou jsem mu tímto příspěvkem odlomil... A pokud taková cesta není, možná by stálo za úvahu dovytvořit u devizového zákona preambuli tvořenou větou „cizinec není našinec“ a nebo cizozemcům přímo směřovat písňovou radu, že „nemít pole, nevadí; zažít nudu – zde při výkladu právního předpisu – vadí!“. .
První příklad se týká jedné z nejnovějších vyhlášek, které se pastuchy z Kašperských Hor mohou dotýkat až bolestně, při nichž se ale neusměje opravdu snad jen evropský normotvůrce, podle jehož kadlubu jsou (bohužel) odlity. Mluvím o vyhlášce č. 36/2007 Sb., o opatřeních pro tlumení aviární influenzy. Odebírá-li onen pastucha Sbírku zákonů, možná tuto částku dokonce přejde bez povšimnutí, uchlácholen cizím názvem, který si sotva přeloží do zlověstného spojení, které na něj civí ze všech médií dostupných i v Kašperských Horách. Ptačí chřipka, to je, oč tu běží...zde ovšem popsána odlidštěným způsobem, který ve svém novinářském „předzvědění“ přesně odhadla v pátečních Lidovkách Petruška Šustrová svým "Posledním slovem": „Pořád se mi vracejí obrázky vraždění tisíců ptáků. O domácím ptactvu se asi ve velkochovech mluvit nedá... Jaké asi mají veterináři (nebo kdo to provádí) s vražednými injekcemi pocity? ... Příslušné instrukce jsou určitě napsány úředním jazykem, který nemluví ani o vraždění, ani o pocitech. Bodejť by jo, to by se pak třeba vykonavatelé necítili dobře. Je to podobné, jako když se vraždily tisíce krav, ale nikoho ani nenapadlo mluvit o nemoci šílených lidí, kteří krmí zvířata kostní moučkou mrtvých zvířat.“ Je tomu skutečně tak, newspeak evropských veterinářů konečně zvítězil a pokud by pastucha choval nějaké to ptactvo, tato vyhláška by jej konečně naučila nazývat věci novými jmény... To platí zejména o definičním § 2, který konečně legislativně podchytil, co je to hejno (§ 2/1 písm. l: „veškerá drůbež nebo jiné ptactvo chované v zajetí v jedné produkční jednotce“), co je to savec (§ 2/1 písm. p: „zvíře třídy Mammalia“ – tady obzvlášť lituji, že zákonodárce nenašel odvahu napsat, že "savcem je zvíře třídy savci", snad ve strachu, že by dopadl stejně jako žáček správně tvrdící v jedné Haškově povídce, že hlavním městem země Salzburg je Salzburg) a hlavně matematicky neotřele definoval jednodenní kuře (§ 2/1 písm. m: podle něj se rozumí „jednodenními kuřaty všechna drůbež mladší 72 hodin, dosud nekrmená, a kachny pižmové (Cairina moschata) nebo jejich kříženci, mladší 72 hodin, krmení nebo nekrmení“). Krmení nebo nekrmení, hlavní je, aby byly respektovány „požadavky na jejich pohodu“ – to je spojení, které se ve vztahu k vybíjení chovů drůbeže (omluvte, že jsem se ještě nesžil s jazykem vyhlášky, jež používá mnohem vznosnější slovo „depopulace“) používá v této vyhlášce čtyřikrát – jen pro srovnání, v "zájezdovém" zákoně č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, není kupodivu slovo „pohoda“ ani jednou; ani školský zákon č. 561/2004 Sb. a ještě překvapivěji ani zákon o vysokých školách (!) s žádnou pohodou nepočítají. A pak že je škola hrou...Nic, konec, chtěl jsem tímto prvním příkladem jen ctěné čtenáře inspirovat k četbě tohoto neotřelého právního předpisu a kdo ví, třeba se v nějakém právnickém periodiku již brzo potkám s článkem jej rozebírajícím - zejména jeho § 23 by si zasluhoval odborně fundovaný rozbor.
K druhému příkladu mě inspiroval komentář Tomáše Sobka k rozhodnutí městské rady v Cantonu ve státě Mississippi, podle nějž má být ze starého vězení postaveno nové, staré má být ovšem používáno až do dokončení nového. Do podobné logické pasti patrně chytil zákonodárce některé cizince v § 17 odst. 1 devizového zákona č. 219/1995 Sb. V něm totiž řekl: „(1) Pozemky, které tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a pozemky určené k plnění funkcí lesa (dále jen "zemědělský pozemek") mohou nabývat
a) tuzemci, s výjimkou osob uvedených v písmenu c),
b) cizozemci s českým státním občanstvím,
c) cizozemci s průkazem o povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu Evropských společenství, pokud jsou evidováni v evidenci zemědělských podnikatelů u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností v tuzemsku podle zvláštního zákona, a jejichž trvalý pobyt je alespoň 3 roky. ...“
Díky definičnímu ustanovení § 1 písm. a) až c) jsou pojmy tuzemce a cizozemce neslučitelné: „Pro účely tohoto zákona se rozumí
a) tuzemskem území České republiky,
b) tuzemcem fyzická osoba s trvalým pobytem v tuzemsku nebo právnická osoba se sídlem v tuzemsku,
c) cizozemcem fyzická nebo právnická osoba neuvedená v písmenu b),...“
Tak nevím, ať si čtu § 17 odst. 1 písm. a) a c), jak chci, z jakékoli strany, maluji obrázky, množiny, řeším dilemata výrazovým tancem, pořád mi z toho vychází: (i) že lesy a pole může nabývat tuzemec s výjimkou některých cizozemců, přičemž cizozemec je každý, kdo není tuzemec; (ii) že cizinec, který dostane trvalý pobyt, a pobývá na něj v ČR méně než tři roky, si les a pole koupit může, protože z titulu přiznání trvalého pobytu se stane tuzemcem, čili osobou podle písm. a); (iii) oproti tomu cizinec, který dostane trvalý pobyt v ČR a pobývá na něj v ČR déle než tři roky (je tedy více zakotven ke své nové hroudě a více „náš“), se dostane do legislativního bludiště, protože je sice z titulu svého trvalého pobytu taky tuzemcem, ale zároveň na něj zjevně pamatuje § 17 odst. 1 písm. c), který nesmyslně hovoří o cizozemcích, „...jejichž trvalý pobyt je alespoň tři roky“ (jakkoli osoby s trvalým pobytem jsou tuzemci) a které mu právo koupit si pole a lesy na jednu stranu přiznává, ale zároveň jej označuje prostřednictvím písmene a) za skupinu, na niž se nevztahují práva přiznaná podle něj tuzemci. Tož nevím, buď jsem něco zásadního přehlédl (což je dost možné, protože mě to zaujalo pouze jako abstraktní problém), nebo budu muset odlomit další kousek ze svého udržovaného mýtu o racionálním zákonodárci. Pokud někdo ví o správné cestě z bludiště, rád se nechám inspirovat a sošce racionálního zákonodárce veřejně vrátím tu část, kterou jsem mu tímto příspěvkem odlomil... A pokud taková cesta není, možná by stálo za úvahu dovytvořit u devizového zákona preambuli tvořenou větou „cizinec není našinec“ a nebo cizozemcům přímo směřovat písňovou radu, že „nemít pole, nevadí; zažít nudu – zde při výkladu právního předpisu – vadí!“. .