středa 4. července 2007

C.S.I. Bratislava

dobrý deň, prípadní čitatelia môjho prvého postu na jiné právo a prvého postu vôbec. ďakujem tvorcom blogu za ponuku, chápem ju (azda trochu domýšľavo) ako svojho druhu kompliment, aj keď, najmä s prihliadnutím na zostavu ostatných hostí, menej zaslúžený než by som sám chcel. ja si tiež jeden neodpustím: tá webstránka je skvostná. ja som sa zatiaľ na tom blogu vždy zdržal len na chvíľu, je totiž dosť zahanbujúce konfrontovať sa s tým, koľko iní ľudia stíhajú čítať a koľko magických names dokážu nonšalantne drop-núť. no, zahanbujúce - pravdupovediac, niektoré posty a niektoré diskusie k nim ma vyslovene vydesili.

pripravil som si preto plejádu presvedčivých dôvodov, pre ktoré sa na tom obdivuhodne starostlivom úsilí miestnych bloggerov a ich komentátorov o čo najkonkurencieschopnejší príspevok možno nebudem vedieť zúčastniť tak, aby som učinil zadosť čo len tým malým očakávaniam, ktoré by sa s mojím hosťovaním na JP prípadne mohli spájať. Vyberiem z tých dôvodov jediný: sú prázdniny, treba si oddýchnuť a toto teda bude podstatne viac "light" než to, na čo ste od domácich a hosťujúcich bloggerov zvyknutí.

už len preto, že z rôznych dôvodov momentálne podstatnú časť potravy pre mentálne cvičenia čerpám z amerických krimi-seriálov, osobitne zo CSI Miami a CSI Las Vegas. pre účely dnešného postu sa budem tváriť, že ide o z núdze cnosť. pred tým, než sa dostanem k tomu málu, čo chcem dnes naozaj povedať, krátky vstup do témy, ktorú by som žargónom a so sebaironickou licenciou nazval "Inter-penetrácia spravodlivostných úsudkov v právnom a popkultúrnom diskurze alebo Meta-fóra".

právo a popkultúra sú kognitívne otvorené sociálne subsystémy, miera otvorenosti ktorých sa síce líši (subsystém zábavného priemyslu - zo zotrvačnosti občas nazývaný kultúrou a občas dokonca umením - je nepochybne priepustnejší ako subsystém práva), ktoré sa však - a žiada sa mi povedať, že z povahy veci - nemôžu vyhnúť vzájomnej penetrácii ako dôsledku vzájomnej komunikácie ich epistemických, axiologických a "technických" aparátov. Profilujúce hodnoty oboch týchto subsystémov (a pri všetkej skepse, ony tam tie hodnoty sú, aj keď niekedy "len" na úrovni žánrovej estetiky) vyvierajú z toho istého ur-prameňa a aj preto sa spôsob transformácie týchto hodnôt do výrazových foriem, ktoré sú pre daný subsystém typické a ktoré aspoň približne zodpovedajú "estetickým" očakávaniam adresáta (estetickým v zmysle vzťahujúcicm sa k pravidlám a špecifikám žánru) nelíšia až tak zásadne, ako by sa vo svetle odlišnej finality týchto subsystémov (povzniesť a/alebo zabaviť vs. učiniť poslušným a zároveň chrániť pred násilím okolia) mohlo zdať. inými slovami, výstupy onej "expresívnej a evaluatívnej symbolickej komunikácie" (Přibáň, blogpost 31.5.), ktoré produkuje právno-aplikačná, resp. interpretačná prax - ak ich chápeme ako "zážitok" čakajúci na, resp. pýtajúci si spracovanie - sa na istej úrovni vnímania podobajú na výstupy expresívnej a evaluatívnej komunikácie, produkované, dajme tomu, Jerrym Bruckheimerom. stretnutie poznávajúceho (a preto nevyhnutne hodnotiaceho) subjektu s javom, ktorý si žiada morálny a/alebo estetický postoj v ňom spúšťa nástoje jeho morálnej/estetickej kompetencie, t.j. vedie ho k tomu, aby daný jav klasifikoval, napríklad, v schéme spravodlivý/nespravodllivý, alebo v schéme užitočný/neužitočný, pričom popkultúra ponúka takéto stretnutia rovnako často ako právo. napadá mi otázka - líšia sa alebo nelíšia poznávacie a klasifikačné nástroje, techniky a stratégie v závislosti od toho, či sa poznávajúci/hodnotiaci subjekt s oným javom stretol v ríši práva alebo v ríši popkultúry? a spôsob, akým subjekt štruktúruje, ukladá, klasifikuje a ďalej používa skúsenosť, ktorú získal v stretnutí s javom, vyžadujúcim nasadenie jeho morálnej kompetencie, je alebo nie je determinovaný finalitou subsystému, v rámci ktorého sa s týmto javom stretol? čiže: keď sa, napríklad, v Hercule Poirotovi ponúkne ako “správny” postoj, spočívajúci v tom, že detektív, nehľadiac na nič, len na vlastnú stavovskú česť a renomé, vdovu, dlhé roky týranú jej mužom, odhalí ako jeho vrahyňu a vydá ju justícii, ide alebo nejde o ten istý depozitár hodnôt, aplikáciu rovnakých poznávacích nástrojov a produkciu rovnako relevantných spravodlivostných úsudkov, ako keď sa v bulletine advokácie objaví teleologická analýza vybraných ustanovení trestného poriadku týkajúcich sa nestrannosti vyšetrovateľa?

vyzerá to naozaj ako žargón, takže skúsim jednu praktickú ukážku, to je to jediné, o čom som vlastne chcel od začiatku hovoriť. v CSI Las Vegas je viacero kladných postáv, ako špeciálne sympatický je koncipovaný jeden mladý afroamerický vyšetrovateľ s karibským dizajnom, volá sa Warrick Brown a je bývalý gambler. v jednom z dielov riešil "vraždu" iného gamblera. tento "zavraždený" gambler mal mentálne retardovaného brata, o ktorého sa poctivo staral. po úmornom vyšetrovaní, počas ktorého mal možnosť nadviazať citový kontakt s pozostalým bratom (dajme tomu, že sa volal Tom), Warrick zistil ako to bolo - gambler vsadil všetky peniaze, lebo to "nemohlo nevyjsť". nevyšlo to. aj s Tomom zostali úplne bez peňazí, hrozilo že Toma mu vezme sociálka, resp. pôjde do nejakého ústavu. lenže gambler mal uzavretú životnú poistku pre prípad úmrtia s poistným plnením v prospech svojho brata Toma. asi dva milióny dolárov. takže gambler doma nejako upevnil dýku a sám sa na ňu opakovane vrhol, fingujúc vraždu. zomrel, samozrejme. neviem to teraz dobre vygradovať ale skúste si to predstaviť: v záverečnej scéne je emotívne zreprodukovaný celý priebeh tej rituálnej sebažertvy, ktorú gambler podstúpil preto, aby Toma zachránil pred existenčnou katastrofou. doplňte tam fakt, že Warrick presne vedel, čo to je byť závislý od hráčskej vášne. prestrih na Toma, ktorý so slzami v očiach, nie celkom chápavo ale tušiac že dráma speje k vyvrcholeniu, hľadí na Warricka, ktorý jediný o veci vie a jediný môže rozhodnúť či vec uzavrie ako nevyšetrenú vraždu alebo ako samovraždu. urobí to prvé, zachráni Toma pred utrpením. urobí to druhé, vydá Toma napospas systému sociálnej starostlivosti, ergo určite aj citovej deprivácii. otvorene poviem, že som nemal najmenšie pochybnosti, že Warrick vrhne do kamery taký ten bruce-willisovský "ja-tvorím-vlastné-pravidlá" pohľad a elegantným krokom hlavného hrdinu odkráča do západu slnka (toto inak robieva v každom dieli Horatio Cane zo CSI Miami), činiť ďalšie spravodlivé a dobré skutky. presne to som od toho konca ako divák aj chcel. a oni mi to odopreli. Warrick povedal, že to je poistný podvod a že sa nedá nič robiť! keby takýto koniec z trucu urobil kanaďan, z afektu francúz a z presvedčenia rakúšan, nepoviem ani slovo. ale v americkom seriáli!? z kontextu pritom bolo nepochybné, že podľa tvorcov CSI urobil Warrick presne to, čo urobiť mal - v ďalších dieloch je to znova ten istý "správňak", proste sa ide ďalej, za jedným morálne správnym úsudkom nasledujú ďalšie. tu je (pokus o) vysvetlenie v intenciách toho pojmového rámca, ktorý som veľmi zhruba načrtol vyššie:

Naratív, vo finále ktorého je spravodlivosti učinené zadosť tak, že na úkor nevinnej obeti okolností, navyše geneticky a sociálne hendikepovanej, sa chráni majetok poisťovacej spoločnosti, s ktorou divák nedostal ani len tú najmenšiu príležitosť sa citovo stotožniť, je adresovaný nositeľovi socio-kultúrneho kódu, v ktorom súčasť legitímnych spravodlivostných očakávaní predstavuje ochrana súkromného vlastníctva bez ohľadu na osobu vlastníka a v ktorom súčasť rolových očakávaní vo vzťahu k policajtovi tvorí požiadavka bezvýhradnej neutrality (ozaj, ako asi dopadne kauza Košťál?). a iba pre nositeľa takéhoto kódu je tento naratív zrozumiteľný. súčasťou kánonu, na tvorbe ktorého sa - hoci aj konfrontáciou s ním - takýto adresát podieľa, je aspoň minimum rešpektu k akejkoľvek podobe legálneho podnikania, a absencia takpovediac automatických prezumcií, že enormné bohatstvo je výsledkom podvádzania a že dosahovanie zisku je spoločensky nežiadúce, ak nie rovno podlé. v spoločnostiach, ktoré sú kapitalistické nielen nominálne, ale aj reálne, jednoducho poisťovňa nemusí byť a priori ten zloduch, ktorého dramatizovaný príbeh potrebuje. a hlavne, poisťovňa nie je iba poisťovňa, ale aj potenciálny vyplácač dividend, penzií, atď. Warrickov otec, strýko, matka alebo sestra sú s veľkou pravdepodobnosťou, rovnako ako masa ďalších američanov, akcionári. ktovie, možno je takým akcionárom aj sám Warrick. možno cez dôchodkový fond, možno priamo, možno cez podielový fond, akokoľvek. jednoducho, v krajine, kde funguje trh s cennými papiermi, a polovica národa na ňom obchoduje alebo je inak zúčastnená, môže byť poisťovňa rovnako "kladný" vlastník ako majiteľ farmy a ako taká je aj ona spôsobilá "profitovať" zo statusu obete.

naopak, spolutvorca kánonu, tvoreného v čase postkomunistickej transformácie, je zároveň nositeľom kódu, v ktorom veľký majetok takmer automaticky vyvoláva asociáciu divokej privatizácie alebo podobného podvodu, kde samo slovo zisk je salonunfähig a kde horšie konotácie ako podnikateľ už vyvoláva iba tzv. finančný žralok (politikov nerátam, to je, samozrejme, pre všetky ostatné povolania beyond reach). pre nositeľa takéhoto kódu onen naratív nevyhnutne predstavuje kontraintuitívny výsledok morálne usudzovania. v jeho (t.j. napríklad v mojej, v čase pôvodného diváckeho zážitku) morálnej perspektíve totiž veľká finančná spoločnosť ako legitímny prvok rovnice vôbec nefiguruje. tie dva milióny dolárov ako nárok na poistné plnenie v celej tej kvázi-katarznej scéne v mojom vnímaní nepôsobili ako niečo, čo by niekomu patrilo a malo alebo nemalo patriť inému, ale "len" ako kulisa pre konfrontáciu, v ktorej majiteľ tých peňazí vôbec nemal miesto - konfrontáciu medzi povinnosťou k pravde ako "remeselnému" cieľu a povinnosťou k akejsi inštinktívne chápanej ekvite.

(dokonalú kontextovú ilustráciu k môjmu diváckemu Bildung ponúka súčasná slovenská diskusia k niektorým re-reformám, na ktoré sa chystá-nechystá miestna socialistická vláda. už neviem presne komu, či premiérovi alebo ministerske práce (mám pocit, že obom, ale fakt neviem), sa podarilo dôchodkové správcovské spoločnosti ako správcov individuálnych penzijných účtov pridopodobniť k tzv. nebankovým subjektom, čiže spoločnostiam založeným na klasických pyramídových hrách. a z predstavy, že by súkromné zdravotné poisťovne mali v sektore podnikať so ziskom, sa ministrovi zdravotníctva, opäť spolu s premiérom, robí hmla pred očami. tie by si v CSI Bratislava užili. sám Warrick by išiel poistné vybrať, možno aj s drobným bonusom pre policajné odbory.)

vrátiac sa k pôvodnému adresátovi toho kódovaného naratívu ... ale vlastne nechám už tak, nie je vylúčené, že si writer toho dielu proste trochu viac vypil alebo šnupol a nejak neustrážil ten koniec. po reklamnej prestávke sme späť...

9 komentářů:

Andrej Kelemen řekl(a)...

Na úvod si neodpustím poznámku, že absencia kapitálok na začiatku vety robí text pomerne nezrozumiteľným, takpovediac hard, najmä ak každá z viet má tak šesť riadkov :)

Techniky poznávania a kasifikácie v rámci práva a popkultúry sa možno líšia v tom, že kým právo sa programovo snaží zachytiť a spracovať všetky okolnosti prípadu, tak aby výsledok bol čo najlepší a najspravodlivejší, popkultúra niektoré prezumpcie vydáva za fakty a cielene niektoré okolnosti vyzdvihuje a iné zatláča do úzadia, pretože cieľom je čo najlepší príbeh.

Tu si možno začnem sám odporovať, lebo aj prácou právnika - advokáta je obhajoba záujmov klienta vytvorením príbehu, v ktorom klient vystupuje ako kladný hrdina. A aj na tomto blogu bolo už rozoberaných viacero judikátov, kde výsledkom práce sudcu bol najmä úžasný príbeh.

Radek Policar řekl(a)...

Dovolím si k mým slovenským "předřečníkům" přidat jeden český hlas z Moravy. Za prvé bych chtěl poděkovat Radoslavu Procházkovi za otevření zajímavých otázek. Za druhé díky za to, že už konečně vím, jak zmíněný díl CSI dopadl:-) Třetí dík pak vyslovuji z toho důvodu, že je potěšující číst velmi podnětný post bez toho, aby autor neustále "dropoval magická names" či ještě hůř nechával v textu hádanky, u kterých ani není zcela jasné, jaká magická jména se za nimi skrývají (takový Da Vinci Code pro profesory teorie práva).
Teď k otázce, kterou Radoslav Procházka položil. Mám za to, že jde o "ten istý depozitár hodnôt, aplikáciu rovnakých poznávacích nástrojov a produkciu rovnako relevantných spravodlivostných úsudkov", a je jedno, zda zpracovávám podnět z oblasti popkuktury či právní praxe.
Pravidelně se setkávám s tím, že se lidé ztotožňují s postoji moderátorů či reportérů bulvárních "publicistických" pořadů, které jsou popkulturou, ovšem horší úrovně než je ta, kterou produkuje Jerry Bruckheimer. Neboť v těchto pořadech platí to, co popisuje Andrej Kelemen.
Za sebe pak musím říct, že beletrie, divadlo, ale jistě i kvalitní televizní popkultura(?) mě obohacují v mém myšlení o právních otázkách. Bezpochyby popkultura přináší kvalitní podněty pro uvažování o právních otázkách, ale je k těmto podnětům třeba přistupovat s kritickým myšlením, obdobně jako k článkům v Bulletinu advokacie i advokácie nebo rozhodnutím soudů.
V návaznosti na závěr postu o střetu narativu s prostředím diváka lze soudit, že vytváření si spravedlnostních postojů na základě setkání s popkulturou může být i prospěšné, ale jen za určitých omezených podmínek. Konkrétně, je-li tou popkulturou série CSI kdekoli mezi Seattlem a Bostonem a prostředí diváka se nachází kdekoli mezi Aší a Čiernou nad Tisou.

P.S. Za velká písmena na začátku vět bych se taky přimlouval.

david kosar řekl(a)...

ad kapitálky: za sebe můžu říct, že se mi absence velkých písmen na začátku vět naopak líbí. má to styl! a k tomu převyprávěnému příběhu to tak nějak sedí.

ad post: moc zajímavé, ale "light" mi to zrovna neprijde:)

Tomáš Sobek řekl(a)...

"... na tom obdivuhodne starostlivom úsilí miestnych bloggerov a ich komentátorov o čo najkonkurencieschopnejší príspevok ..."
Kladu si memetickou otázku, co je zárukou konkurenceschopnosti postu, tedy jeho schopnosti získat na trhu komentářů co největší podíl. Má např. v průměru lepší vyhlídky krátký post než delší? Je "dropování magických names" atraktivní nebo to spíš odpuzuje? Je aktuálnost sexy? Pomáhají obrázky? Záleží na jménu (titulu, funkci, statusu) bloggera? Je košilaté téma zárukou úspěchu? ...

jan prevratil řekl(a)...

1) S ulehčením a zároveň radostí kvituji, že nejsem jediným příslušníkem právnické obce, který si v těchhle poněkud obskurních "whodunnits" libuje - kdo neviděl, neuvěří... že nejlépe se stopy hledají potmě (ve světle speciální baterky opatřené tu modrým, tu červeným sklíčkem), že v počítači najdete srovnávací databáze na všechno (které sice pracují automaticky, ale aby nebyla nuda, pro jistotu promítají všechny porovnávané typy ptačích per/střelných zbraní/průmyslových lepidel neskutečnou rychlostí na monitor), že technik zkoumající místo činu zároveň dokáže brilantně vyslýchat svědky a podezřelé a v závěru s nasazením vlastního života zneškodnit a zadržet pachatele...

2) Nad rozporem mezi morálkou C.S.I. a morálkou běžného Středoevropana už jsem po skončení některých obzvláště vypečených dílů také uvažoval. Nevím ale, zda bych ten posun přičítal specificky postkomunistickému hodnotovému vyprahnutí (i když samozřejmě hraje svou roli) - vždyť třeba ve vraždě v Orient Expresu Poirot odhalí úkladnou vraždu spáchanou ve spolupachatelství dvanácti osob, ale nakonec nechá lékaře a ředitele rozhodnout, zda věc ohlásit policii - a jelikož šlo o vraždu "spravedlivou", protože "zaslouženou", vše se samozřejmě svede na fiktivního mafiána. V mnoha jiných detektivních příbězích nechá detektiv uniknout pachatele "čestného" zločinu nebo mu alespoň dá náskok, případně nechá zloducha spáchat sebevraždu, aby se věc nemusela dostat před soud...

Pokud bych z toho měl vyvozovat dalekosáhlé a tudíž velmi nejisté závěry, řekl bych, že jsou Evropané podvědomě přesvědčeni, že spravedlnosti se nelze vždy domoci pořadem práva, a že by tudíž v odůvodněných případech neměl být její svémocný výkon postihován. Vzhledem k historickým zkušenostem, které velká část Evropy s nezávislostí justice má (nemyslím teď jenom vlivy politické, ale též sociální, náboženské či národnostní), by mi takový závěr nepřišel dvakrát udivující.

Naproti tomu v podání C.S.I. je právo s jeho specifickými aktéry, postupy a zárukami jediným přípustným způsobem, jak spravedlnosti dosíci. Můžeme se ovšem ptát, zda takový přístup je (i) součástí amerického snu nezatíženého feudálním či totalitním dědictvím, (ii) niterným přesvědčením scénaristů páně Bruckheimerova impéria, nebo (iii) nezbytnou premisou pro osvětové vyznění seriálu - nedopouštějte se úvěrových podvodů, protože na to Warrick stejně přijde; nevražděte vrahy svých blízkých, protože vezmete-li spravedlnost do vlastních rukou, stejně skončíte Horatiovou péčí za mřížemi.

V každém případě je ovšem tahle nekompromisní vize myslím specificky americká - průměrný evropský scénarista neodolá, aby nenechal detektiva alespoň váhat. Jestli to je známka vyšší schopnosti Evropanů vnímat spletitou realitu života, důkaz jejich morální nevyhraněnosti, nebo zvela irelevantní okolnost, si netroufám soudit.

3) Ke vztahu mezi právem a (pop)kulturou z druhé strany: ve své práci (asistenta soudkyně SPS ES) bych uvítal, aby v jedné fázi - během jednání - bylo právo mnohem více "pop".

Procesní předpisy soudu totiž upravují velmi přísnou koncentraci řízení - s výjimkou novot nelze na jednání uvádět dříve neuplatněné skutečnosti, což znamená, že odpadá zpřed českých soudů známá funkce jednání jakožto stádia, v němž se teprve vynesou pořádné špeky.

Díky tomuto omezení advokáti zpravidla moc nevědí, čím v úvodní řeči (která je alespoň pro ně těžištěm jejich účasti) soud oblažovat, a zpravidla opakují svoji argumentaci ze spisu. To ovšem není dvakrát plodné, protože před jednáním si soudci argumentaci stran prostudovali, soudce zpravodaj k ní zpracoval poměrně obsáhlou zprávu naznačující relevantní problémy a možná řešení a senát celý případ prodiskutoval.

Co tedy na jednání očekávám (a co myslím očekávají i soudci)? S výjimkou banálních případů, kde jsou řeči zbytečné (a lepší advokátí to ví a pouze odkážou na to, co už napsali), chci slyšet příběh. Narativ založený na týchž relevantních skutečnostech, ale kvalitativně odlišný, protože oproštěný od konstrukcí právní technologie. Příběh o dobru a zlu, tedy vlastně pohádku, v níž mi strana vysvětlí, proč by ve sporu měl soud jako deus ex machina zasáhnout v její prospěch a poskytnout jí její "dokud ještě neumřeli, žijí tam šťastně dodnes". Příběh zpestřený metaforou a nadsázkou, který sice nebude s to převážit nad realitou traktovanou v právních pojmech - zpravidla proto, že v něm budou mezery a protimluvy a protože bude opomíjet méně příznivé okolnosti, ale který mi nicméně umožní vžít se do postavení nebožáka, se kterým Komise vymetla, nebo naopak do role nevinné Komise, která do úmoru dře ve prospěch veřejného blaha a která je křivě osočována vychytralými žalobci, kteří se snaží vyhnout následkům svého protiprávního chování. Příběh, který bude apelovat přímo na spravedlnost, a nebude proto uzavřen do slupky práva, které je jejím poddaným a nemůže jí tudíž odporovat.

Asi nikoho nepřekvapí, že byť jen náznaku "narativního plaidoyer" se dočkám zřídka, a většinou mám po jednání pocit, že kdyby se začalo rovnou otázkami pokládanými soudci (které směřují k dozjištění skutků a vyjasnění pozic stran), svět ani moje vnímání případu by nebyly o nic chudší. O to cennější jsou pak výjimky - třeba když španělská advokátka zhustila poměrně složitý spor týkající se výjimek ze španělských pravidel územního plánování coby státní podpory do úvodní věty "Komise tvrdí, že pokud se rozhodnu na části zahrady u svého domu postavit obchodní centrum, nemusím za to nic odvést radnici". Prohrála, protože neprokázala, že by v případě, na který se výjimky nevztahovaly, něco odvést musela. Ale kdykoliv si vybavím její první větu, cítím podobné lehkomyslné povznesení, jako když Horatio přes černá skla svou dikcí věčně unaveného muže (doufám, že je v českém dabingu podobně dobrý, jako francouzská verze) pronese k zadrženému: "Nemusíte nic říkat. Důkazy už Vás usvědčily."

Anonymní řekl(a)...

Ďakujem za všetky reakcie. Pôvodne som bol v reakcii na komentáre vzletnejší a zhovorčivejší, ale po piatich pokusoch publikovať môj komentár som ho napokon celý stratil a druhýkrát už to nikdy nie je také, ako prvýkrát. Čiže som síce prihlásený ako anonymný, ale v skutočnosti sa hlásim k tomu, že som to ja, autor postu R.P.

Ad Jan Převrátil:
Počul som aj z druhej, ale aj z prvej ruky (od viacerých služobne starých reférendaires na ESD), že mnohí sudcovia príliš svedomito tie správy spravodajcu nečítajú. Ale to, že ich nebaví sedieť na pojednávaniach, je notorieta, takže do písmenka súhlasím s potrebou "narativizácie" ústnych prednesov. Ja sám sa o čosi podobné mienim aspoň zľahka pokúsiť, keď sa prvýkrát dostanem na nejaké pojednávanie ako advokát. Zatiaľ sa mi ale zdá, že k používaniu analógií (či dokonca alegórií) tendujem najmä vtedy, keď mi tzv. legalistické argumenty chýbajú, alebo sú v nich neprehliadnuteľné medzery. Niekedy sa to ale podarí nie ako náhrada za "skutočnú" argumentáciu, ale ako jej ilustrácia : dodnes mám dobrý pocit z toho, ako sa mi do judikatúry slovenského ústavného súdu re nezávislosť súdnej moci podarilo (s pomocou "môjho" sudcu, samozrejme, dnes kolegu vašej šéfky na SPS)prepašovať "americké" podobenstvo o meči, ktorým vládne výkonná moc a peňaženke, ktorou vládne parlament. Iní by povedali, že to tam svieti ako päsť na oko, ale nám s Danom sa to páčilo.:) (Takto to vyzerá, keď niekto káže vodu o name-droppingu a sám to víno pije plnými dúškami.)

Ešte som tu mal zmierlivé a úctivé slovo pre pána kolegu Sobka, ale tuším, že ešte dostanem príležitosť, tak si ho ušetrím na nabudúce.

Jakub Kocmánek řekl(a)...

Ad vzdělávací vyznění CSI - tuším, že jsem se kdysi dočetl, že tyhle seriály - plus Law and Order (žel netuším, jestli i tyto spadají do téže produkční stáje) vznikají ve spolupráci s oficiálními policejními strukturami - tedy je jejich "morální ostrost" možná postrčena i tímto propojením.
Amerických seriálů, které si z přesného znění zákona až tolik nedělají by se asi našla spousta, momentálně mi tane na mysli slátanina zvaná v originále tuším Tropical Heat, myslím, že stopy jisté "neostrosti" by se daly vypozorovat i v takovém Jakeu a Tlusťochovi...

Anonymní řekl(a)...

Velmi pekny post, taky ozivujuci, netradicny, ziadna nuda, len tak dalej ! :)

Jakub Jošt řekl(a)...

Viem si predstavit, ze by sa s postojom toho rasta policajta stotoznil este aj iny typ clovek. Napriklad taky, co by sice povazoval poistovnu za privatizerov, zralokov a kapitalistov, avsak on nechce bojovat ich metodami. Zaroven sa vsak prilis nestotoznuje ani s vlastnictvom ako takym. Jedine s cim sa stotoznuje, je zakon, a ten hovori jasne. Pracovny nazov takehoto cloveka je sudca Dred.

Inak, priklanam sa k malym prvym pismenkam a tiez sa mi to nezdalo az tak light (teda aspon prve dva razy co som to cital).