úterý 13. března 2007

Rock ´n Roll a Der Fall Steinmann

Respektovaný profesor veřejného práva Theodor Steinmann na respektované německé univerzitě náhle a zcela nerespektovaně oznámí, že odchází do předčasného důchodu. Jeho bývalý žák se po návratu na stejnou respektovanou univerzitu coby profesor o několik let později vydává po stopách údajného skandálu a životní historii svého bývalého profesora.

Tak by se dala ve zkratce popsat hlavní zápletka delší povídky, kterou napsal Joseph Weiler a která je (zdarma) ke stažení zde. Poprvé jsem ji četl před několika lety a nedávno jsem se k ní dostal znovu a znovu ji přečetl. Je stále stejně dobrá a vřele doporučuji všem, co čtou anglicky (existuje i německý překlad, ale ten není zdarma přístupný, neboť byl vydán jako kniha v Německu).

Povídka má dost předvídatelnou zápletku a v mnoha ohledech se jedná o klišé, takový Harlequin z akademického prostředí. S Weilerem spějeme od počátku ke smutnému a předvídatelnému rozuzlení a osobně vnímanému selhání jednoho člověka v Německu pod hákovým křížem. Na druhou stranu ale není dějová linie to hlavní a nejzajímavější; tím nejzajímavějším jsou „drby“, postřehy a vtipy z akademického prostředí, kterými je celá kniha prošpikována. Weiler jimi uvádí své postavy, místa ve své povídce (německé univerzity, Oxford a Cambridge) a okolnosti příběhu. Často hraničí se sarkastickými vtipy a jsou bez výjimky výtečné. Je zřetelné, že Weiler dokonale zužitkoval poznatky ze svého života akademického nomáda (Weiler je absolventem Evropského univerzitního institutu a Cambridge). Vtipný je kupříkladu hned popis začátku události, která vedla k předčasnému Steinmannovu odchodu:

„About six or seven months before his announcement, Steinmann stopped by my office, the first time he had ever done so, slightly excited (or is this something I added later?) and declared that he would sit on the Committee selecting candidates for the second Chair of Public Law. I was a bit surprised since I knew he always declined those jobs, even though he was asked practically every time there was an appointment to be made. I had once asked him why he always refused. "They are all the same'' he hadexplained, referring to the applicants, barely hiding his contempt. "Gut, or Sehr Gut in their first and second State exams, a Doctorate and Habilitation with a Summa, a year at Harvard, or Michigan or Berkeley, good English, bad French, some of them even mention that they play the piano.'' I am not the type to blush and I was thankful for that fact, since he could be describing me. Not long before he had written my references for America (Columbia) and I used to mention (no longer) water-colour painting in my cv.“

Čím to, že ve výčtu chybí NYU?

Z naprosto jiného soudku: nedávno jsem v pražském Národním divadle shlédl Stoppardův Rock´n Roll. Byla to síla, tedy hlavně když se pod náporem The Plastic People of the Universe, kteří byli živou „předkapelou“ pro představení a byly též zakomponováni do jeho průběhu, klepala (nejen) galerie Národního divadla. Představení bylo výtečné, i když zápletka také možná trochu klišoidní (setkávání obstárlého nicméně stále věřícího cambridgeského komunisty Maxe s českým akademikem a později disidentem Janem). Taktéž ale vřele doporučuji.

Průnikem obou zdánlivě nesouvisejících soudků je bilance totalitární minulosti v akademickém světě. Doufám, že si, pokud možno raději v beletristické (hororové?) formě, jednou přečtu o tom, jak to vypadalo na českých právnických fakultách za komunismu. Zatím se toto téma občasně a kuse nakouslo v memoárové literatuře, nicméně takový román, to by byly hody ...

6 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...

Pekna kniha -- stejne pravdiva jako (nektere) pravnicke akademicke clanky ale lepe napsana. ;)

Treba (cca.): Kdo nastoupi jako posledni, obvykle za sebou zabouchne dveře. (Mj. o mladych vysokoskolskych vyucujicich zasedajicich v komisi vybirajici nove vyucujici.)

Puvodni nazev novely "Removed" je myslim o dost lepsi. (Nebo mi v nemcine unikl nejaky dvojsmysl?)

Roman z komunistickych pravnickych fakult v 50. letech, to by bylo maso. (Stoji v tomhle ohledu Knappovy pameti za to?) Naproti tomu, roman z pozdejsi doby by nemel takovy drajv. Prece jen, v 70. a 80. letech cesti akademici spise meditovali o pravidlech socialistickeho souziti a o jsoucnosti statu a prava nez o tom (cca.), zda si potomek rozvedene arijske manzelky Zida muze vzit Arijce.

Michal Bobek řekl(a)...

Knappovy "Proměny času" jsou fantastický kousek: přesně dokazují to, že memoáry se nepíší proto, aby autor připomínal, ale proto, aby se zapomnělo. "Selektivní" pamět autora je až zarážející, stejně jako překrucování faktů - při čtení by měl člověk dojem, že Knapp byl v padesátých letech málem politicky pronásledován ...

Jan Petrov řekl(a)...

Az budu starsi, treba to pochopim: Muze Vam byt jedno, co si o Vas budou lide myslet po Vasi smrti. (Pro intelektualy: Nesmrtelnost, konkretne rozhovory Hemingway-Goethe.) Proc psat ruzovy obrazek a nedat do Vasi (mozna) posledni knihy vse? Moznost vydat knihu posmrtne?

Lada Vyhnánek řekl(a)...

K Janu Petrovovi. Víte proč?

Teď nedávno jsem četl celkem dobrý postřeh od Scrutona. Zatímco si člověk dokáže celkem lehce představit, že zemře a dění na světě se dál bude odehrávat bez jeho hmotné přítomnosti, nedokáže si představit svět bez svého Já.
Aniž bychom ji totiž nahlíželi ze své perspektivy, nemůžeme si totiž budoucnost vůbec představit. A naše Já pochopitelně velice nelibě nese, pokud se o něm ostatní vyjadřují pohrdlivě.

Není nám prostě jedno, co se o nás bude číkat po smrti:).

Jakub Jošt řekl(a)...

Ad Lada Vyhnanek...Scruton to povedal pekne, ale podla mna to nevystihol. Akademici cely zivot pracuju so svojim egom. Chcu, aby ich vysledky boli kvalitne. Avsak pravidlom je, ze ak su kvalitne, dostane sa im uznania. Preto casto tento myslienkovy postup preskocia, a cakaju uz len uznanie. Ak sa im uznania dostane, prichadza najdolezitejsia cast, ktoru som ako nepsycholog nazval internalizacia uznania. Cloveku je nanic, ked ho uznavaju ini, bez nejakej vazby na neho. Preto sa teraz uz moze uznavat aj on sam, pretoze si stanovil uznanie inych ako podmienku pre vlastne uzanie sabeho seba. Ciste pohladenie ega, nic viac a nic menej. Priznat si chybu znamena napadnut kazdu cast tohto zloziteho/jednoducheho procesu.

Michal Bobek řekl(a)...

Ad J. Jost: skvely postreh. Z meho empirickeho videni ceske akademicke tvorby mi ale unika nutna souvislost mezi chticem po uznani a kvalitou vystupu. Obavam se, ze v CR neni druhe vnimano jako nutna podminka prvniho: v opacnem pripade bych si nedovedl vysvetlit, proc nekteri lide vubec pisou.