neděle 18. února 2007

Přehled judikatury a malé zamyšlení

Nejprve malá reklama: výběr těch nejzajímavějších rozsudků ESD za měsíce prosinec a leden spolu se stručnými anotacemi, který vychází v Soudních rozhledech, je dostupný zde.

Spolu s přehledem rozsudků zpracovávám zajímavosti ze Soudního dvora. Při informování o tom, že se Soudní dvůr rozrostl na 27 soudců, jsem si nemohl nevzpomenout na Richarda Posnera, který se mezi tisícem jiných věcí zamýšlel taky nad počtem soudců přijatelným pro jakoukoliv soudní instituci. Podle Posnera je limitním počtem soudců justičního tělesa devět; nad tento počet ztrácí deliberace podle Posnera charakter soudního rozhodování a blíží se spíše zákonodárné rozpravě (Srov. Richard A. Posner: The Federal Courts. Challenge and Reform (Harvard University Press 1999) na s. 131. ). Zajímavé je především to, že Posner považuje výhrady proti počtu jedenácti soudců za „zjevné“ (tamtéž, v pozn. č. 11). Připomínám, že Velký senát Soudního dvora čítá právě jedenáct soudců ...

7 komentářů:

Jan Mates řekl(a)...

Dovolil bych si Vás opravit :-), dle Jednacího řádu Soudního dvora čítá velký senát 13 soudců Článek 11a.

Zajímavým tématem pro blog by mohla být otázka, zda případně do budoucna povolit disentní stanoviska. Nedávno na toto téma hovořil na CERICu prof. Takis Tridimas, a argumentů proti je samozřejmě mnoho, na druhou stranu by nebylo třeba za každou cenu dosáhnout kompromisu a rozsudky by mohly být jednoznačnější. Zbavili bychom se onoho hlasování po jednotlivých odstavcích (pokud se soudci nemohou shodnout).

universal_observer řekl(a)...

no ono take sudy co su tak vytazene by sa potrebovali znasobit (i.e., ani v Cesku nie je iba jeden sud, ale desiatky ak nie stovky). t.j. ECJ, ICJ prestavaju byt uz akymisi ustavnymi sudmi, ktore su opodstatnene iba jedny..

Jakub Jošt řekl(a)...

Ad universal_observer : Jedna vec je, ze tu situaciu mozeme vnimat ako koren nejakeho problemu - teda nedostatok sudcov. Druha vec je, ze to mozeme vnimat ako symptom ineho problemu - teda zmena charakteru ustavnych ci najvyssich sudov. Totizto, ak su sudy vytazene, tak to moze byt napriklad aj tym, ze maju neumerne velku caseload. Riesia prilis mnoho pripadov, s prilis nizkou dolezitostou, namiesto urcenia nejakych veducich principov, ci specificke vymozenie zakladnych prav a slobod (myslim, ze Jan Komarek o tom pise v clanku In Court We Trust..., v suvislosti s ECJ) . Aj ked myslim, ze tu je to cisto problem velkosti jednotlivych "panelov". Holt, 11, 13, ci viac ludi, to skutocne uz moze pripominat skor parlament. Aj ked neviem, ako presne urcit tu hranicu ako Posner...ale verim Posnerovi:).

Jan Komárek řekl(a)...

Juj, tak to by se mi stávat nemělo, s ohledem na to, že o Soudním dvoře pořád píšu. Zjevně jsem se díval do staré verze Statutu, kterou mám staženou u sebe v počítači, a nenapadlo mě zkorigovat ten údaj se současností. Děkuji.

Knížka, kterou jsem právě dočetl (Neil K. Komesar: Law's Limits. The Rule of Law and the Supply and Demand of Rights (Cambridge, CUP 2001) - krásně ukazuje, jak mohou soudy ovlivňovat svůj nápad také mimo jiné tím kolik a jakých (jak široce a také "pevně" vymezených) práv přiznají (on o tom píše už Posner v té knížce, na kterou odkazuji v postu, Komesar ale dělá poměrně sofistikovanou analýzu, kde navíc srovnává efektivitu a reprezentativnost + míru participace při rozhodování jiných institucí, než soudů, při ochraně práv). Soudní dvůr je v tomhle směru v takové pasti: na jednu stranu sám sebe legitimizuje tím, že ochraňuje jednotlivce (čímž také samožejmě dostává do rukou účinný nástroj na prosazování práva ES na vnitrostátní úrovni - o tom jsou napsány stohy článků a knih), na stranu druhou má omezenou institucionální kapacitu ta očekávání jednotlivců naplňovat. Problémy si přidělává také svými sofistikovanými a nadměrně komplikovanými doktrínami - např. jen věštec dnes může u mnoha ustanovení říci, že mají přímý účinek, popř. že je možné některé z ustanovení práva vykládat eurokonformně (v tomhle směru nemilosrdně kritizuje judikaturu ESD generální advokát Mazák ve svém stanovisku, na které jsem tady upozorňoval).

Jeden z problémů současného (nejen evropského) soudnictví je také juridifikace všeho společenského života (nejen politiky, problém, o kterém tady a tady psal Zdeněk Kühn) a regulace. Lidé dneska zkrátka vidí řešení všech svých problémů v právu a v institucionaliziovaném systému na jeho vynucování, ne v jiných společenských mechanismech. To je ale úvaha ne na samotný post, ale článek nebo rovnou knihu. V češtině o tom psal mj. P. Holländer: Kolaps „soudcovského státu“: běží odpočítávání? (in: V. Hloušek a V. Šimíček (eds.): Dělba soudní moci v České republice (Masarykova univerzita v Brně, Politologický ústav, 2004)).

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K cislu devet: Posner neni Buh, takze prepokladam, ze vychazi z poctu soudcu NS USA (mimochodem, puvodne bylo soudcu na NS USA tusim jen sest, a kdyby vysly plany FD Roosevelta na konci 30. let, mohlo jich byt vice nez 9). Takze si nemyslim, ze devet je nejaka rigidni hranice. Ale rekneme, ze 19 soudcu ruskeho Ustavniho soudu je uz fakt prilis. Jestli je ale hodne 13 soudcu velkeho senatu ESD, to tak jiste neni.

Jan Komárek řekl(a)...

A teď si představme, jak "právnicky" probíhalo rozhodování ESD v případě Komise v. Cresson (C-432/04, zkorumpovaná komisařka, kde poté, kdy se Soud zabýval na několika desítkách odstavců tím, co všechno ošklivého napáchala, tak konstatoval, že "S přihlédnutím k okolnostem projednávaného případu je nicméně namístě mít za to, že určení nesplnění povinností představuje samo o sobě přiměřenou sankci") nebo u "luganského" posudku (1/03 - tam zase šlo o kompetence členských států v oblasti mez. práva). Oboje rozhodovalo plénum, tj. 25 soudců.

Ale jinak samozřejmě souhlasím, nevím nakolik to má Posner podložené, tvrdit, že devět nebo deset soudců je limitní počet. Nicméně konferenční sál na Soudě již vypadá imposantně - obrovský kruhový stůl, mikrofony, účastníci už tuším sedí ve dvou řadách...

Michal Bobek řekl(a)...

U počtu soudců vrcholných soudů není žádná magická hranice: je to jenom kontinuum, jakýsi postupný přerod, kdy na jedné straně je ještě kompaktní instituce, která je schopna se sejít u jednoho stolu a věci si vyříkat (a to může být klidně v devíti, ale i v patnácti či dvaceti) a na druhé straně je generální ředitelství Českých drah či Česká správa sociálního zabezpečení s desítkami senátů, které jediné, co sdílejí, je ústřední topení.

Všechno to ale má o hodně hlubší kořeny - od vnímání moci soudní přes funkci vrcholných soudů až po možnosti selekce nápadu apod. Některých z těch věcí jsem se dotknul tady (http://www.eui.eu/Personal/
Researchers/mbobek/docs/curia.pdf), jiné, s ohledem na fungování judikatury a systému jsou tady (http://www.eui.eu/Personal/
Researchers/mbobek/
docs/judikatura.pdf) a to největší terno teprve píšu ;-)