neděle 26. listopadu 2006

Judicializace politiky aneb hrozí nám soudcovský stát? Část I.

Chtěl bych se v několika následujících příspěvcích zamyslet nad otázkami soudcovského státu (nebo judicializace politiky), o kterých se čím dále tím více mluví i u nás, pohříchu ale obvykle zcela nezasvěceně (viz různé teze o soudcokracii atp.).

I. ÚVOD
Diskuse o obecném postavení justice v dělbě moci a o státní správě soudnictví nejsou ve střední Evropě ničím novým. Lze říci, že tato diskuse probíhala po celou dobu První i Druhé republiky a po roce 1948 z důvodů daných povahou režimu byla jen přerušena. Po roce 1989 se tak rozpoutala opět naplno.

Typickou ukázkou prvorepublikové diskuse je tento názor prvorepublikového soudce Karla Krchy:
„Jen tehdy budou soudcové skutečně a doopravdy úplně neodvislí, když budou míti jistotu, že o jich životních a služebních otázkách nebude rozhodovati nekontrolovatelně justiční správa, nýbrž když jich úprava díti se bude způsobem redukujícím co nejvíce možnost stranického a nevěcného rozhodování o nich. … Poukazy na to, že by se pak soudcové stali se státem ve státě, že bylo by tu nebezpečí zneužití jich naprosté neodvislosti pro výkon vlády, že parlamentní zodpovědnost ministerstva spravedlnosti stala by se ilusorní atd., jsou vesměs liché a nepodstatné, neboť podle našich intencí šlo by přece jen o obmezenou autonomii v rámci ústavy za kontroly a spoluúčasti justiční správy, disciplinární a trestní zákonodárství skýtalo by dostatečnou garanci proti soudcům nehodným … Uvážíme-li, že dnes ministrem spravedlnosti může se státi i člověk bez morálních skrupulí, který bude klásti blaho a prospěch státu a že týž má faktickou soudce podle libosti persekvovati a terorisovati, aby docílil určitých výsledků, o něž by event. šlo, pochopíme, že tady tkví nebezpečí pro politické ovlivňování buď soudců všech, neb některého určitého soudce jednotlivce.“ Krcha K.: Ne odpolitisování soudců, ale soudní správy, 18 Soudcovské listy 53, str. 55 (1937)

Lze říci, že současný diskurs týkající se postavení justice pozůstává ze dvou hlavních témat: 1) otázky správy justice (řízení ministerstvem spravedlnosti vs. zcela autonomní postavení justice v čele s nejvyšší soudcovskou radou, event. různé varianty obou systémů), a 2) otázky dalekosáhlého judikování soudů, jehož právní a politické dopady daleko přesahují původní představy myšlenkových architektů dělby moci (soudcovský aktivismus). Obě otázky spolu vzájemně souvisí, ovšem toliko nepřímo: je pravděpodobnější, že justice bude asertivnější vůči exekutivě a legislativě, pokud bude současně zásadně zajištěna její nezávislost (jak upozornila má italská kolegyně, italská justice by si těžko mohla „troufnout“ stíhat vrcholné politiky včetně Berlusconiho, pokud by současně nebyla dokonale zajištěna její nezávislost na exekutivě).

Chtěl bych pohovořit o obojím aspektu nezávislosti justice, tedy jak o její správě, tak o soudcovském aktivismu. Má prvá teze bude, že současná podoba české správy justice ministerstvem spravedlnosti není ideální, v čemž se ztotožňuji s opakovanými nálezy Ústavního soudu. Současně si nemyslím, že by ideální podoba správy justice byla prostřednictvím silné nezávislé soudcovské rady, a to z důvodů nebezpečí totální separace justice od společnosti, což by nebylo ani v souladu s principem brzd a rovnováh. O tom však na tomto blogu někdy později (předpokládám v třetím pokračování).

II. SOUDCOVSKÝ AKTIVISMUS V DVOJÍM POJETÍ
Má druhá teze se týká soudcovského aktivismu. K tomuto tématu existuje nepřeberné množství definic, často si navzájem odporujících (pro ukázku srov. např. tuto stať, jejíž výhodou je hlavně stručnost). Podle mne lze rozlišit soudcovský aktivismus largo sensu a stricto sensu. Aktivismem stricto sensu rozumím rozhodování soudů, které vykládají a spoluvytváří vysoce neurčité právní principy nebo normy, event. řeší normativní konflikty s ohledem na fikci bezrozpornosti právního systému, případně modifikují apriorní význam právních norem v případě rozporu tohoto významu s účelem právní normy v individuálním případě (samozřejmě pokud je takováto modifikace s ohledem na všeobecně sdílené standardy výkladu práva možná). Rozhodnutí daná takovýmto výkladem obvykle doplňují dosavadní právo a mají významný celospolečenský dopad.

Aktivismem largo sensu rozumím nadto též rozhodování soudů v situacích, kdy jejich rozhodnutí (lhostejno, z jakých norem vychází, tedy ať z norem určitých nebo neurčitých) bude mít dalekosáhlý dopad na politiku (např. stíhání vysoce postaveného politika – viz příklad současného stíhání Berlusconiho v Itálii, potencionální dopady Kubiceho zprávy před českými soudy, ať již v řízení trestním či v řízení na ochranu osobností atp.). Zatímco aktivismus v prvém pojetí může představovat problém pro soudce-formalistu, aktivismus v druhém pojetí bude představovat problém pro soudce, který není na zbývajících dvou mocech nezávislý, a proto se obává politického dopadu kauzy, kterou ovšem formálně vzato nějakým způsobem zcela jistě rozhodnout musí.

Chápeme-li aktivismus takto, je aktivismus v obojím pojetí (largo i stricto sensu) nezbytnou součástí současné evropské justice, a současně vyvolává dodatečný apel na skutečnou nezávislost justice – čímž se vracíme zpět k otázce prvé, tedy jak takovouto nezávislost zajistit (na tomto blogu někdy později).

III. NUTNOST SOUDCOVSKÉHO AKTIVISMU JAKO DŮSLEDEK SOUČASNÉHO POJETÍ SOUDCOVSKÉ MOCI
Soudcovský aktivismus je obvykle chápán v užším pojetí. Protože jsou v tomto pojetí ve větší či menší míře aktivistické všechny vrcholné soudy současné euroatlantické civilizace, přináší to zpochybnění původních tezí o postavení soudcovské moci v rámci systému dělby moci. Původní teze byly založeny na předpokladu, že veškeré právo bude v úplnosti vyjádřeno již v obecných normách vytvořených zákonodárcem. Protože architekti nového systému dělby moci přelomu 18. a 19. století nebyli naivní, a protože chápali nemožnost apriorní determinace práva v obecné rovině zákonodárcem, vytvořili systém autentické interpretace zákona jeho tvůrcem (soudce v potížích měl vznést interpretační otázku zákonodárci). V okamžiku, kdy po několika letech (ne)fungování tohoto systému ve Francii byl tento prototyp současné předběžné otázky k ESD zrušen, padl také základní předpoklad zákonného pozitivismu. Soudce tak byl povinen řešit interpretačně složité případy. Je zajímavé, že soudci se tomu poměrně záhy přizpůsobili, francouzské právní doktríně však reflexe této změny trvala celé jedno století: lze vpravdě říci, že se s tím Francouzi vyrovnali až teprve nástupem učení Gényho (pro stručné povyprávění o vývoji francouzského právního diskursu srov. tady). Paradoxně tak možnost autentického výkladu zákona přetrvala nejdéle ve střední Evropě, a to až do roku 1950 v obecných ustanoveních ABGB a pak až do roku 1960 v Ústavě 9. května. V Chorvatsku dokonce přežil autentický výklad zákonodárcem až dodnes.

Soudcovský aktivismus je nemožný jen v případě, že interpretačně složité případy řeší zákonodárce namísto soudce. Protože takovéto pojetí je v jakémkoliv současném demokratickém systému neslučitelné s principy dělby moci (zákonodárce právo vytváří, ale nevykládá), stává se extenzivnější soudcovské rozhodování nutností. Je to nutné o to více, že
1) v současném právním myšlení se široce akceptuje teze, podle níž soudy musí používat všechny zákonné normy, a to i obecná ustanovení o zákazu jednání v rozporu s dobrými mravy, event. v rozporu s dobrou vírou, zákaz zneužití práva atd.;
2) přímo použitelná je též ústava, a také základní práva a svobody, které musí aplikovat každý soudce, protože ústava vytváří nejen principy fungování základních orgánů států, a nejen limity činnosti států proti vlastním občanům, ale též základní hodnotový řád společností, který prostřednictvím obecných klauzulí proniká do všech odvětví právního řádu včetně práva soukromého (pro klasickou ukázku srov. německou kauzu Lüth nebo českou kauzu Rejžek vs. Vondráčková);
3) nezbytností každého demokratického právního státu je též správní justice, která předpokládá soudní přezkum zákonnosti rozhodování státních orgánů. Tato aktivita má často dalekosáhlé politické konsekvence, přičemž samozřejmě není realizovatelná tradičnímí schematy zákonného pozitivismu;
4) soudy existují v situaci právní plurality, jakou většina Evropy v posledních dvou staletích nepoznala. Právní pluralitou rozumím interakci práva domácího, práva evropského a práva mezinárodního, která klade na soudce často zcela nové výzvy (např. nutnost vytvoření sofistikovanější koncepce zákona platného a účinného, ale pro rozpor s pramenem práva jiného systému neaplikovatelného). Právní pluralita jiné kvality existovala naposledy v Evropě před nástupem velkých kodexů 19. století (potýkání se nejrůznějších právních předpisů lokálních a imperiálních s kreativně recipovaným římským právem);
5) zvětšuje se počet zákonů, přičemž tím se nebere prostor pro soudce, ale naopak se zvětšuje tlak na soudy, které musí řešit zvětšující se počet normativních konfliktů mezi zákony. Protože zákony obsahují řadu velmi neurčitých ustanovení (zákonodárce sice má ambici regulovat téměř všechno, obvykle mu ale dojde představivost, a tak svěří v klíčovém momentu diskreci soudům nebo jiným orgánům veřejné moci), prostor pro soudy se dále zvětšuje;
6) vedle domácích soudů existuje celá řada supranacionálních soudních či kvazisoudních orgánů (ESLP ve Štrasburku, ESD v Lucemburku, kvazisoudní orgány při WTO atd.);
7) zcela zvláštní místo má v oblasti soudcovského aktivismu ústavní soudnictví. Tomuto problému se chci věnovat ve svém dalším příspěvku

Žádné komentáře: