čtvrtek 30. listopadu 2006

Učení mučení (?)


Myšlenka na tenhle post mě napadla, když jsem se dnes bavil se svým školitelem profesorem Weatherillem o možnosti učit tady na Oxfordu pregraduální studenty. Včera nás před tím poměrně důrazně varoval na metodologickém semináři profesor Paul Craig (znáte "krejgdeburku"?). Učení nám podle Craiga vezme přinejmenším tři až čtyři dny v týdnu (do toho se samozřejmě počítá hlavně čas, který přípravě věnujete; zkušený matador může učit "z voleje", zvlášť když je autorem pořádně tlusté učebnice, naopak neostřílený zelenáč stráví mnoho času jen sbíráním jistoty, že seminář může vést). Na vaše vlastní psaní vám moc času nezbyde.
Jenže pak mi Weatherill řekl moc důležitou věc: tady má člověk příležitost učit ty nejlepší studenty - přinejmenším ze Spojeného království (počítám-li pregraduální úroveň; zastoupení zahraničních studentů na postgraduální úrovni je samozřejmě daleko větší). Tak si vyberte. Možná už takové studenty nebudu mít příležitost učit. Učit, neučit?
Jako téma k diskusi jsem chtěl dát následující: jak je pro ty z Vás, kteří učí (učili) důležité vyučování studentů? Berete to jako "něco za něco", tedy jako cenu za Vaši akademickou svobodu, nebo jako rovnocennou (a nepostradatelnou) součást toho, co jako akademici děláte? Ve Spojených státech se o tom vedou nekonečné debaty: vztah mezi vyučovaním a kvalitou akademické produkce. Jenže, jsou u nás studenti, kteří jsou ochotni se na seminář připravit tak, že se v jeho průběhu můžete dostat dál, než co měli sami přečíst, než na seminář přišli?
Pokud by na stránky Jiného práva zabrousili i studenti, zajímalo by mě, zda na některém ze seminářů měli pocit, že skutečně přispívají i z "druhé strany" - že obohacují nejen sebe, ale i vyučujícího. Chtěli by ten pocit mít? Vyzýval je k tomu někdy vyučující? Nebo se setkali jen se vševědy, kteří se od studentů nic dozvědět nechtějí?
Nemohu nevzpomenout profesora Zuckermana, který tady vyučuje principy civilního soudního řízení. Na první hodině hned připomenul, že je rád, že má ve třídě tak pestré složení (jsme tam namixováni ze všech kontinentů a právních kultur - od Číny přes Spojené státy až po jednu malou postkomunistickou -z procesualistického hlediska velmi zajímavou- zemi). Zdůraznil, že je velmi sobecký a že vlastně vyučuje proto, aby se něco dozvěděl od svých studentů. Faktem je, že v jeho knize "Civil Procedure" je v předmluvě poděkování studentům z Oxfordu a University College v Londýně. Myslíte, že to o studentech u nás může platit také?

9 komentářů:

Robert Zbiral řekl(a)...

Nečekám, že bych zde uveřejnil něco nového, každý z nás má přece s naším právním školstvím zkušenost, někteří o tom dokonce publikovali články, které se staly mezi establishmentem legendární :-)
Z mého pohledu asistenta na nejmenované moravské fakultě (PF UP) mohu zodpovedně říci, že mě učení celkem zabíjí a zabírá zhruba 65 % času. Celkově odpovídám za dva celoroční a každý semestr dva jednosemestrální kurzy, což se rovná čtyři rozdílné přípravy na semináře a občasné přednášky. Skupin je samozřejmě v předmětech více, přesto má seminární skupina 30 lidí, což je téměř nezvladatelné. Žádosti o omezení skupin na 15 lidí zamítnuty. Díky nutnosti nahnat co nejvíce kreditů většina studentů bere předměty jako splněnou čárku, kterou nějak odchodí a před testem se informují, "která učebnice je pro test potřeba". Tenhle rok jsem zavedl "supernovinku"- povinnou četbu (cca 5-10 stran seminář, samozřejmě pouze v češtině),většina lidí vůbec nechápe o co jde.U učení nejde jen o čas strávený přípravou na hodiny, jenž je samozřejmě také přímo úměrný pojetí (jedete jednu knihu nebo to dáváte dohromady jako originál a třeba ještě do powerpointu- zde také novinka), ale i o hromadu hodin, které věnujete konzultacím se studenty, například při přípravě jejich prezentací, aby neříkali hlouposti. Docela blbě se soustředí na nějaké psaní, když každých 20 minut někdo klepe. Nemusím snad už také zmiňovat, že propojení výzkumu a výuky je nulové, neboť se mlátí obecnost se specializací. Tudíž obohacení vyučujícího jaksi nefunguje. Dle mého názoru to tak bude do té doby, dokud bude všeobecně přijímané, že na českých PF jsou tzv. profilové předměty (státnicové- říman, trest, občan atd.), jimž se mají studenti věnovat a pak zbytek do počtu. Pak se (běžně) stává, že studenti umí nazpaměť OSŘ, ale jaké strany jsou zastoupeny v PS ČR už ne. No snad jim to bude pro právní kariéru stačit.

Ale abych si jen nestěžoval. Tenhle rok se mi podařilo po dvou letech usilí prosadit přednáškový předmět pro 1. ročník Úvod do studia (zdravím myšlenku Creative Writing či jak se to jmenuje), sice se ve skupině 300 osob v aule celkem blbě práce s citacemi či ovládání elektronických informačních databází vysvětluje, ale i tak je to posun...

Anonymní řekl(a)...

Myslím, že to úděsné klima, které tu popisuje Robert Zbíral a které bylo na právnických fakultách dříve relativně běžné je v současné době naštěstí zdárně opouštěno. Alespoň na PrF MU. Pravdou je, že mnozí studenti se jako studenti často nechovají, ale jsem toho názoru, že cesta k vytvoření správných studijních návyků (zejména samostatné načtení materiálů aby bylo na čem na seminářích stavět, případně jiná praktická příprava na seminář-např. napsat nějaký názor na načtenou věc) je sice dlouhá a trnitá, ale neměla by se vzdávat. Vždyť samotné slovo student , pohlédneme-li na jeho etymologický význam, vychází z latinského studiosus , tedy „horlivý, snaživý“. Student, jehož cílem je projet fakultou jako řízená střela s co nejmenší námahou nemá téměř právo být za studenta považován. Tuším, že naštěstí tento přístup na Oxfordu vůbec nehrozí :-)

Co se týče opravdového myšlenkového obohacování v řetězci student-vyučující, tak si myslím že to fungovat může. Jako studentku mě nikdy moc nezajímaly semináře kde nám vyučující objevoval moudra, která jsou psána ve skriptech a naopak jsem byla šťastná za každý náznak možné interakce. Nechápu, proč mnozí vyučující nemají důvěru v základní a střední školství a mají pocit, že studenti se doposud nenaučili číst, a proto se jim musí materie ve skriptech ještě jednou (a stejně) převyprávět. Každý normální student to přece oprávněně považuje za plýtvání časem a potenciálem. Nebo ne?
Úžasnou práci v tomto směru vykonal v českých poměrech Michal Bobek a to jednak svými články o právním vzdělávání, které konečně pořádně rozvířily stojaté akademické vody a jednak svou činností v rámci předmětu Akademické psaní pro právníky na PrF MU. Nevím nakolik bylo např. pro MB skutečně přínosné jeho vyučování zmíněného předmětu, ale neustále nás vyzýval k tomu abychom mu argumenty oponovali, diskutovali a abychom se na průběhu semináře sami aktivně podíleli, což jsme také rádi činili.

Robert Zbiral řekl(a)...

Já se všemi těmito připomínkami samozřejmě souhlasím, bohužel pokud bude výuka probíhat v takovém množství lidí, kolik je v současnosti na seminářích, tak není možné dosáhnout žádných změn. Na menší skupiny je ovšem nutné mít více vyučujících, kdo je zaplatí? Když studenti musí každý semestr absolvovat zhruba čtyři povinné a tři nepovinné předměty, mohou se na každý z nich opravdu důkladně připravit? Co myslíte, že by mi asi řekl děkan nebo vedoucí katedry, kdybych vyhodil z nepovinného předmětu o počtu 90 osob 60 z nich?

Rozhodně bych nemyslel, že na fakultách je "úděsné klima", kdo chce mít o něco zájem tak má možnost se projevit- jistě takových studentů není málo, menšina ovšem ano. Není třeba si nalhávat, že by to bylo jiné v Olmíku, Praze, Brně ... v Oxfordu samozřejmě ano, ale pochybuji, že by JK navštěvoval šest předmětů týdně ve skupinách o 30 a více lidech.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Klasické kontinentální přednášky jsou nutně jednosměrné. Prof. Cepl říká, že pocházejí ještě z dob, kdy se předpokládalo, že studenti neměli na knihy, protože knihy byly psány ručně nebo knihtisk byl tak drahý, že přednáška nahrazovala učebnici. Dnes nemá přednáška valnější smysl a mne, pokud přednáším, nebaví.

Jinak seminář je něco jiného. Přiznávám nicméně, že důležité je, o jaký ročník se jedná. Nevylučuji, že zjistím i něco nového od studentů prvého ročníku, ale přiznejme, že je něco takového nutně limitované tím, že jsou to prváci (i tady je to pak většinou jednosměrné). Spíš mi seminář poskytuje zpětnou vazbu, když něco vykládám příliš složitě.

Naopak rád z tohoto "poznávacího" důvodu učím zahraniční studenty, kde se v tom vyžívám jako Honzou citovaný Zuckerman, nebo studenty vyšších ročníků.

Mila Kindlova řekl(a)...

Také se podělím o svoje zkušenosti s učením a s tím, co s ním souvisí.
Učím v tomto semestru čtyři semináře týdně a myslím si, že se na semináře poměrně dost poctivě připravuji, čímž se samozřejmě adekvátně zmenšuje čas na vlastní research a psaní článků, atd. Před otázkou, čemu dát v dané chvíli přednost, stojí určitě každý začínající akademik. Asi jako mnoho dalších taky řeším otázku, jak pro studenty udělat seminář zajímavý, ale zároveň přínosný. Interaktivita na semináři je jedna věc, ale taky musí být o něčem a pro to je určitě potřeba určitá míra přípravy od studentů. To se prostě ne vždy daří, a tak člověk stojí před otázkou, co v takové situaci dál: a) populární řešení: v podstatě nadiktovat, co si studenti mají ze semináře odnést, b) nepopulární řešení: nediktovat, nechat na samostudium a zaměřit seminář nějak jinak a spoléhat na přirozenou inteligenci studentů, znalosti ze střední školy, atd. Tam, kde to jde, se snažím předcházet této situaci tím, že probírané téma pojmu jinak, než to studenti slyšeli na přednášce(a trochu tím redukovat duplicitu, ale zároveň připravit půdu pro další část semináře, kde se probírají věci, které na přednášce nebyly a kde je možné navodit diskusi). Každopádně platí, že interaktivita bez přípravy ze strany studentů je téměř vždy vykoupená určitou mírou výkladu ze strany učitele (ale pokud to má míru, tak na tom nevidím nic moc špatného).
Míra přípravy/nepřípravy na semináře je samozřejmě z velké části odvislá od motivace studentů (která je z celé řady důvodů obecněji na mnohem menší úrovni oproti Oxfordu). Professor McCrudden (lidská práva) na jednom kurzu o tom, jak učit, zdůrazňoval, že má v akademickém životě mnohem zjednodušenou situaci proto, že od počátku učil na Oxfordu (dnes učí tam a na Michiganu) a většinou učil studenty, kteří věděli, proč se na tu školu chtěli dostat. Nechci tím říct, že u nás nejsou motivovaní studenti, to v žádném případě ne, ale v důsledku velkého počtu studentů, obligatornosti řady předmětů, atd. se motivace akumuluje v seminářích prostě mnohem obtížněji. Co se týče obohacení učitele ze strany studentů: učím první ročník, a to státovědu, takže tam prostor pro vlastní obohacení určitě je, protože řada studentů má ze střední školy a z vlastného čtení dost solidní znalosti z historie a dokážou kolikrát uplatnit něco, co by mě v té souvislosti nenapadlo, resp. o tom nevím. Navíc tím, že se jedná o první ročník, tak často položí zdánlivě jednoduchou otázku, ve které spojí své různé představy a nově získané poznatky o právu, a zeptají se, jak to souvisí s tím, co právě probíráme a odpověď na to může být dost zapeklitá. Abych se vrátila zpět na začátek ke vztahu učení/vlastní výzkum. Pokud je učení moc, tak je to skutečně ubíjející (aspoň pro mě tenhle důsledek platí). Zcela souhlasím s problémem konfliktu obecnosti výuky seminářů a přednášek na jedné straně a (nutné)specifičnosti vlastního výzkumu na straně druhé. Ze zkušenosti mé bývalé spolustudentky vím, že tohle není problém mladých učitelů jen v ČR, ale třeba i v Hongkongu.
Myslím si, že by bylo fajn, aby existoval na fakultách pro začínající učitele nějaký kurz typu pedagogického minima, kde by se jim poradilo, jak lze řešit situace, které mohou při učení nastat, jak skloubit učení/research, atd. Vím, že takový kurz by nebyl všelék, ale určitě by pomohl ukázat cestu, připravit na to, co bude možná potřeba řešit, jak zeefektivnit přípravy na semináře, atd.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Problém, který zmiňuje Míla, jsem řešil také. Vyřešil jsem jej takto: protože přednášecí seminář nabízí řada jiných, nemusím jej dělat, a pokud se to někomu nelíbí, ať si prostě z mého semináře odejde, a jde si na seminář přednášecí.

Anonymní řekl(a)...

Protože zde bylo voláno i po reakci studentů, tak bych se pokusil poskytnout svůj názor.
Co se týče stavu na PrF MU, tak o nějaké výraznější interakci mezi studenty a učitely na seminářích (či dokonce přednáškách) nemůže být příliš řeč. Přitom většina učitelů se o její dosažení dle mého soudu ani nijak nesnaží, někteří se tomu snad až brání. Smutné je, že v tomto směru je nejvyhlášenější jedna vyučující právní filosofie. Když i v takovém předmětu je vlastní úsudek studenta potlačován, spíše než stimulován, tak je vážně něco špatně. Avšak čest světlým výjimkám - výbornou zkušenost mám např. s doc. Šimíčkem.
Zajímavé je, že ze svého studia na Fakultě sociálních studií (obor politologie) mám zkušenost dosti odlišnou. Zde bylo hodin, které se nesly v duchu dialogu mezi učitelem a studentem, podstatně víc.
Čím to? Určitě větší otevřenost na straně učitelů, mimo jiné vysvětlitelná podstatně nižším věkovým průměrem. Ale jsou tu taky strukturální důvody. Třeba jen to, že poměr mezi počtem kreditů, které je třeba získat z povinných a z volitelných kurzů, je 50:50. A touto cestou by mohly jít i právnické fakulty. Dát větší volnost studentům ve výběru toho, na co se chtějí při studiu zaměřovat.

Anonymní řekl(a)...

I kdyz jsem ji osobne nezazil, libi se mi sokraticka metoda.

Nize je odkaz na stranku s nazornou demonstraci v oblasti stredoskolske matematiky (dvojkova soustava). Kdo matematiku nemate radi, nenechte se prosim odradit: prave vy si mozna stranku uzijete dvojnasob.

http://www.garlikov.com/Soc_Meth.html

Anonymní řekl(a)...

1. Ucit je obecne prospesnejsi nez psat -- pokut se nejmenujete Z.K. nebo M.B. Vetsina clanku zustava bez odezvy a slouzi jen jako splneni pozadavku na docenturu, polozka v CV, resp. signalizace schopnosti autora. Predstavujte si, ze dobrym prednasenim ci vedenim seminare vlastne venujete kazdemu studentovi az nekolik tisic korun za semestr.

2. Dobra prednaska je sice jednosmerna, ale to divadlo taky. V obou pripadech ta show muze stat za to. Poslouchat prednasku napr. prof. Skrejpka nebo nektereho z rady nemeckych profesoru znamena stravit cas prinosneji nez ctenim ucebnice.

3. I kontinentalni prednasky ve velke aule mohou byt v rozumne mire interaktivni.

4. Studenti vyzaduji na prednaskach diktovani faktu, protoze se po nich pri zkouskach ocekava odrikavani faktu. (Anebo si to rada studentu mysli a fakulta si neda praci tu myslenku vyvratit.) Cist zadanou literaturu je fajn stejne jako prozit uzasna intelektualni dobrodruzstvi. Ale taky potrebujete ten papir.