To strašné slovo... precedent

Symboly ovlivňují lidské chování. Ve světě práva vystupují v této roli slova. Autor /vědomě nebo nevědomě/ výběrem slov definuje svou pozici. Slova fungují jako gesta. Nedávno jsem prohledával databázi Nejvyššího soudu ČR /www.nsoud.cz/rozhod.php) abych dokladoval postoj tohoto fora k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Za jeden z indikačních výrazů jsem zvolil "precedent". Nepřekvapím vás jistě tím, že vyhledaných rozhodnutí bylo málo /z navštívení databáze dne 13/11/06 vyplývá, že od roku 2000 obsahovalo 35 z 32312 rozhodnutí řetězec "_preceden" /. Ačkoli jsem výskyt předpokládal výhradně u rekapitulační či komparativní části odůvodnění, nalezl jsem tuto pasáž "Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť v dané věci se řeší precedentní otázka... ...Dovolání je tak přípustné." (22 Cdo 2554/2003) O této anomálii jsem řekl kolegovi, a jedním dechem jsem se omlouval, že jde o nedůležitou drobnost. Kolega však odvětil něco v tom smyslu, že si naopak nemyslí, že jde o "prkotinu" neboť v prostředí rigidního, konzervativního a do sebe zahleděného justičního provozu v naší zemi je užití slova precedent odvážné. Jistě hned namítnete: pěkně děkuji za takovou "odvahu". Znalce a obdivovatele anglosaského právního systému tato skutečnost spíše rozzlobí, a já sám si rozhodně nemyslím že jsem na českém justičním webu objevil Ameriku /či Anglii ;o)/. Dobrá dobrá. Faktem je, že odůvodnění Nejvyššího soudu ČR jinak slovo precedent obsahují nejčastěji tam, kde se jej dovolávají strany řízení /ať už ve formě varování před "nebezpečným precedentem" či rozhořčením nad bezprecedentním chováním soudu, st. zástupce či protistrany nebo apelem, aby se soud k predenčnímu rozhodnutí odhodlal/. Postoj k precedentu v jeho klasické podobě je málo příznivý /5 Tz 250/2001, 5 Tz 40/2003/ Ironií ale je, že v jinak pozitivistickém diskursu je proti precedentu argumentováno tradicí, kulturou, tedy něčím co se neopírá o žádnou právním normu. Na pováženou bylo, že precedenční povaha byla upírána i rozhodnutím ESLP /25 Cdo 789/2003/. Však také jiné rozhodnutí trestního kolegia pracuje s judikaturou ESLP jako s precedenčním právem /5 Tdo 166/2006/. Tento můj startovací post však není kritikou NS ČR. Ten má jen "smůlu", že už téměř sedm let publikuje všechna svá rozhodnutí a byl vzat jako příklad dokladující obecný přístup /však víte pars pro toto/. Hodiny bych vydržel poslouchat vysvětlení, jak se tento postoj snáší s ideou spravedlnosti, která napomíná soudce, aby stejné případy rozhodovali stejně.Nechci nijak zabíhat k teorii precedentů /na to má Jiné právo jinačí kofry/, jen mě v pěně dní zarazil podle mě pravdivý popis reality. Právní jazyk českých soudů má svá tabu. Precedent je jedním z nich. A to přestože stěží najdeme lepší slovo pro označení toho, o čem mluví § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Nebo jinak: Jaký je vhodný jednoslovný název pro předchozí správné rozhodnutí anticipované v textu procesních předpisů /§ 265b odst. 1 písm. g) a § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř či § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s/? Napadá mě jedno strašlivé slovo - precedent.