Zima v Oxfordu

Dnes nastala v Oxfordu katastrofa... Do e-mailové schránky mi celý den přicházely zprávy o tom, jak kvůli "strašnému" počasí profesoři rušili své semináře, neboť není možné se ve zdraví dostat na fakultu. V rádiu hlasatelé varovali, aby motoristé nevyjížděli, pokud "to není absolutně nutné". Pod okny mi celý den řádily bandy pregraduálních studentů, kteří se střídavě koulovali, stavěli sněhuláka anebo vyšlápavali do sněhu sprosté obrázky. A to všechno, protože do Oxfordu přišel sníh...

Ale je to nádhera, ne?

Celý příspěvek

"Nej" právnický článek

O tomhle postu jsem přemýšlel již delší dobu, ale k jeho napsání mě vyprovokoval až poslední metodologický seminář, kde jsme se bavili na téma "What Is Good Legal Scholarship?". Bylo zajímavé sledovat, jaká kdo uplatňuje měřítka na to, aby nějaký psaný text, týkající se práva, označil za "dobrý", popřípadě "nejlepší" (součástí semináře také bylo představení toho "nej" článku, který každý z nás kdy četl). Zajímavé bylo vidět už jenom to, co kdo z nás považuje za "legal scholarship". Někteří uváděli učebnice (jeden z kolegů uvedl třeba učebnici práva EU od P. Craiga a G. De Búrcy), někteří články, které jsou daleko za hranicemi toho, co bychom označili za tradiční "právo" (zaznělo jméno Michela Foucaulta - Discipline and Punish), jiní zase na druhou stranu uváděli soudní rozhodnutí (anglický kolega jmenoval stanovisko Lorda Goffa v případu Spiliada).

Já jsem nominoval článek J. Weilera "The Transformation of Europe" (bohužel se mi ho nepodařilo najít volně dostupný; vyšel v 100 Yale Law Journal 2403 (1991) anebo pak jako součást Weilerovy kolekce esejů "The Constitution of Europe"). Ten podle mého názoru podstatně změnil nazírání na právo EU: ukázal, že nikdo, kdo chce doopravdy porozumět právu EU, se neobejde bez kontextuální perspektivy, bez toho, aby se na právo díval v jeho politických, ekonomických a sociálních souvislostech. To asi také bylo moje kritérium pro to, abych ho považoval za "nejlepší": originalita a zároveň schopnost změnit způsob přemýšlení o nějakém právním problému - tady celé oblasti práva. Navíc je napsaný nesmírně čtivě.

Ještě před tímto seminářem jsem se ale zamýšlel nad jinou otázkou: jaký článek bych doporučil někomu, kdo by se zajímal o právo EU, ale mnoho o něm nevěděl? Článek, který by mu ukázal, jak nesmírně zajímavé právo EU může být? V angličtině by to asi byl zase ten Weiler. Pamatuji se, že to byla jedna z prvních věcí, které jsem v angličtině o evropském právu přečetl, v létě v roce 2003. Připadá mi, že jsem si díky němu dokázal nasadit optiku, skrz kterou se na právo (a to nejen evropské) dívám dodnes. Jelikož však není volně dostupný, nabídl bych čtenářům více než plnohodnotnou variantu: Miguela Madura a jeho "Europe and the Constitution: What if this is As Good As It Gets?" [pdf]. Myslím, že Maduro dnes v debatě okolo evropské ústavnosti nahradil Weilera a je na špici v tom, že určuje směr debaty mezi evropskými konstitucionalisty, přinejmenším těmi, kteří vyznávají ústavní pluralismus. Můžeme spíše litovat, že je dnes generálním advokátem na Soudním dvoře a o mnoha věcech zřejmě nemůže psát tolik, jak by chtěl.

V češtině - a teď se předem omlouvám, že budu dělat reklamu svému kolegovi z blogu, bych asi každému doporučil přečíst si Michalovo "Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234(3) SES". Ano, zabývá se velmi malým výsekem evropského práva, navíc "jen" procesem. Ale ukazuje podobně jako Weiler, že právo není "souborem platných právních norem", že je k jeho pochopení potřeba znát mnohem více. Knížku jsem sledoval jak se vyvíjela, od diplomové práce přes rukopis až ke konečné podobě, a byla pro mě velikou inspirací. Myslím, že "novicovi" v oblasti práva EU o evropském právu v češtině sdělí mnohem více, než kterákoliv učebnice.

Ale abych nezůstal jen u práva EU. Zhruba stejnou dobu, jako se zajímám o evropské právo, mě zajímá jurisprudence. Tady si i vybavím jasný iniciační okamžik: přednáška profesora Holländera v rámci cyklu přednášek pro doktorandy. Tehdy jsem snad bezprostředně po ní šel do knihovny a vyhledal si jeho "Nástin filozofie práva", který mě velmi zaujal. Díky němu jsem se dostal i ke Zdeňkovi Kühnovi. Pamatuji se, že jsem listoval (také kvůli tomu, abych si našel další čtivo od Holländera - zvyk ještě z doby, kdy jsem sháněl Foglarovky) knihou "Právní principy" a objevil tam příspěvek "jakéhosi" Mgr. Kühna. Tehdy jsem již měl vypěstovaný zdravý reflex: neposuzovat lidi podle jejich titulů (hodí se dodnes, možná spíš ještě více, s přihlédnutím k tomu, jak a komu se u nás tituly dávají), a tak jsem se do něj začetl. Tolik, že jsem si pak koupil Zdeňkovu knihu "Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře" - jedna z prvních věcí, které mi Zdeněk radil, byla abych dával článkům "sexy" tituly. Musím se ho příležitostně zeptat, proč svým knihám dává zásadně nezapamatovatelné názvy... Ledaže by ta jeho poučka neplatila pro knihy). Ta by asi byla mým tipem v oblasti jurisprudence. U ní jsem totiž měl poprvé pocit, že se o velmi složitých věcech dá psát velmi jednoduše.

A co Vy? Jaké jsou Vaše "the best" v oblasti, o kterou se zajímáte? A jakou knihu/článek byste doporučili někomu, kdo by se o tu Vaši vyvolenou oblast zajímal a Vy byste ho na ni chtěli nalákat (myslím, že je dobré ty dvě kategorie odlišovat; to, co považujete za nejlepší nemusí nutně být tím nejpřístupnějším...)? Co ústavní právo? Nebo právo občanské? Nebo máte nějaké jiné oblíbence v oblasti evropského práva a Weilera byste hodili do stoupy? ...

Celý příspěvek

Jedinečná příležitost!!!

Můj vzácný kolega Jirka Kmec z Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování před ESLP mne požádal, abych tento blog zneužil pro jejich personální nábor a uveřejnil zde níže uvedený inzerát. Rád tak činím a rozhodně doporučuji!

Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva přijme právničku či právníka.
Náplní její či jeho práce bude, jak se dá již z názvu usuzovat, především činnost spojená s obhajobou České republiky v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ale také, poněkud překvapivě, činnost spojená s tímtéž v řízení před Výborem OSN pro lidská práva.
Ale nejen to! Úspěšný/-á uchazeč(-ka) se bude moci profesně rozvíjet také při koordinaci provádění rozhodnutí těchto mezinárodních orgánů, při zprostředkování svých zkušeností soudcům, státním zástupcům a další odborné veřejnosti, při připomínkování návrhů zákonů a při spoustě dalších aktivit.
Zajímavé platové a jiné požitky samozřejmostí, avšak pouze výměnou za prokázané právnické vzdělání, vysokou úroveň znalosti francouzského a/nebo anglického jazyka, etcetera etcetera, o práci s PC nemluvě.
Předpokládaný nástup nejlépe od 1. března 2007.
Váhající nechť adresují všetečné dotazy všeho druhu na jkmec@msp.justice.cz, již neváhající potom nechť zasílají své strukturované životopisy a stručné motivační dopisy na adresu:
Ministerstvo spravedlnosti ČR
odbor personálních záležitostí zaměstnanců ministerstva
Vyšehradská 16
128 10 Praha 2

P.S. Studujícím v Oxfordu, Florencii či jiných letoviscích případně pomůžeme při vyřizování žádosti o přerušení studia... ;-) Celý příspěvek

Elektronický přednašeč a hranice poznání práva

V návaznosti na meditace nad legislativními smrštěmi (tady, tu a tuna) ještě několik dalších, volně neprovázaných poznámek. V debatách na téma nemožnosti obsáhnout psané právo a jeho zbytečné nadprodukce občas zaznívají i hlasy historizující, pracovně je nazývejme hlasy právně-romantické. Částečně žertem, částečně vážně pak připomínají historický institut přednašeče práva jako přirozený limit normativní nadprodukce.

Veřejné (každoroční) předčítání platného práva bylo tradicí v germánských společnostech; pouze ve skandinávských zemích však byl tento úřad institucionalizován jako úřad vládní. „Přednašeč práva“ (staro-švédsky „laghmaþer“, norsky „lagmann“, islandsky „lög(sögu)maðr“) přednášel na každoročním setkání všech svobodných můžu (thing, Alþing) veškeré platné právo. Co opomněl, neplatilo. Tímto postupem docházelo k přirozené redukci obsoletních, ale i nepotřebných předpisů. Dokud muselo být veškeré platné právo předčítáno a znovu a znovu opakováno proto, aby bylo považováno za platné, jakékoliv megalomanské legislativní projekty byly odsouzeny ke zkáze; nikdo nebyl schopen si natolik detailní právní regulaci pamatovat. Tento princip platil do značné míry i ve společnosti středověké a to až do okamžiku vzniku novodobých úředních věstníků jako nosičů právní normy a z toho plynoucích principů formální publicity právní normy. Oddělením formální publikace od reálné znalosti právní úpravy se tak otevřely dveře do 20. století a k nebývalé legislativní aktivitě.

K přednašečům práva v lidské podobě se již asi jen tak nevrátíme, i když by možná nebylo od věci jednou provést sociologický pokus v menším měřítku, třeba na úrovni obce či entity, která je nadána vnitřní normotvorbou, a nechat starostu obce nebo odpovědného legislativce v rámci dané entity přednést to vnitřní právo, které si pamatuje z hlavy. Tímto způsobem by se mohlo rychle demonstrovat množství důležité obecní (vnitřní) normotvorby, která je skutečně významná a tudíž potřebná.

I v dnešní společnosti však přednašeči práva existují. Jsou zpravidla ploší, vrnící a nataktovaní na 64 bitů a jeho násobky. Z praktického hlediska je totiž možné tvrdit, že není rozdílu mezi islandským přednašečem 10. století a mým dnešním notebookem s ASPI a LegGalaxy. Dozvím já se někdy o existenci normy, která není v ASPI? Dozvím já se, že existuje stále platná a účinná vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 1987, která předepisuje minimální hygienické standardy pro užívání injekčních stříkaček? Platí ještě nařízení vlády republiky Československé ze dne 7. března 1919, kterým se stanoví nejvyšší ceny piva?

Jsme právníci a tak nás (přirozeně?) empirická odpověď nezajímá, neboť ta normativní je jasná. Empirické ne nenabourává normativní ano, tedy pokud zároveň nepřehodnotíme celou dogmatiku moderního práva. Je ale otázkou, jak výrazný může rozpor mezi normativní a empirickou odpovědí vlastně (únosně) být. Normativním pramenem poznání obsahu právní normy je tištěná sbírka, empirickým elektronický přednašeč práva. Již několik lidí mi vyprávělo o údajném případu z nejmenovaného krajské soudu, kde senát rozhodl (trestní věc) podle nesprávného údaje v ASPI. Postřehnuto to bylo až na odvolačce, kde služebně starší soudci ještě znali tištěnou sbírku. Kolik takových případů existuje v běžném právním životě, nepostřehnuto?

Současný vývoj a dominance elektronických přednašečů práva v podstatě neguje moderní snahy států o stanovení jediné autenticity práva prostřednictvím úředního věstníku. Reálným pramenem poznání práva jsou znovu soukromé sbírky. V tomto ohledu se státy v Evropě, které ještě nezavedly elektronickou publikaci právních předpisů a veřejně přístupné autentické (státní) právní sbírky (povedený systém v tomto ohledu představuje rakouská Riska), přibližují anglosaským zemím, které úřední věstníky v kontinentální podobě nezavedly nikdy.

Celý příspěvek

Soudce ESLP – rizikové povolání?

Krátké upozornění na skutečně podivnou zprávu, která před týdnem proběhla rakouskými a švýcarskými novinami: bývalý předseda Evropského soudu pro lidská práva, Luis Wildhaber, nevylučuje možnost, že byl během své návštěvy Rusku v říjnu 2006 otráven.

Jak uvedly Neue Zürcher Zeitung a die Presse (agenturní zpráva v angličtině pro jedince jazyka germánského neznalé je zde), Švýcar Wildhaber byl po svém návratu z Ruska hospitalizován v nemocnici v Basileji. Diagnóza zněla otrava krve neznámého původu. Wildhaber v této souvislosti uvádí, že si dovede představit, s ohledem na své zkušenosti s ruskou vládou ze Štrasburku, které označuje termíny „nátlak“ a „vydírání“, že by jej mohl chtít někdo otrávit. Nu, ještě že se Štrasburk ve své judikatuře neomezuje na nejmenšího společného jmenovatele právních kultur všech smluvních stran ....

Celý příspěvek

Předseda Nejvyššího soudu USA a prezident

Aby mé posypání si hlavy popelem za neznalost vztahů soudců vrcholných soudních instancí a exekutivy bylo dokonalé (však jsem taky od Zdeňka Kühna dostal v komentářích co proto), nabízím nedávnou diskusi ohledně podobného tématu na SCOTUS blog, což je blog, který se věnuje Nejvyššímu soudu USA (taky mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že se zkratkou "SCOTUS" myslí Supreme Court Of The United States...).

Diskuse se točila okolo článku T. Pettyse "Choosing a Chief Justice: Presidential Prerogative Or a Job for the Court?" (dostupný na SSRN zde), který zvažoval ústavnost současné praxe, kdy předsedu NS jmenuje sám prezident. Objevily se v ní velmi zajímavé údaje, třeba i blízkem vztahu předsedy NS Burgera a prezidenta Nixona. Burger měl být pravidelným návštěvníkem Bílého domu a dokonce se uvažovalo o jeho nominaci na post viceprezidenta. Ovšem jen do doby, než Burger sepsal stanovisko v případu United States v. Nixon, které prakticky Nixona sestřelilo (Nixon několik dní po vydání rozhodnutí NS, které mu přikazovalo vydat důkazy v aféře Watergate, sám rezignoval). Jak ale upozorňuje jeden z účastníků diskuse, Burger byl posledním předsedou NS, který měl bližší vztah s prezidentem, což také mohlo plynout z jeho předchozí kariéry v americké exekutivě.

Když už jsem se dostal k Nejvyššímu soudu Spojených států a (ne)možným inspiracím: v souvislosti s nedávným bouřlivým vývojem, kdy po období nejdelšího fungování NS bez výmeny jediného soudce v historii měl najednou prezident Bush k dispozici nejen místo soudce NS, ale i jeho předsedy, se obnovily diskuse o (ne)vhodnosti doživotního mandátu. Odkazy na diskusi spolu s novými články na SSRN můžete nalézt tady.

Celý příspěvek

Moskytiéra aneb...

... bezuzdná reklama mých (konečně dotvořených!) stránek.

Chtěl bych ale upozornit, že je na nich možné najít i výběr z mých českých článků, které nemohu umisťovat na SSRN (neb by zřejmě čeština editorům SSRN zamotala hlavu...). Z nich bych chtěl vypíchnout zejména článek "Nejvyšší soudy členských států, soudní hierarchie a efektivita soudního systému Evropské unie", který je výsekem z mého rozsáhlejšího příspěvku "'In the Court We Trust' - But Should We? On the Need for Hierarchy and Differentiation in the Preliminary Ruling Procedure", který jsem tady před nedávnem inzeroval (ten byl přijat k publikaci do European Law Review - ještě jednou díky všem, kdo mi pomohli skvělými komentáři! Teď mě čeká ještě spousta práce s úpravami).

V tomto kratším příspěvku vybírám to nejpodstatnější: jakou funkci může plnit vnitrostátní soudní hierarchie pro efektivní fungování soudního systému a jak tuto funkci narušuje současná podoba řízení o předběžné otázce. Navrhuji omezit podávání předběžných otázek na soudy posledního stupně. Příspěvek by měl vyjít v rámci sborníku, který pořádá V. Šimíček jako publikační výstup z konference „Nejvyšší soudy v evropských ústavních systémech – čas pro změnu?“, která se na NSS konala v listopadu minulého roku.

Dále jsou na mých stránkách přístupné přehledy aktuální judikatury Soudního dvora, které publikují v dvouměsíčních intervalech Soudní rozhledy a také je zde možné najít mé komentáře k některým rozhodnutím ESD, zejména k rozsudku který se týkal zpoplatnění televizí na hotelových pokojích, který by měl vyjít v Právních rozhledech.

Kromě článků na mých stránkách naleznete informace o konferencích, které jsem navštívil nebo plánuji navštívit, o přednáškách a seminářích, které jsem měl štěstí vést, a také zprávy z Oxford European Discussion Circle, kroužku oxfordských affiniciados evropského práva, který jsem si tu založil, abych netrpěl samotou při sepisování všeho možného (i nemožného).

No však přijďte... a uvidíte!

Update: Kouzlo nechtěného: spolu se mnou ještě o víkendu spustil svoje stránky Tomáš Rosický. Nebojte, mně tam Mozart nehraje...

Celý příspěvek

Stephen Colbert k antitrustu ...

Nedávno jsem narazil na úžasně vtipný komentář od Stephena Colberta, který se věnuje, dalo by se říci, efektivitě antitrustových norem ;o)))

Přišlo mi, že by se odkaz na to na Jiné právo hodil, přičemž to může trochu odlehčit od některých "závažnějších" témat, která se tu diskutují. Současně reaguji na podnět některé čtenářky, že by se tu mohly objevit i nějaké zvukové či video soubory.

Nevím jestli znáte Stephena Colberta, např. z jeho 2006 White House Correspondents Association Dinner, kterou si rozhodně doporučuji poslechnout (třeba tady - ale varuji ... celkem je to asi 24 minut :o)). Já jsem smíchy až brečel ... (pro zájemce z oblasti soudnictví tam mj. adresuje i soudce Scaliu, byť jsem tu jeho narážku - zřejmě pro neznalost kontextu a reálií - přiznám se, příliš nepochopil.

Pokud ano, asi chápete, že mluvit shora o "efektivitě antitrustového práva" bylo trochu (hodně) nadnesené ... o žádné takto sofistikované téma mu samozřejmě nejde. Jde mu o to pobavit, ale současně přimět trochu k zamyšlení, protože na té jeho řeči něco pravdy je ...

Abych ale nezdržoval a dal prostor geniálnímu Stephenovi Colbertovi, tak zde je odkaz na jeho
AT&T History Lesson, aneb jak nám pomáhá kontrola spojování podniků ... ;o)))

PS: Myslím, že ta history lesson je vtipná i pro neprávníky či právníky, kteří ješte nepoznali krásu soutěžního práva ;o)

PPS: Možná nějaký link na ta videa nebude za čas fungovat (někdy to odstraní pro copyright infringement ... ;o)

PPPS: Když používám přívlastek "geniální" u Stephena Colberta uvědomuji si degradaci původního významu toho slova, jak již na to poukazoval R. Musil v jeho Muži bez vlastností v souvislosti se spojením "geniální závodní kůň"; no to je ale trochu odbočka ;o)) Celý příspěvek

Jack Balkin (tedy... profesor Balkin) o blogovaní s Yale Law Report

... zde.

Je to velmi zajímavý rozhovor, neboť tam mimo jiné Balkin uvádí přehled různých typů právnických blogů, které existují ve Spojených státech. Zaujaly mě tam také úvahy nad tím, jak blogování mění způsob diskuse (nejen o právu, ale obecně ve veřejném prostoru), kdy se pomocí odkazů přímo v postech propojují (často i opačné) názory, které by se v klasických médiích takovým způsobem nikdy nesetkaly.

Balkin se také pozastavuje nad tím, jak blogování mění způsob výuky. Jirka Kindl tady už upozorňoval na anti-trust blog profesorů na University of Chicago. V blogování jde ale o mnohem více: blog může oslovit studenty, kteří před tím byli vystaveni pouze jednomu proudu názorů, podávaných určitým způsobem na určité fakultě. Tohle může platit možná ještě více u nás, kde je oficiální akademický svět práva a svět "jiného" práva mnohdy neprodyšně oddělen. Navíc umožňuje studentům vstupovat do diskuse s profesory na druhém konci kontinentu.

Balkin zmiňuje význam právnických blogů pro obecná média, jak jsem tady již upozorňoval taky.

Nakonec velmi zajímavé jsou i Balkinovy intimnější úvahy nad tím, jak sám bloguje, co ho inspiruje k napsání postu a také, zda se nebojí rizika, že něco "plácne". Tady mi byl velice sympatický, poněvadž říká to, čemu věřím i já:

Good blogging requires a certain kind of skill and
discipline. Many law professors are perfectionists, and they will not publish
anything unless they’ve gone over it dozens of times. That doesn’t really work
here. To blog you must develop the ability to articulate your thoughts
relatively quickly and briefly, and you must have the courage to publish them.
The medium lets you correct things later on, but you have to be willing to admit
when you were wrong.

Blogování zkrátka není jako psaní článků. Je to médium, které Vám dovoluje rychle se vyjadřovat ke žhavým tématům, mnohem rychleji, než klasické právnické články. Na druhou stranu však pisatel riskuje, že se utne. Pak je ale důležité umět přiznat chybu.

Balkin v rozhovoru uvádí, že z několika jeho postů vznikly později i články v právnických časopisech. Jak sám ale říká, ty vyjdou mnohdy již v době, kdy Ti, kteří jsou na špici diskuse, článek nejprve diskutovali na blogu a pak si ho stáhli v rukopisné podobě na SSRN. To mi připomíná, že bych měl jít zase na chvíli psát něco promyšlenějšího, než post na blog...

Celý příspěvek

Předseda Ústavního soudu v rozhovoru s Hospodářskými novinami

V dnešních Hospodářkách vyšel rozhovor s předsedou Ústavního soudu Rychetským. Dovolím s k němu několik poznámek, ačkoliv by si celý rozhovor určitě zasloužil podrobnější rozbor, ale ten třeba vykrystalizuje z diskuse.

V rozhovoru mě například zaujala zmínka o tom, že se Rychetskému podařilo přesvědčit prezidenta, aby na Ústavní soud jmenoval (dnes již bývalého) soudce Nejvyššího soudu Vladimíra Kůrku. Nevím, nakolik je obvyklé, aby členové (nebo předseda) nějakého vrcholného soudního tělesa bezprostředně ovlivňovali složení svého soudu (nechce se mi kvůli tomuto postu dělat rozsáhlý srovnávací výzkum, ale někteří kolegové o tom třeba budou vědět více; intuitivně mi to ale připadá spíše zvláštní). Nicméně mi připadá paradoxní, že si prezident Klaus, největší kritik soudcokracie, který bije na poplach před vznikem soudcovského státu, nechá ze strany moci soudní mluvit do toho, koho jmenuje či ne. Možná mu nedochází, že ať Rychteský chce nebo ne (a aniž by si to sám předseda Ústavního soudu třeba uvědomoval - což je klidně možné s ohledem na to, k čemu se jako předseda Ústavního soudu vyjadřuje a co činí) je teď součástí soudu a ten sleduje jiné zájmy, než exekutiva. Nechat si tedy mluvit do složení Ústavního soudu mi připadá jako rezignace na jednu z mála možností, kterou exekutiva legitimně má při ovlivňování činnosti moci soudní (jeden z nejznámějších příkladů z historie byl prezident Roosevelt, který prosadil změny v právní úpravě Nejvyššího soudu na konci třicátých let k tomu, aby prosadil legislativu druhé etapy "Nového údělu", jejímuž přijetí před tím s odvoláním na "economic due process" bránil ve svém starém složení Nejvyšší soud).

Ještě méně moudré mi ale připadá, že to Rychetský veřejně říká - což ale jen potvrzuje můj názor na to, že si nekdy příliš neuvědomuje rozdíl mezi politikem a soudcem.

Další zajímavým (a bohužel charakteristickým) bodem jsou Rychteského odvolávky na něco, co je v soudnictví běžné ve Francii, kupříkladu přímá cesta z parlamentu do taláru ústavního soudce. Charakteristická říkám proto, že podobně francouzským příkladem argumentoval i prof. Pavlíček v případě vztahu prezidenta a soudnictví ve Francii. Vřele bych doporučoval každému, kdo by chtěl v českém kontextu argumentovat příkladem Francie, aby si přečetl Merrymanovu "Francouzskou úchylku" (dostupná i v češtině), která ukazuje, jak v mnoha případech srovnání s Francií co se týče jejího soudnictví, kulhají. Konkrétně v kontextu prezidentských pravomocí napsali skvělý článek Markéta Štěrbová a Jan Malíř, kde se právě srovnáním s Francií zabývají ("Nad asymetrií jednoho ustanovení Ústavy aneb má čl. 62 písm. f) ve spojení s čl. 63 odst. 3 Ústavy svůj raison ďetre?", Právní rozhledy č. 12/2006). Tady se ale Tomáš Němeček nenechal lapit a kontroval, že něco takového by vůbec nebylo možné třeba v Německu.

Poslední věc, nad kterou bych se tady chtěl zastavit, je Rychetského vyjádření k celé "kauze Brožová". Nechci se teď vracet k jádru toho problému, který jsme tady již diskutovali, spíše mě zarazilo Rychetské vyjádření že

"Od obou stran sporu bylo nešťastné, že ho musel rozhodnout Ústavní soud. Asi
není znám případ, že by byl v nějaké jiné zemi tímto způsobem odvolán předseda
Nejvyššího soudu. Ale také není známo, že by se předseda Nejvyššího soudu s
hlavou státu soudil.V civilizovaných zemích se takové věci dělají způsobem
přijatelným pro všechny účastníky."

Zajímalo by mě, kdo jiný než Ústavní soud by takový spor měl řešit? Zarážející je hlavně Rychetského věta, že "Pak to musí řešit Ústavní soud, který se dostává do velmi zpolitizované pozice, jaká mu nesluší." Nevím. Ústavní soud který nerozhoduje politické otázky? Znáte nějaký takový?

Celý příspěvek