Právníkův průvodce po metodologické galaxii
Pokud jste se rozhodli
vydat se na dobrodružnou cestu psaní doktorské dizertace, ocitáte se
v rizikové zóně, v níž každou chvíli může zaznít variace na otázku:
„A jakou metodologii na to používáš?“ Někteří
místo odpovědi zalapají po dechu, ti otrlejší možná začnou z paty tahat
termíny jako analýza, dedukce nebo komparace a možná se najdou i tací, kteří
ledabyle prohodí zcela samozřejmou odpověď: „Sednu a píšu.“ Je nepochybné a smutné zároveň, že ani
v jednom případě se tazatel vlastně nic nedozví. Proč k tomu však často dochází? Proč na
otázky stran metodologie našeho výzkumu vlastně vůbec nejsme připraveni? Proč
možná ani netušíme, co si pod pojmem metodologie máme představit? Nechci se
pídit po skutečných příčinách tohoto neblahého stavu, ale zdá se mi vhodné,
abychom proti nic neříkajícím reakcím začali zlehka bojovat alespoň tím, že o
metodologii v právním výzkumu budeme diskutovat.
Následující post berte
prosím jako skromný příspěvek do debaty ohledně metodologie. Poznatky níže
představené samozřejmě nepochází z mé hlavy, ale usadily se tam na základě
absolvovaných seminářů a průzkumu zahraniční literatury. Knížky a články, které
jsem měla v ruce, s pojmem metodologie zachází vždy trochu odlišně a
používají jinou kategorizaci, všechny se ale shodnou, že metodologie neznamená
nějaký konkrétní recept či seznam jasně daných kroků k napsání
právně-akademického textu. Metodologii bychom měli vnímat spíše jako cestu
k zodpovězení výzkumné otázky (kterou je třeba pečlivě naformulovat), jako
přístup, který naši práci od začátku do konce ovlivňuje, případně jako žánr,
jehož prvky si při práci půjčujeme.
Podle mého názoru není
úplně nutné, abychom byli schopni přesně označit metodologický přístup, ke
kterému se chceme hlásit. Navíc ani není třeba se vejít do škatulky jedné
metodologie. Metodologické žánry se totiž mohou překrývat, různě kombinovat, vycházet
jeden z druhého, stavět na sobě apod. Co se mi ale jeví jako dost
užitečné, je vědět, jaké metodologické přístupy mohou existovat a čím se ten
který žánr vyznačuje. Pokud totiž budeme mít alespoň přehled o různých
odstínech metodologie, lépe si uvědomíme, čím se vyznačuje náš vlastní postup.
Je dobré připomenout,
že metodologický přístup je na jednu stranu otázka osobní volby při zkoumání
toho, jak vyřešit výzkumný problém/zodpovědět výzkumnou otázku. Na stranu
druhou však je třeba vnímat, že určitá metodologická perspektiva může ovlivnit
už samotný výběr výzkumné otázky, a naopak některé výzkumné otázky si samy
říkají o určitou metodologii.
Ještě před tím než
začneme zkoumat konkrétní metodologické žánry, je dobré se zamyslet nad
rozlišením nějakého základního postoje k řešenému problému.
Například můžeme
rozlišovat přístup interně zaměřený a přístup vystavený externím standardům.
První přístup chce ukázat, jaké právo je, a dívá se na něj z vlastního
právního pohledu. Druhý přístup je hodnotící, snaží se právo posoudit ve světle
mimoprávních hodnot či určitých názorů.
Z trochu jiného
úhlu pohledu můžeme rozlišovat přístup analytický na jedné straně a přístup
normativní na straně druhé. Analytický přístup zkoumá, jaké právo je a proč je
takové, jaké je. Přístup normativní se snaží právo posuzovat kriticky a
navrhuje jeho změny vzhledem k určitým principům, hodnotám nebo postojům.
V praxi samozřejmě
i odlišné přístupy mohou být kombinovány a mohou na sebe navazovat. Při naší
vlastní práci je ale minimálně užitečné si v jednotlivých fázích uvědomit,
co děláme – jestli popisujeme stav nebo navrhujeme změny, a rovněž je dobré
myslet na to, jestli se na právo díváme zevnitř, anebo jestli na něj nahlížíme
prizmatem jiné disciplíny.
Na jednom
metodologickém semináři nám zase kladli na srdce, že si při vlastním bádání
musíme vždy uvědomit, na jakém právně-filosofickém základě naši práci stavíme –
zda je to iusnaturalismus, pozitivismus, anebo kritický přístup.
Pokud jde o konkrétní
metodologické žánry, žádná jejich oficiální kategorizace či typologie
neexistuje. Každá kniha či příručka se drží trochu jiné systematiky. Pro účely
tohoto postu jsem se rozhodla vytvořit systém vlastní, který odráží to, jaký
dojem v mé hlavě všechny ty moudré knihy zanechaly. Opět upozorňuji, že
hranice mezi navrženými kategoriemi jsou velmi neostré. Některé metodologie se
kryjí, některé kombinují, některé na sebe navazují či vycházejí jedna
z druhé. Zaškatulkování konkrétní práce pod určitou metodologickou nálepku
je pak závislé na našem vnímání, citu, zkušenostech a úhlu pohledu.
Z jakých
metodologií, metodologických přístupů či metodologických žánrů tedy máme na
výběr? Jako tři hlavní kategorie navrhuji používat následující: doktrinální
přístup, hodnotový přístup a interdisciplinární (kontextový) přístup.
I.
Doktrinální
přístup
Doktrinální přístup, či
chcete-li hezky nečesky „black-letter approach“, je právní metodologií zcela
tradiční a hádám, že většina právně-akademické produkce v našich končinách
se tohoto přístupu pevně drží. Tento přístup chápe právo jako samostatný a
soběstačný systém, který není závislý na jiných disciplínách. Dívá se na něj zevnitř
ve snaze najít konzistentnost a provázanost jednotlivých pravidel,
systematizovat je a racionalizovat právo jako celek. Pokud už do tohoto
přístupu vplují nějaké hodnoty, pak jsou to hodnoty, které lze označit za
logické či racionální, jako je např. soudržnost, logická bezrozpornost nebo
jistota.
II.
Hodnotový
přístup
Pod hodnotový přístup
můžeme zařadit velké množství metodologických žánrů, které právo ukazují anebo
posuzují prizmatem konkrétně určené hodnoty, postoje, ideje, principu,
světonázoru apod. Ze základního právně-filosofického pohledu mohou stavět na
iusnaturalismu či právním pozitivismu, anebo naopak vystupovat proti nim. Právě
podle dané hodnoty nebo postoje můžeme identifikovat například následující
žánry.
a)
Liberalismus
Liberalismus hodnotí
právo s odkazem na liberálně-politickou teorii. Jako základní myšlenky
v tomto přístupu vystupují univerzální práva, autonomie, rovnost anebo
demokracie.
b) Feminismus
Feminismus v právu
nabízí širokou paletu perspektiv. Když to velmi zjednoduším, feminismus zkoumá
právo po ose genderu, vidí ho jako sociální konstrukt, na který nahlíží
„genderově nastavenými“ brýlemi, a nabízí kritický pohled na zdánlivě neutrální
charakter práva. Ostatně praktickou ukázku můžeme najít i v archivu tohoto blogu.
c)
Teorie
Queer
Teorie Queer reaguje na
feminismus a kritizuje jeho binární pohled na pojem genderu a sexuality.
d) Marxismus
Marxismum (opět velmi
velmi zjednodušeně) kritizuje právo jako systém, který chrání a konzervuje
zájmy vládnoucí třídy. Zaměřuje se na mocenské vztahy a snaží se odhalit
příčiny strukturální nerovnosti ve společnosti.
e)
Postmodernismus
(Poststrukturalismus)
Pod označením
postmodernismus se opět může skrývat velké množství proudů, podle kterých právo
není ani logické, ani systematické, ani soudržné. Snaží se rozbít tradiční
právní koncepty a společenské struktury a ukázat je v jiném světle.
f)
New
Governance
Pojem New Governance se
váže k přístupu, který se dívá mimo tradiční právní instituty. Snaží se
vysvětlit procesy a postupy, které mají nějakou normativní dimenzi, ale jejich
vznik nepodléhá tradičním formálním mechanismům.
g)
Kritický
přístup
Mezi kritické přístupy můžeme
zahrnout např. výše uvedený feminismus, teorii queer nebo
postmodernismus/poststrukturalismus. Dále sem patří dva výslovně kritické
proudy: tzv. Kritická teorie, navázaná na Marxe, Kanta, Hegela, Webera či
Freuda, a Kritická právní studia (Critical Legal Studies) – proud, který vznikl
v USA v 70. letech 20. století a který čerpá inspiraci od Marxe,
Foucaulta a také z amerického právního realismu.
III.
Interdisciplinární
přístup
„Právo v kontextu
X“, případně „Právo a Y“ – pokud právo propojíme s dalšími vědními
disciplínami, objevíme další várku rozličných metodologických přístupů.
Propojení může spočívat v tom, že se na právo budeme dívat očima jiné
disciplíny, případně v právu můžeme hledat odrazy jiného oboru anebo
použijeme metodologický aparát jiné disciplíny na zkoumání právních jevů. Mezi
již etablované přístupy můžeme zařadit následující:
a)
Právo
a politická věda
Právo ve spojení
s politologií, případně mezinárodní právo ve spojení s teorií
mezinárodních vztahů skýtá různé přístupy k nahlížení na právní pořádek
jako na právní systém a zároveň politický systém. Tato disciplína pak
samozřejmě může zahrnovat i další podproudy a může právní a politický systém
hodnotit ve světle dalších žánrů, jako je feminismus, liberalismus nebo třeba
poststrukturalismus.
b) Právo a ekonomie
O právu a ekonomii již
na tomto blogu byla řeč mnohokrát. Jen připomenu, že v tomto přístupu
můžeme nalézt proud, který hodnotí právní systém a jeho instituty podle měřítka
efektivnosti a navrhuje, jak právo změnit, aby bylo efektivnější. Další
možný proud zkoumá, do jaké míry právo reflektuje ekonomické uvažování.
c)
Právo
a sociologie
Právo a sociologie
stojí na hlavní myšlence, podle které není možné zkoumat právo, aniž bychom
chápali společnost, v níž právo funguje. Tento přístup staví právo, právní
instituty a právní analýzu do společenského kontextu. Nabízí také techniky a
metody, kterými se můžeme dívat na právo a jeho dopad na společnost, případně
zkoumat „právo v akci“.
d) Právo a literatura
Velmi zajímavé poznatky
může přinést právo a literatura. V této oblasti můžeme najít dva hlavní
proudy: „právo v literatuře“ zkoumá, jaký způsobem se právo, pravidla,
právníci anebo otázka spravedlnosti objevují v literárních dílech; „právo
jako literatura“ pak zkoumá právní texty, rozsudky či rozhodnutí a hodnotí je
měřítkem literární teorie či literární kritiky.
Atd.
Pokud jste dočetli až
sem, gratuluji a děkuji za trpělivost. Tento přehled samozřejmě nepokrývá
všechny přístupy, ale pro začátek snad ukazuje, co všechno si můžeme pod pojmem
metodologie představit. Závěrem mi dovolte několik otázek:
- Překvapilo vás, co jste se dozvěděli?
- Je nějaký metodologický žánr, který považujete za zásadní, ale ve výčtu chybí (tedy kromě žánru „poznámky z četby“, protože to je přístup, který byl zvolen pro napsání tohoto postu)?
- Víte o konkrétních článcích, knihách, statích či jiných akademických textech z pera českých právníků, v nichž by se daly vysledovat prvky některého z výše uvedených přístupů?
- Jaká je odpověď na základní otázku Života, Vesmíru a vůbec?
***
Moudré knihy, ze
kterých jsem vycházela:
- Mark Van Hoecke: Methodologies of Legal Research. Oxford : Hart Publishing, 2011.
- Caroline Morris, Cian C. Murphy: Getting a PhD in Law. Oxford : Hart Publishing, 2011.
- Tamara Hervey, Robert Cryer, Bal Sokhi-Bulley, Alexandra Bohm: Research Methodologies in EU and international law. Oxford : Hart Publishing, 2011.
- Mike McConville, Wing Hong Chui: Research Methods for Law. Edinburgh : Edinburgh University Press, 2007.
30 komentářů:
Není tohle ale součást problému? Pokud si metodologii upravuji až podle toho, co chci napsat, tak to není uplně vědecká metoda, ne?
Neměl bych jít spíš opačnou stranou? Dát si hypotézu a tu pak zjišťovat na základě určité metodologie?
Tento postup mi zaručuje, že ať výsledek bude jakkýkoli, tak bude ověřitelný (v rámci možností).
Prima přehled! Kam by podle tebe spadala analytická jurisprudence?
Fakt dobré, díky!
Přidám krátké porovnání s kriminologií, která se nejčastěji řadí pod právo (či právnické fakulty, minimálně institucionálně). V ní se na metodologii klade velký důraz. Byl jsem trochu překvapený, že na Cambridgi se věnuje podobný čas kriminologickým teoriím a kriminologickému výzkumu a metodologiím.
Co myslíš, že by se mělo začít dělat?
Moc zajímavý post!
Metodologie, stejně jako právní filosofie byla alespoň na mé brněnské alma mater těžce podceňovaná. Patrně proto, že většina právních textů je určena pro praktické použití a pokud se filosofové neshodnou na tom, co právo je, pak nedává smysl začínat touto otázkou třeba pojednání o cestovních náhradách.
Výchozí filosofické paradigma by přitom mělo být určující i pro vymezení metodiky. Jinak se bude přistupovat ke zkoumání jevu, který máme plně za lidský výtvor, a jinak k jevu, který existuje i nezávisle na naší lidské legislativě a judikatuře.
K poslednímu dotazu: odpověď je 42 (alespoň jedna jistota v moři pochybností...).
Moc dobrý post!
Řekl bych, že metodika by v základních obrysech měla být určovaná právně-filozofickým paradigmatem, z něhož autor textu vychází. Jiným způsobem se bude metodicky přistupovat ke zkoumání jevu (a vytváření textu o něm), který máme za plně lidský výtvor, a jinak k jevu, který nás alespoň částečně přesahuje.
Většina právních textů je ale určena pro praktické využití, pokud se páni filozofové nemohou shodnout na tom, co je právo, tak nemá smysl touto otázkou začínat třeba pojednání o cestovních náhradách. To bude možná důvod, proč byla právní filozofie a metodologie na mé brněnské alma mater bohužel tak těžce podhodnocená.
Odpověď na poslední otázku je 42 (alespoň jedna jistota v moři pochybností).
Mělo by se více číst a především více přemýšlet, co a jak chci říct/napsat. Jestliže autor vyargumentuje identifikovatelnou myšlenku, metodologie je v podstatě sekundární a "vyleze" z textu sama :-)
Se svým velmi povrchním ponětím o analytické jurisprudenci si na nějaké vážné zařazení vůbec netroufám. Podle mě by mohla spadat pod I. i pod II. anebo někam úplně jinam. Myslím ale, že to zařazení není vůbec důležité. Dobré je jenom vědět, že různých přístupů může existovat hodně.
S tím naprosto souhlasím.
Metodologie podle mě není něco jako recept na to, jak upéct bábovku, ale spíš nějaká vůdčí linka, která ideálně prostupuje celým textem a drží ho pohromadě. Dobré je podle mě všímat si těch linek při čtení cizích textů a přemýšlet nad tím, co autor říká, proč to říká, jak to říká, jak svůj argument strukturuje. Jsem přesvědčená, že když se člověk vycvičí při čtení, při vlastním psaní, jako když najde. :)
Takže k Jakubovi: Pokud chceme začít sami u sebe, chce to opravdu hodně číst a přemýšlet. Při tom je užitečné se v textu nepídit jen po informacích, ale zkoumat i to, jak je text vystavěný, jaké argumenty používá a proč je používá tak, jak je používá.
Anebo ta tvoje otázka směřovala k tomu, že by se mělo začít něco dělat na školách? Zavést kurs, ve kterém by se připomínalo, jak důležité je číst a přemýšlet? ;-)
Když si v hlavě procházím nejvlivnější díla anglo-americké teorie práva 20. století, obávám se, že většina nesplňovala doporučení metodologických příruček, které jsou dnes tak módní. Tím hůř pro ony příručky. Jinak souhlas s Robertem Zbíralem.
Pak ještě existuje čtvrtá metodologická škola, univerzálně používaná v libovolném akademickém oboru, již fanoušci Star Treku znají v trochu jiném kontextu jako "technoblábolení".
Vrství se na sebe věty sice beze smyslu, ale přetékající cizími slovy a zajímavými obraty, ideálně právě těmi, které jsou zrovna módní. Spoléhá se na to, že nikdo si netroufne říci nahlas "to je blábolení beze smyslu". Počítačově gramotnější jedinci si na generování libovolně dlouhého textu připraví program.
Zajímavá práce byla před časem zmiňována i zde na JP: http://jinepravo.blogspot.cz/2014/03/pozvanka-na-prednasku-matej-avbelj-post.html
A jako dříve bylo nutné v práci z libovolného oboru přidat obligátní kapitolu "xyz z pohledu marxismu-leninismu" a ideálně najít alespoň jeden zdánlivě související citát V. I. Lenina, i dnes se musí přidat patřičná douška, aby práce byla opravdu vědecká a nebyla shledána buržoazní/revizionistickou/politicky nekorektní/popíračskou.
V přírodovědeckých oborech a části společenskovědních oborů tak patří k bontonu, ne-li holé nezbytnosti, dodat kapitolu "jak se to zhoršuje globálním oteplováním", ve zbylé části společenskovědních oborů včetně práva je nutno doplnit "proč je kvůli tomu nutno přidat další pravomoci Evropské unii", případně pro pokročilé literáty "jak je to genderově cis/trans/jánevímco-nesprávné".
Všichni ostatní akademici (pardon - akademikosoby) to pak nadšeně odsouhlasí a jdou si taky zažádat o grant na výzkum "jak se genderová nesprávnost zhoršuje globálním oteplováním". Pokud si někdo všimne, že vzdělanost obecně upadá, napraví to pojednáním o nutnosti vybudovat vzdělanostní společnost a do 10 let v souladu s berlínským programem, lucemburskou deklarací a Slaměnou knihou mít 100% populace EU vybavených bakalárským titulem.
Ale ty příručky skutečně nejsou návody na použití. Pokud už něco doporučují, pak je to právě doporučení číst a přemýšlet. K tomu pak přináší přehled o tom, jak přemýšlí ostatní.
Tak jednoduše bych je nezatracovala, podle mě můžou být velmi dobrou inspirací.
Spíš jsem myslel, zda by právo mělo jít směrem jiných společenskovědních oborů a třeba učit kvalitativní a kvantitativní metody.
Myslet, jak píše Robert, mi přijde jen začátek. A upřímně nemám dojem, že to je doménou metodologie (respektive o tom metodologie není - o tom je univerzitní vzdělání a racionální přístup).
Pokud chci vycházet alespoň z trochu něčeho jiného, než jen text (což mi v české právní vědě trochu chybí), tak potřebuji mít základy právě v těchto oborech. Jak sestavit dotazník, jak provádět rozhovory, atd.
Svojí diplomku jsem napsal bez toho, abych věděl, jak používat jak kvalitativní tak kvantitativní metody, byť jsem je nevědomky používal. Když se je teďka učím, tak mlátím hlavou do stolu, jak jsem mohl něco takového napsat bez jakékoli předchozí průpravy a říkám si, kolik chyb jsem udělal.
Nenaplňuje vaší potřebu předmětu např. předmět Právo a logika? Byť mi přijde potřebný, tak nevím, nakolik je skutečně metodologický...
Nerozumím tomu, že lidé potřebují příručku, aby se dozvěděli, že mají číst a přemýšlet. A jsem dokonce tak staromódní, že si nemyslím, že slušný přehled o tom, jak přemýšlí ostatní, může poskytnout nějaká příručka. Ale možná se shodneme, že problém tuzemské právní akademie není primárně v absenci příručky, ale spíš ve skutečnosti, že pro některé z přístupů zatím nemáme dost odborníků. Bylo by komické, kdyby např. empirická studia právní vyučoval někdo, kdo nikdy nedělal empirický výzkum, nebo kdyby právní komparatistiku učil někdo, kdo nemá za sebou žádnou srovnávací analýzu.
Netusila jsem, ze existence nejakych knih muze vyvolavat az takovou nevoli. Nikde netvrdim, ze bez prirucky nikdo nemuze fungovat. Jedine, co jsem zminila, bylo to, ze jsem je mela v ruce ja. Podle me v nich clovek muze cerpat inspiraci,davaji podnet, jak se na veci divat z ruznych uhlu, upozornuji na veci, kterych je dobre si vsimnout. Proste muzou byt zdrojem pro premysleni o novych vecech nebo pro nazirani na problemy z jine perspektivy.
Rozhodne problem nevidim v tom, ze lidi nectou prirucky. Navic si myslim, ze to neni problem jen u nas. Co mi prijde problematicke je to, ze spousta lidi vubec netusi, co si pod pojmem metodologie maji predstavit, ze se otazka metodologie temer ignoruje.
Stejne tak mi prijde, ze neni zas takovy problem, ze nam chybi odbornici na urcite metody a postupy, ale spis postradam nejake sirsi povedomi nebo aspon diskuzi o tom, k cemu ty metody a postupy mohou byt uzitecne.
Nejsme ve sporu. Ty říkáš, že by bylo hezké si obecně povídat o tom, co je to metodologie. Nic proti tomu. A já říkám, že se potřebujeme učit od lidí, kteří svými vlastními analýzami prokázali, že určité metody opravdu ovládají. (btw. Ne každý, kdo o metodologii mluví, tuto podmínku splňuje.)
Díky za zajímavý post! Pro PhD fellas a ostatní mladé akademiky (především v mezinárodním právu) doporučuji můj oblíbený článek o psaní koncepčních právnických děl, kde Jorge Viñuales brilantně analyzuje "legal inquiry" s pomocí pro něj typických vizuálních analogií. http://repository.graduateinstitute.ch/record/16567/files/CIES%20RP_18%20Vinuales_On%20legal%20inquiry.pdf
Zajímavé. S mnoha věcmi bych si dovolil souhlasit, byť se soustředíte na paradigma věd o kauzalitě (což jsou samozřejmě v pojetí některých lidí jediné vědy). Přijde mi zajímavé, že v souvislosti s teorií relativity se soustředíte na metodu jejího empirického prokázání, ne na metodu jejího vytvoření Einsteinem. Jaká byla podle Vás jeho metoda? A když jeho teorie nebyla do svého prokázání vědeckým poznatkem, čím byla? To vůbec nemyslím nijak útočně. Prostě mě to zajímá...
(cit) A když jeho teorie nebyla do svého prokázání vědeckým poznatkem, čím byla? (/cit)
Vy mě pane kolego snad zkoušíte ?! Čím by asi byla, než hypotézou, tj. právě tou otázkou, kterou bylo nutno zkoumat a vědecky vyvrátit či nevyvrátit (zde se odkazuji na své mentory metodologie vědy, kteří při slovním spojení "bylo prokázáno" dostávají psotník, protože hypotéza se dle vědců pouze vyvrací či se neprokáže dostatek důvodů, aby byla hypotéza vyvrácena... což je logické, protože později může být vyvrácena někým jiným).
A.Einstein tuto hypotézu zformuloval na základě myšlenkových pochodů - a dokonce se v odborné litaratuře uvádí, že to bylo právě při sledování krásných žen v Praze a Zurichu, když jezdil učit na Německou universitu a právě si představoval sebe jako pozorovatele na letícím paprsku světla. Logicky jde právě o formulaci té hypotézy.
Danou hypotézu nejprve ověřoval matematickými výpočty, a když byl přesvědčen, že je validní, tak jíz zveřejnil jako hypotézu. Tato hypotéza byla po několika letech ověřena experimentáním pozorováním (uvědomme si, že to bylo před více, než 100 lety... V jednom článku jsem se dočetl dokonce, že ke speciální teorii relitivity, že "V roce 1911 byl poprvé nominován na Nobelovu cenu za fyziku, ale komise se natolik bála, že by se později ukázala STR jako chybná (tehdy ještě nikdo nebyl schopen ověřit její pravdivost), že ji raději udělila někomu jinému.".... a to ještě nebyla kritéria vědeckého ověření hypotézy tak přísná, jako dnes.
Pokud není hypotéza, ale byla určitá věc náhodně pozorována a teprve následně pozorování popsáno, resp. modelováno (ať matematicky či třeba filozoficky), tak jde o objev.
V praxi vědeckého výzkumu není neobvyklé, že je někde učiněna vědecká hypotéza, která je vyvrácena a je učiněn objev, který formuluje novou hypotézu, jež je potvrzena) :-)
Ad Jakub Šebesta (a Jakub Drápal):
Jak mě někdo obviní z nepochopení metodologie, musím se bránit :-) Uznávám, že jsem se vyjádřil zkratkovitě a tudíž nepřesně. Můj argument vycházel z toho, že řada pisatelů v právu (typicky u dizertací) příliš přemýšlí o metodologii per se ve smyslu abstraktních pojmů. Tvrdím, že metodologie je pouze prostředkem pro dosažení cíle (sdělení myšlenky), když vím, co chci dokázat a říct, cestu k tomu bych si měl najít i bez předchozí znalosti všech zákoutí metodologie/metod, mělo by to přijít přirozeně. Myslím, že stejným směrem uvažuje výše Tomáš Sobek.
Jinak řečeno, vždy je první cíl a poté až metoda, naopak to prostě nejde. Jsou lidé, kteří přes všechno se soustředění na metodologii nakonec svým textem neřeknou vůbec nic. Svým krátkým příspěvkem jsem se snažil před takovou cestou čtenáře JP varovat.
Jak říkám, nejsem s Vámi ve sporu. Mimochodem spojení "být prokázán" jste použil Vy sám; já ho pouze opakoval.
Jen se snažím přijít na kloub tomu, jak činění vědeckých hypotéz zapadá do přísně strukturované metodiky přírodních věd. Jak sám říkáte, Einstein tu svou vytvořil na základě "myšlenkových pochodů". Což se mi nezdá jako příliš rigorózní metoda...
Chápu i to, proč jako vědecký poznatek chcete označovat jen to, co je empiricky potvrzeno (tj. ne vyvráceno). Nicméně pak se nabízí otázka, proč je tvorba hypotéz vědou, když sama o sobě netvoří žádní poznatky. Jinými slovy: přijde mi to, že jazyk, který je v souvislosti s metodami používán, značně sráží význam vědeckého teoretizování.
Díky za názor. Plyne mi z něj to, že v té metaforické galaxii poznání a poznávání prostě stojíme každý na jiné planetě, a máme tudíž odlišný úhel pohledu a vnímáme obraz před sebou jinak.
Jsem si vědoma toho, že metodologie se (minimálně v soudobých slovnících cizích slov) chápe především jako věda o metodách. Nepřijde mi ale nic špatného na tom, že se, byť vlivem angličtiny, význam tohoto slova rozšíří a bude se používat i ve smyslu vědeckého přístupu ke zkoumanému problému. Minimálně v anarchistických kroužcích právních metodologeeků se to ujalo docela přirozeně, a pokud se nepletu, politická věda to u nás používá zrovna tak. Metodologie, metodologický přístup, či metodologický žánr (ať už tomu budeme říkat jakkoli) se v tomto smyslu vážou k typu výzkumu spíše než k jednotlivým dílčím krokům v rámci vědecké práce. Chápu, že se tohle označení někomu nemusí líbit, ale mně přijde vhodné a doufám v jeho rozšíření i mimo anarchistické kroužky.
Dále si myslím, že není úplně příhodné srovnávat výzkum práva/výzkum v právu s přístupy používanými v přírodních vědách. Obě oblasti mají zcela jinak nastavené "vědecké paradigma" (nebo jak to říct trochu víc lidsky). Zatímco v přírodních vědách jsou cílem zcela objektivní a přezkoumatelné výsledky, ke kterým se došlo rigorózními metodami, akademický přístup k právu je mnohem svobodnější. Badatel si k zodpovězení své výzkumné otázky může zvolit jakoukoli cestu, pokud výsledek práce bude dobře vyargumentován a bude dávat smysl. Pohledem přírodních věd to samozřejmě může vypadat jako totální anarchie, ale právní akademie to chápe jako součást svého "vědeckého paradigmatu", a to si každá věda nastavuje sama.
V těch jednotlivých (tučně označených) kategoriích skutečně neuvádím metody (kvantitativní, kvalitativní, jejich kombinaci), ale právě jen ty metodologické žánry, případně typy výzkumu, v rámci nichž se dají využít různé konkrétní metody či postupy tak, aby vedly k zodpovězení výzkumné otázky. Ve světle toho mého rozdělení/kategorizování pak např. nelze říct, že právo a ekonomie je typicky kvantitativní metodou. Právo a ekonomie tu není chápána jako metoda, ale jako široká oblast, ze které se dají vybírat různé cesty k zodpovězení výzkumné otázky. V rámci těch cest pak mohou být zvoleny metody jak kvantitativní, tak i kvalitativní.
Je mi jasné, že se mnou ne každý bude souhlasit, ale na svém pohledu ze své planety trvám.
Jinak Robert Zbíral je u nás skutečně asi ten poslední člověk, který by si zasloužil nařčení z nepochopení metodologie v právním výzkumu. ;-)
Já ale nemluvil o kriminalistice, ale o kriminologii. Ta se v mnohém blíží právu, sociologii, psychologii a dalším společensko-vědním oborům. S právem mnohé sdílí, v oblasti metodologie ale daleko více se sociologií či psychologií.
Já ale nemluvil o kriminalistice, ale o kriminologii. Ta se v mnohém
blíží právu, sociologii, psychologii a dalším společensko-vědním oborům.
S právem mnohé sdílí, v oblasti metodologie ale daleko více se
sociologií či psychologií. Metodologie se pak výrazně více blíží i přírodním vědám či např. lékařským pokusům. Randomized controlled trials v kriminologii se v mnohém zavádí právě po vzoru lékařských výzkumů byť samozřejmě upravené.
Díky za komentář :)
Prvním tématem na přednášce z metodologie bylo zdůraznění, že máme hledat důležité hypotézy a ty následně testovat (pomocí metodologie). Cíl je vždy nejdůležitější. Těchto slov přitom není nikdy dost...
Nevím, zda bych si cestu k tomu měl najít i bez předchozí znalosti. Např. pokud budu provádět rozhovory se soudci, tak bych měl mít určitou představu o tom, jaké jsou různé typy rozhovorů, na co bych si měl dát pozor (jak z hlediska prostředí, pořadí otázek, atd.). Některé věci zkrátka přirozeně nepřijdou, popřípadě trvá dlouho je odhalovat.
Pokud je nějaká ustálená metoda, jak se něco dělá, tak není důvodu ji nevyužít. Alespoň budou ostatní ujištěni o tom, že metoda byla korektní - což v opačném případě neví.
Jakube, to už jsi asi deset kroků napřed. :)
Pokud vzpomenu Weilera, tak ten zdůrazňoval, že metodologie skutečně "vypluje na povrch" sama, pokud se soustředíme na to, jak nejlépe zodpovědět výzkumnou otázku. Je třeba si uvědomit, co všechno musím zjistit a co všechno musím vědět, abych našla odpověď na VO, a dále co musím udělat pro to, abych získala všechny potřebné informace. Od těchto bodů se pak odvozuje metodologie mého vlastního výzkumu. Načrtnu si tedy cestu, kterou chci jít.
V rámci té cesty, resp. k překonávání překážek na té cestě, pak můžu použít různé metody či techniky, na základě kterých zjišťuji dílčí poznatky.
Pokud moje VO bude např. "Jaký vztah mají soudci vrcholných soudů k evropskému právu?", můžu se rozhodnout pro socio-empirické zkoumání, v rámci kterého povedu s vybraným vzorkem soudců rozhovory. V takovém případě už je samozřejmě nezbytné umět vybrat ten vzorek a následně rozhovor správně udělat a vyhodnotit. Pokud jsem to nikdy nedělala a nic moc o tom nevím, je pravděpodobné, že ten rozhovor povedu špatně a že i výsledky můžu interpretovat chybně. Takže se samozřejmě budu řídit nějakými ustálenými pravidly, metodami, poučkami, které už s úspěchem použili jiní přede mnou. Intuitivně na to sama přijdu těžko. Ale tady mluvím o konkrétním způsobu získávání dílčích poznatků, nikoli o celkové metodologii svého výzkumu.
Předpokládám, že v rámci kriminologického výzkumu už máš nějaký metodologický žánr dopředu předurčený, v tomhle ohledu je výzkum v právu mnohem svobodnější, tam je třeba si tu metodologii zvolit ve vztahu k VO. Ale nemusím být schopná ji nějak definovat či zaškatulkovat. Potřebuju jenom vědět, co dělám, jak to dělám a proč to dělám. Teprve v momentě, kdy se rozhodnu použít nějakou konkrétní techniku, je záhodno následovat nějaká ustálená pravidla.
K otázce, kterou už jsi v diskuzi zmiňoval, jestli by se v právu neměly učit kvantitativní a kvalitativní metody, bych řekla, že to neuškodí (třeba mně by se líbilo, kdyby mě to někdo učil), ale že když začínám s výzkumem, není úplně nutné ty metody znát. Pokud nějak dojdu k tomu, že k zodpovězení mé VO potřebuju nějakou kvantitativní metodu použít, pak se ji budu muset nějak sama naučit (třeba od sociologů nebo kriminologů).
Takže abych to shrnula: znalosti metod (a schopnosti je správně používat) jsou super, ale v právním výzkumu přichází až na druhém místě. Nejprve je třeba si (na základě čtení a přemýšlení) zvolit cestu k zodpovězení VO. Pokud se totiž nebudu držet své cesty, tak mi sebelepší znalost konkrétních metod bude houby platná. :)
Kriminologie, stejně jako kriminalistika jsou dle mého názoru jednoznačně multioborové. Kallikakův rod nebo Sutherlendova teorie mi moc lékařské nepřijdou....
Sociologie, psychologie atp. s tím naprosto souhlasím, že jsou to obory zkoumání kriminologie.
Je zde spíše otázka, zda-li právo nedává kriminologii pouze rámec, resp. mantinely výzkumu, případně zda nejde fakticky o teze... například zkoumání trestných činů krádeže - ať provedeme jakýkoli výzkum v této oblasti, tak se musíme držet právní definice krádeže, atd. Tedy studium na juristické škole, je opět asi dosti omezeno. A to nchci hovořit o etiketizační teorii kriminologie (pro neznalé jde o teorii, kdy kriminalita sama o sobě vůbec neexistuje, protože se jedná pouze o společensko-sociální konstrukt. Tedy společnost (stát) tvoří kriminalitu právě tvorbou trestněprávních norem a tím, že tyto normy se v praxi aplikují ;-)
Ale to je diskuse mimo zdejší téma...
Tak s ohledem na mojí srdcovku od dětsví - vesmír, a současné metody zkoumání vesmíru a tvroby vědeckých teorií ve fyzice, rozhodně nejsem tak kategorický se soudem odlišnosti vědeckého paradigmatu. Zrovna dnes jsem sledoval jeden záznam, kde bylo fyziky vysoce filozoficky vysvětlován Einstein-Rosenův most (propojení černé a bílé díry) a teorie vzniku vesmíru. Tedy stručně řečeno náš vesmír je fakticky na dně nějaké černé díry v jiném vesmíru a vznik našeho vesmíru je explodující objekt z prostoročasové singularity, vulgo - velký třesk :-)
A to není moc dnes přezkoumatelné :-)
Na druhou stranu rigorozní formální logika má stejné predikce i postupy jako formální matematika... kupříkladu v ročníkové přednášce jsem si vytvořil téma prezentace procesu správního řízení o přestupcích dokumentací procesního toku, jinak řečeno vývojovým diagramem. To byla ryzí informatika :-)
Robert Zbíral: Jasné, i já to píši v noci, kdy je čas a člověk nemusí pochopit jednoducho myšlenku :-)
(cit) Jaký vztah mají soudci vrcholných soudů k evropskému právu? (/cit)
To si tak rigidně nemyslím... toto může dle mého být zkumáno i metodou kvantifikace - klidně je možné prostě u každého soudce sečíst citace a odkazy na SDEU v rozsudcích u nějakého časového období. Pokud je rozsudků dostatek, tak lze obecně kvantifikovat vztah soudců k evropskému právu na tom, jak často jej citují ve svých rozsudcích :-)
(cit) znalosti metod (a schopnosti je správně používat) jsou super, ale v právním výzkumu přichází až na druhém místě. Nejprve je třeba si (na základě čtení a přemýšlení) zvolit cestu k zodpovězení VO. Pokud se totiž nebudu držet své cesty, tak mi sebelepší znalost konkrétních metod bude houby platná (/cit)
Není náhodou v právu znalost metod výkladu práva samou podstatou ?! Jak se chcete dopátrat v právu zkoumáním nějaké teoretické otázky bez použití výkladových metod ??? ... Nebo jsem Vás nepochopil....
Pokud nejsme ve při, tak je to vynikající :-)
"prokázat vs. vyvrátit"
Zde si myslím, že hypotézou v daném případě byla formulace teorie relativity. pozorování částic je objev, tedy tato teorie byla objevem prokázána, tedy hypotéza odkazující k této teorii nebyla vyvrácena.
Tedy můj výrok a užití spojení o prokázání je zcela v pořádku :-) Je pravda, že jsem to špatně použil.... jdu se kát a klečet do zadní lavice....
Zde se dostáváme asi na dost tenký led :-) Je pravda, že s "nebylo vyvráceno" mám občas také problém :-))
V mnohém souhlasím. Jen bych ještě navrch přidal, že někdy není úplně jednoduché jako student zjistit, které metody mám použít. Minimálně mne nenapadlo, co všechno metodologie upravuje. Tedy pokud v ní nemám základ, tak je pravděpodobné, že udělám chybu, protože mne ani nenapadne, že nějakou metodologii mám hledat.
Ale asi to je o vícero kroků dopředu :)
Okomentovat