19 ledna 2014

Martin Kopa: Je možné odepřít výpověď z důvodu nebezpečí trestního stíhání právnické osoby blízké?

V  posledních týdnech opakovaně narážím na téma základních práv právnických osob a některé trable, které toto téma vyvolává. Ukazuje se, že právo na spravedlivý proces právnických osob v rámci správního trestání a „klasického“ trestního procesu může být oříškem. Setkal jsem se v té souvislosti s jednou otázkou, se kterou si v posledních týdnech lámu hlavu. Mohl bych v civilním, správním nebo trestním řízení podle čl. 37 odst. 1 LZPS odepřít výpověď s tím, že bych mohl způsobit trestní stíhání své právnické osobě blízké? Co myslíte?


Osobně si myslím, že bych mohl. Možnost odepřít výpověď je podle mě procesním projevem hmotněprávního vztahu „blízkosti“. Už několik let přitom existuje civilní judikatura (např. R 53/2004 k relativní neúčinnosti či 29 Cdo 4822/2008 k bývalému § 196a obchodního zákoníku), která tvrdí, že právnická osoba může být pro účely soukromého práva osobou blízkou. To přímo do zákonného textu převedl i § 22 odst. 2 NOZ, podle kterého: „Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.“

A minori ad maius bychom proto podle mě mohli říci, že když je právnickou osobu možno chápat jako osobu blízkou v soukromém právu, tím spíše bychom ji měli chápat za osobu blízkou i v oblasti trestní a potažmo procesní. Pokud právní vztah blízkosti může vzniknout v méně závažných situacích (soukromé právo), tím spíše by měl podle tohoto argumentu platit i v závažnějších situacích (trestní a procesní právo). Právnické osoby mohou být v dnešní době trestány nejen v oblasti správní, ale více než dva roky už proti nim můžeme postupovat podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Proto podle mého názoru existuje zájem, abychom i ve vztahu k právnickým osobám blízkým nemuseli řešit ono situační dilema mezi respektem k právu a vztahem k osobě blízké, kde volba jednoho znamená porušení druhého (viz Baňouch, Hynek. Čl. 37. In Wagnerová, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s, 2012. s. 773.).

Nezjednodušuji to ale příliš? Co na to říká „jednoduché právo? Správní řád (§ 55 odst. 4) ponechává chápání osoby blízké soukromému právu. To podle mého názoru znamená, že od 1. 1. 2014 vtahuje do hry i výše citovaný § 22 odst. 2 NOZ. Občanský soudní řád osobu blízkou nedefinuje. Pouze z něj vyplývá, že v případě výslechu fyzické osoby, která je statutárním orgánem právnické osoby či jeho členem, bude třeba jejího souhlasu (§ 126 odst. 4 a § 131). Lze tedy hovořit o její ochraně. Ale co ostatní, kdo (slovy NOZ) „podstatně právnickou osobu ovlivňují“? Je i zde do hry vtažen § 22 odst. 2 NOZ? Mohou odepřít výpověď? Podle mě ano, protože v opačném případě by hmotněprávně založenému vztahu blízkosti byl upřen jeden z jeho důležitých procesních projevů, kterým možnost odepření výpovědi je.

Trestní předpisy mají vlastní „klasickou“ definici (viz § 125 tr. zákoníku a § 100 odst. 2 tr. řádu), která právnické osoby nebere výslovně v potaz. Nicméně při práci se stejnou definicí v dříve platných soukromoprávních předpisech Nejvyšší soud ve výše uvedených judikátech také zvládl dovodit, že právnická osoba může být osobou blízkou. Hlavní argument zněl, že fyzické osoby, které mohou jménem právnické osoby právně jednat (zejména s přihlédnutím k tomu, že jejich prostřednictvím se utváří vůle právnické osoby), mají z titulu svého postavení (a z něj vyplývající odpovědnosti) k této (své) právnické osobě takový vztah, že by důvodně pociťovaly újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Stejný princip se podle mě uplatní i v trestní oblasti a tím pádem i v jednotlivých procesních úpravách.

Situaci však zjevně lze vyložit i opačně. Nejvyšší správní soud totiž např. v rozsudku č. j. 8 Afs 17/2012 – 375 v kontextu vztahu zaměstnance a zaměstnavatele jednoznačně uvedl, že právnická osoba nemůže být osobou blízkou, které lze způsobit trestní stíhání (§ 189). Bližší zdůvodnění tohoto kategorického závěru ovšem v rozsudku chybí.

Co vy na to? Může být z pohledu ústavního práva osobou blízkou i právnická osoba? Lze podle Vás odepřít výpověď z důvodu nebezpečí trestního stíhání právnické osoby blízké? Pokud ano, mají tuto možnost jen členové statutárních orgánů a ti, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňují, nebo i jiné osoby? Nebo zkrátka takové právo čl. 37 odst. 1 Listiny nezakotvuje?