17 prosince 2013

Jan Chmel: Milosti a ústavní zvyklosti

Milovníkům ústavního práva připravuje současný prezident mnohá (ne vždy příjemná) překvapení, zároveň je ale nutí k zamyšlení nad někdy nečekanými výklady Ústavy. Vedle aktuálních náznaků, podle kterých Miloš Zeman může spolurozhodovat o složení vlády, byla veřejností nedávno poměrně kriticky přijata i skutečnost, že prezident delegoval agendu milostí na Ministerstvo spravedlnosti.

V reakci na tento krok se začalo ozývat, že nechat vyřizování žádostí o milost ministerstvu je protiústavní, nebo minimálně v rozporu s ústavními zvyklostmi (viz zde, nebo zde). Takové hlasy už pomalu začínají po prezidentových rozhodnutích tvořit určitý folklór. Mám ale obavy, že označovat každý krok, který se nám nelíbí, za protiústavní/porušující zvyklosti, je nakonec podobným ohýbáním Ústavy, jaké bývá vyčítáno prezidentovi. Ústava se podobným přístupem může vyprázdnit – a u ústavních zvyklostí hrozí nebezpečí, že po jistém opotřebování by se z nich mohl stát téměř „idiotský pojem“.

Z pohledu ústavněprávního se přitom přenesení rozhodování o milostech na ministerstvo nejeví jako zvláště problematické. Prezident vydal 29. listopadu 2013 na základě § 366 odst. 2 trestního řádu (který to výslovně umožňuje) rozhodnutí následujícího znění:

I.
Přenáším na ministra spravedlnosti svou pravomoc
1. provádět řízení o žádostech o milost
2. zamítat žádosti o milost s výjimkou žádostí osob trpících závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, pokud nebudou soudem shledány podmínky pro užití ustanovení § 327 odst. 4 trestního řádu.

II.
Ruším rozhodnutí prezidenta republiky č. 254 ze dne 4. srpna 2003 o zrušení přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti.

III.
Vyřízení žádostí o milost podaných přede dnem 8. března 2013 se řídí dosavadním rozhodnutím.


Rozhodování o milostech zůstává uvnitř výkonné moci a účel kontroly nad individuálními nespravedlnostmi vyvolanými rozhodováním soudní mocí na základě obecných zákonů tak zůstává zachován. To platí v zásadě i v případě, že by – jak prezident slíbil – zůstalo udělení milosti pouhou potencialitou. Samo případné udělení milosti v souladu s čl. 62 písm. g), resp. s čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy zůstává v rukou prezidenta.

V období mezi lety 1994 a 2003 byla obdobná praxe všeobecně akceptována, když se řídila rozhodnutím prezidenta republiky o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti ze dne 1. února 1994, č. 33/1994 Sb., jehož znění bylo obdobné, byť prezidentovi zachovávalo k vyřízení mnohem širší okruh případů:

I. Přenáším na ministra spravedlnosti svou pravomoc
1. provádět řízení o žádostech o milost
2. zamítat bezdůvodné žádosti o milost
a) s výjimkou žádostí
- pachatelů trestných činů podle části druhé, hlavy I. a X. trestního zákona a dále trestných činů vojenských, u kterých dolní hranice trestní sazby činí nejméně 5 let
- pachatelů, kterým byl pravomocně uložen trest odnětí svobody na doživotí
- osob odsouzených za trestné činy, kterých se dopustily ve věku mladistvých
- žen starších 55 let a mužů starších 60 let
- žen nebo osamělých mužů pečujících o dítě mladší 15 let
- osob trpících závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, pokud nebudou soudem shledány podmínky pro užití ustanovení § 327 odst. 2 trestního řádu,
b) s výjimkou dalších žádostí o milost, u nichž si v jednotlivých případech rozhodnutí vyhradím. K tomuto účelu si vyhrazuji právo být informován o žádostech o milost podaných přímo ministru spravedlnosti.

II. Ruším rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 6. února 1993 o přenesení pravomoci provádět řízení o žádostech o milost na generálního prokurátora, ministra spravedlnosti a ministra obrany.


V 90. letech uvedené rozhodnutí prezidenta nepřímo aproboval i Ústavní soud, který opakovaně odmítal ústavní stížnosti směřující proti zamítnutí žádosti o milost ministrem spravedlnosti a případně i proti samotnému rozhodnutí č. 33/1994 Sb. a § 366 odst. 2 trestního řádu (viz např. I. ÚS 458/99, či III. ÚS 327/99, či II. ÚS 137/2000). Z hlediska žadatelů o milost ÚS nevidí ve vyřizování žádostí ministerstvem zásah do žádného z ústavně zaručených práv. K přezkumu rozhodnutí o žádosti o milost pak podle své judikatury nemá kompetenci. V posledním jmenovanému judikátu ÚS uvedl: „Žádost o milost proto nelze hodnotit jako procesní prostředek, který zákon poskytuje k ochraně základního práva nebo svobody. Udělování milosti podle čl. 62 písm. g) Ústavy je prerogativou, výsadním právem prezidenta republiky. Z ústavního hlediska nejde o subjektivní veřejné právo fyzické osoby. Proto nelze dovodit ani příslušnost Ústavního soudu k projednání takového podání“. V tom, že ministerstvo provádí „zamítnutí“ žádosti – která není formálním procesním prostředkem – tak Ústavní soud nevidí problém.

Za zmínku stojí také skutečnost, že ani v jiných světových zemích není vyřizování žádostí o milost ministerstvy ničím výjimečným. Zejména pro země Commonwealthu je typické, že milosti sice uděluje hlava státu (Královna, resp. generální guvernér), činí tak ovšem jedině na doporučení některého z ministrů. To platí pro Spojené království, Kanadu, Austrálii i Nový Zéland. V Německu či Itálii pro změnu udělování milostí spadá mezi kontrasignované pravomoci. V mnohých z těchto zemí je přitom udělení milosti něčím naprosto výjimečným. Prezidentovo pojetí milostí tak ani z komparativního hlediska nijak nevybočuje.

Popravdě ten, kdo píše žádost o milost, by jí pochopitelně raději adresoval panu prezidentovi – nejlépe moudrému tatíčku Masarykovi – než ministerským úředníkům. Nicméně tatíčkem Masarykem Česká republika aktuálně nedisponuje a rozhodování o milostech v úzkém kruhu prezidentových spolupracovníků bylo v posledních letech spíše zdiskreditováno. I pokud bychom osobně preferovali prezidenta, který se věnuje udělování milostí či jmenování profesorů spíše než každodenní politice, můžeme zachovat jistou opatrnost při hodnocení ústavnosti jeho jednotlivých kroků.

Jan Chmel

29 komentářů:

kocour řekl(a)...

1) Ústava je víc než zákon.

2) Ústava neumožňuje prezidentovi přenést pravomoc udílet milost na někoho jiného (a contr. u milostí to Ústava dovoluje - srovn. čl. 63/1-b)

3) Ústava nepočítá s žádnými návrhy na udělení milosti či se žádostmi o milost, prezident - a pouze prezident - smí milost udělit komukoli kdykoli i bez žádosti či návrhu, dokonce i proti vůli omilostněného.

Jinými slovy, jak návrjh na udělení milosti, tak žádost o milost jsou mimoprávní, irelevantní skutečnosti.

4) Mimoprávní skutečnost je i tzv. "zamítnutí žádosti" o milost. Žádost, která de iure neexistuje, nelze de iure zamítnout.

5) Závěr č. 1: Veškeré řízení o milosti se tak z ústavněprávního hlediska scvrkává na jeden jediný okamžik, a to na okamžik udělení milosti.

6) Závěr č. 2: § 366 TŘ (141/1961 Sb.) je v rozporu s čl. 62-g) Ústavy, a to počínaje dnem její účinnosti.

7) Závěr č. 3: V důsledku toho je v rozporu s Ústavou i rozhodnutí prezidenta republiky č. 378/2013 Sb., o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti.

***

8) Bez ohledu na to, co bylo řečeno shora, je to rozhodnutí špatně napsané, protože zcela zbytečně (v horším případě kontraproduktivně) ruší rozhodnutí prezidenta republiky č. 254/2003 Sb. - toto rozhodnutí totiž pouze zrušilo rozhodnutí prezidenta republiky č. 33/1994 Sb., kterým pravomoc rozhodovat o milostech přenesl prezident Havel (ano, i rozhodnutí č. 33/1994 Sb. bylo v rozporu s Ústavou, a to ze stejných důvodů, z jakých je s ním v rozporu rozhodnutí č. 278/2013 Sb.). Není mi jasné, proč někdo ruší zrušovací předpis, pokud nechce, aby kdysi dříve zrušený předpis obživl.

P.H.

kocour řekl(a)...

Oprava, v bodě 2 má závorka správně znít:

"(a contr. u mez. smluv to Ústava dovoluje - srovn. čl. 63/1-b)"

P.H.

Jan Chmel řekl(a)...

No nevím, jestli z premis plyne závěr. Není to tak, že pokud není řízení (či "řízení") o žádostech o milost upraveno Ústavou, pak z ústavněprávního hlediska nejde - narozdíl od samotného udílení milosti - o prezidentovu výsostnou pravomoc a proto není problematické, pokud řízení provádí někdo jiný?

Mám za to, že názor "to, o Ústava neupravuje, ale zákon ano, je protiústavní", je obecně neudržitený.

kocour řekl(a)...

Jan Chmel: Pokud by ústava řekla "zákon stanoví", pak by to šlo. Ale ona neříká. A já mám za to, že neudržitelný je názor, že zákon si může kdykoli změnit ústavu, jak se to zrovna hodí. Prostě milostmi se má zaobírat podle ústavy prezident, a šmytec. Pokud na to pět let nesáhne, bude to v souladu s ústavou, pokud to za sebe nechá dělat někoho jiného, vbude to v rozporu s ústavou.

To ať radši rovnou rezignuje, když svou funkci nezvládá nebo nemá vůli ji vykonávat.

Bez legrace.

P.H.

FORTUNA řekl(a)...

Vskutku zajímavá krátká debata. Chápání podstaty věci je v ČR opravdu asi velmi omezené.

"...to, co Ústava neupravuje, ale zákon ano, je protiústavní...", vylučuje smysluplnou debatu, protože 1)to samo o sobě smysl nedává, 2)věc se ani nemá tak, jak si myslím, že se autor domnívá, nýbrž takto:

a)Základní,vše zastřešující a stručný rámec zákonů, které se zvou ústavní, a které společně tvoří tzv. Ústavu, je rámec, kterým se jeho tvůrci sami omezují jen na minimální do něj zásahy a to pouze jen za přísně stanovených podmínek.

b)Protože Ústava je jen stručný rámec zákonů, připouští, aby dílčí věci řešil Parlament formou zákonů obyčejných. Tyto obyčejné zákony nejsou logicky s Ústavou v rozporu. Texty, zvané zákony, které jsou v rozporu s Ústavou se sice smějí nazývat zákony, mohou být i ve sbírce zákonů, nejsou však použitelné. Jsou-li používány, je to v rozporu s právem.
Tedy, příklad, je-li dané Ústavou, že policie ČR má modré uniformy, s tím, že podrobnosti určí zákon, zákon, aby byl použitelný, smí, co se týče barvy, určit pouze jak málo nebo moc modré uniformy budou, popřípadě jaký odstín modré.
V žádném případě však to nemůže být jiná barva než modrá.

c) slovo "protiústavní" ve spojení se slovem zákon je hloupý oxymoron, protože, odporuje-li něco Ústavě tak to není zákon, a aby něco zákonem mohlo být a být použitelné, je to v souladu s Ústavou. Tedy, nelze mluvit o "protiústavním zákonu".

Mirek Vorlický

Unknown řekl(a)...

Pravomoc "odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem a zahlazovat odsouzení" se obsahově nepřekrývá s vedením řízení, které rezultuje buď v nepředložení podnětu prezidentovi, a naopak. Ministerstvo neodpouští, nezmírňuje tresty ani nezahlazuje odsouzení.

Zajímavou by byla otázka, zda prezident může udělit milost v situaci, kdy MS žádost zamítlo a obecně, zda je v pravomoci Parlamentu upravit podrobnosti výkonu ústavní kompetence i bez výslovného příkazu Ústavy. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy "Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon." Pokud Ústava svěřuje prezidentu republiky určitou pravomoc, je tudíž úkolem zákonodárce též upravit případy, meze a způsoby výkonu této pravomoci (hledisko legality) přiměřeně tomu, aby nebyla dotčena podstata, funkce či smysl ústavní pravomoci (protilehlé hledisko autonomního významu pojmů ústavního pořádku). Jinými slovy zákonodárce disponuje primární kompetencí konkretizovat výkon státní moci. Parlament např. může přijmout zákon, že o udělení milosti musí vést prezident řádné řízení s nutností odůvodnit zamítnutí žádosti způsobem, který nejeví známky libovůle. Tím nijak neruší prezidentovu pravomoc, neboť jen plní svůj úkol: konkretizovat státní moc, která musí být vymezena zákonem, nikoli sebe-rozhodnutím prezidenta vykládajícím přímo ústavu.

Pavel Uhl řekl(a)...

S autorem postu nesouhlasím vůbec a s Pavlem Hasenkopfem souhlasím do značné míry (v detailech částečně nesouhlasím). Milost je poněkud atypickým nástrojem. Sice s ní nemusíme souhlasit, ale pokud v právním řádu je, tak s ní musíme nakládat takovým způsobem, který odpovídá charakteru milosti.

Jedná se o právní institut spíše feudální. Na kroky jeho užití předcházející a na právní prostředí jej obklopující je tedy třeba hledět očima doby, kdy tento institut byl běžný.

Pojem řízení je pojem, která má nejen právem popsaný význam, ale je možné jej vykládat jako veškerou procesní a intelektuální činnost mezi okamžikem, který zahájil jakékoliv úvahy nad milostí a okamžikem, kdy byla udělena nebo byla tato úvaha zavržena. V případě zamítnutí neexistuje samozřejmě právem vyjádřený nárok na to, aby ten, koho se milost týká, byl s tím srozuměn. Je to nicméně slušnost, ale diskuse, zda se prezident chová slušně, se zde nevede.

Žádost nemusí být pouze právní procesní úkon, ale prostě jakákoliv prosba o cokoliv. O peníze, o cigaretu, o milost, o odpuštění apod. To, že Ústava nezná žádost o milost, nic neznamená. Znají ji zákony (např. 269/1994 Sb.: § 10/2/a). Žádat o cokoliv je v podstatě nezadatelné právo (bez práva na výsledek). Pokud zákony upravují podání žádosti o milost, nemusí se tím Ústavě příčit, neboť tím do pravomoci prezidenta nemusí zasahovat, stejně jako nemusí zasahovat do možnosti poprosit o milost.

V tomto případě je ovšem analyzované rozhodnutí, stejně jako příslušná část trestního řádu, v rozporu s Ústavou. Součástí logiky milosti je, že ji uděluje nebo kvalifikovaně neuděluje hlava státu. Neexistuje žádné právo na výsledek a ani na jeho procesní podobu, ale existuje z logiky věci právo i toho nejhoršího zločince, aby tím posledním, kdo se na něj vykašle, byla hlava státu.

Prezident samozřejmě může žádost založit, zmačkat a vyhodit, nepřečíst si ji, popřípadě tím vším může pověřit osoby, které mu jsou přímo podřízeny (to ale není ministr). Nemůže ale toto vyřízení přenést na někoho jiného. Zločinec má právo, aby nad ním zlomila hůl hlava státu a ne někdo, jehož označení funkce znamená „pomocník“.

Je samozřejmě otázka, jestli to má nějaké procesní řešení. Je obtížné se domáhat individuální stížností rozhodnutí prezidenta, pokud na takové rozhodnutí není právní nárok, co do výsledku, formy a do samotné podstaty vydání. Čistě teoreticky by bylo možné vést abstraktní negativní kompetenční spor (to je dnes populární), ale jak by se soud postavil ke sporu, kde žádná ze stran nemusí nic činit, a hádají se o to, komu tato nečinnost bude pocitově přičítána, je otázka. Ústavně sporné také je, že vůbec prezident zastřeně úkoluje ministra. Ústava jaksi nějak nepředpokládá, že by ministři přijímali úkoly a agendu od prezidenta republiky.

FORTUNA řekl(a)...

K David Schmidt, 20.12.2013, 15:57

"Zajímavá by byla otázka....", atd:
1) DS zbytečně polemizuje. Prezident odpouští a zmírňuje tresty, zahlazuje odsouzení a má právo udělovat amnestii. Žádné MS, ani nikdo jiný, s tím nemá co do činění.
(NB. Zde je trochu problém, protože prezident ve skutečnosti neodpouští, nezmírňuje a ani nezahlazuje odsouzení a přesto jeho nečinnost nikdo nenapadá. Totiž, je jen na něm, zda tak učiní. Toto je myslím klasický případ jisté právní fikce, protože právo v tomto případě nelze ve skutečnosti dodržet. Den nemá prostě tolik hodin (a zákonem to upravit nelze!!!, ref.soudce BAXA, sluneční svit) na výkon takové povinnosti, a úřad prezidenta by tím byl de facto zlikvidován.

2) Potom, zákonodárce ústavním zákonem oprávnil prezidenta k činnosti jak zde pod 1), a neomezil ji. To vyplývá z toho, že v Ústavě takové omezení není. Text,který DS navrhuje ("...o udělení milosti musí vést prezident..."), je přesně příklad textu, který by byl nazván zákonem, a byl by jako takový zcela nepoužitelný.

Co se týče čl.2, (3): vždyť to, co prezident dělá, je upraveno zákonem: čl.62 a 63 Ústavy. Proč DS s tím není spokojen?

Konečně, stávajícímu prezidentu není myslím ani možné snížit jeho pravomoci zákonem ústavním, protože tím by se omezila ústavní pravomoc, kterou již má. Toto by se rozumně dalo řešit tak, že pochybné pravomoci prezident sám přejde.

Mirek Vorlický

Unknown řekl(a)...

PwU: argument "z logiky věci" "právem na přečtení" je slabý proti výslovné dikci zákona. Nic takového není podstatou prezidentské milosti, zejména, je-li disponentem delegace prezident. Krom toho je absurdní činit z milosti neustále něco posvátně feudálního. Ústava recipovala z minulosti institut milosti, ne monarchu z boží milosti, navíc do jiného hodnotového a procesního kontextu.

kocour řekl(a)...

David Schmidt:

Prezident může udělit milost kdykoli, komukoli, i bez žádosti a dokonce i proti vůli omilostněného. (Jediným limitem logicky je, že ten člověk byl odsouzen nebo se proti němu vede trestní stíhání.)

Žádost o milost není de iure žádostí, je to "připomenutí se".

Z toho plynou odpovědi na všechny Vaše otázky.

To, že se o milostech nevede žádné řízení, plyne přímo z Ústavy.

Btw, kdyby se řízení vedlo, pak by se někdo proti zamítnutí milosti mohl odvolat, někdo jiný by zase mohl chtít stanovení podmínek pro udělení milosti, jiný lhůty, další by začal přemýšlet, za jak dlouho lze podat opakovanou žádost o milost, atd., atp.


P.H.

kocour řekl(a)...

Pavel Uhl:

"Jedná se o právní institut spíše feudální."

Nesouhlasím - milosti tu byly, když se o feudalismu nikomu ještě nesnilo (poznámku, že feudalismus = privatizace státu po pádu Říma za účelem zachování alespoň minimální veřejné moci říkám jen bokem, neb sem nepatří). Milost je rezignace exekutivy na něčí potrestání. Z důvodů takových či makových. Vyhodit z právního řádu milost znamená říct, že zákony a soudy jsou dokonalé.

Jiná věc je, kdo má o milosti rozhodovat, pak ano, můžeme to brát jako přežitek, protože o tom rozhoduje jednotlivec. Na druhou stranu, ten jednotlivec má dnes za sebou test přímé volby a je součást exekutivy (ano, tady se mnou nebudete souhlasit), jejíž součástí je i státní zastupitelství.

*

"Prezident samozřejmě může žádost založit, zmačkat a vyhodit, nepřečíst si ji, popřípadě tím vším může pověřit osoby, které mu jsou přímo podřízeny (to ale není ministr). Nemůže ale toto vyřízení přenést na někoho jiného. Zločinec má právo, aby nad ním zlomila hůl hlava státu a ne někdo, jehož označení funkce znamená „pomocník“.

Přesně.
Připomíná mi to dávné tápání jedné paní (ještě za Havla) nad čl. 63/1-b za středníkem, totiž že prezident smí přenést sjednávání mez. smluv na vládu či její jednotlivé členy. Ta paní vůbec nepochopila pojem "přenesení pravomoci", ztotožnila si to v duchu s pojmem "plná moc" a jala se tvrdit, že velvyslanec podle české Ústavy nesmí podepsat žádnou mezinárodní smlouvu.

Takže: Kdyby prezident řekl Benešové, podívejte se, Maruško, tady je 500 žádostí o milost, já si s tím nevím rady a lidem z Hradu nevěřím, mohla byste mi udělat něco jako předvýběr, já Vám věřím, bylo by to v pořádku. V okamžiku, kdy totéž udělá formální cestou, je to špatně.

*

Nechci si dělat reklamu, jen se nechci opakovat:

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3026709

P.H.

Unknown řekl(a)...

Zákonodárná moc Parlamentu regulovat konkrétní náležitosti prezidentské pravomoci plyne obecně z čl. 2 odst. 3 Ústavy: z principu legality zabraňujícímu libovůli. Že chybí výslovná výhrada zákona k podrobnostem, neznamená bezmeznost a neregulovatelnost institutu milosti Parlamentem (takřka za každým čl. Ústavy by pak mělo být, že podrobnosti určí zákon), ale toliko závěr, že regulace Parlamentem není prima facie nutnou a je dán prostor pro autonomní regulaci. Je tudíž plně v kompetenci zákonodárce, aby konkretizoval výkon prezidentské pravomoci. Podobně jako ze skutečnosti, že prezident je podle Ústavy vrchním velitelem ozbrojených sil, neplyne, že může rozkazovat armádě dle libosti a zákon konkretizující jeho roli na jmenujícího a ceremoniálního činitele je tudíž protiústavní. Jistěže není. Konečně pokud základní právo může být omezeno zákonem i bez výslovné delegace, tím spíše může být omezena veřejná moc, aniž by však byla porušena podstata, smysl či funkce příslušné ústavní kompetence. Parlament tudíž může např. omezit prezidenta pouze na přečiny a rámcově vymezit podmínky v dalších případech. Takový zákon by pak musel projít testem proporcionality (což by zde bylo možné: milost se historicky neprojevovala vrahům ve smyslu prominutí).

FORTUNA řekl(a)...

k DS, 22.1.22013, 17:03

k: čl.2 (3): Jistě. Ovšem žádný obecný zákon nemůže omezit prezidentovu pravomoc (ani nikoho jiného pravomoc), která je mu uznaná Ústavou.

Omezení prezidentova libovolného rozkazování armádě je třeba hledat v čl.39 a 43 Ústavy. Má-li ČR obecný zákon, že prezident, jako vrchní velitel ozbrojených sil, pouze smí jmenovat generály a pokládat věnce, pak je to přesně ten text, který se za zákon jen vydává, není použitelný. Možnost, že by zrovna toto vyšlo v ČR najevo, pokládám za nepravděpodobné.

mirek vorlický

Unknown řekl(a)...

Udělení milosti je nepochybně výkonem státní moci, vzniklý sylogismus zní: Prezident odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení [Čl. 62 odst. g) Ústavy] jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy).

Naproti tomu Parlament v režimu obyčejného zákonodárství nemůže již regulovat např. případy rozpuštění Poslanecké sněmovny, neboť tak činí Čl. 35 Ústavy.

Jistě je možný výklad, že ústavodárce chtěl do Čl. 62 odst. g) Ústavy napsat "ve všech trestních věcech, v nichž tak bez nutnosti konat řízení rozhodne". Ale nenapsal.

Jan Chmel řekl(a)...

Mám dojem, že nesmíme přehlížet skutečnost, že TŘ dává prezidentovi možnost delegovat vyřizování žádostí na ministerstvo. Zatímco zužovat zákonem ústavně stanovenou pravomoc prezidenta může být problematické z hlediska dělby moci, zde se mu pouze nabízí - a nevnucuje - možné řešení otázky, co má dělat s haldou žádostí na svém stole (které na něj přicházejí, ať je Ústava zná, nebo ne). Zakotvením v zákoně se zároveň řeší problém toho, že prezident úkoluje ministerstvo (kdyby se v zákoně nic nepsalo, mohl by prezident ministerstvo pěkně poprosit, to by ale nemělo povinnost agendu milostí jakkoliv řešit).

Z faktického hlediska se zřejmě shodneme na tom, že má-li ty dopisy někdo vůbec číst (což je vůči žadatelům přinejmenším slušnější, ne-li právně správnější), musí to být (i) někdo jiný, než prezident. Pak tedy zbývá 1) otázka, zda ten někdo smí sedět mimo Hrad, konkrétně na ministerstvu a 2) otázka, zda onu faktickou delegaci může prezident provést i právně.

1. Nemám pocit, že by vyřizováním žádostí na ministerstvu bylo zkráceno něčí právo či pravomoc. Z hlediska žadatele spíše nelze očekávat, že by mu hradní úředníci jako čtenáři žádosti přinášeli zásadní bonus oproti úředníkům ministerským. Navíc mám pořád za to, že na vyřízení přímý nárok spíše není, než je (viz v postu citovaná usnesení ÚS). Z hlediska ministerstva plyne povinnost ze zákona, podobně jako tisíce jiných povinností. Z hlediska prezidenta je, jak jsem psal, delegace možností, ne povinností. Kdybychom se bavili o delegaci na soudní moc, byla by situace možná jiná.

2. Pokud prezident může přijít s "podívejte se, Maruško", pak vlastně nejsem schopný vidět důvod, proč by nemohl přijít s "Přenáším na ministra spravedlnosti svou pravomoc". Pokud bychom chtěli dovozovat, že proto, že ta pravomoc z právního hlediska neexistuje, pak bychom museli zároveň tvrdit, že ani sám prezident není oprávněn číst a vyřizovat žádosti o milost, nýbrž je oprávněn pouze milosti udělovat.

J.Ch.

Jan Chmel řekl(a)...

Jinak ještě krátká poznámka k mému nepochopení pojmu "protiústavní zákon" - myslím, že zejména na kontinentě to zdaleka není tak jednoduché, jak uvádí MV. Připustíme-li kupříkladu, že úprava nenárokového dovolání v o.s.ř. byla protiústavní, jak rozhodl ÚS, pak dle věty "Texty, zvané zákony, které jsou v rozporu s Ústavou se sice smějí nazývat zákony, mohou být i ve sbírce zákonů, nejsou však použitelné" používal Nejvyšší soud léta nepoužitelný text. Co s tím? (Nepřipustíme-li to právě u příkladu dovolání, dají se samozřejmě najít desítky podobných).
J.Ch.

Anonymní řekl(a)...

Celkem mě podobné diskuse začínají rozčilovat, protože jen dokazujeme okolí, že žádné právo jako věda ani jako solidní řemeslo neexistuje a co právník to názor.

Michal Hájek

kocour řekl(a)...

Michal Hájek: To je těžké, když se zejména ústavní právo stále plete s politologií a nadto každá otázka fakticky znamená velkou politiku.

P.H.

Unknown řekl(a)...

Ústavní právo je věda i solidní řemeslo, byť se v něm dostává prostoru i chtivosti a fušeřině namísto integrity a intelektuální zručnosti.

RR řekl(a)...

1/
62 písm. g) Ústavy lze číst buď pouze tak, jak je napsané, tj. prezident uděluje aneb nemůže právním aktem neudělit. Lze jej však racionálně interpretovat tak, že prezident rozhoduje o udělení, tj. může rozhodnout jak pozitivně, tak negativně, vždy bude mít však tento akt právní formu.

V obou případech má ale osoba, která se na prezidenta obrátí, právo na jeho odpověd. Žádný orgán veřejné moci nesmí mlčet, pokud se na něj občan obrátí. ..ať už to plyne třeba z principu právního státu, demokracie nebo nějakého jiného kosmického principu, který prozařuje krásnou Ústavou.

2/
Pokud prezident "pouze" uděluje milost (textualismus), děje se tak ve režimu (nesprávně interpretovaného) ust. 62 písm. g) Ústavy. Negativní reakci nicméně upravuje ust. 63 odst. 2 Ústavy. Zamítnutí žádosti/prosby/atp. se pak bude dít v režimu právě tohoto ustanovení. Jen to bude vyžadovat kontrasignaci.

Výsledek: Prezident jedná v rámci Ústavy (alespoň tedy, pokud je jeho akt kontrasignován - předpokládám, že snad ano, protože jinak už by to v diskuzi někdo zmínil).

Mimochodem některé argumenty mi připadají popletené ve stylu: Podle ust. 62 písm. i) Prezident podepisuje zákony, ergo co podepíše, stává se zákonem. Ergo Milošovy meomoáry mají normativní charakter.

RR

RR řekl(a)...

1/
62 písm. g) Ústavy lze číst buď pouze tak, jak je napsané, tj. prezident uděluje aneb nemůže právním aktem neudělit. Lze jej však racionálně interpretovat tak, že prezident rozhoduje o udělení, tj. může rozhodnout jak pozitivně, tak negativně, vždy bude mít však tento akt právní formu.

V obou případech má ale osoba, která se na prezidenta obrátí, právo na jeho odpověd. Žádný orgán veřejné moci nesmí mlčet, pokud se na něj občan obrátí. ..ať už to plyne třeba z principu právního státu, demokracie nebo nějakého jiného kosmického principu, který prozařuje krásnou Ústavou.

2/
Pokud prezident "pouze" uděluje milost (textualismus), děje se tak ve režimu (nesprávně interpretovaného) ust. 62 písm. g) Ústavy. Negativní reakci nicméně upravuje ust. 63 odst. 2 Ústavy. Zamítnutí žádosti/prosby/atp. se pak bude dít v režimu právě tohoto ustanovení. Jen to bude vyžadovat kontrasignaci.

Výsledek: Prezident jedná v rámci Ústavy (alespoň tedy, pokud je jeho akt kontrasignován - předpokládám, že snad ano, protože jinak už by to v diskuzi někdo zmínil).

Mimochodem některé argumenty mi připadají popletené ve stylu: Podle ust. 62 písm. i) Prezident podepisuje zákony, ergo co podepíše, stává se zákonem. Ergo Milošovy meomoáry mají normativní charakter.

RR

FORTUNA řekl(a)...

k Jan Chmel, 24.12.13, 0:17
Protiústavní zákon.

Na podporu své věty uvedu Mikule/Sládeček, Ústavní soudnictví a lidská práva, Codex, Praha 1994, strana 14 nahoře:

"Ústavní zákony jsou ostatním zákonům svou právní silou nadřazeny nejenom tím, že stanoví náležitosti jejich vzniku a způsobu vyhlášení: předurčují i jejich obsah, protože obyčejné zákony nesmí být se zákony ústavními v obsahovém rozporu."

Potom: čl.95 (2) Ústavy:
"Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu."

Co s tím? Buď zrušit Ústavu, nebo ji dodržovat.

Mirek Vorlický

Anonymní řekl(a)...

No, v SR by nebolo o čom, aj keby v TP existovalo podobné ustanovenie ako je § 366 ods. 2 TŘ, pretože:
Čl. 2 ods. 2 Ústavy SR: "Štátne orgány môžu konať iba na základe ústavy, v jej medziach a v rozsahu a spôsobom, ktorý ustanoví zákon."
Čl. 152 ods. 4 Ústavy SR: "Výklad a uplatňovanie ústavných zákonov, zákonov a ostatných všeobecne záväzných právnych predpisov musí byť v súlade s touto ústavou."

V SR preto existuje aj normatívna ústavná "šnúra" na excesy parlamentu rozširujúce zákonom rozsah ústavnej právomoci, čím má Ústavný súd SR (a nielen) k dispozícii pomerne rázny nástroj proti takýmto javom "šachovania s právomocou".

V ČR takéto znenia v ústave nie sú, preto sa v tejto medzere operuje "ústavnými zvyklosťami".

Ale Ústava ČR obsahuje jedno zaujímavé ustanovenie, čl. 63 ods. 2: "Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon." Zákon tak stanovil v § 366 ods. 2 TŘ, takže prezident má podľa § 366 ods. 2 TŘ ex lege (nie ex constitutione) právomoc rozhodnúť, čo so žiadosťami o milosť, ktoré sú bezdôvodné, a kto tú bezdôvodnosť určí (minister).

Takéto jeho rozhodnutie o prenesení právomoci však už ex constitutione (čl. 63 ods. 3 Ústavy ČR) musí byť kontrasignované premiérom alebo ním povereným členom vlády.

Konanie o milosti je dané rámcom § 366, § 367 a § 369 TŘ. V súlade s Ústavou ČR je vtedy, ak neodporuje jej zneniu, čo neodporuje. Prezident najmä môže udeliť milosť aj v prípade, ak minister usúdil, že žiadosť je bezdôvodná a zamietol ju, v tomto prezidenta TŘ neobmedzuje, a teda nie je daný rozpor. Že de lege ferenda by bolo vhodné tento vtipný stav prekopať, je už iná téma.

Problém skôr vidím v postupe ÚS ČR v II. ÚS 137/2000, ktorý je priam "úžasný" a v plnej kráse ukazuje práve na spomenutú "vtipnosť" stavu de lege lata v oblasti milostí. ÚS ČR totiž samozrejme je kompetentný preskúmavať postup ministerstva ako orgán ochrany ústavnosti, a môže zrušiť jeho rozhodnutie o zamietnutí, ktoré napríklad musí byť odôvodnené (svojvôľa totiž v konaní predpokladanom TŘ nemá miesto). Vtip je akurát ten, že praktický význam to nemá žiadny, pretože ÚS ČR nemôže donútiť prezidenta vyhovieť žiadosti (minister vyhovieť nemôže) a preto zrušenie zamietavého rozhodnutia je žiadateľovi nanič (okrem 1 mimoprávnej stránky - zrušovacie rozhodnutie by mohlo dať signál prezidentovi, že ministerstvo čosi zvrzalo a že je na ťahu).

Čiže TŘ síce v časti o milostiach neodporuje Ústave ČR a umožňuje zaujímavé "šachy" so žiadosťami, ale prakticky je táto časť TŘ zbytočná (okrem mimoprávnych aspektov - filtrácia a pod., to však chce cnostné ministerstvo).

Ondrej Pivarči

Unknown řekl(a)...

Mezi normou A "Prezident zmírňuje a promíjí tresty" a normou B "Prezident zmírňuje a promíjí tresty v řádném řízení a nesmí prominout vraždu" není spor, ale vztah konkretizace, neboť norma A není totožná s normou C "Prezident může zmírnit a prominout jakýkoli trest bez nutnosti konat řízení". Proponenti normy C se sice zaklínají textualismem, ale to s tím nemá nic společného, neboť textualisticky je nutno vykládat právě čl. 2 odst. 3 Ústavy: na základě něho může ústavní normu A konkretizovat zákonná norma B. Pouze výjimečně lze uplatnit teleologickou redukci, argument dělbou moci, tam, kde by Parlament své organizační pravomoci zneužil.

FORTUNA řekl(a)...

k David Schmidt 22.12.13, 17:03

Zaznamenal jsem, že pan Stropnický, kandidát na ministra obrany, sebou k panu prezidentovi na pohovor nesl včera svoji vojenskou knížku. Je-li to pravda, pak směšnost dostává v ČR zcela tragikomický význam.

Dle čl. 63 c) je prezident vrchním velitelem ozbrojených sil republiky. Tuto jeho pravomoc a povinnost (musí velit, nemůže říci, nechce se mi jako s profesory) si představuji tak, že v případě vojenského konfliktu by prezident velil jako třeba Napoleon, Churchill, Hitler, Stalin, Žižka a podobně.

DS naznačuje, že ČR má zákon, který "konkretizuje" pravomoc prezidenta tak, že velit nebude, ale bude pokládat věnce a jmenovat (asi generály). Slovo konkretizovat by tedy DS evidentně chápal jinak než já.

Troufnu si předpokládat, že ozbrojené síly ČR vrchního velitele mají. Pan Stropnický to evidentně být nemůže, když sebou musí nosi vojenskou knížku a prezident to také být nemůže, má-li pouze pravomoc se usmívat či hledět přísně a jmenovat generály.

Jsem Žižkovák, ale ne příznivcem toho, že by se Žižkov měl trhnout a založit svoji republiku.

Kdo je tedy vrchním velitelem ozbrojených sil ČR?

Mirek Vorlický

V.Ochman řekl(a)...

Dobrý den, ačkoli nejsem právník, tak si dovoluji s tímto názorem nesouhlasit, neboť ústava sice mlčí o možnosti přenést pravomoc udílení milostí či amnestií na někoho jiného - máte zajisté pravdu v tom, že ústava má vyšší právní sílu než zákon - nicméně právě čl.63/2 Ústavy ČR říká, že "prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon." A v případě milostí tak může učinit. Zmocňuje ho k tom §366-370 Trestního řádu. A jelikož v tomto zákoně se hovoří i o možnosti přenesení této pravomoci na ministra spravedlnosti, toto rozhodnutí prezidenta dle čl.63/3 podléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Pro úplnost bych snad jen doplnil, že amnestie se to netýká...(přenesení) V.O.

V.Ochman řekl(a)...

Nedá se úplně říci, že by to bylo v rozporu s ústavou, neboť ústava umožňuje rozšířit tyto pravomoci či je konkretizovat... Např.zde v Trestním řádu...

V.Ochman řekl(a)...

Takhle se na to nelze dívat, že cokoli je psáno v nějakém zákoně, že je automaticky v rozporu s ústavou. Ústava na mnoha místech říká, že podrobnosti stanoví zákon, anebo v tomto případě, některé pravomoci prezidenta jsou uvedeny v jiném zákoně. Pokud bych přijal Vaše tvrzení, znamenalo by to např., že pravomoci prezidenta vyhlašovat volby do zastupitelstev krajů a obcí, jmenovat a odvolávat rektory vysokých škol a jmenovat profesory atd., že tyto pravomoci, které jsou dány nikoliv ústavou, ale zákony, jsou v rozporu s ústavou, neboť o nich tam není ani řádka, anebo že všechny zákony, které rozvíjejí, rozšiřují či upřesňují nějaký článek ústavy je automaticky v rozporu s ústavou, neboť přeci ústava má vyšší právní sílu... To je blbost, že?

V.Ochman řekl(a)...

Ještě píšete, že §366 TŘ je v rozporu s čl.62-g Ústavy, a to počínaje dnem její účinnosti. A v důsledku...Viz bod 7 Závěr č.3... No, ani toto neobstojí, protože znění TŘ platí i přesto, že došlo ke změně republiky. Účinnost ústavy je od 1.1.1993 a od stejného data vstupuje v účinnost i čl.2 ústavního zákona č.542/1992 Sb. o zániku České a Slovenské Federativní republiky.