Iuridicum Remedium: Závěrečná analýza systémových chyb na poli exekucí

Nezisková organizace Iuridicum Remedium publikovala letos analýzu systémových chyb na poli exekucí. Analýza je shrnutím výsledků projektu Legal Assistance in Distrainment Execution Cases at the Time of Economic Recession, podpořeného Nadací OSF Praha z grantu Emergency Fund. Analýzu zpracoval Mgr. Pavel Čižinský a její úplné znění je dostupné na stránkách Iuridicum Remedium.

Analýza je pokusem o kritickou reflexi podstaty současného systému exekucí prováděných soukromými exekutory, které zákon nazývá soudními exekutory. Podstatou současného systému exekucí je svěření významné části státní moci (tj. nuceného výkonu rozhodnutí) do rukou soudních exekutorů, kteří v sobě spojují jak nositele veřejnoprávní (soudní) moci, tak i soukromého podnikatele zaměřeného na tvorbu zisku.

Základními složkami podstaty systému jsou tedy svěření části soudní moci soukromým osobám a výkon rozhodnutí jakožto podnikání zaměřené na zisk. Ze strany obhájců současného systému přitom zaznívají dva základní argumenty, a to, že soukromí exekutoři jsou úspěšní ve vymáhání dluhů, popř. jsou minimálně podstatně úspěšnější, než byly před zřízením profese soukromých exekutorů zákonem č. 120/2001 Sb., exekuční řád, v roce 2001 soudy, a cena, která je za tuto (vyšší) úspěšnost placena, je přiměřená. Na obě tato tvrzení je se třeba podívat kriticky.

1. Úspěšnost exekucí
Při schvalování zákona o soudních exekutorech v roce 2000 byla hlavním argumentem předkladatelů tvrzená neefektivnost výkonu rozhodnutí ze strany soudů. Tehdejší úspěšnost systému výkonu rozhodnutí prováděného soudy, dle části šesté občanského soudního řádu, nebyla však přesněji analyzována či vyčíslována. Pouze poslanec Zdeněk Koudelka (ČSSD) ve druhém čtení prohlásil: „Ze zahraniční zkušenosti vyplývá, že úspěšnost výkonu rozhodnutí formou soukromého exekutora je až dvoutřetinová, zatímco u našich soudních výkonů rozhodnutí je úspěšnost v celém objemu navrhovaných exekucí pouze ve výši jedné třetiny.“ Toto však byl v podstatě jediný údaj o tehdejší úspěšnosti výkonu rozhodnutí soudy, který se oficiálně objevil. Vedle tohoto údaje lze pak již dohledat jen pozdější vyjádření zástupců Exekutorské komory ČR, dle kterých byla úspěšnost soudů buď 1 % nebo 5 %.

Při schvalování exekučního řádu byla slibována vyšší efektivnost vymáhání pohledávek, přičemž se objevila dvě čísla: zvýšení efektivity o 70 % (viz obecná část důvodové zprávy k zákonu) nebo až dvoutřetinová úspěšnost (viz výše uvedený projev poslance Koudelky při druhém čtení zákona v Poslanecké sněmovně). Dalším slibem, který předkladatelé při schvalování exekučního řádu dávali, bylo snížení počtu sporů řešených soudy (viz důvodová zpráva).

Ze statistiky zveřejňovaných Exekutorskou komorou ČR lze dovodit, že úspěšnost exekucí prováděných soukromými exekutory (tj. případy, kdy se podaří dluh včetně jeho příslušenství vymoci) se pohybuje někde kolem 30 %, přičemž tento podíl úspěšných exekucí od roku 2009 ještě klesá (snad v důsledku ekonomické krize) až na pouhou jednu čtvrtinu. Slibovaná dvoutřetinová úspěšnost vymáhání dluhů tedy rozhodně nebyla naplněna.

Při posuzování úspěšnosti je třeba vzít v potaz i faktor časový, tedy otázku, jak dlouho exekuční řízení trvalo, než došlo k úspěšnému vymožení; zdá se, že v řadě případů trvají i tzv. úspěšné exekuce dlouhá léta. Z hlediska věřitelů je tak otázkou, zda je pro ně i takto dlouhé čekání opravdu „úspěchem“. Ze statistik lze odvodit, že čím více roste počet nově nařizovaných exekucí, tím nižší je procento úspěšně skončených exekucí. Je se třeba pozastavit nad tím, že většina exekucí probíhá řadu let a je stále neskončena. Dle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. přitom musí být exekuce zastavena, pokud „průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů“, přičemž tyto náklady jsou v případě soukromých exekutorů podstatně vyšší než náklady u soudů. Lze se domnívat, že tato podmínka bude zřejmě splněna, pokud se exekutorovi po řadu let nepodařilo nic vymoci, což je evidentně případ většiny exekucí.

Taky rozhodně není pravdou, že by se počet sporných řízení snižoval, jak to předpokládali předkladatelé v důvodové zprávě, právě naopak, počet exekucí stále strmě roste. Zhruba 2/3 exekucí, které byly za celou dobu fungování systému soukromých exekutorů od roku 2001 zahájeny, doposud nejsou skončeny.

Porovnání efektivity vymáhání dluhů ze strany soukromých exekutorů a ze strany soudů
Porovnání efektivity práce soukromých exekutorů na straně jedné a soudů na straně druhé je obtížné, neboť chybí dostupná data. Absence dat je nicméně zvláštní, neboť údajná vyšší efektivita soukromých exekutorů byla hlavním důvodem pro přijetí zákona o soukromých exekutorech, a je dodnes hlavním argumentem pro existenci soukromých exekutorů.

Ze srovnávající statistiky počtu exekucí a počtu výkonů rozhodnutí prováděných soudy plyne, že věřitelé dávají stále více přednost soukromým exekutorům před soudními vykonavateli. Na druhou stranu, v absolutních číslech počet výkonů rozhodnutí prováděných soudy v podstatě neklesá.

Z údajů Ministerstva spravedlnosti ČR lze dovodit několik závěrů ohledně efektivity výkonu rozhodnutí prováděných soudy. Počet úspěšně provedených věcí je zhruba třetinový oproti novému nápadu, např. v letech 2009 až 2011 byl poměr nových výkonů rozhodnutí a úspěšně provedených věcí 41 %. Za léta 2009 až 2011 soudy zastavily (či zrušily již nařízený) výkon rozhodnutí ve více než 36 % případů, což je 5x více než tak činí soukromí exekutoři. Počet neprovedených věcí neroste, naopak se meziročně stabilně snižuje. Počet nedodělku soudů se v posledních letech pohybuje kolem 300 tisíc věcí, zatímco u soukromých exekutorů je v současné době zhruba 3 miliony. Čísla z posledních let nasvědčují tomu, že soudy jsou ve vymáhání dluhů spíše úspěšnější než soukromí exekutoři. Čísla rozhodně nepotvrzují, že by tomu bylo naopak.

Při porovnávání efektivity práce soudů na straně jedné a soukromých exekutorů na straně druhé je však třeba vzít v potaz i skutečnost, že soukromí exekutoři mají paradoxně více oprávnění než samy soudy. Např. exekutor smí sám rozhodovat o tom, jak exekuci provede, zatímco soud je vázán návrhem oprávněného; exekutorovi musí poskytovat součinnost třetí osoby, přičemž zákon jim ukládá, aby součinnost exekutorům poskytovaly bezplatně; exekuční příkaz má za následek tzv. generální inhibitorium, tedy zákaz dlužníka nakládat s veškerým svým majetkem, zatímco soudy mohou uvalit zákaz prodeje pouze na konkrétní majetkové hodnoty; pro nařízení exekuce mají soudy 15-denní lhůtu ode dne doručení návrhu exekutorem; v případě výkonu rozhodnutí soudy žádné podobné lhůty pro rozhodování soudů stanoveny nejsou; odvolání proti nařízení exekuce lze podat pouze z určitých důvodů, k ostatním důvodům soud nepřihlédne a exekuci potvrdí.

Je tedy třeba konstatovat, že soudy disponující méně pravomocemi, než mají soukromí exekutoři, pracují lépe, popř. nepracují hůře než tito soukromí exekutoři. Pokud by zákon svěřil více pravomocí soudům, dalo by se dle výše uvedených údajů očekávat, že soudy budou při provádění výkonu rozhodnutí efektivnější než soukromí exekutoři.

Je se samozřejmě třeba ptát, z jakého důvodu se většina věřitelů, respektive oprávněných, obrací s výkonem rozhodnutí na soukromé exekutory a nikoli na soudy?
Jedním z vysvětlení může být, že v české společnosti vládne silné přesvědčení o tom, že soukromí exekutoři jsou efektivnější než soudy a kritika zpochybňující tento názor je jen velmi málo slyšitelná. Dále je zřejmé, že pokud mají soukromí exekutoři ze zákona větší pravomoci než soudy, je logické, že si věřitelé vybírají spíše soukromé exekutory, neboť si od toho slibují lepší výsledky.

Jiným vysvětlením pak může být obchod s dluhy, ve kterém se věřitel (spolu se svým právním zástupcem - advokátem, díky kterému má věřitel nárok na paušalizovanou náhradu nákladů právního zastoupení) a exekutor do určité míry stávají partnery ve své snaze vymoci z dlužníka náhradu nákladů řízení, což představuje pro oba zdroj zisku a často i vlastní smysl vymáhání pohledávky. Z tohoto pohledu může mít soukromý exekutor oproti soudům tu konkurenční výhodu, že může věřiteli odpustit složení zálohy na náklady exekuce (soudní poplatek věřitel neplatí) a může se s ním navíc i dohodnout, že v případě neúspěšného vymáhání dluhu po oprávněném nebude požadovat úhradu nákladů exekuce ani náhradu svých výdajů dle § 89 exekučního řádu.

K otázce, zda soukromí exekutoři pracují pro věřitele (kteří chtějí po dlužnících vymoci svůj dluh a nesnaží se vydělávat na nákladech řízení) efektivněji než soudy je tedy možno uzavřít, že dostupná čísla tvrzení o větší úspěšnosti soukromých exekutorů nepotvrzují, spíše naopak.

Porovnání efektivity vymáhání dluhů soukromými exekutory a správními orgány ve správní či v daňové exekuci
Vedle tzv. dvojkolejnosti u vymáhání dluhů mezi soukromými osobami (tj. 1. výkon rozhodnutí ze strany soudů a 2. exekuce přes soukromé exekutory) existuje u většiny pohledávek orgánů veřejné moci trojkolejnost: vedle výše uvedených cest přes soudy a přes soukromé exekutory mohou správní orgány vymáhat tyto pohledávky i samy, a to správní exekucí dle správního řádu popř. daňovou exekucí dle daňového řádu.

Vzhledem k úvahám, že by soukromí exekutoři měli získat monopol i na vymáhání všech pohledávek státu a že by stát pak mohl v zájmu úspory nákladů zrušit ta oddělení svých úřadů, která dnes správní a daňovou exekuci provádí, by bylo zajímavé porovnat efektivnost vymáhání pohledávek ze strany soukromých exekutorů s efektivitou úřadů provádějících správní či daňovou exekuci. Toto porovnání je ovšem složité, neboť ani zde není dostatek údajů, respektive dostupné údaje nejsou zcela kompatibilní (např. povaha nedoplatků na jednotlivých druzích daní je natolik rozdílná, že srovnání je příliš rizikové).

Např. u České správy sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) se udává úspěšnost vymáhání nedoplatků na pojistném ve výši 40 %. Ze zprávy o Zprávy o činnosti ČSSZ za rok 2009 lze pak dovodit, že v roce 2009 byla úspěšnost vymáhání pohledávek cestou správní exekuce 38,5 %, zatímco výsledkem „návrhů na soudní výkon rozhodnutí“ byla úspěšnost vymožení 18,1 %. Z výše uvedených údajů by bylo možno dovodit, že soudy (a soukromí exekutoři) vymáhají dluhy na pojistném s výrazně nižší efektivitou, než tak činí samotná ČSSZ v rámci správní exekuce. Tato skutečnost může ovšem vyplývat z toho, že ČSSZ předává soudům (a soukromým exekutorům) spíše ty pohledávky, které jsou nějakým způsobem problémové (bezproblémové pohledávky si zřejmě vymůže sama).

Též pokud jde o územní finanční orgány a o celní úřady, udávají dostupné údaje relativně vyšší úspěšnost vymáhání pohledávek. Např. Generální ředitelství cel uvádí, že úspěšnost vymáhání pokut uložených v blokovém řízení činí přibližně 50 %. Zajímavé je, že celní úřady uvádí, že služby soukromých exekutorů nevyužívají. Finanční úřady uvádí, že v roce 2010 měly jejich daňové exekuce 18 % úspěšnost, zatímco výkon rozhodnutí soudy a soukromými exekutory měl úspěšnost pouze 3 %, popř. 5 %.

Z prací, které jsou na téma vymáhání pohledávek finančních úřadů, celních úřadů či ČSSZ dostupné, jakožto i z oficiálních zpráv, vyplývají nicméně zajímavé názory na efektivitu práce soukromých exekutorů. Práce soukromých exekutorů je pro úřady jakožto pro věřitele příliš nákladná a práce soukromých exekutorů je příliš pomalá. Zajímavá je mikrosonda do vymáhání pohledávek Městským úřadem v Milevsku, kde je konstatována úspěšnost okolo 40 %.

Z dostupných údajů v žádném případě nelze dovodit, že by soukromí exekutoři byli při vymáhání dluhů úspěšnější, než jsou úřady provádějící správní nebo daňovou exekuci. Čísla spíše naznačují, že úředníci mohou být naopak efektivnější než soukromí exekutoři. V oblasti veřejné správy (na rozdíl od dluhů v soukromé sféře) každopádně nedošlo k tomu, že by soukromí exekutoři začali vytlačovat daňovou a správní exekuci.

2. Porušování zákonů ze strany soukromních exekutorů
V druhé části analýzy bude kriticky zhodnocena tvrzení exekutorů, že porušování zákonů, k němuž ze strany soukromých exekutorů dochází (Exekutorská komora hovoří o „excesech jednotlivců“), je přiměřenou cenou za jejich úspěšnost (kterou tato analýza zpochybňuje, jak uvedeno výše).

Exekutoři se hájí tím, že jsou vzhledem ke své profesi logicky neoblíbení a že je přirozené, že si na ně lidé často stěžují. Toto tvrzení je však třeba odmítnout a je třeba porovnat míru porušování zákonů ze strany exekutorů s porušováním zákonů ze strany jiných obdobných profesí. Exekutor je někde mezi soudcem a advokátem, když na jedné straně je nadán mocí autoritativně rozhodovat o právech účastníků exekučního řízení, na druhé straně však logicky hájí zájmy jedné ze strany, totiž věřitele – oprávněného a jemu tak vlastně poskytuje své služby. Je tedy účelné porovnat četnost provinění exekutorů s proviněními advokátů a soudců.

Dle údajů Exekutorské komory ke dni 26. 6. 2009, kdy byla pravomoc rozhodovat o kárných žalobách proti soudním exekutorům odňata Exekutorské komoře ČR a svěřena Nejvyššímu správnímu soudu, bylo proti exekutorům podáno celkem 151 kárných žalob, z nichž 82 bylo podáno orgány Exekutorské komory, ve 26 případech bylo vysloveno, že se exekutor dopustil kárného provinění, a 67 věcí bylo ke dni 26. 6. 2009 neskončených, přičemž tyto spisy byly předány Nejvyššímu správnímu soudu.

Ode dne 26. 6. 2009 do 5. 3. 2012 bylo pak Nejvyššímu správnímu soudu podáno 43 kárných žalob. Dle analýzy Nejvyššího správního soudu řešil tento soud 99 kárných žalob proti 48 exekutorům (celkem působí v ČR 146 exekutorů), přičemž v případě 20 exekutorů byla podána více než jedna kárná žaloba. Dosud bylo rozhodnuto 76 případů, přičemž 46 případů bylo zastaveno (z procesních důvodů), z toho ve 13 případech z toho důvodu, že exekutor byl na vlastní žádost odvolán. Ve 22 případech byl exekutor uznán vinným, přičemž zhruba v polovině případů bylo sankcí jen napomenutí. V 8 případech došlo ke zproštění.

Dle údajů Ministerstva spravedlnosti bylo v letech 2002 až 2010 odvoláno celkem 18 exekutorů, přičemž 3 byli odvoláni vzhledem k jejich odsouzení v trestním řízení, přičemž ve 2 případech souviselo odsouzení s jejich exekuční činností a 1 soudní exekutor byl odsouzen pro trestnou činnost, která s jeho exekuční činností nesouvisela. Ostatní exekutoři byli odvoláni na vlastní žádost, která nemusí být zdůvodněna, přičemž tato žádost mohla souviset s probíhajícím kárným řízením, které pak muselo být v takovém případě zastaveno (od roku 2010 došlo ve 13 případech k zastavení kárného řízení proti exekutorovi, který se nechal raději odvolat). Z tohoto každopádně vyplývá, že dosud žádnému exekutorovi nebylo uloženo kárné opatření odvolání z exekutorského úřadu.

Porovnání četnosti kárných řízení proti exekutorům s kárnými řízeními proti advokátům
Vezmeme-li čísla od Exekutorské komory, tj. 151 kárných žalob proti exekutorům v letech 2001 až 2009, vyjde nám při předpokladu průměrného počtu exekutorů 124, že průměrný exekutor se choval tak, že existovala 15 % pravděpodobnost, že na něj bude v každém roce podána kárná žaloba.

Porovnejme nyní tato čísla s údaji České advokátní komory. Tato profesní komora zveřejnila 2 statistiky kárných řízení proti advokátům. První statistika se týká období od roku 1990 do března roku 2005, a z počtu kárných žalob a průměrném počtu advokátů za uvedená léta vychází, že průměrný advokát se choval tak, že u něj byla pravděpodobnost podání kárné žaloby v určitém roce 2,8 %, tj. více než 5-krát nižší než u exekutorů. Z druhé statistiky za období 2000 – 2011 vyplývá, že i za předpokladu, že by se počet advokátů od roku 2005 nezvyšoval, průměrný advokát byl v uvedeném období každý rok kárně stíhán maximálně ve 2,1 % případů, tj. více než 7-krát méně než u exekutorů.

Porovnání četnosti kárných řízení proti exekutorům s kárnými řízeními proti soudcům
Podíváme-li se na údaje o kárných řízeních, která od let 2008/2009 vede Nejvyšší správní soud, ve věcech kárných řízení ohledně exekutorů je evidováno 248 úkonů, přičemž soud vydal určité rozhodnutí (často zastavení řízení z procesních důvodů) v 104 případech; u soudců, ačkoli jich je zhruba 20-krát více, je těchto úkonů evidováno 210 a v 89 případech soud vydal rozhodnutí.

Lze tedy dojít k závěru, že dle oficiálních statistik, porušují soukromí exekutoři zákon (byť je pro ně zákon velmi liberální) podstatně častěji než příslušníci srovnatelných právních profesí. Z této skutečnosti lze dovodit, že se v případě exekutorů musí jednat o problém systémový související zřejmě i se způsobem výběru soudních exekutorů (výběr byl do značné míry v rukou exekutorské samosprávy, adepti nebyli podrobování žádným psychologickým testům jako je tomu např. u soudců), spíše však s celkovou filosofií a povahou systému exekucí v ČR.

Vedle nadprůměrného porušování právních předpisů ze strany jednotlivých exekutorů je totiž třeba vzít v potaz i fakt, že nadprůměrně porušuje zákon i samotná Exekutorská komora ČR. V této souvislosti je třeba zmínit např. že Exekutorská komora dlouhodobě neplnila své povinnosti, které vyplývaly z exekučního řádu. Poměrně medializovaná byla kauza Exekutorské komory ohledně Centrální evidence exekucí, která obsahuje údaje o nařízených exekucích a měla dle § 125 exekučního řádu (a dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 331/2001 Sb. ze dne 5. září 2001 o centrální evidenci exekucí) být dostupná na internetu již od roku 2001. Fakticky začala fungovat teprve po přijetí nové vyhlášky (č. 329/2008 Sb., která poskytování údajů zpoplatnila velmi vysokým poplatkem) a po značném tlaku Ministerstva spravedlnosti, které komoře hrozilo zrušením, nikoli v prosinci 2008 (jak to požadovala nová vyhláška), nýbrž až 1. 3. 2009. V této souvislosti skončil ve funkci i první prezident Exekutorské komory Juraj Podkonický. Nefunkčnost Exekutorské komory se již projevila do určité míry i v legislativním vývoji, neboť Exekutorské komoře byly již odebrány 2 klíčové pravomoci patřící tradičně k profesní samosprávě, a to právo určovat počet exekutorských míst a rozhodování o kárných proviněních exekutorů.

Závěr
Z analýzy vyplývá, že současný systém exekucí v ČR trpí zásadními vadami strukturálního charakteru. Je třeba konstatovat, že nelze souhlasit s tvrzením soukromých exekutorů, že jejich práce při vymáhání dluhů je efektivnější a kvalitnější než vymáhání dluhů ze strany soudů a ze strany finančních, celních a jiných úřadů. Pro takový závěr chybí konkrétní čísla, takže rozhodně nelze empiricky potvrdit hypotézu, že finančně osobně zainteresovaný soukromý exekutor bude pracovat lépe než státní úředník či soudce. Naopak dostupné údaje naznačují, že práce orgánů veřejné moci je leckdy kvalitnější. Nelze souhlasit ani s tvrzením exekutorů, že případy porušování předpisů ze strany exekutorů jsou jakýmisi excesy jednotlivců. Fakta dokazují, že míra porušování práva exekutory je dlouhodobě podstatně vyšší než u ostatních právnických profesí (a ostatních profesních komor), a to jak co se týče jednotlivých exekutorů tak i ze strany samotné Exekutorské komory ČR.

V tomto smyslu je možno učinit závěr, že zřízení systému soukromých exekutorů v roce 2001 bylo chybou. I když by se přijal všeobecně sdílený dojem (jakkoli nepodložený konkrétními čísly), že s nástupem soukromých exekutorů došlo ke zvýšení vymahatelnosti práva v ČR, i pak je možno předpokládat, že k tomuto zlepšení by došlo i bez privatizace části soudní moci do rukou soukromých exekutorů, neboť fungování justice (by) se tak jako v jiných oblastech s postupem času a se zvyšujícím se tlakem veřejnosti zkvalitnilo (a to zřejmě i bez toho, aby justice byla výrazně finančně posílena). K razantnímu zlepšení došlo bez zavedení soukromé alternativy i v oblasti zápisů vkladů do katastru nemovitostí. správního soudnictví či v agendě obchodního rejstříku. Naopak, zřízením soukromých exekutorů došlo např.:
- k výraznému prodražení vymáhání pohledávek, přičemž tyto náklady nesou zejména dlužníci (nikoli však výlučně); což mělo a má své velké celospolečenské náklady,
- k nezanedbatelnému narušení legitimity státu, neboť zde po řadu let mohli působit soukromí podnikatelé nadaní veřejnou mocí, kteří mohli (navíc pod heslem vynucování práva) v podstatě beztrestně právo porušovat,
- nárůst pocitu strachu ve společnosti (např. strach přihlásit nájemce k trvalému pobytu) a
- k vytvoření jednoho z faktorů, které umožnily současný obchod s dluhy.

Závěr o tom, že zřízení systému soukromých exekutorů a privatizace části soudní moci bylo v roce 2001 chybným řešením tehdejších problémů justice (správným řešením mělo být personální a finanční posílení justice), samozřejmě nemusí vést ihned k závěru, že soukromé exekutory je nyní třeba zcela zrušit a vrátit veškerou agendu spojenou s výkonem rozhodnutí soudům (samozřejmě při zachování správní a daňové exekuce). Namístě je ale přinejmenším provedení hluboké reformy systému soukromých exekutorů, která musí vycházet z primátu veřejné moci v oblasti výkonu rozhodnutí a která vymezí soukromým exekutorům pouze takové místo, aby – parafrázováním známého českého přísloví o ohni - byli „dobrými sluhy“ věřitelů, avšak aby nebyli „pány“. Konkrétně si lze představit následující opatření:
1. Kompetenční narovnání mezi soudy a exekutory: je absurdní, aby soukromí exekutoři měli větší pravomoci, než mají soudy (viz např. § 33 exekučního řádu), soudním vykonavatelům musí být přiznány všechny pravomoci, jaké mají dnes exekutoři (včetně možnosti flexibilně rozhodovat o způsobu provedení exekuce); naopak si lze představit, že by soukromí exekutoři určité pravomoci soudů neměli, např. vstupovat do obydlí (zde je velké riziko zásahu do soukromí a vydírání dlužníka hrozbou mobiliární exekuce).
2. Exekutoři by podobně jako soudci měli před svým jmenováním procházet i určitým psychologickým testováním.
3. O odměně a hotových výdajích, které má hradit dlužník nebo věřitel, by primárně neměl rozhodovat sám exekutor (zde je riziko střetu zájmů, když exekutor rozhoduje o svém vlastním příjmu), nýbrž nezávislý soud.
4. Za nařizování exekuce by se měly hradit soudní poplatky (soudy totiž nad exekucemi musí minimálně provádět dohled).
5. Orgány veřejné moci by měly vymáhat pohledávky samy a nikoli prostřednictvím soukromých exekutorů.
6. Je třeba radikálně zlepšit přístup k informacím o exekucích – Centrální evidence exekucí musí být volně přístupná stejně jako Obchodní či insolvenční rejstřík a měl by ji vést sám stát (její vedení prostřednictvím Exekutorské komory se neosvědčilo).
7. Musí být zajištěno, aby každý exekutor byl povinen uhradit státu to, co za něj musel stát uhradit z titulu škody způsobené výkonem veřejné moci dle zákona č. 82/1998 Sb. Celý příspěvek

Antitrust jinak

Dnes ráno jsem si vzpomněl na tři věci z oblasti antitrustu, na které jsem nedávno narazil a které mě zaujaly i pobavily.

První je amicus curiae předložený Bobem Kohnem na téma související s případem Apple vs DOJ rozhodovaným u obvodního soudu v New Yorku. Amicus curiae je neobvyklý, neboť je zpracován jako komiks, ve kterém autor vysvětluje svůj pohled na věc a na chyby, které DOJ při šetření případu udělal.

Dokument je k dispozici na http://antitrustlair.files.wordpress.com/2012/09/104906877-kohn-amicus-2.pdf
Další věcí je krátký film The Marker z „produkce“ australského soutěžního úřadu (ACCC). Záměrem ACCC je oslovit zaměstnance, kteří vědí o uzavřených kartelových dohodách svých zaměstnavatelů, aby tyto informace sdělili ACCC a upozornit je na situace, ve kterých se mohou ocitnout a kterých by se měli vyvarovat. Určitě by bylo zajímavé analyzovat závislost mezi zveřejněním snímku a změnou počtu „markerů“. Každopádně snímek má výbornou kvalitu a opravdu působí jako skutečný film.

Film je k dispozici na http://www.accc.gov.au/content/index.phtml/itemId/1073703Na závěr kuriózní recenze knihy EU Competition Law and Economics[1] na http://www.youtube.com/watch?v=Bkw5bkLpJlw. Pobavil mě začátek recenze („kniha není moc téžká a má standardní formát,...“). Nicméně určitě se jedná o zajímavou a užitečnou knihu, jejíž autoři se dlouhodobě věnují oblasti evropského soutěžního práva a soutěžní ekonomie.

--------------------------------------------------------------------------------

[1] Detaily ke knize viz http://ukcatalogue.oup.com/product/9780199566563.do#.UGtdir_qNdg Celý příspěvek

Protekcionismus vs konkurence

Soutěžní právo vychází z ekonomického názoru, že fungující hospodářská soutěž je pro společnost prospěšná. Cílem spotřebitelů je získat výrobky (služby) za co nejnižší ceny, v co nejvyšší kvalitě, a v co největším výběru. Nejvhodnějsím ekonomickým systémem pro zajištění tohoto cíle, jak ukázal i historický vývoj, je tržní ekonomika. I čtyřicetiletá zkušenost Československa ukázala neefektivnost jinéh alternativního systému, a to centrálně plánované ekonomiky.

Mezi hlavní pilíře tržní ekonomiky patří fungující hospodářská soutěž a volný obchod mezi zeměmi. Na tyto skutečnosti se mnohdy pozapomíná a státní intervence někdy mají, pod záštitou různých argumentů, tendenci potlačovat konkurenci a vytvářet bariéry vstupu na trh, což vede k neefektivitě a je v důsledku k újmě spotřebitelů.

Narazil jsem dnes na včerejší projev místopředsedy Evropské komise Siima Kallase na summitu Bruselu k dopravě, který byl pro mě milým překvapením.[1] Kallas v projevu uvádí, že sleduje jak sílí názory, že tržní ekonomika je problém, nikoliv řešení. Upozorňuje, že takové názory jsou nebezpečné a v důsledku vedou ke snížení konkurenceschopnosti a zvýšení nezaměstnanosti. Zdůrazňuje, že je naopak potřeba méně státních intervencí a odstraňovat bariéry vstupu na trh, ať již technické, administrativní nebo regulatorní, aby byl vytvořen prostor pro fungování tržních sil a realizaci inovací. Kallas je původem z Estonska a v projevu upozorňuje i na svoji neblahou zkušenost z období fungování centrálně plánované ekonomiky v Sovětském svazu.

V projevu se zaměřil na oblast dopravy, které byl summit věnován a upozornil na překážky vstupu na trh, které v Evropě existují v sektoru železniční přepravy, silniční přepravy a lodní přepravy. V případě železniční přepravy Kallas upozornil na fenomén existence specifických šedých struktur a propojení železničních inkumbentů na politické a lobbystické struktury.

Železniční sektor je dobrým příkladem situace, kdy mají národní státy tendenci chránit „tzv. národní šampióny“. Vzpomínám si, když se v České republice poměrně nedávno řešila a diskutovala otázka uzavření dlouhodobé smlouvy mezi státem a společností České dráhy a její dopad na možnost vstupu nových přepravců na trh železniční přepravy osob. Problematika železniční přepravy jistě není jednoduchá a má mnoho specifik, ve kterých je potřeba se orientovat. Vstup nových železničních přepravců na relaci Praha-Ostrava je však učebnicovou ukázkou toho, proč je konkurence dobrá a ve prospěch spotřebitelů. Po vstupu nových přepravců na trh došlo k podstatnému snížení cen, rozšíření výběru pro cestující a zlepšení kvality přepravy.[2] Dosavadního inkumbenta na trhu přinutila po mnoha letech k podstatné změně chování až „hrozba“ konkurence. Na mnoha jiných relacích však podmínky přepravy podobné těm stávajícím na relaci Praha-Ostrava běžné nejsou. Například na relaci Praha-Zlín rychlé a komfortní vlaky s příslušnými službami (občerstvení, zásuvky, připojení na internet) dostupné nejsou.[3] Nový přepravce by na trh zřejmě vstoupil, avšak rychlíky inkumbenta jsou dotovány, což působí jako překážka vstupu na trh.

Projev Sima Kallase je mi sympatický i proto, že v současnosti zaznívají hlasy pro větší státní intervenci a regulaci. V tomto kontextu považuji za důležitou roli soutěžních institucí, které by neměly působit jen ex post, ale měli by prostřednictvím své činnosti ex ante usilovat o rozvíjení konkurenčního prostředí a upozorňovat na vytváření bariér vstupu na trh, ať již technických, administrativních či regulatorních. Součástí legislativy a státních opatření, které omezují nebo mohou omezovat konkurenční prostředí by mělo být vyhodnocení důvodů pro takové omezení, v čem spočívá efektivnost zavedeného opatření a zda nelze daný problém řešit jiným alternativním způsobem bez nutnosti omezení hospodářské soutěže na trhu. Pokud takové vyhodnocení neexistuje, měly by být soutěžní instituce první v řadě, kdo se na obranu konkurenčního prostředí hlasitě ozvou a takové vyhodnocení budou vyžadovat.

--------------------------------------------------------------------------------

[1] http://www.europolitics.info/pdf/gratuit_en/325308-en.pdf
[2] Viz např. http://ekonomika.idnes.cz/porovnani-vlaku-z-prahy-do-ostravy-du5-/ekonomika.aspx?c=A121115_200452_ekonomika_top
[3] Viz např. aktuální zpráva na http://ekonomika.idnes.cz/pendolino-regiojet-ani-leo-express-ze-zlina-nepojedou-pp0-/eko-doprava.aspx?c=A121127_1859695_zlin-zpravy_ras Celý příspěvek

Hodnocení dopadu intervencí soutěžních institucí

Každý soutěžní úřad by měl při své činnosti brát v potaz „jaká je efektivnost jeho zásahu“ a „jaký je a může být vliv jeho intervence na dotčené subjekty“. V tomto blogu chci poukázat na to, v čem může mimo jiné spočívat užitečnost ekonomické analýzy při takovém vyhodnocování. Intervence soutěžního úřadu se obvykle skládá ze sekvence navazujících událostí. Typické události jsou zpravidla neohlášené místní šetření (tzv. dawn raid), otevření správního řízení, vydání rozhodnutí (a udělení pokuty) a soudní přezkum. Za účelem kvantifikace vlivu těchto událostí na hodnotu podniků je možné provést ekonometrickou analýzu. Výsledky takové analýzy mohou být pro soutěžní úřad užitečné.

Právě takové empirické analýze se nedávno ve své práci věnovali ekonomové Gregor Langus, Massimo Motta a Luca Aguzzoni.[1] Podstatou jejich práce je vytvoření modelu, který zkoumá vztah mezi konkrétní intervencí ze strany soutěžního úřadu (v tomto případě Komise) a jejím vlivem na hodnotu podniků a následný odhad jednotlivých parametrů. Jako vstupní data byly použity především údaje z rozhodnutí Komise[2], rozsudků evropských soudů a ceny akcií z burzovních trhů za období 1969 až 2005.
Empirická analýza přináší několik zajímavých výsledků. Realizace neohlášeného místního šetření (tzv. dawn raid), jehož provedení je pro trhy obvykle prvním informací o tom, že je podnik vyšetřován pro porušení soutěžního práva, má dle výsledků analýzy statisticky významný vliv na snížení hodnoty akcií. V den uskutečnění dawn raidu činí tento vliv -1 %, celkový kumulativní vliv se pak dle výsledků modelu pohybuje v intervalu -1,9 % až -4,8 %[3], tzn. na uskutečnění dawn raidu reagují trhy v průměru snížením hodnoty akcií podniku o 1,9-4,8 %. Vydání rozhodnutí Komise o tom, že podnik porušil soutěžní pravidla má vliv na snížení ceny akcií o 3,6 %[4]. Podnik, který je objektem soutěžního vyšetřování ze strany Komise, jehož součástí je provedení dawn raidu a vydání rozhodnutí o porušení soutěžních pravidel tak v důsledku těchto událostí čelí snížení hodnoty akcií o 5,5-8,4 %.[5] Z analýzy dále vyplývá, že udělení pokuty a její výše nemá na hodnotu akcií statisticky významný vliv.
Hlavní události, které dle závěrů analýzy ovlivňují snížení hodnoty akcií podniku v důsledku vyšetřování pro porušení soutěžních pravidel ze strany Komise jsou tedy uskutečnění dawn raidu a vydání rozhodnutí o porušení soutěžních pravidel. Celkový odhadnutý kumulativní efekt těchto událostí na hodnotu akcií není nevýznamný (5,5-8,4 %). Zvlášť, když vezmeme v potaz, že některé z podniků byly vyšetřovány za chování na na relevantních trzích, které tvořily jen část jejich celkových obchodních aktivit.
Autoři studie uvádí, že ke snížení cen akcií ve většině analyzovaných případů pravděpodobně došlo z důvodu očekávání trhu (investorů) o snížení ziskovosti aktivit podniků na trhu po odhalení kartelové dohody, tzn. v důsledku očekávání trhů, že odhalené podniky nebudou schopny dále udržovat vysoké ceny a monopolní zisky jako v minulosti. Takový závěr by byl důkazem o účinnosti intervence soutěžním úřadem (Komisí) a o tom, že tato intervence má vliv na ceny na trhu.

[1] G. Langus, M. Motta, L. Aguzzoni, The effect of EU antitrust investigations and fines on a firm´s valuation, 2009.
[2] Jednalo se především o kartelové případy.
[3] V závislosti na nastavení modelu.
[4] Tento vliv byl rovněž statisticky významný.
[5] Metodologií, která byly v práci zvolena zřejmě dochází k podhodnocení skutečného efektu, jak připouští i sami autoři studie, neboť v průběhu vyšetřování může docházet k dalším událostem mimo datumy analyzovaných událostí, na které trhy rovněž reagují snížením hodnoty akcií.
Celý příspěvek

Pawel Uhl: Ještě k (ne)registraci

Proces registrace kandidátů k prezidentským volbám je, jak se zdá, teprve na samém počátku soudního přezkumu. K dosavadním událostem mě napadají dvě připomínky, které se týkají přezkoumatelnosti a ústavnosti celého procesu registrace, tak jak jej předpokládá zákon. Zcela pomíjím aplikaci nesmyslného vzorce, který byl ministerstvem použit. Snažím se o obecnější úvahu.

První je otázka ústavnosti postupu, který předpokládá zákon pro ověření skutečnosti, že kandidát splnil hmotněprávní podmínku petice podepsané 50 000 občany. Podmínka počtu podpisů je stanovena Ústavou a zákon ji pouze přejímá a normativně nedotváří. Zákon naopak stanoví proceduru, kterou má být tato podmínka ověřena. Na poměry tradic středoevropského práva, které je zvyklé pracovat téměř s jakýmkoliv předpokladem správnosti, tak činí ovšem více než nezvykle. Zákon předepisuje statistický postup, který splnění hmotněprávního předpokladu garantuje pouze s určitou mírou pravděpodobnosti.

Z hlediska dosavadních praktických zkušenností je jakékoliv dokazování, které se opírá o statistické úvahy, tedy předestírá nějaký závěr s určitou mírou pravděpodobnosti, byť vysoké, hodnoceno orgány veřejné moci (a soudy zvlášť) velmi skepticky. Soudy a jiné orgány většinou trvají na jiném přímém důkazu, který dané tvrzení dokládá přímo, a se statisticky doloženou vysokou pravděpodobností se téměř nikdy nespokojí. Naopak je běžné, že soudy akceptují a vyhodnotí jako věrohodné přímé důkazy (nebo jejich kombinace), které jsou krajně nepravděpodobné. Jinými slovy, právo se se statistickým metodám vzpírá; nebudu hodnotit zda oprávněně či nikoliv.

Nyní stojí veřejnost před problémem zcela opačným. Správní orgán aplikoval postup, který mu zákon předepsal a který je založen pouze na statistické pravděpodobnosti výsledku. Pro případ, že je takto kandidát registrován, nevzbuzuje výsledek takové citové otázky, jako naopak pro případ, kdy je jeho registrace odmítnuta. Je-li totiž odmítnut někdo, kdo pouze pravděpodobně s nějakou mírou určitosti nesplnil zákonem předepsané podmínky, je takový výsledek sporný.

Ústava neříká, že kandidovat může ten, kdo s nějakou mírou pravděpodobnosti splní podmínky, ani neříká, že může kandidovat ten, jehož kandidaturu podpoří návrh petice podepsané možná nejméně 50 000 občany České republiky. Naopak stanoví podmínku jasně. Jde navíc o podmínku, která je technicky zjistitelná zcela přesně; na rozdíl od mnoha jiných právem testovaných skutečností, které procházejí statistickým hodnocením. Zjištění je možná nákladnější, nicméně rozhodně nikoliv nemožné. Pokud zákon nevyloučí splnění podmínky s jistotou, je právně sporné, zda je tento postup ústavně konformní, protože oproti ústavnímu imperativu nezjišťuje to, co se stalo, ale to, co se stát mohlo.

Je celkem pochopitelné, že se ministerstvo vnitra chtělo vyhnout tomu, aby kontrolovalo všechny podpisy a zákon byl s představou zjednodušení tvořen. Tato snaha naráží ovšem i na jeden problém na hranici etiky a práva. Sehnat podpis v terénu je poměrně obtížné; je třeba občana přesvědčit, vysvětlit mu, co je třeba uvést, proč to tak musí být. Pobíhat venku s podpisovým archem mnohdy bezplatně jen pro uspokojené politického nadšení není nic záživného. Kontrola podpisu pak tak náročná není, ministerstvo ji značně digitalizovalo a rutinizovalo; své zaměstnance za ni navíc standardně platí. Je v této souvislosti legitimní chtít po kandidátovi, aby sehnal určitý počet vysoce formálně a náročně správných podpisů za situace, kdy je registrující orgán ani všechny nezkontroluje, ačkoliv proces kontroly podpisů je snazší než proces jejich získávání? Podle mě to legitimní není. Vztah mezi občanem a státem by takto prostě vypadat neměl.

Volba prezidenta je vážná věc. Aby byla legitimní, musí se jí zúčastnit více lidí, přičemž vyhrát pak může jen jeden. Stát a společnost potřebují rozumnou pluralitu kandidátů, kteří se o úřad ucházejí, přičemž úřad vítěze je legitimován skrze neúspěch všech dalších uchazečů. Pro takovou roli je třeba vytvořit podmínky důstojné a pokud Ústava vyžaduje poměrně náročnou podmínku, mělo by její hodnocení mít odpovídající úroveň. Výsledek zjištění s určitou mírou pravděpodobnosti takový dojem příliš neskýtá.

Za ústavně konformní je pak možné považovat pouze takové vyloučení, které splnění Ústavou předpokládané podmínky vyloučí s jistotou. Zde se samozřejmě dostáváme na hranici toho, co ještě zákon dovoluje (algoritmus kontroly náhodného vzorku je celkem kategoricky daný) a otázka ústavnosti zde procesně koliduje s otázkou kontroly ústavnosti zákona, která je z procesního hlediska procesně náročnější. Přerušovat řízení a poslat zákon k Ústavnímu soudu se nyní nejeví jako příliš rozumné řešení. Čas kvapí.

Zajímavé taktéž je, že zákon předepisuje registrujícímu orgánu poměrně přesný postup nedokonalého zjištění, ale soudu, který poskytuje ochranu před nesprávným výsledkem registrace, takový postup nepředepisuje. Soud tedy, pokud má odstranit naznačený deficit, může zkontrolovat podpisy všechny. Procesně zde žádná překážka není a soudní přezkum ve věcech registrace má spíše apelační povahu. Soud pak nemusí posílat zákon ke kontrole ústavnosti. Je samozřejmě absurdní, že zákon přikazuje správnímu orgánu věc odfláknout, aby ji pak soud provedl důkladně, pokud chce odstranit ústavněprávní deficit.

Druhou věcí, která je neméně zajímavá, je otázka přezkoumatelnosti, některých procesů zákonem předvídaných. Jak už naznačil v diskusi k příspěvku „Tak nevím, buď jsem blbej já, nebo voni …“ Jiří Zlatuška, tak náhodnost výběru je postup, který je neverifikovatelný z definice. Jakýkoliv výběr může být ex post označen za náhodný. Pojem náhodnosti má v právu funkci veličiny, která se vzpírá jakékoliv rozumnému hodnocení. Co se stane, když se náhodou vyberou archy, které mají vyšší chybovost? Je odmítnutý kandidát pak vyřazen po právu náhodou? Lze náhodný postup verifikovat jako náhodný? Nikoliv. Lze jej replikovat? Z definice nikoliv.

Tvrzenou náhodnost jakéhokoliv výběru nelze argumentačně a dokonce ani statisticky vyvrátit. Náhodný výběr nelze zpochybnit, protože každý výběr je statisticky stejně pravděpodobný jako jakýkoliv jiný. Ministerstvo čistě teoreticky může vybrat archy účelově a tvrdit, že jde o náhodu, a nelze to vyvrátit. To je prostor pro zvůli, který by při prezidentské volbě neměl být. Ministerstvo sice zvolilo aplikaci určitého algoritmu, jehož aplikaci nechápu. Jeho použití na důvěře moc nepřidá, zejména s ohledem na to, že jiný použitý vzorec, jehož význam chápu, vyjadřuje pravidlo zákona zcela nesmyslně. Jestli je postup díky tomuto algoritmu verifikovatelný, nevím, ale pokud je verifikovatelný, tak zase není náhodný. Tak nějak se nemohu rozhodnout, co je horší, zda zákonný a nepřezkoumatelný postup nebo nezákonný a přezkoumatelný postup.

Co má soud v případném řízení o ochraně dělat proti námitkám stran náhodnosti? Nemůže dělat nic. Pokud by ministerstvo dokázalo replikovat aplikaci uvedeného algoritmu, tak popře jeho náhodnost, protože věcně potvrdí jeho předvídatelnost. Pokud se přijde třeba na nevýhodný výběr archů a ministerstvo bude tvrdit: „to je ale náhoda!“, tak se s tím nedá dělat vůbec nic. Bude to podle zákona. Náhoda podle zákona. Technicky tedy měla být náhodnost zajištěna způsobem, který umožňuje kontrolu veřejností (transparentní los), což se rozhodně nestalo.

Posledním problematickým bodem je sporná verifikovatelnost jednotlivých posouzení konkrétních podpisů. Proces jejich verifikace je založen na konfrontaci s úřední evidencí. Tato klíčová fáze je ovšem z hlediska přezkoumatelnosti také sporná. V právním státě by všechny procesy měly být přezkoumatelné. Může dotčený odmítnutý kandidát verifikovat postup porovnání s evidencí jeho opakováním a ověřit jej takto? To sotva. Co když nějaký pracovník zaměňuje psanou podobu písmen „r“ a „z“ nebo písmen nebo „l“ a „b“? Stát se to může. Ten, koho se to týká, by měl ovšem mít možnost to zjistit. Pokud ne, je proces nepřezkoumatelný.

Je sice možné, že proces porovnání s evidencí bude verifikovat soud, který si nejspíše přístup do evidencí zjedná. Bude ale provádět verifikaci veřejně? Je to dokazování, takže by měl. Může si ji provést i ten, kdo se domáhá ochrany? Měl by mít tu možnost, protože jinak je přezkoumatelnost procesu, který jej vyřazuje pro něj otázkou akademickou. V platném právu existují sice situace, kdy se dokazování koná bez účasti účastníků, například v přezkumu bezpečnostních prověrek ve vztahu k utajovaným informacím. Takové dokazování in pectore je ovšem výjimečné. Pochybuji, že má své místo při registraci kandidátů do přímé volby prezidenta republiky.

Celý proces (ne)registrace kandidátů tak skýtá mnoho nadějí na velmi zajímavý právní vývoj s mnoho zvraty a překvapivými rozuzleními. Zákonné lhůty garantují nezbytnou dynamiku celého procesu a rozhodně to nebude žádná nuda v Brně. Celý příspěvek

„Tak nevím, buď jsem blbej já, nebo voni …“

Ministerstvo vnitra dnes oznámilo výsledky namátkové kontroly údajů na peticích kandidátů na prezidenta. Na základě této kontroly dospělo ministerstvo k závěru, že tři kandidáti nemají potřebný počet 50 000 občanů podepsaných na petici. Přiznám se, že mi počty ministerstva nějak neštymují.

Kontrola záznamů na peticích je upravena v § 25 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů, kde se uvádí:

„(5) Ministerstvo vnitra ověří správnost údajů na peticích namátkově na náhodně vybraném vzorku údajů u 8 500 občanů podepsaných na každé petici. Zjistí-li nesprávné údaje u méně než 3 % podepsaných občanů, nezapočítá Ministerstvo vnitra tyto občany do celkového počtu občanů podepsaných na petici.

(6) Zjistí-li Ministerstvo vnitra postupem podle odstavce 5 nesprávné údaje u 3 % nebo více než 3 % podepsaných občanů, provede kontrolu u dalšího vzorku stejného rozsahu (dále jen „druhý kontrolní vzorek“). Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u méně než 3 % občanů podepsaných na petici, nezapočítá Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků do celkového počtu občanů podepsaných na petici. Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u 3 % nebo více než 3 % občanů podepsaných na petici, odečte od celkového počtu občanů podepsaných na petici počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích.“ 

Ministerstvo u všech osmi kandidátů, kteří deklarovali, že mají podporu potřebných 50 000 občanů, v prvním kontrolním vzorku zjistilo chybu u více jak 3 % záznamů. Provedlo proto následně kontrolu u druhého kontrolního vzorku, kde byla chybovost opět vyšší jak 3 %. Bylo proto namístě postupovat podle poslední věty § 25 odst. 6 zákona, ministerstvo tedy mělo odečíst „od celkového počtu občanů podepsaných na petici počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích.“ Připouštím, že dikce není nejjednoznačnější, ale ve spojení se „selským rozumem“ ji nelze podle mého soudu interpretovat jinak, než že ministerstvo spočítá průměrnou chybovost v obou vzorcích a odečte počet občanů odpovídající danému procentu (průměrné chybovosti) z celkového počtu záznamů pod peticí.

Ministerstvo si však zákon vyložilo tak, že jde nikoli o průměrnou chybovost, ale o součet chybovostí v obou vzorcích. Příklad: U Jany Bobošíkové byla chybovost 7,659 % a 11,494 %, celkový počet záznamů 56 191. Ministerstvo sečetlo obě procentní hodnoty (19,153 %) a odečetlo dotyčné 10 762,23 záznamů (přesněji mělo být myslím spíše 10 762,26), čímž se dostalo na 45 428,77 a tudíž pod potřebných 50 000.

Domnívám se, že ministerstvo mělo vzít průměrnou chybovost (9,5765 %), a odečíst proto jen 5 381,131115 záznamu (jinými slovy jen polovinu ze skutečně odečtených záznamů), v důsledku čehož by počet záznamů klesl jen na 50 809,868885. Kandidátka tedy, domnívám se, potřebný počet záznamů pod peticí předložila. U zbývajících dvou vyřazených kandidátů pouze letmo odhaduji, že by jim tento způsob výpočtu ani tak nepomohl, ale pod 50 000 hranicí by zůstali jen velice těsně.

Pro výklad ministerstva hovoří důvodová zpráva, kde se uvádí: „Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u více než 3% občanů podepsaných na petici, odečte od celkového počtu občanů podepsaných na petici počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích (například bude-li chybovost v obou kontrolních vzorcích takto zjištěná celkem 10%, odečítá se 10% občanů podepsaných na petici).“ Představme si nicméně, že kandidát odevzdal 200 000 podpisů, přičemž zjištěná chybovost bude v obou vzorcích přesně 50 %. Podle výkladu ministerstva by takový kandidát zůstal bez podpory jediného kandidáta, místo aby měl pohodlných 100 000 záznamů.

Tak nevím, možná mi stále něco uniká … Buď jak buď, nejsem si příliš jist ani samotnou ústavností zvoleného způsobu kontroly. Pouze namátkový způsob kontroly je v důvodové zprávě ospravedlněn lakonicky: „Vzhledem ke krátkosti času není možné zkontrolovat všechny údaje na petici.“ Kdybych byl vyřazeným kandidátem, trval bych na kontrole všech záznamů pod peticí.
Celý příspěvek

Jan Vučka: Tykadla pro justici

Lukáš Křístek mne těsně předběhl článkem Problém podjatosti soudce na případu Romana Smetany, neboť jsem právě dokončoval vlastní příspěvek na téže téma. Ztráta prvenství sice mrzí, ale umožňuje mi vynechat úvod a rovnou říci to hlavní: rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci je velmi nekvalitní. A pokud dříve existovaly pochybnosti o zákonnosti řízení proti Romanu Smetanovi, po usnesení č.j. 6 Tz 50/2012-I.-54 jsou bohužel ještě silnější.

Trestní řád a standardní judikatura
Související právní úpravu obsahují §§ 30-31a trestního řádu. Připomeňme, že o případném vyloučení se rozhoduje i bez návrhu. Tedy nepodání námitky podjatosti neznamená automaticky nemožnost kladně rozhodnout o podjatosti!
§ 30 trestního řádu
(1) Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
[...]
§ 31 trestního řádu
(1) O vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát.
[...]
Při rozhodování o případné podjatosti se používá dvojitý test, který zkoumá subjektivní a objektivní kritéria. Objektivní test nezkoumá jednání soudce, nýbrž jeho postavení, zdali dává rozumný důvod k pochybám o jeho nestrannosti:


Chmelíř v. Česká republika, stížnost č. 64935/01
55. The Court reiterates that it is of fundamental importance in a democratic society that the courts inspire confidence in the public and, above all, as far as criminal proceedings are concerned, in the accused. To that end, it has constantly stressed that a tribunal must be impartial.
There are two tests for assessing whether a tribunal is impartial within the meaning of Article 6 § 1 of the Convention: the first consists in seeking to determine the personal conviction of a particular judge in a given case and the second in ascertaining whether the judge offered guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect (see Pullar v. the United Kingdom, judgment of 10 June 1996, Reports of Judgments and Decisions 1996-III, p. 792, § 30).
56. The personal impartiality of judges must be presumed unless there is evidence to the contrary (see Cianetti v. Italy, no. 55634/00, § 37, 22 April 2004). As to the objective test it must be determined whether, irrespective of the judge's personal conduct there are ascertainable facts that may raise doubts as to his or her impartiality. In this respect even appearances may be of some importance. This implies that in deciding whether in a given case there is a legitimate reason to fear that a particular judge lacks impartiality, the standpoint of the person concerned is important but not decisive. What is decisive is whether that person's fear can be regarded as objectively justified (see Ferrantelli and Santangelo v. Italy, judgment of 7 August 1996, Reports 1996-III, pp. 951-52, § 58, and Morel v. France (no. 1), no. 34130/96, § 42, ECHR 2000-VI).


Aneb jak kdosi kdysi řekl: "Not only must Justice be done; it must also be seen to be done." Shodně další rozhodnutí ESLP, například Micallef v. Malta, stížnost č. 17056/06, odst. 93-99, nebo aktuální Harabin v. Slovenská republika, stížnost č. 58688/11, odst. 130-132.

Nepodání námitky podjatosti Romanem Smetanou

Rozhodnutí Nejvyššího soudu lze vytknout více věcí, z nichž první je nadměrný důraz na nepodání námitky podjatosti obžalovaným (důraz na tento prvek je zřejmý už z návětí "Zejména je ovšem namístě při posuzování dané problematiky zohlednit skutečnosti ..."). Tisková zpráva Nejvyššího soudu to dokonce zvulgarizovala do podoby "Roman S. uvedl, že ji [=soudkyni Langerovou] nevnímá jako podjatou. Od toho okamžiku každá spekulace o podjatosti soudkyně již nemá opodstatnění.", která činí z podání námitky podjatosti nutný předpoklad, aby soudce mohl shledat svou podjatost.

Jak již bylo řečeno výše, o případném vyloučení musí soud rozhodnout i bez návrhu, jsou-li k tomu důvody. Nelze ani tvrdit, že postačovalo, když soud informoval obžalovaného o možných důvodech k namítnutí podjatosti a ponechal na jeho iniciativě, zdali podjatost namítne či nikoli. Nedá totiž mnoho práce vymyslet pár scénárů, kdy obžalovaný bude vědět o podjatosti soudce ve svůj neprospěch, a přesto ji nenamítne. Obžalovaný může například spekulovat na to, že soudce se bude zdráhat rozhodnout v jeho neprospěch, když rozhodnutí soudu pak může být kritizováno pro zjevnou podjatost soudce. Soudce se tak stane rukojmím své chyby, že nerozhodl o svém vyloučení i bez návrhu. Nebo obžalovaný může být zkrátka kverulant, který chce, aby v jeho neprospěch rozhodl podjatý soudce a obžalovaný pak mohl veřejně justici hanit.

Opravdu tedy záleží jen a pouze na prohlášení obžalovaného? Pokud na takové hry trestní justice přistoupí, pak si nezaslouží nic jiného, než domalovat tykadla.

Je zvláštní, že Nejvyšší soud z nejasného důvodu druhý scénář vylučuje ("Pokud obviněný několikráte uvedl, že nenavrhuje její podjatost, nelze pak než učinit závěr, že následně koncipovanou argumentaci uplatněnou obviněným o tom, jak chtěl jednání a nepříslušnost zmiňované soudkyně zpochybnit apod., nelze přisvědčit.“). Přitom takové záměrné nepodání námitky podjatosti včas perfektně zapadá do furiantského jednání Romana Smetany a on sám také podle novinových zpráv veřejně upozorňoval na pikanterii obsazení soudu ještě před nabytím právní moci odsuzujícího rozsudku.

Je pravdou, že obžalovaný učinil dvě protichůdná prohlášení (není podjatá/je podjatá), z nichž jedno zřejmě nebylo míněno vážně. Otázkou je, které. Nejvyšší soud si vybral pro soud výhodnější variantu, že nebude brát vážně pozdější prohlášení o možné podjatosti, přestože okolnosti případu nasvědčují spíše opačné variantě.

Vztah soudkyně k případu

Není známo nic o tom, že by soudkyně Langerová jednala zaujatě. To, že obžalovaného na svůj vztah k Ivanu Langerovi upozornila a dala mu možnost případně namítat její podjatost, bylo rozhodně správné. Samotný fakt, že obžalovaného upozorňovala na svůj vztah k případu, nám ovšem říká, že je nutno možnou podjatost, irrespective of the judge's personal conduct, zkoumat.

Roman Smetana byl pravomocně odsouzen pro trestný čin poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku. Skutku se dopustil tím, že v roce 2010 v Olomouci pomaloval několik desítek volebních plakátů ODS a KDU-ČSL známými tykadly a hanlivými nápisy. U Okresního soudu v Olomouci byl shledán vinným soudkyní Markétou Langerovou, manželkou tehdejšího lídra olomoucké kandidátky ODS do Poslanecké sněmovny Ivana Langera. Z žádného autoritativního zdroje nebylo bohužel sděleno, zda obžalovaný pokreslil také volební plakáty Ivana Langera či nikoli. Publikováno bylo toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde se hovoří bez bližšího upřesnění o "31 ks reklamních polepů s předvolební tematikou politických stran ODS a KDU-ČSL". Roman Smetana je v rozhodnutí nepřímo citován větou "Vzhledem ke skutečnosti, že mimo jiných i Ivan Langer byl jeho činem přímo zasažen...", což naznačuje, ale netvrdí výslovně, že tykadla získal také samotný Ivan Langer.

Odkázat však lze na novinové zprávy; v části z nich se výslovně uvádí ("Ten byl rovněž mezi politiky, jimž Smetana přikresloval tykadla ..."), že byly pokresleny i Langerovy plakáty. Třebaže novinové zprávy je zpravidla nutno brát s jistou rezervou, dlužno zopakovat, že Ivan Langer byl na prvním místě kandidátky ODS v Olomouckém kraji. Je velmi nepravděpodobné, že by nebyl vyobrazen na plakátech nebo že by jej Roman Smetana z nějakého důvodu šetřil. Roman Smetana jej u soudu nazval jedním z největších gaunerů, takže jistě neměl důvod právě Ivana Langera nezkrášlovat. Proto působí citovaná zpráva hodnověrně.

Zmiňme též výsledek voleb. Volby v roce 2010 byly výrazně ovlivněny protestním hnutím a jednou z jeho obětí byl Ivan Langer, který byl vykroužkován, takže se do Parlamentu neprobojoval. Z toho lze soudit, že manžel soudkyně mohl mít silně negativní vztah k lidem, kteří mu zkazili kampaň.

Protože nevíme, zda byly poškozeny volební plakáty Ivana Langera, musíme vzít v potaz obě možnosti. Pokud byly pomalovány i plakáty Ivana Langera, pak je situace jasná. Bez ohledu na to, kdo byl vlastníkem plakátů a kdo uplatňoval právo na náhradu hmotné škody, Ivanu Langerovi byla trestným činem způsobena jednoznačně újma. Pomalováním volebního plakátu Ivana Langera pachatel poškozoval volební kampaň Ivana Langera. Hanlivým pomalováním navíc útočil na jeho čest. V takovém případě se měla soudkyně vyloučit pro podjatost. Z podobných důvodů by nemohla soudit autora pomluvy jejího manžela, výtržníka, který zfackoval jejího manžela na vesnické zábavě, nebo zloděje, který jejímu manželovi ukradl z kapsy peněženku. Pokud soudkyně Langerová doopravdy soudila Romana Smetanu za to, že (mj.) maloval jejímu manželovi tykadla, pak jde o selhání justice a ve Smetanově případu rozhodoval podjatý soud.

Pokud by na druhou stranu nebyly pomalovány volební plakáty Ivana Langera, pak je vztah soudkyně Langerové k případu volnější. Ivan Langer poškozen nepochybně byl, neboť pokud byla narušována volební kampaň jeho strany, pak mohli všichni kandidáti ODS včetně něho dostat méně hlasů. Ivan Langer však není totéž, co ODS, a poškození Ivana Langera ve volbách by v takovém případě bylo pouze nepřímé.

Protože ne každý vzdálený vztah k případu je důvodem pro vyslovení podjatosti, bylo by možno argumentovat, že pokud nebyly pomalovány plakáty samotného Ivana Langera, pak poškození plakátů ODS, byť byl tehdy jejím leaderem a byť pro své zvolení potřeboval, aby ODS získala hlasy, už je příliš volný a příliš nepřímý vztah, než aby soudkyně Langerová měla rozhodnout o svém vyloučení. Argumentace v tomto ohledu mohla být zajímavá a mohla nám pomoci při chápání, co ještě je a co už není podjatost. Bohužel usnesení Nejvyššího soudu žádnou takovou diskuzi neobsahuje.

Objektivní test podle Nejvyššího soudu

Pokusme se nalézt, jak Nejvyšší soud posoudil vztah soudkyně Langerové k případu. Pasáž týkající se možné podjatosti tvoří menší část na konci odůvodnění a je uvedena odstavcem, ve kterém Nejvyšší soud hned zdůraznil, že nešlo o nejdůležitější otázku: "K další části stížnosti pro porušení zákona, která je ministrem spravedlnosti zmiňována v samém jejím závěru a pouze okrajově – aniž by jí byla věnována stejná argumentační síla, kterou je otázka vyloučeného soudce, Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti."

Ob jeden odstavec dále je slibný náznak ("V návaznosti na uvedené skutečnosti je zapotřebí především zdůraznit, že u soudkyně JUDr. Markéty Langerové nelze dovodit, že by její vztah k dané věci či účastníkům nesl rysy, pro což by vznikaly reálné pochybnosti o její způsobilosti ve věci nezávisle a nestranně rozhodovat."), ovšem po úvodní větě se odstavec věnuje výhradně jednání soudkyně Langerové ("Na potvrzení uvedených skutečností lze odkázat na postup jmenované soudkyně ...").

Následuje pasáž o nenamítnuté podjatosti ("Zejména je ovšem na místě ...") a objektivní test je uveden až větou "Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává ..." Tato část odůvodnění obsahuje dva argumenty soudu, z nichž oba se pohříchu vyhýbají podstatě problému.

Ve svém prvním a hlavním argumentu Nejvyšší soud tvrdí, "že ta skutečnost, že soudce bude manželem politicky angažované osoby, nemusí být důvodem pro jeho automatické vyloučení, neboť není vyloučeno, že tento soudce např. nesdílí politické myšlenky svého manžela (obdobný může být nesoulad v otázce partnerského soužití, náboženství apod.). Za situace, že by automaticky měl být soudce v takových případech vyloučen, bylo by patrně namístě zaujmout také kategorický závěr, že i soudce, který nebude sdílet určité politické představy, měl by být vyloučen, neboť nelze vyloučit, že bude rozhodovat proti takovému politikovi – straně. "

Takový argument není správný. Nejvyšší soud hovoří pouze obecně o politické angažovanosti a přitom se vyhýbá jakékoli zmínce, že by se trestný čin mohl manžela soudkyně nějak blíže dotýkat. V případu Romana Smetany však neřešíme obecně politickou angažovanost nebo soulad či nesoulad politických názorů. Řešíme to, že trestný čin poškozoval politickou kampaň manžela soudkyně, tedy osoby jí dosti blízké! Vynechání této zásadní informace je těžko pochopitelné a činí objektivní test v podání Nejvyššího soudu úplně mimoběžným s podstatou problému. Pokud Nejvyšší soud právě tu nejdůležitější okolnost dosvědčující vztah soudkyně Langerové k případu zamlčel (ať už by měl NS nakonec rozhodout tak nebo onak), pak soud vlastně možnou podjatost vůbec neposuzoval.

Druhý a poslední argument Nejvyššího soudu zní "Rovněž se naskýtala otázka, která nebyla předmětem úvah podané stížnosti pro porušení zákona, ale ani obviněného, zda a proč by měla být uvedená soudkyně vyloučena také pro rozhodování pomalování plakátů KDU-ČSL." Snaha převést možnou podjatost do absurdna ovšem pokulhává; pomalování všech plakátů tvořilo nepochybně jeden skutek. Pokud by byly důvody pro vyloučení kvůli poškození plakátů ODS, pak by se soudkyně samozřejmě musela vyloučit i pro poškození plakátů KDU-ČSL.

Navíc by bylo možné argumentovat, že vyloučení by bylo nutné, i kdyby šlo o dva oddělitelné skutky. Pokud by výtržník nafackoval manželovi paní soudkyně a vzápětí po sdělení obvinění ještě jiné osobě, mohla by druhý skutek soudit daná soudkyně? Vzbuzovalo by confidence in the public, pokud by soudkyně dobře věděla, že obžalovaný pro nafackování panu X je v jiném řízení stíhán také pro nafackování jejímu manželovi?

Závěrem

Máme-li rozhodnutí Nejvyššího soudu o možné podjatosti soudkyně Langerové shrnout, pak platí:

1) objektivní test, který měl být nejdůležitější částí rozhodování, se v podání Nejvyššího soudu skládá ze dvou argumentů, z nichž ani jeden není přiléhavý;

2) v prvním argumentu ("... soudce bude manželem politicky angažované osoby ...") soud vynechal klíčovou informaci, že byla poškozována volební kampaň manžela soudkyně, a místo toho zavádějícím způsobem hovořil o jakési abstraktní politické angažovanosti, jako kdyby třeba vůbec nekandidoval, případně kandidoval v úplně jiném kraji;

3) v druhém argumentu ("... zda a proč by měla být uvedená soudkyně vyloučena také pro rozhodování pomalování plakátů KDU-ČSL.") soud nedořekl, že by musela být vyloučena také, protože jde o jeden skutek;

4) jaký význam objektivnímu testu soud přikládal, sdělil, už když jej uvedl slovy "Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává ...";

5) soud se ještě předtím pokusil popřít, že vyjádření obžalovaného o možné podjatosti soudkyně může být vůbec myšleno vážně ("Pokud obviněný několikráte uvedl ...").

Za těchto okolností není přehnané označit postup Nejvyššího soudu za tendenční. Podezřívavější osoby by se pak mohly ptát, zdali se Nejvyšší soud chtěl možnou podjatostí vážně zabývat a ona tendenčnost byla jen nedopatřením, nebo zda byl Nejvyšší soud veden falešným pocitem kolegiality a snažil se toliko vysvětlit, proč žádná podjatost opravdu, ale opravdu v absolutně žádném případě nepřichází v úvahu.

Ať už je pravda kdekoli, nejedná se bohužel o rozhodnutí, které by české justici dělalo dobrou vizitku.

A mimochodem – namaloval Roman Smetana tykadla také Ivanu Langerovi nebo ne? Teprve veřejné zodpovězení této otázky postaví rozhodnutí obou soudů do správného světla.
Celý příspěvek

Hynek Baňouch: Živé kvety aneb Slovenská a Česká justice po 23 letech

Dalo se tušit, že letošní připomenutí 17. listopadu bude trochu smutné, protože, mezi jinými vzácnými ,  odešel loni i sám  Náčelník. Nenapadlo mě, že se najde ještě jeden pádný důvod k „neradosti“.  Slovensko mi je blízké, přesto jsem nesledoval dění dostatečně.  Až zprostředkovaně, přes texty  Josefa Chuchmy „Tohle není jinde možné. Opravdu?“ (MFD 10/11/2012) a Martina M. Šimečky „Nemocní v talárech“ (Respekt 12/11/2012) jsem byl seznámen s případem trestního stíhání slovenské filmařky Zuzany Piussi (dokumentární 45 min. film Nemoc tretej moci). Oba články věc popisují přesně a věrohodně, podobně jako redaktor deníku SME Lukáš Fila v textu Slovenské soudy hájí politiky a deptají křehkou režisérku (MFD 15/11/2012), a uvádějí detaily a kontextuálně důležité pozadí. Je vždy dobré utvořit si vlastní názor. Přesto jsem nějak nenašel čas. Podvědomě jsem se obával, že půjde o hodně špatné zprávy o justici v postkomunismu. Uplynula nějaká doba, než jsem využil odkazu v blogu filmaře Víta Janečka zpřístupňující filmový dokument Nemoc tretej moci. Jsme nuceni k zamyšlení, kam jsme jako společnost za 23 let došli. Osobně mě nejprve zaskočilo, že jsem dostatečně nezaznamenal okolnosti provázející skon kolegů Juraje Majchráka a Marty Laukovej. Těmto tématům se Nemoc třetí moci. Je známo,  že dvojjedinný předseda NS SR a Súdnej rady často a úspěšně používá civilní žaloby, aniž by si položil otázku, zda využitím svého práva nepoškodí důvěru v justici, z níž je justice živa . Využití trestního stíhání je však v této věci nepochybně přeřazením na vyšší rychlost. Ono je to spíš zapnutí turba či forsáže.  Člověk zde kroutí hlavou,  až se mu začíná točit.  „Soudce Majchrák byl první na ráně. A když na něj v roce 2009 Harabin jako šéf Nejvyššího soudu uvalil sérii disciplinárních řízení za údajnou liknavost se žádostí o nejpřísnější trest - odvolání z funkce soudce -, propadl těžké depresi. Nakonec se v dubnu 2011 oběsil v garáži svého domu. Na pohřbu, jenž spíše než pietní akt připomínal demonstraci proti Harabinovi, řekl jeden ze soudců otevřeně: na Majchrákově smrti měla podíl „šikana vůči jeho osobě“.Smutný je i příběh soudkyně Marty Laukové. Na jaře 2009 dostala vzkaz od své nadřízené, aby propustila z vazby jednoho muže podezřelého z členství v mezinárodním gangu převaděčů - prý je to „žádost z ministerstva“ (ovládaného tenkrát právě Harabinem). Odmítla obviněného propustit a podala na policii trestní oznámení za pokus o ovlivňování verdiktu. Brzy se dočkala šikany shůry, přesunu na jiný odbor, kontroly docházky, ponižování. Zhroutila se a onemocněla. Soudní rada jí zamítla příspěvky k nemocenské - prý proto, že simuluje. Krátce nato soudkyně Lauková upadla do kómatu a zemřela na selhání srdce.Nadřízenou kolegyní, jež se jí mstila a v Soudní radě prosazovala zastavení nemocenské, byla Helena Kožíková. Teď tato soudkyně podala trestní oznámení na režisérku Zuzanu Piussi za to, že její film zachytil dramatický výstup, když dcera mrtvé soudkyně viní Kožíkovou z očí do očí z podílu na smrti své matky. Kromě trestu odnětí svobody chce JUDr. Kožíková po režisérce a Slovenské televizi ještě milion korun odškodného v civilním procesu.“ (Simečka)

Nedovolené užití skryté kamery je nepěkná věc, a před tímto jednáním jsou lidé na Slovensku chráněni skutkovou podstatou trestného činu „ Porušenie dôvernosti ústneho prejavu a iného prejavu osobnej povahy“ (§ 377 zákona č. 300/2005 Z.z.)  V daném případě je však zjevné, že trestní stíhání zde slouží jako nástroj umlčení kritiky, neboť možnosti jak získat informace, resp. odpovědi zainteresovaných aktérů,  jsou velmi omezené, neboť vždy mohou zalézt za pohodlnou hradbu umožňující mlčet. A to i v případě kdy je získání sdělení eminentní otázkou veřejného zájmu. Podstata filmu Zuzany Piussi je totiž právě o tom, že v justici se děje něco podivného a že se to daří držet pod pokličkou, vyslovení kritického názoru je nemožné, aniž by novináři či médiu hrozila citelná finanční sankce, či dokonce sankce trestní, od soudů, jimž v některých věcech podle všeho doslova velí ten, jehož se kritika týká. Uff. Složitá otázka, máme tu normativní střet.

Veřejná kritika je důležitou protiváhou soudcovské nezávislosti (mimo jiné nález ÚS ČR IV. ÚS 23/05). Poměřování hodnot stojících proti sobě je zde velmi náročné, a rozhodně nevystačíme s mechanickým výkladem a aplikací. Tématu se zde již věnoval David Kosař, a to i ve vztahu ke Slovensku.  Díky letošnímu sborníku editorů J. Kysely aj. Ondřejkové „Jak se píše o soudcích“ jsem byl upozorněn na starší rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci soudkyně Kuděškinové proti Rusku, kde šlo  o podobně vyhrocený střet: soudkyně neúspěšně politicky kandidovala  a v kampani použila negativní hodnocení justice, což však činila (jak samotnou kandidaturu, tak obsah kampaně) s cílem posílit důvěru v soudní rozhodování (blíže odkazuji na text  Jana Bartoničky, jakož i na jiné texty ve výše uvedené knize, která se povedla). Jde o normativní střet, mým oblíbeným příkladem usnadňujícím pochopení je situace, kterou si v rámci dramatické výchovy osvojují děti: k rybníčku přiběhne zajíček, zeptá se dětí, kde se má schovat a poprosí je, aby jej neprozradili. Za chvíli přiběhne myslivec s flintou připravenou skolit zajíčka a ptá se dětí: kde je zajíc? Hmm, co říci, lhát se přece nemá… Ale když ten zajíček se na nás obrátil s prosbou o pomoc. No, my víme, že pohádkový respondent může říci „Pleju len, pleju len, ale děti se zde učí jak řešit podobné normativní střety, a každé si musí najít odpověď samo. A podobně je musí rozhodnout i soud. (Odpovědí „Pleju len“ by selhal ve své rozsuzovací funkci.)

Druhou rovinou příběhu je strach. Bývalý ministr spravedlnosti ve filmu hořce konstatuje: K čemu je nezávislost, když je člověk závislý na vlastním strachu? V citovaných novinových článcích se píše: „Příběh slovenské justice tedy může být příkladem demokratické struktury, jež se vinou mlčící, pasivní většiny mění v tyranii. Ale může být také příkladem toho, že lidskou touhu po spravedlnosti nelze zadupat do země nadlouho. Smrt Juraje Majchráka i Marty Laukové byla možná onou pověstnou kapkou. ‚Nesmí být zbytečná‘, zaznělo na veřejném shromáždění nové organizace soudců s názvem Za otevřenou justici, jejíž předsedkyní je soudkyně Javorčíková. ‚Je nás asi 50,‘ říká, ‚a díky médiím je o nás stále více slyšet, takže dnes si už netroufnou nás šikanovat tak jako před několika lety. I veřejnost začíná být citlivější.‘Cesta ke změně však bude trnitá a dlouhá. Na Slovensku je 1400 soudců, z nichž relativně malá část (něco kolem desetiny) vytvořila klan ovládající špičky hierarchie, proti nim v roli disidentů stojí oněch 50 soudců – zbytek ovšem mlčí. ‚Mají strach a já je lidsky chápu. Vidí příklady těch, kdo veřejně kritizovali poměry v justici a pak přišli o velkou část platu nebo byli - jakkoli třeba jen dočasně - zbaveni taláru,‘ říká Javorčíková. ‚Nevím, jestli se naše generace dožije obratu k lepšímu.‘(Šimečka). Podobně i J. Chuchma: „Ze snímku zeje hrozivá propast uvnitř soudnictví na Slovensku, kdy moc třímají lidé kolem nynějšího předsedy Nejvyššího soudu Slovenské republiky Štefana Harabina, jenž v první Ficově vládě byl vicepremiérem a ministrem spravedlnosti (z devadesátých let existují záznamy Harabinových přátelských hovorů s hlavou drogové mafie operující na slovenském území). Fungují disciplinární soudy, které od práce odstavují soudce, kteří se ukážou pro Harabina & spol. něčím nepohodlní, třeba veřejnou kritikou justiční situace. Míru rozkolu ilustrují například kritické a zoufalé výroky členů Nejvyššího soudu Petera Paludy a Eleny Berthotyové, která na kameru říká: ‚Máme pocit, že jsme na loďce, která se potápí, voláme pomoc, hoďte nám záchranný kruh, ale nemá nám ho kdo hodit‘ Většina soudců se totiž bojí a raději nemá vlastní názor. Odpovědnost je nepohodlná. Harabin je v klidu, zaklíná se nezávislostí justice. Dlouhá sekvence rozhovoru s jedním ‚jeho‘ člověkem, přisluhujícím soudcem, je pak vynikající studií oportunismu.“

Redaktor slovenského deníku SME připomíná další detaily: „Ať už z pozice ministra nebo později šéfa Nejvyššího soudu, Harabin tvrdě pronásledoval kritické soudce. Stěhování do menších kanceláří, přeřazování na agendu, se kterou neměli nikdy nic společného, disciplinární řízení, kvůli nimž nemohli někteří roky soudit. To vše nejen k posílení vlastní moci, ale často jen z čisté pomstychtivosti. Problémů v justici je však tolik, že by si říkaly spíš o telenovelu než jeden třičtvrtěhodinový film, a postihují v podstatě všechny složky systému. Záchrannou brzdou není ani Ústavní soud. Míru jeho zpolitizovanosti lze vidět na příkladu zákona, jímž první Ficova vláda umožnila státu stavět dálnice i na pozemcích, které ještě nebyly odkoupeny ani vyvlastněny. Šéfka soudu se v roce 2010 navíc nestyděla říct, že rozhodnout se jim zdá nejlepší až po volbách. Na začátku roku 2011 uznali zákon za neústavní. Témat, na která by se člověk rád zeptal ústavních soudců, je samozřejmě více. Jaká smůla, že si odhlasovali, že se světem smí mluvit jen šéfka a mluvčí, čehož se ti zbývající stoprocentně drží. Jinak by je prý disciplinárně stíhali.“ (Fila)

Soudci asi vypadají jako zbabělci, kteří se nechají utáhnout kvůli pověstné lžíci šošovice. Takový pohled nebudu nikomu vymlouvat, protože to pokládám za zbytečné. Při sledování filmu mě však napadlo, že v nás je normalizace možná hlouběji, než si připouštíme. Metody ovládání nebyly tak přímočaře mocenské a otevřeně násilné jako v padesátých letech, na čemž měla podíl jak délka trvání režimu, tak zkušenost, že v rámci režimu se relativně snadno mohou role prohodit. Metody však byly o to rafinovanější (G. Husák: Každý si píše sám svůj životopis), šlo se na věc oklikou (přes děti), pomocí náznaků. A protože tam kde to nezabralo, byla stejně nasazena síla, byly posíleny prvky naslouchavé, pasivní a dopředu defenzivní mentality. Z opačné strany viděno, vznikla mentalita „naučené bezmoci“, která se post autoritářských společnostech vyskytuje napříč zeměmi. To byl pohled negativní

Dodal bych, že soudce, má-li dobře rozhodovat, potřebuje základní stabilitu prostředí v němž pracuje, pocit, že dělá práci které rozumí a že ji zvládá.Pracovitost soudce zajišťuje stále jedoucí pás nových a nových věcí, Když poleví, začnou se věci hromadit.  Trvá-li to déle, je tak či tak konec. Sladit tuto práci s osobním životem není jednoduché, což je stejné jako u jiných povolání, „správně“  a „citlivě“ nastavená kontrola příchodů a odchodů je dobrým nástrojem tlaku, i když kontrolující a kontrolovaný dobře vědí, že na kvalitu a kvantitu práce nemá vliv, že člověk je „u stroje“ každý den  právě a jen od 7:30 do 16.00 a v poledne zaběhne na 30 minut na oběd (anebo když pracuje jiných osm, devět nebo deset hodin).  Velká část práce soudce je navíc obecenstvu skryta. Připojím jistou podobnost soudnictví s herectvím či jinými interpretačními obory, v nichž o kvalitě v očích publika i sebwe samého rozhoduje v zásadě jen poslední výkon. Po těchto nákresech bych mohl snadněji popsat, jak účinné může působit, když se mění zázemí (dostanete nevýkonné či poruchové zařízení, spolupracovníci se střídají, nebo mají kolísavou kvalitu), nebo se drobně pozmění struktura nápadu tak, že dostáváte více práce než ostatní, aniž by to na první pohled bylo vidět a vy se opticky stáváte nevýkonným, či vás přímo přeřadí do jiné oblasti práva, které jste se nikdy profesně nevěnoval, ač soudíte20 let. Vnějšíma očima se stanete nevýkonným soudcem, který nadto kveruluje. Právo je dost složité a soudní provoz natolik uzavřený, že jen málokdo má čas, chuť či vůli zamyslet se nad tím, že kauzalita je opačná, že na začátku bylo „kverulování“, tedy přesněji řečeno legitimní starost o věci obecné, které vedly k pozměnění podmínek. Přidáme-li jistou pojmovou osamělost či izolovanost soudcovského povolání, mohlo by být zřejmější, jak moc může být drobná šikana účinná a že její úspěšnost není nutně dána jen nedostatkem statečnosti. A zde je právě potřeba vnímavé publikum s citem pro detail.

Pro širší veřejnost může být film  poučný poznáním, jak málo lidí může stačit v takové situaci ke spoutání justice (všimněme si, že s politikou se zde vždy najde modus vivendi a o soudcokracii  politika nemá důvod v takovém uspořádání mluvit, jde o typické rozdělení sfér vlivu), jak může být nebezpečné přeskakování mezi soudnictvím a politikou, jak důležité je, věnovat pozornost rekrutaci soudců a výběru soudních představitelů v otevřených řízeních, kde jde o skutečný výběr a skutečnou soutěž, či chcete-li konkurenci.

Budu už muset končit. K 17. listopadu 2012 jsem chtěl poznamenat, že připouštění kritiky jen když je konstruktivní apod., už tu bylo, a moc se nám neosvědčilo. Soudce, jako každý jiný veřejný činitel zkrátka musí vydržet více. Živé květy justice nevyrostou okolo věží, z nichž justice preventivně metá po kriticích co zrovna přijde pod ruku (podotýkám, že nemyslím tyto živé květy 1:15 to už tu taky bylo, a není radno se vracet).

Souzení je rozhodováním o osudech lidí a soudce nemá jednoduchou pozici, protože rozhoduje konflikty, které jsou pro aktéry zásadní. Nezřídka jsouaktéři schopni pro úspěch učinit vše. Doslova. Proto je soudce chráněn.  Ochrana však nemůže být aktivována způsobem oslabujícím důvěru v justici. Věřím pevně, že v justici už „17. listopad“ byl. Někdy si ale jistý nejsem. Přeji si, aby jméno Piussi (pravdaže Lucia) slyšel tak jako dosud ve veselejších souvislostech, se slobodou,  tak aby dni jako komíny zůstaly smutnou nostalgií, ke které už není důvod.

A na úplný konec konce. Na Nemoci tretej moci je zajímavé, že aktérkami jsou vlastně ženy. Přesto nemohu přehlédnout, že Zuzana Piussi je dalším příkladem ženy, která má více kuráže než sto chlapů. Dámy, holky, dievčence 21. století je vaším stoletím, ale to vy víte, že. Celý příspěvek

Lukáš Křístek: Problém podjatosti soudce na případu Romana Smetany

Roman Smetana pomaloval před sněmovními volbami v roce 2010 na autobusech předvolební plakáty politických stran (ODS, KDU-ČSL) – mimo jiné ona pověstná tykadla. Jeho zaměstnavatel Dopravní podnik města Olomouce podal trestní oznámení. Občanská demokratická strana, které patřilo nejvíce poškozených plakátů, se jako jediná z takto poškozených politických stran domáhala v rámci trestního řízení náhrady škody. Ve volbách v roce 2010 byl lídrem ODS v Olomouckém kraji Ivan Langer, který ve volbách neuspěl. Danou trestní věc soudila olomoucká soudkyně Markéta Langerová – shodou okolností manželka Ivana Langera. Roman Smetana byl odsouzen k 100 hodinám obecně prospěšných prací a k zaplacení částky 15 667,- Kč ODS jako náhradě škody za pomalované plakáty. Peníze zaplatil, protože se bál exekuce. KDU-ČSL nemusel platit nic, protože tato se nepřipojila jako poškozená. Odmítl nastoupit trest obecně prospěšných prací, proto mu byl trest změněn na 100 dní vězení nepodmíněně.

V květnu 2012 podal tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil stížnost pro porušení zákona. „Podle názoru ministra spravedlnosti je však v daném případě třeba též zhodnotit, v jakém poměru se k sobě mají právo obviněného na svobodu projevu (byť uplatněné poněkud svérázným způsobem) a právo dotřených politických stran na ochranu majetku. Přitom vyjádřil přesvědčení, že pokud by byl proveden test proporcionality, a to zejména jeho část posuzující zasažené zájmy a použité prostředky, nevyznívá tak jednoznačně v neprospěch obviněného.“

Druhým okrajovým bodem stížnosti ministra byla námitka možné podjatosti samosoudce.
 
Nejvyšší soud 30. srpna 2012 stížnost ministra spravedlnosti zamítl. Dne 20. 9. 2012 prezident republiky sdělil, že nevidí důvod pro udělení milosti. Následně Smetana odmítl nastoupit přerušený trest odnětí svobody. V den voleb ho zatkla policie, protože neměla zatykač, tak ho propustila. On jako reportér zpovídal v sídle ODS v Praze premiéra. Nakonec byl předvolán pod pohrůžkou pokuty 50 000 Kč na oddělení policie do Bartolomějské a odpykává si trest.

Roman Smetana v daném trestním řízení dělal, co mohl, aby „ho zavřeli“. Na dotaz soudkyně-manželky Ivana Langera uvedl, že ji nepovažuje za podjatou. Proti rozsudku se neodvolal, odmítl trest obecně prospěšných prací, odmítl nastoupit nepodmíněný trest odnětí svobody.

Nebudu zde hodnotit skutkovou stránku případu (zda-li mohou tykadla na plakátech způsobit škodu; v nynějších krajských volbách v Olomouckém kraji si kandidáti ODS sami tykadla nechali natisknout). Mimochodem při čtení usnesení NS v dané věci je nutné mít na paměti, že se týká pomalování cca 30 plakátů na autobusech černou fixou. Zajímá mne podjatost soudce.

Podjatost soudce z pohledu státního zástupce

Státní zástupce dle usnesení NS (6 Tz 50/2012-I.) podjatost v dané věci nespatřil. „K otázce důvodu vyloučení soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení dodal, že za situace, kdy obviněný byl v průběhu řízení před soudem opakovaně poučován a dotazován a na to obviněný výslovně uvedl, že soudkyni nepovažuje za podjatou a nebude toto namítat, přičemž ani proti usnesení podle § 31 odst. 1 tr. ř. nepodal opravný prostředek (Samosoudkyně rozhodovala o své nepodjatosti, rozhodla, že není podjatá, Smetana nepodal stížnost), nelze mít s ohledem na obsah spisu, opodstatněnou pochybnost o tom, že jmenovaná soudkyně byla schopna ve věci nestranně rozhodovat.“
Argumentaci státního zástupce můžeme shrnout. Pokud obžalovaný nenamítne podjatost soudce, soudce může soudit dál.

Podjatost soudce z pohledu Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud na závěr svého odůvodnění usnesení (6 Tz 50/2012) konstatuje, že:

„V návaznosti na uvedené skutečnosti je zapotřebí především zdůraznit, že u soudkyně JUDr. Markéty Langerové nelze dovodit, že by její vztah k dané věci či účastníkům nesl rysy, pro což by vznikaly reálné pochybnosti o její způsobilosti ve věci nezávisle a nestranně rozhodovat. V tomto směru je třeba také zdůraznit, že soudce je povinen vždy vystupovat profesionálně, čehož výrazem je i schopnost zachovat nezaujatost prakticky v jakékoliv situaci. Na potvrzení uvedených skutečností lze odkázat na postup jmenované soudkyně v průběhu trestního řízení, zejména na skutečnost, že v prvé fázi tohoto řízení po podání návrhu na potrestání (dne 23. 7. 2010, č. l. 81 spisu) usnesením ze dne 28. 7. 2010, č. j. 1 T 134/2010-60, tento návrh na potrestání podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 179a odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítla s tím, že nebyly dostatečně zjištěny skutečnosti, jež by podání předmětného návrhu odůvodňovaly, tj. zjistila nedostatky, pro které nebylo možno ve věci obviněného ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. řádně rozhodnout. Koneckonců, korektní přístup dotyčné soudkyně plyne i z faktu, že na počátku hlavního líčení dne 13. 5. 2011 upozornila, že její manžel je členem ODS a dotázala se obviněného, zda bude navrhovat její podjatost v této věci.

Zejména je ovšem namístě při posuzování dané problematiky zohlednit skutečnosti, které již byly částečně naznačeny. Obviněný byl již na počátku hlavního líčení upozorněn na vztah jmenované soudkyně k MUDr. et Mgr. Ivanu Langerovi, členu ODS, a byl dotázán, zda bude navrhovat její podjatost. Výslovně přitom uvedl, že podjatost nebude namítat, že soudkyni za podjatou nepovažuje. Obviněný také nepodal proti shora citovanému odsuzujícímu rozsudku žádné odvolání, v němž by případně podjatost namítal, a teprve v souvislosti s otázkou výkonu trestu obecně prospěšných prací sdělil, že rozhodnutí soudu nepovažuje za spravedlivé a nestranné a že v této věci daná soudkyně neměla rozhodovat, neboť je již z principu podjatá. Ovšem poté, co usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2012, č. j. 1 T 134/2010-140, bylo rozhodnuto, že JUDr. Markéta Langerová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci, opravný prostředek opět nepodal. [Uvedeným usnesení okresního soudu rozhodovala samosoudkyně JUDr. Markéta Langerová, srovnej § 31, odst. 1 TrŘ: O vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu.] Výše uvedené skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud záměrně vzhledem k argumentaci, která byla uplatněna ministrem spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, event. samotným obviněným. Ta skutečnost, že soudkyně postupovala profesionálně již v prvopočátku po nápadu věci, byla již shora zmíněna (odmítnutí návrhu na potrestání). Po nařízení hlavního líčení, ale i následně, jak je výše uvedeno, činila dotazy na obviněného, zda snad tento není toho názoru, že vzhledem k tomu, že je manželkou politika, který kandidoval za stranu, která byla jednáním obviněného poškozena, by neměla být z jeho pohledu vyloučena. Pokud obviněný několikráte uvedl, že nenavrhuje její podjatost, nelze pak než učinit závěr, že následně koncipovanou argumentaci uplatněnou obviněným o tom, jak chtěl jednání a nepříslušnost zmiňované soudkyně zpochybnit apod., nelze přisvědčit. Obdobnou úvahu lze vztáhnout v této části i k vyjádření stěžovatele. Bylo prvořadým právem obviněného hájit svá práva, jak uznal za vhodné a v tomto směru mu také příslušelo právo namítnout podjatost soudkyně, tohoto svého práva nevyužil. Soudkyně sama důvody pro své vyloučení neshledala a jak vyplynulo z jejího postupu v této trestní věci, nevznikly ani pochybnosti o tom, že by se měla ve věci vyloučit. Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že ta skutečnost, že soudce bude manželem politicky angažované osoby, nemusí být důvodem pro jeho automatické vyloučení, neboť není vyloučeno, že tento soudce např. nesdílí politické myšlenky svého manžela (obdobný může být nesoulad v otázce partnerského soužití, náboženství apod.). Za situace, že by automaticky měl být soudce v takových případech vyloučen, bylo by patrně namístě zaujmout také kategorický závěr, že i soudce, který nebude sdílet určité politické představy, měl by být vyloučen, neboť nelze vyloučit, že bude rozhodovat proti takovému politikovi – straně. Shora zmíněnou úvahu uvedl Nejvyšší soud v souvislosti s problematikou obecného náhledu na otázku vyloučení soudce, která byla stížností pro porušení zákona k otázce tzv. „objektivního kritéria nestrannosti soudce“ zmíněna. Rovněž se naskýtala otázka, která nebyla předmětem úvah podané stížnosti pro porušení zákona, ale ani obviněného, zda a proč by měla být uvedená soudkyně vyloučena také pro rozhodování pomalování plakátů KDU-ČSL. Lze tedy uzavřít, že v daném případě nebyly shledány okolnosti, které by s ohledem na svoji povahu a intenzitu ve vztahu k věci nebo účastníkům řízení dosahovaly takové povahy a intenzity, že by soudkyně i přes svoji zákonnou povinnost ve věci nepostupovala nezávisle a nestranně.

Uvedené skutečnosti ve svém komplexu dovolují učinit závěr, že nelze přisvědčit stížnosti pro porušení zákona ani stran otázky podjatosti soudkyně JUDr. Markéty Langerové.“

Argumentaci soudu shrnu
- Soudkyně v prvé fázi podmítla návrh na potrestání, protože v něm zjistila nedostatky, pro které nebylo možno řádně rozhodnout
- Obviněný byl soudkyní několikrát upozorněn na vztah soudkyně a MUDr. et Mgr. Ivana Langera
- Obviněný výslovně uvedl, že soudkyni za podjatou nepovažuje a podjatost nebude namítat
- Obviněný nepodal opravný prostředek proti rozhodnutí samosoudkyně, která se usnesením v dané věci pro podjatost nevyloučila

NS argumentuje tím, že subjektivně obžalovaný soudkyni za podjatou nepovažoval (obžalovaný následně řekl, že ji za podjatou považuje, ale že to bylo součástí jeho taktiky). Neuplatnil svá práva. A proto NS podjatost nedovodil.

Soudce může být podjatý buď ve prospěch obžalovaného, nebo v jeho neprospěch. Z argumentace Nejvyššího soudu vyplývá, že jestliže by měl být v dané věci soudce podjatý, pak v neprospěch obžalovaného. Pokud by zde bylo riziko, že soudce je podjatý ve prospěch obžalovaného Smetany, postačil by Nejvyššímu soudu názor obžalovaného, že soudce nepovažuje za podjatého? Může se názor nejvyššího soudu ve věci podjatosti soudce opírat o názor obžalovaného?

Dle mého názoru je nutné zvážit tyto skutečnosti
- Obviněný pomaloval mimo jiné i obličej manžela soudkyně, která i za pomalování plakátu s manželem uložila trest
- Manžel soudkyně, vrcholný představitel ODS, v daných volbách neuspěl
- ODS jako jediná politická strana požadovala náhradu škody (KDU-ČSL nikoli)
- Svým potenciálním rozhodnutím soudkyně mohla finančně pomoci organizaci (ODS), kde působí její manžel (to se skutečně stalo, Smetana zaplatil ODS náhradu škody 15 667 Kč; tuto částku dle NS nelze považovat za bagatelní).

Domnívám se, že NS nemůže rozhodovat na základě subjektivního názoru obžalovaného. Domnívám se, že Markéta Langerová se vůbec neměla ptát obžalovaného, zda-li bude namítat její podjatost a zda-li ji považuje za podjatou. Subjektivní názor obžalovaného nic nemění na skutečnosti, zda-li lze mít pochybnosti o podjatosti soudce. To by se příště soudci mohli ptát obžalovaných, zda-li se cítí vinni. A na základě jejich odpovědi rozhodnout.

Trestní řád v § 30 odst. 1 stanoví, že z úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro (mj.) jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat. Postačí, že „lze mít pochybnosti“. Podjatost je věcí subjektivní, a proto se dokazuje podle vnějších znaků. Proto se zkoumá, zda-li lze mít objektivní pochybnosti.

Nevím, zda-li soudkyně Langerová při svém rozhodování byla nebo nebyla podjatá, ale o to zde neběží. Dokazují se pouhé pochybnosti.

Opomenutí Listiny

Dle mého názoru případ rozhodoval soudce, o kterém lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, tedy měl být pro podjatost vyloučen. Tím bylo porušeno Smetanovo právo, které zaručuje Listina základních práv a svobod – „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci “ (čl. 38, odst. 1 Listiny). Soudce prvoinstančního soudu odňal Romana Smetanu jeho zákonnému soudci a rozhodl ve věci sám jako nezákonný soudce. Nejvyšší soud při posuzování případu ústavněprávně neargumentoval (srovnej §2, odst. 4 trestního řádu: “Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod“). V případu Víta Bárty nejvyšší soud ústavněprávně argumentoval (srovnej post May the Constitution be with you).

Důsledky:

Rozsudek, kterým byl Smetana uznán vinným a přinucen uhradit škodu a následně poslán do vězení, vydala osoba, která k tomu nebyla oprávněná. Proto Smetanovi nehrozí ani druhý trest, trest za vyhýbání se nástupu do vězení (maření výkonu úředního rozhodnutí). Dne 26. 10. byl trestním příkazem odsouzen k podmíněnému trestu. Státní zástupce se proti tomu odvolal, požaduje přísnější trest. A proto Romanu Smetanovi nehrozí ani třetí trest, opět za vyhýbání se nástupu do vězení (maření výkonu úředního rozhodnutí).

Závěr:

Nevím, jestli je Smetana vinen nebo ne. Ale zvláště v případě, kdy obžalovaný nevyužívá vůbec svá práva v rámci procesu (nemá advokáta, proti ničemu se neodvolá, se vším pro něj nepříznivým souhlasí), musí být státní zástupce i soud zvláště obezřetní v ochraně zákonných práv obžalovaného.

Lukáš Křístek
Celý příspěvek

Centrum pro lidská práva má nový web

Brněnské Centrum pro lidská práva a demokratizaci spustilo novou webovou stránku www.centrumlidskaprava.cz. Na ní najdete archiv Bulletinů, který Centrum každý měsíc vydává, studie nebo anglicky psaný pololetník Czech Republic Review of Human Rights. Centrum je od roku 2009 jedním z mála, ne-li jediným, akademickým odborným centrem v Česku, které se studiem lidských práv zabývá z pohledu práva a společenských věd. V letech 2009 až 2011 působilo v rámci Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity a od roku 2012 se osamostatnilo jako občanské sdružení. Nedávno se Centrum stalo prvním českým zástupcem v síti lidskoprávních center Association of Human Rights Institutes, která spojuje podobné projekty z celého světa.

Vlajkovou lodí Centra je měsíční Bulletin, který si za tři roky existence myslím vydobyl poměrně pozitivní přijetí u čtenářů. Před několika dny vyšlo říjnové číslo, kde najdete například reportáž ze zákulisí konference Forum 2000 nebo zprávu od českých zástupkyň v Benátské komisi Veroniky Bílkové a Kateřiny Šimáčkové z posledního zasedání tohoto významného orgánu Rady Evropy. Z tuzemska pak Bulletin referuje například o rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Celý příspěvek